Kdož projdeš touto branou 3/3

Na spánek už neměl žádný z nás ani pomyšlení a tak jsme šlapali dál. Byli jsme snad ještě opatrnější, než předtím. A pak se prostor najednou rozevřel. Chodba ústila do jeskyně. Stěny se rozbíhaly do všech stran a ztrácely se ve tmě. Vzduch byl chladný a studený a jeho proud nám čechral vlasy. Někomu cvakaly zuby. Těžko říct, jestli zimou… Strach se vznášel mezi námi. A nebylo to jen tím, že jsme byli snadným terčem pro každého tvora z temnot. Tenhle pocit nebyl ani zdaleka tak rozumný. Zdálo se mi, že tma je živá. Vlnila se, natahovala pařáty, šeptala a kvílela. Je to jenom průvan. A pak jsem to ucítil. Pohled stovky očí… Skoro jsem vykřikl. Oči. Divoce jsem se kolem sebe rozhlédl. Nic, jen tma, svírající náš malý kruh světla. Dotkl jsem se rukojeti meče. Vždycky mi pomohl z průšvihů. A taky mě do některých dostal. Začal jsem se cítit o něco jistěji.
Jeskyně byla obrovská. Procházeli jsme jí skoro dvě hodiny, když jsme museli zastavit. Dál už se jít nedalo. Před námi se rozevíral bezedný chřtán propasti. Měkké světlo lampy jí jen přidávalo na šířce. Lary pomalu došel až ke kraji. Kůň, kterého vedl sebou nervózně trhnul.
“Nech toho!” zařval Lary a škubl otěžemi. Zvíře couvlo. Lary se vztekle otočil a rozmáchl se… Kůň sklopil uši.
“Ty parchante!” potlačovaný strach a vztek konečně vylítli na povrch. Valach na tom nebyl o nic líp. Chvíli stáli, kamenná socha věčného napětí a pak… Lary praštil. Kůň uskočil, zuby se zaleskly, kopyta zavířily nad propastí. Někdo vykřikl. Lary zaklel a vytáhl sekeru. Pokousanou levačku si tisknul k boku.
“Tak dost!” Dartiz ho odstrčil a přistoupil k chvějícímu se zvířeti. Klidnou rukou chytil otěže a popleskal valacha po krku.
“Ta krysa mě kousla!” Lary zuřil.
Dartiz se k němu pomalu otočil. Jeho zlaté bělmo se ve světle lucerny podivně lesklo. Lary něco zavrčel, ale pak toho nechal.
Rozhlédl jsem se kolem. Chtěl jsem vědět, kdo ještě si toho všiml. Nikal. Zíral přesně na to místo. Na místo, kde kůň stál na okamžik ve vzduchu. Jako by se jedním kopytem opřel o něco neviditelného… Nikal vyrazil.
“Počkej,” chtěl jsem ho zastavit, neměli jsme jistotu… Ale už tam byl. Ostatní se k nám otočili. A zalapali po dechu. Jen Dartize jako by to nepřekvapilo. A mě. Viděl jsem tohle místo. Vypadalo jinak, kolem šlehaly plameny, ale bylo to tady. Nikal s triumfálním úsměvem stál ve vzduchu nad propastí.
“Do prdele,” ozvala se první Lanoora. A to byl taky jediný možný komentář.
“Je tam most. Jenže ho ňákej vtipálek udělal neviditelnej,” vyjádřil Lary mínění nás všech. Nikal se pomalu vydal dopředu. Nebyl nezkušený nováček, aby se někam zbrkle hnal a tak nejdřív opatrně hledal kam šlápnout. A dobře udělal. Most neměl zábradlí a klikatil se nad temnou hlubinou v nepravidelných spirálách. Se zatajeným dechem jsme Nikala pozorovali. Jen Dartiz tam stál, mlčenlivý a chmurný Asi měl víc předvídavosti, než kdokoliv z nás. Nebo věděl. A pak se to stalo…
Nikal natáhl nohu, nahmátnul oporu, udělal krok a… Nevím přesně, co se stalo, ale zdálo se, že se mu půda zhoupla pod nohama… Snad otočná deska. Nikal vykřikl, zamával rukama ve vzduchu, hledal oporu. Otočil se v pádu, trhl sebou a zůstal viset ve vzduchu. Snad se zachytil prsty o hranu. Lary zaúpěl a vyrazil mu na pomoc. Ale Dartiz ho chytil za rameno. Lary se k němu otočil, bledý, zuby vyceněné.
“Vem si tohle,” sykl Dartiz a hodil mu konec lana. Druhý si omotal kolem zad. Lary jen kývl a rozběhl se. Lano si přitom uvazoval kolem pasu. Zdálo se, že si pamatuje cestu do posledního detailu. Byl čím dál tím blíž… Jenže terén byl zrádný. Na místě, kde bych přísahal, že most byl, šlápl najednou Lary do vzduchu. Využil poslední opory a odrazil se. Skočil. Natáhl před sebe ruce. Dartiz se napjal. Ale Lary to dokázal. Celou horní půlkou těla dopadl na další blok. Vytáhl se nahoru a běžel dál. Nikal zaskučel. Prsty mu pomalu sklouzávaly. Pokusil se přitáhnout, ale ruce mu sjely o další kus… Dartiz se modlil. Měl jsem pocit, že se při tom usmívá. Lary skákal. Půda mu uhýbala pod nohama, kličkovala před ním jako štvaný zajíc a on jak dobrý lovecký pes měnil směr i za letu. Občas se zdálo, že se odráží od vzduchu. Byl už blízko… Nikal ho taky viděl. Prsty křečovitě zaťaté visel bez jediného pohybu, jako by se bál narušit křehkou rovnováhu. Lary skočil, nohy mu podklouzly… Dartiz zasekl. Lary se houpal na laně, točil se jako korouhvička. Natáhl ruce a chytil se něčeho nad sebou. S Dartizovou pomocí se pomalu vydrápal nahoru. Další ztracené  okamžiky. Znovu se rozběhl. Nikal zařval. Teď už visel jenom za jednu ruku.
“Kurva,” ulevil si někdo. Byli jsme napjatí jako struny. Ale jediné, co jsme mohli dělat, bylo čekat. Už jenom pár kroků…
Lary skočil. Posledních sáh projel po břiše, ruce napřažené. A pak… Nikal nevydržel. Prsty povolily. Lary chňapl. Snad o vlas minul Nikalovu dlaň… a skočil za ním. Lano sebou škublo. Dartiz se zapřel. Nohy mu podjely. Vrhli jsme se mu na pomoc. Nikalův výkřik se odrážel od stěn. A jeho tělo od skal. Pak všechno utichlo. Opatrně jsme vytáhli Laryho. Zdálo se, že nás vůbec nevnímá. Prázdným pohledem zíral do propasti. Dartiz si zavazoval spálené dlaně. Bylo mi pod psa. Další mrtvý.
Seděli jsme kus od propasti a přemýšleli. Nebo se spíš hádali. Jenom Lary mlčel, oči upřené někam do tmy. A Dartiz. Snad nás chtěl nechat vymluvit.
“Tak jak?” zeptal jsem se. Najednou jsem si zase nebyl jistý, že chci pokračovat.
“Půjdeme dál, to je jasný,” odpověděla Lanoora.
“Ale co koně?” připomněl Malochi.
“Prostě je necháme, ať se vrátěj sami,” pokrčila rameny.
“Seš si jistá, že pomalu nepomřou hlady?” zeptal jsem se. Opravdu mi na nich záleží?
“Nebo je chceš všechny pozabíjet?” vyjel na ni Malochi.
“Chcípnou přece tak jako tak!” odsekla.
 “Ať každý udělá se svým koněm co chce, co vy na to?” navrhl Dartiz.
Bastard.
“Souhlas,” přikývla.
Malochi se zamračil. Snad pořád ještě doufal, že se vrátíme. Jako já. Ale už jsem se nechtěl znovu ptát. Jestli Dartiz nelhal a nebyla jiná cesta, museli jsme dál.
“A Nikalův kůň?” zeptal se Malochi.
“Vo tom si rozhodni ty,” povolila mu Lanoora.
Všichni jsme se otočili k Dartizovi. Chvíli si nás skoro pobaveně prohlížel a pak pokrčil rameny: “Který z vás ho bude zabíjet?”
“Já,” zvedla Lanoora vzpurně hlavu.
“Dobře, vezmeme s sebou čerstvé maso.”
“To si ho zabij sám,” prskla Lanoora.
Dartiz se zvedl a začal odsedlávat jejího koně. Nakonec jsem ze svého hnědáka taky sundal sedlo a uzdečku. Malochi se postaral o svého a Nikalova koně a nakonec i o Laryho valacha. Když byly postroje na hromadě, pohladil jsem hnědáka po nozdrách a pak ho přetáhl mečem přes zadek. Vyhodil a rozběh se pryč. Mít to taky tak snadné. Ostatní koně vyrazili za ním. Dartiz bodnul. Lanoořin hřebeček se zapotácel. Chvíli stál na místě, jako by chtěl běžet pryč a pak se pomalu sesul k zemi. Koně, vyděšení pachem krve, uháněli pryč. Ozvěna jejich cvalu ještě dlouho zněla jeskyní.
Vyrazili jsme na druhou stranu propasti. Uvázaní na laně, jsme se jeden za druhým sunuli vzduchem. Ta propast nebyla zas tak široká. Trvalo nám to asi hodinu, dostat se na druhou stranu. Poslední přešel Dartiz. Za námi zůstala hromada sedel, uzdeček a dalšího vybavení, které jsme už nepotřebovali, nebo nemohli unést. A rozsekané zbytky jednoho koně. A tam někde v propasti… Dno nebylo vidět.
Ještě chvíli jsme šli dál a pak jsme se utábořili. Uložili jsme se ke spánku. Unaveně jsem se zabalil do deky a zavřel oči. Drásavý dotek víček, nevyspalost a prach, způsobili, že mi tekly slzy. Slzy. Brázdily čistou, jemnou tvář. Rty pokrývala krev. Zkřivily se v krutém úšklebku. Rozevřely se a odhalily bílé zuby, řady zubů, jednu za druhou… Temná propast jícnu. Letěl jsem. Všechno se hroutilo, drtilo mě. Temnota. A ticho. Probudil jsem se s trhnutím, pokrytý potem a rozechvělý zimou. Nerozuměl jsem. Pořád jsem těm snům nerozuměl. Ale měl jsem neodbytný pocit, že pochopení je tak blízko. Převaloval jsem se na chladném kameni a hledal klíč k podivným obrazům. Nakonec jsem to vzdal a pokusil se usnout. Ale spánek se mi po celý zbytek noci, nebo spíš toho času, který jsme si vybrali k odpočinku, vyhýbal. Ani ostatní neměli klidnou noc. A tak jsme po pár hodinách horečnatého spánku, utahaní a naštvaní, byli zase na nohou. Jeskyně brzy skončila a Dartiz nás neomylně vedl k ústí chodby. Po pár krocích se větvila. Odbočili jsme doprava. Za chvíli jsme došli na další rozcestí. A pak ještě jedno. A znovu. Byli jsme v labyrintu. Vytáhli jsme pochodně a začali si dělat značky. Dartiz nic nenamítal, jen nás zamyšleně pozoroval. Stejně to byl on, kdo vybíral cestu. My jsme za chvíli neměli ani tušení, kde jsme. Alespoň já a Malochi. Lanoora zřejmě důvěřovala Dartizovi a Larymu to bylo jedno. Vypadal jako chodící mrtvola. Chodby, chodbičky, křižovatky, vchody a východy, všechno se smotalo dohromady. Za chvíli jsem definitivně ztratil orientaci. Jestli jsem ji vůbec kdy měl. Stěny se mi houpaly před očima. Strop se smyslně vlnil. Zatřásl jsem hlavou. Netoužil jsem po dalších snech. Nepomohlo to. Chtěl jsem něco říct, ale jazyk se mi pletl. Najednou jsem si uvědomil, že za mnou nikdo není. Otočil jsem se. Stovky malých, barevných světýlek vířily ve tmě kolem. Chtěl jsem zavolat na Dartize… Nebyl tam. Musel jít dál, zatímco jsem tady stál. Rozběh jsem se, abych ho dohnal. Řítil jsem se kličkami chodeb, narážel do zdí. Zatracená tma! A pak jsem si uvědomil, že vlastně tma není. Zdi světélkovaly. Jenom strop byl černý. Nebo to byla podlaha a já visel u stropu? Černá plocha se začala šílenou rychlostí blížit. Přikryl jsem si tvář rukama… Náraz. A pak už jen tma.

Probrala mě vůně pečeného hovězího. Olízl jsem si rty. “Ne, ty pitomče,” nadával jsem si: “to se ti jenom zdá. Ležíš na dně nějaký propasti se spřeráženejma hnátama.” Otevřel jsem jedno oko. A zase ho rychle zavřel. Tak takhle vypadá ráj. Otevřel jsem to oko znovu. Ještě pořád tam byla. Nádherná. Ne že bych neviděl hezčí dívky, ale tahle byla… Ta správná. Stála u plotny a něco míchala. Světlé vlasy jí splývaly až k pasu. Plné boky… Musela ucítit můj pohled. Otočila se a usmála. Zastavilo se mi srdce.
“Ahoj,” měla hluboký, něžný hlas.
“Ahoj,” vykoktal jsem.
“Jídlo už je na stole, jestli máš hlad.”
Nejistě jsem se nadzvedl na loktech. V hlavě jsem měl zmatek. Co je vlastně sen a co skutečnost?
“Počkej, pomůžu ti,” sklonila se ke mě. Voněla muškátem a tymiánem. Opatrně mě vedla ke stolu. Rozhlédl jsem se. V krbu a kamnech praskal oheň a vykresloval na dřevem obložených zdech zvlněné stíny. Uprostřed stál dubový stůl, obyčejně prostřený, ale pro mě znamenal víc, než královská hostina. Posadila mě a postavila na stůl mísu, plnou pečených hovězích kotlet a… Dobrotivý bože! Pohár chladného, pěnivého piva. Natáhl jsem ruku, abych se napil. Hrdlo se mi sevřelo touhou. Zaváhal jsem. A pak jsem hodil pochyby za hlavu a napil se.
Večeře, nebo co to vlastně bylo, chutnala výborně. A pak mi podala moučník a sedla si naproti. Měla modré, nebeské oči. Zachvěl jsem se. Ty oči, něco mi připomínaly… Usmála se a pohladila mě po tváři. Měla tak jemnou pleť. Když… Tvář jí zešedla. Obraz se zachvěl. Měl jsem najednou pocit, že skrz ni vidím stěny. Ne obkládané dřevem, ale chladné a kamenné… Záblesk plamenů… Chtěl jsem se jí dotknout, zadržet ji… Zůstat! Tohle je můj svět! Ruka mi prošla vzduchem. Iluze. A přesto jsem si ji chtěl podržet, ještě okamžik. Ozvalo se zakvílení. Nervy drásající jek. Jako by mi někdo strhl roušku z očí. Nebo ji jen vyměnil za jinou? Místnost, stůl, dívka, všechno zmizelo. Kolem byly chladné, hladce tesané zdi jeskyně. A přímo přede mnou… Obrovská, zlatě zářící brána. Po stranách hořely ohně v kovových koších a vrhaly krvavé záblesky. Barvily do ruda bránu, zdi, podlahu… Pokrytou stovkami zpřerážených lidských kostí. A tváře. Tváře ostatních, vyděšených a stejně nechápajících, jako já. A Dartizův meč. Neúprosné ostří, zabodnuté v jakémsi beztvarém balíku hadrů.
“Co to bylo?” Malochimu se chvěl hlas.
“Iluze,” Dartiz odpověděl chladně, ale ve tváři měl něco… Vztek, zoufalství, děs? Nikdy jsem ho ještě takhle neviděl.
Laryho tvář skrápěly slzy. “Byl to ráj,” vyrážel mezi vzlyky.
“Jo, bylo to nádherný,” kývl jsem, omámený a ztracený.
“No tak, seber se,” přistoupila k Larymu Lanoora, najednou podivně starostlivá.
“Takže každej z nás viděl to, co považoval za ráj?” zeptal se Malochi. “Ale proč?”
“Proto,” setřepl Dartiz beztvarou hmotu ze svého meče a ukázal na hromady kostí.
“Chcípli bysme tady, jako ty před náma, jak ovce na porážce,” uvědomil jsem si neochotně. Ta dívka byla tak krásná…
“Ale kdo to…?” ozvala se Lanoora. Všichni jsme se podívali na Dartize. Čistil si meč a potichu se při tom modlil.
“Co si tam viděl?” vyslovil Malochi naši společnou otázku.
Dartiz zvedl hlavu a v jeho očích bylo šílenství. “Boha,” řekl tiše.
“Ale…” vykoktal Lary. Ale Dartiz si nás už nevšímal.

Brána byla masivní, vyrobená z nějakého lesklého kovu podobného zlatu a celá pokrytá spletenci ornamentů. Nedokázal jsem je rozluštit, ale děsily mě. Připomněly mi sedlo a klíč těch dvou vrahů, které jsme zabili. Připadalo mi to tak dávno. Už jsem věděl, že řešení všech hádanek je za branou. Vzpomínky se vrátily. Plačící matka. Křičící otec, jeho těžký dech nasáklý alkoholem a zlobou zkřivená tvář. Nůž, chladný záblesk oceli, a lepkavá krev, stékající mi po rukou. Nenáviděl jsem ho. Zničil mé matce život. A já zničil ten jeho. Krev. Tmavá a hustá na rtech kašlající matky. Světlá a horká vášní na bílých stehnech dívky. Rudá a plná bolesti na čepeli meče. Pramínky, sbíhající se k moři. Konec cesty. A já musel vědět, co skrývá.
Dartiz přistoupil k bráně a rukou přejel přes několik reliéfů. Ozval se skřípot a křídla brány se pootevřela. Opřeli jsme se do veřejí. Nebyly tak těžké, jak se zdálo na první pohled. Mohli jsme dál. Ale dlouhý čas jsme tam jen stáli a zírali. A pak jsme vešli.
Místnost byla obrovská. Stěny z černého, hladkého kamene byly pokryté obrazy tak děsivými, že jsme od nich odvraceli oči. Od brány se táhla alej soch, snad třikrát tak vysokých, jako každý z nás. Na začátku byli muži a ženy v obyčejných šatech, věštci, králové, válečníci. Jak jsme šli dál, byli stále záhadnější. Podivné šaty, zvláštní předměty v rukou. A přesto jako bych je znal. A všichni měli ve tvářích nepřítomný výraz, který jsem občas zahlédl v Dartizově obličeji. A všichni upírali zrak na jediné místo. Mohutný zlatý trůn na konci sálu. Šli jsme uličkou kamenných strážců a já si připadal nepatřičně v tom rozsáhlém prostoru. Podstavec trůnu byl vysoký jako dospělý muž a pokrytý podivným písmem. Zdálo se, že linky žijí svým vlastním životem. Vlnily se a kroutily jako hadi v nějakém šíleném tanci. A trůn… Vyzařovalo z něj světlo, stálé a mocné, a já měl neodbytný pocit něčí přítomnosti. Jako by majitel toho místa jen na chvilku odešel.
“Nic tady není,” Laryho hlas zněl přiškrceně, ale byl v něm slyšet vztek.
Uvědomil jsem si, že má pravdu. Žádné poklady, truhlice zlata nebo vzácné meče, na které všichni čekali. Lary, Lanoora i Malochi se pustili do hledání. Stál jsem a mlčky je pozoroval. Možná jsem se měl smát nebo plakat, ale cítil jsem jen hrůzu. Děsivou blízkost něčeho, co se musí stát. Co musím udělat. Zaslechl jsem triumfální výkřik. Otočil jsem se k Dartizovi. V ruce něco držel. Všichni se k němu rozeběhli.
“Co to jako má bejt?” z Laryho hlasu čišelo znechucení.
“Nějaká bichle,” odpověděl úplně zbytečně Malochi.
Žaludek se mi zhoupl. Dartiz z knihy opatrně stíral prach. Roztřásl jsem se. Pomalu se objevovaly desky. Byly z pevného, rudého materiálu, odřené a špinavé. Písmo na nich už se dávno nedalo přečíst. Jen sedm velkých pečetí bylo vidět zřetelně. Šest z nich bylo zlomených.
“Mrknem se co je uvnitř, ne?” navrhl Lary.
Podíval jsem se na Dartize. Vypadal strašně. V bledé, strhané tváři mu pohrával krutý úsměv. Oči hořely chanou a horečkou.
“Je ti něco?” zeptala se ho Lanoora. Trhnul sebou, jako by jsme ho probrali ze sna. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Najednou jsem věděl, co chce udělat. A že ho musím zastavit. Rukojeť meče mi sama vklouzla do dlaně. Dartiz přikývl. Měl oči mého otce. Zaváhal jsem. Nenáviděl jsem ho… A miloval. Vykřikl jsem, zoufalství a bolest, a vyrazil. Pozdě. Dartiz s výrazem podivného uspokojení rozlomil poslední pečeť.
Všechno se zastavilo. I čas. Ticho. Naprostá nepřítomnost zvuku, horší, než nejšílenější řev. Dartiz tam stál, knihu v rukou a jeho tělo planulo vnitřním ohněm. A pak všechno vybuchlo. Kniha v jeho rukou zahořela rudým plamenem. Zvuk se vrátil s ohlušující silou. Trůn zaskřípal, naklonil se…
“Pryč! Padáme vocaď!” Lanoořin hystericky přeskakující hlas mě vytrhl ze strnulosti. Běžel jsem, ani nevím proč… Všechno kolem nás padalo a hroutilo se. Stejně jako ve mně. Třeskot řítícího se kamene, prach a krev… Nevím, jak jsme se dostali ven z labyrintu. Možná že teď, když kouzlo pominulo, nebylo tak těžké najít cestu. Vběhli jsme do jeskyně.
Ohnivý přísvit ozařoval děsivou scénu. Byli všude. Asi jsem ječel hrůzou. A pak se na nás vrhli. Bílí a drobní, v záblescích plamenů zářící krví, v křehkých rukou meče, ostré jako žihadla… Zlaté vlasy jim vlály a tisíce bílých křídel vířilo vzduch. A jemné tváře měli zbrázděné pramínky slz. Bojovali jsme. Jejich rány pálily jako jed a krev byla všude. Umírali snadno, ale byly jich tisíce. Ztratil jsem přehled o čase. Zvednout ruku, seknout… A znovu. Věčně… Nevěděl jsem, kde jsou ostatní, jestli žijou…
A pak to přestalo. Pár posledních se zhroutilo k zemi jako mrtví motýli a vzduch byl čistý. Rozhlédl jsem se kolem. Stál jsem po kotníky v závějích bílých a rudých tělíček a peří. A oči, tisíce očí, mě spalovaly svou němou výčitkou. Opodál klečel Dartiz. Jeho tvář vypadala jako posmrtná maska. Ale žil. Pak jsem uviděl Lanooru. Ležela na zemi a hystericky vzlykala. A vedle ní… Malochi. Ještě dýchal. Široce rozevřené oko vedle zkrvaveného důlku  zíralo někam do prázdna. Došel jsem k němu.
“Malochi. Kámo…”
Byl poslední co my zbylo v šíleném světě.
Otočil se po hlase. Trochu se pousmál. Natáhl ruku. Chytnul jsem ho a držel. Snad chtěl něco říct. Zachroptěl, vydechl… A už se nenadechl.
Vstal jsem. O kus dál jsem zahlédl to, co zbylo z Laryho. Odvrátil jsem se. a pomohl Lanooře na nohy.
“Jdeme.”
Dartiz se potácel za námi. Nebylo těžké najít most přes propast. Byl rudý krví. Přešli jsme a vlekli se dál. Světlo zmizelo. Jen tma. Tichá a konejšivá. Padli jsme na chladnou podlahu a lízali vlhkost ze stěn. Usnul jsem. Nezdál se mi žádný sen.

Kámen chladil rozpálené čelo. Vedle ležela Lanoora a těžce oddychovala. Dartiz. Jako temná silueta se rýsoval proti jasně zářícímu vchodu. Modlil se. Vstal jsem a šel se tam podívat.
“Teď nemůžeš ven,” klidný, lhostejný tón. Už jsem k němu necítil nenávist.
“Proč ne?” zeptal jsem se.
“Je příliš jasné světlo. Spálilo by tě.”
Pokrčil jsem rameny. A vyrazil s rukou na meči. Jestli mě zkusí zastavit! Nezkusil. Jenom mě pozoroval. Opatrně jsem se blížil ke vchodu. Šel z něj šílený žár. A světlo. Musel jsem couvnout. Vrátil jsem se.
“Počkáme na noc.”
Šíleně se rozesmál.
Čekali jsme. Mezitím se probrala i Lanoora. Teď se česala. Světla pomalu ubývalo. Ale nesetmělo se. Nakonec jsem se to rozhodl znovu zkusit. Šli za mnou. Vyšel jsem ven…
Krajina vypadala jako ze skla. Jako by něco, nějaký šílený žár, spekl všechno dohromady. Kolem byla poušť. Ne rudá. Černá a šedá. A jemný poprašek plnil vzduch a tlumil svit slunce.
“To je měsíc,” řekl Dartiz, sledující směr mého pohledu. Jindy bych se smál. Ale už jsem neměl sílu. Vydali jsme se na cestu…
Dlouho. Strašlivě dlouho. Zmučenou, mrtvou krajinou. Ale ani takhle zničená to nemohla být naše země. Objevili jsme místa, plná vysokých věží. Povozy bez koní. Rovné pásy černé, hladké země. Všechno pusté, zničené, pokryté šedým popelem. A lidi. Bezbarvé, v nesmyslných šatech. Na některých nebyla ani stopa po zranění, nebo nemoci. Byli jen mrtví. Jiní… Ještě nikdy jsem neviděl tak zohavená těla. Byly tam i děti. A psi. A ptáci, ležící na zemi, jako by je něco srazilo v letu. A všechno, věci, mrtví, stromy, se rozpadalo při nejmenším dotyku na šedý prach. Jen ty věže, pokroucené a polámané, občas stály jako groteskní pomníky svých mrtvých tvůrců.
Putovali jsme dlouho. Dartiz měl pravdu. Noc se změnila v den. A den? Oheň slunce plál na obloze a ničil všechno, co zasáhl. Skrývali jsme se. A putovali ve světle měsíce, jasného jako slunce. Občas jsme v některý z věží, nebo v domku, našli něco k jídlu a pití. Zvedal se nám z toho žaludek, ale neměli jsme na vybranou. Přesto jsme byli den ode dne slabší. Až jsme našli tohle místo. Snad to kdysi byla hospoda. Pak tohle nebyl zlý svět. Ale teď je mrtvý. A tak jsme tady.

Je to snad třetí den, pokud se tomuhle rozvrácenému času dá říkat den a noc. Jídla a pití máme dost. Ale ten jed, ten bílý oheň, který je všechny zabil, musel zůstat ve vzduchu. Teď už není pochyb. Umíráme. Lanooře vypadávají vlasy. Slejzá z nás kůže. Snad je to nějaký druh malomocenství. Už nemůžu chodit. Dartiz se pořád modlí a oči má zlaté od zbytků chany. Pitomý starý žok sraček. Je víc mrtvý než živý. Dva dny nepil a nejedl. Klečí tam…
Celé tělo mě bolí. Včera jsem viděl Malochiho. Stál ve dveřích, pokrytý krví, ale celý, s oběma očima, a koukal se na mě. Asi už šílím. Jestli jsem nezešílel dávno. Jogi si drží střeva, která mu vypadávají z rozpáraného břicha a usmívá se. Teď závidím Larymu s Nikalem a těm druhým dvěma, kteří zůstali tam dole. Měl jsem tam chcípnout taky. Chtěl bych se zabít, ale nemám už sílu. Kdyby aspoň nebylo tak ticho. Kurva. Už ani nezvednu skleničku. Točí se mi hlava. Zasranej svět.

KONEC