Kdož projdeš touto branou 2/3

Svět se zhoupnul a zavířil. Rozpadl se na střípky. Usmívající se tvář mrtvého před branou. Melodie… Klíč se točí a točí. Vrhá zlaté záblesky. Volání. Musím jít. Pomalu, tak pomalu, jsem udělal krok…

Dopadl jsem na dlaně a kolena. Písek byl pořád rudý. Jen vítr ustal. Matné slunce stálo vysoko na obloze. Ostatní čekali kolem, nejistí a napjatí. Koně frkali a vytřásali si prach z hřív. Opřel jsem se o svého hnědáka a vstal. Kolena se mi třásla. Otočil jsem se. Kolem byla poušť. Mlčenlivá a obrovská. A brána zmizela. Cesta zpátky nebyla. Ale před námi se vinula široká stezka. Další sen? Leda že by se zdál všem. Neměli jsme na vybranou. Šli jsme. Ale nikdo se už nesmál.
Krajina mlčela. Unaveně jsme se ploužili dopředu. Podle slunce snad na jih. Jestli tady byl nějaký jih. Lary a Nikal si něco šeptali. Ani jsem nestál o to, vědět co. Brzo jsme nasedli na koně. Pomalý pohyb mě ukolébal. Znovu jsem si vzpomněl na svou matku, na vůni ohně a čerstvého chleba. Myslím, že jsem začal podřimovat, když… Zařvání. Rezonující zvuk protrhl bariéru ticha. Tasil jsem spolu s ostatními. Čepele se zaleskly. Stál opodál, jako galeasa v krvavém moři a já jsem se divil, jak jsme ho mohli přehlédnout. Ale asi to nebylo těžké. Šupiny měl cihlově rudé, jako písek kolem. Nebyl vidět, dokud se nepohnul a neotevřel oči. Těch si nevšimnout nešlo. Byly temně krvavé a žhavé jako samo peklo. Dračí oči.
“Přišli jste si pro smrt,” řekl a vzduch ztěžkl kouřem. Drak. Bytost z legend. Už jsem se nedokázal divit. Kdysi prý existovali. Tak proč ne teď a tady.
“Vraťte se. Dokud je čas. Nebo přinesete zkázu…”
Vtom zařval. Jogi a Malochi, kteří jeli poslední, se hned na začátku vytratili a připlížili se mu do zad. Drak se prudce otočil. Vrhli jsme se na něj všichni. Dartiz s Lanoorou na koních, ostatní pěšky. Boj na koni je věc, které se odváží jenom nejlepší jezdci. A to já nebyl. Zbraně dopadaly a s kovovým skřípěním sklouzávaly po šupinách. Přesto zanechávaly krvavé stopy. Otáčel se jako káča, zatraceně rychle na tak velkou potvoru. Písek vířil. Při jednom obratu jsem nestačil uskočit a mohutný ocas mě srazil na zem. Rozplácl jsem se na záda, on se otočil a… Zíral jsem do jeho děsivých očí, neschopný pohybu. Svět kolem se svinul… Bolest. Trhalo mě to na kusy. Lidé. Křičící lidé. Lidé rozpadající se v prach. Růže. A na trnech jsou nabodané oči. Někdo zpívá… Vtom sebou trhnul. Uviděl jsem rozevřenou tlamu, ucítil horký dech. Odkulil jsem se stranou a vyskočil na nohy. Dračí hlava zvířila písek na místě, kde jsem před chvílí ležel. Koutkem oka jsem zahlédl Malochiho. Řada jeho úderů zpomalila bestii a zachránila mi život. Vrh jsem se mu na pomoc. Drak odrazil další dvě rány a pak se prudce otočil. Ohnul krk, ladná křivka šupin a svalů… Ťali jsme společně. Vlna horké krve z tepny nás zalila a srazila na kolena. Zalapal jsem po dechu. Jako by něco ve mě povolilo.
Malochi do mě strčil: “Seš v cajku, kámo?”
“Jo, jasně. A díky,” uvědomil jsem si, že ještě pořád klečím.
“Není za co,” ušklíbl se. Možná měl pravdu.
Zvedli jsme se a šli spočítat ztráty. Nebylo to tak zlé. Jogi měl roztržené rameno a Dartizův kůň celý bok. Rytíř jediným krátkým trhnutím meče zkrátil jeho trápení. Jogiho se zatím ujal Nikal. Měl šikovné prsty. Snad proto ho měl Lary tak rád. Mrtvola draka ležela na písku jako neforemný žok. Ta tam byla jeho vznešená krása.
“Co to říkal?” zeptala se Lanoora s pohledem upřeným na mršinu.
“Abysme se vrátili,” zavrčel Jogi. Pobledlou tvář měl staženou bolestí.
“Ale my ho neposlechnem, ne?” pousmál se Lary.
“Měli bysme.”
Všichni ztichli a podívali na mě. Oplácel jsem jim pohledy a pokoušel přijít na to, proč jsem to řekl. Prostě jsem chtěl pryč.
“Nemám z toho dobrý pocit a…”
“Jestli chceš, vrať se. Sám,” přerušil mě Dartiz.
“Ty víš kam jedem,” neubránil jsem se obviňujícímu tónu.
Pokrčil rameny: “O nic víc než ty. Ale vyplatí se to.” Otočil se ke mě zády a začal si sbírat věci.
“Neber si to tak,” Malochi mě přátelsky praštil do zad. Možná měl pravdu. Třeba není nic divného na tom, že žaludek světa se obrátil naruby a vyvrhnul nás do neznáma.
Lanoora se pobaveně uchechtla: “Chlapeček dostal strach…”
Vykašlal jsem se na to. Věřili Dartizovi. Já ho nenáviděl. Ale sám bych se vrátit nedokázal.
Dračí kůže byla příliš těžká a tak jsme mu alespoň vylámali zuby a vydali se dál. Jogi se  na svém koni trochu potácel a Dartiz musel jít pěšky. Cesta se vlekla. Unavení a otupělí jsme se sunuli dopředu, když…
Malochiho kůň, který šel první, zděšeně zaržál. Unaveně jsem zvedl hlavu. Malochi byl naštěstí rychlejší. Vyhodil nohy ze třmenů, otočil se a skočil. Právě včas. Ve chvíli kdy dopadl na nohy, se písek před jeho koněm prudce vzedmul a z gejzíru červeného prachu vyrazila chapadla. Valach stihl jenom zakvílet, pláč umírajícího koně, který zná každý žoldák, a zmizel pod vrstvou písku. Povrch se ještě chvíli neklidně vlnil a pak všechno ztichlo. Chapadlice. Dovedla čekat na svou kořist celé roky. Ale někdy taky pozřela celou armádu na ráz. Otřásl jsem se. Malochi zaklel. Byl bledý. Ne strachy, ale vzteky. Někoho jiného by možná mrzela ztráta výbavy, ale Malochi měl toho koně rád. Sevřel ruce v pěst a pootočil se k nám. Naše pohledy se střetly. Chvíli čekal, doufal… Měl bych mu pomoct. Ruce mi ztěžkly. Nedokázal jsem… Nemohl jsem… Vztekle trhl rameny a odvrátil se. Věděl, že tudy potřebujeme projít, ale taky že jestli se tu potvoru teď pokusí zabít, bude na to sám. Tasil meč a skočil dopředu. Nic se nedělo. Malochi, svírající oběma rukama rukojeť meče, připraveného k bodnutí. Ticho. Písek se slabounce pohnul. Zachvění. Já bych to nevydržel. Třásl jsem se. Ale Malochi čekal. Byl klidný, ale byl to klid hada vyhřívajícího se na slunci. Teď! Prach vyletěl v mohutném gejzíru, vířivý pohyb chapadel… Malochi bodl. Meč se zanořil až po rukojeť. Prach nám zastřel výhled. Někdo vykřikl. Cosi obrovského pod povrchem se začalo zmítat… A pak země vybuchla. Salvy písku nás přinutily couvnout a krýt si oči. Koně se začali plašit. Vtom všechno ztichlo. Jenom písek v kráteru, který vznikl uprostřed cesty, se s tichým syčením přesýpal. Vydechl jsem. Když… Znovu! Další sprška písku. A ještě jedna. To něco pod povrchem ještě bojovalo. Znovu ticho. Pohyb ustal. Stáli jsme tam… Cítil jsem chladný pot na zádech, prach se mi lepil na rty. Seskočil jsem z koně a přistoupil ke kráteru. Nic. Polkl jsem. Vzpomněl si na Malochiho tvář… A najednou jsem klečel na kolenou a oběma rukama odhazoval písek. Nic se nedělo. Horečně jsem pokračoval v práci. Nějak jsem věděl, že musím, že to ještě můžu stihnout. Vtom… Nahmátnul jsem kus látky. Dál… Ruce mě bolely a po dlaních mi stékala krev. Něco jsem chytil. Trhnul jsem za to, ještě jednou… Malochi. Rval jsem ho ven, jak nejrychleji jsem mohl. Konečně. Zíral jsem na něj. Byl celý rudý od písku a krve a ulepený od hnědého slizu. Ani se nehnul. Byl mrtvý. Hrdlo se mi stáhlo. Odzátkoval jsem láhev kořalky. Potřeboval jsem panáka. Vtom se rozkašlal. Ztuhl jsem, láhev na půl cesty. Nevěřil jsem… Znovu. Třásl se a vyplivoval písek. Ale žil. Ten zatracený chlap žil! Dal jsem mu napít. Přihnul si a znovu se rozkašlal. Pak mě chytil za ruku. Viděl jsem, jak zírá na mou rozedřenou kůži, ulámané nehty…
“Díky, kámo,” zachroptěl.
“Není za co.” Ale oba dva jsme věděli, že je. No a?
Rozhlédl se kolem. “Můj meč tam zůstal.”
“Je mi líto, kámo, ten sem nepotkal.”
Rozesmál se. To neměl dělat. Rozkašlal se a chvíli lapal po dechu. A pak si znovu, a tentokrát pořádně, lokl kořalky. Špinaví, rudí od prachu, jsme vypadali jako démoni. Pěkně pošramocení démoni.
Trvalo to nějakou dobu, než jsme se znovu vydali na cestu. Hlava se mi motala vlivem kořalky a vyčerpání. Vlekli jsme se dál. Dartiz měl nepřítomný výraz a pomalu se brodil pískem. Šel jsem za ním a vedl koně. Malochi by pěšky jít nedokázal. Začínal jsem litovat svého rozhodnutí. Co mě to napadlo? Takhle jsem se přece nikdy nechoval. Nohy mě bolely, odřené dlaně pálily a naděje, že mi někdo z ostatních půjčí koně, byla mizivá. Za námi se napůl v bezvědomí v sedle kymácel Jogi. Srovnal jsem krok s Dartizem: “Ještě pořád si myslíš, že jsme se neměli vrátit?!”
“Nemůžeme se vrátit.”
“Nemůžeme? A co takhle čelem vzad?”
Podíval se na mě: “Ta brána už tam není. Můžeme jen zemřít a nebo dojít až do konce.”
Začínal mě štvát. Zoufalství se dralo na povrch: “Tak proč jsi nás sem kurva vlekl?”
“Je to náš úkol.”
“Úkol? Jakej úkol? Pomalu tady pochcípat?”
“Možná.”
Čekal jsem, že to vysvětlí, ale už neřekl ani slovo. Nadával jsem mu, ptal se, ale zdálo se, že jsem pro něj přestal existovat. Nakonec jsem to vzdal. Stavět nohu přes nohu mě stálo dost sil. Svět mi plaval před očima. Oheň. Kolem byl oheň. Těla lidí se zmítala a hroutila do sebe. Otevírali ústa v bezhlasé parodii křiku. Malá postava, zahalená rubášem plamenů, ke mě vztáhla ruce. Kratičký okamžik tam stála… A pak se částečky prachu líně snášely k zemi. Ta dívka měla modré oči.
“Hej, no tak, prober se,” někdo mnou nešetrně třásl. Černá kaskáda vlasů a rudé rty. Lanoora. Opatrně jsem se posadil a zaúpěl, jak jsem se opřel rozedřenými dlaněmi o písek.
“Co se stalo?”
“Jak to mám vědět? Prostě si sebou najednou sekl.”
Zaklel jsem. Takže už sním i za chůze. A to ani nežvýkám chanu. Jako blázniví kněží v Nareku. Narek. Další díl do skládačky minulosti. Starý žebrák, který se mě ujal po smrti mé matky. Tlustý kupčík odněkud z Velmusu, můj první kšeft. Špinavá stoka, která znamenala domov. Zkusil jsem se postavit, ale nohy mě neudržely.
“Lary, dej mu koně,” ozval se Dartiz.
Otočil jsem se k němu: “A není to jedno? Stejně jedeme zdechnout, ne?” Nestál jsem o jeho milost. A neměl jsem chuť se někam vláčet. Chtěl jsem se jenom svalit na zem a spát…
Dartiz pokrčil rameny a pomalu vyrazil dál. Ostatní ho váhavě následovali. Lary neochotně seskočil z koně a hodil mi otěže. Pak se vydal za Dartizem. Bylo by hezké zůstat ležet a nemuset se hýbat. Konečně to vzdát. Vztekle jsem zaskučel a z posledních sil se vydrápal do sedla. Nevnímal jsem krajinu kolem, ani plynoucí čas. Pomalá chůze koně mě uspávala. Pak jsme zastavili. Před námi se otevíralo malé údolíčko s hrstkou pokroucených stromů a pramenem špinavé vody, která brzy vsakovala do písku.
“Koně jsou unavený,” odpověděla Lanoora na nevyřčenou otázku. A tak jsme se utábořili. Sotva jsem odsedlal koně a zabalil se do pokrývky. Všichni jsme byli utahaní. Jen Lanoora si česala vlasy a Dartiz se modlil, když jsem usínal.

Příští ráno bylo ještě horší než večer. Nespal jsem skoro celou noc. Jakmile jsem zavřel oči, sny se vracely. Děsivé, šílené obrazy. Jako by mě někdo chtěl vystrašit. Nebo varovat. A nebo jsem se prostě zbláznil. Znechuceně jsme sežvýkali nějaké sušené maso ze zásob, zapili to zbytkem mizerného vína a vyškrábali se do sedel. Malochi se cítil líp a tak šel tentokrát pěšky on. Slunce, rozmazaná skvrna za pokrývkou mraků, nám líně svítilo na cestu. Krajina se neměnila. Zvlněná, narudlá rovina, tvarovaná větrem. Osamělé keříky třeskavy. Písek a prach.
Dunivý rytmus koňských kopyt mě uspával. Čas se vlekl. Mohlo být kolem poledne, když se terén trochu změnil. Červené duny se zvyšovaly a získávaly šedavý nádech. Začaly se objevovat ostřejší obrysy, hrany a trhliny. Vjížděli jsme do hor. Nervozita rostla. Lary a Nikal se pohádali a teď jeli každý na jiném konci skupiny. Koně se nakazili naší náladou. Trhali sebou při každém zvuku a oháněli se jeden po druhém, jakmile se dostali na dosah. Jogi se potácel v sedle, tvář bledou a zbrázděnou potůčky potu. Malochi se při chůzi opíral o bok mého hnědáka. Svahy kolem byly stále strmější. Podíval jsem se na Dartize. Zdálo se, že ví kam jde. Nevypadal unaveně a to šel už druhý den pěšky. Prach a pot vytvořily na jeho tváři šílenou masku, ze které zíraly zlaté oči. Zastavil se a pátravě se rozhlédl. Pak zvedl ruku: “Tamhle.”
Sledoval jsem směr, kterým ukazoval. Ve skalní stěně zela puklina.
“Co je tam?” Laryho hlas zněl dychtivě.
“Cesta. Cesta, kterou musíme jít.”
“Musíme?” ozval se unaveně Malochi.
Lanoora se na něj pobaveně zadívala: “Ale, ale, nějak se nám tady množí krysy.”
Malochi na ni vrhl zlostný pohled: “Jenom bych už konečně rád věděl, kam jdem a proč.”
“Jdeme si pro svůj osud,” řekl Dartiz.
“Jo a mým osudem je bejt bohatej!” ozval se Lary: “Takže jdeme, nechce se mi čekat. Jestli se bojíte, tak si tady chcípněte.”
Nehodlal jsem chcípnout. Ani tady, ani tam. Podíval jsem se na Malochiho.
Pokrčil rameny: “Máme na vybranou?”
“Ne.” To byl Dartiz. Všichni se k němu otočili. “Odsud vede jen jedna cesta. Tam,” ukázal znovu k rozsedlině.
“Tak co?” zeptala se Lanoora: “Na co čekáte?”
Měla pravdu. Nemělo smysl tady stát. A sny, ať už to byla výzva nebo varování, nějak souvisely s touhle cestou. To jsem cítil. Měl jsem už plné zuby nejistoty. Chtěl jsem vědět. Zaplnit trhliny ve vzpomínkách. Jediná cesta? Osud? Tak ať to mám co nejdřív za sebou! Sesedli jsme z koní a vydali se po kamenitém svahu ke skalní stěně. Oblázky se kutálely zpod kopyt a zpod našich nohou. Pak jsme došli k rozsedlině. Svažovala se kamsi do hlubiny a zdálo se, že v dálce ústí do jeskyně. Terén byl nerovný a tak se každou chvíli ozvalo něčí zaklení. Jenom Dartiz šel v čele mlčky. Nevím jestli měl tak jistý krok, ale nebýt občasného kovového cinknutí zbroje, nevěděl bych, že tam je. Skalní stěny se nám nad hlavou uzavřely a šero se změnilo v neproniknutelnou černotu. Zastavili jsme.
“Tak kdo?” zeptal se někdo za mnou.
Malochi rozsvítil lucernu. Neměl na vybranou. Světlo vždycky nesl ten, kdo byl nejmíň užitečný v boji. Lampa nejen zabírala jednu ruku, ale taky byla ideálním terčem pro lučištníky. Ve skutečnosti by měl světlo nést Jogi, jenže ten by lucernu neudržel. A tak zraněný a s půjčenou zbraní byl další kandidát Malochi.
Čas plynul, rozlišitelný jen podle oleje v lampě. Zvykli jsme si na nejistý terén a tak se tempo našeho pochodu zrychlilo. Světlo se opile rozlévalo po šedých stěnách, pokrytých skvrnami lišejníku a kapičkami vlhkosti. Koně nervózně frkali a jenom neochotně se nechali vést dál, uši sklopené, bělma se jim leskla a nozdry se chvěly. Chlad se zakusoval do kůže, zvyklé na žhavé slunce pouště. Začal jsem se třást. Cítil jsem se podivně a neskutečně, jako ve snu. Jako… Zarazil jsem se.
“Co je?” zeptal se Malochi.
“Nevím. Jenom…”
“Hej, vy dva, koukejte se pohnout,” Nikalův hlas se v chodbě dutě rozléhal.
“Pozdějc,” šeptl jsem Malochimu a vyrazil dál. Vzpomínky na sny se mi zběsile hnaly hlavou. Tohle místo jsem tam neviděl, ale ten pocit, možná něco ve vzduchu, mi byl povědomý. Nijak jsem netoužil po tom, aby se děsivé vize staly skutečností. Ale vždyť to ani nejde. Byly tak nesmyslné. Přesto si musím dát pozor.
Chodba pokračovala, pořád stejně prostorná a hrbolatá. Šli jsme asi tři hodiny, když se Jogi, který už delší dobu klopýtal, zapotácel a sesul se k zemi.
Dartiz se ohlédl: “Pomozte mu. Ještě pár metrů.”
Zvedli jsme s Malochim Jogiho a hodili ho přes hřbet mého koně. Dartiz měl pravdu. Za chvilku se chodba rozšiřovala. Zastavili jsme.
“Tady přespíme,” Dartiz shodil z ramen svůj vak a posadil se na zem. Svázali jsme koním nohy a uložili Jogiho na deku. Byl na tom špatně. Rameno mu hnisalo a muselo ho hodně bolet. Dali jsme mu loknout kořalky a Nikal mu ránu vyčistil. Jogi omdlel. Seděli jsme tam a žvýkali každý svůj kus zásob. Nálada byla pohřební. Bylo jasné, že Jogi zítra, pokud v tomhle podzemním čase vůbec existuje nějaké zítra, dál nemůže. Nikomu se o tom nechtělo mluvit. A tak jsme radši mlčeli. Nikal si vzal první hlídku. Spal jsem neklidně. Zdálo se mi o místnostech plných bílých těl a pak všechno hořelo a někdo mě někam vlekl…
Vzbudil jsem se a okamžitě sáhl po meči. Nade mnou stála Lanoora a lomcovala se mnou. Viděl jsem plný, ženský obrys jejího těla a cítil provokativní vůni potu a bylin.
“Co je?” zavrčel jsem potichu.
“Jogi,” odpověděla mi: “zmizel…”
“Co?” neměl jsem náladu běhat potmě a hledat blázna, který si odskočil a nic neřekl.
“Je pryč už vod Laryho hlídky. Jestli se někde složil. Nebo…”
“Do prdele.” Tohle nebylo dobrý. A tak jsem se vyhrabal na nohy a vzbudili jsme i ostatní. Byli stejně vzteklí jako já, nervózní a napjatí. Rozsvítili jsme lampu, tasili zbraně a začali hledat. První ho uviděl Malochi.
Země kolem byla kluzká krví. Vyhřezlá střeva se kroutila po čepeli. Rukojeť zůstala zaklíněná ve spáře ve zdi a tak visel na meči jako rozbitá pouťová loutka. Zkrvavenýma dlaněma svíral ostří… Nebyl mrtvý dlouho.
“Sundáme ho?” zeptal se Nikal.
“Stejně ho tady není kde pohřbít,” pokrčil rameny Lary.
Dartiz si znechuceně odfrknul, chytil Jogiho za ramena a stáhl ho opatrně z meče. Pak vytrhl i zbraň a položil ji mrtvému na hruď. Ruce mu zkřížil na rukojeti. Vnitřnosti a krev byly všude kolem.
“Proč to udělal?” Lanoora byla podivně bledá.
“Kdo ví. Třeba nedokázal dál snášet bolest. Nebo nás nechtěl zdržovat…” Malochi se smutně ušklíbnul. Věděl moc dobře, že stejně by mohl skončit i on. Stačí trocha smůly… Každý se jednou může dostat do situace, kdy si vezme život. Jenom krysy a báby to nedokážou. Znal sem jednoho takového. Nebyla to příjemná vzpomínka. Umíral hodně dlouho.
Nechali jsme Jogiho tam kde byl, i s tou částí jeho věcí, kterou jsme nepotřebovali, a přesunuli se dál. Malochi si vzal jeho ryzáka. Koně se plašili, když jsme je vedli kolem. Dartiz se za něj pomodlil. První mrtvý…

KONEC 2. ČÁSTI