Kdož projdeš touto branou 1/3

KDOŽ PROJDEŠ TOUTO BRANOU
 
“Bude i světlo měsíce
jako světlo slunce,  světlo pak slunce
bude sedmernásobní, …”
(Iz.30, 26)

Ticho bolí. Není to úplně ticho. Dartiz mumlá modlitby, Lanoořiny vlasy šustí, a židle, na které sedím, zavrže při každém pohybu. Ale ty zvuky jsou prázdné, jako by se bály mrtvolné nehybnosti kolem. Mrtvolné, to je to správné slovo. Jsme totiž poslední. Aspoň si to myslím. Všechno se rozpadá. Můj ksicht. Vzpomínky. Včera jsem rozbil pohár, protože jsem v něm zachytil odraz… Čeho vlastně? Toho, co jsem? Co jsem byl? Nevím. Bolest už ustupuje. Měl jsem to skončit, dokud jsem měl sílu. Ale chtěl jsem počkat. Včera jsem našel růži. Chtěl jsem ji pohladit, ale rozsypala se na hrst prachu. Všude je prach. My jsme prach. Ale asi bych měl začít od začátku. Kdyby tady byl někdo, kdo by mě mohl poslouchat. Není. Jenže na to se můžu vykašlat. Tak tedy…

Temnota. Všude kolem, dusivý příkrov… Volání. Někdo, ne, něco mě volá. Brána. Vidím ji v dálce, mlžnou a nejasnou. Musím jít. Nohy mě neposlouchají. Stojím, zabořený až po pás v… Obrátil se mi žaludek. Oči. Tisíce očí. Znovu to volání. Jazyk přischl k patru. Zoufale potřásám hlavou. Bolest v boku…
“Tak už vstávej.”
Otevřel jsem oči. Temná silueta se pohnula.
Muž se pobaveně zašklebil a znovu mi vrazil botu do žeber. Malochi, vzpomněl jsem si. Tak se jmenoval.
Vztekle jsem zachrčel a přivřel víčka před paprsky slunce. Hlava mi třeštila a jazyk byl oteklý a neforemný kus masa. Včera… Co bylo včera? Matně jsem si vzpomněl na chuť kořalky a zvratků, křik černovlasé coury a rychlý útěk z města. Město? Opatrně jsem se rozhlédl. Kde to vlastně jsem? Krajina kolem byla šedá a stín pokroucených stromů sotva stačil skrýt koně. Museli jsme být někde na východ od… Od Jirtu. Rozcupovaná minulost se mi vedrala zpátky do hlavy. Bylo to jako rána palicí.
“Vodu,” zachrčel jsem.
Malochi mi hodil měch s vodou a pak se líně vydal za Jogim. Chvíli jsem unaveně sledoval jeho vzdalující se záda a pak jsem se žíznivě napil. Bylo to ještě horší, ale aspoň jsem se probral. Vzpomínka na sen a bolest hlavy mi zrovna na náladě nepřidaly. Pomalu jsem se posadil.
 Bylo ráno. Nebo spíš den, protože slunce už stálo vysoko na obloze. Minulá noc byla jen rozmazaná šmouha. To ten sen. Nechal nějakou divnou pachuť v mých myšlenkách, díru v mapě světa, vzpomínku… Na co vlastně? Trhnul jsem hlavou a rázem zapomněl na všechno, kromě kocoviny. Vyhrabal jsem se z pelechu a rozhlédl se. Dartiz klečel před obráceným mečem a modlil se. Vždycky se modlil, když zrovna nezabíjel. Nic jiného snad ani neuměl. Kromě žvýkání chany. Nikdy by to nepřiznal, ale nazlátlý odstín bělma očí ho prozradil. Nevím, kdo ještě si toho všiml. Ale o některých věcech se nemluví. Ne před Dartizem. Stan, ve kterém spali Lary a Nikal se vlnil. Milovali se, jestli se to tak dá nazvat. Lanoora si česala vlasy. Jogi s Malochim hráli kostky. Jak dlouho je vlastně znám? Další bílý flek ve vzpomínkách. Zvedl se mi žaludek a země kolem se zhoupla. Pokusil jsem se něčeho zachytit a nakonec jsem se svezl na všechny čtyři. Hlína mě hřála do dlaní. Život stál za hovno.
O pár hodin později jsme zvedli kotvy. Koně byli po dlouhém odpočinku plní energie. Hlava mi třeštila a udržet se v sedle bylo skoro nad mé síly. Horký vítr vysušoval rty i jazyk a pálil v očích. Stíny stromů a křovisek, roztroušených kolem, by nestačily ani toulavému psovi. Východní cesta. Mohli jsme jet na sever, po pohodlné kupecké stezce, ale to by nám trvalo dva týdny. Kroužková košile dřela do ramen. Aspoň jsem věděl, že jsem zase na cestě. Rozrytá kolejemi vozů a kopyty koní se táhla na východ, až do Darghoru. To jsem si pamatoval dobře. Tam jsme jeli. Sehnat práci. Nebo spíš prachy, holky a chlast.
“Kam civíš!” Jogi zastavil koně a zkoumal něco na zemi, když jsem do něj vrazil. Teď na mě vztekle zíral.
Přitáhl jsem otěže: “Co je?”
Jenom si pohrdavě odfrkl. Popojel jsem dopředu. Země před námi byla rozrytá víc než obvykle. Přimhouřil jsem oči proti slunci. Skupinka trnitých stromů, pár balvanů a mršina nějakého dravého ptáka… Kolem byl klid. Koutkem oka jsem zahlédl Dartizovu napjatou tvář. Jogi seskočil ze sedla a prohlížel si stopy. Zastavil se u jednoho z tmavších míst a zádumčivě do něj rýpl špičkou boty. Zvedlo se pár much. Lanoora se zhnuseně ušklíbla. Prach na cestě byl nasáklý krví. Čerstvou.
“Hej, pojďte se na něco podívat!” Lary rozhrnoval větve nedalekého akátového křoviska. Bzučení much zesílilo. Brázda, vyrytá v zemi, jako by tudy někdo táhl něco těžkého. Nemusel jsem ani vidět Laryho objev. Věděl jsem, co našel.
 Byli čtyři. Tři žoldáci a jedno šlechtické mládě, alespoň podle šatů, protože z obličeje mu moc nezbylo. Jednoho z nich dostali šípem. Ti ostatní asi chvíli bojovali, podle toho, kolik měli ran. Mouchy vztekle bzučely a ještě čerstvá krev sladce páchla. Nebyli mrtví dlouho. Nechali jim zbroj i zbraně. Někdo se nechtěl zdržovat.
“Kvůli čemu je asi zabili?” Lary prohledával mrtvé. “Kvůli penězům to nebylo,” hodil k hromádce měšců pár šperků.
“Pomsta?” zeptal se Jogi.
“Možná. Nebo objednaná vražda,” Nikal pokrčil rameny.
Pevně jsem se chytl hrušky sedla. Jak mohli být tak… Lhostejní? Vždycky byli. A ty jsi se nelišil, odpověděl hlas v mé hlavě. To se to se mnou stalo?
“Spíš něco hledali,” Lary opatrně obrátil mrtvého chlapce: “Tady, podívejte se.”
Na krku měl šlechtic hlubokou krvavou rýhu. Nezpůsobila ji žádná zbraň. Spíš řetízek, který se zařízl mladíkovi do kůže, když mu ho někdo strhl. Nic takového mezi šperky nebylo. Ani nikde kolem.
“Zajímavý,” Malochi si prohrábl dlouhé vlasy: “ale nás to zajímat nemusí,” odmlčel se: “Nebo jo?”
Dartiz, který se teprve teď podíval na mrtvé, ukázal na roztrženou chlapcovu tuniku: “Byl z rodu Ferghartů. Vražda šlechtice si žádá pomstu.”
Zvědavě jsem se na něj podíval. Že by další změna? Dartiz by nikoho nehonil kvůli vraždě šlechtice, i kdyby to tisíckrát prohlašoval za svou povinnost. Možná že byl rytíř, jak tvrdil, ale k rytířskému chování míval daleko.
“O co jde?” zeptal jsem se.
Přejel mě pohrdavým pohledem.
Jogi se rozchechtal: “Asi o něco pěkně cennýho, když po tom náš hrdinný ochránce mrtvých prahne.”
Takže žádná změna.
Dartizovy zorničky se na okamžik rozšířily a já zachytil záblesk nepříčetnosti v jeho očích. Tohle jsem znal. Ostatní si toho museli všimnout taky, protože ztichli a zírali na nás.
“Pojedete se mnou,” řekl a nebyla to otázka.
Připomněl mi otce. Vždycky se mu podobal. Nenáviděl jsem ho za to. A poslouchal ho.
Jogi chtěl něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou. Dartiz se nám jen málokdy svěřoval se svými plány, ale už dlouho byl naším nepsaným vůdcem a většinou se vyplatilo ho poslechnout. Matně jsem si vzpomněl na jeho rozhovor s podivnou stařenou v Jirtu i na to, že trval na tom, abychom do Daghoru jeli tudy a ne po severní cestě. Tohle nebyla náhoda. Ale teď nebyl nejvhodnější čas se ptát.
“Pojedeme,” rytíř se rozhlédl: “Lanooro, máš to?”
Přikývla a vyhoupla se do sedla. Našla stopu šesti koní. Scházela ze stezky pár metrů od krvavých skvrn. A od skupinky stromů.
“Tamhle měli koně. A taky odtud stříleli,” zvedla ulomený hrot šípu. “ Byli dva, vzali si i koně těch mrtvejch. Museli tady čekat pěknejch pár hodin. Asi něco hodně chtěli.”
A my to teď chtěli taky. Alespoň Dartiz. Daghor počká. Vyrazili jsme.
Jeli jsme krajinou, zaprášenou červeným pískem. Oči mě pálily únavou. Ať už Dartiz chtěl cokoliv, muselo to být pekelně cenné. Jestli se nezbláznil ještě víc než obvykle. Bělmo měl teď temně zlaté. Od chany. Bylina věštců se jí říkalo. Po jejích listech by věštil i balvan. A i ten by to připravilo o rozum. Hnali jsme se jako šílení. Jako by nás Dartiz vlekl na vodítku. Jogi párkrát zkusil něco namítnout, i Malochi, ale nakonec to vzdali. Byl jsem utahaný jako malé kotě. Moc jsem toho nenaspal. Sen se pořád vracel. Jenom brána byla každou noc blíž. Už jsem ji skoro viděl… Hřebec klopýtl a já málem sletěl ze sedla. Zastavili jsme. Temná silueta v písku před námi se ani nepohnula. Vítr vířil prach a ztěžoval viditelnost. Dartiz popojel s mečem taseným a Malochi s Jogim ho následovali. Koně začali nervózně frkat.
Pak se Jogi rozesmál: “Je to jenom mrtvej kůň.”
Valach měl zlomenou nohu a podříznuté hrdlo. Krev už stydla. Patřil jednomu z žoldáků. Vyrazili jsme dál.
 Štvali jsme se po kdoví čí stopě kdoví kam. Za sebou jsme nechali den cesty a tři další mrtvé koně. Dva patřili žoldákům. Ale ten třetí? Měl sedlo z černé kůže a na dečce vyšitý složitý znak, ze kterého mi běhal po zádech mráz. Jako bych ho už někdy viděl. Hřebec nebyl toho kluka. Spíš na něm jezdil jeden z vrahů. Koně padli vyčerpáním a někdo jim podřízl krk. Přesto jsme ještě neztratili stopu, vyrytou v měkké písčité půdě. Naopak. Zdálo se, že se blížíme. Jako by chtěli, abychom je dohnali. Blbost! Asi jsem se zbláznil. Ne nadarmo se téhle končině říkalo Poušť Rudého Šílenství. Vítr vyluzoval kvílivé tóny, které připravovaly o rozum nás i koně. Prach se lepil na kůži a zbarvil nás do krvava. Stromy už úplně zmizely a keříky třeskavy a bodláčí byly pořád řidší. Stopa vedla dál…

Šílený, kvílivý zvuk. Vítr. Ne, to není vítr. Křičí. Směje se.  Stojí v bráně, černý plášť a natažená ruka… Něco se třpytí. To světlo mě bodá do očí, chci otočit hlavu, ale nemůžu…
Trhnutím jsem otevřel víčka. Zase ten sen! Vztekle jsem zatřásl hlavou. Co bych dal za pohodlnou postel a měch vína! A klidnou noc.
“Co je? Tváříš se, jako bys sežral kravský lejno,” Malochi se pobaveně šklebil.
Zavrčel jsem něco o jeho matce. Jenom se smál.
Časem jsme si zvykli. Koně šli se skloněnýma hlavama, uši sklopený. A pak se něco změnilo. První si toho všimli koně, nám to došlo až za chvíli. Zvuk se změnil. Už to nebyl kvílivý jekot. Zaznívala v něm melodie. Nejdřív tichá a nevýrazná, sem tam nějaká tónina, ale pak už to byl hotový chorál. Koně se začali plašit. Já taky. Bylo to nápadně podobné…
“Dopředu!” zařval Dartiz. Každý krok byl těžší. Vítr sílil a obloha se zbarvila do šedohněda. Stopa mizela pod nánosy prachu. Všude byl jenom písek. Museli jsme sesednout a vést koně za sebou. První šel Dartiz. Zarazil se tak prudce, že jsem narazil do jeho koně.
“Ty čubčí synu!” zařval sem na něj. Začínal jsem ztrácet soudnost.
Asi mě ani neslyšel. Naštěstí. A pak jsem to uviděl taky. Obrovská a tmavá, z půlky zavátá pískem. Brána z mých snů. Stála uprostřed pouště, jako vzpomínka na nějakého šíleného sochaře. Byla celá z kostí. Mrtvá těla se objímala a proplétala v groteskních pózách a vytvářela tak mohutný klenutý oblouk. Veřeje z černého materiálu, snad kovu. Pomalu jsme přišli blíž. Kolem vířily stíny. Chtěl jsem se otočit a utíkat… A pak se pohnuli. Byli dva. Vypadali jako tergurští nomádi. Černé pláště je halily od hlavy až k patě a v rukou drželi zahnuté meče. Teď jsem konečně ucítil krev. Tmavé, nehybné siluety v písku u brány byli jejich koně. Mrtví. Naše zvířata se plašila. Skřípání kovu… Tasili jsme a obstoupili muže. Dartiz se pousmál. Sedm proti dvěma. Neměli šanci. Pohnuli se. Odrazil jsem ránu a ťal. Mechanicky. Jako bych se pohyboval bez vlastní vůle. Písek klouzal pod nohama a vítr mě nutil přivírat oči. Lary zaútočil a muž uskočil. Bodl jsem. Stihl se jen otočit. Pustil meč a chytil se mého ostří. Zvedl hlavu. Naše oči se setkaly… Zamrazilo mě. Usmál se. Asi jsem vykřikl. Skopl jsem mrtvé tělo z meče. Ruce se mi třásly.
“Našels to?” vrazil do mě Lary. Jenom jsem omámeně zavrtěl hlavou. Co se to se mnou děje? Ty oči, ty tisíce očí… Odplivl jsem si. Šílené sny. Lary zatím šacoval mrtvolu. Nikal se věnoval druhé.
“Mám to!” zvedl ruku. Něco se zalesklo… Klíč. Snad ze zlata, zdobený podivnými ornamenty, klikaté linky, jako na postroji toho koně. Shlukli jsme se kolem Laryho a zírali. Dartiz natáhl ruku. V očích měl něco… Žádost, hlad. Lary mu ten kousek kovu, který měl sám o sobě cenu pár krásných týdnů v Daghoru, podal. Rytíř si klíč chvíli zádumčivě prohlížel a pak se obrátil k bráně. Při pohledu na ni jsem si vzpomněl na úsměv toho mrtvého a kapky potu mě zastudily na zádech. Otřásl jsem se. Brána v poušti. Jen tak, beze zdí a stěn. Vzpomněl jsem si na příběhy mé matky. O cestách, z nichž se nikdo nevracel. Moje matka. Vůně hřebíčku a skořice, jabloňové květy… Obešli jsme bránu ze všech stran, ale nic tam nebylo. Jen ona a poušť. Podíval jsem se na Dartize. Zdálo se, že se mu líbí. Nebo že tohle místo zná. Nahoře na bráně byl nápis.
“Kdož projdeš touto branou, věz, že se vydáváš na cestu prokletou, na níž zlo tě pokoušeti bude a smrt se ti stane věrnou družkou. Nebojíš-li se však, vejdi.” Dartiz dočet a někdo se rozesmál. Tohle mohla být správná cesta. Klíč byl sám o sobě cenný, ale ti dva mířili sem. Snad se za branou skrývá poklad. Nebo taky ne. Představa neznáma mě najednou nelákala ale děsila. Šílené sny, hon pouští, Dartizovy oči… Podíval jsem se po ostatních. Rudí od prachu, utahaní, ale odhodlaní. Teď už neustoupí. Dartiz vsunul klíč do dírky a otočil. Ozvalo se tiché klapnutí, skoro neslyšné v kvílení větru. Veřeje se pomalu otevřely. Neviděli jsme nic, jen temnotu. Zaváhali jsme. Dartiz vyrazil a brána ho pohltila. Čekali jsme. Nic se nedělo, jenom písek a vítr. Nakonec Lanoora pokrčila rameny a vešla dovnitř. Pak Lary, Nikal a Malochi. Koně se vzpírali, ale neměli na vybranou. Zůstal jsem sám. Chtěl jsem se otočit a odejít. Zapomenout. Jako bych slyšel volání. Asi jsem se úplně zbláznil. Popleskal jsem koně po šíji a vnořil se do neznáma.

KONEC 1. ČÁSTI