Kapitola I.  – Setkání

Dlouho  očekávaná chvíle nastala. A čas našeho setkání nadešel.

Uběhly asi dvě hodiny a já jsem marně čekal na svého  společníka. Až…

Hluk ve veselé hospůdce rychle utichl a nechápajíce zíral na  hostinského, strnulého v jakýchsi stále měnících se pózách. V  náhlém, skoro hmatatelném tichu se slova vycházející ze  soustředěných rtů rozléhaly skoro tak jako sípání zvenčí.

„ Táák, tu ruku níž, zohni se trochu ty hovado. Ten obouručák  tam necpi, pošlu pro něj podomky. Teď se vytoč…., ale tak ne !   Ty  jsi nerozdělával ježka v kleci ?“

Teprve teď si přítomní uvědomili, že se za jejich zády děje  něco opravdu zajímavého a plni očekávání se pomalu otočili ke  dveřím. Potom se podezřívavě podívali na své skleničky a ještě jednou spočítali zářezy na sekeře, zda dneska nevypili  nějak moc a s nadějí, že se jedná pouze o přechodné mámení  smyslů, znovu zašilhali ke dveřím…. Nejednalo. U dveří se právě narovnala postava, která zákonitě musela mít se zdoláním  těchto dveří standardní velikosti určité problémy. Hostinský,  který si velmi oddechl, že má stále dveře na svém místě se  rozhlédl vítězoslavně po místnosti, jako by za úspěch mohl on sám.

„Tak to je on, „ povzdechl jsem si, „ Barbar Brix“. A zahleděl  jsem se na něj, jak se za dobu co jsme se neviděli změnil.

Ani moc ne. když jsem se podíval pod nohy Brixe na povážlivě  se chvějící dubové nosníky, ubezpečili mě, že se sloní váha  mého přítele nezměnila. Stále nosil „rozšmajdané“, ocelí pobité  boty z dračí kůže. Jeho lýtka, dříve podobná menším soudkům, se  nyní přibližovala větším. Zahlédl jsem na nich nový, mohutný šrám. Kýty, ne nepodobné býčím, se ještě chvěli po překonané námaze. Jeho trup byl zajímavý. Kvalitní hrudník měl vypracovaný při  zvedání svého Drixe (meče) a impozantní břich, který jen zčásti  zakrývala kroužková košile, zase při zvedání pivních korbelů.  Jeho bicepsy vypadaly, jako když se dvě zlobří hlavy koulejí  v roztrhaném režném pytli. Malá hlava mu seděla na neuvěřitelně  silném krku. Posměváčci kteří tvrdili, že má slepičí mozek  většinou seškrabovali ten svůj z nejbližší stěny, ale já jsem si  na velikost jeho hlavy vytvořil vlastní teorii. Je možné, že hlava byla po letech, následkem nekonečných bojů, ostrouhána na nezbytné  minimum. Tělo měl navíc kryté velkými, čtvrt sáhu dlouhými ostny. Dva vpředu, čtyři vzadu  a po jednom na rameni. Toto zařízení se jmenovalo Kreostatův  krunýř a prý mu sloužilo dobře.

Brix se rozhlédl po hospodě a poslal zářivý úsměv mladé  dceři hostinského, která roznášela medovinu. Okamžitě odešla.  Do mdlob. Na vykuleného tatínka luskl prsty a hlasitě si obědval:“PIVO“. To „ PIVO „ se rozlehlo po naší taverně . Vlasy všech přítomných vstaly hrůzou a chtěly odejít. Vstal jsem a vyšel jsem mu vstříc. Hospoda, až na domácí a  naše dobrodruhy se rychle vyprázdnila.“ Nazdar Brixi dlouho jsme  se neviděli, jak žiješ starouši.“ „ Já zdravím Malevila. Dobře.“ A barbar roztáhl ruce a chtěl mě obejmout.

„ Hej Brixi zadrž. S někým tě musím seznámit. To jsou chlápci, co tak zdatně vymýtili to zbytné plémě v kasematech strážní  pevnůstky.“ Barbar opatrně přikročil k udivené trojici a když  spatřil mžourajícího Netta… „ Co to je, děcko ?“

„ Ne! To je dobrodruh Brixi“ uštěpačně jsem podotkl a zasmál  jsem se jeho údivu.

„ Ten a dobrodruh ? HA Ha ha…“ Zasmál se barbar a  zvedl Netta za opasek, aby si ho blíže prohlédl… Potom se  na něho díval ostny zaražený v kamenném podloží sklepa skrz právě  vzniklou eliptickou dírou v podlaze. I když už měl notně  vypito, nikdo přece nemůže beztrestně sahat na hobita, zvláště,  když ten studoval boj beze zbraní u mistra tohoto umění,  Hadžiho-Am-Bensí-Katamury.

Říci, že se barbar zdravě naštval, by nebylo vůbec přehnané.On  se totiž naštval až nezdravě. Pomineme-li škody, které  způsobil, když se hnal s kamenným blokem na zádech po schodech do  místnosti, mimochodem blokem velikým tak, že si z otvoru, který  uvolnil, udělal později hospodský soukromý pivní bazének,  nemůžeme zanedbat spoušť, kterou jsem způsobil já.

Jakmile se totiž rozlícený barbar objevil na bortících se  schodech, schladil jsem ho narychlo vyvolaným WATERBOOLEM. Sílu  se mi ale v takové rychlosti nepodařilo dobře odhadnout a tak  se barbar, již zcela při smyslech se odebral v ohni vody i s  futry ven.Tam ještě přerazil dvě trnky, ze svého kamenného  bloku se postaral o vzácný štěrk na obecní cestu a stále ostrými  konci bodců se zarazil zády o stoletý dub. Žaludy opadaly.

Argon se zeptal, komu je tento strom zasvěcen a když dostal uspokojivou odpověď ,  skládající se z hustě popsaného pergamenu jmény bohů, patronů  tohoto stromu, zamyšleně nacpal do torny asi 10 kilo ještě  zelených žaludů. Barbar, který možná ještě počítal hvězdičky,  pokud to vůbec uměl, zaslechl jak si Argon po vousy mumlá.  „Doufám že nejsou tak nezralé jak vypadají.“

„Argone, Elsinore, pojďte mi pomoci s Brixem,později bych si  rád s vámi důvěrně promluvil.“ Argon s Elsinorem na sebe  souhlasně mrkli a přes protesty Netta, který se radši za mně  schoval jsme přistoupili k Barbarovi, který sebou asi 30 coulů  nad zemí (štěstí pro ten strom) cukal v marné snaze osvobodit  se.

„ Je mi líto Brixi, ale Nett je pro nás hodně důležitá osoba,  a proto by nebylo příliš taktické ho ještě zmenšovat.

„ Sundejte mě, já mu zatím nic neudělám „

„ To je slovo barbara „ spokojeně jsem uklidňoval Hobita,  jemuž se to slovo ‘ zatím ‘ oprávněně nelíbilo.

Za pomoci vesničanů, kteří zapůjčili voly, se nám podařilo  barbara ze stromu sundat. S uspokojením jsem shledával, že mně  stíhá jeden bázlivý pohled za druhým. Měsíce odříkaní, které  jsem strávil studiem zaprášených knih a polykáním pilulek pro  zvýšení obsahu mozkových sklípků, byly přece jenom k něčemu  dobré.

Z mého samolibého přemítání mě vyrušil drásavý zvuk pilníku,  klouzajícího po tvrzené oceli. Barbar zalíbeně sledoval, jak  dokonale špičaté ostny rozhodně vzdorují veškerým pokusům neu­rozeného pilníku z nástrojové oceli o odebrání třísky. Díky tomuto pohledu na neporušenou zbroj, překousl barbar další ná­mitky proti Netovy a jeho přátelskému přivítání.

Náhle mu ruka samovolně zajela na rameno, kde by se podle ní  měl nacházet přítel v nouzi největší. Drix. Shodou okolností  jej pátravé prsty nenalezly a tak začaly horečnatě přemýšlet  kde se s jeho černou, jednoduchou rukojetí mazlily naposled. Na  takové složité přemýšlení ale samy nestačily. Napadlo je  zainteresovat i hlavu. Poplašná zpráva, která uvízla v dopravní  zácpě se dostavila k byrokratickému úředníku u psacího stolu.  Právě dopíjel kafe.

„ Tak Co to bude nerve.“ Blahoskoně pronesl zpoza nohou  položených vedle hrnku plešatý úředníček.

„ Pane, nechci vám kazit odpolední siestu, ale právě naše  orgány zaznamenaly nepřítomnost externího předmětu, který má  být umístěn, tam….tam kde má být umístěn.“ Dodal skepticky  spěšný posel, vida úředníka, jak maloměštácky říhl.

„ Tady jste na oddělení vnitřních věcí. Nás externí  záležitosti nezajímají.“

„ Tak zvedni svou prašivou prdel z té prohnilé židle a potom  bych se rád dozvěděl kde sídlí zpráva vojenských záležitostí.  A nerad bych to opakoval ještě jednou.“ Neudržela se už  poplašná zpráva a praštila úředníka do plešky zapečetěným  válečkem.“

„ Jedná se o prioritu ?“ Zeptala se už vyděšenější pleš.

„ Jestli nedojde včas, s nevětší pravděpodobností už nezbude  nikdo, kdo by tě zaměstnával.“ Obrazně zakončil pergamen.

„ Ano už to bude pane, pro vojenské záležitosti je neustále 9 z  10 kanálů připraveno přijímat“ a potom již zapečetěný váleček  prošel potrubní poštou přes jedny dveře a ve výpočetním  středisku hodně zastarané úrovně se začaly dít věci. Povely  stíhaly povely a za chvíli se projevily první viditelné účinky.

Například na místě, které předtím utlačovalo mohutné tělo,  zbyl jen fňukající pilník a unavený kovář. Potom bylo možno  sledovat usazující se prach, který spojoval v úsečku bod Vzniku  a bod Konce. Končil v polorozpadlé hospodě, a nám nezbylo nic  jiného, než se vydat za ním.

Naše kroky křupaly po ještě vonícím štěrku. Do místnosti jsme  už vešli samy. Nikdo z přítomných se nás neodvážil následovat.

Jakmile jsme se blížili k hospodě, zaujal mě jednotvárný zvuk.

Zněl asi jako. Bum.. Bum.. Bum.. Doufal jsem že vtom nemá prsty  barbar. Vešli jme do obrazu z dantova pekla. Brix se míhal po  rozrušené podlaze a prohledával každý coul čtvereční . Bytelný hospodský nábytek se změnil na hromadu zdravých třísek.

Hořící svícen, který zůstal jako zázrakem ušetřen pohromy—zhasl. A výčepní pult se rozlámaně opíral o místo, na kterém se  každodenně konají táboráky. V jediném rohu klečel majitel  zříceniny a hlavou o dřevěný trám dělal ten zvláštní zvuk.

Nás ale zajímal spíš duševní stav přítele. Jako nejlepší  léčitel se však projevil Nett. Odněkud přitáhl Drixe. I když se  mi osobně Hobit nezdá příliš slabý, měl s tím mrtvým kouskem  kovu hodně práce.“Nerad tě ruším při tak důležité demolici, ale  nehledáš náhodou tohle?“ Barbar skočil po meči a začal se s ním  objímat. Nett se zdál trochu zaražený, ale ani mě neunikl ten  mučednický vzdech, který ze vší pravděpodobností vyšel z tmavé  čepele…

Elsinor s Argonem opatrně odvedli barbara stranou a já se  pokusil napravit to, čemu jsem nepředešel. Chytil jsem  hospodského za rameno a ukázal jsem jeho skelnému pohledu asi  50 zlatých. Srážka čela se dřevem chytla druhé stacato. Před  mýma nohama.

 

Posléze  jsme seděli u malého táboráku, na  němž se opékalo pár prasat. Hospodský totiž zapálil svůj krámek s tím, že si postaví pořádnou hospodu s pořádnými dveřmi. Nikdo neprotestoval. Chlapi si ohřívali ztuhlé kosti, barbar do sebe ládoval další vepřovou kýtu a pokud usilovně žvýkal, mohl jsem v klidu rozkládat své plány.

„Tak chlapi. mám pro vás práci. Jeden můj přítel od dvora mi slíbil 5 000 zlatých…“ Následovala malá přestávka. Chlapi totiž ztuhli tak, že vesničané museli přiložit ještě půl stáje na oheň aby se mí přátelé znovu rozehřáli a barbarovi jsme museli dát umělé dýchání neboť mu v krku zaskočila pravá zadní stehenní kost. „…Tak jeden přítel mi nabídl…. značnou sumu peněz… za to, když zjistíme, co se chystá na severu za neřádstvo.“   Bude to nebezpečné, tu skřetí pakáž dobře známe, ale na druhou stranu výhodné….“ Souhlasíte ?

Ještě aby nesouhlasili…

To bych jim tedy dal…  

 

Kapitola II.   – Průzkum

Asi deset minut se potichu vznášíme nad zelenou hranicí se  sousedním státem. Nyní jsme v největším dosavadním nebezpečí.

Trsanský král Hirošitodup, je velmi vynalézavý. Aby ušetřil na  pohraniční hlídce, navrhl goblinům, aby hlídali hranice a co na  nich chytí, to je jejich, a za důležité dokumenty prý bohatě  zaplatí. Goblini to samozřejmě přijali a tak…

Já o vlku a smečka kolem..

Hvíízd. Drrrnk. Šípy zasáhly s vražednou jistotou strdce ticha.

Zasažené ticho explodovalo s nástupem bitevní vřavy.Barbar zařval  a jeho Drix se zlostně míhal vduchem a kosil hlavy goglinů.

Nett se někam zašil. Ale občas se některý z nepřátel zhroutil s  šipkou v hrdle. Argon se opíral o strom a mečem řádil mezi  střevy těch, kteří se při pohledu na barbara rozhodli útočit na  něj. Elsinor s grácií sobě vlastní se vnořil do okolních křovina umlkající kuše světčily o jeho úspěšném postupu. Kolem mě  zuřila bitva s asi 15 gobliny a já se ocitl náhodou v úplně  volné části paseky, a připadal jsem si téměř jako v nějakém  příběhu. Najednou jsem si všiml, že Argon někam zmizel.

V tom na mě zaútočili dva podsadití hromotluci. Ne, že bych na  ně nebyl připraven, ale zatím jsem to zaklínadlo nebyl nucen  použít. Nejprve jsem před sebou vyvolal pancéřový vzduch. Chtěl jsem se v klidu pokochat, jak si o něj nabijí své rozkošné tlamičky… Na  další akci jsem se už nezmohl. Meče jistě s překvapením  zaregistrovaly ztvrdlou překážku, ale s ní i s mým obratem se  vypořádaly velmi rychle. Zařval se bolestí, když mi čepele  pronikly kůží. Z blízka ty tlamičky zas tak rozkošné nebyly V mé hlavě se znásobila síla a když můj pohled  pronikl rudým závojem, se zadostiučiněním jsem kvitoval dva  kouřící bifteky. Jako by mojí troškou do mlýna přetekla  trpělivost protivníka. Bojující skupinky řídly a potom se z  houští vynořil Elsinor, že zahlédl asi 500 sáhů na jih odtud  Argona. „ Argona ? Co dělá Argon půl míle na jihu.“ Ptá se Nett

„Prochází se.“

„ Prochází se ? Se zbláznil ? „

„ Možná, ale doprovází ho hlídka goblinů“

„ No to je nadělení „

„ Vidíš tu hromadu skrčku“ Nedal se rušit  Brix a se svým nejlepším  úsměvem ukázal na hromadu, ve které se už nesvíjelo asi 15  rukou, 16 nohou, 8 hlav bez trupů a 1 protéza.“ Tak takhle se  pracuje u nás na západě. Ve velkém.“

„ No nechtěl jsem to připomínat,“ odpověděl Nett.“ ale když  jsi to už nakousl, tak se podívej za sebe.“ Brix se ohlédl. Čelist mu hluboko poklesla. Tak hluboko, že se brada  natloukla o bodec na kreostatovém krunýři. Barbar si třel  naraženou čelist a jeho pohled konstatoval, když ne vděčnost,  tak aspoň uznání. Uviděl 4 gobliny, v zajímavé pozici. O  poražený kmen se opíraly 4 těžké a nabité kuše, šipky založeny,  prsty na spoušti, Těla zhroucená. A co víc. neomylně mířily na  prsa Barbara. „ No tak se to dělá u nás, rychle, jistě, a bez  velkého povyku.“ Nett významně mrkl ke vzdáleným vrcholkům, kde  se ještě stále odrážela udýchaná ozvěna barbarových bojových  výkřiků. Potom si se zvukem zajišťované lehké kuše  šel  reprezentativně vykroutit tenké šipky, nádherně zdobící jejich  hnědá čela.

Elsinor se při pohledu na zmlklého Brixe musel pousmát.

„No to nic, ale měli bychom se domluvit,co bude dál.“

„ Bude se stmívat „ Sarkastický podotkl Hobit.

„ To taky, ale měly bychom se rozhodnout, jestli se utáboříme  na noc, nebo budeme pronásledovat Gobliny.“ Upřesnil Elsinor.

„To Je přece jasné „ Rezolutně prohlásil Brix.

„Jsem rád, že přemýšlíš jako já. „ Elsinor vstal a začal si  upravovat popruhy.

„ Kam se šineš kámo. Já myslel, že přenocujeme.“

Elsinora toto stručné oznámení praštilo jako stručná rána  kladivem. Ale neprotestoval. Trochu zamlkle rozdělal oheň a  rozrušil nahodilého zajíce. Potom objevil  malý vchod do velké jeskyně. Mlčky se do ní nastěhoval, a uložil se ke spánku. Brix říhl, rozhlédl se po obloze a šel se uložit za Elsinorem. Nett  ho následoval. Mě osobně se ta jeskyně nějak nelíbila. Měl jsem nějakou  nepříjemnou předtuchu. Ne něco konkrétního, ale všiml jsem si, že se  rubín na konci Drixe rozzářil pomstychtivým světlem. Ale při pomyšlení na noc strávenou venku mě polila zima. Jeskyně,  přes všechny mé obavy byla suchá, písčitá a bylo v ní teplo. S úplnou samozřejmostí jsem usnul. Spal jsem úplně v zadu, a tak, kdyby něco přišlo, muselo by se to ke mě prvně nějak dostat.

 Usnul jsem velmi neklidným spánkem a zdáli se mi nemožné sny. Představte si, ve snu jsem viděl, jak se rubín na konci Drixe střídavě rozsvěcuje a zhasíná. Potom se z okolních stěn vynořilo čtvero stínů. Přesto, že byla tma, byly téměř zřetelně vidět. Potom se jako by zastavily, a rozplynuly nad hlavami každého z nás. Pak jsem se probudil. Až na to, že se mi žaludek obracel nevolností a tělo mě bolelo,   jako kdyby mě objal Brix,  jsem se cítil dobře. Za nedlouho jsem tvrdě usnul.

 Ráno, když jsem otevřel oči, první co jsem uviděl byl skalní strop. Přepadl mě šílený strach, že se na mě stop zřítí. S křikem jsem se prodral k východu a až na volné louce jsem se vzpamatoval.

Všichni se s hlasitými nadávkami vybelhali na světlo. Hobit se držel za břicho, Elsinor si prohlížel odřené koleno, Jenom Barbar mi připadal nějaký hezčí. Přesně, jako kdyby mu otisk mé něžné nožky na jeho obličeji  vylepšil vizáž

„ No, nasnídáme se ne ?“  prohodil jsem nenuceně, neboť jsem se styděl za svůj záchvat slabosti. Kupodivu  souhlasili.

Posnídali jsme královsky. Elsinor brzy odešel a za ním jsme se  vydali i my. Zanedlouho jsme dohonili podivně skroucenou stopu.   Došlo mi, že nevydržela mučení ostrým Elsinorovým zrakem. Jej jsme nalezli o něco dále, jak zkoumá jeden skalní převis. Zanedlouho jsme se vydali vstříc nehostinné pustině. Až tam nás  zavedla stopa po zajatém Argonovy. Tušil jsem, že se pronásle­dování protáhne. Bylo vidět, že se Brix nudí.Neustále si škrabal bílou jizvu na  stehně, i když ostatní napínavě pozorovali nádhernou scenérii,  která se odvíjela pod jejich nohama. Elsinor zamířil jako ohař  do hor. Prodíral se vysokou trávou jako had vodou a na ostrých  hranách žulových desek jeho hojný pot způsoboval mohutnou erozi. Stoupali jsme k nebeské modři vytrvale, ale jako želvy.  Snad je to zdůvodněno velmi mírným, asi čtyřiceti stupňovým stoupáním.

Po několika hodinách, ve kterých několik litrů tekutin prošlo  našimi těly jsme stanuli na prahu večera. Nevím jak ostatní,  ale já byl tak unavený,že bych klidně dnešní večeři snědl studenou a odebral se do  spacích lovišť. Jak jsem je mýlil.

   Najednou se ozval řev. Zněl přesně, jako řev ledního medvěda při páření. To bylo samo o sobě velmi zajímavé tady, hluboko ve vnitrozemí,  středním podnebném pásu a mimo dobu říje. Ale Nett okamžitě vše uvedl na pravou míru. Dohodli se prý s Elsinorem, že když bude v předu nějaké nebezpečí, zařve. Na otázku proč zvolili zrovna tento signál jsem dostal odpověď. „ Protože takové zvíře tu nikde nežije, tak si signál nemůžu nikdy splést !“

 Pomyslel jsem si něco na způsob, že by tu zprávu  na sebe mohli zrovna hulákat, ale potom jsem se jim v duchu omluvil.  Uslyšel jsem totiž chvatné kroky a přiběhnuvší Elsinor nás všechny zatlačil do malého remízku. O několik sekund později  před námi stanula partie dvanácti goblinů. Vypadali, jako by se posbírali gobliní národy z celého pohoří. Zajímalo mě, co tu dělají a jak se domlouvají.

První promluvil docela slušnou obecninou  „ Tak tady nikdo není, ale něco jsem slyšel.“

Druhý, který pocházel asi hodně z jihu mu obecninou s divným přízvukem odpověděl „ No znělo to jako smrtelný řev nějakého velkého berana.“

„Fakt ?, tak to bude určitě u toho našeho tajného východu tam v té škarpě. No,“ začal ten první a pobaveně se uchechtl, „ten padající kmen je můj nápad, kdo neví, že se musí jít těsně kolem stromu, tak ten má smůlu, smete ho to do té díry, ani neví jak“

Začal jsem si potichu opakovat tyto, rozhodně zajímavé, informace. A zcela mimochodem jsem si všiml, že se na mě Brix obdivně zahleděl. Ale dialog před námi pokračoval.

„ A co když se přes tu past, někdo náhodou dostane ?“ zeptal se goblin, který vyhlížel celkem inteligentně, pomineme-li poslintanou bradu a tik v pravém oku.

„No musel by mět klíč, a ten mám jen já a náhradní je pod kamenem u těch dveří. Dokonalé že ? no pojďme zpátky, je tu kosa.“ A za souhlasného mručení se parta týpků odebrala pryč.

 Sotva odešli z doslechu, podíval se na mě Brix a ze slyšitelnou úctou v hlase se zeptal. Teda jak jsi je dokázal přinutit, aby  tohle řekli, to by mě strašně zajímalo.

Na vteřinku jsem ztuhnul, a moje probuzená ješitnost na to odpověděla. „ Jo kámo, musíš se ještě moc a moc učit.“

 S posledními paprsky slunce jsme prošli kolem pasti a nalezli rezatý klíč. No a pak jsme se utábořili přede dveřmi s jistotou, že když je to tajný východ, tak nikdo nebude chodit dovnitř, nebo courat okolo, a s přesvědčením, že když jsme našli klíč, tak ráno najdeme i ty dveře.

 

KAPITOLA III.  – Podzemí

 Podle předpokladu noc minula klidně, až na Drixe, který se skoro do půlky vyprostil z pouzdra. a Brixe, který chrápal.

Dveře, byli za ranního světla skoro dobře postřehnutelné. Opatrně jsme je otevřeli, světlo se nahrnulo dovnitř a vymáčklo od tud smrad. Zanedlouho po té, co barbar prozkoumal vchod a my vyzvraceli snídani, jsme se ponořili do příjemného chladu skal.

Když jsem překročil práh, a nad mou hlavu se dostal strop chodby, velice silný pocit se mě snažil varovat, abych tam nechodil, že mě to ve vnitř zavalí. Celou silou své vůle jsem ten strach uklidil do malé přihrádky až v poslední komůrce své mysli. Říkal jsem si, dokud od tud vede cesta, můžu přece vždy odejít. upozornil jsem proto přátele. „ Poslouchejte. Nevím, co se se mnou děje, ale, mám strach dovnitř jít. Jenom nesmíte vevnitř říct, že jsme uzavřeni, Nevím proč, ale je to pro mne strašně nepříjemný pocit.“

„Ale jo porát,“ neodpustil si Brix. Jeho úcta v hlase se vytratila. Dlouho jsme procházeli nízkou chodbou, a v pravidelných intervalech míjeli tajemné runové nápisy pod šipečkou, ukazující proti směru našeho putování.  Elsinor je později přeložil jako „ nouzový východ“.

 Cesta se pomalu stáčela dolů a k severu. První kráčel Brix, potom jsem šel já a nesl zapálenou lucernu a za mnou šlapal Nett a Elsinor. Celou cestu jsem si musel říkat, Za mnou je východ, kdykoliv se můžu otočit a odejít. 

Po nějaké době  světlo lucerny ozářilo asi sedm a půl sáhu širokou propast. na druhé straně ležela vytažená lávka, a na naší straně byl akorát pověšený zrezivělý zvonec. Nerozhodně jsme se zastavili. „Tak co“, zeptal se Brix, „jak se dostaneme na druhou stranu ?“  Nett, se celkem dral dopředu, protože se mohl uplatnit tam, kde Barbar skončil. A s převahou profesionála nadutě prohlásil. „ Velice jednoduše. Prostě přelezu po této stěně na druhou stranu,a přesunu lávku.“ Barbar vzteky zachrčel, ale i jeho mozek mu napověděl, že tuto díru nepřeskočí.

 Hobit nenuceně shodil tornu, velmi přesvědčivě zacinkal skobami, a pohlédl do propasti. Tak, jak odskočil od té díry, tak neodletěl ani Argon, když mu v ruce bouchla ohnivá koule. Brix se podíval na hobita, a na jazyku měl nějakou peprnou poznámku, ale i on pochopil, že se s ním něco stalo. Nett stál,  nohy se mu třásly jako rosol a pohled prozrazoval, že se podíval do tváře smrti. Teda, co mohlo být v té propasti, to mě opravdu zajímalo. Velice opatrně jsem se přiblížil ke kraji, na hůl připevnil zrcátko a opatrně jsem zkontroloval propast. Potom jsem se naklonil a pátral po čemkoliv, co by ji odlišovalo od nějaké jiné. Nic. Vůbec nic.   Nett se konečně probral. „ Do prdele, to je hloubka !…“

trochu mě to zarazilo. už několikrát jsem viděl, jak se hobit houpe, zavěšen za konečky prstů za hradby, a pod sebou má přes čtyřicet sáhů zdi a nic to s ním nedělalo.

 No, nicméně na druhou stranu jsem se dostat museli. zeptal jsem se Netta  „poslouchej, dokázal by jsi přelézt na druhou stranu, kdyby jsi měl pod sebou imaginární podlahu?“

„Hmm. nevím, ale musíš mi tvrdit, že je úplně normální.“

„Fajn,“ odpověděl jsem  a pustil se do přípravy jednoduchého kouzla. Samozřejmě, nějaký jiný kouzelník by se raději teleportoval , ale když jsme ve škole zkoušeli transmisi živé hmoty, tak se z mých  osmi koček dostaly na druhou stranu jen dvě. No,  i když jedna z nic měla osm nohou. Proto  jsem k těmto metodám zaujal značně skeptický názor..

Nett přistoupil k barbarovi, který ho měl na můj  výslovný příkaz zadržet na okraji propasti, kterou jsem si už před tím označil křídou.

Hobit se nedůvěřivě podíval na nádhernou kamennou podlahu, (musím říct, že se mi opravdu povedla…) a zeptal se. Hele,  Malevile, je ta podlaha skutečná ?“ věren naší předešlé domluvě jsem klidně zalhal. „Ale jistě, tak dej se do toho lezení.“ Hobit poznamenal. No,  když už ses tak namáhal, tak to můžeme rovnou přejít. Že ! Odpověděl si a vykročil dřív, něž jsem mohl jakkoliv reagovat. Ještě že tam by Brix. On není bůh ví jak chytrý, například do dneška se nenaučil napočítat víc než do 9, (jeden prst mu chybí), ale když pochopí rozkaz, tak ho taky splní. Chytil ho za opasek, právě když se Nettova noha ,k jeho úžasu, nořila do kamenné podlahy. Hobit řval hrůzou a zmítal se v Brixově  ruce. Na druhé straně, zpoza rohu, vyšel zívající skřet a vytřeštil oči na tu scénu před sebou. Než se mohl obrátit a utéct pro pomoc, zasvištěl vzduchem projektil a ze slyšitelným křupnutím skřeta umlčel. To barbar po něm hodil první, co měl po ruce…

Totiž hobita.

Křik v tu ránu zmlkl. Nett chvíli nechápavě koukal kolem sebe, pak se zvedl ze skřeta, podíval se na nás, a zeptal se. „Kruci, co se tu ksakru stalo ?

„Ale nic,  uklidnil jsem ho. Jseš  na druhé straně, a tak prosím Tě přetáhni to prkno k nám.“

„Hmm,“ zabručel hobit, „to je vlastně fakt“

Opatrně jsme přešli po prkně a zjistili jsme, že hned za rohem je malá místnůstka, v ní rozházené  lůžko a korbel z pivem. To bylo zřejmě pro strážného. Bylo. Barbar ho dopil.

Opatrně jsme postupovali klesající chodbou do vnitra hory. Oteplilo se a  přibylo nelibého zápachu. Potom chodba zahýbala, a přímo za ohybem se objevily dveře. Byli staré a dřevěné, za nimi bylo ticho. Hobit je chvíli prohlížel, pak prohlásil že jsou pravděpodobně otevřené, a ustoupil za Barbara. Barbar zabral k sobě a klika mu zůstala v ruce. „Sakra, říkal, že jsou otevřené ! Ne ?“ Zahromoval na hobita.

„Jistě, Brixi, ale otvírají se  ven !“ odvětil Nett.

Skutečně, Když se barbar lehce opřel do dveře, otevřely se. Teda, vypadly do místnosti. Místnost byla začouzená, malá, vedly do ní další dvoje dveře, ale cítil jsem se v ní o malinko lépe než v těsné chodbě. Nett se opatrně přiblížil k dalším dveřím, zaposlouchal se, a zašeptal. „Brixi, o ty dveře je někdo opřený. Já je otevřu, a ty ho majzni. A potichu !“ Nett uchopil za kliku,  zmáčkl, a prudce otevřel. Do místnosti pozadu padal velký goblin.  Na lebku mu dopadla velká pěst. Hlava i s plechovou přilbou chvíli připomínala hroudu plastelíny a ten šťastlivec  měl možnost ochutnat svůj mozek skoro v té chvíli, co mu oči, naprosto dbalé fyzikálních zákonů, vystřelili ven.…

Za dveřmi byla další místnost a tam v doprovodu dvou strážných seděl Argorn přivázaný k dřevěné lavici,  nad ním skřet s bičem a za stolem, jako u výslechu, seděl mohutný goblin a právě se na něco Argona ptal, když mu na stůl dopadla jedna oční bulva. Druhá mu padla přesně do škaredé tlamy tak šikovně, že se začal dusit. Než pochopil co se děje vtrhl dovnitř barbar s Drixem v obou prackách a nádherným úderem uťal dvě gobliní hlavy, co mu první (a jediné) stály v cestě. Krev z krčních tepen začala tapetovat strop a ve velkých rudých kapkách padat zpátky na podlahu, když tu odumřel  barbarovi bojový pokřik a zcela normálním hlasem pronesl několik tázavých slov ? Ježkovi oči. To je přece krev !?… Tyto slova zůstala zavěšena v prostoru ještě dlouho po tom, co se Brixovi obrátili oční bělma a  omdlel. Naštěstí spadl tak šikovně, že skřetovi s bičem přibodl zadním ostnem nohu k podlaze a než ten začal hrůzou řvát, Esinor mu prořízl krk. Krev začala na podlaze vytvářet zajímavé obrazce a napůl udušený goblin se dodusil. Nikdo jiný se nám už nepostavil na odpor a tak jsme postavili na nohy Argona kterýž to kvitoval poděkováním. „Co vás doprdele tak zdrželo !?“ My jsme ho ale neposlouchali. Stáli jsme nad Brixem, který se svou váhou začal zvolna ostny zapouštět do podlahy a který nejevil nejmenší známky vědomí.Co se to tu děje ? Elsinor zatím opatrně prohlížel Brixe a pak se ho jal systematicky mlátit po obličeji. Za chvíli, co se na barbarově tváři neudála žádná změna a Elsinorových rukou naskočily červené skvrny, ho vystřídal Argon. Po sedmé ráně se noha od židle zlomila a barbar otevřel oči. Omámeně se vyškrabal na nohy a rozhlédl se po místnosti. Všichni jsme ustoupili. Barbar si asi minutu prohlížel červené vzory na podlaze a na stropu, a pak  mu došlo co to je. „Krev“ zašeptal a jal se iniciativně hroutit, ale na to jsem už byl částečně připraven. Jednoduchým pohybem prstů jsem ho udělal hmotnostně neutrálním…

 Barbar se lehce odrazil od podlahy a já na ni těžce dopadl. To kouzlo se sice aktivuje jednoduchým pohybem prstů, ale hmotnost tělesa se samozřejmě neztratí. Celá se převede na vyvolavatele. Tedy na mě. Připadalo mi, jako by se mi podlaha snažila zarazit kyčelní klouby hluboko do hrudníku a pak, jako by se jí to i povedlo. Ve všech končetinách jsem cítil váhu olova a jedině tomu, že jsem měl to převáděcí kouzlo připravené vděčím za to, že jsem nezaujal  značně vylisovaný tvar přednožky před naší vyplašenou družinou.Kouzlo jsem  Aktivoval příslušným slovem a větší část té nesmírné váhy barbara se přenesla na goblina, kterému tlamu zacpalo jisté oko. Nasledně na nás začal kulit ty své dvě a než jsem se pracně zvednul z podlahy notně se opíraje o Drixe, všechny, teď už tři oční bulvy, vyskočily s tichým pufnutím  z hlavy nešťastného goblina a odkutáleli se ke zdi. Načež se průřez vyšetřovatele měnil pomalu ale jistě na velmi široký a dlouhý, ale zároveň i na velmi nízký profil. Různými otvory začala radostně vybublávat veškerá tělní tekutina a vůbec celé tělo tak nějak radostně kvičelo a pištělo..

Argorn zatím pozvedl Brixe za pravou patu a ustálil ho v rovnoběžné pozici s podlahou asi metr a půl nad zemí.

„Tak to bylo o fous“ Pronesl jsem a mé vnitřnosti zažívali naprosto opačný stav jako ,teď již zcela suchá masová směs, v šatech goblina.

„Možná bychom měli vypadnout“ zahlásil Nett, ale hned  dekoval za námi, protože do předchozí místnosti začalo nabíhat spousta goblinů a orků ve zbrojích. A pak Argon pronesl na tohle odzemí tu rozhodně špatnou větu.

„Sakra, sakra, jsme tu uzavření !!“ …. Ze zapomenuté poslední přihrádky v mé mysli se na mě začala hroutit celá ta skála nade mnou a pak si už nepamatuji už vůbec na nic.

Probral jsem se, úplně vyčerpaný, asi jeden sáh od tajného vchodu, kudy jsme vnikli do podzemí. V ruce jsem měl nějakou divnou těžkou dřevěnou  věc s kovovou bambulkou na konci a byl jsem celý zakrvavený, a cítil jsem se strašně slabý.  „POMOC, krvácím.“ Zařval jsem děsem.

„No ty a krvácet ?“ ozval se vedle mě suchý Elsinorův hlas. „To těžko !“

„Ale jakto že jsem celý od krve a cítím se tak mdle ?“ zeptal jsem se asi ne moc inteligentně…

„No to máš tak,“ začal vysvětlovat hobit. „Jakmile řekl Argon,  ‘jsme tu uvězněni’ , zařval jsi  a rozběhl jsi se zpět. Jenomže tam už byly ty spousty orků a goblinů. A ty jsi se začal rozmachovat Drixem. Sice naprosto nemožně, ale účinně. Ostřím nebo plochou, to Ti bylo šumafuk. Za chvíli ti nějaká mrtvola v posmrtné křeči vypáčila Drixe, Ty jsi urval jakémusi Orkovi ruku i s palcátem a roztočil jsi jej do vražedných smyček.“

„No spíše sebevražedných“ doplňoval  Argon. Nástřik na stěně nevypadal sice moc impresonicky ale spíš pragmaticky. Jako Variopaint. Probil jsi se k východu a zdrhal s řevem pryč. Tak jsem vytlačil tady našeho přítele“ a palcem ukázal na barbara, stabilizovaného sáh nad zemí, „nohama napřed do místnosti. Orkové už byli tvým útěkem sice dosti demoralizováni, ale když uviděli vznášejícího se Brixe,“ Argon zamyšleně zakroutil hlavou… „Roztřásli se jim kolena. Jak jsem chtěl rychle s Brixem zatočit, tak se mi to nepovedlo. On sice nic neváží, ale hmotnost, tu neztratil. Setrvačností pokračoval dál a nohama narazil na stěnu. Mezi jeho boty z dračí kůže a kamennou zdí byla chvíli jenom jedna překážka. Skřetí hlava. Ta pukla s velmi hlasitým zvukem a barbar se odrazil zpět. Nepřátelé se začali probírat s ohromení a pak mě cosi napadlo. Chytl jsem barbara a vší silou jsem ho roztočil kolem svislé osy. Hmm, Znal jsem sice princip čepelí na kolech válečných vozů a ty mají něco do sebe, ale Barbar je Barbar… Pomalu se posunoval ke vchodu, kterým na nás vpadli skřeti a pořád zběsile rotoval kolem své osy. Nástřik na stěně dostal té správné hloubky, hlava a škorně dostaly tu správnou barvu a zbylí protivníci začali zdrhat. Problém byl, jak zastavit barbara. To se za chvíli ukázalo samo. Barbar je sice Barbar, ale kamenná zeď, je kamenná zeď. Nejprve urazil bodec na přilbici a pak do stěny narazil nohama.. Roh chodby kterou zmizeli skřeti se sice vyvalil ven, ale zpomalil rotaci natolik, že po klepnutí do druhého rohu se barbar zastavil. No střelhbitě jsme ho vytlačili na denní světlo, a teď tu leží. Tedy visí.“

Chvíle jsem si Srovnával všechno v hlavě. „Cože ? Já jsem tímto odporným, těžkým a naprosto zbytečným kusem železa“  a ohromeně jsem si prohlížel primitivní palcát, „mlátil někoho po hlavě ? Já adept magických sil ? To je přece naprosto nepraktické a nepravděpodobné !!!“ Chtěl jsem palcát zahodit, když tu se od dveří vynořil jeden skřetí veterán a chtěl nás ze zálohy přepadnout. A jak jsem tak mával tím palcátem kolem sebe, skoro náhodou jsem ho přetáhl po palici. Tak nějak něžně to křuplo a skřetovy se převrátili bělma. Rozhlédl jem se po obviňujících pohledech ostatních a pak opatrně prohlásil. „No zase tak nepravděpodobné a nepraktické to někdy není…“   

Zamkli jsem dveře a začali se věnovat omdlelému barbarovi.

 

Pokračování příště…..

Teda pokud budete samozřejmě chtít….. J