Kaple má okna klenutá

“Budíček!”
Vyskočit z postele, proběhnout sprchou a seřadit se venku!
Jako včera, jako vždycky. Nepamatuji, že by tomu někdy bylo jinak. Stojím v pozoru, devatenáctý v patnácté řadě. Z tribuny nás zdraví kněz a my odpovídáme. Nikdy jsem ho neviděl. Mé místo je příliš vzadu.
“Buď zdráv člověče,” ozývá se zkřehlým ránem.
“I ty, otče,” promluvila naše ústa.
A pak odházíme na mši. Jediná zděná budova, která v naší zemi zůstala celá po vpádu Dračích šílenců, je Kaple. Má okna klenutá jako ořechovou skořápku. V hloubce pod nimi, na mramorové podlaze, klečíme v lavicích my a klaníme se Bohyni. Kněz v šedivém špinavém rouchu k nám přichází ze sakristie.
“Popel nechť ti vnikne do očí,” vítáme ho zpěvem.
“Mé slzy ať patří i vám,” odpoví a vystupuje před oltář.
Povstáváme a každý svíráme v rukou svůj oříšek.
“Tak, jako měla Bohyně oříšky tři, tak vy máte každý jeden,” zvolal kněz první větu žákovské litanie.
“Ten nechť nám krášlí duši i tělo…”
“Blbost,” ozvalo se vedle mne. Už chvíli se tam odtud ozýval šepot žáků.
Šlehnul jsem po nich očima. Zdálo se, že už mlčí. “Co je blbost?” zasyčel jsem směrem k nim, nespouštěje oči z oltáře.
“Přece, že měla tři oříšky…”
Pohoršlivě jsem usyknul: “A kolik by měla mít, ty blázne?”
“Přece čtyři.” odpověděl mi můj soused z lavice.
Neznal jsem ho. Byl z jiného baráku.
“S rouháním ještě nikdy nikdo nic dobrého nedokázal,” zamumlal jsem. “Oříšky byly tři, to ví každé malé dítě!”
“Nepleť si popel s hrachem, kamaráde,” zasmál se mi do ucha. “Byly čtyři. Na vašem baráku se to neví? Akorát, že pro ni již nemělo smysl poslední oříšek rozlousknou. Vdala se už při třetím, a na ten čtvrtý se časem zapomnělo.”
“A kde je teda teď?”
“Vím já? Třeba pořád ještě v té staré kůlně, kde si je schovávala.”
Na chvíli jsme se odmlčeli. “Hlouposti,” řekl jsem potom. “V prvním oříšku byly bílé šaty a střevíčky, ve druhém stříbrné a ve třetím zlaté. Co by potom bylo v tom čtvrtém?”
“Třeba nápoj krásy a lásky, ne? Kdyby nepomohla její krása a skvostné šaty, pak by přišla na řadu chemie. Jednou ho třeba někdo nalezne, a…”
“A jak bys chtěl najít tu kůlnu? Dračí šílenci ji před lety na tuty zničili. Ti spálili všechno. Ta bouda se už nenajde…”
“Ale oříšek jo,” namítl soused. “Byl přece od víly a ten hned tak něco nespálí.”
“Hm,” přikývl jsem. “Tak ho jdi hledat.”
Oba jsme ztichli. Věděli jsme, že z naší Školy vyvolených se dostaneme až ve třiceti letech, abychom jako kněží bohyně Popelky odešli do světa hlásat víru a lásku k ořechům.
“…a ořech se rozlouskne a vydá nám své tajemství,…” končil kněz. Zvedli jsme se a odešli na jídlo. V jídelně jsem dlouho hledal svého souseda z Kaple, abych si s ním ještě mohl vyprávět, ale nikde nebyl.
* * *
Ten den, kdy jsem se poprvé doslechl o možné existenci čtvrtého oříšku, byl už strašně dávno. Dnes je mi třicet let a za tu dobu jsem se už naučil nevšímat si těch hloupých debat, co může být uvnitř čtvrtého oříšku. Měl jsem jiné starosti. A především dnes! V den třicátých narozenin musím podstoupit Konfrontaci. Žádný z učedníků netušil, v čem spočívá…
Poprvé a naposledy jsem odešel do Kaple sám. Byla úplně jiná, když se v ní ozvaly kroky, mé kroky, které se vracely od Klenby a oken klenutých, jako ořechové skořápky.
Před oltářem stál kněz.
“Vítám tě, chlapče, mezi námi,” řekl mi. “Již teď jsi knězem Popelky, neboť Konfrontace je jen jedna otázka a její zodpovězení neurčuje nic.”
“Jaká je ta otázka, otče?” zeptal jsem se.
Kněz se mi svýma hnědýma očima vpil až do nejzazšího koutku mozku a pravil: “Pokud existuje někde v v závějích prachu, v kamení, či v odpadkových jámách, čtvrtý oříšek, co v něm je?”
To jsem nečekal. “Na to se ptáte každého, otče?” zeptal jsem se.
“Ano, synu, každého. Přes třista let. Nikdo netuší, co v něm je. Ale je tu naděje, že to snad někoho napadne. Tisíce, snad dokonce desetitisíce mladých kněží už od nás vyrazilo do světa hlásat lásku k lidem a ořechům ve jménu Popelky a božských Holoubků. Každý z nich má ale ještě jeden tajný úkol. Najít ten čtvrtý…”
Nějak jsem si to pořád nemohl srovnat v hlavě. “Takže on existuje?”
“Nade vší pochybnost.”
Zamyslel jsem se, a snad to trvalo příliš dlouho, protože kněz mne vyrušil: “Ještě jsi mi neodpověděl, synu…”
“Jistě, otče,” pokývl jsem hlavou: “Podle mého názoru oříšek není. Ale pokud by byl, pak je v něm…” Vzpomněl jsem si na svoji dávnou rozmluvu v kapli. “Snad je v něm flakón s nápojem krásy a lásky…”
Kněz potřásl hlavou a vypadal zklamaně. “To je častý názor. Dokonce až příliš častý. Bude to něco jiného a snad i… nebezpečného. Jdi, Hrozene, jdi. Jdi a hlásej naše učení s takovou vervou a nadšením, s jakými jsi přistupoval ke svým povinnostem až dosud. Aby měla božská Popelka se svým princem na nebesích radost. Holoubci ať tě provázejí…”
Poklekl jsem a přijal do mošny malý saténový střevíček, odznak vysvěcených.
* * *
Všude, po celé zemi, kam jsem přišel, rostly ořechy. To moji předchůdci je sázeli, když přišli do těchto míst. Jak najít v té záplavě ořechů ten Popelčin? Nemožné.
Chodil jsem od vesnice k vesnici, od samoty k samotě, a přál lidem jménem Popelky bohatou úrodu. Vždycky jsem za to dostal trochu ořechového chleba a kousek pečené veverky. A vždycky se večer před usnutím kolem mne seskupily děti a musil jsem jim zas a zase vyprávět ten starodávný příběh.
“Musela být tak krásná a statečná,” vydechlo vždycky některé z dětí a pak jsme šli všichni spát.
Byl to krásný čas. Jak jsem putoval, úrodné roviny se změnily v horské pastviny a rozeklané skály. Tady žili lovci a pastevci, drsní lidé, ale i jejich děti chtivě naslouchaly bájnému příběhu.
“A co by dělal Popelka, kdyby ji princ nenašel ani po rozlousknutí třetího oříšku?” zeptala se mne jednoho dne v uhlířské chatrči malá Ulrika.
Bylo to první dítě, které to napadlo.
“Co myslíš ty?” zeptal jsem se.
“Já myslím, že by pak musela mít ještě alespoň jeden oříšek.”
“Správně, holčičko! A co by v něm mělo být? Opět šaty? Vždyť žádný ples se už konat neměl!” Stěží jsem zakrýval své vzrušení.
“Já nevím,” pokrčila důležitě ramínky a utřela si nosík do zapraného rukávu. “Kdyby to bylo pro prince, tak bych řekla, že odvahu, ale pro ni? Asi štěstí…”
“Už dost, Ulriko,” okřikl dívku starý uhlíř a bál se mi podívat do očí.
“Jen ji nech, uhlíři,” uklidnil jsem ho. “Já ti sem inkvizici nepošlu, a navíc, tvá dcera uvažuje správně.” Otočil jsem se znovu na dívenku: “Tak tedy štěstí, říkáš?”
“Ano, otče! Strašně moc štěstí. Ten, kdo ho najde a rozlouskne, bude mít největší štěstí na světě.” Usmála se na mne a v očičkách jí zajiskřilo.
“Hm,” pokývl jsem hlavou a natáhl se na lavici. “Uhlíři, pošli děti lehnout, chci spát.”
“Ano, otče,” odpověděl muž a hnal se vykonat mé přání.
* * *
Bloudil jsem světem roky. Dávno jsem ztratil pojem o směru, kterým jdu. Tisíckrát jsem zatočil v nebetyčných horách a tisíckrát jsem na rovinách narazil na své stopy. Malá Ulrika jistě již dávno vyrostla a porodila své první dítě, přes den čekala na muže a večer se s ním milovala, a já stále ještě bloudil zemí, když v dáli jsem uviděl tvary budovy tolik známé. Kaple. Vůbec se nezměnila. Zase má okna klenutá jako ořechovou skořápku.
Na místě, odkud jsem ji uviděl poprvé po tolika letech, jsem zůstal dva dny, než jsem se rozhodl se vrátit, ale pak jsem o to rozhodněji vyrazil kupředu. Přála-li si Popelka, abych došel sem, pak má se mnou zcela určitě nějaké úmysly.
Brána se otevřela a dva učedníci mne pozdravili, jak se sluší zdravit starého kmeta v popelavém kněžském rouchu. Prošel jsem nádvořím, slunce mne oslepovalo, a já kráčel do Kaple téměř poslepu. Ze směru, který jsem znal zpaměti, jsem neuhnul ani o krok.
Až uvnitř jsem přestal mhouřit oči a spatřil ten důvod, kvůli němuž řídila Popelka mé kroky sem. Kněz, kterého jsem znal, umíral před oltářem.
“Přišel jsi, abys mne vystřídal,” zasípal stařec.
“Ano, říkali mi Hrozen, ale to jméno jsem uý skoro zapomněl…”
“Vím,” přerušil mne. “Všechny vás znám. Celý život jsem čekal, že někdo z vás přijde se čtvrtým oříškem, a nic. Nu, teď již se nedočkám.”
Učedník, stojící za hlavou umírajícího, vzlykl.
Nadechl jsem se a chtěl trochu starce potěšit: “Tuším ale, co v něm je.”
“Co?” stařec se z posledních sil nadzvedl. “Co? Mluv, řekni mi to dřív, než mne dostihne smrt!”
“Štěstí, otče,” řekl jsem.
“Štěstí?” v jeho hlase bylo znát zklamání.
“Jak slyšíš! Kdyby totiž Popelka utekla s oběma střevíčky na nohou, mohlo by pak k ní přivést Prince už jenom štěstí. Veliké štěstí!”
“A kde je ořech?”
“Netuším, otče, i když…” Svět se mi najednou zatočil před očima.
“Co cgceš říct, Hrozene?”
“Popelka měla oříšek pořád u sebe, ne?” uvažoval jsem. “Samozřejmě, vždy,” odpověděl jsem si sám, “přece i skořápky prvních tří si schovávala…”
Ztěžka přikývl.
“To znamená, že když vtrhli do země Dračí šílenci, oříšek ukryla tam, kde by nepřišel k úhoně.” Ztišil jsem hlas. “A kde jinde by to mohlo být, než v jediné budově, která neshořela…” Zadíval jsem se vítězně na kmeta.
“V naší Kapli?” Překvapeně se zakuckal. “To není možné. Žiji tady padesát let. Dávno bych jej našel.”
To byla pravda. Mé oči se rozběhly po Kapli. Po dřevěných lavicích, po kamenných stěnách bez jediného výklenku, neznatelně přecházejících v klenbu. Jen několik přerušení chladné kamenné stěny na nás hledělo denním světlem. Okna. Kaple má okna, má okna klenutá jako ořechovou skořápku. Jsou v pětimetrové výši. Učedník pochopil můj pohled a odběhl, aby se po chvíli vrátil s žebříkem.
“Mohu, otče?” otočil se na kněze, a ten netrpělivě kývnul.
Stoupal od příčky k příčce opatrně. Sledovali jsme každý jeho pohyb, každý jeho krok. Žebřík byl vratký. Stačilo neopatrné trhnutí sebou…
Konečně stál až nahoře. Jeho ruka zašátrala v prachu u prahu okna.
“Mám!” konečně vykřikl.
“Je tam štěstí, určitě,” zašeptal stařec a pokusil se pozvednout na loktech. “Je tam…” Jeho šepot se vzápětí rozplizl v děsivém výkřiku.
Chlapec na žebříku jásal příliš neopatrně. Snažil se ještě v pádu zachytit. Podařilo se mu to, ale jen na chvíli…
Visel za lokty, v dlaních svírajíc ořech, a nohou marně pátral po opoře. Měl strach, tichounce kvílel, a věděl stejně jako my, že se pustí dřív, než stačíme cokoli udělat.
“Dělej, rozlouskni ořech!” zavelel podivuhodně silným hlasem starý kněz.
Prasknutí skořápky vybuchlo v tichu Kaple.
Chlapec dopadl na nohy, překulil se a vstal bez jediného škrábnutí. “Měl jsem štěstí, viděli jste? Měl jsem neuvěřitelné štěstí,” křičel a ukazoval nám obě skořápky. Byly prázdné. Jen jakási světlounce namodralá vůně zůstala na dně.
Ozval se vzdech a oba jsme věděli, že stařec vydechl naposledy.
“To nebyl čtvrtý oříšek, rozumíš?” řekl jsem učedníkovi a sevřel jej oběma rukama za ramena. “Takové štěstí mívají lidé i bez oříšku.”
Nenechal se: “Já vím, otče, ale…”
“Přece nechceš říct na koleji, že jsi rozlousknul čtvrtý oříšek, abys zachránil svůj obyčejný život? Vždyť by tě ušlapali. Celý svět by tě proklel…”
Potají, abych to neviděl, si otřel slzu. “A to chcete dál hledat čtvrtý oříšek?” zeptal se nechápavě chlapec.
“Ne, já ne. Ale zato všichni ostatní budou hledat čtvrtý oříšek, dokud jej nenajdou.” Rukou jsem umlčel jeho námitky. “My dva, učedníku, budeme hledat také. Tam, kde byl čtvrtý, mohl být i pátý…”
Oknem se do Kaple usmálo slunce. Popelka souhlasila.

KONEC