Kamarád ze žita

Táta pořád křičel. Spali jsme s Tomíkem ve stodole, abysme ho nemuseli poslouchat. Maminka to tak poručila. Řekla, že kdo se přiblíží ke stavení, dostane z brokovnice do zadku pár solnej zrnek a podle toho, jak se tvářila, to myslela nejmíň napolovic vážně. Oči měla uslzený, až mi jí bylo líto. Tomík se jí držel jako klíště. Povykoval, že ji nedá, a děsně statečně mrkal k oknu, za kterým by měl táta bejt.
Jenomže nevěděl, že tentokrát táta není namol a sotva k mamince zvedne oči, natož aby jí zase ubližoval. Ten chřestýš, co ho kousl, musel bejt celej mátožnej, povídal včera pan doktor, co ho maminka zavolala a co přijel ve starý fordce. Kdysi se nám snažil nabulíkovat, že ty dva průstřely na dveřích má na svědomí Jesse James, ale já stejně moc dobře vím, že Jesse přepadal akorát vlaky a auta tenkrát ještě vůbec nejezdily… Nebo prej ten had, povídal doktor, těsně před tím než uštknul tátu, pokousal ještě něco jinýho. Moc jedu už neměl, a proto to teďkonc tak dlouho trvá…
Ještě se ani pořádně nesetmělo. Tomík hlasitě pčíkl, odhrnul deku a posadil se. “Co když jsou tady hadi taky, Andy?”
“Dej pokoj,” ohnal jsem se po něm rukou. “Celej život si sem chodíme hrát… Viděls tu někdy nějakýho?”
Dvě žlutý a dvě červený žárovičky, který jsem před dvěma týdny koupil v magacínu u pana Poznicka, spojil je s baterií z té velké tátovy svítilny a zavěsil nad vrata, zablikaly jako by mi chtěly dát za pravdu. Poposedl jsem a vyhlídl pootevřenýma vartama na dvůr. Byl to děsně podivnej večer. Venku lítali netopýři a kolem rožnutejch žárovek na dvoře se rojilo víc komárů než jindy. I krávy bučely jinak…
Tomík byl ještě malej kluk, ale mně bylo nad slunce jasný, že jestli táta vopravdu umře, tak jsem nejstarší mužskej ve stavení já. Bude to na mně, zatraceně. Všechno to lítání kolem krav, spravování plotů a to vostatní. O to horší to bude, že mě k tomu bude máma pořád posílat do školy, umejvat si ruce před jídlem a tak… Máma si myslí, že jsem malej a pořád si jenom hraju s pitomostma. Ale těch mejch dvanáct už nemůže přehlídnout, to teda ne. Jestli táta umře, tak od zejtřka sedám u oběda na jeho místě…
Skoro jsem si toho chlapa, co se vynořil ze šera a rázoval si to přímo naším žitem, nevšiml. V tý chvíli totiž pro změnu vykřikla máma. Ohlídl jsem se k domu a toho chlápka jsem zahlíd, až když byl nějakejch padesát yardů před stodolou. Rozhrnoval žito a měl hodně velký štěstí, že po něm nešlapal, poněvadž se to nesmí. I tak jsem se rozhodl, že na něj juknu, protože na našem pozemku nemá co pohledávat. Takovejch votrapů, co pořád něco nabízej, jsou spousty. Na žádný nový patentovaný hrnce tady nejsme zvědaví.
Jenomže než jsem se rozhodl, už jsem si to rozmyslel. Tohlencto nebyl žádnej cizí chlápek…
“Vidíš ho?” strčil jsem do Tomíka. V krku se mi zadrhlo jako při angíně.
“Ne.” Tomík už ležel a víčka mu padaly jak mexický rolety.
“Támhle,” řekl jsem a přidržel mu hlavu tak, aby nemohl koukat nikam jinam, než na toho chlápka.
Ohnal se po mně a ani ho nenapadlo otevřít oči. “Nevidím nic, nevotravuj!”
Takže jsem toho chlápka viděl sám. Možná to bylo dobře, protože Tomík by docela jistě začal jančit. Ten chlap byl totiž náš táta. Zrovinka ten, co měl teď ležet v kuchyni na gauči a zvracet krev do plechovýho lavóru. Byl to táta! Měl na sobě sváteční černej oblek, kterej si brával, když s mámou v neděli vyrazili do města na mši. Měl stejný vlasy a v puse žmoulal viržinko taky jako on.
Akorát, že tenhle táta držel v ruce kosu.
* * *
Skoro mě udusila, máma už je taková. Zamžoural jsem do lampy a vůbec nerozuměl, o čem mluví. Zívl jsem a koukl po bráchovi. Spal jako zabitej.
“Tomíkovi to řekneme až ráno.” Máma vzlykla a dala mi pusu na čelo. To dělala vždycky, když jí bylo smutno. Až v tý chvíli mi došlo, že se to už doopravdicky stalo. “Tatínek umřel, Andy, víš?” Polykala jako kdyby měla plnou pusu žvejkacího tabáku a byla zrovna v kostele, kde se nesmí plivat. “Už se… Už se ani nestačí podívat na ten tvůj vynález…” Ohlídla se nad vrata, kde visely ty dvě červený a dvě žlutý žárovky, a rozbrečela se tak, že se jí začaly třást ramena.
Napadlo mě, že to je jediný štěstí, protože kdyby táta zjistil, že jsem mu ze svítilny vzal baterii, určitě by mě přetáhl spiningem přes záda…
* * *
Byla to hrozně blbá noc. Opíral jsem se trám a do očí mi svítily ty čtyři žárovky, ze kterejch jsem byl ještě předvčerejškem úplně mimo, a teď by mi bylo fakt jedno, kdyby najednou všechny praskly. Máma položila hlavu do mýho klína a brečela skoro až do rána. Doma se určitě bála. Táta byl mrtvej a ten druhej…
Vůbec jsem na něj nechtěl myslet. Radši na ten svůj vynález. Zavřel jsem oči, jak to nejvíc šlo, a představil jaký to bude, až na Vánoce ověsím stromek různobarevnýma žárovkama, a pak to rozsvítím… Viděl jsem ho před sebou. Žlutý, oranžový a modrý světýlka jako v pohádce…
“Andy,” zašeptala zničehonic máma a pohladila mě po ruce. Ani jsem si nevšiml, že se zase probudila. “Zítra tam musíme jít. Půjdeš se mnou, ano? Musíme tátu oblíct než přijde pastor. A… a…” Usínala. Hladil jsem ji po vlasech, co jí už dávno prošedivěly, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Po popraskaných stěnách z nepálených cihel, který se co nevidět rozsypou, koukal jsem do trámoví a přemejšlel, jestli ta stodola vůbec vydrží do doby, než vyrostu aspoň tolik, abych sám dokázal zatlouct kramli. Zvenčí bylo slyšet cvrčka a daleko odsud, až za stavením, štěkali naši psi jako pominutý. To psi dělají, když v domě někdo umře…
…Možná jsem taky na chvilinku usnul. Ten sen, co se mi zdál, bych nekoupil ani za cent, rozjetej vlakem. Do očí mi svítily ty dvě červený a dvě žlutý žárovky. To ještě bylo doopravdy. Asi, teda. Potom ty žlutý skoro zhasly. Pomalounku, jako kdyby někdo posunoval jezdcem reostatu. Jenomže to se nemohlo stát, poněvadž já zatím ještě žádnej reostat nemám. Pak už svítily jenom ty dvě červený. V tom snu jsem se tomu divil. No, vážně! A najednou jsem otevřel oči…
I ty červený žárovky byly zhasnutý. To svítily divný oči, jak někdo nakukoval do stodoly dírou po vyražený desce ve vratech…
* * *
“Já nemám čas,” ofrnil se Tomík.
“A kdo myslíš, že to udělá?” štěkl jsem naštvaně a utřel si cípem šátku směs potu a prachu z čela.
“V pátek přece přijede strejda Matt, ne?” odsekl mi. “Těch pár telat označkuje sám…”
“A já jsem ti řek, že oddělíme telata od krav už dnes, aby ho to potom nezdržovalo, jasný?” Přiskočil jsem k němu a vlepil mu pohlavek. Začal řvát, jako když ho na nože berou… Nejspíš čekal, že máma vykoukne z kuchyně a zase se ho zastane, chudáčka. Jenomže už má smůlu, Tomík mazlík. Máma si zatraceně uvědomuje, na kom to tu stojí… Musela by bejt na mojí straně, i když by se jí to zrovna nelíbilo. A tak raději zůstane v kuchyni, bude píct tortillu, míchat s fazolema a dělat, jako že neslyší…
“Už ses vybrečel?” zavrčel jsem, docela jako to říkával táta. “Jestli jo, tak jdem…” Pro tuhle chvilku zapomněl na rezatýho ponyho, se kterým se nejspíš chtěl projet. Nafoukl se, ale utýct se neodvážil. Moc dobře věděl, že bych mu někde mimo mámin doslech zvalchoval záda.
Natáhl jsem k němu ruku a zalomili jsme si palcema jako honáci, když po tejdnu dostanou stádo k dráze. Vůbec jsem se mu nedivil. Mě taky zrovna dvakrát nebavilo všechno to, co se muselo udělat, to se ví. Mnohem radši bych okukoval u pana Poznicka v magacínu nový žárovky a dráty a spínače. Tisíckrát radši… Nikdy dřív by mě ani nenapadlo, že mi bude táta chybět. Ale teď bych skoro to jeho každodenní pořvávání, jaký jsem nemehlo, když neumím to a to, klidně snesl…
“A zejtra můžu…?” zkusil Tomík.
Zavrtěl jsem hlavou. “Zejtra přijede strejda Matt. Nejmíň do pondělka nebude hotovej, leda by si vzal někoho na výpomoc. Taky si myslí, že jsem moc malí…”
Na obzoru se zatočil vítr a zvedl k nebi spoustu prachu.
“Kdo je to?” uslyšel jsem Tomíka a ohlídl se.
Byl tu. Stál v žitě jako strašák proti ptákům. Jenomže podle poskakujícího odrazu slunce na vyleštěným kosišti bylo znát, že se hejbá…
Tentokrát ale nevypadal jako táta. Ani trochu. Měl na sobě starej kabát, jakej se nosíval ještě za starejch časů. Dlouhý vlasy mu poletovaly přes obličej a pod rozepnutým kabátem se leskla stříbrná přezka na opasku. Takovou nosil jedině pan Gampard. Nikdy jsem ho neviděl zblízka, vždycky mi ho táta ukázal akorát zdálky. Prej to býval nejlepší střelec v Texasu, ale to už je pryč. Dneska akorát chodí ve svejch starejch šatech, aby se na to nezapomnělo, ale jinak by mu byly jeho kolty houby platný.
“Dobrý den!” křikl jsem. “To je naše žito!”
Pohnul se. Vlastně nekráčel. Jenom se tak nějak sunul mezi klasy. Dívali jsme se na něj a po zádech nám vstávala husí kůže. Mně teda určitě.
“Vypadá divně,” zašeptal Tomík a najednou jsme se drželi za ruce jako malý děcka.
Vystoupil ze žita dřív, než jsem se stačil rozhodnout, co vlastně udělat.
“Dobrý den,” zopakoval jsem. To, co přicházelo, nebyl žádnej chlapík. A taky samosebou nebylo těžký uhodnout, co se dneska ve městě stane. Když to přicházelo k nám domů, mělo to tátovu tvář a táta hned potom umřel… Teďka to vypadá na pana Gamparda… Podívalo se to na mě prázdnýma očima a kývlo to. Jako kdyby mi to četlo myšlenky. “To žito…” začal jsem znovu. Otočilo se to a zamířilo k nám. Úzké oči pana Gamparda se rozvlnily, jako by byly součástí obrazu a plavaly na hladině. Obličej se mu proměnil a na kratičko jsem zíral na svou vlastní tvář.
“Tohle je moje cesta,” řeklo to tiše a tak jasným hlasem, jako mají paní, co zpívají v kostele. “Vždycky byla…”
Prošel mezi náma a mířil přímo do města.
“Kdo to byl?” zašeptal znovu Tomík.
“Jdi se zeptat mámy, kdy bude oběd…”
Počkal jsem, až za Tomíkem zaklapnou dveře stavení a rozběhl jsem se do stodoly. Z police jsem sebral chlebník, ve kterým mám pořád nachystaný všechny důležitý věci pro případ povodně, požáru a tak… Vyběhl jsem ven a zamířil k žitu, abych to stihl dřív než Tomík zase vyleze ven…
Musel jsem využít toho, že ten neznámý je pryč. Přistoupil jsem k okraji pole a přehlídl celou tu vlnící se plochu. Obilí mi sahalo sotva do pasu a na protější straně byl vidět zubatý okraj pole.
“Co teď?” zeptal jsem se a udělal krok do žita.
Nic. Jenom se mi nějaká osina dostala pod košili a zalechtala mě na břiše. Opatrně jsem rozhrnoval klasy. Tudy chodí. Tady se objeví v něčí podobě a ten člověk potom umře.
Smrt.
Pastor by mi dal metlou na holou přede všema, jenom by stačilo o tom říct. O tom, jak přes naše pole přichází smrt…
Otočil jsem se na patě. Nikde nic. Žito na jedné straně začínalo a na druhé končilo. Kolem dokola pastviny. Žádnej hájek nebo bažina, odkud by to mohlo přijít…
Hrome! Že mě to nenapadlo dřív. Podzemní chodba! Někde tu je schovanej poklop a pod ním podsvětí. Tam si je nosí v pytli… Tátu, pana Gamparda, vloni tetu Norwellovou…
Kdo ví, co mě to varovalo. Najednou jsem cítil, že se musím otočit.
Přicházel. Sluneční paprsky tančily po jeho kosišti a na dálku mi posílaly prasátka do očí. Kráčel s hlavou skloněnou, jako kdyby jej tížily výčitky za to, co udělal. Vrací se, mihlo se mi hlavou. Teď nebude vypadat ani jako pan Gampard, ani jako táta…
Představil jsem si prázdný oční důlky a loupl očima k domu. Ten pitomej Tomík určitě ochutnává. A já jsem tu sám…
V tom okamžiku to zvedlo hlavu. Ještě to bylo moc daleko, ale i tak jsem poznal, že to nemá s lidskou tváří nic společnýho. Nohy mi zdřevěněly hrůzou a nedokázal jsem se ani pohnout.
Přicházel a nic ho nemohlo zastavit. Ani máma, kdyby teď vyběhla z domu… Klasy se před ním rozestupovaly a ukazovaly mu cestu přímo ke mně. I kdyby byl slepý, musel by mě v tom poli najít. Bílá, strašidelná tvář se rozvlnila jako v horkým vzduchu a začala se měnit. Nejenom tvář, zmenšoval se. Celý se měnil…
Počkal jsem až se mu na čele objeví stejný pihy jako mám já a zavřel jsem oči.
Sama Smrt přijala mou podobu. Přišla si pro mě…
“Za tebou…” opravil mě ze tmy za stisknutými víčky Jeho hlas. “Tvou svíčku ještě Osud nezhasil. Tak proč mě hledáš?”
* * *
Vlastně najednou vypadal jako můj brácha. Jako kdybysme byli dvojčata, takoví ty úplně stejný. Měl na sobě ty příšerný šaty, v kterejch musím chodit do školy. A taky tu blbou čepici, kterou jsem si celou musel posypat solí, aby ji tátův hnědák rozžvejkal na filcovou kaši. Jinak se to tenkrát nedalo udělat, nikomu jinýmu by to táta neodpustil…
“Já tě nehledám,” špitl jsem bojácně.
“Hledáš,” pokývl hlavou.
“Tebe ne!” zdůraznil jsem. “Tu cestu hledám… Ale asi by bylo lepší ji nenajít, že jo? Každej ji najde jenom jednou a pak už se vrátit nemůže, že jo?”
“Po této cestě chodím jenom já,” pokračoval stejně spisovně jako prve. “Vždycky jenom přijdu a řeknu: ´Zhasla!´. Jsem jenom posel špatné zprávy…”
Loupl jsem očima k domu. Tomík určitě ještě vylizoval mísu od smetanový omáčky.
Smrt si to vysvětlil jinak. “Jestli si se mnou nechceš povídat, tak nemusíš. Myslel jsem, že se můžeme přátelit, když mám Cestu tak blízko k tvému domu…”
Nejradši bych utek, ale neměl jsem odvahu. “Jenom jsem se díval, jestli se Tomíkovi něco nestalo, že pořád nejde…” pokrčil jsem rameny.
“Zatím ještě ne,” odpověděl. “Ale jeho svíčka je už moc malá…”
Srdce se mi zastavilo. “Jak to?” vydechl jsem s hrůzou v hlase. Kdyby se Tomíkovi něco stalo… To už by máma asi nepřežila. Tomík je její miláček. To bych jí zůstal jenom já, a já byl vždycky až po něm a po tátovi…
Přišlo mi to hrozně líto. Smrt zvedl ruku a otřel mi slzu z tváře. Nejspíš si myslel, že to je kvůli Tomíkovi mazlíkovi. “Tvůj bratr přehání lásku k matce,” pokračoval, jako kdyby nikam nespěchal. Jako kdyby zrovinka teď nikde na celičkým světě nikdo neumíral… “Bude jí chtít udělat radost a pomstít otce…”
Zatvářil jsem se asi dost nevěřícně. “Ten desetiletej posera půjde na chřestýše? V životě ho neviděl, leda mrtvýho! Ani neví, jak ho najít! Všimne si ho, až když na něj šlápne…”
“Ano,” pokývl Smrt. Prošel kolem mě a najednou byl pryč.
* * *
Číhal jsem na něj dva dny. Asi vychází i jinejma východama a tudy jenom když musí do našeho městečka. Dneska vypadal jako Jack, kterej se stará v hostinci o koně. Sotva mě uviděl, zamířil mým směrem a proměnil se mi před očima.
“Jsem rád, že si můžu zase popovídat,” řekl mi. “Každý ze mne má strach. Jenom ty ne.”
“Mám strach o Tomíka…”
Vraní oči ještě víc potemněly. Nadhodil si kosu a chtěl projít kolem mě dál.
“Počkej…”
“Tak je to vždycky,” houkl na mne vyčítavě přes rameno. Podoba se mu vrátila. Už zase vypadal jako ten opilec Jack. “Když se s někým spřátelím, chce toho dřív nebo později využít… Vždycky…”
“Tomík je malej…” zkusil jsem to. “A když mi dovolíš ho zachránit…” Pokrčil jsem rameny. “Nevím, kolik máš roků, ale třeba bysme si mohli vyjet na koních do prérie… Potom…”
Zastavil se a obrátil se ke mně. Půlku obličeje měl mou a ta odvrácená půlka slintala jako Jack po druhým panáku whisky. “Dobře,” přikývl vesele. “Udělám si čas. Ale nic ti nemohu slíbit, Andrewe. Když ho ochráníš před chřestýšem, stane se mu něco jiného. Světélko života mu dohořívá… Má jenom týden…”
“Jinou svíčku?”
“To nejde,” zavrtěl hlavou. Zase se otočil a zamířil k městečku, kde za chviličku měl vyhodit v maštali kůň zadníma nohama a přibít Jacka ke stěně…
* * *
Nemohl jsem riskovat, že nejbližší mrtvý v našem kraji bude právě Tomík. To už bych nestačil zařídit nic. Musel jsem něco podniknout dřív, než se Smrt vrátí z města…
Nerozmýšlel jsem se dlouho. Rozkopl jsem vrata do stodoly a vběhl dovnitř. Opřel jsem o zeď žebřík, vylezl k žárovkách a jednu po druhé prohlídl, která by mohla vydržet nejdýl. Jednu, u které se nějak divně protáčela objímka, jsem vyřadil, zbylý tři jsem uložil na polici. Vedle stála odpojená baterie. Potřeboval jsem, aby si trochu odpočinula, na novou jsem neměl…
Teď už jsem mohl jenom čekat. Podíval jsem se k domu a uviděl mámu v okně, jak zrovna přikládá do kamen. Barevný osvětlení na Vánoce jí už nedám, ale tenhlecten dárek bude určitě lepší. Jestli mi to Smrt dovolí…
* * *
Vypadali jsme opravdu jako dva bráši. Až na to, že já jsem uměl vysedávat a on se v sedle klátil jak hruška ve větru.
Kopl jsem do slabin svýho hnědáka, kterýho jsem zdědil po tátovi, a vyrazil vpřed. “Tak co?” ještě jsem zakřičel na svýho novýho kamaráda. “Co říkáš?”
Vůbec se mu ten nápad nelíbil, ale asi mi opravdu chtěl vyjít vstříc. Nemusel nic říkat, znal jsem pohádky. Každý ze seznámení se Smrtěm jen těžil. Pomáhal svejm přátelům, udělal z nich věhlasný doktory a já nevím, co všechno. Vždycky se mu to vymstilo, ale asi pořád věřil, že jednou nějakýho kamaráda opravdu najde. Bylo moc fajn vědět, že si vybral zrovna mě. Každej přece chce, aby přátelství trvalo pořád, co nejdýl, celej život… To by mohlo znamenat, že tam u něj nebudu mít zrovna tu nejkratší svíčku…
“A jak by ta žárovka vypadala?” křikl po chvíli na odpověď. Svíral hřívu oběma rukama a měl vytřeštěný oči, jako kdyby se něčeho bál. Leda toho, že spadne, umřít nemohl, že jo.
“Už jsem ti ji ukazoval, přece! Ta skleněná baňka…”
Sluneční kotouč se dotkl západního obzoru a my pomalu zamířili zpátky. Nebylo by zrovna rozumné toulat se s ním po prérii, když by se už setmělo. Jsou tam všude díry po psounech, a můj novej kámoš nebyl zrovinka dobrej jezdec… Přitáhl uzdu před polem, seskočil na zem a opatrně, s nohama doširoka vešel do žita. “Tak ano,” najednou jsem zaslechl. “Vem si ty věci a…”
“Zítra bysme mohli vyrazit k řece na ryby, co říkáš,” nadhodil jsem.
Vypadal úplně stejně jako já, když mě takhle vzal strejda Matt na ryby poprvý. Jenomže na rozdíl ode mě zavrtěl hlavou. “Zítra mám práci,” odmítl. “Ale za pár dní, až poleví ta horka, nebude se tolik umírat, pak na mne počkej… Ještě jsem nikdy nechytal ryby…” Zarazil se a natáhl ke mně ruku. “Tak pojď hned, Andy! Když je to tvůj bratr…”
Sjel jsem ze sedla a natošup zmizel ve stodole. Vzal jsem z police žárovky, pozastrkoval jsem si je do kapes a s baterií v náručí jsem se vrátil. Smrt mě vzal za ruku a pustil se přímo doprostřed pole.
* * *
Vůbec nic si z toho nepamatuju. Jenom to, jak to pole bylo najednou obrovský. Jako by nikde nekončilo. Kdesi daleko práskly dveře ve veřejích. Máma, blesklo mi hlavou, ale ohlídnout se mě ani nenapadlo. Šel jsem za ním. Do žita…
* * *
Pořád jsem ty klasy viděl kolem sebe. Nestoupali jsme do nebe ani jsme nikde neslízali pod zem, jak jsem si myslel, že budeme. Šli jsme pořád rovně. A dlouho! Už jsem necítil ruku, ve který jsem držel baterii. A přendat si ji do druhé nešlo, poněvadž za tu mě držel Smrt.
A pak se mi zatočila hlava. Studenej, burácivej vítr, jakej bejvá leda tak v únoru, mi málem podrazil nohy a smetl mě někam dolů. Už jsme nebyli v poli. Nejspíš ani na Zemi ne. Stál jsem na velikánským bílým balvanu a všude kolem byla tma. Strejda Matt, co nechodí do kostela a pastor je podle něj to nejvypečenější zaměstnání pro chlápky, kteří se bojej sedřít si kůži pořádnou prací, mi kdysi vykládal, že žádný nebe a peklo není. Že je jenom černočerná tma, a v ní jsou milióny stříbrnejch nití, a z nich každá je něčí život. Mezi něma lítají slepí andělé s kovovejma perutěma a těma křídlama přefiknou něčí stříbrnou nitku dřív, než se naděje… Dycky jsem si říkal, že je to ten nejbáječnější strejda pod sluncem, ale každopádně je dost divnej. Teďka bych se mu skoro omluvil. Protože všechno to kolem bylo daleko divnější než vykládal.
“Pojď, Andy!” řekl ten kluk přede mnou, co vypadal jako já, nosil kosu a staral se o nějaký dvě miliardy svíček. “Támhle!” ukázal dopředu, odrazil se a přeletěl děsně širokej prostor k dalšímu bílýmu, poloprůzračnýmu balvanu. Rozběhl jsem se za ním, skoro jako zpomaleně jsem se vznesl do výšky a po chvilce dopadl na ten další šutr. Nedalo se to minout. Možná to tu tak měl zařízený… Znovu ukázal před sebe.
Plamínkový moře!
Seskakovali jsme z jednoho kamene na druhej a pořád níž. Světlo svíček z nich dělalo nasvícený drahokamy. Možná to taky byly. “To je křišťál?” zeptal jsem se na nějakým dvanáctým kameni a zadupal pravou nohou, aby hnedka pochopil, na co se ptám.
Vážně zavrtěl hlavou. “To je sůl, Andy. Ze slz pozůstalých…” Posledním skokem se snesl až dolů. Plamínky několika svíček kolem se zazmítaly jako ve větru.
“Pozor…” zamumlal jsem pro sebe a dlouho se odhodlával a vyměřoval ten svůj poslední skok. Kdybych se spletl… “Chytej!” zakřičel jsem nakonec a hodil mu baterii a potom jednu podruhé i všechny tři žárovky. Pak jsem skočil taky. Přímo dolů mezi sloupořadí tlustých vysokých svic novorozenců, jimž se u paty krčily pokroucené, dohořívající knoty jejich pradědů…
Noha se mi zvrtla a měl jsem co dělat, abych sebou neplácl přímo mezi ty svíčky. Tak tak jsem to ustál a vztekle si odplivl. Zasyčení mě upozornilo, že jsem se nechtěně trefil.
“To nesmíš, Andy,” řekl mi Smrt zbytečně. Otočil se a zamířil po úzké stezce mezi svíčkama kamsi dál. Měl jsem jít za ním. Ještě jsem se ohlídl, která to svíčka vlastně zhasla, ale v šeru, zesíleným ještě světlem těch ostatních, bylo vidět akorát tak houby…
* * *
“Tady,” řekl mi, když jsme se konečně zastavili. Nějaký dva yardy před náma se zvedala slaná stěna a před ní stál plot zažloutlých voskovic. Jedna vedle druhé hořela nádherným a jasným plamenem. Některý byly vyšší, některý nižší, to dá rozum. Jenom jedna se krčila za ostatníma až těsně u stěny. Byla celá pokroucená a plamínek zřejmě dlouho ohříval jen jednu stranu svíčky. Ta odtála a umožnila tak rychlejší odkapávání vosku a taky rychlejší shoření. Teď už se to změnilo. Plamen se obrátil a začal odtávat vosk na druhé straně. Tající vosk útočil na plamen a dusil ho kousíček po kousíčku. Plamínek už nesvítil výš jak půl palce nad kamennou podlahou.
“To je tvůj bratr, Andy.”
Přikývl jsem, že rozumím. “Kde mu to mám udělat?”
“Na tom samém místě, jestli to má být jeho světýlko…”
Obešel jsem skupinu svíček kolem dokola, abych se podíval, kudy by se dalo dostat k Tomíkovu světýlku blíž.
Nešlo to. Obstupovaly ho jako stráž. “Mohl bys ty svíčky postavit stranou?”
“Všechna musí zůstat na svým místě. Kdybys svíčku přemístil jinam…” Nějaký světýlko, jedno z tisíce, který jsem zrovna viděl blízko nás, zhaslo. Na chviličku zmizel. Posel špatné zprávy…
Mohl jsem začít. Rychle jsem postavil baterii na místo, kde nebude překážet a kde bude stát dost blízko k Tomíkovi. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl klubko izolovanýho měděnýho drátu, pořádnej kus jsem odmotal a ukroutil ho. Zubama jsem odtrhl izolaci a obnažil dostatečně dlouhej konec, abych ho mohl omotat kolem kontaktů na baterii a taky u žárovky.
Mezitím se vrátil Smrt a zvědavě se mi koukal na ruce.
“A kam půjdem na ty ryby, Andy?”
“K řece, do takový rákosím zarostlý zátočiny…” zapřemejšlel jsem, jak mu to líp vysvětlit. “Když jsem byl ještě malej, tak se tam kdosi utopil…”
“A jaké ryby tam jsou?”
“Siveni jak ruka. Utrhnou ti vlasec, když si nedáš pozor…”
Zakroutil jsem konce drátů a spokojeně oddychl. Už to bude… “Na to samý místo?” ujistil jsem se ještě jednou.
Kývl a naštvaně se otočil. Zase zhasly nějaký dvě svíčky. Bude muset na chviličku zase pryč. Ani mi to moc nevadilo, neměl jsem moc rád, když se někdo díval, jak pracuju…
Už zamířil pryč, ale pak si uvědomil, jak jsem už s prací daleko. “Nech to, Andy,” poradil mi tiše. Tvář se mu už zase rozmazávala, měnila… Chystal se za někým jiným a pořád ještě mluvil se mnou. Nemohl si ustálit podobu.
“Proč?”
“Počkej, až bude zhasínat.”
“A kdy to bude?”
Klekl si na kolena a přiblížil zrak k plotu svic, za nimiž se skrývala ta Tomíkova. Podíval se skrz a potřásl hlavou. “Ještě dnes. Ale počkej na mne, ano?”
Přikývl jsem a zůstal sám. Najednou jsem měl čas pořádně si to tu prohlídnout. Vydal jsem se po stezce ještě kousek nahoru, a pak se otočil… Až mi z toho zkrabatěly záda. Záplava nehybnejch světýlek. Stačilo fouknout do jedinýho z nich a skály ze slz by zase o něco nabyly.
Kouknul jsem se po té Tomíkově a hrklo ve mně! Zhasínala. Rychleji než to Smrt čekal, určitě… Rozběhl jsem se po stezce zpátky a jen tak tak stačil zabrzdit u těch vysokejch a silnejch svíček.
Tomíkův plamínek už byl jako jiskřička. Ještě chviličku a zhasne! Krucinál! Jako kuguár v kleci jsem obíhal svíčkovej plůtek, přes kterej jsem se k Tomíkovu světýlku nemohl dostat. Sláblo čím dál víc…
“Smrti!” zakřičel jsem.
Nemohl mě slyšet. V krku jsem cítil velikej knedlík z toho, co musím udělat, ale na nic jinýho jsem nepřišel. Pokusil jsem se ruku se žárovkou, která měla nahradit Tomíkovu svíčku, prostrčit mezi svíčkama. Nešlo to… A můj kamarád tu pořád nebyl…
Představil jsem si Tomíka, jak mu na čele vyráží studenej pot a jak mu nabíhá jazyk a začíná se dusit… Popadl jsem tu nejbližší tlustou, vysokou svíčku a utrhl ji z jejího místa. Najednou jsem měl prostoru dost. Zasadil jsem nový Tomíkovo světýlko do roztavenýho vosku a spojil kontakty.
Byla to červená žárovka, a tak to svítilo trošku jinak než ty dvě miliardy jinejch světýlek, ale fungovalo to.
Za mnou si kdosi odkašlal. Otočil jsem se a vstal. Ohlídl jsem se po povalené uhaslé svíci a provinile pokrčil rameny. “Já…”
“Neomlouvej se,” řekl Smrt, “ta byla tvoje, Andy…”
Nikdy bych neřekl, jak může být hezký, když se v jediným úzkým kosišti odrazí dvě miliardy žlutejch světýlek a jedno červený. Byl spravedlivej. Rozpřáhl se a sekl. Vůbec to nebolelo, a vydržel jsem to jako každej opravdovskej chlap…
Brečel on, protože ztratil kamaráda.