Jeden z černých

Byl to dřevěný stůl, takový ten hodně ošuntělý, špinavý, s deskou ošoupanou, s četnými fleky od rozlitých tekutin a okrášlenou rytinami mnoha umělců, kteří použili stůl k předvedení svého umění. Srdcervoucí vyznání lásky “Markéto, nemohu bez tebe žít!” doplněného sprostými dovětky, výkřiky hanící krále, místního šerifa, nebo i krčmáře, úchylné básničky mající za úkol pobavit náhodného čtenáře a v neposlední řadě malůvky ženských aktů s důrazem na ty části těla, které dotyčný malíř považoval za nejvýznamnější. Na tomto typicky hospodském stolu leželo rozložené plátno, pomalované na první pohled nesrozumitelnou změtí čar, vybarvených ploch, šipek, značek a symbolů. Zdálo se, že ty čáranice mají pro někoho obrovský význam, soudě podle okolního hluku a mihotání stínů promítaných na desku stolu.
    Ale nejprve na stole přistálo šest korbelů s pivem. Široký krčmář nasadil povýšený výraz a snažil se šestici hromotluků dát najevo, že jejich problémy nikoho v krčmě nezajímají. Nebyla to tak úplně pravda.
    “Pánové!” promluvil šlachovitý zrzek jako první, po tom, co si všichni rozebrali další rundu životodárné tekutiny. “Přijel jsem až z Koviru na Naxerovo pozvání. Kdo mi zaručí, že ta vaše mapa nelže.”
    “Snad se nebojíš, Borone,” pousmál se černovlasý velikán s protáhlým obličejem a s jizvou přes tvář.
    “Estli se bojíš, tož to nechoď. Neubude,” přidal se vousatý zakrslík, který na klíně hladil těžkou válečnou sekeru.
    “Jak je to Potkane?”
    “Chemická analýza potvrdila, že…,” rozpovídal se vyzáblý, nepříliš vysoký, učeně vyhlížející skřet. Měl mdlé oči a hlavu pokrývala hrstka šedivých vlasů.
    “Povidaj to v obecnej, učenec. Tož, kdo ti rozumět má?”
    “..ehm,” zarazil se Dobrozvěst, nazývaný též jako Potkan. Tuto přezdívku si vymyslel trpaslík Aramus, jelikož se mu označení “laboratorní krysa” zdálo málo výstižné a dlouhé. “Prostě jsem přesvědčen, že ta mapa je pravá,” pokračoval Dobrozvěst.
    “O tom bych nepochyboval!” zvolal černovlasý, zvaný též jako sir Trebor z Lyrie.
    “Moc vám to mluví, a zatím jste ještě ani nezvedli ty své prdele ze židle!” To byl modrooký mladík s hladkou tváří a s vlasy špinavého blondu.
    “Nonono! Mírni se Remisi.”
    “Remisi, počkej. Ještě musíme dohodnout jednu věc. Jak se rozdělí poklad? Mám takovou vizi. Já a Remis máme dohromady půlku. Zbytek si rozdělte mezi sebou.”
    “Cože?”
    “Včíl mě snad uši šalijó!”
    “Cožpak se nedělíme rovným dílem?”
    “Sire Trebore s Lyrie. Vysvětli naší báječné společnosti, jak jsi na tak neocenitelnou myšlenku přišel.”
    “Velice rád. Ta mapa patři mně a Remisovi. Oba dohromady si tedy zamlouváme půlku, protože bez nás a naši mapy by jste měli hovno. To je snad logické.”
    “Dřív tě s tou tvou logikou do řiti pošlu!”
    “Pokud má někdo námitek, nemusí chodit. Tu mapu si beru.”
    “Pracky pryč mizero! Teď už nemůžeš couvnout! Každej jednu šestinu pokladu, včetně Potkana!”
    Ozval se krátký táhlý zvuk kovu. V rukou se blýskly meče.
    “No tak pánové,” snažil se Boron z Koviru uklidnit situaci,” Jsme dospělí, inteligentní lidi. Není rozumné se hned pozabíjet. Zkuste se dohodnou v klidu.”
    “Já i Trebor se spokojíme i se čtyřmi ku deseti.”
    “Bejt váma, nechal bych dělení až na místě,” promluvil muž, který do skupiny nepatřil a doposud jen nezaujatě poslouchal od vedlejšího stolu.
    “A ty jsi kdo, že se pleteš do věcí, do kterých ti nic není?”
    Měl úplně bílou hřívu vlasů a v protikladu s tím byl oblečen do černé košile, kazajky i kalhot.
    “Vaše záchrana. Tam, kam se chystáte, našlo už smrt mnoho bláznivých hledačů pokladu. Zámek královny Areniny je ještě stále proklet. Kolik z vás si myslíte, že se dostane až do legendární Zlaté Síně. A kolik z vás se pak dostane s pokladem ven? Teda jestli tam nějaký poklad je.”
    “Měl by ses starat o svůj korbel bělovlasý!” odsekl Naxera.
    “Kde bereš tu jistotu, že ta zřícenina je prokletá?”
    “Povídá se to mezi lidmi v okolí,” ušklíbl bělovlasý
    “Ech, ľudia toho napovidajó,” mávl rukou Aramus.
    “Jo! Babský kecy,” přidal se Remis, “Podle téhle mapy najdeme Zlatou Síň než bys třikrát Arenino jméno vyslovil. Nic nás nezastaví, ani kdyby tam byl drak!”
    “A co pověsti o podivném stvoření, která chrání Zlatou Síň? Co upíři, ghoulové, duchové. Bývají horší než drak. A bývá jich hodně.”
    “Kecy. Povídačky pro malé děti! Pánové, viděli jste někdy ghoula? Hahá! Žádní nejsou, to si jen vymejšlejí postrašení domorodci.”
    “Já jsem jich přes dvě stovky zabil…,” upřesnil polohlasem bělovlasý.
    “Ctihodný sire, chvástáš se tady skutky o kterých by se dalo pochybovat a ještě jsi nám neprozradil své jméno.”
    “Jsem Geralt z Rivie.”
    “Těším mě sire Geralte z Rivie. Jsem Trebor z Lyrie, to já jsem zorganizoval tuhle výpravu. Bohužel jsem o tvé osobě nikdy neslyšel. Takže zkus nebýt tak stručný”
    “No estli mě paměť neklame, není to Geralt zaklínač?”
    Geralt nehnul ani brvou.
    “Chodějí po světě a zabíjejí bestie rozličných druhú, dokážejí se vypořádat s kdejakó potvoró.”
    “Zaklínač?” zauvažoval Trebor. “Říká se, že na každém šprochu je pravdy trochu. Možná by se zaklínač hodil…”
    Nezdálo se, že by všichni souhlasili
    “Což Trebore nevidíš, že na to čeká, aby nás ochudil o další díl pokladu?”
    “Zapomeň na to Trebore! Už teď je nás víc než dost!”
    “Jo, já jsem moc zvědavej, jak si tu jednu šestinu odtáhneš Naxero. S trakařem se tam nedostaneš.”
    “Seš moc velkej voptimista.”
    “Ujišťuji vážené pány, že odmítám díl vašeho vysněného pokladu. Pro mne je to práce a za práci chci jen pevnou sumu dohodnutou předem. Dejme tomu, že dvěstěpadesat zlatých mincí by úplně stačilo.”
    Kdosi zahvízdal.
    “Ten šuhaj si věří.”
    
    Slunce se sklánělo k obzoru, část zříceniny Arenina zámku zakryla jeho kotouč. Sedm černých stínů postávalo na horizontu a zdálo se, že věž zámku mají na dosah. Ve skutečnosti to bylo několik stovek stop.
    “Hej, ogaři, na co tu včíl čekáme? Proč už nejdem dolou?” ozvalo se do podvečerního ticha. Nejdřív se zdálo, že otázka zůstane nezodpovězena.
    “Tak ještě jednou pro ty, kdo si seděli na uších. Je tu celkem dvanáct děr, dvanáct propadlých stropů. dvanáct možných vchodů. Stín věže zámku nám každou chvíli ukáže, kterou se máme spustit dolů,” narušil ticho další trpělivý hlas.
    “Potkane, musíš na něj mluvit víc polopaticky. Trpaslíci mají malej mozek a dlouhé vedení.”
    “Vraj to ešče raz!”
    “Klídek Aramusi, klídek. To byl vtip.”
    “Fakt sranda, haha.”
    “Radši se dívej a pochopíš.”
    Geralt se do slovních potyček mezi členy téhle povedené společnosti nemíchal. Ještě chvíli se zdálo, že slunce zapadne bez většího efektu. Nikdo skoro nedýchal. Najednou zaklínače pokryl stín z věže a pokračoval po jeho levici. Sedmičlenná skupinka stín pronásledovala, dokud nespočinul na jednom z mnoha otvorů. Pak slunce zapadlo a stín zmizel. Aramus zvědavě nakoukl do tmavé díry a hodil dolů louč.
    “Jdeš první, zaklínači,” pokynul Trebor bělovlasému, “A nepokoušej se s tou zálohou zdrhnout, to bych si tě našel…”
    Geralt mlčel. Aramus spustil provaz a Naxera ho přivázal k balvanu. Geralt se chytil lana a seskočil do tmy. Rozhlédl se. Jeho smysly teď pracovaly mnohonásobně lépe, než smysly běžného smrtelníka. Nezdálo se, že by v chodbě někdo byl. Vzduch byl čistý, jinak ale zapáchal smradem z mršin, byl prosycen shnilotinou a zdál se zatuchlý, uleželý, skoro mazlavý.
    “Čisto!” zvolal Geralt do otvoru, odkud dolů stále ještě pronikalo trochu denního světla.
    “Kdo má ten smrad vydržet,” oznámil své první dojmy Remis.
    Postupně sešplhali všichni, pak se samovolně rozptýlili po místnosti. Zatímco Trebor rozkládal mapu a snažil se určit směr dalšího pochodu, prostorem se rozlehl křik.
    “Co se děje?” otázal se Boron.
    “Potkan něco našel!” ozvalo se. Podle hlasu to mohl být Naxera.
    “To musí tolik křičet?” ozvalo se z jiného místa.
    “Je to dost hnusný. Lekl jsem se,” dodal Dobrozvěst na vysvětlenou.
    “Ty vole Remisi, jako túr bys křičel, keď bys to našel ty. Tož, to se s tebó o stovkó vsadím.”
    “Lidi, pojďte se podívat. To tělo tady neleží dlouho.”
    Byla to žena. Měla tmavé vlasy a na sobě černé, potrhané šaty z poloprůhledné látky. Na krku nosila čtyři amulety různých tvarů, představující dost podivné symboly, a na každém prstu pojednom, občas i víc prstenů. Nezdály se nějak cenné.
    “Ještě ji nikdo nestačil okrást…,” dodal Naxera.
    “Tož to není problém zařídit,” usmál se Aramus.
    Trebor se narovnal a pohlédl na zaklínače.
    “Co si o tom myslíš, Geralte?”
    “Nic. Zatím nevím, co si o tom mám myslet. Snad to byla čarodějka, nebo spíš vesnická vědma. Otázka je, jak se ocitla tady a na co zemřela.”
    Aramus se pokoušel obrat mrtvolu o vše, co by se dalo zpeněžit. Odhrnul jí vlasy z ramen a na chvíli strnul. Na krku byly dobře znatelné dva puntíky těsně vedle sebe. Okolí bylo zalito zaschlou krví.
    “Estli je to co si myslím…”
    “Mohl by to být upír,” konstatoval suše Geralt.
    Chvíli bylo ticho.
    “Ehm, je zde istý zádrhel, panstvo,” promluvil znovu Aramus,” Enem mi není jasné, ako že ta vědma se ve vampýra neproměnila.”
    “Protože to je blbost Aramusi,” řekl Remis.
    “Odkal to vieš?”
    “Odkud to víš ty?”
    “Geralte, ak to je?”
    “Všechno to jsou jen pověry. Upíři jsou nemrtví stvoření magii. Není jiný způsob jak stvořit upíra. Když upír vysaje svou oběť, tak, pokud se ta oběť nevyrovná se ztrátou krve, jenom prostě chcípne, jako každý jiný. Vykrvácením. Nic víc. To ostatní jsou báchorky, stejně jako, česnek, kříž a kůl.”
    “Jak tedy zabiješ upíra?”
    “Jako každého nemrtvého. Jsou dva způsoby. Denní světlo a stříbrná zbraň. Pro vaši ochranu bude stačit, když upírovi prostě useknete hlavu. Nezabijete ho, ale bude mu pak dlouho trvat, než se dá zase dohromady.”
    “Hlavně se chlapi držte pohromadě,” dodal Trebor nahlas, “Nikam neběhejte, než se pouštět do vlastních akcí, raději se držte skupiny. Nikdo neví, co nás tam čeká. Podle mapy máme jít touhle chodbou.”
    Natěsnali se do chodby, která byla velice úzká a nízká. Procházeli složitým bludištěm podzemních chodeb, které patřily zřícenině Arenina zámku. Geralt byl nucen jít první, aby mohl odrazit výpad případné nestvůry, čekající kdesi ve tmě. Marně přesvědčoval pana Trebora, že silné bestie jsou většinou i chytré a častěji zaútočí na konec celého procesí. Stalo se to, co očekával.
    Chodba vyústila do menší místnosti s polorozpadlými zdmi. Už tam zjistili, že jim někdo chybí.
    “Remis,” prohlásil Trebor, hned jak to zjistil, “neviděli jste Remise?”
    “Myslel jsem, že jde za mnou,” odtušil Naxera a nakoukl do chodby.
    “Remisi?”
    “Dojdu pro něj.”
    “Počkej Aramusi, ať jde zaklínač. Jeho úkolem je zabíjet bestie.”
    Geralt se ušklíbl, potěžkal meč a vstoupil do tmy.
    “Hej vědmáku, zapomněl sis vzít světlo!”
    “Oni světlo nepotřebujó, páč maj oči zmútované i skrz tmú vidějí.”
    “Kecáš! Vopravdu?”
    Geralt ušel jen několik málo metrů a uviděl Remisovo tělo. Leželo v chodbě opřené o stěnu, v břiše mělo vražený nůž. Zbytek družiny dorazil po chvíli.
    Před zraky Aramuse a Borona vytáhl Geralt nůž z Remisova těla a vystavil jej ve světle louče. Ostří dýky bylo zubaté.
    “Čí je to nůž pánové?” zeptal se přímo.
    “Snad si vědmáku nemyslíš, že ho zabil někdo z nás!” zamračil se Naxera.
    “Nic si nemyslím. Ale, mám pocit, že jsem tu dýku u někoho viděl…”
    Nikdo se nepřiznal. Aramus se naklonil nad mrtvolu.
    “Vědmáku, hod oko na toto.”
    U krku na Remisově těle byly znatelné dvě dírky. Geralt již nemusel nic dalšího říkat.
    “Tož zda sa, že tu něco opravdu je.”
    Zraky všech se obrátily na Geralta. Pokýval hlavou a pojmenoval Remisova vraha. Bylo to zbytečné, protože každý ze zbývající družiny si to snadno domyslel.
    Jediný Aramus se zdržel u mrtvoly déle, musel totiž nutně zjistit, co obsahují kapsy Remisova kabátu. Dohnal skupinu až v té malé místnosti, přitom se stále přes rameno ohlížel, zda ho něco nepronásleduje. Nemohl se zbavit pocitu, že z chodby slyší nějaké zvuky. Nechtěl si přiznat, že jeho halucinace může mít na svědomí strach.
    Podzemí bylo opravdu zamotané, bez mapy by asi nenašel cestu nikdo. Geralt tentokrát šel na konci družiny, jako důsledek přehodnocení Treborovi strategie. Žádná mapa není dokonalá a tak se stalo, že je zavedla do míst, kde přestala souhlasit.
    “To je mapa na hovno,” utrousil Boron z úst.
    “Neminuli jsme nějakou odbočku vpravo?” pátral Trebor po vysvětlení svého omylu.
    “Můžu se mrknout?” natáhl se k mapě Dobrozvěst.
    “Tomu nerozumíš, Potkane, ” podržel ho Naxera.
    Před nimi se chodba větvila do tří dalších, které pokračovali skoro rovnoběžně. Na mapě nic takového značeno nebylo.
    “Nějaký nápad?”
    “Tož, je nás šest, chodby só tři, keď po dvó prohlédnem každó chodbó, tož správnó cestó najdem, a keď vampýra spatříme, pak sekeró udeřím a bestie sa jednó pro vždy zbavím!”
    “Si myslíš, jak seš chytrej…” dodal Naxera.
    “Neprovokuj!”
    “Tak dobře,” souhlasil Trebor, “Aramus a Boron, Naxera a Potkan, já a zaklínač. Jděte stále rovně, nikam nebudete odbočovat, po deseti minutách se vrátíte. Hledáme schody do dalšího podzemí.”
    Šli, postupovali pomalu, každý si uvědomoval zrádnost a nebezpečí těchto míst. Mezi Treborem a Geraltem dlouho nepadlo ani slovo.
    “Geralte?” ozval se najednou Trebor, “Stále mi cosi vrtá hlavou.”
    Geralt jenom zvedl hlavu, ale mlčel.
    “Jaký motiv má zaklínač, který se připojí k výpravě za pokladem a přitom odmítá podíl?”
    “Podíl ještě neznamená peníze.”
    “Proto volíš raději pevnou sumu? Sázíš na jistotu? Ale jakou máš jistotu, že dostaneš zbytek odměny, pokud se naplní prokletí a skutečně nikdo nepřežije?”
    “Divím se tvému pesimismu pane Trebore. Ale odpovím. Budu se muset spokojit se zálohou.”
    “Můj pesimismus je čistě hypotetický. Musím počítat se vším. I s tvou smrtí, zaklínači. Jak moc věříš těm pověstem?”
    “Je to tak důležité?”
    “Je, protože si odporuješ.”
    “Nejsem si toho vědom.”
    “Asi bys nenabízel služby, kdyby to byla pravda. Kdyby skutečně byla tato místa tak nebezpečná. Asi bys neriskoval. V tvém hlase cítím vypočítavost. Takže si myslím, že zde nejsi jen pro ochranu družiny. A troufnu si odhadnout, že tě nezajímá ani poklad, ať už v něj věříš, nebo ne.”
    Geralt neodpověděl. Chodba, kterou šli se ukázala být slepá.
    “Byl jsi snad najmut někým jiným na mně neznámou práci zde v podzemí pod Areniným zámkem? Prozraď mi ten pravý důvod.”
    “Mé důvody jsou jen mé důvody. Má práce je ochránit výpravu při hledání cesty do zlaté síně. Víc vědět nepotřebuješ!”
    “Zatím tu dohodu neplníš! Jednoho člena mé družiny již nestvůra zardousila. Co na to povíš zaklínači?”
    Geralt se otočil na svého zaměstnavatele.
    “Měl jsem zato, že podmínky smlouvy byly jasně dány. Nejsem ničí chůva sire Trebore. Nemohu hlídat kroky každého idiota, který nedbá mých rad a varování. Remis je mrtvej vlastní blbostí. Ale nechme toho, zdá se mi, že omíláme stále stejné téma.”
    Na křižovatce se flákala dvojka Aramus a Boron. Jen zavrtěli hlavou, když se jich Trebor zeptal. Zanedlouho přiběhl z prostřední chodby uřícený Dobrozvěst.
    “Našli jsme schody, ale dostalo to Naxeru”
    Pohledy sjely z Trebora na Geralta. Následně se celá pětka vrhla do chodby. Na konci leželo mrtvé Naxerovo tělo. Na první pohled bylo jasné, že tenhle poněkud svérázný, avšak velmi zkušený žoldák se nechal sprostě omráčit. Jak Geralt očekával, na krku zbyly dva otisky od upířích zubů. Vražedný šutr ležel kousek stranou a byl potřísněn krví. To také byla jediná krev v okolí.
    “Sviňa svinská, kameněm ho udeřila a pak život z naň vysála, bestia zasraná.”
    “Potkane, musel bys přece upíra uvidět.”
    Zavrtěl hlavou. “Šel jsem se podívat pod schody.”
    Trebor se plácnul přes obličej.
    “Stůjte!” zakřičel Geralt, “upír nám tu nechal stopy”
    Zem byla pokrytá prachem a v něm zůstaly znatelné stopy bot. Jedny patřily Dobrozvěstovi, skutečně vedly dolů po schodech. Druhé stopy patřily Naxerovi, který zůstal nahoře. A pak tu byly ještě třetí stopy. Přišly stejnou chodbou, ale zbytek družiny už je stačil pošlapat. Přiblížily se ke strážícímu Naxerovi…
    “…pak ho upír obešel, praštil kamenem do hlavy, zachytil padající tělo a vysál z něho veškerou krev,” dokončil Geralt.
    “Obešel?” podivil se Trebor. “Oni nebojovali? Ale tomu nevěřím!”
    “Jo,” dodal Boron, “je to blbost!”
    “Vědmáku, ak by nešlo si vampýra nevšmnút. Což je neviditelný?”
    “A ty víš jak vypadá?”
    “Neviem. Ak vypadá?”
    “Třeba vypadá, jako někdo, koho dobře znáš, takže bys na něj nezaútočil. Ani by tě to nenapadlo.”
    “Alebo vypadá, ako někto z nás.”
    Chvíli stáli nehnutě.
    “Alebo je to někto z nás,” dokončil myšlenku Aramus.
    Všichni se automaticky otočili na Dobrozvěsta.
    “Já ne, pánové,” stáhl se Potkan. “Já to bejt nemoh, podívejte. Já jsem šel přece pod schody a když jsem se vrátil, ležel tu mrtvej.”
    “Takys ho mohl nejprve zabít, vysát a pak teprve sejít pod schody. Nejsi náhodou upír? Ukaž zuby!”
    “Ta osoba musí toto místo dobře znát,” upřesnil Geralt.
    “Súhlasím.”
    “A jak to, že ses Potkane odvážil dolů?” otázal se Boron. “Není to důkaz, že to místo dobře znáš? Věděls, že tam nic není, protože jediná bestie jsi tu ty.”
    “Potkane, podrž mi to.” S těmito slovy podal Geralt Dobrozvěstovi svůj stříbrný meč.
    “Vidíte,” dodal později, “Hovno upír. Upíři se bojí stříbra. Působí jim nesnesitelnou bolest. Dobrozvěst je stejně živý, jako já nebo ty Borone. Můžeš mi to vrátit Potkane. Každý se teď dotkne jílce mého meče, abyste viděli, že upír není mezi námi.”

    Pomalu sestoupili po schodech dolů, kde začínala další část Arenina temného labyrintu. Stěny chodby tady už nebyly z opracovaných kamenů, spíš byla chodba vylámána do skály. Katakomby nyní připomínaly důlní štolu, protože často byl strop podepřen dřevěnými kulatinami. Treborova mapa vedla výpravu dál, zdálo se, že správně, protože většina významných záchytných bodů tam byla vyznačena. Odbočky, křižovatky, závaly, v některých místech byla mapa až podezřele přesná.
    Nikdo nemluvil, dokonce ani Aramus.
    “Připal další,” poručil mu Trebor, když louč začala poblikávat a hasnout, “nevidím na mapu.”
    Zastavil se až na křižovatce, odtud bylo možné pokračovat vlevo nebo vpravo. Podle mapy se však mělo jít rovně.
    “Tož to sú fakt zvědavý,” okomentoval to Aramus, “Běž tedy první sire Trebore.” A věnoval mu poťouchlý úsměv.
    “Třeba byla chodba zavalena, nešlo by to někudy obejít?” ozval zezadu Boron.
    “Nezdá se zavalena,” nesouhlasil Trebor.
    Geralt zůstal vzadu, se zdviženou pochodní nahlížel zpátky do štoly. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že je někdo sleduje. Nebo snad něco, těžko se to dalo odtud rozhodnout. Ve vzdálené temnotě viděl jen dva světelné body. Alespoň měl ten dojem. Na tu dálku nebyly moc výrazné, připomínaly spíš náhodné mžitky před očima. Občas měl Geralt pocit, že se z ničeho nic začaly pohybovat ke stěně, kde zmizely, ale pak se náhle zjevily na svém původním místě.
    Geralt chvíli váhal. Pak švihl pravačkou a hořící konec pochodně opsal několik oblouků cykloidy, než se rozbil o kamenitou zem. Pochodeň však neuhasla. Důležité bylo, že Geralt na okamžik zahlédl tmavou siluetu humanoidního tvaru, která se rychle uklidila do nějaké postranní chodby.
    “Geralte!” zavolal za ním Trebor, “co děláš?”
    “Někdo tam je!”
    “Jsi si jistý? Nikoho nevidím”
    “Ne, nejsem. Ale někdo tam určitě byl”
    Ještě chvíli sledoval tmu. Teď už tam opravdu nikoho neviděl.
    “Jdem,” strčil do něj Trebor, “zase jsme se rozdělili. My jdeme vpravo”
    “Chceš dalšího mrtvýho?”
    “Nemaluj čerta na zeď Geralte. Jdou ve třech a mají se navzájem hlídat.”
    “Nevidím důvod, proč by se nemohli navzájem pozabíjet.”

    “Takhle to dál nejde,” rezignoval Trebor, když znovu narazili na slepý konec. Geraltovi začala pomalu docházet trpělivost.
    “Mohu se mrknout na tu mapu?”
    “Posluž si.”
    Trvalo mu chvíli, než se vyznal v tom zmateném značení. Mezitím se vydali zpět ke křižovatce.
    “Doufejme, že něco našel Aramus a spol.”
    “Ta mapa je správně,” oznámil náhle Geralt, “jen jsme ji občas špatně četli. Ten kdo tuhle mapu kreslil si dal sakra záležet, aby na některých místech nesouhlasila.”
    “Jak to?”
    “Chodba, která vede rovně existuje. Jsou to dveře,” vysvětlil Geralt a úkosem se zadíval na Trebora. “Dveře do Síně.”
    Rytíř vytřeštil oči, ale když mu to Geralt na mapě ukázal, zamračil se a prohlásil: “Podle mne je to ještě pěknej kus cesty.”
    “Věř mi. Ostatně sám se přesvědčíš.”
    “Poslechni, jak jsi na to přišel? Kde to v té mapě čteš?”
    Náhle se chodbami rozlehl zvolání.
    “BESTIA!”
    …následováno výkřikem. To zvolání nepochybně patřilo Aramusovi a bylo jisté, že má potíže. Geralt i Trebor se okamžitě rozběhli ke křižovatce, ale dorazili už pozdě. Nejprve objevili Boronovu mrtvolu. Měl rozbitou hlavu a Geralt se ani nemusel shýbat, aby na jeho krku uviděl dvě čerstvé, zakrvácené rány od upířích špičáků.
    O kus dál leželo tělo bez hlavy. Patřilo Dobrozvěstovi. Zem by polita krví a rozšlapána zakrslíkovými pohorami. Aramus stál nad Potkanovou hlavou, třímal svou dvoubřitou sekeru a vítězoslavně se na příchozí usmíval.
    “Zabil som jú, bestijú jednu! Viděl som, jak Borona zabila a pak se sápat na mne chcela. Tož sem jí okázal. Věděl som, že je to on. No jasně, malý, nenápadný, kto by si mohl enem pomysleť, že je vampýr.”
    Geralt se rezignovaně opřel ramenem o jednu kládu, která podpírala strop a složil ruce na prsou.
    “Ano, kdo by si to mohl pomyslet,” zabručel a otočil se na vyděšeného Trebora, “Měl jsem pravdu, když jsem tvrdil, že se mohou pozabíjet.”
    “Tož ty mi nevěříš mistře Geralte! Tož poslúchaj! Potkan určitě zabil Naxeru, páč bol s ním, když sme se prvý raz rozdělili. A Remis? Potkan šel předposlední, takže měl k jeho zabití dost příležitostí.”
    “Akorát jsi úplně vedle Aramusi…”
    “Naozaj? Ako to?”
    “Předposlední šel Naxera. A co ty stopy nad schodama? A co ten stříbrný meč?”
    Aramus mávl rukou.
    “Enom povídačky. Nevěřím na stříbro.”
    “To je koneckonců tvoje věc. Naštěstí jsem Dobrozvěsta neznal a je mi ukradenej. Ale tak nějak si říkám, že tomu šlo zabránit.”
    Od křižovatky sem dolehl skřípavý zvuk, který vzniká když se dva těžké balvany o sebe odírají. Před Treborem se otevřely tajné dveře do další části labyrintu.
    “A vida!”
    “Jak jsi to otevřel?” podivil se Geralt.
    “Sám člověče nevím. Snad jsem musel promáčknou nějaký maskovaný spouštěč.”
    Aramus se naklonil do dveří. “Kam to vede?”
    “To hned zjistíme,” prohlásil Trebor a podpálil další louč, kterou pak zasunul do držáku připevněného na stěně. Byla to větší místnost, nebo spíš sál, stěny byly evidentně zděné, žádné klády na podpírání stropu, ale zděné sloupy. Zem taky nebyla kamenitá, ale kvalitně dlážděná. Sál se skládal s výklenků, ve kterých dřepěly těžké truhly na první pohled něčím nadité.
    Aramus vydechl úžasem.
    “Jsme na místě. Nemám pravdu?”
    “To si piš, Geralte!” vydechl Trebor. Všichni, až na zaklínače se vrhli k truhlám a protože nebyly zamčené, nečinilo jim potíže se do nich dostat. Geralt nesdílel jejich radost, víc ho zajímala hromada lidských koster, které někdo pečlivě shromáždil na jedno místo. Jakýpak asi ta hromada měla význam? A pak to byl opět ten skřípavý zvuk, který oznamoval, že vchod se napevno uzavřel. Možná navždy.
    Toho si konečně všiml i Trebor s Aramusem.
    “Teď už chápete, proč se nikdo nevrátil?” nahodil Geralt a ukázal na hromadu zetlelých lidských těl a koster. “Dostaneš se dovnitř snadno. Ale ven…”
    Trebor nahlas polkl.
    “… chcípnem tu hlady…,” dodal Aramus.
    Geralt vysunul meč s pochvy a pevně ho sevřel.
    “Já tady chcípnout nehodlám!,” procedil a pak nahlas zvolal: “REMISI!”
    Aramus mu věnoval úžaslý pohled.
    “Remis? Já som si myslol, že Remis je mrtvý.”
    “Jo, to máš zatraceně pravdu! REMISI! KDE SEŠ! UKAŽ SE!”
    Na protější straně sálu ze stínu opravdu vystoupila temná postava.
    “No!” ozvala se Remisovým hlasem, “tady mě máš.”
    Byl to skutečně Remis. Trebor i Aramus nyní museli přiznat, že skutečně vidí jednoho člena výpravy živého. No možná nebyl zas tak úplně živý, ale zaručeně nebyl mrtvý. Zastavil se na okraji hromady a roztáhl pysky do zářivého úsměvu. Dva typické prodloužené špičáky nešlo přehlédnout.
    Geralt gestem naznačil rozzuřenému Aramusovi, aby ještě na chvíli zadržel svůj hněv.
    “Výborně, jsi dobrý Geralte, ale přece jen ti to na můj vkus trvalo dlouho. Teď už nemůžeš nic změnit.”
    “Zdrž se předčasného úsudku, Remisi!”
    “Hahá, myslíš, že odtud vede nějaká cesta? Ujišťuji tě Geralte, že tahle síň nemá žádné další východy. Takže jsi se svou družinou v pěkné pasti.” Zamrkal řasami, jako zkušená šlapka. “Ale jedno by mě zajímalo. Od kdy víš, kdo jsem?”
    “Už od začátku téhle bláznivé výpravy. Už tehdy jsem tě podezříval. Ta mapa, tu jsi nakreslil ty, vid? Podstrčil jsi ji Treborovi a naplánoval sis takové krásné divadlo. Zábava, legrace, hlavně se pěkně pobavit. Trebor ti na to skočil. Ale udělals pár chyb.”
    “Opravdu? Jaké chyby? Vážně mě bude zajímat dobrá konstruktivní kritika. Zvlášť od tak zkušeného bestiobijce.”
    “Ten nůž. Nebyla na něm žádna krev. Jenom upír nekrvácí, protože nemá krev a proto musí krev sát. A ty jsi velice nutně potřeboval krev. Dál tvé tělo. Teď si uvědomuji, že nevrhalo žádný stín.”
    “Jenom to? Díky Geralte, příště si dám pozor”
    “Ještě jsem nedomluvil. Tam nad schodama jsem věděl, že upír už není mezi námi. Mohl jsi to být jen ty nebo Naxera. Ale Naxera to nebyl. Jedenkrát jsi se totiž prořekl a jedenkrát to stačilo, abych získal určité podezření.”
    “No. A co jsem řekl tak závratnýho?”
    “Řekl jsi: “Najdeme Zlatou Síň než bys třikrát Arenino jméno vyslovil”. To je pro mne stopa, protože není obecně známo, jak lze tajné dveře Zlaté Síně otevřít. Ano, máš pravdu, musíš třikrát nahlas vyslovit Arenino jméno, pak bude kletba zrušena.”
    Remis se zamyslel. Pak se nahlas zasmál.
    “To si opravdu myslíš? Tak to zkus. Klidně zakřič třikrát její jméno. Zakřič! ARENINA, ARENINA, ARENINA! Vidíš?”
    “Tím se myslí PRAVÉ jméno královny Areniny.” Remisovi zmrzl úsměv na tváři. “Na světě žijí dvě bytosti,” pokračoval bělovlasý, “které to pravé jméno znají. Teď už tedy tři. Tou třetí jsem totiž já. Pak ty a princezna Margareta.”
    “… princezna Margareta,” procedil Remis mezi zubama.
    Aramus a Trebor jen nechápavě sledovali rozhovor a nezmohli se na žádnou akci.
    Remis zablýskl očima. “Takže teď už chápu, proč si se přidal k naší výpravě. Margareta tě poslala, abys mě odstranil z cesty a abys jí zajistil bezpečný přístup k dědictví…”
    “… na které má svaté právo!”
    Ale Remis se začal hlasitě smát. Příšerně smát. Hromada kostí se zvedla do výše a skoro bleskově se sestavila do armády chodících a bojujících koster, které se bez rozmyšlení vrhly do trojice dobrodruhů. Aramus se z překvapení probral jako první a rozmáchl se válečnou sekerou po první kostře. Postupně se rozpoutala bitka s podivným nepřítelem, který se ale pohotově oháněl krátkým mečem a rány odrážel dřevěným štítem. Rozsekané kostry se opět skládaly do nových kostlivců, ačkoliv nikdy ne úplně. Ze čtyř pobitých koster se sestavily tři nové, ale to stačilo, aby se zdálo, že jsou nesmrtelné.
    Celý souboj sledoval Remis z povzdálí a dobře se bavil. Geralt se soustředil jen na postup a radši kostlivce odhazoval stříbrným mečem, bez ohledu na to, zda se mu podařilo je zničit, či jen odrazit. Postupně se probojoval až na druhou stranu, kde už ho očekával Remis v podobě obrovského netopýra. Geralt sevřel meč a rozběhl se k nestvůře. Remis otevřel tlamu a vyloudil hlasitý, uši trhající řev. Tlaková vlna odrazila zaklínače na stěnu, instinktivně stačil zkřížit zápěstí do znamení Heliotropu. Zablýsklo se mu před očima a z mysli mu vystoupila jedna zapomenutá vzpomínka na podobnou bitvu s jistou upírkou. Jmenovala se Vereena. Uvědomil si, že se totéž událo už kdysi hodně dávno. Tlaková vlna měla ještě jeden vedlejší účinek, Remisovi se podařilo smést armádu kostlivců i s bojujícími dobrodruhy na jednu hromadu kostí. Ale kostlivce to ani na chvíli nerozházelo, znovu povstali a urputně se bili dál.
    I přes bolest v zádech musel Geralt hbitě vyskočit a několikrát se otočit na místě aby nestvůru zmátl. Netopýr znovu zakřičel, avšak Geralt se včas stočil pod něj a takto se dostal k jeho ocasu. Netopýr to samozřejmě zpozoroval, stihl se ještě obrátit a zaútočit na zaklínačův obličej. Jeho tlama se zaklapla těsně vedle Geraltova ucha. Bělovlasý odtančil do rohu a než netopýr stačil znovu vyslat svou smrtící vlnu, složil Geralt ruce do znamení Aard a veškerou svou zbývající sílou vrhl nestvůru na zeď. Černá, okřídlená bestie se odrazila od stropního oblouku a dopadla na podlahu. Geralt pozdvihl meč a finálním nápřahem zabodl jílce do těla nestvůry, čímž ji uštědřil poslední smrtelný úder.
    Pak vyčerpáním poklekl na zem, zavřel oči a třikrát nahlas vyslovil Arenino jméno. To skutečné jméno, které bylo velice těžké vyslovit a ještě těžší si ho zapamatovat. Jeho přesné znění si Geralt intenzivně cvičil každý den po jeden celý týden za účasti jediné osoby, která toto jméno dokonale znala. V tu chvíli ho napadlo, že by byla škoda takový hezký vztah trhat, ale hned tu myšlenku zahnal. Musel se soustředit na slova.
    Byl úspěšný. Kamenné dveře se počaly pomalu otevírat.
    “Aramusi!” zakřičel Geralt směrem k nekonečné bitvě, “Trebore! Východ!” Vyčerpaní bojovníci s úlevou vyběhli do chodeb, kde je kostlivci nedokázali sledovat. Jejich omezený smysl pro orientaci je zavedl do slepých chodeb, kde se po určité době bloudění rozpadli na hromádky kostí. Geralt se již nedokázal udržet při vědomí a jeho mysl se ponořila do uklidňujícího spánku beze snů.

    Opět tu byl ten starý dřevěný stůl do jehož desky mnoho umělců vyrylo svá umělecká díla. Na tom stole stály tři prázdné korbele od piva. Krčmář prudce postavil na stůl další rundu, sebral špinavé nádobí, nasadil uražený výraz a snažil se tvářit tak, aby si ostatní mysleli, že ho rozhovor těch tří podivných hostů vůbec nezajímá. A přitom bylo nadmíru jasné, že tajemství tolika peněz, kolik utratili v téhle hospodě se ukrývá někde mezi větami.
    “Pořád tomu nerozumím,” zavrtěl hlavou Trebor, “jak je to teda s tím Remisem?”
    “Ty seš ale dubová palica,” prohlásil Aramus a ospale zívl, “To už by aj malé děcko pochopilo.”
    “No tak znova od začátku,” vzdychl Geralt unaveně, “Byla válka a královna Arenina již věděla, že její vojska nedokáží zadržet nepřítele. Před svou smrtí přikázala schovat všechen poklad do starých štol, ve kterých se to zlato těžilo a požádala dvorní čarodějku Luriu z Koviru, aby místo zajistila kletbou. To vše v naději, že se jí podaří porážku přežít a jednou se pro poklad vrátít. Luria oživila nemrtvého upíra Remise, jednoho z černých, kteří tenkrát vedli válku proti Arenině říši, a který padl do Arenina zajetí, a nařídila mu poklad hlídat.”
    “Jo, tohle ještě chápu.”
    “Snad na tom s tím pitím ještě nejsi tak špatně,” podotkl jízlivě Geralt.
    “Nech toho a pokračuj.”
    “Královna ale zemřela, Luria byla posléze upálena na hranici a válka tak skončila. Zámek zchátral. Kletba ztratila význam a upír posléze i přísun čerstvé krve. Hledači Arenina pokladu postupně řídli a nikomu se už nechtělo riskovat život za legendu. Občas se našlo pár bláznu…”
    “Jak jsme například my, hehe.”
    “Jo. Přesně.”
    “Takže Remis musel vyjít ven a v noci vysávat krev mladým pannám…”
    “No, neměl bys brát pověsti tak doslova. Nevím, proč by měl pít krev jen pannám? Zkratka, jednou se vloupal do zámku princezny Margarety a když ji uviděl, tak zazmatkoval. Margareta je totiž vnučkou královny, a tím i dcerou princezny Smeraldy, která po Arenině smrti zmizela a už ji nikdo nikdy neviděl. Obě jsou velice podobné Arenině. Takže, když si Remis uvědomil, že jediná Margareta má možnost kletbu zlomit, musel se vrátit na zámek s úmyslem Margaretu zabít.”
    “Ale proč, vždyť by se spíš měl stát její sluhou?”
    “Právě že ne, protože upíra stvořila Luria, nikoliv Arenina. A Remis musel poslouchat pouze příkazy Lurie. Naopak v případě Margarety šlo o potenciálního narušitele, který navíc zná heslo. Mnohokrát Remis neuspěl, ale nevzdával to. “
    “Takže Margareta vyhledala zaklínače a zadala mu úkol.”
    “No a dál to znáš.”
    Chvíli nikdo nemluvil.
    “Na druhou stranu si říkám, že je dobře, že to takhle dopadlo. I přesto, že si odnášíme zlomek toho, co tam dole leží.”
    “Stejně bys tolik nepobral,” usmál se Geralt, “Myslím, že v tomhle případě by se nám, žádný úskok nevyplatil. Rod královny Areniny má stále ještě velkou moc a vliv na zdejší lidi. Proto bude lepší, když poklad necháme pokladem a spokojíme se pouze s touto odměnou. I tak to je pro tři až moc.”
    “Zlata nikdy není moc,” ukázal zuby Trebor. Pak strčil do chrnícího Aramuse.
    “Zda se, že dovršil svou míru.”
    Geralt jen mávl rukou. “Nojo, trpaslíci. Nic nevydržej.”

---

Par slov: Ano, Ano, můj bože ANO!!! Chytili jste mě! Přiznavám se, hlavně mě prosím vás nemučte. Jistě, tahle povídka vůbec není originální a zavání Dračím doupětem. Co zavání, uplně páchne, a to pěkně od hlavy až k ocasu. Takže? Že jsem si dovolil dost? No to je mi upřímě líto, ale tak nějak jsem se chtěl zase jednou dobře pobavit. Ano i tentokrát je v povídce skrytá parodie, konkrétně parodie na heroic fantasy a na tkzv group-fantasy, pokud nevíte o co jde, tak je to přesně to o čem povídka byla. Skupina dobrodruhů jde za společným cílem a cestou prožívá různá dobrodružství. A protože mě taková group fantasy pěkně štve, tak jsem radši nechal víc než půlku skupiny pochcípat! Tak a máte to. A teď se koukejte ozvat! Neváhejte napsat jakoukoliv reakci!

Napsal Bredy xnovako1@felis.feld.cvut.cz