Jazz a Blade

Lilo. Lilo jako z konve už několik dlouhých hodin. Už když vyšla na tu podivnou schůzku. Tmavá mračna zakryla oblohu a rozpoutala se šílená vichřice. Jazz si přitáhla lehkou bundičku, promočenou do posledního vlákénka blíže k tělu, ale to jí v tomhle nečase nebylo moc platné. Přidala do kroku a hbitě se proplétala uličkami starého dobrého New Yorku.
Tmavé kouty občas osvětlil růžový neon hlasitých klubů nebo nějaká ta osamocená pouliční lampa. Prošla okolo několika na zem spadlých popelnic, ve kterých se chutně prohrabovaly kočky a několikrát šlápla do podivné hmoty, jejíž původ ani nehodlala zjišťovat. Jo, to byl New York.
To byl její domov. I když byl špinavý a neustále někam pospíchal, ona tu umouněnost milovala. Znala ho. Byl jejím otcem. Už odmalička se pohybovala po tom velikánovi s takovou mrštností a lehkostí, kterou jí záviděl kdekdo. Přesně věděla, kde koho hledat, pro což byla velice ceněna.  
Měsíc se schovával za hustými mraky, jako by se dopustil nějakého neodpustitelného prohřešku a protože jí to poskytovalo alespoň částečnou ochranu, byla mu za to vděčna. Tma ji skrývala před zvědavými pohledy, avšak ty jí ostatně strach nenaháněly. Pro svou pověst si jí radši nevšímali. Znala své lidi. Ale nebýt viděna také nepřišlo na škodu. Hodně lidí v tomhle městě, s ne zrovna dobrou reputací, by jí rádo mělo pod zámkem a to včetně policie.
Za sebou zaslechla nějaký šramot. Za chůze se ohlédla a ve stínu vzdálených dveří, nad nimiž svítil velký zelený nápis EXIT, se mihl světlý obličej. Co to bylo? Snad nějaký bezdomovec, namlouvala si. Nebo nějaký feťák, šílící z nedostatku jeho denní dávky. Snad…
Neustále přidávala a v uších jí tepala neklidná krev. Občas zaslechla šplouchnutí, když někdo šlápl do louže a do srdce se jí pomalu začala vkrádat panika. Zmítána větrem došla až na křižovatku na konci ulice, kde naproti ní stál hlouček podivných stvoření. Zastavila. Ten za ní také. Pomalu se otočila, aby si mohla prohlédnout svého pronásledovatele. 
Přestalo pršet, mračna se roztrhla a odhalila měsíc kulatý jako rybí oko. Pohlédla na hlouček podivných bytostí. Bledé strhané obličeje, oči podlité krví. Tyhle lidi už někdy viděla, prolétlo jí hlavou. Tak nebo tak teď byla v pěkném maléru. Určitě je najal některý z těch, kteří ji neměli zrovna v lásce.
Zhluboka se nadechla a otočila se směrem k pronásledovateli. V obličeji se mu rýsovala vrozená panovačnost a suverenita, šedý rolák a černé sako tak dodávaly muži ještě větší dojem jisté zajímavosti. Cítila, že by se před ním měla mít na pozoru.
„Kdo jste? Co po mně chcete?“ pronesla rozhodným tónem.
„Já?“ ozval se dotyčný ledovým hlasem. „To tě nemusí zajímat. Mám tě jen dopravit k jistému člověku,“ pronesl záhadně.
„Hele, snad to nebude tak horký, ne?“ ujišťovala se Jazz a dodala si tak trochu odvahy. Ale dotyčný nekompromisně zavrtěl hlavou. „Buďto se mnou půjdeš po dobrým, nebo se ti to nebude líbit.“
Jazz zavrtěla hlavou a chvatně se k němu otočila zády, ale narazila na onen podivný hlouček stojící asi deset metrů od ní. Mrkla za sebe, ale ten člověk už tam nebyl. Pokrčila rameny a zabočila do uličky a podivná skupinka se dala do pohybu spolu s ní. Rozeběhla se, snažíc se vyhnout hloučku, ale ten se na ni vrhl a rukama se jí sápal po hlavě.
Jazz začala kopat a mlátit všude okolo sebe, jenže to jí moc nepomohlo. Jenom se dostala do toho největšího chumlu. Náhle jí z nohy vystřelila ostrá bolest. Ochromeně se ohlédla a spatřila bělostný obličej nějaké ženy přisátý na svém stehně. Uchopila ji za vlasy oběma rukama a snažila se ji odtrhnout. To se jí podařilo, avšak za cenu protrhlé bundy na zádech a silné bolesti v oněch místech. Vykřikla bolestí a upadla na zem. Bláto se rozstříklo na všechny strany a zem se zbarvila narudlou tekutinou. Z posledních sil se snažila chránit se rukama, ale marně.
Ruce, bílé jako křída, se po ní začaly nemilosrdně sápat, škrábat a bolestivě zraňovat. Roztrhly Jazz bundu i kožené kalhoty a neustále, bez přestání se zarývali strachem šílené dívce do kůže. Začala křičet. Hrůzou a bolestí. Zmítána všemi šílenými pocity, které pociťuje člověk čekající na blízkou smrt v bolestivé agónii.
V tom náhle ruce ustaly ve své snaze dívku roztrhat na kusy. Seděla tam, celá zalitá vlastní krví, ustrašená a zlomená. Vzhlédla. Netvoři se rozestupovali a k nim kráčela štíhlá postava. Bledý obličej lemovaly dlouhé, matně plavé vlasy a tmavě rudé šaty, které se táhly za bledými chodidly, zdůrazňujíc vnadné křivky boků a prsou. Krásná žena došla až k Jazz a ladně se k ní sehnula. I přes bledý obličej a krvavé oči tu ženu poznala.
„Jasmin, prosím, pomoz mi,“ zašeptala Jazz.
Jasmin se na ní pronikavě podívala. Její tvář se zkroutila ve slastném úšklebku, ale její oči křičely bolestí a lítostí. Urputně bojovala se svou zvířecí lačností po teplé krvi, která jí tepala v mrtvých svalech a v naprázdno bijícím srdci… Na okamžik snad spatřila v Jasmininých uhrančivých očích i jiskřičku dávné lásky, ale ta zmizela stejně rychle jako se objevila.
Znenadání se na ni zářivě usmála a odhalila tak bílé ostré špičáky. Štíhlými prsty uchopila Jazzinu hlavu do obou dlaní a lehce jí otočila na stranu. Slepené pramínky rudých vlasů odhalily bledý krk. Jemně jí políbila a do ucha jí zastřeným hlasem zašeptala tiché, tichounké „Promiň….“ Jazz už už očekávala i políbení ostrými Jasmininými špičáky, ale blízká smrt se rozplynula v stříbřitý prach, který ulpěl na dívčině obličeji a šatech. 
Nevěřícně vzhlédla. Před ní stál vysoký muž, celý v černém a v ruce svíral dlouhou stříbřitě se lesknoucí zbraň podobnou dlouhému meči. Ostatní zasyčeli hlasem plným zášti, ale to už na ně zaútočil její „zachránce“.
Takhle bojovat ještě nikdy nikoho neviděla. S lehkostí se vrhal proti rychlým spárům netvorů a utínal jim paže v rychlých plynulých pohybech. Náhle se na něj vrhli všichni najednou a zasypali ho svými těly. Zmizel jí z očí, ale z ničeho nic jí oslepil kratičký záblesk ostrého světla. V té tmě a v tom strachu jí připadal jako boží světlo. Jako útěcha ztracenému. V tu chvíli se všichni netvoři rozplynuli v prach jako prve Jasmin a zůstal tam jenom on stát osamoceně, jako věčný poutník.
Pomalu se otočil směrem k ní, sehnul se a díval se Jazz zpříma do očí. Byly černé jako sama noc a Jazz si najednou uvědomila, že jeho matná pleť je také sametově černá. Jemně uchopil její nohu a prohlížel si kousnutí. Pak jí sundal bundu a zkrvavené triko, které měla pod ní. Vůbec neprotestovala. Seděla tam jen tak v černé podprsence, neschopná pohybu. Jednak z úplného ohromení dotyčným mužem a částečně i ze strachu a bolesti.
Prohlédl si její zkrvavená záda. Neviděla si tam, ale zřetelně cítila, jak jí hřejivými prsty jemně a citlivě přejíždí po bolestivé ráně, jako by si uvědomoval její bolest. Nahlas si povzdechl a pomohl jí obléci bundu.
Pak jí uchopil za ruku a tiše pronesl: „Můžeš vstát?“ Přikývla neschopna slova a uchopila ho za rameno, aby se jí lépe vstávalo. Usmál se na ni a odhalil tak malé bílé špičáky. Polekaně se pustila a opět spadla na zem.
„Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím.“ Nevěděla proč, ale věřila mu. Opět se ho chytla za rameno a pomalu a bolestivě vstala, jenže se jí podlomila kolena. Rychle jí uchopil kolem pasu a přidržoval jí, když odcházeli po zešeřelé ulici, směrem do černočerné tmy, kde na ní čekala budoucnost. Možná dobrá, možná špatná. Kdo ví. Poslední svítící lampa zablikala a pak zhasla. New York dal dobrou noc Jasmin a noční vítr ji zavál daleko do spletitých uliček města. Jazz na dnešek nikdy nezapomene. To vím jistě.

KONEC