Instinkt – 1. část

                Krčmou „U Zlatého Knedlíku“ se rozléhal hlahol a tartas hrubých hlasů. Vesničané, kteří hlasitě komentovali aktuální vnitropolitické otázky, nadávali na letošní sucho a chválili letmo zahlédnuté odhalené tělesné partie pradlen u řeky, trpaslíci bouchající  kartami o stoly, vojáci, rozebírající alternativní řešení prožitých šarvátek.
„Tak ho vidíte, henten vědmák zapráskaný“, durdil se kterýsi trpaslík s trčícími vousy a vztekle mrštil karty do klína naproti sedícímu muži. „On snad těma svýma hadíma očiskama mžúrá aj skrzevá karty. Odkedypak zaklínači obehrávajú trpaslíky, miesto aby pobíjali stvůry, čo ?“ Oslovený jen s velmi nepříjemným úsměvem shrábl žetony a setřepal si karty z klína, nicméně ostře pozoroval trpaslíkovy ruce.
„Modli se Anthony, aby se nějaká potvora objevila“, poznamenal kterýsi kibic, stojící trpaslíkovi za zády. „Jinak vás obere i o ty vaše špičaté čepice“.
„Sám jsi potvora. Do mojej čapky je ti prd.“, zabručel trpaslík. „A jemu taky. Končím.“ Smutně se zadíval na prázdné místo před sebou, kde ještě před chvílí měl hromádku žetonů. I ty vousy mu jaksi zplihly a směřovaly nyní dolů.
                Od nálevního pultu se oddělil voják s erbem knížete Borevoje II., na prsou. Zamířil ke stolu, kde si právě spokojeně přerovnával hromádku žetonů mladý muž, zahalený celý v černém plášti, s širokými koženými náramky pobitými stříbrem na rukou. Vzhlédl zpoza dlouhých vlasů. Spolu s vojákem se dvě vteřiny měřili pohledem.
„Vědmák ?“, krátce a tiše se zeptal voják.
Muž si jen pomalu olízl rty.
„Dávám přednost oslovení zaklínač, pane.“ odpověděl uctivě avšak s temným podtónem v hlase. „Chcete mi něco ?“, pokračoval posléze.
„Jen trochu času. S kým mám tu čest ?“
„A já ?“
                Voják se trpce, avšak nikoliv zle ušklíbl.
„Corrino Ulf. Velitel hradní posádky knížete Borevoje. Zaslechl jsem už před týdnem, že jste sem zavítal, ale jste první zaklínač, se kterým jsem se kdy setkal…“
„Řekněme, že mně těší. Já jsem Eskel. Budeme hrát gwint, nebo mi opravdu něco chcete ?“
„Informaci. Pár slov.“ Velitel hradní stráže působil sklíčeným dojmem. „Ale ne tady.“
                Oba muži chvíli sledovali krčmářovu dceru, jak se rychle míhá lokálem, aby vzbudila dojem, že má hodně práce a aby unikla z dosahu chmatání chtivých rukou přiopilých hostů. Věru, bylo na co chtivě chmatat.
„Mně je tu dobře.“, zaklínač řečený Eskel ukázal pohybem hlavy na krčmářovu dceru a opět sklonil hlavu k žetonům.
„Na hradě knížete by vám bylo ještě lépe. Tu informaci nechci zadarmo a možná to bude něco víc…“
„Spěchá to tolik ?“
„Spěchá to asi dvěstě novigradských korun.“
„To je pěkná časová jednotka.“, broukl Eskel a vstal. Kde se vzal tu se vzal, stál u nich krčmář a vyzývavě Eskela sledoval. Eskel se podíval na svůj účet a Corrino Ulf na Eskela. Potom Eskel zvedl oči k Ulfovi, ten se podíval na Eskelův účet a povzdechl si. Nebyl hloupý, velitel stráží.
„Nezačínejte na mně hned šetřit veliteli.“ usmál se Eskel, a povytáhl si stříbrnými cvočky pobitý opasek.
„Nezačnu.“, odtušil Ulf a přesně do haléře zaplatil útratu. „Cestou si promluvíme, ano ?“
                Venku jim oběma čeledín přivedl koně. Eskelovi citrónově žlutého valacha a Ulfovi pěstěného černého hřebce se zdobeným čabrakem a pohledným, avšak evidentně nepohodlným sedlem. Oba muži nasedli na své koně a krokem se vydali po bídné cestě od krčmy kamsi do tmy mezi vesnickými domy. Eskel dal gestem najevo, že naslouchá.
„Kníže Borevoj je šťastně ženatý už pětadvacet let.“, pronesl velitel stráže pomalu, zjevně obtížně hledal vhodné formulace. „Má dospělého syna, který se ukázal být nadobyčej chytrý a talentovaný pro obchod. Jmenuje se Alexei a řídí teď pobočku banky Giancardi kdesi v Novigradu. Ten ovšem není pro naši věc důležitý.“
Eskel mlčel a díval se do rozsvícených oken.
„Před deseti lety kníže adoptoval dceru. Oriannah. Pěkně divoká žabka. Ráda si hrála s našimi loveckými psy a jednoho z nich pokousala. Kněžna – dokud žila – s ní ale měla hodně trpělivosti.“
„Adoptoval to děvče ??“, zaklínačův hlas zněl poněkud překvapeně.
„No ano. Bylo to dítě, zrozené z nemanželského svazku dvou chudých rolníků. Málem jí zabili. Tedy ne ti rolníci, ale ostatní vesničané. Kníže ji tehdy odvezl celou potlučenou…“
Eskel se uvnitř zachvěl.
„Pokračujte, veliteli.“ Zdálo se, že velitel Ulf je čím dál tím nejistější.
„Dobře. Máme podezření, že ji unesli vesničané.“
„Odtud ?“
„Ne. Z osady Bogorodio, z té samé, kde ji tehdy kníže našel, nedaleko odtud…“
„Pane Ulfe, já nechytám únosce.“, řekl tiše Eskel, zastavil koně, a zadíval se na velitele hradní posádky. Ten se rovněž zastavil.
„Je to složitější. My si myslíme, že ji unesli, aby ji obětovali.“
Chvíli nikdo nic neříkal, jen frkali oba koně. Tak takhle, pomyslel si Eskel. Měl slabost pro takové děti. Matně si pamatoval, co dělali s ním, když mu bylo deset let a ty vzpomínky se mu ani trochu nelíbily. Kdyby se ho neujali jistí lidé… „Komu a proč ?“
Corrino Ulf se té otázky podvědomě bál, ale věděl, že musí přijít. Eskel se na to musel zeptat. Znovu se rozjeli.
„Nijak tomu neříkají, vždy o tom mluví v třetí osobě. Na hradě na nás čeká předák. Je to jeden z mála, z koho lze dostat rozumné slovo. Setkal se s tím. Tvrdí, že Oriannu neunesli, ale nevěříme mu.“, na chvíli se odmlčel, pak si vzdychl a pokračoval: „Prý to v noci velice hbitě pobíhá po návsi, skáče do otevřených oken a saje krev spících lidí.“
„Takže upír…“, Ulf nevěděl, jestli se Eskel ptá, nebo to konstatuje.
„Nevím. Oni ti vesničané nejsou žádní zbabělci. Několikrát si na to počíhali a obklíčili to. V tom okamžiku to vždycky zmizelo. Nechávalo to za sebou jen mrtvé s obličejem křečovitě staženým děsem. Jednou to dokonce zavřeli v chatrči místního žebráka. Zatloukli bleskově dveře a okna předem připravenými prkny.“
„A ?“ Eskel naslouchal s nesmírně pozorným výrazem, což Ulfa těšilo a povzbuzovalo. S narůstající tmou však Eskelův obličej pomalu mizel.
„Chatrč shořela. V popelu našli jen zčernalé kosti toho žebráka.“
„Přežil někdy někdo ?“, zeptal se Eskel.
„Dva. Jeden ovšem zemřel ztrátou krve hodinu po útoku.“
„A druhý ?“
                Corrino Ulf se znovu zastavil. Eskel slyšel, jak těžce dýchá. Přijel až k němu a položil mu ruku na rameno.
„Řekněte mi to.“
„Mluvíte s ním, pane zaklínači. Jinak bych vás vůbec nesháněl. Vůbec bych tomu nevěřil. Vesnici bych nechal vypálit do základů a dceru knížete bych našel živou nebo mrtvou třeba sto sáhů pod zemí.“ Ulf postupně zvyšoval hlas, až téměř křičel.
„Řekněte mi všechno.“ Eskel sňal ruku z velitelova ramene a ukázal na cestu. „Řekněte mi všechno a pojedeme.“
Ulf znovu snížil hlas na normální úroveň a pokračoval:
„K Orianně mám zvláštní vztah. Hraje… hrála si často s mým synkem a já jsem byl u toho, když zmizela.“ Poslední slova ze sebe vypravil jen velmi těžce.
„No prosím Ulfe, ale o tom až pak.“ Eskel mluvil podivně zjemnělým hlasem. Najednou se vůbec nepodobal tomu arogantnímu floutkovi z krčmy. „Řekněte mi o tom útoku na vás.“
„Hledal jsem Oriannu v okolních jeskyních. Vesničané si tam leccos schovávali a mysleli si, že jim na to nikdo nepřijde. V jedné jeskyni jsem ji uviděl. Stála tam a tak divně se usmívala. Nejdřív jsem měl ohromnou radost, ale pak jsem najednou poznal, že to nemůže být ona. Podoba ano, ale ty oči… Vpíjely se mi přímo do mozku a nemohl jsem se ani hnout. Je to jakoby někdo uchopil do ruky můj mozek. A pak se změnila.“
Eskel vnímal, jak je pro velitele stráže každé slovo nesmírně těžké, snažil se proto budit pozorný dojem.
„Narostla do…do rozměrů urostlého chlapa a…a…“, zakoktal se. Znovu zastavili koně.
„Musíte mi to říct, Ulfe.“ Eskel se v sedle naklonil. Jeho hlas zněl jemně, ale naléhavě.
„Pamatuji si jen ten chřtán. Podivná kruhová přísavka, jako u mihule, ale daleko větší, zubatá…hnala se ke mně…“
„A ?“
„Omdlel jsem z nesnesitelného tlaku, který jsem cítil v hlavě.“
Ulf se pomalu svezl s koně a stál vedle, lapaje po dechu. Eskel seskočil,  chytil jej jednou rukou za rameno a druhou udělal nad Ulfovou hlavou Znamení Axie. Ulf ucítil v místech doteku podivné mravenčení a vzpamatoval se. Uvědomil si, že u něho stojí úplně někdo jiný, než ten, který v hospodě hrál karty s trpaslíkem. „Ze začátku jsem si nemyslel, že vás to vůbec bude zajímat, ale byl jste moje poslední naděje.“
„Potřebuju vydělat na zimu nějaké peníze.“, ochladl najednou Eskel. „A… ta věc s tím děvčetem… jak se …?“
„Oriannah.“
„Ano. Zajímá mně to. Mám k ní taky zvláštní vztah.“
„Jak tomu mám rozumět ?“
„Já mám zvláštní vztah k podobným dětem.“
„Jste jiný, než jsem slyšel.“ Odvětil po chvíli mlčení Corrino Ulf.
„Co jste o mně slyšel ?“
„Ne. O zaklínačích vůbec. Monstra bez citu…neberte to osobně…“
„Pokračujte.“, zavrčel Eskel.
„Vesničané mně sledovali a zřejmě včas upíra zahnali. Probral jsem se s pneumotoraxem. Můj hrudník byla jediná, krvácející díra.“, dokončil Ulf. „Dala mně dohromady Alannah Troy-Bedford, vědma z Novigradu, blízká přítelkyně knížete.“
„Hm. Tu kníže nepožádal o pomoc ?“
„Asi ano. Ale strašně se o něco pohádali a on o tom nechtěl mluvit.“
„Ukažte mi jizvu.“
„Teď ? Vždyť je tma jako v pytli…“
„Já vidím dobře.“
„Hm…“, Ulf si s jistou námahou stáhl kožené krzno. Eskel se mlčky díval na ošklivou kruhovitou prohlubeň a obličej se mu pomalu měnil ve strnulou, zlobnou masku.
„Od vás, pane zaklínači, chci, abyste mi řekl, oč se tu jedná a co se s tím dá podnikat To, že jsem viděl netvora v podobě malé Orianny mě utvrzuje v tom, že její zmizení s tím má mnoho společného. Svoje peníze dostanete.“
Zaklínač na Ulfa zamyšleně pohlédl. „Pojeďme.“, řekl posléze. „Upír z kruhovitými přísavnými ústy se nazývá wog. Je to snad nejvzácnější druh okřídleného dravce, ale…“, Eskel potřásl hlavou. „neslyšel jsem, že by uměl měnit podobu. A to co jste říkal, i to, jak se vesničanům vždycky ztratil nasvědčuje tomu, že tenhle to dovede perfektně. Jisté mentální schopnosti má…Je velmi vzácný, zato proklatě nebezpečný.“
„Kde se k čertu takovéhle rouhavosti berou… z kterého kanálu to leze…“ Ulf skoro vzlykal.
Eskel chtěl něco říct, ale Ulf ho vztekle přerušil:
„A vy buďte rád. Máte alespoň z koho mámit prachy. Jinak byste tak nanejvýš hrál karty. Jste schopen mi pomoci ?“
„Snad ano.“, odpověděl zaklínač. „Řekl jste mi všechno ?“
„Ne.“ Velitel hradní stráže znovu zvážněl. „Víte…při mém napadení se ten váš wog zřejmě nespolehl na změnu podoby a zahnal vesničany jinak.“
Eskel zvědavě pootočil hlavu.
„Kolem jeskyně, kde mně našli byl vypálený, ba přímo seškvařený pruh.“
„Čeho pruh ?“, zeptal se netrpělivě zaklínač. „Jaký pruh ?“
„Hlíny, trávy, prostě se co tam zrovna válelo.“, odvětil Ulf.
Eskel znovu třásl hlavou. „Tak teď už to nechápu vůbec…“
„Počkejte. Nechte mně domluvit.“ Corrino Ulf s námahou ovládal svůj třesoucí se hlas. „Vesničané říkali, že bělomodrý plamen vyšlehl z ústí jeskyně.“
„A jakto že jste vy nebyl na škvarek ?“
„Nevím, ksakru. Nic nevím.“ Ulf si povzdechl a odmlčel se. Posléze se zeptal: „Pomůžete mi ? Na penězích nesejde…“
„Dobře.“, vydechl po chvíli Eskel. „Budu se tím případem zabývat. O penězích se budeme bavit potom, nemohu zatím určit obvyklou taxu a rád bych pomohl té malé, i když se bojím, že je s ní…“ včas se zarazil a kradmo pohlédl na Ulfa. Ten jen křečovitě tiskl čelisti k sobě a mlčel.
                Děti. Ty se vždycky dostanou do nějaké šlamastyky. Eskelovi se utopili oba rodiče při rybaření. On pak musel dělat poskoka farmářům v rodném Araukaru. K snídani nářez, k obědu výprask, k večeři nakládačka. Spaní v konírnách. Každý měsíc ho takto měl na práci jeden farmář. Jakási malá holčička mu tajně do konírny nosila dobroty. Později se někde dověděl, že je to hospodářova dcera. Když ji přistihli, udělali na ni tytyty. A malého Eskela ztřískali jak psa. Netušil, proč s ním takto zachází, proč ve městě nikdo neměl rád jeho rodinu a tuto averzi si po smrti rodičů vybíjeli na něm. Proslýchalo se cosi o nakažlivé nemoci Eskelovy matky… Ta nemoc ovšem spočívala v tom, že velmi pohledná Eskelova matka nedovolila, aby na ni sáhl někdo jiný, než Rogen – Eskelův otec. Araukar bylo nesmírně zkažené místo. V zemi nikoho. Formálně patřilo Kaedwenu, ale žádné království se k němu nechtělo znát a za posledních padesát let tam vznikl jakýsi stát ve státě. Lidé tam byli zlí a neurvalí. Schovávali se tam podezřelé živly a lidé z celého okolí se jim vyhýbali. Strašidla ale ne. Na taková místa strašidla chodí. A proto tam nebývá nouze o práci pro zaklínače. Jeden z nich Eskela odvedl poté, co rozrazil čelist jednomu z farmářů a polámal ruce jeho pacholkům. Ani se u toho moc nezadýchal. Jmenoval se Vesemir.
                Když Eskel stanul v poměrně malé komnatě proti sedícímu knížeti, mírně se podivil. Očekával nafoukané knížátko, které si myslí, že mu země patří od severních hor až k ústí Jarugy, jak taková knížata, spravující malé provincie, obvykle bývají. Uviděl však shrbeného staršího muže, ze kterého čišel všechen smutek světa. Měl inteligentní oči a mírnou, souměrnou tvář.
„Tak vás Corrino přece našel…“
Eskel to nepopřel. Corrino Ulf si prohlížel Eskela poprvé v jasném světle mohutných pochodní. Ostře řezaná tvář, černý chvost vlasů v němž i přes zjevné mládí prokvétaly šedivé pramínky, prapodivné oči se svislými zornicemi. Štíhlá, téměř hubená, šlachovitá postava. Za černým pláštěm, který měl zaklínač přes ramena se rýsovaly zbraně, zřejmě meče. Medailón se zvláštní vlčí hlavou, zavěšený na krku řetízkem ze zčernalého stříbra.
„Zaklínač.“, pronesl kníže Borevoj. „Leccos jsem o vás slyšel. Netvory, které hledáš, zde nemáme. Nevěřím, že to některý z Netvorů Chaosu má na svědomí mou dceru, i když souhlasím, že ji vesničané unesli a ukrývají ji jako usmiřovací oběť. I přesto, co se stalo Corrinovi, kterého mám rád jako syna.“
Asi víc než toho vlastního, pomyslel si Eskel.
„Mí drábové převrátili Bogorodio vzhůru nohama.“, dodal unaveně kníže. „Nic nenašli. Jestli mi pomůžeš…Zatím se najez a vyspi. Ráno dělej co umíš. Pokud Oriannu najdeš, třeba i mrtvou…“ starý muž se roztřásl. „…odměna tě nemine.“
„Kde je ten předák, co tu měl na mne čekat ?“, zajímal se Eskel.
„Uf“. Vydechl starý kníže. „Toho jsem vyhodil. Pořád nás krmil ujišťováním, že se zmizením Orianny nemá nic společného a myslel si, že ho jdeš zabít.“
Eskel se tázavě zadíval na Ulfa. Ten pokrčil rameny.
„Myslí si, že zaklínač je něco jako rituální kat.“, dodal kníže Borevoj.
„Já bych vám nestačila ?“, ozvalo se najednou ode dveří. Ulf sebou trhl a udělal pohyb, jako kdyby si chtěl uplivnout, ale na poslední chvíli se ovládl. Eskel slyšel, že někdo přichází, ale nevěnoval tomu pozornost. Po pronesené otázce se pomalu otočil. Když uviděl, kdo tam stojí, málem ztratil svou pověstnou zaklínačskou rovnováhu. Jelikož příchozí měla spodní součásti oděvu poněkud kratší, musel Eskel vynaložit jistou námahu aby udržel pohled ve standardní výšce. Snažil se rychle zhodnotit, koho před sebou vidí, ale nebylo to nijak jednoduché – čarodějky jsou všechny velmi krásné, velmi arogantní, velmi škodolibé a velmi chytré, fyzický vzhled se jim také po desítky let nemění a tato určitě nebyla výjimkou. Snažila se zjevně také prozkoumat svůj protějšek, i když poněkud jinými prostředky, neboť Eskel ucítil lehounké trhnutí vlčího amuletu na krku.
„Paní Troy-Bedford.“, poznamenal Ulf, rovněž mírně konsternovaný, pak ukázal na Eskela: „Eskel zaklínač.“ Oba představovaní na sebe chladně kývli. Nevraživost mezi dvěma cechy, které čarodějka i exorcista  zastupovali, byla celkem známá. Kníže pootevřel ústa jakoby chtěl něco poznamenat, ale nakonec jen ukázal na křeslo vedle sebe.
„Máte k tomu co říct ?“, otázal se zaklínač. Čarodějka jej ignorovala a dívala se na knížete. Ten se obrátil k Eskelovi: „Má k tomu co říct. Já si totiž myslím, že mou dceru a to, co se děje v Bogorodio má na svědomí nějaký mimořádně zvrhlý čaroděj.“
„Tohle jsme si snad už vysvětlili.“, zasyčela v odpověď čarodějka. „Útoky byly doprovázeny podivně silnými projevy magie, ale to není…nebyl by k tomu důvod. Oriannah nikdy na magii nereagovala, a…“ Kníže zamával rukou a Alannah Troy-Bedford zmlkla. To bylo neobvyklé, čarodějky se nenechávají tak snadno umlčet.
„Studoval jsem…“, začal kníže.
„Skutečně ?“, uchechtla se rozladěná čarodějka. Kníže se nenechal vyvést z míry, jen se snažil najít vhodná slova.
„Studoval jsem pečlivě, pane Eskeli, všechny veřejné prameny o Netvorech Chaosu, je jich však zatraceně málo. Není známo, že by některý, ani ten nejvypečenější dokázal měnit podobu a vytvářet iluze v tolika variantách, navíc tak rychle, jak tomu zřejmě bylo. To dokáží pouze čarodějové. Ti zvrhl… ti schopnější.“ Troy-Bedford jen pevně sevřela rty.
„Vy ale možná máte jiné informace, pane zaklínači ?“, promluvil po delší době opět velitel hradní stráže. To tedy nemám, pomyslel si Eskel. Tohle celé vypadá velmi zvláštně. A ta domněnka knížete o tom, že by v tom mohl mít prsty čaroděj také není od věci. „Nemám v této chvíli informace, které chcete. Ale udělám, co půjde.“
„Chtěl bych, abyste udělal víc.“, poznamenal kníže.
„Udělám, co půjde.“, opakoval Eskel důrazně. „Kde se můžu vyspat ?“
Ulf na zaklínače kývl a oba vyšli z komnaty. Kníže Borevoj chtěl něco říct, avšak Eskel se úmyslně neúčastnil dalších rozhovorů. Evidentně mu přesnější popis tajemné obludy podat nemohli a hovorům o tom, jak jim na děvčeti záleží a jak je ta událost duševně ničí, se chtěl vyhnout. Psychické aspekty tragédie nejsou jeho problémem. Bude mít dost starostí s těmi fyzickými, uvědomoval si. Nebál se pravděpodobného střetnutí, jako se nebál žádného jiného. Byl tak vychován, či spíše uzpůsoben. Když už ležel na lůžku v komnatě pro hosty, přemítal o zmizelém děvčeti. Bylo mu ho líto. Jemu, zaklínači bylo líto jiného člověka. Eskel v polospánku zaskřípal zuby. Do mysli se mu vrátila jistá vzpomínka. Ležel v jakési kruhovité místnosti, podél stěny bylo dokola rozestavěno deset lůžek, či spíše stolů, na kterých leželi malí chlapci. On mezi nimi. Uprostřed stál podivný přístroj se spoustou rourek, které vedly dětem do tepen. Kolem přístroje se točili dva muži. Eskel sebou ze spaní trhl, jak se rázem upamatoval na strašlivou, všepohlcující bolest, která doprovázela každý puls infuzního stroje, vstřikujícího do krve chlapců mutagenní roztoky. Křik malých chlapců, dětí, se rozléhal místností, podivně se deformoval o kruhové zdi v jakýsi ponurý jek záhrobních příšer. Nad Eskelem se sklonili oba muži. Eskel plakal bolestí, prosil aby toho nechali, ale ze rtů se mu dral pouze nesrozumitelný blábol. Bolest byla tak veliká, že nebyl schopen řádně artikulovat. Zapamatoval si obličeje obou zaklínačů, kteří stáli nad ním. Mladší, Amédeo, měl tvář staženou nesmírnou duševní trýzní a po chvíli se s výkřikem vrhl k přístroji a chtěl otočit jakýmsi zvláštním kohoutem. Druhý, starší Vesemir k němu skočil a chytil ho za ruku. Něco mu s rozzlobeným výrazem rychle šeptal do ucha. Pak Eskel omdlel. Když se probral, zuřivě přemáhal řezavou bolest v očních bulvách a rozhlížel se kolem. Vedle něho dýchal jakýsi vyhublý světlovlasý chlapec, zhruba stejně starý. Dýchal přerývaně, mělce, ale dýchal. Ostatní se už nehýbali. Vesemir stál u dveří, zatínal pěsti a třásla se mu brada. Amédeo seděl v koutě u přístroje a obličej schovával v dlaních. Eskel postřehl, nepatrné záchvěvy jeho ramen.
„Pokaždé se modlím, pokaždé doufám…ale pokaždé je to stejné…bože, jak strašně křičeli…“, zaslechl Eskel Vesemirův přerývaný šepot. Amédeo se jen silněji zachvěl. „Takhle alespoň měli šanci…“, Vesemirův hlas se pomalu vytrácel. Eskel se probouzel.
                Ráno po snídani, kterou Eskelovi donesli málem do postele, se sešli s Ulfem v konírně. Ulf zvědavě sledoval, jak Eskel cosi kutí v sedlových brašnách s nejrůznějšími lahvičkami, míšky a pytlíky, neodvažoval se však ptát na jejich účel a Eskel nejevil ochotu k vysvětlování.
„Doprovodíte mne k těm jeskyním, kde se odehrál váš incident ?“, zeptal se Eskel.
„Zapřísahal jsem se, že tam nikdy nevkročím. Byl to úděsný šok.“, odvětil zamyšleně Ulf.
„Tak mi to alespoň popište.“
„Ne, já tam s vámi půjdu a samozřejmě vám v čemkoliv pomohu, jen…“
„Jen mně tam doprovoďte.“, přerušil ho klidně, ale důrazně Eskel. „Nic víc.“
„A potom ?“
„Zůstanete někde stranou.“
„Jak chcete, jen ještě…“, Ulf se odmlčel. Eskel se naň jen tázavě zadíval.
„Ta čarodějka vám vzkazuje, že můžete počítat s její pomocí.“
Eskel spolkl větu, kterou měl na jazyku. Větu o tom, kam si čarodějnice může svou pomoc zasunout. Na brutálním a nenávistném útoku na Kaer Morhen, legendární pevnost zaklínačů, měli čarodějové nemalý podíl. Eskel jej sice nezažil, nicméně nestalo se to až tak dávno a kosti padlých zaklínačů pod hradbami byly stále nepříjemně čerstvé. Ale už nechtěl být hrubý. Corrino Ulf je psychicky na dně a za nic nemůže.
„Co tak znenadání ?“, zeptal se pouze.
„Oni jsou s knížetem jedna ruka i když to moc nevypadá. Něco mu dluží.“
                Podhradím i blízkou vesnicí Bogorodio projeli téměř tryskem. Eskel se tam alespoň zatím nechtěl zastavovat. Doprovázely je nevraživé pohledy místních. Posléze koně těžce šplhali do kamenité stráně.
„Vidíte ty černé otvory ?“, vykřikl Ulf.
Eskel jen kývl a zamířil k řečeným otvorům. Po několika minutách se zastavili u jednoho z nich. Ulf těžce dýchal a upíral oči do tmavého otvoru. Eskel si prohlížel spálený pruh země, který ještě nezačal zarůstat. V duši mu hlodaly obavy, které se maximálně snažil nedat najevo. Kromě draků neznal tvora, který by chrlil plamen takové intenzity.
„V těch jeskyních je voda ?“, otázal se Eskel, který zaslechl bublání.
Ulf, který neslyšel nic se naň překvapeně podíval. „Ano, na druhé straně kopce pramení několik říček.“
„Výborné prostředí pro vodní vlkovce. Podzemní voda, krasové systémy…“.
„To ano.“ Ulf živě přikývl. „mají na svědomí dva nebo tři lidi z vesnice. Vesničané jich také několik pobili.“ Nezdálo se ovšem, že by tyto slepé vodní šelmy naháněli Ulfovi hrůzu. Eskel seskočil z koně. „Rozmyslel jsem si to. Půjdete se mnou dovnitř ?“ Ulf stiskl rty a pomalu přikývl. Eskel jej chvilku pozoroval a pak řekl:
„Dobře. Držte se čtyři, pět kroků za mnou.“ Pak se otočil, sundal si z ramen svůj černý plášť, hodil jej přes koňský hřbet a vešel do oválného otvoru jeskyně. Ulf uvázal oba koně k zakrslé bříze rostoucí opodál a přemáhaje slabost v kolenou vešel za Eskelem. Jeskyně se mírně svažovala do nitra kopce a po asi dvou stech krocích se zúžila v otvor, kterým se jen s námahou protáhne štíhlý člověk. Denního světla pronikalo do těchto míst již nemnoho a bylo jasné, že za tímto otvorem je tma jako v hrobě, pomyslel si Eskel a zároveň přemítal jestli to přirovnání není až přespříliš trefné. Sundal si ze zad meče a podal je Ulfovi, který ten svůj držel vytasený. Viditelně se mu třásly ruce, když od Eskela bral zbraně.
„Tady jste nebyli, že ?“, zeptal se Eskel.
„Ne, tady ne.“.
Zurčení vody za otvorem již bylo slyšet docela zřetelně.
„Co doufáte, že tam najdete ?“
„Víte, wogové se rádi zdržují na jednom místě a své příbytky si brání. Řekl bych, že ten spálený pruh země venku je v tomhle směru dost výmluvný. I když neznám upíra, který by chrlil oheň.“
„Chcete lézt dovnitř ?“
„Ven lézt nemůžu, když ještě uvnitř nejsem.“, zabručel zaklínač.
Ulf zbledl tak, že ve tmě jeho obličej svítil jako úplněk. Eskel nechtěl dále protahovat nepříjemnou situaci a začal se soukat do díry. Neměl obavy, že by někdo za ním číhal. Neslyšel nic a medailón se ani nepohnul. Za dírou se narovnal a rozhlížel se po rozlehlé dvoraně s krápníky, mnoha průchody a klenutími a širokým jezerem. Nedaleko zurčel malý vodopád. Eskel pomalu procházel podél kluzkého břehu jezera a pátral po známkách magie. Přemítal, zda má Ulfovi dovolit, aby vlezl za ním. Byla tam však naprostá tma, Eskelovi stačilo světélkování sladkovodních řas, ale Ulf by se neviděl ani na špičku nosu. Zatímco Eskel takto přemítal, za zády se mu ozval ošklivý, mlaskavý zvuk. Eskel se obrátil, ale na kluzkém břehu mu podklouzla noha a uskočit stranou už nestačil. Plnou vahou naň dopadlo těžké tělo vodního vlkovce a porazilo jej. Eskel na poslední chvíli stačil vrazit útočníkovi pod čelist levou ruku a tím ji zablokovat. Tlama s velkým čenichem s uzavíracími chlopněmi, plná jehlovitých zubů zklamaně klapla naprázdno. Tvor sevřel pod sebou Eskela dvěma páry ploutví, až se v zaklínači tajil dech, a snažil se mu tlamou dosáhnout na hrdlo. Dvěma předními ploutvemi mu bušil z obou stran do hlavy, až jej obešly mrákoty. Zuřivě se zazmítal a podařilo se mu definitivně uniknout z dosahu tlamy, sevřel rukama obě přední ploutve a vší silou jimi zapáčil. Ozval se praskot,  zvíře zavylo a odskočilo od Eskela, který vrávoravě vstal. Ulf venku slyšel, co se děje a okamžitě hodil do díry zaklínačův meč a soukal se dovnitř. Nic však neviděl, proto zůstal bezradně stát u otvoru a pochvíli se začal soukat zpět. Vlkovec se mezitím znovu vymrštil a zadními ploutvemi mířil na zaklínačovu hlavu. Eskel znovu včas uhnul, ale po kluzkém povrchu se mu opět smekly nohy a vlkovcovy ploutve jej zasáhly do žeber. Kterýkoliv člověk by po takové ráně měl nadosmrti dost jakýchkoliv rvaček, ale zaklínač jen těžce vydechl, spustil se na všechny čtyři, vzepřel se rukama o zem a oběma nohama prudce vykopl směrem k bezoké hlavě šelmy. Zasáhl ji do čelisti. Z tlamy se šelmě vyřinul proud krve a spodní čelist bezvládně visela na půl žerdi. Vodní vlkovec se pomalu plazil ke břehu, až jeho mrožovité tělo zklouzlo do jezera a udělalo několik velkých kruhů. Zvíře zřejmě poznalo, že narazila kosa na kámen. Eskel se chtěl obrátit na Ulfa a říci si o meč, ale v tom mu medailón silným trhnutím připomněl, proč tu doopravdy je.
„Výborně!“ zaskřehotal hlas podobný rozladěnému flašinetu. Eskel se rozběhl zpět k otvoru, popadl svůj meč a vytáhl jej z pochvy. Tmou se zalesklo stříbro.
Hlas zněl jakoby odnikud a zároveň odevšad. Eskel ale zaslechl venku  Ulfův výkřik a kovové třesknutí zbraní. Zaklel a vsoukal se zpět do otvoru. Na druhé straně nikdo nebyl, hluk boje se ozýval před jeskyní. Eskel  schoval stříbrný meč,  hodil si jej i s tím ocelovým na záda a s nadávkami se vyřítil chodbou. V běhu se otočil, spojil ruce a ze všech sil vypálil k otvoru Znamení Aard.  Účinek byl slušný – otvor s rachotem zavalily kameny. Těsně u východu si řemení ze zad sejmul, vytáhl ocelový meč a pohodil řemení tak, aby zvenčí nebylo vidět. Skrčil se, a kotrmelcem se vykutálel z jeskyně. Nad hlavou mu zasvištěla dřevěná palice. Jak předpokládal, vesničané na něj čekali. S mečem v ruce vyskočil právě včas, ve chvíli, kdy se naň čtyři vrhli s vidlemi, kosou a div se světě! dvěma meči. Byly to nějací najatí bandité, sice už ne nejmladší, ale podle naditých svalů a sveřepých obličejů to byli vycvičení  ranaři. Eskel mezi nimi provířil bleskovou piruetou a když se octl od nich na opačné straně, všichni čtyři klesali s rozseklými břichy, krky a jeden postrádal ruku. Koutkem oka Eskel zahlédl, jak se Ulf těžce brání třem dotírajícím banditům. Ocel kolem Eskela jiskřila, každou chvíli někdo zavyl a upadl s proseknutou tepnou nebo vyhřezlými vnitřnostmi. Odkudsi ale stále přibíhali další a další a Eskel mohl jen bezmocně sledovat, jak Ulf, poté co šikmou blokádou odrazil ránu těžkým obouručákem, inkasoval úder dřevěnou palicí do zátylku a s ošklivým vzlyknutím se zhroutil na zem. Rozzuřený Eskel vířil ve složitých piruetách, odrážel rány v nejnemožnějších úhlech a jeho meč způsoboval vodotrysky krve v těch nejneočekávanějších momentech. Kdosi mu nakonec podtrhl nohy. Upadl, v téže chvíli byl ranou klackem přes ruku odzbrojen a snesl se naň příval kopanců. Divil se, že do něho nikdo nevrazil vidle nebo meč. Už nebojoval – šetřil síly. Schoulil se do klubíčka a nevydal ani hlásku, jen trpně snášel příval zuřivých kopanců a snažil se chránit si hlavu a jiná citlivá místa. Když nadšení vesnických křupanů konečně ochladlo, několik rukou ho nevybíravě svázalo koženými řemeny, které vesničané utáhli až k hranici soudržnosti použitého materiálu.
 Jako dvě otepi dříví, byli Ulf a zaklínač taženi kamsi stranou, nikoliv dolů z kopce. Občas se Eskel bolestivě udeřil hlavou do kamene, neboť byl vlečen obličejem vzhůru a nemohl tudíž sledovat cestu a případně včas uhnout alespoň hlavou. Starosti mu ale dělal Ulf. Mohl být po ráně palicí klidně mrtvý. Jak je vůbec možné, že ve vesnici nehlídkují trvale vojáci s hradní posádky ? Jak je možné, že si vesničané můžou dovolit najmout tyhle prodejné lupiče, aniž se o tom na hradě ví ? Cesta skončila. Pohodili je v ústí jiné jeskyně, pokud to mohl Eskel odhadnout, asi pět set kroků od té první. Ležel vedle Ulfa a snažil se rychle uvažovat. Když se mu otřesené smysly vrátily, s překvapením uslyšel s hloubi jeskyně cosi, co byl pravděpodobně dětský pláč. Ulf se však začal hýbat, proto Eskel obrátil pozornost k němu.
„Ulfe…?“
                Velitel hradní posádky ztěžka otevřel oči a okamžitě je zase zavřel a zaťal zuby, přemáhaje nesnesitelnou bolest hlavy.
„Ulfe, proberte se. Snažte se soustředit. Vidíte, kde to jsme ?“
„Vi…vidím.“, vypravil ze sebe Ulf a vzápětí se silně zakuckal. Z úst se mu vyhrnul proud zvratků. Eskel jej sledoval s mírným znechucením, ale částečně i s úlevou. Ve zvratcích nebyla krev.
„Obraťte se ústy dolů, ať se nezadusíte.“, poradil Ulfovi Eskel.
„Vám se to řek…ahg…bl…bl…bl…“
„Neblekotejte. Nesnažte se mluvit, nejdřív to ze sebe vyhoďte.“
„Bl…bl…blil jste si už někdy sám za krk ?“, Ulf projevil smysl pro humor, to bylo dobré znamení. V podstatě to byl bezvadný chlapík. Ostatně, za krk jsem si asi nikdy neblil, pomyslel si Eskel. Leckams jinam ano, ale za krk ne. Když ze sebe Ulf konečně vyndal i to, co nikdy nesnědl, rozhlédl se ztěžka kolem.
„Ta hlava mně bolí…“
„Poznáváte to tady ?“
„Ano. Tohle je bývalé obětiště. Vidíte ty dřevěné modly ?“, Ulf ukázal očima za Eskela.
„Co se tady obětovalo ?“
Podívej se na sebe, říkal Ulfův výraz tváře.
„Většinou zvířata. Někdy lidi.“, Ulf mluvil přerývaně a ztěžka. Bylo vidět, že má velké bolesti. Eskel se bál, aby se nedostavily problémy se zrakem. „Tahle země je zapadákov. Řiť světa.“, zachrčel Ulf. „V lesích a v horách na severu žije hodně různých potvor. Vlkodlaci, ohniví muži, v bažinách takoví ti kříženci přerostlého pavouka a krokodýla – jak se jmenují ?“
„Asi kikimory ?“, Eskel věděl, že si Ulf musí oddechnout, proto trpělivě odpověděl.
„Jo, ty. Ale vesničané se jich nebáli. Je to národ toho nejhrubšího ražení.“
Eskel si vzpomněl na kopance, kterými jej počastovali.
„Se ztrátami na lidech se prostě počítá. A když už to takhle dál nešlo, začali přinášet usmiřující oběti.“
„Fungovalo to ?“
„Náramně. Obludy si zvykly a když nedostaly včas krmení, mírně je to rozladilo.“, Ulf se pokusil o jízlivý tón.
Eskel si to uměl představit. „Zaklínači tudy nechodili ?“
„Sem vůbec málokdo zabloudil, dokud tu Borevoj nepostavil svoje zimní, a posléze trvalé sídlo. Nesnáší velké aglomerace, je rád sám, s co nejmenším počtem lidí kolem sebe.“
„My tedy máme být předkrm.“, změnil téma hovoru Eskel.
„Spíš zákusek. Bojím se, že Oriannah už…“
„Předkrm. Slyšel jsem prve zevnitř dětský pláč.“, odporoval Eskel.
Ulf naň překvapeně pohlédl krví podlitýma očima. Pak sebou začal horečně zmítat, nedbaje na prudkou bolest hlavy, vyvolávající další dávení. Eskel se v rámci možností vztyčil, prudce napjal ramenní a zádové svaly, a stlačil nadlidskou silou za zády svázané ruce dolů až pod hýždě. Pak se opět svalil na bok a s tváří nehezky zkřivenou nesmírnou námahou se snažil prostrčit obě nohy nad svázanýma rukama. První nohu prostrčil hned napoprvé, ale druhou až napotřetí. Jindy by to dokázal bez námahy a rychleji, ale byl celý rozbolavělý a unavený. Pak zůstal chvíli ležet a sípavě oddechoval. Nyní měl ruce vpředu, a s tím se už dalo leccos podniknout. Sáhl si za opasek a vytáhl odtamtud černé, kožené rukavice, na kloubech pobité stříbrnými trny. Položil je na zem, znovu se vzepjal, aby si mohl kleknout. Rukavici držel pod kolenem a jal se rozdírat řemeny pout o jeden z trnů. Když se mu to podařilo, dorozvázat sebe i Ulfa netrvalo dlouho. Bylo již načase, Ulf začínal ztrácet cit v končetinách.
                Když se  vzpamatoval natolik, že byl schopen chůze, navrhl Eskel:
„Ty jeskyně jsou propojeny. Je to krasový systém a ti vlkovci se tam také museli někudy dostat. Je určitě někde uvnitř a ta holčička taky. Vraťte se pro naše meče a pokud mi neukradli koně i s brašnou, tak tu brašnu taky.“ A pokud ji ukradli, dodal v duchu, ať si dají do nosu. Takovou běhavku, jakou dostanou po zaklínačských urychlovacích elixírech ještě nezažili. Nepřežijí ji totiž. „A dejte pozor, můžou tam ještě být.“ dodal.
„Vy tu zůstanete ?“
„Musím hlídat vchod. Běžte už…“
                Eskel byl vyčerpaný a celé tělo ho bolelo, ale času nebylo nazbyt, Když Ulf vrávoravě odběhl, vešel do sluje a snažil se vnímat i sebenepatrnější záchvěv medailónu. Chtěl se orientovat podle zvuku pláče, ale ten již utichl. Eskel prozkoumal několik možných počátečních variant postupu, ale brzy se vrátil. Nechtěl se s obludou střetnout bez stříbrného meče. Nádherného morhenského meče se stříbrnou čepelí, s rukojetí vykládanou inkludovanými safíry s leštěným povrchem a vyrytými starodávnými runami.
                Najednou se ozvalo tichounké zaúpění z úzké chodby nalevo. Eskel zpozorněl a ostražitě se vydal po hlase. Hlas byl lidský, tím si byl jist. Po několika krocích se zastavil a zastavilo se mu málem i srdce, už tak bijící dost pomalu. Malá holčička ležela v koutě, špinavá, odřená. Už ani neměla sil plakat. Eskelovi bylo rázem jasné, proč ji upír ještě nezabil. Nebyl to hlupák, tušil, že přijdou zachránci a bude mít větší hody. Podvědomě zaskřípal zuby. Holčička jej uviděla a vypískla úlekem. Eskel se k ní sklonil, neobratně ji vzal do náruče a tiše šeptal nějaké nesmysly, jen aby ji uklidnil. Levou rukou jí nenápadně udělal za hlavou Znamení Axie. Když se přestala cukat, zdvihl ji a běžel k východu z jeskyně. Byla lehoučká, téměř ji necítil. Těsně u východu ucítil silné trhnutí medailónu a celý zadýchaný se obrátil zpět do tmy. Pomalu se odtamtud vynořoval tvor tak odporný, že tuhla krev žilách. Eskel jej živého viděl prvně. Byl to wog, ale takový nějaký…zvláštní. Hlavě s ohnivýma očima a špičatýma ušima vévodila kruhovitá, vlnící se přísavka s třemi řadami jako jehly ostrých zoubků. Eskel zaznamenal silnou mentální aktivitu, tvor se pokoušel proniknout do jeho mysli a ovlivnit nervové centrum. Tak takhle mění podobu, pochopil Eskel. Na něho to však příliš neplatilo. Děvče v jeho náruči se znovu usedavě rozplakalo, položil jej na zem už mimo jeskyni a postavil se mezi ní a upíra. Kde je k čertu Ulf ?! V tom upír zatroubil. Zvukova vlna porazila Eskela na zem, odmrštila ho o dva sáhy dál a téměř jej ochromila. V hlavě cítil tupou bolest. Ulf však již odkudsi přibíhal s oběma meči a kupodivu i s brašnou. Eskel se zoufale snažil vzpamatovat, neboť viděl, jak upír vyrazil směrem k děvčeti. Vzepjal se a doplazil se k němu také. Zleva konečně doběhl Ulf a se zuřivým výkřikem mrštil svým mečem jako oštěpem. Meč se bestii zarazil do zad, upír však toho příliš nedbal a jedním máchnutím těžkého blanitého křídla odpálil nebohého Ulfa asi dvacet kroků stranou. Ten tvrdě dopadl na zem a omráčený zůstal ležet. Na místo však přibíhali další vojáci, kteří zřejmě šli svému veliteli na pomoc a on se s nimi setkal na místě prvního incidentu. Netvor viděl, že nepřátel je příliš mnoho. Zasyčel jako zmije, prohnul se v zádech jako obrovský kocour a ze štěrbinovitých nozder nad kruhovou přísavkou vypustil úzkou ohnivou čáru, plamen nesmírné tepelné intenzity, navíc magicky udržovaný, jak se alespoň dalo usuzovat podle bělomodré barvy. Směřoval k hlavě malé Orianny. Eskel ji v témž okamžiku zezadu obemkl pažemi a před obličejem jí zkřížil zápěstí do Znamení Heliotropu. Plamen se před Znamením zarazil a rozptýlil do stran, ale bestie neúnavně dál chrlila strašlivý žár. Eskel lapal po dechu křečovitou námahou, jak se zoufale snažil udržet slábnoucí Znamení. Vojáci však s křikem zaútočili na nestvůru meči a halapartnami z obou stran. Bestie přestala chrlit oheň, otočila se a zmizela v temnotě jeskyně.
                Ulf, který se mezitím probral, se přibelhal k Eskelovi, držícího v náručí holčičku, které se křečovitým pláčem třásla ramena. „Díky bohu…“, opatrně vzal dezorientovanou Oriannu ze zaklínačových zemdlených rukou a také se rozplakal – štěstím.
„Odneste ji na hrad.“, vypravil ze sebe Eskel. „Rychle, teď hned. A hlídejte ji.“, dodal a přitáhl si brašnu pohozenou na zem. „Jak jste ji zachránil ?“
„Ten váš kůň je na valacha pěkně temperamentní zvíře.“, odvětil Ulf. „Několika těm lotrům rozbil kopyty hlavu a pak oba koně společnými silami vyrvali ten stromeček, ke kterému byli uvázáni, ze země.“, prohlásil.
„Musel jsem ho chvíli honit, proto mi to trvalo tak dlouho. Všude samé mrtvoly…“
Eskel na to nic neřekl, chvíli se v brašně přehraboval, pak z ní vytáhl několik broušených lahviček a plátěných pytlíků. Uvědomil si, že Ulf se na něj zvědavě dívá. „Běžte teď pryč.“, řekl mu klidně, ale důrazně. Třesoucíma se rukama horečně otvíral lahvičky a pytlíky, mísil jejich obsah v kovové misce a lil si jej do hrdla. Pak se ztěžka posadil ke skále a čekal. „Nedívejte se.“, upozornil nevrlou poznámkou Eskel Ulfa, který se ještě otočil a fascinovaně sledoval jeho najednou křídově bílou tvář a … věčný bože, ty oči !
„Nedívejte se, ksakru !“, Eskel měl najednou podivně skřípavý a těžko srozumitelný hlas. Vstal, vytáhl z pochvy stříbrný meč a vstoupil do jeskyně. Ulf za ním zavolal: „Nemám jít s vámi ?“
„NE !! Jsem vám vděčný za pomoc, ale teď už se do toho nepleťte !“ Eskel se otočil a zmizel v hloubi sluje.
                Řítil se s napřaženým mečem tmavou chodbou a pomocí medailónu sledoval magickou stopu. Bestie  letěla chodbami jistě velmi rychle, ale nejméně stejně rychle nyní běžel i zaklínač. Stěny chodeb vnímal jen jako tmavé šmouhy, plynoucí kolem něho. Občas mu cosi s pištěním uhýbalo z cesty – jeskynní komplex byl zřejmě obydlen ještě dalšími tvory. Věděl, že musí upíra dohnat co nejdříve, dokud mu ještě zbývá dost sil na to, aby s ním mohl bojovat. Byl již tak značně vyčerpaný. Snažil se uspořádat si tok myšlenek. Co všechno ví o wogovi a jemu podobných, slabá místa, zkušenosti… Medailón ho vedl téměř neomylně, spletl si směr snad jen jednou – několika skoky se vrátil na původní místo a pokračoval ve zběsilém úprku do nitra kopce. Po chvíli doběhl do dvorany s jezerem, kde už jednou byl. Tušil, že tam skončí.  Zastavil se, rozhlížel se kolem, ale upíra neviděl. Medailón však sebou silně trhal, bylo zřejmé, že bestie musí být nablízku.
                Vynořila se z jezera tak rychle, že vodní masy se tříštily o okolní stěny a Eskel musel uskakovat před mohutnou vlnou. Nepříjemně to klouzalo, ale zaklínač teď držel balanc ještě lépe než obyčejně.
„VĚDMÁÁÁKÚÚ !!!“
Ohlušující řev nestvůry rozrezonoval celý prostor vápencové dvorany, až se třásly krápníky. Jako černý blesk letěla řvoucí bestie přímo na Eskela. Ten uskočil a prudce ťal mečem po její hlavě, ale minul. Upír vzhledem ke své velikosti měnil směr letu neuvěřitelně hbitě. Za strašlivého troubení, kterým se snažil bojujícího zaklínače dezorientovat, podnikal upír neustále prudké nálety, musel však vždy uhnout před stříbrnou čepelí, kterou Eskel vždy máchl proti jeho hlavě.
Ječící bestie se vrhla na zaklínače tentokrát střemhlav kolmo. Slétla rychleji, než by kterýkoliv člověk mohl jen postřehnout. Eskel bleskurychle odskočil dozadu a ve chvíli, kdy upír zabrzdil těsně nad zemí, vyrazil kupředu s napřaženým mečem a…opět minul. Bestie sebou hodila do strany a meč jí proťal jen křídlo. Předchozí troubení nebylo nic proti strašlivému řevu, kterým netvor reagoval na poranění nenáviděným kovem. Mocné trhnutí odhodilo Eskela několik sáhů, zaklínač však meč z rukou nepustil, udělal kotoul a znovu stál na nohou. Následující chvíle bylo slyšet jen svištění vzduchu, protínaného stříbrnou čepelí. Zaklínač se strašlivými výpady, které by lidské oko nemohlo zachytit, snažil zasáhnout hlavu uskakujícího netvora, který už nemohl létat. Pařátem, který vyrůstal z jednoho článku zdravého křídla se mu podařilo zachytit ruku a na zlomek vteřiny ji znehybnit. Vrhl se celou vahou na Eskela, který se prudce přikrčil. Strašlivý náraz jej téměř omráčil, ale netvor upadl přes jeho schoulené tělo a roztáhl se na zemi. Eskel se stačil vzpamatovat, vzal meč do druhé ruky a jedním mávnutím odťal bestii pařát, který mu svíral ruku. Dvoranou se znovu nesl úděsný řev. Upír ohromnou silou k sobě srazil obě mohutná křídla – to děravé i to s useknutým pařátem – a mezi nimi Eskela. Ten sice na poslední chvíli prudce rozpřáhl obě ruce, čímž toto hrozné tlesknutí trochu zmírnil, ale přesto byl znovu přiomráčen, upustil meč a sesunul se k zemi. Bestie se naň svalila a přísavkou se snažila dostat na jeho hrdlo. Omámený Eskel jen trhl hlavou a vnější řada zubů přísavky mu roztrhla tvář. Díky elixírům se krvácení zastavilo téměř okamžitě poté, co rána vznikla, Eskel se probral, zoufale sevřel upírovy uši a táhl za ně tu nestvůrnou hlavu od sebe. Trojitá řada zubů v přísavce se ošklivě vlnila těsně před zaklínačovou tváří. Upír se snažil zasáhnout Eskela zvukovými šoky, ale Eskel byl pod vlivem elixírů a nevnímal příliš ten hrozný rámus, který bestie tropila. V této patové situaci se Eskel rozhodl změnit taktiku. Nepostřehnutelným pohybem pustil obě upírovy uši a vrazil mu jednu ruku pod přísavku, čímž ji zablokoval a mohl druhou rukou zašmátrat po meči. Našel ho naštěstí rychle. Pak už jen nakrátko zahlédl v očích bestie hrozný děs, takový děs, jaký bestie sama vyvolávala u svých obětí. Vzápětí se jí stříbrný meč hladově ponořil do srdce. Eskel ho držel pod jílcem, za čepel. Měl ruku chráněnou rukavicí. Zuřivě zarážel meč co nejhlouběji. „To máš za to děvče…zkurrrrvysynu…“ Wog ještě několikrát zaječel a pak znehybněl. Oči mu pomalu vyhasínaly, rudý svit v nich temněl.
„Zločin…já jsem byl jediný…vrahu…“, smrtelný chropot bestie se vbodával Eskelovi do mozku.
„Hippolyte De Baskerville…kdo ty ?“
                Zaklínač se namáhavě vysoukal zpod těžkého těla a prudkým seknutím ještě oddělil nehybnému netvorovi hlavu. Vyvalil se hnusný proud krve, smíšené s nazelenalým slizem.
„Eskel z Araukaru, ty hajzle.“, zasípal Eskel. „Udělals chybu. Měl jsi mě zabít, když jsme se tu potkali poprvé.“
 Potom obě části (tělo se značnou námahou) hodil do jezera. Vodní vlkovci se již o likvidaci postarají. Eskel si zatím příliš neuvědomoval, jakému nebezpečí právě unikl, natož aby si vychutnával vítězství. Tyto emoce se vždy dostavovaly až mnohem, mnohem později. Sebral svůj stříbrný meč, a malátným krokem odcházel, jen se kradmo ohlížel, zda se za ním neplíží některá ze zákeřných slepých šelem. Musí poradit Ulfovi, aby to tu nechali zazdít. A nejlíp sem předtím strčit pár těch pacholků z osady. Díky svému výborně vypěstovanému orientačnímu smyslu se dostal ven na slunce poměrně brzy. Již začínalo zapadat. Uvědomil si, že celý den kromě snídaně nejedl a dostal najednou ukrutný hlad. V hlavě mu hučelo a třásly se mu nohy. Venku popadl svou brašnu a s námahou se vyšplhal na svého věrného koně, který přiklusal až k jeskyni a čekal tam na Eskela. Dovnitř se zvíře bálo. Z hradu jela Eskelovi naproti  eskorta, čítající asi dvacet jezdců. Když dojel mezi ně a definitivně omdlel. Sesouvajícího se z koně ho zachytilo několik ochotných párů rukou.
„Opatrně….běžte do lesa udělat nosítka…ať vám nespadne, sakra…“, zaznívaly vůkol tiché povely.
„U ďasa, ti ale dělali virvál…celý kopec se třásl…“

***

EPILOG

                Když Eskela dotáhli na nosítkách do hradu, přišel mu osobně naproti kníže. Držel za ruku malou holčičku. Umytou, převlečenou, nakrmenou a zřejmě jí už otrnulo. Malé děti jsou odolnější, než si dospělí myslí. Dívala se na zaklínače se směsicí zvědavosti, údivu a vděčnosti v očích. Zatahala svého adoptivního otce za rukávec:
„To je on, tati ?“
Kníže ji pohladil po vlasech a přikývl. Se slzami ve starých očích sledoval bezvládnou, vyhublou postavu na nosítkách a přemítal.
 Monstrum. Nájemný vrah. Jsou prý horší, než ti, které zabíjejí. Kníže z doslechu věděl, jak to bývá. Jak bývají  ponecháni napospas svému zranění, ať si tam někde chcípne, prašivý vědmák, a zachránění se klidí z doslechu aby nemuseli platit. A tenhle o penězích vůbec nemluvil.
Zaklínači. Tihle podivní ochránci s nehybnými tvářemi a nemocnou duší. Kde končí statečnost a začíná šílenství ? Kde se berou tito lidé, kteří stírají rozdíl mezi těmito dvěma pojmy a jsou schopni sebeobětování pro mizerný groš ? Zaklínači. Prý se rodí v nesmírných bolestech a hrozném utrpení.
Zahrnu ho penězi, pomyslel si kníže a tiskl ve své ruce ručku malé Orianny. Dám mu dvakrát tolik, kolik si řekne. Může přezimovat tady.
Další den ráno se Eskel probudil v jedné z nejlepších komnat hradu. S ovázaným obličejem vypadal jako babka kořenářka – prohlížel se v zrcadle. Chtěl se na sebe zašklebit, ale poraněná tvář prudce zabolela. K šlaku – to bude jizva, pomyslel si.
V tom jakési malé strašidýlko v bílém hábitu přilétlo s rámusem ze dveří až k němu, tahalo ho za ruku a pištělo:
„Eskeli, Eskeli, strýček Corrino říkal, že jsi mně zachránil. Pojď, ukážu ti svoje panenky a  medvídka a potom si budeme hrát třeba na slepou bábu a taky mám krásnou stavebnici… tak pojď přece !“
A vleklo za sebou dočista zpitomělého zaklínače jako žok sena.