Historie smutná a krvavá

Pozn. redakce: Pokud máte zájem o publikování své povídky, přečtete si prosím pravidla. Seznam a pořadí povídek ke zhodnocení se vždy objevuje v komentářích.

Tělo posledního z dvanácti banditů se zhroutilo k zemi zasaženo těžkým obouručním mečem a dopadlo do tratoliště krve svých druhů s rozseknutým břichem. Mistr meče a rytíř boží Sir Gered z Trevelianu zůstal jediným žijícím mužem na této lesní cestě a možná i v celém lese. Podle něj dokonce na celém světě.
Pohled na něj byl snad ještě horší než na hromadu mrtvých těl, kterou zde navršil. Jelenicové nohavice měl roztrhané. Z rány na stehně pomalu vytékala krev. Chrániče holení a stehen byly údery zprohýbané a ocel, z které byly ukovány, zčernalá nánosy špíny a poškozená korozí. Červená košile rodu Trevelianů navléknutá přes kroužkovou zbroj byla promáčena krví mrtvých lupičů, která na ní tak, jak zasychala, vytvářela tmavé skvrny prapodivných tvarů. Naleštěná přilba s železnými rohy se již dávno neleskla tak jako tenkrát, když opustila dílnu mistra kováře, chránič nosu byl uražený a drátěný podvěsek na šíji plandal, takže již sotva mohl dál plnit svou funkci. Dlouhé šedé vlasy spadající z pod přilby ve třech copech propletených množstvím různobarevných provázků se leskly mastnotou. Rudé cákance sražené krve v obličeji, spolu s neoholenými tvářemi a rozcuchanou bradkou, dodávaly Siru Geredovi démonického vzezření.
Mistr meče upíral strnulý pohled na špičku svého velkého obouručáku. Jeho rozměrný hrudník se zvedal a klesal, jak se snažil uklidnit svůj zrychlený dech. Zdálo se mu, že jeho bušící srdce musí každou chvíli prasknout. Ze vší té krve kolem mu bylo na zvracení. Náhle zabodl svůj meč hluboko do země. Sejmul ze svých rukou kožené rukavice pobité kovovými cvoky s ostrými hroty a poklekl do bláta. Uchopil do rukou malý zlatý přívěšek ve tvaru pěticípé hvězdy visící na jeho krku a oddal se tiché modlitbě.
„Pane Bože, dodej mi síly ustát tíhu mých hříchů. Všech těch vražd, jenž jsem vykonati musel. Což nebylo již dosti zabíjení v lány vzdálenej, proklatej Arcinii? Což krve prolévati musím i v domovině a vlasti mé – Sendarii. Však konec již těmto hrůzám teď! Přísahu na tomto místě já Tobě skládám, můj Pane. Již nepozvednu meč proti stvoření lidskému, již neproliji více krve.“

O dva dny později projížděli těmito místy dva rytíři. Našli zde ještě teplou hromadu popela promíchanou s lidskými kostmi a ohořelými zbytky oděvů a zbraní. O kousek dále byla navršena nízká mohyla vedle níž byl v zemi zabodnut meč coby kříž. Jeden z rytířů přistoupil blíže a sejmul svitek obtočený kolem jeho jílce. Neohrabaně rukama v rukavicích svitek rozvinul a nahlas přečetl tato slova: „Zde, na tutom místě, zemřel sendarijský rytíř boží Sir Gered Agilonius Trevelian. Rov jemu navršen byl tulákem, jenž slitoval se nad tímto nebožákem.“

Od té doby již uplynulo pět let. V podvečer obyčejného jarního deštivého dne dorazil do osamělého hostince na cestě ze Sendarie do Arcinijského království prostý muž. Vstoupil dovnitř a popřál:
„Dobrej večír dejš vám Bůh.“
„I tobě, poutníče,“ zazněla odpověď od stolů.
Hostinský pokynul směrem k rohožce u dveří. Poutník pochopil a očistil si o ni své prošlapané boty. Byl to muž velké postavy, ale ramena měl skleslá pod tíhou bídného života, který žil. Vypadal staře a jistě už mu mnoho sil nezbývalo. Zahaloval ho těžký potrhaný plášť, který ale stále dokázal dobře ochránit před sychravým počasím, jež venku panovalo. Poutník odložil plášť na věšák a odhalil svůj prostý nikoliv však nuzný oděv. Přehlédl zdejší společnost a všiml si především dvou arcinijských rytířů sedících u malého kulatého stolku a džbánku drahého vína. Nakrátko ostřihané, světlé vlasy a hladce oholená tvář dodávala prvnímu rytíři mladistvého vzhledu. Tulák však odhadoval, že toho má za sebou mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Druhý byl skutečně ještě velmi mladý, avšak silou ani šíří ramen si se svým společníkem příliš nezadal.
Poutník si přisedl ke stolu, kde popíjelo několik mladých vesnických hochů. Ti se hned začali vyptávat, zda tak zcestovalý muž, nezná nějaké dobrodružné historky.
„Inu, znám jen jednu historii, a to velmi smutnou a tuze krvavou,“ pronesl skromně poutník znaveným hlasem.
„Nevadí, poutníče. Vypravuj!“ povzbuzovali ho mladíci.
„Je to životní příběh rytíře Sira Gereda Treveliana tak, jak my jej vyprávěl před svým skonem,“ začal tedy muž a při těch slovech oba arcinijští rytíři naráz vyskočili ze svých míst.
„Pravíš Sira Gereda z Trevelianu?“ otázal se ten starší.
„Tak jest, Sire“ odvětil poutník.
„Tak to si s přítelem také rádi poslechneme.“
Rytíři popadli své židle a poháry a přisedli si k jeho stolu.
„Hostinský, ještě jednu sklenici vína pro tohoto dobrého muže,“ poručil ten mladší.
„Neračte se uraziti, páni rytíři. Víno jest mokem vhodným pro muže urozené, nikolivěk pro sprostý lid, ke kterému já patřím. Mému jazyku postačiti bude korbel piva,“ zdráhal se poutník.
„Muž jsi možná sprostý, však tvá mluva a tvůj jazyk mohl by se zdát jazykem šlechtice a jistě též pozná dobrého vína. Tak tu máš, zde pij a příběh ten nám vypravuj,“ razantně to odmítl starší rytíř.
Tulák tedy smočil rty ve vynikajícím tesarském víně a spustil.
„Historie ta již mnohokráte přešla přes rety mé, však nikdá nevím, jak začít,“ povzdechl si tulák.
„Inu, začni pěkně od začátku, když se Sir Trevelian narodil,“ opáčil mladší rytíř.
„Tak tedy to bylo více než před šedesáti léty. Starému vévodovi Frederiku Trevelianovi se narodil synátor Gered. Matka jeho, nešťastnice, při porodu zemřela a starý vévoda byl z toho tak zarmoucen, že poslal svého synka mezi zdi klášterní. Klášter to byl sendarijského řádu rytířů božích. Učen tam byl pokoře, skromnosti, dobrému chování, ale především umění boje. Mladý Gered se velice činil právě v tomto odvětví a vypracoval se brzy na panoše Sira Elfdila. Pod vedením takového rytíře jako byl Sir Elfdil se snadno nabývají zkušenosti i nové dovednosti, a tak byl ve svých pětadvaceti létech pasován na rytíře Sira Gereda. Když zemřel jeho otec, Sir Gered – již jako Mistr meče – opustil klášter a stal se vévodou na trevelianském panství. Zároveň musel pojmout za ženu Alven, dceru bohatého arcinijského kupce, kterou nikdy neviděl. Sir Gered měl již tehdy na krku čtyři křížky a Alven byla velmi mladá, však zvyklost tomu velela, že sňatky dohadovány předem bývají. Oba k sobě ale brzy zahořeli láskou opravdovou, jejímž výsledkem byl vévodův syn Torej. Vévoda Trevelian se z něj, však příliš dlouho netěšil…“
Při posledních slovech počali muži stékat slzy po tvářích. Mladý rytíř byl pohledem na něj viditelně také dojat.
„Otři slzu v oku, dobrý muži. A vypravuj dál. Co se stalo?“ zeptal se mladší arcinijánec a zavdal si z poháru mocným douškem.
„Pak na celou zemi přišla válka. Po kraji sendarijském se rozkřiklo, že mezi Kwary a královstvím arcinijským jsou nějaké třenice. Rytíři boží celé Sendarie šikovati se museli do svaté války s pohany. Sir Gered v prapor kopiníků byl přiřazen, by mu veleti měl, a spěchal arcinijáncům na pomoc. Hned, jak přibyli v Arcinii, natrefili na houf ozbrojených Kwarů chvatně pochodujících zpět na své území. Sir Gered si pomyslil, že ustupují před arcinijskými a obořil se naň se svými kopiníky. Sám jel do bitvy v čele šiku po boku se svým praporečníkem a prvním byl, kdo vnořil své kopí do Kwarských a tři zabil, nežli jej zlomil. Opojen rykem válečné vřavy, vědomím vlastní moci, odporným zápachem krve a vnitřností tasil meč a jal se vraždit dál. Sám zabil toho dne tucet Kwarů. Vydobyl si tak přeslavného vítězství. Jeho vojenská kariéra byla nezadržitelná. Všude, kde se objevil Sir Gered a jeho kopiníci, tekly potoky kwarské krve a Církev i král získali v jeho schopnosti důvěru. Sám Gered protivníky, jež přemohl, nepočítal, ale v mnohých kronikách se udává, že jich zabil více než stovku. Mezi Kwary se začalo proslýchat, že ten nepřemožitelný rytíř je samotný ďábel v lidském přestrojení.“
„Proklatí pohané,“ odplivl si jeden z mladých jinochů, visící na každém slovu, jež splynulo z tulákových rtů.
„Vskutku, nazvat největšího hrdinu té války ďáblem je nestoudná drzost,“ rozčílil se starší z rytířů.
„Sám se přikláním k tomu, že Sir Trevelian byl v té době snad posedlí nějakým démonem,“ prohlásil stařec. „Jinak by nemohl být schopen tak hrůzného činu, jakého se dopustil.“
„Nevěřím! Však pokračuj,“ pobídl vypravěče starší arcinijánec.
„Jednoho dne přišel za Sirem Geredem sám kardinál Ulrich. Muž slizký a kluzký jako had, přesto – nebo právě proto – jeden z nejmocnějších mužů v Církvi svaté. Sir Gered jako rytíř boží byl samozřejmě poslušen rozkazů Církve, a tedy i rozkazů Ulrichových. Příkaz, jenž obdržel, zněl vyhladit a spálit městys Wreq. Nikomu neměla být dána možnost uprchnout, nikdo nesměl přežíti. Dlouho se Sir Gered čílil a křičel na Ulricha, jako by byl napínán na mučidla, ale marně. Kardinál rozkaz odvolati nehodlal. Pohrozil Siru Geredovi vyloučením z řádu rytířského v případě neuposlechnutí a zanechal jej jeho zmateným myšlenkám. Rytíř se proto obrátil o radu k Bohu všemohoucímu. Celou noc jej prosil o nějaké znamení, ten však zůstal němý a neporadil mu v této jeho přetěžké zkoušce. Sir Gered se tedy musel rozhodnouti sám.“
Tulák se odmlčel a smutně přehlédl naslouchající společnost.
„Druhého dne městys Wreq zaplavil rudý příliv. Přítomna nebyla ani žádná kwarská vojenská posádka, a tak se město brzy proměnilo v krvavé lázně, které posléze vysušil všezničující a očistný oheň. Sir Gered počal svého činu ihned litovati. Celý den a noc klečel na pahorku nad hořícím města a pozoroval obzor zakrytý hustým černým dýmem. Vojáci s bázní vzhlíželi k jeho postavě ozářené plameny požáru a pohroužené v modlitby o odpuštění, kterého se mu ale nikdy nedostalo.“
Poutníkova mohutná postava se zhroutila plačící na stůl.
„Hostinský přines sem tři poháry medoviny. Musíme ten smutek zahnat,“ poručil starší arcinijánec. Hostinský ochotně přispěchal s požadovaným nápojem a rytíř povzbudil ostatní do pití:
„Tak napijte se, bratři. Takové neštěstí se snáší lépe s něčím dobrým v žaludku. A hlavně ty se seber, dobrý muži. Tvůj soucit tě šlechtí, rád bych však zvěděl, zda nevíš něco o bitvě u Sulu.“
„Ach, ovšemže,“ řekl poutník, když se po chvilce rozvzpomněl. „U Sulu byli také Trevelianovi kopiníci. Bojovali tam bok po boku s arcinijskou legií. Kwarové měli trojnásobnou přesilu. Sir Gered byl tehdy ještě posedlý zabíjením. Vedl své kopiníky téměř do jisté smrti, když s nimi mezi Kwary vtrhl dříve, než jim arcinijští mohli přijíti na pomoc. Avšak obrnění Sendarijci se dokázali udržet, sráželi Kwary k zemi mocnými údery svých obouručních mečů tak dlouho, než přišly arcinijské legie a vysvobodily je.“
„A jak si v této bitvě vedl samotný Sir Gered? To nevíš?“ vyzvídal starší rytíř.
„Samozřejmě že to vím. On sám mi to vyprávěl před svou smrtí. Kopí se mu zlomilo hned při prvním nájezdu. Než stačil tasiti meč, udeřil jej obrovitý Kwar palcátem do štítu takovou silou, že štít pukl, a Sira Gereda padl se zlomenou rukou z koně. Kwar se chystal dokonati dílo zkázy a rozdrtiti Geredovi lebku. Ten však hbitě vyskočil a vrazil mu do žaludku dlouhou dýku. Vytrhnouti Kwarovi palcát z ruky a rozbít s ním jeho dolní čelist bylo dílem okamžiku. Pak již Sir Gered s jednou rukou bezvládnou a v druhé třímaje palcát, širokými rozmachy držel si nepřátele od těla tak dlouho, než přispěchaly legie. V té vřavě, co nastala, pak zahlédl mladého bojovníka z arcinijského vojska, který ještě nebyl příliš zdaten v boji. I přispěchal k němu a známým bratrským způsobem, přitisknut svými zády na jeho, dobojovali tu krvavou bitvu, na jejímž konci padli oba dva vyčerpáním. Myslím, že ten chlapec se jmenoval Salk.“
„Tak vidíš, přece jen byl spíše andělem strážným nežli ďáblem či démonem,“ pronesl s úsměvem starší z rytířů.
„Proč by ho však potom stihnouti musel tak krutý trest Boží?“ opáčil smutně vypravěč.
„O jakém trestu to mluvíš?“ oživl teď mladší z rytířů.
„Když byli po tuhých bojích konečně Kwarové poraženi na hlavu, nad Kwarským územím převzala moc Církev za podpory rytířů božích. Sir Gered tedy strávil další dlouhé roky v Kwarii. Stále se věnoval modlitbám a byl celým válečným běsněním zdrcen natolik, že se upnul na jediné – na návrat domů ke své drahé Alven a jejich synovi. V Kwarii byl ale jako nejvyšší představitel svého řádu nucen státi se členem inkvizice. Snažil se odčiniti svá provinění a co nejvíce pomáhat obviněným a mučeným Kwarům, avšak brutalita církevních hodnostářů byla snad ještě horší než těch nejodpornějších barbarských kmenů. Každým dnem na tom byl Sir Gered hůře a hůře, když musel sledovati ukrutnosti páchané na nyní bezbranném národu Kwarů. Nakonec se ze všeho rozstonal a když byl ze své vleklé choroby vyléčen, poslali jej konečně domů. To nejhorší ho však čekalo právě tam. Našel sídlo rodu Trevelianů do základů vypálené bandity. Zohavené tělo milované Alven uložil v hrob, ale tělo jeho syna Toreje nebylo nikde k nalezení. Patrně jej strávily hladové plameny. Myšlenka na pomstu zatemnila Siru Geredovi mozek. Byla tím jediným, co ho ještě drželo při životě. Dlouho pátral po něčem, co by ho přivedlo na stopu oněch banditů, až se nakonec dočkal. Zuřivě je počal stíhati, dostihl je a vykonal pak spravedlivou pomstu na vrazích své rodiny. Tam, na místě jeho posvátné vendety a posléze i posledního odpočinku, jsem jej nalezl. Vyzpovídal se a sdělil mi svůj příběh, jeho duše přesto před smrtí nenalezla klidu a smíření s Bohem. Slitoval jsem se nad ním a náležitě jej pochoval.“
„Opravdu, smutný příběh,“ pronesl starší rytíř po chvíli ticha. „A chceš, poutníče, slyšet, jak ho osud po Trevelianově smrti dohrál?“
Stařec překvapeně přejel po tvářích obou rytířů a tiše přikývl.
„Zde mám jistý svitek,“ začal starší rytíř pomalu a tiše mluvit, jako by byl ve společnosti nějakých tajných spiklenců, a poklepal si přitom na svou hruď naznačujíc tak, že svitek ukrývá právě tam, pod svou zbrojí. „Jest to poselství, jež vezu od našeho krále Utera králi Albrechtu Sendarskému. Mohu vám teď vyjevit, co je jeho obsahem, pokud ovšem slíbíte, že se to nikdo jiný nedozví alespoň pár dní, nežli jej stihneme bezpečně doručit.“
Všichni přítomní se hbitě pokřižovali na znamení mlčenlivosti.
„Dobrá tedy. Tak poslouchejte. V Arcinii nastaly velké změny, o kterých nesu zprávu. Jak všichni víte je tomu již několik let, co byl Ulrich zvolen papežem. Svou špinavou politiku praktikoval už, když byl kardinálem, takže si jistě dovedete představit, jak se choval nyní, když mu do rukou spadla neomezená moc. Náš král Uter tím byl silně znepokojen. Král je sice hlavou království, vždy je však podřízen Církvi a tento stav navíc udržují rytíři boží, kterým se nedokáže postavit žádná královská legie. Král Uter se tedy uchýlil ke lsti a vytáhl na papeže Ulricha špínu z minulosti,“ rytíř učinil pomlku a vychutnával si pohled do napjatých tváří jeho posluchačů.
„Vynesl na světlo případ Sira Gereda,“ pronesl pak triumfálně. „Když se představitelé řádů dozvěděli o zvěrstvech u města Wreq, k nimž dal Ulrich rozkaz, nejen že okamžitě odmítli poslušnost Církvi, ale navíc přísahali, že Církev jednou provždy očistí od neřádstva, kterým byla znesvěcena. Král Uter jim samozřejmě ochotně vyjádřil svou podporu. Papež Ulrich byl zatčen a ve velmi krátkém procesu odsouzen a popraven. Samozřejmě, že když se kácí les, tak létají třísky, takže nezůstalo jen u Ulricha, ale o život se nyní v temných studených kobkách papežského paláce bojí velké množství dalších církevních hodnostářů. A to jsou ovšem ti šťastnější, co ještě žijí. Nevěřili byste, kolik kardinálů a arciprelátů nyní – v zájmu svého dobrého zdraví – prosí Boha o odpuštění Siru Geredovi, který byl v celé věci shledán nevinným.“
Tulák chvíli nevěřícně hleděl na zubícího se rytíře zářícího jako sluníčko, poté se mu udělalo mdlo a sesunul se ze židle na zem. Oba rytíři k němu rychle přiskočili. Hostinskému pro něj zaplatili pokoj, do něhož jej odvedli a uložili ho na měkké lože. Když světnici opustili, otevřel muž oči. Vylovil ze záňadří své lněné košile zlatý přívěšek ve tvaru pěticípé hvězdy a políbil jej.
„Díky milostivý Bože, že jsi mne alespoň částečně zbavil té strašné viny. Co je to, ale platné, když moji nejbližší jsou mrtvi,“ po těch slovech usnul Sir Gered poprvé od doby, kdy navršil sám nad svým předešlým životem mohylu, spravedlivým spánkem bez děsivých nočních můr – spánkem věčným.

Oba arcinijci brzy ráno osedlali koně a opustili hostinec mnohem dříve než hostinský zjistil, že poutník zemřel. Rytíři putovali klidným tempem. Cíl jejich cesty, sendarský královský palác, byl již koňmo vzdálen pouhé dva dny putování. Cesta, po níž se ubírali, byla poměrně rušná a mnozí obchodníci a poutníci, které na ní potkali je uctivě zdravili. Oba jeli dlouho tiše, ale nakonec promluvil mladší z obou rytířů.
„Opravdu ti můj otec v bitvě u Sulu zachránil život, Salku?“ optal se.
„Ano. Měl jsem možnost vidět ho jen v té jedné bitvě, ale mohu říci, že tvůj otec byl jeden z nejlepších válečníků, jaké jsem poznal,“ odvětil Salk. „Škoda, že jsi ho nemohl poznat také ty.“
Mladý rytíř Torej z Trevelianu se pokřižoval – jak se slušelo při zmínce o památce jeho mrtvého otce – a upřel zachmuřený pohled na hrušku svého sedla.
„Budiž mu země lehká.“