Hejkal

  Zůstaň, nejsi hrdina

  „Ale Marigolde, již mnohokrát tato situace nastala a ty jsi prostě nepoučitelný,“ tvrdě plísnil Geralt svého přítele.
 „Jednou musí přijít ten zlom, kdy mě sebou vezmeš,“ trval na svém Marigold, „nemůžeš mě pořád přehlížet. Jsme partneři, cestujeme spolu a já nejsem malé dítě o které by ses musel bát.“
 „Ty ale jsi jako malé dítě. Já jsem vycvičen v boji, ty ani trochu. Nechci aby se ti něco stalo, byť by to byl jen utrpěný šok z leknutí. Nebudu tě zmateného honit po lese.“
 „Zmateného? Jsem snad nějaký posera,“ hádal se trubadůr dál.
 „Ty prostě nevíš, jaké riziko ta havěť, se kterou já se potýkám, stýká.“
 „Protože, mě nikdy nebereš sebou,“ přešel básník do protiútoku.
 „Víš přece, co se tu o týhle potvoře říká. Prý stačí slyšet její hlas, aby ses z toho zbláznil. A taky tě může zahnat do bažin.“
 „Babský povídačky. Ty za chvíli začneš honit i bludičky a budeš se přitom tvářit, že jdeš na draka.“
 „Hele, až jednou uznám, že nestvůra není příliš nebezpečná, vezmu tě sebou, abys to viděl na vlastní oči, to ti slibuju. Dnes to ale doopravdy nejde, vrať se hezky do hospody a počkej tam na mě. Dobře víš, že tady ani já netuším, co mě vlastně čeká.“
 „Mohl bych získat inspiraci k nějaké pěkné baladě,“ ještě stále protestoval Marigold, ale už to bylo spíš ze setrvačnosti. Věděl, že Geralta není vůbec snadné přemluvit. Věděl, že má zaklínač vlastně pravdu. A v neposlední řadě o pohled na lítý boj zaklínače se stvůrou vlastně ani nestál tak moc, jak se tvářil. Koneckonců většina zálohy právě teď vězela v jeho kapse a hospoda v téhle díře byla svým sortimentem překvapivě nadprůměrná.
 „Dobrá tedy,“ řekl smířlivým tónem, „ale je to naposledy, co tě pouštím samotného.“
 „Teď jsi zase jako starostlivá maminka,“ usmál se Geralt, „popřej mi ještě štěstí, požehnej mému meči a já půjdu.“
 „Myslím, že se bez toho ty i tvůj meč obejdete. Řeknu Ti jen: vrať se mi brzy, budu čekat.“
 „Ano mami, pokusím se, ale obávám se, že mi ten hon na stvůru může trvat i několik dní.“
 „Najdeš mě v hospodě,“ a budeš mít fakt velký štěstí, když budu střízlivej, napadlo ho ještě. Netušil přitom, že Geralta v tu chvíli napadlo v podstatě totéž.
 

 Zamžoural při vstupu do sešeřelého lokálu. Bylo tam jen velmi málo návštěvníků. Přestože však se našlo několik volných stolů, přisednul si ke stolu, kde již seděli dva návštěvníci. Byly to totiž dvě mladé, poměrně pohledné dívky. Obě se tvářily znuděně, každá měla před sebou pohárek a uprostřed stolu stál džbánek, zřejmě s vínem. Zdálo se v tom šeru, že jsou si snad i podobné. Zřejmě sestry, napadlo ho a hned se pokusil navázat hovor.
 „Kde se berou takové dvě perly v pomejích tohoto kraje?“
 Jedna z dívek na něho s minimálním pokusem o hraný zájem pohlédla a pravila nečekaně hrubým hlasem:„co chceš?“
 Nebyl by to Marigold, aby se takovýmto přivítáním nechal odradit. Odpověděl: „ nechci nic, toliko obdivuji kontrastní a nemnohé krásy tohoto ponurého kraje se sychravými kopci a přečastými blaty.“
 „Pán je básník?“ přitočila se ta druhá a její hraný úsměv alespoň trochu lhal o zájmu.
 „Ach, omlouvám se za svou netaktnost. Když dámy dovolí, ano jsem básník, Marigold jméno mé.“
 „Dámy by dovolily, kdyby neměly velký problém,“ pokračovala ta příjemnější.
 „Copak vás trápí, děvčata?“ skočil Marigold dívce na špek.
 „Nemáme na zaplacení,“ špitlo děvče a vyloudilo na tváři téměř psí pohled.
 „To by nemusel být zas takový problém, jakpak se vám to stalo?“ zatvářil se básník samaritánsky.
 „To vy chlapi,“ přidala se zase ta první dívka, „naslibujete chudákovi ženský modrý z nebe a pak ji necháte opuštěnou, zneuctěnou a bez peněz.“
 „Zas tak zlé to s námi snad nebude. Rád bych dokázal, že mám pravdu,“ dál se zaplétal Marigold.
 V tu chvíli se k jejich stolu přitočil hospodský: „To je von?“ zeptal se ne zrovna přátelským tónem.
 Dívky téměř současně přikývly a před zmateným trubadúrem přistál papír.
 „Co to má být?“ podivil se.
 „Účet za tato kvítka, co jiného, seš snad slepej?“ vysvětloval hostinský, „tak je to von, nebo nejni?“
 „Je, jen o tom ještě neví,“ přiznala ta méně sympatická.
 „Tak dozvím se, co se to tu děje?“ vztekal se Marigold.
 „Před třemi dny sem přijely tyhle dvě děvky se dvěma vojákama, vzali si společnej pokoj a tam šoustali ve čtyřech. Jenže ještě tu noc sem dorazila patrola, oba vojáčkové – zběhové vyskákali z okna, začala divoká honička a vykulená děvčata mi tu zůstala na krku. Kdoví, kde je těm dvěma vychytralejm vojáčkům konec. Nevím, jestli je chytli, nebo upláchli, já bych jim přál voprátku.“
 „No a co to má společného se mnou?“
 „Shodou okolností tu byl posel, kterej měl namířeno zrovínka tam, vodkaď tydle dvě sou. Tak sem po něm poslal vzkaz, ať si pro ně někoho pošlou, že je tu zadarmo krmit nebudu. No a když si teďkonc přišel a hrnul se k nim, tak sem myslel, že seš ten, co si pro ně přijel..“
 „Jasněže to je von. Marigolde zaplať to a vypadnem vodsud,“ ozvala se drze ta méně sympatická.
 „Jakpak já bych k tomu přišel, že bych tu platil za dvě naprosto neznámé osoby?“ bránil se zděšený Marigold.
 „Nojo, to byly řečičky, že to nebude problém a když dojde od slov k činům, tak skutek utek,“ brblala dívka, ale příjemnější sestra ji přerušila: „koukni Marigolde, náš táta ti ty prachy samozřejmě vrátí, a možná eště něco navrch, ale určitě si cestou spolu pěkně užijem.“
 „No dobrá,“ rezignoval básník a dal hostinskému podstatnou část svého měšce. „A kdeže to teda bydlíte?“
 „V Prčském sedle,“ řekly dívky téměř jednohlasně a zazubily se, jak nejlépe to uměly.
 „A doháje,“ zaklel Marigold, „to je tři dny cesty!“
 „Dva, když nepůjdeme po silnici, ale zkrátíme si to přes les,“ uklidňovala ho opět hezčí dívka.
 „Přes bažiny. Vyznáte se tu?“ už skoro křičel zoufalstvím Marigold.
 „Jsme tu doma!“
 „Jo doma, dva dny cesty přes bažiny. A vůbec, když už spolu budeme cestovat, chci znát vaše jména, dámy.“
 „Nojo,“ ujala se slova zase ta druhá, „já jsem Rozeta a moje ségra je Líza.“
 „No, fajn, moc mě těší, tak už se známe, můžeme tedy vyrazit.“
 „Ještě si musíme zabalit,“ vykřikla Líza a rozběhla se k pokojům.
 „Neboj, bude to fajn,“ zašeptala Rozeta a odběhla za Lízou, což jí vzalo naději vidět negalantní škleb v Marigoldově tváři.
 

 „No tak, pohněte kostrou,“ volal Marigold na sestry, které se vláčely daleko za ním s obrovskými ranci na zádech.
 „Kdybys nám s tim pomoh, tak ti stačíme,“ kňourala Rozeta.
 „Na to zapomeň drahoušku. A vůbec, kam jste táhly takový rance?“
 „To je naše výbava. Utekly jsme z domu, pamatuješ. S vojákama. Chtěly jsme se vdát.“
 „Tak si ty svoje ranečky pěkně neste. To vás naučí přestat dělat hlouposti. Utíkat z domu s vojákama. Komu tohle doneslo nějakej prospěch. To je vždycky cesta do pekel.“
 „Ale oni byli pěkní, uměli se chovat k ženě a měli koně.“
 „Já mám taky koně.“
 „A kde ho teda máš, jestli to můžem vědět. Nikde ho tu nevidim.“
 „Jo, pojedu na koni a vy za mnou poběžíte, žejo?
 „No, ty bys šel mezi náma dvěma a na koni bys vez tyhle pitomý rance,“ vložila se do řeči Líza.
 „Nojo, a utopím ho v bažině i s vaší výbavou.“
 „Aťsi, aspoň se nám půjde líp.“
 „Hele, Lízo, já nebudu investovat svýho koně do pohodlí nějakejch nanynek.“
 „Tak nanynek jo!“ rozběhla se Rozeta směrem k Marigoldovi a srazila ho rancem k zemi.
 „Neblázni,“ rozesmál se po dopadu mezi rozsypané dámská ošacení. „Rozbiješ mi loutnu.“ Ale Rozeta už byla daleko vepředu. Líza se taky rozesmála, nadhodila svůj ranec a utíkala za sestrou.
 „Marigold posbíral hadry, svázal uzlík a dlouhým rozvážným krokem kráčel za děvčaty. Dohnal je až po necelé hodině. Aspoň těch ubohých 50 minut měl jen pro sebe. Mohl se zaobírat vlastními problémy a nemusel poslouchat fňukání těch dvou.
 „Kde se couráš?“ usmála se na něj Líza, „už jsme se bály, že se ti zalíbily Rozetiny šaty a že jsi v nich utekl.“
 „Myslím, že by mi byly malé. Poslední dobou jsem hodně přibral. Snad jen v hrudníku by mi byly tak akorát.“
 „Sprosťáku,“ rozhořčila se naoko Rozeta, „máš pocit, že by ses mi vyrovnal v hrudníku.“
 Marigold na ni zkoumavě pohlédl a vydechl: „sotva.“
 V podobném špičkování pokračovali ještě asi hodinu. Pak už dívky odmítly kamkoli dál jít.
 „No tak, holky, ještě je celkem světlo, ještě můžeme hodinku, dvě pokračovat v pochodu.“
 „Ty nemáš srdce, Marigolde,“ pištěly dívky, „tohle místo je ideální na přespání. Tady zůstaneme.“
 „No tak děvčata, byl by hřích teď zastavovat, když se nám tak krásně šlape a slunce je ještě nad obzorem. Marný je tenhle utrápený kukuč, to na mě neplatí. Vstávat Rozeto. Tady máš svůj ranec a pokračujem. Lízo, no co je? zvedáme se.“
 „Když já už vážně nemůžu,“ koulela očima Líza a snažila se vypadat roztomile.
 „Ukaž mi ten obzor, nad kterým vidíš slunce,“ šermovala rancem Rozeta.
 „Není vidět, když jsme v lese, ale jestli si pospíšíme, tak až vylezeme na kopec , uvidíme nádherný západ slunce.“
 „Nech si ty laciný triky,“ rozčilovala se dál Rozeta, „prostě jsme se rozhodly, že přespíme tady a ty naše rozhodnutí nemůžeš zvrátit.“
 „Lenošky líný,“ teď už byl vážně rozčílen.
 „Huůůůůvíjáááh,“ ozvalo se odkudsi z dálky před nimi.
 „Co to bylo?“ vydechla Líza.
 „To bude asi on,“ strnul bard. „Dobrá tedy, přespíme zde, nebudeme se k němu zbytečně přibližovat před večerem.“
 „Ale ke komu? O kom to sakra mluvíš?“
 „To tvrdíte, že jste zdejší, a přitom nevíte, že se vám v kraji usadil hejkal? To svět neviděl.“
 „Hejkal? To je přece strašidlo z pohádek.“ vyprskla Rozeta. „Ty věříš na strašidla z pohádek?“
 „Věřím, ani netušíš kolik takovejchhle strašidel z pohádek už jsem viděl,“ no spíš neviděl, ale to teď nebudu řešit. „Existuje spousta pohádek, legend a smyšlených příběhů, ale nikdy nevíš, kolik si toho autor skutečně vymyslel a co má reálné základy. Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti, často si autor vymyslí jen takové podružnosti jako jména hlavních hrdinů a počet pohoří, která dělí posluchače od místa události.“
 „Cože?“
 „No, ehm, jako že skutečně málokdy se to událo přesně za devatero horama.“
 „Je ten hejkal nebezpečnej?“ popadla Líza trubadůra za ruku.
 „Myslím, že je. Ale nebojte se, někde poblíž se tu určitě potlouká můj přítel zaklínač a ten si to s tou potvorou brzo vyřídí.“
 „Ty nás taháš za podvazek,“ rozkřikla se Rozeta. „Jestli něco existuje, tak zaklínači to určitě nejsou. A hejkalové taky ne.“
 Ozvalo se další zahoukání. Marigold teatrálně rozmáchl ruce: „a tohle teda bylo podle tebe co?“.
 „Sova?“ zkoušela Rozeta.
 „Ne, copak nepoznáš sovu? Takhle přece nehouká sova. Sova houká úplně jinak, jestli teda věříš na sovy. Tohle nemohla být a ani nebyla sova. Takhle houká jen a pouze hejkal.“ Děvčata nesměla tušit, jak moc by si jejich průvodce přál, aby neměl pravdu, aby skutečně slyšeli jen houkání sovy.
 „Zajdi pro dříví a udělej oheň,“ poprosila ho Líza.
 Zašel, a pak ještě několikrát. Když se vrátil s poslední náručí, byla už skoro tma. Děvčata, jak zjistil, si už ustlala pod jedním stromem a ve vzájemném objetí usnula. Vzdychl. Ležet teď na místě Rozety…
 Rozdělal oheň a opřel se o padlý kmen. Hleděl do plamenů a přemýšlel. Hlavou se mu honila nová balada. Byla o dobrodruhovi, kterého jeho přítel stále odstrkoval. Až jednou mu zneuznávaný dobrodruh zachránil život, přítel prozřel a začal ho brát jako rovnocenného partnera.
 Z rozjímání ho vyrušilo další zahoukání. Takhle hlučného soupeře Geralt najde velmi snadno, napadlo ho. Uklidňoval se tím.
 

 „Vstávat, pane básníku,“ křičela Rozeta. „Musíme pokračovat v cestě.“
 Rozlámaný Marigold se zvedl a rukou se pokoušel rozmasírovat bolavou šíji. „Ach ano, musíme pokračovat,“ prohlásil, aniž by měl chuť pokračovat, ať už by to bylo v čemkoli.
 „No tak se zvedej, lenochu,“ zavolala Líza a hodila po něm svůj ranec. Nežli stačil vznést jediné slůvko protestu, přistál mu na hlavě i druhý ranec a než se z obou ranců vymotal, byly již dívky opět na cestě. Rozkopal tedy ohniště, každý ranec si hodil přes jedno rameno a s povzdechem se rázným krokem vydal za dívkami.
 „Kam tak kvaltujete,“ křičel za nimi při zjištění, že dívky nabraly závratné tempo, kterému jaksi nedokáže stačit. Bolelo ho celé tělo, cítil se nevyspalý a začínaly ho nepříjemně tlačit boty. Chvílemi začínal uvažovat o tom, že se otočí a půjde zpět. Děvčata beztak znají cestu domů lépe, než on sám. Pak si ale uvědomil, že má jejich rance a hlavně že má u pana tatíka peníze. Se zaklením nakopl jeden z ranců. Ozval se zvuk trhající se látky. Zahanbeně ranec uchopill pevněji a pokusil se přidat do kroku. Příliš mu to nešlo.
 Seděly u cesty a tvářily se, že ho nevidí. Hlasitě se něčemu smály. Byl si jist, že se smějí jemu.
 „Už jsme měly strach, žes nás opustil,“ uvítala ho šibalsky Líza, když před nimi zničeně upustil rance do trávy. Neměl vůbec náladu na žerty.
 „Tak sme si odpočaly a můžem pokračovat,“ prohlásila krutě Rozeta a skutečně se bezohledně i s Lízou zvedly a daly se do pochodu.
 „Moment!“ zařval konsternovaný trubadůr. „Tu bagáž si laskavě neste samy!“
 „Abys nám neumřel,“ pohladila ho starostlivě vrátivší se Líza po tváři a s potutelným usměvem sebrala svůj ranec. Při otočce Marigolda rancem málem povalila na zem.
 „Vydrž, zejtra k polednímu sme u nás, seš ty vůbec chlap?“ procedila skrz zuby Rozeta a taktéž zvedla svůj ranec. Marigold mlčel, ale cítil, že ho začíná ovládat vztek. Naštěstí už ale, nezatížen šatstvem v rancích, děvčatům stačil. Šel však mlčky a snažil se nevnímat jejich štěbetání.
 Byl horký letní den a Marigold kráčel s touhou po dobrém pivu nebo alespoň kdyby mohl polehávat někde u vody a sledovat koupající se krásky a s jinými přitom tlachat o nesmyslech. Při těchto sebetrýznících myšlenkách si málem ani nevšiml, že došli k jezeru.
 „Marigolde, na chvilku se zdržíme!“, „Jenom na chviličku!“ a „Trochu se vykoupeme a hned zase půjdeme dál,“ překřikovala se děvčata a Marigold chvíli jen naoko vzdoroval, pak konečně svolil a sestry ze sebe se smíchem strhaly všechny šaty a rázem svěží se rozběhly do vody. Marigold se svalil do trávy a sledoval jejich dovádění.
 „Pojď taky do vody,“ smála se na celé kolo Líza.
 „Půjdu, půjdu,“ sliboval Marigold, ale nějak neměl sílu vstát. Náhle byl slabý, těžkly mu všechny končetiny a slunce, opírající se do jeho těla ho uchlácholilo do sladké dřímoty.
 

  A probudil ho opět ten zvuk, to zlověstné huůůůůvíjáááh, ale velmi zblízka. Otevřel oči. Nic neviděl. Uvědomil si, že nemůže popadnout dech.  Měl pocit, že je zavalen hromadou písku a že se zpod ní musí okamžitě vyhrabat, nebo zemře. Začal propadat panice. Ucítil strašné pálení pokožky na pažích, když začal máchat rukama kolem sebe. Hora se náhle začala měkce hýbat. Začínal se rozkoukávat a konečně pochopil, co se děje. Usnul na sluníčku a probudil se až v hluboké noci. Hromada, kterou byl zavalen, nebyl písek, ale dvě dívčí těla, která se k němu ve spánku tulila.
 Měl chuť se strašně rozesmát, zároveň však ucítil mužskou touhu znásobenou tlaky přeplněného močového měchýře. Opatrně se vymanil z objetí dívek a byl přitom na sebe pyšný, že je nevzbudil. Bavil se nesmyslností svého chování. Přestože děvčata spala jako zabitá, probudil se v něm jakýsi stud, který ho donutil jít si ulevit z jejich dohledu. A ještě směšnější bylo, jak daleko kráčel. Najednou si uvědomil, že je tak daleko, že ani neví, kudy jít zpátky. Ale co, nějak to najdu, řekl si a vymočil se na uschlý strom, u kterého se zastavil.
 Strom jakoby se zachvěl, zatočila se mu hlava a podlomila kolena. Zároveň se mu do úst vracela dnešní večeře, uvědomil si ale zároveň, že žádnou večeři neměl. Vykročil nejistým krokem. Země se mu zahoupala pod nohama. Co to se mnou je, napadlo ho. Asi jsem nemocný z toho sluníčka. Jo, to bude ono. Udělal druhý krok. Země se opět zahoupala a on ucítil mokro v botě. Třetí krok a zem ho začínala vtahovat do svého lůna. Bažina! Rychle se otočil, dokud to ještě šlo a začal se prodírat zpět k suchému kmeni, propadal se ale příliš rychle, zem už ho nechtěla pustit. Beznadějně vztáhl prsty ke stromu a strom mu podal jednu ze svých dvou větví.
 Marigold se rychle vyšplhal ven. Ocitl se tváří v tvář podivné bytosti o které si až doteď myslel, že je to strom. Ale na strom to mělo příliš lidské oči. Ta věc má mnohem lidštější oči než Geralt, napadlo ho, až se za to zastyděl, věděl ale, že je to tak. Strom, či spíše tvor ho zatím nesl pryč od bažiny.
 „Ty jsi hejkal,“ oslovil Marigold neznámého, poté, co ho tvor spustil na pevnou zem nedaleko tábořiště.
 „Hu-ůů, pokýval hlavou hejkal.
 „Ale proč se o tobě říka, že jsi zlá, krutá a zákeřná nestvůra?“
 Hejkal pokrčil větvemi, nebo rameny, nebo co to vlastně měl a smutně odcházel.
 „Hej,“ zavolal na něj Marigold, „potlouká se kolem zaklínač, tak si dej pozor.“ Ozvalo se cosi smutného, co znělo jako „dík“. Pak už hejkal zmizel.
 Marigold se vracel k dívkám a uvědomil si, jak je špinavý a zapáchající. Skočil i s šatama do jezera. Voda byla nepříjemně studená. Třásla s ním zimnice, když vylezl ven a už se těšil, jak se zase zavrtá mezi dívky. Ale takhle mokrý mezi ně přece nemůže. Schoulil se tedy do klubíčka nedaleko sester a třásl se zimou až téměř do rána.
 

 „Vstávej, lenochu,“ zakřičela mu do ucha Líza.
 Hlava mu třeštila a cítil, že má horečku. Bez reptání vstal, na jídlo neměl ani pomyšlení a mechanicky se dal do chůze. Nevnímal, jestli dívky na něho mluví, nebo co se vlastně děje, prostě šel a hlavou se mu honily myšlenky zda udělal dobře, že hejkala varoval před Geraltem. Neodsoudil svým konáním přítele k smrti. Určitě ne. Hejkal vypadal neškodně. A už se zase začal Marigold bát o hejkala, o toho nevinného a bezbranného tvora, které hodlá zaklínač zabít jen pro peníze. Připadalo mu to obzvláště kruté. Vzpomněl si na ty nešťastné oči hejkala, dobře, že ho varoval, ale co Geralt a kde vlastně beru jistotu, že se ti dva ještě nesetkali? Co když Geralt už leží někde na dně močálu? Ne, toho by hejkal nebyl schopen. Atakdále, pořád dokola.
 „Jsme doma!“ teprve tato slova ho vyrušila z jeho rozjímání. Skutečně, už nešli lesem,  ale vcházeli do Prčského sedla.
 „Tak tady bydlíme,“ ukázala Líza a jeden statek a už si to mířila k vratům.
 „Táta nás zmlátí,“ zbledla Rozeta.
 „Neboj, ochráním vás,“ snažil se Marigold myslet zase chvíli na něco jiného.
 Táta už čekal. Zřejmě je viděl přicházet, protože teď stál uprostřed dvora s karabáčem v ruce. Okamžitě začal honit Lízu po dvoře a častoval ji nadávkami z nejhorších, jaké kdy Marigold slyšel. Líza pištěla a pelášila do budovy. Tu jakoby si všiml i Rozety a Marigolda, začal prohánět zase druhou dceru a používal přitom nadávky neméně peprné, až Marigolda téměř rozesmál.
 „Kdybyste dovolil,“ osmělil se trubadůr, když tatík již podruhé běžel těsně kolem něho. Žádný výsledek. „Promiňte, pane,“ zkusil to znovu, ale opět marně. Až když ho Rozeta použila jako štít mezi sebou a otcem, spočinul na něm mužův zrak.
 „Co chceš,“ vyštěkl.
 „Víte, měl jsem s vašimi dcerami jisté výdaje, a ony mi slíbily…“
 Otec zbrunátněl a se zařváním cožééé! přetáhl trubadůra karabáčem, až Marigold málem upadl. Nebožák zahrabal rukama pro navrácení rovnováhy, nevšímal si přitom, že si rozmázl o košili slepičinec a rozběhl se ven ze dvora.
 „Ty budižkničemu, ty zkurvysynu,“ hulákal statkář běžící za ním, „pelešit se s mejma cérama a eště za to něco chtít! Aby tě husa…“ to už zjevně nestačil z dechem. Ještě popadl kámen, a se slovy „aby tě hejkal do močálu stáhnul“ ho po Marigoldovi velmi nepřesně hodil. Podlé náhlého pláče Marigold poznal, že trefil nějaké dítě, hrající si na návsi. Neohlédl se. Utíkal pryč z vesnice. Zpátky půjde pěkně po silnici. Třeba ho vezme nějaký povoz a brzy ho doveze za Geraltem.