Geroj

Krátká povídka Dušana Hrazdíry, letošního vítěze literární soutěže Létající koště.

  Zkřížené meče zajiskřily a pohledy obou bojovníků se střetly nebezpečně blízko.
  „Vzdej to Colinauere! Nikdy nade mnou nevyhraješ! Můj bude svět a já jeho pánem!“ zvolal Borochor.
  „Není jiné cesty než tvá smrt.“ Colinauerův hlas zněl jistotou. „Dnes, Borochore, slunce západu nedožiješ!“
  Borochor se uchichtl a plivl Colinauerovi do tváře ohnivou slinu. Svého cíle však nedosáhla. Ještě dříve, než mohla sežehnout rekovu krásnou tvář, změnila se ve vodu.
  „Jak příjemné osvěžení!“ zasmál se Colinauer.
  Oba od sebe odskočili a do souboje se opět vložily meče. Nárazy ocele o ocel se mísily s hlukem odkopávaných trosek hradu Galamborch.
  „Dochází ti síly Borochore?“ zašklebil se Colinauer, když zatlačil svého protivníka ke zdi. „Přežil jsem všechny nástrahy a léčky, které jsi mi nastražil a ani ty nebudeš o nic větší problém. Nechceš se pomodlit? Třeba by se tvé temné duši ulevilo.“
  Borochor zúženým zrakem pozoruje čepel meče svého protivníka, přikrčen, pomalu ustupuje podél zdi a mumlá zaklínadlo.
  „Není léčka jako léčka, není past jako past, Colinauere. Vše má ale svůj konec. Jako ty!“ Na ta slova otevřel sevřenou dlaň a vrhl na svého protivníka oheň a žár nezměrné síly.
  Colinauer zakroutil hlavou: „Borochore! Zbytečně plýtváš ohnivými kouzly. Alazastrail vybavil velkou mocí nejen mne, ale i můj plášť. Je nehořlavý. Prý z azbestu či z čeho,“ odplivl si a opět zaútočil.
  Borochor pomalu začal ztrácet jistotu souboje. Trval příliš dlouho. Trval déle, než všechny předchozí. Kolik udatných bojovníků jej vyhledalo a změřilo s ním síly? Nespočet. Kolik z nich jej chtělo zabít a zachránit tak svět, to hřiště plné lidských duší, které mu musí jednou patřit? Všichni. A kdo vyhrál? Nikdo. Pokaždé zvítězil, pokaždé se krok za krokem blížil k svému cíli. Vše by se mu dávno splnilo, nebýt toho proklatého Alazastraila, kouzelníka království Marchné, a jeho udatného bojovníka, který mu poslední dobou křížil všechny plány a intriky.
  Všechna předchozí střetnutí, s takzvanými zachránci světla, by tou dobou byla dávno u konce a Borochor by si s chutí pochutnával na srdci svého soka. Tentokrát vše probíhalo jinak. Boj se protahuje a Borochorovi pomalu začíná docházet dech.
  Pokusil se o výpad, ale Colinauer jeho útok hravě vykryl a uštědřil Borochorovi bolestivou ránu, ze které vytekl tenký pramínek krve. Přitiskl si na postižené místo dlaň a ránu zacelil. Musí nalézt jiné triky, jiná kouzla, která by Colinauera zastavila, zpomalila nebo alespoň odlákala pozornost. Léčení všech ran a modřin během souboje mu čím dál tím víc ubírá sil. Možná, že to je Colinauerův taktický plán souboje. Vyčerpat ho.
  Zatracený Alazastrail!
  „Krvácíš, Borochore? Pokolikáté už?“
  „Tvá snaha mne porazit se mine výsledkem. Nikdy nedosáhneš na můj život!“
  Zaprskal zaklínadlo a celé okolí se ponořilo do neskutečného smradu hniloby, fekálií, tlejícího masa a obraného pižmu gor-tchoře. Colinauer nozdry nasál vzduch.
  „Borochore, málo o mě víš,“ promluvil posměšně. „Odmala jsem kydal hnůj a vynášel septik. Na puch a smrad jsem zvyklý! Nezastavíš mne.“
  Další útok, další sečná rána, další výpad, další zranění. Intenzita Colinauerových seků je vyšší a vyšší. Borochor stěží vykrývá výpady, ran na jeho těle neubývá – nestačí je všechny léčit – jen se brání. Není čas provést útok, naplánovat výpad. Je pod tlakem muže, který (ač si to stále nechce připustit) mu nebezpečně ohrožuje život.
  Okolí se pojednou zabarvilo do zelena. Colinauer zastavil útok a zbystřil smysly. V zápětí je vše růžové, Borochor mění postoj, a poté, co se barvy opět mění, Colinauer s lehkostí, jemu vlastní, odráží Borochorův náhlý výpad.
  „Ale, ale, Borochore. Copak to zkoušíme? Měnit barvy okolí? To je špatné, jsem barvoslepý. Vidím jen stupně šedi. Nemůžeš mne zmást.“
  Meče o sebe narážejí se stále zuřivější silou a nohy, obratně se vyhýbající padlým kamenným blokům, sloupům a trámům, víří prach usazené sutě, která zanechává v ústech nepříjemnou chuť. Hluk souboje tu a tam vyplaší zvěř, která si v prázdných místnostech polorozpadlé pevnosti našla úkryt před sychravým počasím.
  Colinauer vykrývá Borochorův výpad, útočí, ale místo robustního a špinavého Borochora se vyděšeně krčí uplakané dítě. Čisté a nevinné. Colinauer se rozmáchl a sekl. Děcko hbitě uskakuje a na jeho místě opět stojí Borochor.
  „Za svým cílem musíš kráčet přes mrtvoly, Borochore. Není zde místo pro cit a lítost. To bylo první, o co jsem jako malý sirotek přišel. Nemám slitování ani s tebou, ani s jiným, nejnevinnějším člověkem. Nota bene s děckem.“ Odplivl prach z úst a pokračoval. „Počítej andělíčky, hnuse, slunce právě zapadá.“
  Jemný parfém a pot dívčího těla udeřily Colinauera do nosu. Kolem něj stojí ty nejkrásnější ženy, na které může smrtelník stěží pomyslet, natož se jich dotknout. Oděny do jemných, průsvitných košilek se vyzývavě vlní a lákají Colinauera do své náruče.
  „He, he, Borochore. Eunuch nemá na ženy myšlenky. Pravdou je, že mne čeká svatba, na počest tvé smrti, ale je spousta způsobů, jak počít potomka království i bez mužství. Ptáš se jak?“ pokračoval Colinauer. „Zmrazeným spermatem!“
  Borochor zrychleně dýchá a po tvářích mu stékají stružky potu.
  Jde o jeho život, nesmí polevit. Tak blízko je svému cíli. Musí na něj něco vymyslet. Musí přežít!
  Na tisíc hrnců, plechů a všemožného brnění začalo v jeden okamžik řinčet. Na stovky hromů, křiku a ječení ohlušilo oba bojovníky. K Borochorově zděšení se Colinauer samolibě usmál.
  „Hm, jaká to hudba pro můj sluch! Slyšíš? Vnímáš ten rytmus?“ Borochor by Colinauera za normálních okolností nemohl slyšet, ale díly kouzlu, které Colinauer vyvolal, jej slyšel až moc zřetelně. „Sám moc dobře víš, že existují paralelní světy. Žít v nich nelze, ale komunikovat mezi nimi ano. V jednom z nich, Borochore, vyskytuje se hudba, jenž heavy metal se zove.“ Colinauer se zakýval do rytmu hluku. „Moje nejoblíbenější. Ten rytmus – dává mi sílu. Kopeš si svůj vlastní hrob!“
  „Není hrobu pro mé tělo!“ Borochor nafoukl tváře a plivl na Colinauerovo tělo tisíce jehel, ostrých, jak zuby chropatky. Colinauer nedbal a opět se zasmál.
  „Borochore, opakuji. Kopeš si svůj vlastní hrob. Alazastrail mne velmi dobře vyškolil a naučil spoustě věcem. Mé tělo je trénováno nikoliv jen silou a uměním meče, ale také duchem a meditací. Jsem fakír, Borochore. Jsem léčitel, který akumpukturou dokáže vyléčit nejen všechny neduhy, ale dokonce dodat tělu sílu. Sílu Borochore! Už mne nebaví hraní si na kočku a myš. Luč se se životem. Tvá svíce právě dohořela.“
  Borochor nestačí krýt Colinauerovi výpady. Krvavé jizvy na jeho těle se množí geometrickou řadou. Zoufale se brání, nic jiného mu nezbývá. V jednu chvíli nejistě šlápl a noha mu ujíždí po něčem měkkém a mazlavém. Vyděšeně vyjekl, zamával rukama v zoufalé snaze vyrovnat ztracenou rovnováhu, ale nic už nezabránilo, aby s mohutným žuchnutím nespadl na zaprášenou, mramorovou podlahu.
  „Che, che, che. Borochore, che, che! Po hovně si uklouzl? Hovno jsi a po hovně kloužeš! Cha, cha, cha…“
  Colinauer se začal smát. Borochor je bezmocný. Jeho meč mu vypadl z ruky, prach mu zaslepil zrak a na vytvoření jakéhokoliv kouzla je nesmírně slabý. Colinauera pohled na bezvládnou ležící postavu znovu rozesmál.
  „Ležíš tu jak koňská kobliha! Cha, cha, cha!“

•                       •                       •

  Svatební fanfáry dozněly, ale ještě dlouho se nesla jejich ozvěna vzduchem, odrážeje se od stěn lodě katedrály. Všichni přítomní usedají do lavic a šum pohybů utichá.
  Biskup přistoupil k budoucím novomanželům, klečícím před stupínkem, a požehnal jim. Poté otevřel velkou knihu, pomodlil se a pravil: „Vilemíno, dcero krále Marchné! Bereš si dobrovolně zde přítomného Colinauera, rytíře chrabré cti a zachránce světa, a budeš s ním snášet slasti a strasti života, dokud vás smrt nerozdělí?“
  „Ano, budu. Tak slibuji!“ Sklopila oči a tváře jí zčervenaly.
  „Colinauere, rytíři a bojovníku statečného srdce. Bereš si zde přítomnou Vilemínu, dceru krále Marchné, a budeš s ní snášet slasti a strasti života, dokud vás smrt nerozdělí?“
  „Čas je tuze krátký, že?“ zašeptal Colinauer a bílá tunika oddávajícího kněze se zabarvila červeně.
  „Col…“ zachroptěla Vilemína a pomalu se kácí k zemi s hlubokou jizvou na krku, ze které ji prýští krev.
  Oddávající kněz stojí jak socha a v hrůze sleduje svou krví zbarvenou tuniku, ze které trčí rukojeť nože. Pak mrtev klesá k zemi. Colinauer se postavil a s chechotem se změnil v bradavičnatou postavu Borochora. Z lavic se ozývá křik. Všichni hosté jsou v zajetí lián, ze kterých není úniku. Výkřiky postupně zanikají, tak, jak jim konce travin trhají hrtany. Sténání se ztrácí v chrčení a bublání bezmocných umírajících těl. Několik stráží se pokusilo o obranu, ale mohutné květy žravníku jim během okamžiku spolkly hlavy i s přilbicí.
  Borochor se otočil. Král Marchné se hrozivě tyčí u trůnu, zakrývaje svou ženu, královnu Evremínu, svým tělem.
  „Jak se opovažuješ?“ zahřměl, ale vzápětí mu vypadl z ruky meč a hlava se za pomoci liány odkoulela kamsi pod lavice. Evremína sedí na trůnu, a bledá strachy hledí na bezhlavé tělo svého muže, z jehož krku, v křeči posledních stahů srdce, prýští krev.
  „Vilemína byla sice krásná dcera, ale tvé kráse, Evremíno, se nevyrovná. Upřímnou soustrast. Tvůj muž byl chrabrý a čestný král.“
  Ze stropu katedrály se snesly liány v jejímž zajetí se zmítal Alazastrail.
  „Tu ho máme!“ spráskl ruce Borochor a uklonil se. „Jak milé a mému oku lahodící je se s vámi setkat mistře čaroději,“ dal si záležet, aby slovo čaroděj vyslovil dostatečně sarkasticky. Liána v ústech nedovolí říci dvornímu čaroději jakékoliv slovo. „V pravdě řečeno, musím uznat, že Colinauer byl prvotřídně vyškolen. Vskutku! Nechybělo mnoho a mé maso by touto dobou žraly červy. Ble! Odporná to představa. Díky tobě, Alazastraile, se tak nestalo.“
  Borochor se shýbl a zdvihl ze země králův meč.
  „Na jedno jsi totiž zapomněl, na jedno jsi nikdy nemyslel. Jestlipak víš na co?“ Liána svůj stisk sílí. „Na humor, příteli. Na humor!“ Jeho hlas se odráží od stěn lodi, a ztrácí se nyní v již ztichlém a mrtvém chrámu. Borochor mlčky zrakem přelétl krvavou práci vražedných lián a zamlaskal.
  „Jsem vítěz. Není jiné překážky. Jsem pánem SVĚTA!“ zvolal tak mocně, až se všechny okenní tabulky chrámu roztříštily do tisíce kousků a jejich střepy dopadly na zem. Nasadil jakoby překvapený výraz a pokračoval: „Ach pardon. Musím se opravit. Je tu jedna poslední překážka a tou jsi ty. Nemám rád protahování a vždy jdu přímo k věci. Všechny problémy řeším hned.“ Přiložil ostří meče na Čarodějovu hruď a zatlačil.
  Alazastrail tlumeně zasténal.
  „Proboha, Borochore, ušetři jej. Dost bylo krve!“ zvolala staženým hrdlem Evremína.
  Borochor se zasmál. „Ba právě naopak má milá. Bylo a je jí stále málo. To se ale změní, jen trpělivost.“ Hleděl se zalíbením na stále v hrůze ohromenou královnu. Takhle bledá se mu moc líbila. Olízl si rty a pokračoval: „Dlouho jsem čekal, dlouho jsem si nemohl dopřát potomky. Vše si vynahradím. Jen co se zbavím tady té pijavice.“
  Plnou vahou nalehl na jílec a hrot meče se zabodává do sténajícího čarodějova těla. Dokud se liány nezbarvily do ruda a čarodějovo tělo se v křečích nepřestalo škubat, nepřestal Borochor mečem viklat v Alazastrailových útrobách.

•                       •                       •

  „Jak Lejno na hnojíííííííí, he he he he! Ůůůůůůů hihihihihihihíííííí!“ Borochor, zhluboka oddychujíc, pozoruje Colinauerovo počínání.
  Colinauer se směje čím dál tím víc, až se neudržel na nohou a klesl do kolen. Ten pohled, ta situace, která vzbudila nával smíchu, je tak komická, tak směšná, že ho opouštějí všechny síly a slzy veselí se mu koulejí po tvářích.
  Pojednou se zakuckal slinou, která mu dráždí sliznici. Tváře rudnou, tělo se třese v záškubech kašlání, až se celé zlomí v pase a na chvíli ztuhne.
 Z posledních sil Colinauer vstává a vyděšeně hledí na svou hruď, ze které trčí jílec Borochorova upuštěného meče, který byl zaklesnut mezi kameny. Už nekašle, ani se nesměje. Pramínek krve mu stéká z koutku úst. Zrak se kalí, oči v sloup, a zachránce světa, udatný rek, se pomalu kácí mrtev k zemi.
  Zvířený prach pomalu usedá.
  Borochor leží, odpočívá a sbírá síly. Souboj byl vskutku vyčerpávající.
  Do ticha zašustila sukně.
  „Varovala jsem tě. Colinauerova moc se vyrovnala všem jeho předchůdcům dohromady.“
  „Ano, podcenil jsem tvá varování,“ přiznal.
  Žena se sehnula, otevřela tepnu a nabrala do poháru Colinauerovu krev. Pak zvedla Borochorovu hlavu a řekla: „Pij lásko. Dodá ti sílu.“
  Borochora udeřila do nosu vůně parfému a krve. Zhluboka pil a s každým douškem cítil, jak se mu do těla vlévá síla a osvěžení.
  „Děkuji,“ hlesl a podíval se do jejích očí. Políbila ho a dopila zbytek. „Se zalíbením sleduji, že mé uštknutí tě činí den ode dne krásnější,“ dodal.
  „Šššš,“ položila mu prst na ústa. „Šetři dechem. Za pět dnů při novoluní se ti může hodit.“ Znovu ho políbila, vstala a pomalu odcházela.
  „Miluji tě Evremíno!“
  Naposledy se otočila, usmála se a poslala Borochorovi vzduchem pusu. Polibek jí oplatil a podepřen v loktech sledoval, jak se silueta královny pomalu ztrácí v šeru chodby.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Zaujimave
    Velmi zaujimave, rozhodne originalne. Neplytvas miestom, vo vhodnych situaciach menis perspektivu a na vhodnych miestach cas. Osobne som sa citil, ked som to cital, akoby som to videl pred sebou ako film.
    Niektori autori pridavaju do deja necakane obraty na ukor suvislosti, ty to ale rozhodne nie si.

  2. Pro a proti
    Takže napřed k celku: Nápad je poněkud…překvapující, ale trochu mu vadí to kliše “zachránce světa”. (Mimochodem všimli jste si, že záměna “zachránce světa” a “zachránce světla” se objevuje i u zahraničních děl, i když nemá (většinou) opodstatnění?) Musím souhlasit s názorem svého předchůdce, skutečně to evokuje představu skutečnosti. Na druhou stranu mi VADÍ odkazy na náš svět: biskup, zmražené tentononc, i ta svatební formule, azbest a tak dál. Ze všeho nejhorší byl ten azbest…autor se při psaní usmívá, jak není geniální, zatímco čtenář se většinou ušklíbá. To podle mne není příliš dobrým znakem fantasy autora, když do svých světů vplétá náš skutečný svět tak očividnou formou.
    Takže už jen k maličkostem. Hned ten začátek mi přijde zbytečně patetický…určitě vzhledem k tomu, jak líčíš svého hrdinu. (Už jen způsob vyjadřování…sotva bude v boji s nepřítelem tak patetický. Myslím, že ten začátek kazí celé vyznění první části.
    poznámky k druhé části: co je to “konec trav”? Myslím, že to není nejlepší vyjádření skutečnosti. Pak je tady to klišé na tisíc kousků…to je otřepané jako babiččiny trepky.
    Doufám,že tě moje kritika neodradí od další práce. Není to špatné, ale…no spolehni se na vkus člověka, který nemá rád dark fantasy (já!) Tím se však nechci znehodnocovat coby literární kritik (na kterýžto titul si ani nečíním nárok), myslím, že jsem vyjádřil vše přesně tak, jak mi to leží v hlavě. Čau!

  3. Komentář
    Tento příběh je zajímavý,dalo by se říct zdařilí…Velmi mě zaujali bizardní kouzla jež se v souboji objevovala…

Zveřejnit odpověď