Et in Arcadia Ego – 8. část: Předpeklí ráje

V předchozím díle jste četli…

Eridias přemluvil Kairu, aby mu pomohla najít potlačené vzpomínky v jeho podvědomí. Oba tak navštěvují důležité momenty v Eridiově životě, jako stvoření života vyšší bytostí jménem Lughnas neboli Stvořitel, dále naráží na první Osvícence, skupinu samozvaných elit, jež už po tisíciletí ovládají každý důležitý prvek v lidské společnosti, a navštěvují Plačící věže, kde Kaira potkává Eridiovu dávnou lásku. Strhující cesta napříč rozpadající se Atlantidou pak končí zásadním odhalením Eridiovi pravé totožnosti – k jeho nevýslovnému úžasu zjišťuje, že je mladším synem Marcuse Drakea, jímž byl poslán napříč časovým nexem v projektu Montauk.

INTERMEZZO

8:20, 11. 9. 2001, Světové obchodní centrum, New York

Eridias přistoupil k panelu a zmáčkl tlačítko, aby přivolal výtah. Vstupní hala byla plná lidí přicházejících to ráno za prací do svých kancelářích. Světové obchodní centrum bylo místo, jež nikdy nespalo, neboť byznys neznal únavu ani spánek a konstantně zaplňoval budovu svými čísly a komoditami.

Ozvalo se hlasité cinknutí a dveře výtahu se otevřely, aby se do nich vzápětí mohl nahrnout početný dav úředníků. Eridias stál uprostřed toho zástupu a přemýšlel, zatímco se výtah rozjel vzhůru do vyšších pater. Viděl kolem sebe tolik nevinných lidí… Nikdo z nich netušil, co za pár minut nastane, jaké peklo se rozpoutá v srdci Manhattanu. Poslední kapitola lidských dějin začíná právě dnes a Eridias nemohl udělat nic proto, aby by to změnil. A jak se výtah blížil k devadesátému podlaží, rostlo v něm přesvědčení, že je tomu tak dobře. Už dávno neronil slzy nad uzmutými životy – viděl smrt na každém svém kroku a naprosto mu zevšednila. Výčitky svědomí vystřídala apatie.

Výtah zastavil, aby lidé mohli vystoupit a jiní zase nastoupit. Eridias netrpělivě zkontroloval čas na hodinkách. Měl pouhých dvacet minut na záchranu jediného člověka ze spáru jisté smrti. Pouze jediný měl přežít, tak tomu chtěla Časová direktiva a pro Eridia to byl jediný nezpochybnitelný zákon v jeho životě. Onoho šťastlivce měl nalézt samotného v určené kanceláři devadesátého patra. Eridias o tom nepochyboval. Direktiva se nikdy nemýlila, jakoby znala každý jeho krok, každou jeho myšlenku. Ozvalo se další cinknutí a Eridias vystoupil z přeplněného výtahu. Byl zde, devadesáté patro severní věže obchodního centra. Zbývalo jen najít kancelář 21b. Prošel kolem sekretariátu a vstoupil do dlouhé, dveřmi lemované chodby, na jejímž konci byly vsazeny dveře, které hledal. Jeho cíl měl být přítomen v kanceláři přesně v osm hodin třicet minut, měl tak ještě dobré dvě minuty k dobru. Pomalým, vyrovnaným krokem došel až na druhý konec chodby a bez jakýkoliv servítek vzal prudce za kliku. Kancelář to byla opravdu velká a prostorná, poněvadž postrádala jakýkoliv nábytek. Pouze u protějšího okna, z něhož byl krásný výhled na celý Manhattan, stál masivní dubový stůl a za ním seděl člověk s prošedivělými vlasy a kostěnými obroučky.

„Půjdete se mnou!“ zavelel nekompromisně Eridias.

„Vtipné,“ usmál se muž, „právě jsem chtěl říci to samé.“

„Co prosím?“

„Očekával jsem tě… velmi, velmi dlouho jsem snil o tomto okamžiku, až konečně pohlédnu do očí vrahovi svého otce.“

„Kdo sakra jsi?“

„Jmenuju se William Cameron Drake.“

„A nepovídej?! Svět je tak malý pro nás dva! Pěkně si vyrostl od našeho posledního setkání, pamatuješ si na mě?“

„Pamatuju si. jak jsi zabil mého otce!“ Drake vytáhl ze saka pistoli a namířil jí na překvapeného Eridia.

„Jo, ohledně toho, měli bychom si popovídat, ale teď nemáme čas. Za osm minut bude tahle budova napadena a z nějakého, mně nepochopitelného, důvodu z toho musíš vyváznout živý!“

„Napadena? To je absurdní! Jediný, kdo by se zmohl na takový čin, stojí právě přede mnou!“

„Zaútočí na ni stejní lidé, kteří podporovali tvého otce ve zrůdných experimentech. Chtějí nový Pearl Harbour, novou záminku pro rozpoutání nových válek a uzmutí dalších svobod americkému lidu!“

„Takhle si ospravedlňuješ každý svůj zločin? Boj za vyšší dobro? Stejní lidí, kteří podporovali výzkum mého otce, také financovali moji práci, díky níž jsem tě konečně našel. Doba se změnila, teď víme o každé tvé návštěvě, dokonce i o těch, jež si dosud nevykonal.“

„Nemáš tušení, s jakými lidmi jsi se zapletl, Williame!“

„Chtějí to samé, co já – tvou smrt.“

„Takže poslali tebe? Williame, jsi jenom člověk! Nemůžeš mě zastavit.“

„Oni ale mohou!“ Drake se škodolibým úsměvem ukázal ke stropu, odkud se sneslo na provazech dvacetičlenné po zuby ozbrojené komando. Eridias byl okamžitě obklíčen.

„Ty nebo takhle cháska, jaký je v tom rozdíl?“ ušklíbl se Eridias a prudce máchl rukou, jakoby odháněl hejno much. Ozbrojenci v černých kuklách byli okamžitě mrštěni proti zdi, kde upadli do bezvědomí. Ozval se výstřel. Eridias sebou škubl, jak mu kulka pronikla do hrudního koše. William Drake držel kouřící zbraň a s pohledem plným nenávisti sledoval sípajícího Eridia.

„Podívej se, cos provedl! Tohle byla moje oblíbená košile!“

Drake znovu zmáčkl spoušť, ozvala se rána.

„Au, to bolí!“ sykl Eridias, když dostal další zásah, tentokrát do ramene. „Už mě to přestává bavit!“

Mávl rukou, Drakeovi se vyškubla zbraň z dlaně a přistála na druhém konci místnosti.

„Co jsi sakra zač?!“ vyjekl ohromený Drake. „Proč prostě nechcípneš?!“

Eridiovy hodinky začaly zběsile pípat. „Musíme zmizet, hned!“

„Ne, nikam s tebou nepůjdu!“ vzdoroval Drake, Eridias ho ale jediným svým gestem přitáhl k sobě a chytl ho za límec. Světoznámý vědec se nemohl měřit s Eridiovou výbornou kondicí. „Klidně tě odtud odtáhnu za šos, je mi to putna!“

„Co to je?“ zhrozil se pomačkaný Drake a ukázal k oknu.

„Na tohle ti neskočím, jdeme!“

„Můj bože, je to letadlo!“

Eridias se ohlédl přes rameno a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Ohromné letadlo se řítilo přímo na ně. Až teď mu došlo, proč má tři tisíce Američanů dnes zemřít – Osvícenci se chtěli ujistit, že se Manhattan stane jeho hrobem. „Ty svině!“ zaklel. „Běž, BĚŽ!“

Drake s Eridiem se vyřítili z kanceláře právě ve chvíli, kdy celou budovou otřásl hrozivý výbuch. Zeď za nimi se roztrhla vedví, ozvalo se zaskřípění a stropy se zbortily na hlavy vřískajících úředníků. Eridias chytl Drakea za ruku a srazil ho k podlaze, aby ho vlastním tělem ochránil před mohutnou explozí. Cítil, jak se mu železné střepiny zabodávají do zad a oheň spaluje jeho koženou bundu. „Drž hlavu u země!“ řval, zatímco se pokoušel silou vůle odrážet všechny padající trosky. Celé patro se stalo žhnoucím peklem. Plameny olizovaly stěny i strop, podlaha se na mnoha místech propadala a vzduch se změnil v nedýchatelnou směs kouře a hořícího paliva. Eridias ze sebe setřásl hořící svršky, přičemž zakrvácenou košili strčil pod nos vyděšenému Drakeovi. „Zkus moc nedýchat! Musíme se odtud dostat ke schodišti! Dokážeš vstát?“

Drake pokýval hlavou a ovázal si jeho košili kolem úst.

Podlaha se znovu otřásla.

„Drže se mě!“ zvolal Eridias právě ve chvíli, kdy vedle nich dopadl z hořejšího patra kus ohořelého křídla. Podlaha takový náraz nevydržela a propadla se o patro níže. Eridias dopadl tvrdě na kus železné konstrukce a zlomil si několik žeber, takže měl co dělat, aby na poslední chvíli zachytil padajícího Drakea. Všude byl slyšet nářek a volání o pomoc, plameny pohlcovaly vše, co jim přišlo do cesty. Williama popadl dusivý kašel. Horko bylo téměř nesnesitelné a Eridias chápal, že pokud se co nejrychleji nedostanou do nižších pater, jeho chráněnec podlehne extrémním teplotám. Vytáhl vrill a namířil ho proti nejbližší hořící zdi.

19. 12. 2012 Předpeklí ráje

07:57 EET, velitelství vojsk NAU, Gíza, Egypt

Generál Thurman se vřítil do velitelského stanu s dosti unaveným výrazem ve tváři. „Tak co se děje, majore?“

„Máme tu dvě neidentifikovatelná letadla mířící ke Káhiře, pane! Vyslali jsme jim naproti stíhací letku, bude v dosahu za dvacet vteřin.“

„Narušily egyptký prostor ještě nějaká letadla?“

„Ne, pane, Alexandrie hlásí, že je všude jasno.“

„Tady Vulture-1, dostihli jsme obě letadla,“ ozvalo se z reproduktorů vysílačky.

„Identifikujte je!“ rozkázal generál Thurman.

„Jsou to dvě SU-27 s ruským označením, pane!“ odpověděl pilot. „Nereagují na volání!“

„Ať okamžitě změní kurz k Alexandrijskému letišti, narušily vzdušný prostor chráněný armádou Severoamerické U­nie!“

Nastala chvíle tísnivého ticha, rušená jen šuměním vysílačky. Každý z přítomných důstojníků hypnotizoval pohledem monitor s blížícími se rudými tečkami.

„Stále žádná odpověď, pane. Neupravili kurz,“ zapraskalo v reproduktoru.

„Máte povolení se jim pověsit před kokpit a donutit je změnit kurz!“

„Rozumím!“

„Kde je teď ruská armáda, majore?“ pokračoval generál a přistoupil k dotykovému stolu, který zobrazoval nejaktuálnější satelitní snímky celé oblasti.

„Rusové se zastavili na Syrských hranicích s Izraelem, pane.“

„Dál už po svých nepůjdou,“ zamračil se generál Thurman. „Vezmou to k nám vzduchem přes Jordán.“

„Tady Volture-1, začíná tu být horko!“ ozval se naléhavý hlas z vysílačky. „Hrajeme pěkně nebezpečnou hru, Rusům se to nelíbí, nechtějí změnit kurz! Čekáme rozkazy!“

Generál Thurman se zhluboka nadechl.

„Opakuji, čekáme na rozkazy!“

„Pane?“ přistoupil k němu major. „Jestli zaútočíme na Rusy, bude to znamenat mukleární válku!“

„Mají Číňany na Sibiři, už nemají co ztratit. Spojte mě hned s Pentagonem a se Sborem Náčelníků!“ Generál vzal do ruky satelitní telefon a zhluboka si odkašlal.

„Jaké jsou rozkazy? Jsme jen dvě minuty od Káhiry, pane!“

„Vyčkejte, Vulture –1!“ odpověděl major Burnes a s tázavým výrazem pohlédl na generála, jenž právě ukončil velice krátký telefonát. „Pane? Jaké jsou rozkazy?“

Generál mlčky přistoupil k dotykovému stolu. Ruce se mu viditelně třásly. „Vulture-1!“ rozkázal. „Máte povolení zaútočit, opakuji, máte povolení zaútočit!“

„Rozumím, pane!“ ozvalo se z vysílačky.

---

Plukovník Heller zvedl hlavu právě ve chvíli, když nad káhirskými střechami přeletěla dvojice ruských stíhaček následovaná americkou letkou. Ozvalo ze zahřmění motorů, rána a následně zataženou oblohu rozzářily dva ohlušující výbuchy. Rusové byli sestřeleni a trosky jejich letadel spadly do káhirských ulic.

„Do prdele!“ zaklel plukovník při pohledu na kličkující americké stíhače. „Jsou tu nějak brzo.“

„To byla ruské letadla!“ užasl seržant Foxley.

„A koho jiného jste čekal?! Marťany? Musíme si pospíšit, než se to tu promění ve válečnou zónu!“

Seržant Foxley se jen ironicky ušklíbl, neboť válečnou zónou se Káhira stala už před dvěma dny, když arabské obyvatelstvo vyhlásilo svatou válku proti okupantům. Dva dny bojů o každou ulici si vyžádaly daň na každém muži pod Hellerovým vedením a ani seržant Foxley nebyl výjimkou. Bolel ho každý sval v těle. S polní výstrojí na zádech věrně následoval plukovníka při jeho zběsilém honu za Orichalkem. Celá Hellerova četa nedělala poledních třicet dva hodin nic jiného, než že zabírala plukovníkem vytyčené body a uskutečňovala tam hlubinné vrty. Tyto speciální sondáže pomalu ale jistě odhalovaly tajemné káhirské podzemí, a především bludiště chodeb vedoucí k úkrytu Strážců. Zbývaly dvě poslední místa, kde bylo nutné vrtat, aby mapa byla kompletní a Hellerovi muži mohli úspěšně zaútočit na Hnízdo.

„Jaká je situace, Delta-2?“ vyzvídal plukovník do vysílačky.

„Tady, Delta-2, právě jsme zabezpečili celý perimetr!“

„Výborně, začněte ihned s vrty!“

„Éé, pane, máme tu menší problém!“

„Jaký problém?!“

„Narazili jsme na tuhý odpor, pane!“

„Tak ho, do prdele, zlikvidujte, desátníku!“

„Nemají zbraně, pane, jsou to civilisté!“

Plukovník Heller si znechuceně odplivl. „Dobrá, vyčkejte, jsme jen dva bloky od vás! Konec!“

Foxley se spolu s dalšími deseti muži rozběhl za plukovníkem po prašné ulici. Lidé po městě stavěli barikády a snažili se jejich postup všelijak zkomplikovat, plukovník Heller se však jako honící pes hnal za svou kořistí a nic ho nedokázalo zastavit, ani hordy rozzuřených Arabů. Seržant Foxley obdivoval jeho neuvěřitelnou vytrvalost, ale zároveň se bál, aby jeho zápal nepřerostl v čistou posedlost.

Pod Hellerovým vedením proběhli opuštěným podchodem a ocitli se na široké ulici plné mrtvých těl a rozbořených barikád. Po jejich pravici stála běloskvoucí mešita, u níž přešlapoval tým Delta-2 spolu s davem křičících Arabů.

„Z tohohle mám špatný pocit,“ zavrčel Foxley. Věděl, že všude kolem něj jsou teď na střechách rozmístěni odstřelovači a kdyby něco propuklo, vojáci by tomu učinili rychlou přítrž, přesto ale v něm hlodaly pochybnosti. Stále byl na svobodě člověk, který nemohl zemřít.

Plukovník jeho obavy očividně nesdílel, přešel sebejistě ulici a setkal se s velitelem týmu Delta-2.

„Tak jaký tu máte problém, desátníku?“

„Místo, které jste vytyčil k vrtům, je přesně uprostřed téhle mešity, pane!“

„Stále nevidím důvod, proč už A-RAD není zapojen, desátníku.“

„Víte, pane, pro místní lidi je mešita posvátné místo. Je to půda svatá, nechtějí nás pustit dovnitř.“

„Tak oni nechtějí?“ zamlaskal pobaveně Heller.

„Možná tady okolo můžeme najít jiné vhodné míst-“

„Držte zobák, Foxley, žádné jiné místo se hledat nebude, bylo by to pouze další zdržení!“

„Jejich předák si s vámi chce promluvit, rád by vyjednal nějakou přijatelnou dohodu pro obě strany,“ pokračoval desátník.

„Dokonce chtějí vyjednávat? Dobrá, pošlete pro něj.“

Desátník kývl směrem k vzdorujícímu davu, odkud vyšel černě oblečený Imám s dlouhým plnovousem a předstoupil hrdě před plukovníka. Aniž by promluvil, Heller vytáhl pistoli a střelil ho do hlavy. Imám se svalil okamžitě k zemi, Foxley nemohl uvěřit svým očím.

„Jsou tyhle podmínky dostatečně jasné?!“ křičel plukovník na zbytek vzpurných civilistů.

Dav mu nadával a spílal ve všech různých jazycích.

„Počítám do tří! Jedna…“ plukovník namířil pistoli proti Arabům, spolu s ním tak udělal i zbytek jeho mužstva, kromě Foxleyho, který stále nevěřícně zíral na zastřeleného Imáma.

„Dva!“ Dav se začal trhat a ustupovat směrem do mešity.

„Jedna!“

Plukovník rázným krokem vyrazil ke vchodu se zbraní napřaženou před sebe – kdo se mu postavil do cesty, toho bez milosti zastřelil.

---

William Drake se prudce zaklonil a spolkl dvojici prášků na povzbuzení. Už více jak tři dny nespal a snažil se přijít na kloub tajemství pyramid. Vše bylo v jeho stanu popsáno vzorci a rovnicemi, včetně ubrousků, stolní desky, šatů, poznámkových bloků i samotné celty.

„Měl byste si odpočinout, doktore,“ pravil Alex. „Váš organizmus je vystaven velkému stresu a nedostatku spánku, hrozí vám riziko nervového zhroucení.“

„Ne, Alexi, to nemohu,“ mumlal nepřítomně Drake, zatímco na kus papíru zběsile kreslil další geometrický obrazec. „Každý problém, před kterým jsem kdy stál, jsem dokázal vyřešit! Vím, že už odpověď znám, jen musím nalézt ten správný… správný stimul, co mně pomůže si ji uvědomit.“

„Začínáte být nedbalý, doktore,“ upozornil ho Alex. „Výpočet, který jste zadal do mého vstupu před pěti minutami, byl nesprávný. Odpočiňte si.“

„Proč ty pitomé komory mizí?!“ rozvzteklil se Drake a mrskl poznámkovým blokem po Alexově modrém hologramu. „Proč?! Není tu žádná elektromagnetická aktivita, žádné distorze, které by naznačovaly přítomnost pokročilého maskovacího zařízení, všude tu leží jen ten pitomej písek!“

„Doporučuji vám se projít k doktoru Lehnerovi, možná přijdete na jiné myšlenky,“ stál si na svém Alex.

Drake si kapesníkem utřel zpocené čelo. „Máš pravdu, potřebuju vypnout. Kde je vůbec Mark?“

„Je ve svém stanu, provádíme sérii diagnostik gízského terénu.“

Drake vypil do dna sklenici vody a mlčky opustil svůj stan. V americkém táboře vládl čilý ruch. Vojáci běhali s kanystry a municí od jednoho stanoviště k druhému, letadla přinášela další zásoby a do města mířily dlouhé kolony tanků a armádních vozidel. Něco se blížilo, Drake ale všechnu svou pozornost stočil k horám kamene. Byl blízko k odhalení jejich tajemství, cítil to.

---

Ve stanu doktora Lehnera panoval hrozný nepořádek. Jakmile Drake odhrnul plachtu a vešel dovnitř, uvítalo ho nesčetné množství fotografií a plánů rozházených po zemi. Sám Lehner se pak skláněl nad dotykovým stolem a po jeho levici se mihotala Alexova modrá holografická silueta.

„Máš, koukám, taky napilno,“ poznamenal Drake.

„Vlastně už půl druhé hodiny jen koukám na pár fotek a snažím se najít nějakou spojitost mezi Gízou a ostatními pyramidovými komplexy v Egyptě,“ povzdechl si unavený Lehner a pohybem ruky neustále měnil fotografie na obrazovce stolu.

„A našel jsi něco?“

„Nic, co by stálo za zmínku. V dolním Egyptě je hned několik pyramid, které dozajista postavili Atlanťané: Abu Guráb, Abusír, pyramidy v Dahšúru, ty všechny vykazují stejnou posedlost přesnými mírami, identickou stavební techniku a nekompromisní orientaci na světové strany jako jejich gízské protějšky. Jenže to je tak vše! Nestraší tam žádné mizející komory, žádná chaotická měření, jsou to jen němé hory kamene.“

Drake sledoval, jak se na dotykovém stole míhají fotografie pyramid, když tu náhle spatřil něco, co v jeho mysli zapříčinilo doslova explozi odpovědí. „Zastav!“ vykřikl. „Vrať to o dva snímky zpátky!“

„Co se děje?“

„Prostě to vrať!“

Lehner se s nechápavým pohledem vrátil na předchozí snímek. Na obrazovce stolu se objevila veliká pyramida, jejíž stěny stoupaly do výšky ve dvou odlišných úhlech.

„Co je to?!“ ptal se horečnatě Drake.

„Lomená pyramida v Dáhšúru,“ odpověděl Lehner. „Wille? Co se ti právě honí hlavou?“

„Proč je takhle divně zalomená?“

„Popravdě, to nikdo přesně neví. Zřejmě ji stavitelé budovali nejdříve ve sklonu pětapadesáti stupňů, pak zjistili, že by to základna nevydržela a zhroutila by se, a tak v půlce prací začali stavět v úhlu čtyřiceti tří stupňů.“

William Drake se chytl za hlavu a propukl v hlasitý smích. „Byl jsem takový idiot!“

„Hodláš mě také zasvětit?“

„Ale ovšemže! Lomená pyramida není žádný nepovedený experiment atlantských stavitelů, je to měnič frekvencí!“

„Měnič frekvencí? Stále to nechápu.“

„Přemýšlej! Studie prokázaly, že jeden z mnoha zvláštních jevů, který v pyramidách probíhá, je akustická rezonance. Díky svému jedinečnému tvaru dokáží pyramidy vibrovat na určité frekvenci a ovlivňovat tím své okolí. Právě proto mají citliví lidé uvnitř pyramid závratě a mžitky před očima nebo dokonce mívají určitá vidění. Avšak lomená pyramida nerezonuje pouze na jedné vlně, její dva úhly sklonu mohou teoreticky vytvářet dvě různé frekvence.“

„Dášhúrské oblasti říkali egypťané Snofrev, což v jednom z mnoha překladů znamená dvojitá harmonie,“ uvažoval Lehner.

„Vidíš?!“ tleskl nadšený Drake. „Mám pravdu! A to mě přivedlo k řešení našeho problému!“

„Dobrá, i kdyby se prokázalo to, co tvrdíš, jak to souvisí z Gízou?“

„Možná více než si myslíte, doktore Lehnere,“ poznamenal odměřeně Alex. „Výsledky analýz, jimiž mne pověřil doktor Drake, jasně dokazují, že Gíza je pouze součástí mnohem většího systému vybudovaného na celém území Egypta.“

„Jo, jo… k tomu se dostanu, Alexi, děkuji,“ přikyvoval Drake. „Ale teď se vraťme k mizejícím komorám. Víme, že celý vesmír pulzuje na jedné specifické frekvenci, každý atom, každá molekula v našem těle neznatelně vibruje. To znamená, že když chceme projít zavřenými dveřmi, narazíme, jelikož dveře vibrují na stejné frekvenci jako naše tělo. Jenže pokud bychom změnily jejich samotnou frekvenci, dveře by zmizely z tohoto vesmíru, doslova by se nám vypařily před očima!“

„Zmizely by kam?“ nechápal Lehner.

„Do jiné dimenze, takové, která by rezonovala stejnou frekvencí, jako námi ovlivněná hmota… tedy dveře!“

„Takže, jestli tomu dobře rozumím, komory, které hledáme, v pyramidě vůbec nejsou, protože někdo nebo něco mění jejich frekvenci.“

„Přesně tak! Je to perfektní bezpečností opatření! Změnili frekvenci celé soustavy chodeb a tím ji poslali do jiné dimenze!“

„Tak proč se tu stále objevují? Proč v té dimenzi nezůstanou, dokud Subjekt 12 neluskne prsty a nevrátí je zpět?“

„Marku, kdo je strážcem veškerých tajemství a nakonec i celé Gízské plošiny?“

„Sfinga!“ zazubil se Lehner.

„Správně! Ona je tím spouštěcím mechanizmem, který vrací komory zpět do našeho vesmíru, aby tak mohly být navštíveny. Ta uplynulá tisíciletí ji ale evidentně hodně poznamenala, neboť už nevydrží držet komory v jiné dimenzi po celý čas. Proto se tak náhodně zjevují a zase mizí, přechází mezi dvěma dimenzemi. Takže znovu se dokazuje, že nejjednodušší vysvětlení je správné: nemohli jsme najít komory, protože tam zkrátka nebyly!“

„Jenže jak přinutíme Sfingu, aby nám vydala, co tak úzkostně střeží?“

„Domnívám se, že to brzo zjistíme,“ zamrkal spiklenecky Drake. „Alexi, zobraz na stole všechny pyramidy dolního Egypta, které doktor Lehner identifikoval jako díla atlantské civilizace!“

„Potvrzuji!“

Na dotykové obrazovce se objevila mapa Egypta s šesti červenými tečkami.

„Vidíš to, Marku?“

Doktor Lehner se bedlivě zadíval na satelitní snímky s vyznačenými body, ničeho zvláštního si ale nevšiml. „Co přesně mám vidět?“

„Je tu přece spojení, důkaz, že Gíza je pouze součástí daleko většího a monstróznějšího systému! Všimni si rozmístění všech pyramid!“ Drake položil prst na bod znázorňující velkou pyramidu a postupně spojoval všechny další červené tečky, až mu vyšel dokonalý geometrický obrazec. „Už to vidíš? Velká pyramida je výchozí bod, pokračuje to k Rachefově pyramidě, k Menkaureově, pak je tu Rudá a Lomená pyramida v Dáhšůru…“

„Je to spirála! Proto pyramidy nebyly budovány v jedné přímce!“ „Je to více než spirála, Marku, je to Fibonacciho číslo, nekonečná posloupnost přirozených čísel, zlatý řez!“

„Dokonalé spojení!“ užasl Lehner.

„Přesně tak! My víme, kde toto spojení začíná, je to přímo tady ve Velké pyramidě, ale zatím jsme nezkoumali místo, kde toto spojení končí. Samotný střed spirály NOSTRADAMUS lokalizoval ve vesnici Zavíjet el-Arján nedaleko odsud.“

Mark Lehner se kousl do rtu. „Tohle začíná znít slibně!“

„Seženu vrtulník!“ přisvědčil rozradostněný Drake.

---

Seržant Foxley se krčil pod betonovým sloupem a kolem něho svištěly kulky. Hellerova jednotka čelila velikému náporu u vchodu do mešity, ve které se už přes tři hodiny vrtalo.

„Covering fire!“ křikl Heller. Rázem se z amerických řad spustila kulometná salva a rozžhavené olovo zasypalo protější domy, odkud útočil místní odboj. Plukovník přeběhl mezi sloupy k Foxleymu a vzal si od něj vysílačku. „Na tohle nemáme čas!“ zařval. „Tady Alfa Šest, žádám okamžitý letecký útok, kód patnáct, na sektor padesát dva, souřadnice dvacet čtyři cel osm na šedesát sedm celý tři!“

„Rozumim, Alfa Šest!“ ozvalo se z vysílačky.

„Pane, nevíme, jestli v těch barácích nejdou civilisté! Mohou se tam ukrývat ženy a děti!“

„Kurva, proberte se, Foxley!“ zuřil Heller a sáhl si za opasek pro nový zásobník. „Všichni jsou to civilisté!“

Ve vysílačce to zapraskalo: „Cíl v dohledu!“

„Hlavy dolů!“ přikázal Heller svým mužům a přitiskl se k nejbližší zdi.

Protější stranu ulice pohltila série mohutných explozí, když dvě americké stíhačky přeletěly nad jejich hlavami. Foxley se přitiskl ke sloupu, cítil, jak se země chvěje a kusy zdiva naráží do jeho úkrytu.

---

Střelba ustala a nad bojištěm zavládlo tísnivé ticho. Heller posunkem ruky přikázal trojici mužů, aby pod příkrovem rozvířeného prachu opatrně zkontrolovala pozice nepřítele. Foxley ani nedýchal, v uších mu stále pískalo. Z druhé strany ulice se ozval prosebný křik v arabském jazyce, který byl rázem umlčen dvěma hlasitými výstřely. „Čisto!“

Foxley opustil svůj úkryt a rozhlédl se po bojišti. Před ním se otevřel obraz naprosté zkázy. Z domů a minaretů na druhé straně ulice se staly doutnající ruiny. Oheň olizoval zbytky žlutých cihel povalujících se široko daleko. „Můj bože!“ vydechl a upustil automatickou pušku. Mezi rozbořenými zdmi a na okrajích kráterů ležely mrtvá těla žen i dětí. Foxley se otočil k plukovníku Hellerovi, ale ten jeho vyčítavému pohledu nevěnoval ani špetku pozornosti. Místo toho mu vtiskl do ruky vysílačku. „Právě jsem mluvil s týmem uvnitř mešity. Dokončili měření a odesílají data, takže jsme tu hotovi. Jaká je naše poslední zastávka?“

Seržant Foxley vytáhl roztřesenýma rukama tablet a zkontroloval poslední údaje. „Podle souřadnic by to mělo být zde, přímo pod nemocnicí El-Kahera, pane!“

„To je pěkný kus cesty, zavolejte pro nějaký transport!“

„Rozkaz, pane!“

---

William Drake hleděl dolů na pyramidová pole v Abusíru a chvěl se nervozitou po celém těle. „Za jak dlouho?“

„Tři minuty!“ ozvalo se z pilotní kabiny armádního vrtulníku.

„Vy matematici nemáte žádnou trpělivost,“ ušklíbl se Mark Lehner, jenž seděl naproti němu.

„Trochu jsem se podíval do slovníku. Víš, co znamená arabsky Zavíjet?“

„Nemám tušení!“ zavrtěl hlavou Drake.

„Je to úhel!“

„Znamenitě!“ tleskl nadšený Drake. „Úhel! No jistě! Úhel jako zlatý úhel čili spirála!“

Vrtulník pomalu dosedl na prašnou silnici vedoucí napříč celou vesnicí Zavíjet. Drake spolu s Lehnerem a trojicí příslušníků americké armády vyskákali do písku a počkali, dokud se rotor vrtulníku zcela nezastavil.

„Tohle se mi nelíbí!“ procedil Drake při pohledu na opuštěné domy a prázdná auta. „Není tady ani noha.“

„Armáda celý prostor kolem Káhiry vyklidila kvůli karanténě. Je to město duchů.“

Drake se podíval na svůj tablet, do něhož byla zapojena spoustu měřících přístrojů. “Podle NOSTRADAMOVÝCH výpočtů by se střed spirály měl nacházet šedesát metrů před námi severním směrem.“

„To musí být támhleta mešita!“

„Mešita?“

„Jo, zavíjetská mešita je mezi Araby dobře známá, říkají jí Alláhův hlas, protože v ní občas kněží slýchávají prazvláštní hlasy přicházející odnikud.“

„Čím dál tím lepší!“ zamlaskal spokojeně Drake a otočil se ke svému armádnímu doprovodu.

„Jdeme dovnitř, kryjte nám záda!”

---

Zavíjetská mešita se nemohla svou výzdobou ani velikostí rovnat svým káhirským protějškům, její pověst z ní však udělala poutní místo. Skromně zdobené sloupoví bylo ověšeno spoustou vyhořelých svící a talismanů, které sem přinesli poutníci z celého muslimského světa.

„Také tě tak brní prsty?“ podivil se Lehner, když spolu se svým kolegou procházeli pod vstupním obloukem.

„Ano, cítím to také!“ přikývl Drake. „Podívej na ty údaje! Proudí tudy do země velké množství energie, jako bychom byli na vrcholku nějakého energetického ví­ru!“

Drake zastavil uprostřed kruhového sálu a vzhlédl nahoru ke zdobené kopuli. „Tohle místo je jedinečné! Museli to vědět stavitelé pyramid a dozajista si toho všimli i Arabové, když tu postavili svůj svatostánek.“

„Zavolám pro celý tým a provedeme důkladnou analýzu,“ přisvědčil Lehner a sáhl si do kapsy pro satelitní telefon.

„Podívej se na to!“ jásal Drake. „Tohle je svatý grál fyziky! NOSTRADAMUS mně právě posílá data o podobných výskytech tohoto fenoménu…“

„A?“

„Tohle není jen tak ledajaká energetická studna, energie tudy vstupuje do samotného jádra a vystupuje na všech kontinentech! Havaj, Střední Amerika, Peru, Austrálie, Čína, Itálie, je úplně všude!“

„Co je na tom tak důležitého?“

„Nic, kromě toho, že ty energie pokaždé vychází blízko pyramidálních struktur.“

„Ty žertuješ?!“

„Ne, máme tu před sebou obrovskou síť vzájemně propojených pyramid!“

„Něco takového je zcela nemožné!“ odporoval Lehner.

„Proč? Pyramidy jsou přítomny na všech kontinentech, našli jsme je i na Antarktidě, co je na tom tak neuvěřitelného?“

„Wille, buď realista, znamenalo by to, že většina pyramid na světě byla postavena stejnou civilizací, ale to není pravda! Některé z nich jsou staré pouhých patnáct set let, a to už Atlantida neexistovala!“

„Zapomínáš na Subjekt 12, Marku. Mohl to být on, kdo cestoval časem a dokončoval to, co jeho lidé začali. Co když-co když je to tak ohromný plán, že trval celé desítky tisíc let, než byl dokončen?“

„Jenže proč by se někdo namáhal s něčím tak šíleným jako vytvořit celosvětovou síť pyramid? Jaký to má smysl?“

William Drake si bouchl pěstí do čela. „Jaký to má smysl? To je správná otázka! Proč? Proč?! Eridias řekl, že svět zanikne a Velká pyramida je brána do bezpečí. Brána kam? Kam?! Víme, že změnili frekvenci, aby komukoliv nepovolanému znemožnili přístup do nitra pyramidy, ale to můžeme obejít, teď víme, že jsou všechny propojené, můžeme odtud poslat signál a změnit frekvenci-“ na Drakeově tváři se objevil výraz naprostého ohromení. „ZMĚNIT FREKVENCI!“ vypískl nadšeně, až to s doktorem Lehnerem trhlo. „Heuréka! To je geniální!“

„Co je tak geniální?“

„Marku, já asi přišel na to, co má Subjekt 12 v plánu! Jaký je primární účel pyramid!“

„Jsem jedno velké ucho!“

„Ne, počkej, musím si to ověřit! Spoj mě rychle s někým z tvého týmu, kdo právě pracuje ve Velké pyramidě!“

Lehner vyťukal číslo na svém satelitním telefonu a podal jej rozveselenému Drakeovi. „Jmenuje se Steven Trace.“

„Děkuji, příteli,“ přitakal matematik, přiložil si telefon k uchu a čekal na spojení. „Steven? Steven Trace? Výborně, tady Drake! Stevene, kde právě jste? V královnině komoře? No znamenitě! chci po vás jen jednu jedinou věc, poslouchejte dobře… zazpívejte mi!“

Marku Lehnerovi poklesla údivem brada.

„Já nevím, něco hodně melodického, třeba ruskou hymnu! Aha, no tak zkuste kanadskou, to je jedno! Děkuji!“ Drake zavěsil a hodil telefon zpátky Lehnerovi. „Naslouchej hlasu Alláhovu!“

Potemnělou mešitou se nesl tichý, skoro neslyšitelný nápěv kanadské hymny. Lehner s nedůvěřivým pohledem zkontroloval, jestli je telefon vypnutý a hlas nevychází ze sluchátka, jenže hovor byl opravdu ukončen, což znamenalo, že to, co slyšel, byl Stevenův hlas přenesený sem neznámou silou až z Velké pyramidy. „Jak je tohle možné?“

„Tohle je podstata toho spojení, v každé pyramidě na světě teď zní kanadská hymna! Možná tak slabě, že to nikdo nepostřehne, ale přesto zní, vibruje tou melodií! Vibruje, Marku! Víš, co to znamená? Velká pyramida je výchozí bod, vše, co se stane tam, stane se ve všech pyramidách na světě! Právě proto je velká pyramida s tak důkladnou pečlivostí vyprojektována jako zmenšený model země, proto nese všechny její rozměry a míry! Až Velká pyramida začne rezonovat v určitě frekvenci, začnou tak rezonovat všechny pyramidy, dokonce i jádro planety…“

„Jestli Subjekt 12 umí změnit frekvenci, na které Velká pyramida rezonuje, může tím změnit frekvenci celé planety!“ užasl Lehner.

„Přesně tak! A co se stane, pokud se změní frekvence celé planety?“

„Přestaneme tady existovat, přesuneme se do jiného dimenze! A pokud nám hrozí nějaké nebezpečí, takhle bychom tomu mohli uniknout!“

„Jak jsem řekl, tohle je zatraceně geniální! Očividně potřebuje Orichalk, aby měl dostatek energie na posílení signálu, avšak jestli se mu to povede, každá pyramida na planetě se stane pulzujícím vysílačem ovlivňujícím vše kolem sebe! Tomuhle říkám dokonalé pokrytí!“

„Mluvíme tu o transdimenzi­onálním přesunu celé planety a sedmi miliard lidí na ní! Je to bezpečné?“

„Na to vsaď krk, že není, příteli.“

„Tak jak ho zastavíme?“

„Nevíme, jestli Eridias ještě žije, ale pokud ano, pak na něho budeme čekat uvnitř pyramidy!“

„Zavolám sem tým.“

„To udělej, já se vrátím do Gízy, musím přijít na kloub ještě jednomu otazníku.“

„Jakému?“

„Čeho se Eridias tak bojí, že bude riskovat zničení celého univerza, jen aby nás toho ušetřil?“

18:14 EET, nemocnice El-Kahera, Káhira

Eridias se zvedl a pomalým krokem došel na druhý konec nemocničního pokoje, čemuž Kaira uznale zatleskala.

„Vidíš, už je ti lépe!“

„Rána se lepší, to ano,“ přisvědčil Eridias, „jenže mám v těle stále dzyanovy nanity, proto má pokožka začíná modrat. Umírám, Kairo.“

„Nemluv tak!“

„To není otázka pohledu, to je holý fakt.“

„Dobré odpoledne,“ vešel do místnosti doktor Abús. „Koukám, že už jsme na tom lépe.“

„Dá se to tak říci,“ ušklíbl se Eridias a vyhrnul si košili, pod níž se mu rozrůstala modrá skvrna.

„Zastavili jsme infekci, ale s tímhle si nevím rady,“ pokýval hlavou lékař.

„Buďte bez obav, tohle nelze léčit.“

Musíte okamžitě zmizet! Do nemocnice míří Heller se svými muži! pravil znenadání hlas v Eridiově hlavě.

„Američané! Jdou sem!“

„Cože?!“ nechápala Kaira. „Jak to, prosím tě, můžeš vědět?“

„Není čas to vysvětlovat, prostě to vím! Musíme okamžitě zmizet!“

„Počkejte, nejsi ve stavu, aby ses vrátil zpátky do toho pekla! Kairo, řekni mu něco!“

Nemocnicí se ozval hlasitý výstřel doprovázený vyděšeným křikem čekajících pacientů.

„Co to, k sakru…?!“ trhl sebou Abús a vyběhl z pokoje do vstupní haly, odkud všechen povyk přicházel.

„Jsou tady!“

„Myslíš, že jsou tu kvůli tobě?“

„Já nevím, Kairo, já nevím!“ uvažoval horečně Eridias.

Neví o tobě, Eridie, ale musíš jednat rychle. Vyjdi do pátého patra, hned za schodištěm by měl být průlez na střechu nemocnice. Ukryjte se tam.

„Musíme na střechu!“

„Na střechu?! Tam nás přeci budou hledat jako první!“

„Nevědí o nás, jsou tu z jiného důvodu. Poběž, musíme sebou hodit!“

Kaira popadla Eridia kolem pasu, aby mu poskytla oporu, a rychlým krokem se vypotáceli z místnosti do přelidněné chodby, kde se zástup raněných mísil s příchozími vojáky Severoamerické Unie. Eridias sklonil hlavu, jeho uhlazený obličej ale neunikl pozornosti jednoho z Američanů. Seržant Foxley stál jako opařený. Zamrkal, aby se přesvědčil, jestli se mu to nezdá. Ne, byl to opravdu on, bez vlasů, bez nadřazeného úsměvu na tváři, avšak stále on – Subjekt 12. Foxley mlčky sledoval, jak s Kaiřinou pomocí stoupá po schodišti do prvního patra. Pak se ohlédl zpět na plukovníka Hellera, který se právě přel s místními lékaři o vyklizení suterénu celé budovy. Rozhodl se věřit tomu, že to byl pouhý přelud. Chtěl tomu věřit.

20:01 EET, velitelství vojsk NAU, Gíza, Egypt

William Drake vpadl do svého stanu a zcela vyčerpán se sesunul na židli. „Alexi?“

„Potvrzuji, doktore Drakeu! Dostal jste můj vzkaz o dokončení sindexace jména Marduk?“

„Ano, dostal,“ zívl matematik a promnul si větrem podrážděné oči. „Seřaď mi výsledky dle četnosti výskytu a pošli mi je na tablet, podívám se na ně hned, jak si dám čaj.“

„Potvrzuji, data byla odeslána.“

„Výborně, Alexi. Jaký jsi vůbec stanovil sindex?“

„Pro jméno Marduk byl nalezen shodný sindex 666.“

„Alexi, zopakuj mi to!“ užasl Drake, jehož ta zpráva nadzvedla ze židle.

„Potvzuji! Pro jméno Marduk byl nalezen shodný sindex 666.“

„Tři šestky! To je znamení Šelmy, Antichrista! Ale to by znamenalo…“

„Armagedon,“ potvrdil NOSTRADAMUS.

---

Eridias celý zpocený vystoupal po žebříku na střechu nemocnice, jíž představovala betonová rovina posetá televizními anténami, satelity a přijímači. Rozhlédl se kolem sebe. Káhira se změnila v zuřivé bojiště. Bezmračnou oblohu křižovaly desítky helikoptér, budovy hořely, z všudypřítomných sídlišť stoupal černý dým a ze všech stran byly slyšet výstřely, křik a ohlušující exploze. „Co jsem to jen provedl?“

„Víš, jednu věc nechápu,“ stěžovala si Kaira, když se vysoukala za Eridiem na střechu. „S tebou člověk nikde není v bezpečí, tak proč Kasam trval na tom, aby ses mě ujal?“

„Protože tě potřebuju, Kairo.“

„Mě? Přiznávám, že s těmi antibiotiky jsem měla štěstí, ale-“

„Podívej se kolem sebe! Jsem starší než všechny světové oceány, už nevidím rozdíl mezi životem a smrtí! A tohle jsem způsobil! Proto jsi tu se mnou, Kairo, ty to vidíš, můžeš mě zastavit! Prosím tě o to.“

Severní obzor náhle zaplál oranžovým světlem a daleko za pouští se zvedl ohromný hřibovitý oblak.

„U Alláha!“ vykřikla Kaira a rozběhla se k římse. „Atomovka, oni použili atomovku! Tím směrem je přeci Alexandrie!“

„Blíží se Rusové, možná Čína, těžko říct.“

„Chtějí Orichalk, že ano? Je to všechno tvoje chyba!“

„Měla jsi mě zastavit.“

„Neopovažuj se! Vůbec se neopovažuj to hodit na mě!“ řvala Kaira a po tváři jí tekly slzy.

Eridias k ní opatrně přistoupil a něžně ji objal. „Je mi to líto.“

„Myslíš, myslíš, že po tomhle v nás ještě zůstane trochu lidskosti?“

„To doufám,“ zamračil se Eridias. „Jinak totiž nevím, co se to tu snažím zachraňovat.“

Vždy jsme věděli, že se to mělo stát. Život je stále se opakující cyklus, nikdy nekončící požehnání. Vše, co se stalo, se stane znovu. Věděli jsme to. A začali to tušit i lidé planety Země. Vědec, který se zaprodal pomstě, nikdy nezapochyboval o tom, že náhody neexistují. Voják, snící o lepším světě, kolem sebe viděl jen příčinu a následek, násilí plodící násilí. Žena, soužená předsudky a odříkáním, věřila, že osud ji předurčil za bratra velikého muže. A osamělý poutník, jehož prokletím se stal věčný život, v hloubi své duše cítil, že není sám, že mezi hvězdami ho voláme k poslednímu soudu, aby se k nám připojil, až přijde správný čas. A jak se země chvěla v ohni a křiku nadcházející války, každý člověk pochopil, že ten čas právě nadešel a my se vracíme uzřít společný konec!

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.