Et in Arcadia Ego – 7. část: Skrz králičí noru

V předchozím díle jste četli…

William Drake zázračně přežil. A aby toho nebylo málo, byl odvolán ze svého dosavadního úkolu a pověřen vedením výzkumných prací na pyramidách. Také plukovníku Hellerovi je svěřen nesnadný úkol – má najít a získat Orichalk a pokud možno i samotného Eridia, přičemž může použít jakýchkoliv prostředků. Odměnou mu bude záchrana jeho umírajícího bratra. Situace se stává ovšem složitější, jelikož se ke Káhiře blíží Rusové i čínská armáda.

Malik odhalil svou pravou tvář, když zradil Eridia a dal mu dvě možnosti: buď mu vydá Orichalk, nebo Kaira zemře. Eridias volí první možnost, a tak s Kairou utíká z Hnízda, bez Orichalku a se smrtelným zraněním, které si Eridias odnesl od setkání s Dzyanem. Pomoc najdou v jedné z přeplněných káhirských nemocnic, kde však nemají dostatek léků, a proto se Kaira vydává zpět do hnízda, aby uloupila antibiotika ze zásob Strážců a zachránila tak Eridiovi život. Je tak svědkem převratu v arabských řadách, kdy Malik zabije mistra Hakima a ujímá se velení. Díl končí Malikovým ohnivým prosloven k lidu na povrchu, v němž vyzval všechny muže ke svaté válce a k otevřenému boji proti okupantům.

INTERMEZZO

rok 33, hora Zion, Jeruzalém

Byla bezmračná noc. Ohně přinášely hřejivé světlo mezi zdi jeruzalémské, kde Židé slavili Pesach, aby uctili památku starého proroka a pouť, na jejímž konci našli zemi zaslíbenou.

Ježíš se naklonil ke svým dvanácti učedníkům a zaposlouchal se do jejich modlitby nad chlebem a vínem. Hlasitě se zasmál.

„Mistře, proč se směješ naší modlitbě? Učinili jsme to, co je správné,“ ptali se zaskočení učedníci.

„Já se nesměji vám,“ odpověděl Ježíš, pohrávaje si s pramenem svých bílých vlasů. „Vy jste tak nečinili ze své vlastní vůle, nýbrž proto, aby tím byl uctěn váš bůh.“

Jan odpověděl: „Mistře, vždyť ty jsi zářivý syn našeho boha!“

„Odkud mě znáte?“ utrhl se Ježíš. „Vpravdě, pravím vám, není mezi vámi žádného, kdo mě pozná!“

Když to jeho žáci uslyšeli, rozhněvali se, pobouřeně volali a proklínali jej ve svých srdcích.

„Proč ve vás tato zpráva vzbuzuje tolik hněvu? Jane, Lukáši, cožpak je mezi vámi ten, který by se nebál mého pohledu a otevřel mi svou mysl se všemi svými nejkrytějšími tužbami? Leč mějte se na pozoru, pravím, neboť je to zkouška a pokud ve vás leží stín, zavrhnu vás a vícekrát nesmíte přejít přes práh mého domu!“

Učedníci přelétli pohledem jeden druhého. Nikdo nevstal od stolu a nepostavil se svému Mistru. Nikdo až na Jidáše Iškariotského, jenž se napřímil a předstoupil před Ježíše.

„Ve svém srdci nemám tajemství ani hříchu, za které bych se styděl, můj Mistře!“

Ježíš položil své ruce na Jidášovy tváře a zahleděl se zpříma do jeho černých očí. „Máš pravdu, můj učedníku!“ pravil po chvíli naprostého ticha. „Tvou mysl nezastírá jediný stín, tvé srdce netíží jediný hřích. Poznáš-li mě, poznáš i svého boha.“

Ježíšův stisk povolil a Jidáš se zapotácel, zhluboka dýchaje, jakoby se probral z děsivého snu. „Už vím, vím, kdo jsi a odkud jsi přišel!“ přitakal. „Přicházíš z věčné říše Fohatu a já nejsem hoden vyslovit tvé pravé jméno.“

Ježíš se spokojeně usmál a obrátil se k užaslým učedníkům. „Nazvali jste mě zářícím synem, aniž byste věděli, že nositel tohoto jména je odvěkým nepřítelem všeho, co vzešlo z Božího plánu. Slyšte, abych vás mohl poučit o tajemstvích, která dosud žádný člověk pátého pokolení nevyzvěděl. Zářící syn je ten, kdo stvořil tento svět, vzepřel se Bohu a svrhl svých šest bratrů, je to padlý Elohim, Luciferus, panující nad Královstvím, jež se rozprostírá kolem nás a my ho přesto nevidíme.“

Učedníci se ohlédli přes rameno, místnost temněla, jak stín rostl po stěnách a požíral mihotavé světlo svíček. Petr hrůzou vyjekl.

„Mistře, mluvíš o Stvořiteli jakoby to byl pán temnot a samo Zlo!“ namítl Tomáš.

„Odděluješ neoddělitelné, milý Tomáši.“

„Mistře, nejsme tu sami!“ zašeptal Jidáš.

„Nikdy nejsem sám. Sleduje mne při mých cestách, schovává se v mém stínu. Jidáši, pojď se mnou ven, budeme spolu naslouchat poselství hvězd.“

Jidáš následoval svého učitele, zatímco ostatní učedníci naň vrhali zlé, závistivé pohledy. Jakmile oba opustili místnost a vyšli ven, stín se vytratil a světla svící znovu ozářila kamenné zdi.

„Jidáši, jsi pro mne více než žákem,“ vzdychl smutný Ježíš hledíc na rozzářenou noční oblohu. „O to víc mne bolí, žes to byl ty, kdo se neváhal podrobit mé zkoušce a ukázal mi ryzí srdce – tak ryzí, že díky své lásce, co ke mně chováš, neodmítneš to, oč tě požádám.“

„Žádej cokoliv, můj Mistře!“

„Je mi to tak líto, Jidáši! Staneš se vyhnancem a budeš proklet příštími generacemi, za svého života nenalezneš klidu, neboť obětuješ toho, kdo tě odívá!“

„Co to pravíš?“ nechápal vyděšený Jidáš.

„Tvé jméno bude navždy zapsáno do historie krví – mou krví.“

„To bych nikdy-nikdy…“

„Ale ano, Jidáši, neboť tě o to žádám! Dnes v noci se vypravíš za Římany a vydáš mne jim.“

„To odmítám, nikdy bych si takovou zradu neodpustil!“

„Pravils, ať žádám cokoliv, a já tak učinil! Neotáčej se ke mně proto zády!“

„Proč? Proč se jim chceš vydat, Mistře? Oni tě dozajista zabijí! Nedokázal bych žít s pocitem, že jsem tě připravil o život!“

„Ach, Jidáši! Mám dar vidět věci budoucí a vím, co je třeba udělat. Moje smrt se stane symbolem něčeho mnohem většího, než jsme my oba, a rozpoutá plamen, který neuhasí ani sám římský císař!“

„Poprvé od našeho setkání pochybuji o tvých slovech!“ rozplakal se Jidáš. „Učil jsi nás, že co povstane z krve, to v krvi také skončí!“

Ježíš pohladil Jidášovu uslzenou tvář a políbil jej. „Vrátím se, opět se shledáme.“

„Dáváš mi své slovo?“

„Vpravdě, slibuji.“

Jidáš svého učitele srdceryvně objal.

„Uděláš to, Jidáši?“ naléhal Ježíš.

Jidáš neodpověděl a ještě pevněji ho objal.

„Jidáši, prosím!“

„Dobrá, dobrá udělám to!“ přikývl Jidáš.

18.12.2012 Skrz králičí noru

06:14 EET, nemocnice El-Kahera, Káhira

„Eridie, no tak, probuď se!“

Eridias otevřel oči do ranního šera. Kdosi jím cloumal. „Kairo, jsi to ty?“

„A kdo jiný by to měl být? Přinesla jsem ti ty léky, musíš se posadit, aby ti je mohl Abús píchnout.

Eridias mocně zívl. „Tak vy už si s doktorem tykáte?“ usmál se a s Kaiřinou pomocí se opřel o zeď.

„Mistr Hakim je mrtvý, Eridie! Malik ho zabil.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto, viděla jsem to na vlastní oči! Sama jsem pak měla co dělat, abych odtamtud vyvázla živá.“

„Říkal jsem ti, ať tam nechodíš.“

„Tak jak se má náš pacient?“ zářil doktor Abús, když vešel do pokoje a v ruce držel injekci s dávkou antibiotik.

„To máte po ránu vždycky tak dobrou náladu, doktore?“

„Ani ne, ale dneska mám důvod k oslavě. Tady slečna Kaira donesla víc léků, než musela, takže mohu zase konečně zachraňovat životy, ne se jenom bezmocně dívat, jak mi umírají lidé pod rukama.“

Eridias se kolem sebe rozhlédl. „Je tu nějak prázdno, kam všichni zmizeli?“

„Šli bojovat,“ zamračil se Abús. „Po tom rádiovém vysílání se tu strhla hotová mela, téměř polovina našich pacientů se vrátila zpět do ulic – rozhodli se pro rychlejší smrt. Ti zbylí už k takovému činu nemají dostatek sil,“ dodal zkroušeně hledíc na lůžko, kde ležel postarší muž černé pleti s amputovanýma nohama.

„Bojuje se po celé Káhiře,“ přisvědčila Kaira.

„Vyhrňte si rukáv,“ Abús nejdříve ohledal zafáčovanou ránu a následně vpíchl Eridiovi do krve anibiotika. „Budete dostávat jednu dávku každých šest hodinách.“

„Děkuji, doktore!“

„To děkujte tady Kaiře, bez ní bych měl svázané ruce. Teď mne omluvte, musím rychle na příjem, prý přivezli nové raněné.“

Eridias čekal, až doktor neodejde, a poté obdařil Kairu jedním ze svých zkoumavých pohledů.

„Vážím si toho, cos pro mne udělala, po tom všem. Právě proto se mi příčí tě požádat ještě o jednu velkou laskavost.“

„Jakou laskavost?“

„Potřebuju, abys mi pomohla při hledání skrytých vzpomínek v mé mysli. Nech mi to vysvětlit. Když mě tam dole ve věznici mučili, napumpovali mě svinstvem, co mne přinutilo si sáhnout na dno svých sil. V jedné chvíli, na malý okamžik, jsem si náhle vybavil obraz, na který jsem se doposud nepamatoval. Byla to vzpomínka na muže v bílém plášti, co mi podával nějaký předmět, cosi měkkého a hebkého, nevím, nevybavuji si to přesně. Víš, co to znamená? Musím zjistit, co se ukrývá hluboko v mé mysli, Kairo, možná si vzpomenu, odkud pocházím a kdo mne sem poslal, ale bez tvé pomoci to nedokážu!“

„K čemu potřebuješ mě? Nejsem žádný telepat, ani proto nemám nadání.“

„Existuje stará atlantská technika, která se hojně používala v mnoha vědních oborech a nazývá se quo rasim. V podstatě je to spojení dvou myslí, kdy jeden promítá své vzpomínky do mysli druhého, čímž je oběma umožněno ony vzpomínky znovu prožívat a sledovat je jako nezúčastnění pozorovatelé.“

„To samé jsi udělal Kasamovi?“

„Ne, nemusíš se bát, tohle je něco zcela odlišného. Nebudu ti lézt do hlavy, pouze spolu otevřeme mou mysl a zkusíme najít ty ztracené vzpomínky. Musím to vědět, Kairo, prosím! Udělal bych to sám, kdybych mohl, ale tato technika vyžaduje spojení dvou entit, já budu hostitel a ty pozorovatel, souhlasíš? Slibuji, že se ti nic nestane.

„Dobrá, co mám udělat?“

„Sedni si naproti mě… blíž… ještě blíž… stačí. Uvolni se, zhluboka dýchej… tak, to je ono. Zavři oči, teď položím dlaně na obě tvé tváře, nelekni se, bude to trochu brnět. Ještě než začneme, měla bys vědět, že lidská mysl je jako spletitá koruna stromu, funguje na základě asociací, tudíž si všímej každého detailu, ty jsi pozorovatel, každá maličkost, každý stimul nás může dovést k jiné vzpomínce. Připravena?“

„Můžeš.“

Kaira ucítila na tvářích Eridiův teplý stisk, když v tom jakoby ztratila půdu pod nohama, vše se kolem ní zatočilo a zmocnila se jí silná závrať doprovázená hlasitým zvoněním v uších.

„Kairo, otevři oči,“ uslyšela Eridiův vzdálený hlas. Závratě i zvonění v uších rázem ustaly, Kaira se rozhlédla kolem sebe a úžasem vydechla: „Můj bože!“ Stála spolu s Eridiem na skalnatém úpatí sopky chrlící oheň a vulkanický popel. Kam jen dohlédla, rozprostíralo se lávové pole plné černých skal, nad nímž vesela těžká mračna plná popílku.

„Kde to, proboha, jsme?“

„Tohle je Země před třemi a půl miliardami let,“ odpověděl jí nevzrušeně Eridias.

„Proč jsi mne vzal zrovna sem?“

„To já ne, to mé podvědomí.“

„Vypadá to tak skutečně, mám úplně zpocené čelo z toho žáru, dokonce cítím síru, fuj!“

„Je to pouhá vzpomínka. Nic víc.“

„Vzpomínka? Chceš mi říct, že jsi v téhle době žil?! Kolik je ti vůbec let?!“

„Po patnácti milionech jsem to přestal počítat,“ usmál se Eridias. „Tohle je jedna z mých prvních vzpomínek, zde jsem se poprvé probudil. Vlastně to bylo támhle u břehu té lávové řeky.“

„Ale vždyť tu nemohl být žádný vzduch, jen samá sýra a popel! Jak si mohl dýchat?“

„Nedýchal jsem. Netlouklo mi srdce, neměl jsem žádný tep, a přesto mne něco stále drželo naživu. Nedovedeš si ani představit, jaké to bylo. Sotva jsem se držel na nohou, trpěl jsem strašnými bolestmi hlavy, dokonce jsem postrádal jakýkoliv cit v končetinách. Bez vzduchu jsem byl plazící se troska… ale žil jsem a shodou okolností jsem se na Zemi objevil ve stejném okamžiku jako život samotný… jen pohleď!“ Eridias ukázal dolů ke skalnatému údolí, kde se za oblým kusem ztvrdlé lávy krčilo jeho mladší já. Bylo nahé, bílý vlas mělo plné spadaného popílku a tělo na kost vyhublé.

„To jsi přece ty!“ vyhrkla Kaira.

„Spíš je to plaché vyděšené zvíře, co ani netuší, jaký zázrak se mu odehrává přímo před očima.“

Kaira si až teď všimla, že mladý Eridias bázlivě sleduje postavu zahalenou v černém plášti, jež se skláněla k okraji jednoho z mnoha doutnajících kráterů. Vypadalo to, že tajemný cizinec neměl potuchy o Eridiově přítomnosti.

„Co se tam děje? Kdo je ten muž?“

„Právě hledíš na to, jak jeden z Elohim vkládá do prebiotické polévky sémě života, Boží plán. Z této první jiskry vzejde celý zemský ekosystém, moře, lesy, ještěři i savci, malá a velká násobilka, všechno to začíná zde, první proteiny obsahují nejdokonalejší program v celém universu – DNA. Od té chvíle už nic nebylo dílem náhody, vše mělo svůj čas a důvod, vše bylo naprogramováno a uvedeno do pohybu.“

„Kdo byli ti Elohim? Mimozemšťané?“

Eridias se od srdce zasmál. „Copak jsi to ještě nepochopila, Kairo? Není nic, co by na Zemi nepřišlo shora! Elohim byly mocné vyšší bytosti, které vytvořil sám Bůh a vyslal je napříč univerzem, aby mu pomohli rozsít život.“

„Bůh je vytvořil? Tomu sám věříš?“

„Ááá, znám tenhle cynický pohled! Při slově Bůh sis vybavila nějakého všemocného starce, co dlí na nebesích a celý den nemá na práci nic jiného, než sledovat tvůj strastiplný život – to není Bůh, to je pěkná pitomost!“

„Tak kdo nebo co je zač?“

Eridias si přejel rukou po holé hlavě, přičemž si nechal chvíli na rozmyšlenou. „Dobrá, řeknu ti to takhle: Vesmír je vlastně takový ohromný lidský organismus. Představ si planetu Zemi jako jediný mrňavý atom, se všemi svými protony, neutrony a elektrony zastupující život. Sluneční soustava je pak shlukem takových atomů, tedy molekula, a spolu s ostatními planetárními systému vytváří základní stavební kámen reality, rotující, obíhající, pulzující, spojující celý ten monstrózní aparát do galaxií, které představují jednu z dvanácti životně důležitých částí lidského těla. Univerzum se opravdu podobá ve všech svých projevech našemu tělu a každý člověk má přeci vědomí, myslící mozek.“

„A tím vědomím myslíš Boha?“

„V časech Atlantidy jsme tomu říkávali mnoha jmény: Věčnost, Bůh, Jediný, nikdo však nenalezl přesné slovo k jeho dokonalému popsání. Je to jev, jenž dal vzniknout všemu kolem nás a my sami jsme jeho podstatnou součástí. Jen se podívej, děje se to právě teď! Elohim přihlíží tvorbě prvních proteinů… život, vše, co přišlo, začalo zde.“

„Takže Elohim byli něco jako andělé,“ uvažovala Kaira. „Nemůžu ani uvěřit, že si něco takového vůbec rozmýšlím připustit!“

„Lidé je spíše nazývali Stvořiteli. Například naši galaxii stvořilo sedm takových bytostí, toho nejmocnějšího z nich máš právě před sebou. To právě on stvořil Sluneční soustavu, srazil hmotu a uvedl ji v pohyb, aby mohl posléze zasít Boží plán na dvě planety – Zemi a Tir.“

„Tir? Myslíš Mars?“

„Ne, mluvím o planetě osmdesátkrát větší než Země. Mars byl pouhým měsícem Tiru.“

„Jenže taková planeta v naší soustavě není!“

„Kdysi tomu bylo jinak, ale byla zničena a jediné, co z ní zbylo, je pás asteroidů poblíž Jupitera. Tir byl místem, kde se poprvé objevil člověk, vlastně to byl i důvod, proč byl zničen. A co je nejhorší, ten, kdo jej zničil, stojí právě támhle před tebou, nad rodícím se životem.“

„Tomu nerozumím. Proč by Elohim ničil planety, nemají za úkol tvořit?“

„Tenhle Elohim byl nejsilnější ze všech, říkalo se mu Zářivý syn, protože Bůh do něj uložil nejvíce ze své touhy tvořit život. Jenže Zářivý syn se později vzbouřil proti svému pánu i proti svým šesti bratrům, s nimiž tvořil vesmír, a vedl s nimi ničivou válku, na jejímž konci byl potrestán uvězněním ve smrtelném těle.“

„Počkej chvíli!“ ušklíbla se Kaira hledíc na svého průvodce jako na nějakého šílence. „Znám jeden příběh o padlém andělovi, nechceš mi tu snad naznačit, že ten kdo stvořil tenhle svět, je ďábel!“

„Neřekl bych zrovna ďábel, Lucifer nebo také Lughnas jsou příhodnější jména pro tuhle entitu. Jak ironické, že celou svou pozdější existenci zasvětí zničení toho, co právě teď pomáhá probudit.“

„To není k smíchu!“

„Já si myslím, že ano. Nicméně, za nějakým účelem nás moje podvědomí poslalo právě sem. Musí tu být důvod, proč to sledujeme. Rozhlédni se pořádně, Kairo, všimla sis něčeho podezřelého, čehokoliv?“

Kaira se otočila kolem dokola,aby jí neunikl ani jediný detail ponuré scenérie z úsvitu dějin. Láva tekla po svazích sopky a černý dým z nitra hory tvořil těžká mračna, z nichž mnohá Kaiře dokonce připomínala dravou šelmu.

„Nic podezřelého tu nevidím, Eridie, je mi lito.“

Jakmile to dořekla, zmocnila se jí opět další závrať a vulkanické pohoří s padajícím popílkem vystřídala bitevní vřava s černými praporci vlajícími v sílícím větru. Kaira si zacpala uši – stáli přímo v srdci brutálního střetu dvou obrovských armád.

„Co se to sakra děje?!“ řvala na Eridia. Kolem troubily ohlušující bitevní rohy, které spolu s třeskotem zbraní tvořily uši drásající doprovod pro krvavá jatka.

„Jsme uprostřed bitvy o Lough Keeran!“ křičel Eridias. „Před námi se právě odehrává jeden ze slavných milníků v dějinách rané Atlantidy!“

Kaira se rozhlédla kolem sebe. Připomínalo jí to scénu ze středověkých dobyvačných eposů, ačkoliv si všimla spousty odlišností: z nějakého jí neznámého důvodu zdejší bojovníci neznali koně a místo toho vyráželi proti sobě na hřbetech obrovských plazů, kteří Kaiře připomínali přerostlé ještěrky. Vyhrávající strana konfliktu navíc vlastnila zbraně totožné s Eridiovým vrillem, bitevní pole tak hojně ozařovaly červené záblesky, které tříštily nepřátelské štíty a kopí.

„Podívej, no nebyl jsem tehdy ještě krasavec?“ ukázal nadšený Eridias. Jeho mladší já si právě klestilo cestu mezi drakobijci napřaženým vrillem.

„Vypadáš pořád stejně, jen jsi měl tehdy více vlasů!“ pokrčila rameny Kaira. „O co se tu vlastně bojuje?“

„O nadvládu nad ostrovem,“ zamračil se Eridias. „Vyšli jsme z toho dne jako vítězové, ale v našich srdcích se zrodilo něco odporného – strach. Bylo nás přesně devětadvacet a přísahali jsme, že už nikdy nedopustíme, aby se něco podobného opakovalo. Tak vznikla Rada Osvícených. Stali jsme se zárukou bezpečí a stability, prakticky jsme usilovali o vládu nad celou zemí. Uběhly stovky let a z Osvícenců se stala rozsáhlá síť zámožné atlantské šlechty čítající na tisíce guvernérů, zástupců, vojevůdců a králů. Víš, Kairo, pokud jsi chtěla v Atlantidě zastávat nějakou mocenskou funkci, musela jsi být bezpodmínečně z rodové linie Osvícenců. Byla to plutokracie v té nejčistší podobě. “

„Myslela jsem, že Atlantida byla rájem na zemi, vrchol lidské civilizace, tak o ní alespoň mluvil Kasam.“

„Veř, nebo ne, ona jím opravdu byla, fungovalo to, alespoň tedy zpočátku. Jenže ve svých posledních letech podléhala Atlantida morálnímu rozkladu a s ní i samotní její vůdci. Stali se z nich sobečtí fanatici posedlí mesiášským komplexem a touhou vše bez výjimky ovládat. Sen, jenž jsme si na začátku vytyčili, se rozplynul, jako vše, na co příliš dlouho působí čas. Tehdy jsem se s nimi ve zlém rozešel, bylo to těsně před válkou a poté už nebylo žádné Atlantidy, to hříšné i dobré bylo navždy zničeno. Mnozí Osvícenci ale přežili, podařilo se jim uprchnout na dnešní blízký východ, kde ze zdařile infiltrovali do zotavujících se zbytků atlantských kolonií. A od té doby se stali stínem každého krále, neboť si dali závazek, že znovu vybudují silné lidské impérium, jakým byla Atlantida na konci svých dnů. Vedli za ruku Alexandra Velikého, ovládli Vatikán, stali se šedými eminencemi u španělského, francouzského i anglického dvora, upálili zběhlé templáře, zmocnili se světové ekonomiky a nezdráhali se vraždit prezidenty, diktátory, řečníky i umělce, a to vše páchali jen proto, aby dosáhli svého cíle.“

„Jakého cíle?“

„Jedna-světová-vláda,“ odříkával Eridias při pohledu na krvavou řež. „Je to ušlechtilý plán. Stálý mír, konec hladu a bídy, sjednocení lidstva pod jedním praporem, aby zase mohlo pohlédnout nahoru a vykročilo vstříc hvězdám – to všechno jsou ideje, za něž stojí bojovat. Jenže já viděl, co tou snahu sledují, viděl jsem výsledky jejich lží, manipulací, vražd a útlaku – oni nechtějí žádné lidské blaho, chtějí kontrolovat, vládnout za každou cenu. Zjistili, jaké to je, cítit se výjimečný, a nechtějí se toho vzdát.“

„Illuminati.“

„To jméno jim přiřkl středověk, ano,“ přikývl Eridias. „Bylo to oni, kdo na mě poštvali Dzyana i americká vojska, protože ohrožuju všechno, co za ta léta vybudovali.“

Bitevním polem se rozneslo další troubení rohů. Kaira pohlédla na černé třepotající se praporce, jež nesly ve svém středu bílého lva. Náhle se dostavil již dobře známý pocit silné závratě, a tak na Eridiovu radu znovu zavřela oči. Ucítila svěží mořský vítr, zatímco k uším jí doléhal příboj vln, doprovázený vzrušeným šepotem mnoha hlasů.

„Vítej u Plačících věží!“ rozpřáhl ruce Eridias.

Kaira otevřela oči, přičemž jí spadla údivem brada. Stáli na přelidněné terase postavené mezi rozeklanými skalami pobřeží a před nimi se z moře tyčily tři majestátní věže čnící vysoko k nebesům. Kaira se doposud nesetkala s něčím tak překrásným. Věže měly spirálovitý tvar, který se zužoval s rostoucí výškou, takže jejich vrcholky byly špičaté a na každém z nich trůnil obrovský krystal vybroušený do tvaru osmistěnu. I přestože byla noc, věže zářily třpytícím se šedým kamenem, z něhož byly postaveny.

„Na jaké jsme to planetě?“ vydechla ohromená Kaira.

„Jsme stále na Zemi, má drahá!“ usmíval se Eridias. „V Poseidii, abych byl přesný. Byl to nejjižněji položený ostrov Atlantidy – pár hodin plavby tímhle směrem bys dorazila ke karibským ostrovům.“

„Neuvěřitelné!“

„Tisíce lidí se tu každou noc schází, aby viděly plakat věže a zpívaly s nimi jejich smutnou píseň o příkořích, jež zakusili dávní hrdinové Atlantidy. Podívej!“ Eridias ukázal na stohlavý sbor, který se shromáždil na druhém konci přeplněné terasy. „Brzy to začne, chorál se rozezní a věžím začnou kanout slzy. Je to dávný rituál.“

Kaira se rozhlížela kolem sebe. Až teď si všimla, jak odlišní byli lidé před tolika lety. Byli vyšší a hubenější, mnozí z nich měli červeně i modře zbarvenou pleť s plavými vlasy smotanými do jemných culíků. Všimla si také Eridiova mladšího já, jak objímá plavovlasou ženu obklopen davem zvědavců.

„Kdo je ta žena po tvém boku? Je překrásná!“

Eridias se zarmouceně podíval na šťastný pár, avšak neodpověděl. Místo toho vzhlédl k obloze plné hvězd. „A nevšimla sis také, že tu něco chybí?“

„Chybí?“ Kaira pohledem přelétla jasné nebe. „Měsíc! Nikde ho nevidím!“

„To protože Země ještě nemá svůj Měsíc,“ zamrkal na ni Eridias.

„Jak to myslíš, že ho nemá? To přeci nedává žádný smysl!“

„Lidé tvé doby si ani neuvědomí, jak neobyčejný význam kdysi měl. Měsíc je dutý, Kairo, je to loď, invazní loď, ve které se kdysi skrývala celá nepřátelská flotila. Ty krátery na jeho povrchu mu nezpůsobily meteority, ale naše zbraně.“

Kaira pouze nevěřícně kroutila hlavou.

„Už to začíná! Konečně!“ zatleskal Eridias, když se hlavní ženský vokál rozezněl nad útesy Poseidie.

Kaira zadržela dech, jak se hlas nesl ve větru a z vrcholků věží se valila voda po jejich nablýskané konstrukci a s temným hučením dopadala do vln Atlantického oceánu, zvedajíc tak oblaka vodní tříště, která vítr roznášel po pobřeží. Byl to pro ní magický zážitek, zvláště když se rozezpíval stočlenný sbor a příboj vln se smísil s chorálem.

„O čem zpívají?“

„O velkém zármutku panujícím v Zemi za kopci, o šílenství krále Poseidona, jehož k rozumu dovedl až mořský lev, který mu pozřel všechny jeho děti. O tom zpívají – jak snadné je někoho nadobro ztratit, aniž bys měla šanci říct, jak moc pro tebe znamená!“

Kaiře se při vzpomínce na svého bratra zalily oči slzami. „Přestaň… prosím…“ žadonila a utřela si mokré tváře. S úžasem zjistila, že zmizelo skalnaté pobřeží i Plačící věže. Ocitli se v ohromném, sloupy podepřeném sále, jehož zdi a strop tvořila prosklená kopule. Kaira tak mohla spatřit vysoké hořící mrakodrapy, které je zvenčí obklopovaly. Byly to kolosy rozličných tvarů, jedno však měly společné – každému dlel na vrcholku stejný vybroušený krystal.

„Kde to jsme tentokrát?“

„V hlavním městě Atlantidy,“ odpověděl Eridias. „Podívej se nahoru! Tohle je poslední den Orichalkové války, den, kdy ztichl každý kout Univerza.“

Kaira vzhlédla a uviděla nad sebou početnou flotilu lodí, jak se vznáší nad městem. Kamená podlaha se zachvěla, když salva červených střel zasáhla blízký mrakodrap a ten se zřítil jako poražený strom na budovy pod sebou. Kolem ní zuřila nejkrvavější válka lidských dějin. Kam až její oko dohlédlo, naskýtal se jí obraz naprosté zkázy zahalený v doutnajících troskách a vyděšeného křiku Atlanťanů.

„Až Atlantida padne, a padne brzy, vymizí i poslední lidskost v srdci Osvícenců,“ pokračoval Eridias.

Kaira mlčky pozorovala, jak do sálu proudí houfy zoufalých utečenců hledajících cestu ven z toho pekla.

„Co jsou ty zářící krystaly na střechách budov? Všimla jsem si jich u Plačících věží a jsou i tady!“

„Jsou to přijímače energie. Nacházely se v lodích, na budovách, ve veškeré technice, byly skoro všudypřítomné, protože čerpaly energii z pole zvaného Orichalcum.“

„Orichalcum?“

„Bylo to uměle vytvořené energetické pole napájené přímo Orichalkem. Každý obyvatel Atlantidy tak měl kdykoliv po ruce nevyčerpatelnou všudypřítomnou energii, která byla úplně zdarma. Orichalcum sahalo hluboko do vesmíru až ke vnějším koloniím a neustále rostlo, jak rostla i Atlantská říše. Strategický význam mělo hlavně pro vesmírné operace, poněvadž bitevníky připojené k Orichalcum byly prakticky neporazitelné.“

„Už chápu, proč ho Dzyané tolik chtěli.“

„Nemáš ani ponětí, Kairo,“ zamračil se Eridias. „Než vytáhli proti nám, byli jako kobylky – přelétali z jednoho planetárního systému k druhému a čerpali energii fohatu z hvězd, dokud se ty úplně nezhroutily. Říkalo se jim Ničitelé sluncí, nikdy se neohlíželi na zmařené životy, ne… přišli, vytěžili fohat a uvrhli planety do věčné tmy a mrazu. Byli schopní čehokoliv, aby se udrželi naživu!“

„Fohat? Polovinu tomu, co říkáš, vůbec nerozumím!“

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o Bohu, o tom, jak náš vesmír je vlastně jeden velký živoucí organizmus?“

Kaira přikývla.

„Fohat je vlastně krevní systém toho organizmu, je to vzácná energie, jejíž blahodárná přítomnost je jednou z klíčových podmínek pro vznik a existenci života. Všude, kde se rozvíjel život, bylo zapotřebí fohatu, bez fohatu se nedá žít, bez fohatu okamžitě zemřeš. Vědci tvé doby, Kairo, jsou jen krůček od pojmenování tohoto fenoménu. Brzy zjistí, že fohat proudí napříč celým univerzem, všemi dvanácti dimenzemi, a zachycují ho především jádra planet a hvězd. I naše těla v sobě nosí stopové množství fohatu potřebného k udržení životních funkcí… A právě dnes, na samém konci války, vymizí fohat z celého kosmu. Nezbude nic než Velké Ticho. Raději jsme ukončili veškerý život ve vesmíru, než abychom nechali Orichalk padnout do dzyanských rukou. Nebyli jsme o nic lepší než oni… a taky jsme byli potrestáni, Atlantida padla a zmizela z povědomí Země. Tak tomu mělo být.“

„Takže jsme opravdu ve vesmíru sami?“

„Teď už ano, jsme poslední místo naplněné fohatem, malé světélko tepla v chladném mrtvém oceánu.“

Kaira smutně zakroutila hlavou. Její pozornost upoutalo Eridiovo mladší já, které se právě prodralo vystrašeným davem utečenců a běželo přes halu k druhému východu. Mělo očividně napilno. Budova se opět silně zatřásla. Křičící dav se obrátil proti hrozícímu nebezpečí, jenž představoval další padající mrakodrap. Pouze malá dívka v bílém plášti se upřeně podívala k místu, kde stáli osamoceni Kaira s Eridiem.

„Říkal jsi, že jsou to jen obrazy, že tu doopravdy nejsme.“

„Ano, jsou to jenom vzpomínky, nic víc.“

„Tak proč nás ta holčička vidí?“

„Ale to je nesmysl, Kairo, jenom se ti to zdá! Jaká holčička?“

„Támhleta, v tom plášti! Vidíš ji? Drží v rukou hračku, bílého plyšového… LVA!“ Kaiře spadla brada úžasem. „To je to spojení, co hledáme, Eridie! Lev! Byl to lev, koho mi tolik připomínaly sopečné mraky, byl to lev, jenž byl vyšit na praporcích při bitvě o Lough Keeran, a vzpomeň jsi, o čem zpíval chorál u Plačících věží – no přeci o králi Poseidonovi a mořském LVU!“

Eridiův překvapený pohled sjel od Kairy k malé holčičce. Ta, jakoby tušila, že kód je prolomen, na ně vyplázla jazyk a rozběhla se k nejbližšímu východu.

„Za ní! Nesmíme ji nechat utéct!“ vykřikl Eridias právě v momentě, kdy do skleněného stropu narazila jedna z padajících trosek a střepy spolu s kusy železa pršely na hlavy vřískajících Atlanťanů. Sálem zavládla panika. Eridias jako lačná šelma přeskočil spadlý sloup a vyrazil za děvčátkem, Kaira mu byla v patách. Lidé utíkali na všechny strany, naráželi do sebe ve snaze se vyhnout zkáze hroutícího se dómu.

„Nevidím jí! Sakra, ztratila se mi!“ řval nepříčetný Eridias.

„Támhle!“ ukázala Kaira k těžkým dveřím vedoucím pryč z budovy. „Viděla jsem ji tam vklouznout!“

„Honem, drž se za mnou!“

Kamenná dlažba pukla a začala se propadat právě ve chvíli, kdy Eridias s Kairou dosáhl východu a ocitli se v bezpečí dlouhé úzké chodby. Na jejím druhém konci stálo děvčátko zahalené do bílého pláště.

„Počkej, slyšíš!“ zvolal Eridias. „Nás se bát nemusíš, odvedeme tě do bezpečí. Jen zůstaň, kde jsi, jdeme si pro tebe, ano?“

„Hlavně žádné prudké pohyby, nechceme ji vyplašit!“ šeptala Kaira.

Oba se pomalými kroky blížili k děvčátku, které stálo osamoceno mezi temnými zdmi a s vyděšeným pohledem objímalo plyšového lva. Byli od ní už sotva na deset kroků, když se chodba zachvěla v základech a celá se nahnula, až všichni spadli na vyleštěnou podlahu. Děvčátko vřískalo a padalo po nakloněné podlaze zpět ke vchodu do zničeného sálu. Eridias zatnul zuby, odrazil se od vyčnělé přepážky a chytl dívenku za ruku právě v okamžiku, kdy ji od jisté smrti dělily už pouhé sekundy. Nohama se zaklínil v úzké chodbě a držel ji všemi silami; pod nimi se rozevřely dveře, takže Eridias spatřil hroutící se dóm i mohutné exploze dzyanských zbraní.

„Jsi tam nahoře v pořádku?“

„Dá se to tak říct!“ odpověděla Kaira držící se zuby nehty poklopu na levé stěně chodby. „A co ty? Držíš ji?“

„Držím!“ usmál se Eridias a zamrkal na holčičku pod sebou. „Tak pojď, maličká, potřebuju, abys mi něco pověděla o mně samém!“

Děvčátko na něj také zamrkalo, vtisklo mu do rukou bílého lva a samo se pustilo.

„Né!“ vyjekl Eridias, ale bylo pozdě, holčičku pohltily doutnající trosky.

„Co se stalo?“ křičela Kaira.

„Je pryč! Pustila se!“ hořekoval Eridias. „Všechno to bylo k ničemu! Zase jsme na začátku!“ Podíval se na bílého lva, kterého dosud svíral v rukou, a zděšeně si uvědomil, že ho poznává.

„Timbo?“

Chodba se rozplynula a Kaira s Eridiem teď sledovali dva malé chlapce, jak si hrají v místnosti plné stavebnic a dětských malůvek

„Kde to jsem tentokrát?“

Eridias neodpověděl. Celý se třásl, jak s vyděšeným pohledem pozoroval hrající si chlapce. Náhle práskly dveře a do místnosti vešel muž v bílém doktorském plášti. V Eridiovi se naplnily ty nejhorší obavy – byl to doktor Marcus Drake.

„Tati?“ vypískl větší z obou chlapců a rozeběhl se ke dveřím. „Tati, postavil jsem s Alexem autodráhu, chceš vidět, jak po ní jezdí sporťáky?“

„Možná potom, Williame,“ usmál se doktor Drake. „Alexandře? Ty mne nepřijdeš přivítat? Slyšel jsem, že jsi byl dnes neobyčejně statečný, když ti doktoři podávali injekce.“

„Bolelo to,“ povzdechl si malý Alexander. „Kdy se vrátíme domů, tati? Chybí mi maminka.“

„Brzy, Alexandře, už brzy. Ale za tvou dnešní statečnost jsem ti něco přines, podívej!“

Marcus Drake vytáhl zpod pláště velkého plyšového lva.

„Jé!“ vypískl Alexandr, zvedl se od stavebnice a rozeběhl se k otci. „Ten je krásnej! Děkuji!“

„Rádo se stalo, synku! Jak mu budeš říkat, hm?“

„Nevím, třeba Timbo!“

„Ty se máš!“ kousl se do rtu malý William.

„Kdo ví, Wille,“ pohladil ho po vlasech otec, „když se dnes budeš chovat před doktory stejně hrdinně, jako tvůj bratr, možná si k tobě najde cestu silný jednorožec, nebo… nebo..“

„Krokodýýýl!“

„Ano, ano, třeba krokodýl!“

Eridias byl jako v transu. Přešel místnost a klekl si k malému Alexandrovi, jenž si právě hrál se svým novým plyšovým přítelem. „To jsem já, Kairo!“ rozplakal se. „Podívej! Jmenuju se Alexander! Alexander Drake! Jak krásné jméno! Podívej se na mě! Jak jsem nevinný, vždyť ani netuším, že za pár dní mě můj vlastní otec pošle naskrz časoprostorem, abych mu pomohl zastavit sám sebe! On mě vytvořil! Jeho největší protivník byl zároveň jeho vlastním synem…“ hlas se mu zlomil. „Zabil jsem ho… chladnokrevně, bez výčitek, a nejhorší na tom je, že bych to udělal znovu. A pak jsem nechal umřít i svého bratra… mohl jsem Williama zachránit! Tohle není fér! TOHLE NENÍ VTIPNÝ!“

„Eridie,“ přiskočila k němu Kaira, „nemohl jsi to vědět!“ Chytla ho za ruku a podívala se mu do uslzených očí, aniž si všimla, že jsou oba zpět v nemocničním pokoji. „Život není fér k nikomu z nás. Podívej se na mě! Nenáviděla jsem svého bratra, protože mě rodiče provdali za bohatého násilníka, aby mohl jít studovat drahou školu do Ameriky. Chtěla jsem spáchat sebevraždu, neměla jsem nikoho než své slzy. A pak, jednoho dne, nás navštívil Kasam a viděl mé modřiny, mou zkrvavenou tvář. Odvedl mě odtamtud a ukázal mi nový život za mořem a já se osamostatnila, zatímco on studoval. Sice jsem tam dřela jako automechanik, svářeč, dokonce jsem prodávala i zmrzlinu, ale nevzdala jsem se naděje na lepší život! Měla jsem Kasama, který mně to neustále připomínal… a ty máš teď mne, Eridie!“

„Kdysi jsem byl brunet… Miluju tu barvu.“

„Byl jsi krásné díte,“ pohladila ho Kaira.

„Chceš ho znovu vidět? Jeho poslední slova patřila tobě.“

„Prosím…“

„Zhluboka se nadechni.“

Kaira opět pocítila závrať a nemocniční pokoj se propadl do temnoty, kde zuřil boj mezi Dzyanem a Strážci.

Kasam se právě otočil k raněnému Eridiovi. „Řekls mi, že nevíš, co je to láska. Tolik se pleteš! Pamatuji si to všechno. Naposledy, cos ji viděl, měla na sobě ty modré splývavé šaty.“

„Ne, prosím, nedělej mi to!“

„Vzals ji do Poseidie, aby spatřila Plačící věže… neměla ani tušení, že je to naposledy, co jste spolu. A přesto jsi jí to neřekl, mohls ji vzít sebou a zničit jí život. Rozhodl ses pro její blaho, a to je pravá láska, Eridie – pouze když obětujeme sebe sama.“

Kaira s uslzenýma očima sledovala Kasamovy poslední chvíle.

„Řekni Kaiře, že má poslední slova patřila jí!“

Eridias zatím poklekl do tratoliště krve, obklopující Drakeovo tělo. S chvějícím se chřípím pozoroval, jak jeho bratra pomalu opouští život. „Williame…“ zašeptal. „Je mi to líto.„

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.