Et in Arcadia Ego – 6. část: Ozbrojená modlitba

V předchozím díle jste četli…

Nejhorší obavy doktora Drake se vyplnily, když mu jeho tajemný nadřízený sděluje, že Eridias bude odvezen z Egypta a Drake k němu již nebude mít přístup. Ze strachu o neuskutečnění své pomsty tak Drake zachraňuje Eridia ze spárů NSA a podává mu mutagen, jenž Eridiovi okamžitě bere jeho schopnost regenerace. V té samé chvíli podniká Malik smělý útok na věznici, rozhodnut splatit svůj dluh z minulosti a vysvobodil Kasama, ten však odmítá odejít a vrhá se do víru boje, aby našel Eridia. Drake zatím uskutečňuje svou pomstu a předhazuje Eridia Dzyanovi, který mu způsobí vážné zranění na pravém boku, své dílo však nestihne dokončit, neboť Kasam obětuje svůj život a spolu s Dzyanem umírá v obrovské explozi. Eridiovi se v hlavě stále častěji ozývá tajemný ženský hlas nabádající jej vyhledat televizní stanici a uskutečnit přímý přenos do celého světa. To se Eridiovi nakonec podaří a představuje tak lidstvu Orichalk – nevyčerpatelný zdroj energie – a vyzývá všechny mocnosti, aby si pro něj do Káhiry přišly…

INTERMEZZO

15 689 BC, loď Basilea, systém Thérum

„Zpomalujeme, pane, brána bude v dosahu za pět… čtyři…“

„Dobrá, pusťte mě na interkom. Lodivod Antares celé posádce, připravte se na opuštění nadsvětelné rychlosti!“

„Dva… jedna!“

Mnoho důstojníků zavrávoralo, jak loď prudce zpomalila, když proletěla skočnou branou.

„Stav?“ vzhlédl lodivod Antares k operačnímu důstojníkovi.

„Jsme na orbitě planety Sodoma. Integrita trupu neporušená, všechny lodní systémy pracují dle stanovených norem, napojuji krystalové jádro na Orichalkum, připojeno. Tentokrát to byl hladký přílet, pane.“

„Rozumím, kontaktujte povrch planety, zjistěte, co se děje, proč vyslali ten nouzový signál!”

„Pane, zaznamenávám skupinu dvaceti lodí!“ oznámil ztepilý důstojník na protější straně velína. Ruce měl pokryté hustou černou srstí a vzhledem se až nápadně podobal kočkovité šelmě.

„Hoďte mi to na taktické, Ra’Mule! Jsou to naši?“

Lodivod se uprostřed sálu opíral o oválný pult plný čiré kapaliny, která okamžitě ožila, její značná část se vznesla do vzduchu a vytvořila model planety, v němž se zrcadlily hořící zalesněné kontinenty a nachová moře opředená černými oblaky dýmu. Dále se z rozvířené hladiny vzneslo dvacet velikých kapek a vytvořilo na orbitě formaci červeně zakalených bodů.“

„Nějaké zprávy z povrchu?“

„Pane, Sodoma je pod útokem! Panuje tam strašný zmatek, nikdo na moje volání neodpovídá kvůli přetížené komunikaci.“

„Vesmírná základna A-35-Gomora je zničena, pane,“ informoval Antarea jiný spojovací důstojník, „Taktéž veškeré doky a zakotvené lodě jsou… jsou pryč! Jen spousty trosek… nikdo nepřežil.“

„Bojová stanoviště! Zvedněte tlumící pole kolem celé lodi a nastavte kurz na setkání!“

„Jsou to Dzyané, pane!“

„Dzyané?! To není možné! Trigaard by nepřipustil útok na jiného člena Kontinua! Musí to být omyl.“

„Pane, zaznamenávám další dzyanské lodě! Patnáct… ne, třicet osm… počkat, sto jedenáct… proboha! Dvacet osm tisíc tři sta padesát dva signatur, pane! Jsou kolem celé planety!“

Vodní hladina na lodivodově pultu zabublala a bleskově se vznesla do výšky, kde se rozprskla a kalný model planety Sodoma ihned obklopilo neprostupné pole červených kapek, které poletovaly v prostoru a seskupovaly se do formací.

Lodivod Antares hleděl na kapalnou projekci s pusou dokořán. „Proti takovéhle přesile nemáme šanci, jsme průzkumná loď, ne bitevník! Nachází se v tomhle systému ještě nějaké naše lodě?“

„Zjišťuji, pane!“

„Chci to vědět hned!“

Kapalná projekce se nepatrně změnila, když čtyři poletující tečky změnily svou barvu z červené na modrou.

„Zaznamenávám čtyři atlantské lodě, třem z nich selhává podpora života, čtvrtý signál je dosti slabý, vypadá to na bitevník třídy Nihilum, ale neodpovídá na naše volání.“

„Zřejmě jim během boje vypadla komunikace,“ přisvědčil Antares. „Navažte kontakt s dzyanskou flotilou a upozorněte nejbližší atlantskou kolonii, že probíhá rozsáhlý útok na planetu Sodoma!“

„Blokují naše vysílání, pane!“

Loď se mírně otřásla.

„Střílejí po nás!“

„Udržujte kurz! Zaměřte nejbližší lodě vším, co máme!“

„Rozumím!“ odpověděl spojovací důstojník. Všech pět pater velínu se ihned rozezvučelo vydávanými rozkazy, které spojovatelé rychle tlumočili posádce po celé lodi.

„ODIN na palubách pět až dvanáct připraven, pane!“

„Palte!“

Kapky znázorňující nejbližší dzyanská plavidla ohrožující Basileu se rozprskly a dopadly na zčeřenou hladinu oválného stolu.

„Pokračujte v palbě, chci mít v provozu veškeré ODINy do pěti minut!“

Lodí náhle otřásl mohutný náraz.

„Co to, ksakru, je?!“ lidovod Antares zavrávoral.

„Jeden z dzyanských výsadků právě naboural do vnějšího pláště!“ odpověděl Ra’Mule.

„Jak je to možné? Kolem lodi je přeci vztyčené tlumící pole, všechny zdroje energie jsou bez vyjímky eliminovány!“

„Museli znát vaše velicí kódy, pane!“ odpověděl spojovací důstojník.

„Máme tu narušení bezpečnosti na palubě osm!“ hlásil Ra’Mule.

Antares si oběma rukama chytl holou hlavu a na místě se otočil. „Pokud se Dzyanům podařilo dostat na Basileu, je vše ztraceno!“

„Pane, nejsou to Dzyané! Týmy hlásí, že výsadek je plný uprchlíků ze Sodomy a začínají z vyprošťovacími pracemi!“

„Pane!“ ozvalo se z druhého patra proskleného velína. „Analyzoval jsem velící kód, jímž byla prolomena naše obrana… tohle byste si měl poslechnout. Nebyl to váš kód, ale osobní identifikace jednoho z herakliontů.“

„Herakliont?! Tady?!“

„Pane… tohle se vám nebude líbit. Podle databáze je to kód bývalého heraklionta Eridia.“

Antaresovi se rozechvělo chřípí. „Pak máme větší problém než jsou Dzyané! Uvědomte všechny bezpečnostní týmy! Máme na palubě hledaného zločince a vraha, je patrně ozbrojený a velice nebezpečný! Může mi sakra někdo vysvětlit, jak je možné, že jeho identifikace nebyla dávno vyřazena z bezpečnostního okruhu?!“

Lodí zachvěla další série explozí.

„Pane, mateřská loď Dzyanů se přiblížila na dostřel svých zbraní!“

„Připravte se, bude to házet!“ oznámil Antares. „Ra’Mule, máte velení, otočte loď a zadejte kurz zpět ke skočné bráně, zkuste nás odtud dostat pokud možno živé!“

„Provedu, pane!“

„Dobře, já jdu přivítat naše nové hosty!“

***

Paluba osm skýtala svým proskleným stropem úchvatnou podívanou na bitvu, jež zuřila venku ve studeném kosmu. Modře žhnoucí střely ODIN se nořily jako rychle mrštěné oštěpy do trupů dzyanských kolosů a způsobovaly jim vážná poškození. Naopak veškeré protivníkovy zbraně pár desítek metrů nad Basileou zhasly jako svíčka a do trupu lodi narážely jen neškodné kovové obaly projektilů – tlumící pole stále fungovalo.

„Netlačte se prosím! Všem bude poskytnuta lékařská pomoc, jeden po druhém, prosím!“ Řval mladičký doktor na rozvášněný dav přeživších uprchlíků, který se hrnul z poškozeného tunelu.

„Jaký je stav?“ optal se ho lodivod Antares, když se mu podařilo k němu konečně prodrat.

„Celá zadní sekce je v troskách vinou toho nárazu, ale orgon ji rychle zaceluje. Co se týče Eridia, uzavřeli jsme celou palubu, aby neproklouzla ani myš. Pokud tady ten parchant je, tak ho dostaneme!“

Antares se otočil k vyděšeným lidem a zplna hrdla zařval: „TICHO! Prosím vás o ticho! Už jste v bezpečí! Jste na vesmírné lodi Basilea! Víme o tom, že se v davu mezi vámi ukrývá hledaný terorista jménem Eridias! Jeho kódy vám umožnily proplout tlumícím polem! Vydejte nám ho, prosím, jistě vám nemusím připomínat, za jak strašný zločin musí být souzen!“

„Eridias tady není!“ ozvala se žena vedle zakrváceného dítěte. „To já jsem zadala ty kódy, svěřil mi je před tím, než jsme odlétli z toho pekla!“

„Co se tam stalo?“ nechápal Antares. „Proč vás Dzyané napadli?”

„Nemám tušení… přišlo to tak rychle! Všechna velká města lehla popelem, dzyané sestoupili na povrch a začali… začali-“ v jejích očích se zatřpytily slzy. „Ženy, děti, bylo jim to jedno, všechno spálili! Zachránil mě, víte? Řekl, že já jsem klíč k budoucnosti!“

„Muselo to být hrozné,“ přisvědčil Antares a nabídl ženě své rámě. „Nikoho jiného jsme zatím nezachránili, vy jste první a modlím se, abyste nebyli i poslední! Jak se jmenuje, má drahá? A kde jste přišli k dzyanské lodi?!“

„Dlouhý příběh, lodivode!“ sykla plavovlasá žena, sahaje si na svou zakrvácenou nohu. „Jsem doktorka Thestel Eridani, k vašim službám!“

„Lékařka?!“

„Ne, jsem vědec, pracovala jsem na výzkumu vibrací vznikajících třením planetárních systémů o subatomární mřížku třetí dimenze.“

Lodivod Antares obdařil doktorku dalším nechápavým pohledem.

„Ach! Promiňte! Jednoduše jsem poslouchala zvuk samotného vesmíru.“

„A jak zní, doktorko?“

„Mnohem klidněji, než střelba z ODINů!“

„Dobrá, doktore, odveďte ty lidi na ošetřovnu!„

Lodí zazněl Ra’Mulův vysoký hlas: „Trhlina na palubě dvě, sektor C, servisní týmy ať okamžitě dohlédnou na evakuaci celé sekce!“

Basilea se znovu mohutně otřásla.

„Co se děje?“

„Tlumící pole už nemůže pojmout více energie a začíná selhávat,“ vysvětloval Antares. „Jestli se do pěti minut nedostaneme ke skočné bráně, dopadneme stejně jako Sodoma – rozstřílí nás napadrť!“ Lodivod si vyhrnul rukávy své modré uniformy s černými přezkami a vzal doktorku Eridani do náručí, aby ji mohl uložit na levitující nosítka, která k nim neslyšně připlula. Vyčerpaná žena na ně ulehla a spatřila nad sebou něco, co jí doslova vyrazilo dech. „Podívejte!“

V obruči z černého lesklého kovu, jíž Atlanťané říkali skočná brána, se náhle začaly objevovat konvoje přilétajících lodí. Byly jich stovky!

Antares i doktorka Eridani vzhlíželi k prosklenému stropu s ústy dokořán.

„Konečně jsou síly vyrovnané!“ usmál se lodivod. „Vidíte? Támhle je vlajková loď Pelegal! Vypadá to na rychlé vítězství!“

„Takže měl pravdu!“ zamračila se doktorka při pohledu na šedé kolosy plující prostorem. „Orichalková válka začala… Čeká nás dvanáct let pekla!“

17.12.2012 Oz­brojená modlitba

05:47 EET, káhirská věznice, Káhira

Stařec stál na hromadě ohořelých trosek a jeho pichlavé oči si znovu a znovu prohlížely tu spoušť kolem sebe. Z dzyanova vězení se stalo rumiště, přičemž z démona samého nezbylo nic víc než hromada zkrouceného kovu rozmetaného po celém sále.

„Pane, našli jsme další tělo!“ oznámil mu agent NSA. Stařec ve vší opatrnosti slezl z betonové drtě a následoval ho do protějšího rohu místnosti, kde právě agenti vytáhli zpod sutin ohořelý kus těla. Stařec si ho prohlédl, aniž by hnul svalem ve tváři, a nasupeně vyprskl: „Vždyť je to člověk! Najděte mi dzyanovo tělo, tak zněl váš rozkaz! Někde tu musí být! Ten jeho skafandr dozajista uchránil alespoň zbytky organismu. Najděte ho!“

„Chtěl jste mě vidět?“ ozval se za starcovými zády mužský hlas. Byl to William Drake.

„Á, Williame!“ zvolal s nuceným úsměvem stařec. „Ano, ano, potřeboval jsem s vámi mluvit. Jak jste mohl vytušit, vše se změnilo.“

„Jsem si toho vědom, pane, viděl jsem ten přenos, je toho plný internet. Chcete, abych ho znovu chytil?“

„Ne, ne, velení celé operace přenechte laskavě mé maličkosti. Williame, vy musíte všechno své úsilí věnovat odhalení tajemství pyramid! To je klíč ke všemu! Subjekt 12 musí být zastaven a jediný způsob, jak toho dosáhneme, je, že konečně přijdeme na kloub tomu, co má za lubem.“

„Rozumím, pane, hned se dám do práce,“ přitakal Drake a jeho obezřetný pohled spočinul na zaschlé kaluži krve po jeho levici. „Myslíte si, že ten Orichalk je skutečný?“

„Bohužel to tak vypadá,“ odpověděl mu stařec. „Po celé planetě byl naměřen obrovský nárůst neznámého typu radiace. Proto ho musíme najít co nejdříve. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby Orichalk ukořistila Čína nebo Rusové? S tím právě Subjekt 12 počítal, chtěl vytvořit chaos, oslabit naši pozici, aby se tak mohl dostat k pyramidám… a daří se mu to setsakramensky dobře! Ztrácíme kontrolu, Williame. Jakoby to už tak nebylo špatné od toho fiaska s přestavením NOSTRADAMA. Nemáte ani ponětí, jaký blázinec panuje za mořem, kolik úsilí nás stojí držet vše v utajení. Až příliš očí teď pozoruje Egypt!“

„Víte moc dobře, že jsem nesouhlasil s veřejnou prezentací, NOSTRADAMUS ani my jsme na to ještě nebyli připraveni,“ zamračil se Drake.

„Vám se nemám co ospravedlňovat,“ řekl nepřítomně stařec, hloubaje nad událostmi včerejšího dne. „Můžete jít, doktore… počkejte, ještě jedna věc! Nemáte tušení, proč celý bezpečnostní systém vypadl zrovna v momentě, kdy ta arabská chátra vpadla do věznice? Přijde mi to jako moc velká náhoda.“

„Nevěřím na náhody.“

„Já také ne. Poté mě ale nezbývá nic jiného, než najít toho, kdo je za to zodpovědný, a náležitě jej potrestat.“

„Přeji úspěšný lov,“ uklonil se Drake a, nedaje na sobě znát sebemenšího provinění, odebral se k východu.

06:03 EET, Al-Matariya, Hnízdo

Do liduprázdné Spojovatelny se vřítila skupina Strážců vedená Malikem. „Položte ho tady na stůl!“ zavelel. „Kde je ten zatracenej Seamus?!“

„To je dobrý, nechte mě!“ Eridias se s vypětím všech sil posadil na dubovou desku a roztrhl svůj černý svršek, aby si zranění pečlivě prohlédl. Arabové s hrůzou o krok ustoupili, když spatřili hnisavou ránu na jeho pravém boku, z níž se do všech stran šířily modré provazce fosforeskující tekutiny. „Do hajzlu!“ utrousil.

„Kairo, běž zjistit, co Larkinovi tak dlouho trvá!”

„Proč se tak staráš? To on může za to, že je Kasam po smrti! Jen ho nech, ať se uzdraví sám jako minule!“

„Ty drzá couro!“ rozvzteklil se Malik. Vzal Kairu za vlasy, srazil ji na kolena a přiložil jí k hlavě nabitou pistoli. „Už tě tu mezi námi trpět nehodlám!“

„To by stačilo!“ okřikl ho Eridias. Vstal a v ruce pevně sevřel kufřík s Orichalkem. „Nech ji být!“

„Máš pravdu, nechme těch her!“ ušklíbl se Malik a namířil zbraň na něj. „Dej mi ten kámen!“

„Nebo co?! Zastřelíš mě?! Umírám… pomalu a bolestivě… prokážeš mně velikou službu, jestli zmáčkneš spoušť. A beze mne ten kufřík nikdy neotevřeš.“

Malik pokrčil rameny a namířil zbraň zpět na chvějící se Kairu. „Tak zabiju ji.“

Eridias udělal krok dopředu, kolem něho to ale zacvakalo, jak proti němu Strážci pozvedli své zbraně. „Nebuď blázen! K čemu ti Orichalk bude? Nemáš ani představu jak využít jeho potenciál!“

„Ó ano, mám!“ zazubil se Malik. „Najde se spousta zájemců, kteří za něj budou ochotni zaplatit! A peníze, Džibrile, peníze nám pomohou konečně vytvořit dobře vyzbrojenou armádu, se kterou jednou pro vždy vyženeme tu americkou pakáž zpět do svého bezbožného pekla! Alláh nám dal znamení, neboť svému lidu seslal další kámen, jenž mu pomůže k velikosti!“

Všichni Arabové v místnosti rázem propukli v nadšený jásot.

Eridias si zklamaně povzdechl. „Já starý hlupák! Měl jsem to předvídat. Orichalk zatemnil mysl i Trigaardu, byl jsem pošetilec, když jsem doufal, že takový ubožák, jako jsi ty, by mohl odolat Luciferově daru!“

„Otevři ten kufřík!“

Eridiův pohled spočinul na zubožené Kaiře, která se krčila u Malikových nohou. V jejích uslzených očí se zračil výraz naprostého smíření se svým osudem; očekávala, jak každou chvílí Arab stiskne spoušť a ohlušujícím výstřelem skončí to utrpení. Eridias tomu ale nehodlal přihlížet, dal slib.

Vydej mu ho, Arab ti nikam neuteče, je v pasti. Zachraň tu dívku a nech se ošetřit – rána musí být dezinfikována, zpomalí to postup nanitů k důležitým orgánům.

Ozvalo se hlasité cvaknutí, když Eridias přejel prsty po hřbetě kufříku.

„Výborně, polož ho na stůl a odstup!“ pokračoval Malik. „Abdule, dohlídni na něj!“

Jak rozkázal, tak se i stalo. Abdul kufřík otevřel, aby se přesvědčil o jeho obsahu. Chabě osvětlenou místnost rázem zalila teplá červená záře.

„Abdule?“

„V pořádku!“ přikývl Arab a zavřel kufřík.

Kaira se na Eridia nevěřícně podívala.

Malik schoval pistoli a vrhl se po kufříku, aby se sám přesvědčil. „S tebou je radost obchodovat, Džibrile! Teď se odtud oba kliďte!“

„Potřebuje ošetřit!“ namítla Kaira.

„Najednou se staráš?! Nebylas to ty, kdo mu ještě před chvílí dával za vinu Kasamovu smrt?! Máte oba deset minut na to, abyste opustili Hnízdo, pak dám rozkaz ke stíhání dvou uprchlých zrádců!“

Kaira neváhala, vstala a vzala sotva stojícího Eridia kolem ramen. „Tohle jsi neměl dělat! Vůbec mi to neulehčuješ! Jsi pěknej parchant!“

„Stačilo by prosté děkuji!“ usmál se Eridias.

„Tik, tak, čas vám běží!“ Malik s pobaveným výrazem ukazoval na své hodinky.

„Chytni se mě!“ řekla odhodlaně Kaira a obmotala si Eridiovu levou paži kolem krku, načež šouravou chůzí vyrazili k východu.

„Musíme ti sehnat pomoc!“

„Malik nás k Larkinovi nepustí!“ sykl Eridias,

„Štěstí, že ta irská zmije není jediným felčarem v Káhiře.“

„Proběhlo vše dle plánu, doktore?“ optal se Alex, když jeho stvořitel vešel do pracovny.

„Ano, Alexi,“ Drake se vyčerpaně sesunul do křesla a složil hlavu do dlaní. „Výbuch zničil všechny důkazy, přesto však mají podezření, že někdo sabotoval bezpečnostní systém.“

„To je pochopitelné. Nicméně si nemusíte dělat starosti, doktore, pravděpodobnost odhalení našeho zásahu do systému se blíží nule. Mohu se vás zeptat na něco osobního, doktore?“

„Beze všeho, Alexi.“

„Jaké to bylo umřít?“

Drake prudce vzhlédl, jakoby ho NOSTRADAMOVA otázka nesmírně překvapila. „Proč to chceš vědět?“

„Shledávám to zajímavým.“

„Bylo to jako-jako by mě někdo hodil do studené vody a já klesal stále hlouběji a hlouběji do tmy a pak-pak mě najednou něco prudce vytáhlo zpátky na hladinu a já byl opět mezi živými.“

„Tomu nerozumím.“

„Ovšemže ne!“ usmál se Drake. „Jsi jenom stroj. Jak bys mohl? Teď mne omluv, musím si sbalit, vracíme se totiž do Gízy!“

„Potvrzuji, již jsem byl srozuměn doktorem Lehnerem, který vás netrpělivě očekává. Právě spolu totiž vyhodnocujeme poslední nasbíraná data!“

„Pověz mu, že jsem do hodiny namístě. Je načase rozlousknout další záhadu!“

„Potvrzuji!“

07:43 EET, velitelství NAU ARMY, Gízská plošina, Egypt

Plukovník Heller si prohlížel na dotykovém stole nejnovější satelitní snímky Káhiry, zatímco na obrazovkách po celém velitelství běžely živé přenosy od amerických jednotek přímo z Káhirských ulic.

„Tým Bravo, Hurikánovi, zajistili jsme prostor okolo objektu, prosím potvrďte!“

„Tady Hurikán!“ odpověděl do vysílačky major Atkins, stojící hned vedle plukovníka Hellera,

„Týmy Bravo, Hydra, Centaur, Charlie a Delta, máte zelenou!“

„Rozumím, jdeme dovnitř!“

Na obrazovkách se to začalo hemžit záběry z infračervených kamer a noktovizorů, když zásahové jednotky vyrazily dveře a vpadly do temných prostor káhirských bytovek.

„Zajistili jsme suterén, pokračujeme do prvního patra!“ ozývalo se z reproduktorů. „Nepřítel na mých jedenácti, fire in the hole!“

„Hurikáne, tady Bravo-6, objekt zajištěn!“

„Delta-1, jsme namístě, pokračujeme do druhého patra.“

„Vyčkejte, Delta-1, máme tu potvrzení o nepřátelské buňce v sektoru 47!“ informoval tým major Atkins.

„Rozumím!“

Plukovník Heller táhlým pohybem ruky nechal satelitní snímky zmizet a na stole se zobrazila podrobná mapa celé oblasti.

„Pane?“ za plukovníkovými zády se ozval hlas seržanta Foxleyho.

„Copak se děje, seržante?“

„Pane, venku stojí lidé od NSA, chtějí s vámi mluvit.“

Plukovník Heller zbrunátněl. „Další šašek v kvádru?! Kde je vůbec náš doktůrek?“

„Nevím, pane!“ odpověděl Foxley.

„Tak mi to urychleně zjistěte!“

„Rozkaz, pane!“

Plukovník Heller nasupeně vyšel ze stanu a zamířil k příjezdové cestě, kde už na něj čekal armádní humvee s dvojicí agentů NSA, kteří mu pohotově otevřeli dveře k zadním sedadlům. Plukovník nastoupil a jeho plamenný pohled spočinul na starci sedícím vedle něj.

„A kdo jste, k čertu, vy?!“ spustil.

„Takhle mluvíte se všemi svými nadřízenými, plukovníku?“

„Jen s těmi, o nichž nevím, že mými nadřízenými jsou! Podívejte se, řeknu vám to na rovinu, na tohle nemám čas! Jste očividně jen další úředníček, jehož sem poslali, aby mně házel klacky pod nohy, zatímco dělám svou práci! Dobrá, dělejte, jak myslíte, teď mne ale laskavě omluvte, mám tu válku, co musím vyhrát!“

Stařec se usmál. „V tom případě si rozumíme, plukovníku. Nemám v nejmenším úmyslu vám práci ztěžovat, právě naopak! Máte volnou ruku ve všem, co uznáte za vhodné, týkající se této operace, žádné papírování, žádné zpovídání se vyšším místům, je řada na vás, abyste konečně dokázal, že si svoji pověst honícího psa zasloužíte.“

„Kdo vy, sakra, jste?“ zamračil se plukovník.

„Doutník, plukovníku? Slyšel jsem, že je máte ve veliké oblibě, dominikánské Fuente Opus, velmi vzácné zboží.“

„Co po mně chcete?“

„Pouze to, abyste dělal svou práci. Váš prvořadý úkol je přeci chytit Subjekt 12 a spolu s ním zajistit i Orichalk.“

„Obávám se, že to se brzy změní. Velení dostalo zprávy, že Rusové postupují přes Turecko a Sýrii k Egyptu. Číňané jsou jim v patách, takže v poledne dorazí generál Thurman s třetí a čtvrtou pěchotní divizí a já budu pravděpodobně odvolán z mé dosavadní funkce.“

„To budete, nicméně by byla škoda za sebou nechávat nedokončenou práci, nemyslíte, plukovníku? Slyšel jsem o vašem bratrovi, prý trpí zhoubným typem cystické fibrózy. Věděl jste, že nedávno byla objevena nadějná léčba pomocí genetické rekultivace? Ó ano, je však velice nákladná a zatím se testuje pouze na pečlivě vybraných pacientech. Vašemu bratrovi ale moc času nezbývá. Mohl bych zařídit, aby se objevil na prvním místě pořadníku.“

Plukovníku Hellerovi poklesla brada.

„Chci od vás pouze dvě prosté věci: Orichalk a Subjekt 12. Přineste mi je! Armáda bude mít plné ruce práce, až vypuknou boje, vy ale znáte terén, máte mezi Araby své zvědy! Jste moje poslední eso v rukávu.“

„Budu potřebovat své muže, a to celou moji jednotku včetně vyšších důstojníků!“ vyhrkl okamžitě Heller.

„Máte je mít!“

„A žádní další úředníčci!“

„Ani jedna kravata, máte mé slovo.“

Seržant Foxley pozoroval, jak Heller vystupuje z auta s hloubavým výrazem na tváři. Zvedl se prach a humvee vyrazilo po příjezdové cestě zpět k heliportu, nechávajíc plukovníka svým myšlenkám.

„Je všechno v pořádku, pane?“

„Co?“ trhl sebou zadumaný Heller. „Ach, ano! Ano, všechno v pořádku, seržante. Máte třicet pět minut na to, abyste našel svou polní výstroj!“

„Nerozumím vám, pane?“

„Ale no tak, Foxley, neříkejte, že vám to vaření kafe a zakládání složek už nelezlo krkem? Beru celou četu do Káhiry, včetně vás, seržante! Musíme získat Orichalk dříve než nepřítel, tak zní naše nové rozkazy.“

„Pane, to ale znamená vpadnout do káhirského podzemí a najít Strážce, to nebude lehký úkol, zvlášť, když nemáme ponětí o rozsahu těch chodeb.“

„Nesmysl! Když jsem vykouřil z děr Talibánce, poradím si i s touhle svoločí. Vlastně jsem přemýšlel, že bychom na ně mohli použít stejnou taktiku jako na Zawahiriho v Sudánu.“

„Chcete použít A-RAD? Pane, nevím, jestli to bude fungovat, geografická analýza odhalila spousty podzemní vody v celé oblasti.“

„Tak provedeme více vrtů! Svolejte muže a pak si sežeňte výstroj, to je rozkaz, seržante!“

„Ano, pane!“

11:58 EET, nemocnice El-Kahera, Káhira

„Uhněte! Pozor, mám tu raněného!“ Kaira se drala zástupem zbědovalců, který se tísnil u vchodu do zděné nemocniční budovy. Eridias ji visel na rameni a přes hlavu měl obmotaný bílý šátek, aby mu nebylo vidět do obličeje.

„Doktora! Mám tu raněného, prosím!“ řvala Kaira.

Měla štěstí, protože z davu se vynořil arabský mladík v ohořelém doktorském plášti a chytl Eirida právě v okamžiku, kdy zavrávoral. „Co se mu stalo?“

„Já nevím, nebyla jsem u toho!“ vysvětlovala Kaira. „Má hlubokou ránu na pravém boku, myslím, že je zanícená.“

„Dobrý, podívám se na to, musíme ho ale dostat na nějaké klidnější místo. Pojďte, pomozte mi s ním dovnitř.“

Společnými silami zavlekli Eridia do nemocničních prostor, kde se po podlaze i na sedačkách váleli další zranění, naříkající a prosící o pomoc. Mezi vším tím zmatkem se procházeli po zuby ozbrojení američtí vojáci, jež měli za úkol udržovat pořádek ve zdejší čtvrti.

„Nebojte se, jsou tu jen kvůli svému zraněnému druhovi, který je právě na sále,“ konejšil Kairu doktor, když spatřil její vyděšený výraz.

„Vy pomáháte Američanům?!“

„Snažíme se poskytnout pomoc každému, kdo ji potřebuje, navíc, byli to právě Američané, kdo nás zásobil alespoň tím málem lékařských zásob, co tu máme.“

Ocitli se v přeplněném nemocničním pokoji. Na zemi i na lůžkách se tísnily tucty nemocných lidí. Mladý lékař překročil ležící ranéně a s Kaiřinou pomocí usadili Eridia do vlhkého rohu místnosti. „Tak se na to podíváme!“ zvolal a vyhrnul Eridiovi svršky, aby dobře viděl na jeho zranění. „Můj bože, co se vám to stalo!“ vyhrkl.

„Řekněme, že mám štěstí na své nepřátele!“ sykl Eridias. „Prostě mi to dezinfikujte, doktore, nechci tu zůstat dlouho.“

„V tomhle stavu nikam nemůžete, člověče! Máte to pěkně zanícené!“ Doktor mu změřil tep a následně ohledal ránu. „Vypadá to na sepsi.“

„Na co?“ trhla sebou Kaira.

„Otrava krve,“ vysvětlil Doktor „Počkejte tady, uvidím, co se dá dělat. Budeme potřebovat obvazy, dezinfekci a širokospektrální antibiotika. Pošlu sem sestru, vydržte!“

Doktor vyběhl z místnosti a zanechal Kairu s Eridiem zvědavým pohledům desítek nemocných.

Doktor Drake usrkl černý čaj, nespouštěl přitom oči z dotykového stolu, na němž se právě zobrazovaly fotografie pořízené při projektu Montauk.

„Alexi, chci spustit nové vyhledávání.“

„Potvrzuji.“

„Vyhledej všechny lékařské záznamy o jménu Alexander v lokalitě Wiltshire, Anglie. Hledání zuž na dětské pacienty, rok narození 1970 až 1980.“

„Potvrzuji, doktore Drakeu.“

„Alexi, už jsi hotov se sindexací jména Marduk?“

„Sindexace bude dokončena za čtyřicet osm hodin a padesát sedm minut.“

„Dáváš si pěkně načas.“

Plenta se rozhrnula a do stanu vešel Mark Lehner. „Vítej zpátky na plošině, Williame, neruším tě?“

„Ne, samořejmě, že ne,“ Drake jedním rychlým tahem nechal zmizet všechny fotografie a místo nich se na stolní desce zobrazily plány komor Velké pyramidy. „Máš pro mě dobré zprávy?“

„Kéž by!“ odplivl si rozčilený Lehner. „Celé to je fraška! Rozkopali jsme půlku Gízy, ale je to úplně k ničemu, žádná stopa po dutinách nebo podzemních chodbách! Nic! Ty komory pod Sfingou se dočista vypařily, jakoby tam vůbec nebyly!“

„Chceš říct, že jsme všichni měli nějakou davovou halucinaci? Spatřilo je té noci přes tucet svědků včetně mě!“

„Ne, to ne, Wille, jen říkám, že tu nic nedává smysl!“

„Možná dává, možná to až bije do očí a jenom my jsme tak hloupí a nevidíme ho.“

„Jo, něco podobného mi před lety tvrdil i Gantenbrink.“

„Počkej chvíli! Chceš mi říct, že tohle není poprvé, co se něco podobného stalo?“

„Vůbec ne! Děje se to snad odjakživa! Začalo to ve třicátých letech Petriem a Kinnamanem, prý objevili na západním svahu Velké pyramidy tajnou komoru nacpanou až po strop antigravitační technikou, jenomže když se na místo posléze vrátili i s celým výzkumným týmem, komora byla pryč! Pak přišel Gatenbrink s robotem Upuautem a objevil prostor za zdí šachty, co vede z královniny komory, přesněji téhle!“ Lehner ukázal na dotykový stůl. „Máme přesné záznamy o tom, jak laserový paprsek pronikl vyvrtanou dírou a zmizel ve tmě. Byla tam dutina, nikdo o tom nepochyboval! Vyslali jsme proto dalšího robota, a co se nestalo?! Dutina byla fuč! Paprsek narazil na kámen! Mysleli jsme si, že to byla chyba přístrojů, ale následovala další podivná měření: Waseda, SRI, ECF, ti všichni provedli měření, jež odhalila labyrinty chodeb a dutin jak pod Sfingou, tak ve Velké pyramidě. Prosvěcovali jsme pyramidu zevnitř, zvenčí, prováděli jsme akustické sondáže, dělali jsme vše proto, abychom ta kontroverzní měření potvrdili, a pokaždé jsme narazili jen na kámen! Gíza je hotové město duchů!“

Doktoru Drakeovi začaly v očích plát veselé plamínky. „Takže… máme tu komory, co se objevují, kdy se jim zachce, zajímavé.“

„Myslíš si, že jsem se musel docela zbláznit.“

„Vůbec ne, Marku! Právě naopak, připustit si nemožné je první krok správným směrem. Znáš tohle místo lépe než kdokoliv jiný, řekni mi… k čemu myslíš, že tenhle komplex slouží?“

„No, dle mého názoru je Velká pyramida časová schrána obsahují všechno vědění a technologii atlantských stavitelů. Podívej se na ten nákres! Nic tu nesedí, máme zde čtyři šachty, které vycházejí z královy a z královniny komory a končí v kameni pár desítek metrů dále, jakoby se měly napojit na další soustavu chodeb a komor, které tam ale nejsou! A všimni si, jak jsou všechny komory vybudovány v dolní polovině pyramidy, to přeci nedává žádný smysl! Pod špicí pyramidy by přeci mělo být nejvíce komor, neboť tam na ně působí nejmenší váha z navršených kamenů!“

„Vypadá to, jakoby stavitelé pyramid v nás chtěli záměrně vzbudit tyhle otázky.“

„Přesně tak, Wille! Možná je to náš důvtip, co nám brání rozluštit tajemství pyramid! Co když na to ještě nejsme připraveni?“

„Mluv za sebe.“

„Počkat, ty máš nějakou teorii, proč se to všechno děje?“

„Mám jich spoustu a v tom je ten problém.“

„Dobrá, jsem zpět, vydržte, tohle bude bolet!“ řekl doktor, když se prodral zpátky k raněnému Eridiovi. V rukou držel obvaz, lahvičku s hnědou tinkturou a sadu na šití. „Máme velký nedostatek anestetik, takže vám to budu muset sešít bez lokálního umrtvení. Dobrá zpráva je, že nebyl vážnějí poškozen žádný důležitý orgán.“

„A ta špatná?“ sykl Eridias, jakmile mu doktor přiložil gázu k zhnisané ráně.

„Už nemáme žádná antibiotika. Podařilo se mi sehnat dvě poslední pilulky Ampicillinu, jenže to vám vydrží na pouhých dvanáct hodin. Je mi líto, ale nemohu pro vás udělat víc.“

„Možná bych věděla, kde nějaké prášky sehnat,“ vložila se do rozhovoru Kaira.

„Opravdu?“ užasl doktor.

„A-ano, ačkoliv nevím, jaké potřebuje.“

„Napíšu vám krátký seznam!“ Doktor neváhal, vytáhl z útrob svého pláště tužku se zápisníkem a horečně naškrábal pár jmen. „Hledejte antibiotika, jakákoliv z těchto uvedených mu mohou zachránit život!“

Kaira přikývla a schovala si útržek papíru do náprsní kapsy své bundy.

„Děkuji za vaši pomoc, kéž bych věděla, jak se vám odvděčit!“

„No, mohla byste mi něco slíbit.“ Mladý Arab se zhluboka nadechl.

„A copak?“

„Až tohle peklo skončí, mohla byste sem přijít a pozvat mě na večeři. Já-já vím, že to je proti všem pravidlům i zvyklostem, aby žena zvala muže ke schůzce, jenže já neznám vaše jméno, ani nevím, odkud jste!“

„Ó, tomuhle se říká osud!“ usmál se Eridias. „Zachránily mě ženské vnady!“

Kaira se zdála být dosti zaskočená takovou otázkou, avšak nakonec přikývla. „Měla bych vyrazit.“

„Počkej, kam přesně chceš jít?“ pošeptal jí důvěrně Eridias.

„Vplížím se zpátky do Ústředí, Larkin má ve skladu slušnou zásobu léků. Všimla jsem si toho, když jsem mu párkrát pomáhala s ošetřením raněných.“

„Vrátit se tam je čirá sebevražda! Pokud tě Malik chytne, zabije tě!“

„Můj bratr za tebe dal život! Nechci, aby jeho oběť byla zbytečná! Znám pár nehlídaných tunelů napříč Hnízdem, budu v pořádku.“

„Nedovolím tě to udělat!“

„Teď se staráš?! Teď, když konečně víš, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí?! Na tohle nemáme čas! Brzy se vrátím!“

Kaira se zvedla ze země a bleskurychle zmizela v davu. Eridias se pokusil vstát, jeho počínání ale zarazil mladičký doktor, který ho usadil zpět na zem a snažil se zašít poraněný bok.

Lehner věnoval Williamu Drakovi jeden ze svých vzácných nechápavých pohledů.

„Dovol mi to vysvětlit. Už od mala mám dar vidět věci kolem sebe v matematických souvislostech, místo not si dosazuji čísla, lidské chování ztotožňuji s rovnicemi o mnoha neznámých, čas pro mě není ničím víc než cyklická anomálie. NOSTRADAMUS opravdu je mé dítě… ve všech směrech.“

„Chápu, kam tím míříš.“

„Nechápeš, Marku, nikdo to nechápe. Pro mne není Velká pyramida jen obrovská hora navršeného kamene nebo pokladnice dávných věků, ta stavba je plná numerických poselství, od zlatého řezu a Pythagorovy věty začínaje po číslo pí a fí konče! Je to naprosto přesný matematický model naší planety, věděl jsi o tom? Výška, délka, šířka, její poloha a orientace, data zpracovaná NOSTRADAMEM mluví jasně – Velká pyramida je zpodobněním Země, nese v sobě všechny informace o jejím tvaru, rotaci, místě ve Sluneční soustavě-“

„K čemu by si někdo dal práci s tak složitou koncepcí?“

„Já nevím. Možná-možná to nemá s funkcí pyramid nic společného, možná tomu přikládám až moc velikou důležitost. A to je právě ono! Gíza je přeplněná takovými anomáliemi a vzorci, že nevím, který mám zohlednit jako první, abychom vyřešili náš problém mizejících komor a účelu tohoto komplexu. Celé ty roky jste na to šli špatně, Marku, a omlouvám se, jestli se tě to nějak osobně dotklo. Zde se přes dvě století využívaly k objevování pouze krumpáče a lopaty, teď je načase, aby na řadu přišlo také tohle!“ Drake si poklepal na své čelo.

„Co navrhuješ?“ zamračil se Lehner.

„Musíme znovu přezkoumat všechna data, která jsme o Gíze nashromáždili. Potřebuji najít něco, cokoliv, co by mě nasměrovalo správným směrem. Zatím stojíme na rozcestí. Nicméně… ze všeho nejdřív provedeme pár měření v králově komoře, abych se ujistil, že kolem pyramidy není elektromagnetické pole.“

„Elektromagne­tismus?“ Lehnerovi se jeho nápady zdály čím dál šílenější.

„Věř mi, Marku, o mizejících objektech neslyším poprvé! Ve skutečnosti jsem byl svědkem několika zdařilých pokusů o zneviditelnění letadel, bunkrů i malých základen. Vláda se o takovouto technologii zajímá už od doby, co ji vyvíjeli Einstein s Teslou v projektu Rainbow. Prakticky se kolem daného objektu vytvoří pomocí série gigantických cívek silné elektromagnetické pole, jež následně odchýlí mikrovlnné radarové záření i světelné fotony, a tak se objekt stává neviditelným jak pro lidské oko, tak pro radar.“

„To zní slibně.“

„Byla to první úvaha, co mě napadla, když ses zmínil o mizejících komorách. Možná stavitelé pyramid vynalezli dokonalejší technologii, třeba nás vedu jen do slepé uličky, já nevím! Musíme to zkusit, nechci ponechat nic v náhodě.“

„Zavolám hned techniky!“ přikývl Mark Lehner.

16:29 EET, Al-Matariya, Hnízdo

Kaira se přitiskla ke zdi a ve vší tichosti se proplížila hlavním vchodem do Ústředí. Nebylo to příliš obtížné, řady Strážců za poslední dny značně prořídly. Ocitla se v liduprázdné hale plné mohutných sloupů a tísnivé tmy. Jediným zdrojem světla byl průchod na druhém konci sálu, odkud proudila mihotavá záře z elektrifikované Spojovatelny. Kaira našlapovala neslyšně jako kočka chystající se zaútočit na lstivou myš. Krok střídal krok, světlo se zdálo být čím dál jasnější. Náhle ji kdosi popadl za rameno.

„Má drahá, jsi v pořádku?“ zděsil se mistr Hakim, jakmile spatřil její mrtvolně bledý obličej.

„Mistře, buďte tiše!“

„Slyšel jsem tu strašnou zprávu o Kasamovi, je mi to moc líto!“

„Děkuji za vaši soustrast, ale máme málo času, buďte tiše!“

„Co šílíš? Hledám Džibrila, nevíš, kde je? Už dobrou půl hodinu ho nemohu nikde najít!“

„Vy to nevíte? Malik nás oba vyhnal na povrch! Džibril se schovává v El Kaherské nemocnici, je vážně zraněn a potřebuje léky!“

„Ten parchant! Tak tohle mu jen tak neprojde, pojď!“

„Ne, nesmíte mě prozradit, jestli zjistí, že tu jsem, zabije mě!“

„Nesmysl, to mu nedovolím!“

„Nebude se vás ptát o svolení!“

Světlo proudící ze Spojovatelny rázem pohaslo, když se v průchodu objevily tři temné postavy a zamířily si to rovnou k nim.

„Někdo jde! Mistře, prosím, nesmíte mě prozradit!“

„Dobrá, dobrá, schovej se za tamhleten sloup a počkej, dokud nebude vzduch čistý!“

Kaira se vrhla k nejbližšímu kamennému kolosu a schovala se v jeho stínu. Přestože se třásla po celém těle, našla odvahu a opatrně vykoukla ze svého úkrytu, aby ukojila svou zvědavost. Byl to Malik spolu s dvěma statnými Araby.

„Mistře Hakime!“ usmál se samolibě Malik, jakmile se oba muži setkali tváří v tvář. „To jsem rád, že jsem vás konečně našel! Víte, chystám se za chvíli promluvit k lidu tou starou vysílačkou, jako to dělával Kasam. U toho byste neměl chybět!“

„Na to rovnou zapomeň, jediný, kdo tu má co mluvit k lidu, jsem já!“

„Vždy jsem si myslel, že máme na spoustů věcí jiný názor. A vidíte? Nemýlil jsem se!“

„Nech těch vtípků, vím, co jsi udělal! Vyhnal jsi Kairu a Džibrila z Hnízda, aniž by ses o tom se mnou poradil!“

„Klepy se šíří rychle!“ tleskal Malik překypující dobrou náladu. „A copak byste mi na to řekl, hm, starče? Dal byste mi své požehnání?“

„Ovšemže ne!“

„Tak jsem udělal dobře, že jsem za vámi nepřilezl!“

Malikovi nohsledi se patolízalsky rozchechtali.

„Řekněte mi, mistře, proč by Strážci měli následovat starého, seschlého zbabělce, co ani nevěří v Mohamedovo učení a neřídí se přikázáními Koránu?!“

„Stále lepší bezbožný stařec než fanatický blázen!“

„Stále to slyším kolem sebe: musíš být blázen, to je bláhovost, čiré bláznovství, blázen, blázen, blázen, BLÁZEN! A víte co? Možná jím opravdu jsem!“ Malik vytáhl zpod svršků zbraň a namířil Hakimovi na hlavu.

Kaiře se sevřel žaludek.

„Maliku, přemýšlej!“ domlouval mu neoblomný Hakim. „Jestli mě teď zabiješ, výstřel upozorní všechny Strážce v okolí! Polož tu zbraň!“

Malik se pobaveně usmál. „Starouš má pravdu! Na co jsem to, kurva, myslel! Abdule, Kalífe, chopte se ho!“

Oba nohsledi popadli Hakima za ruce, přinutili ho narovnat svá shrbená záda.

„Allahu akbar!“ zvolal Malik a vrazil starci dýku přímo do srdce.

Každý sval v jeho vrásčitém těle se vzepjal, ozvalo se tiché zasténání a stařec se sesunul k zemi, kde naposledy vydechl.

Malik se sehnul, vytáhl z těla zakrvavenou dýku a očistil ji o Hakimův hábit. „Odneste tělo na povrch!“ rozkázal. „Ujistěte se, aby to vypadalo jako práce Američanů, pár kulek do hrudi by mělo stačit.“

„Rozkaz!“

„A dávejte bacha, ať vás nikdo nevidí! Hoďte ho do nějakého pytle, až ho budete přenášet!“

Kaira se sesunula k zemi. Nedokázala se pohnout, nevěděla, jak dlouho tam seděla ve tmě a zapomnění, přestala vnímat vše kolem, tu prázdnotu i bolest. Chytla se za kolena a zavřela oči. Byla sama, hluboko v podzemí, opuštěná, bez přátel, s žalem v srdci a s těžkým úkolem na svých bedrech.

Odpočívej, musíš nabrat síly.

„Kdo doopravdy jsi?“ špitl Eridias. Seděl v temném rohu nemocničního pokoje spolu s patnácti dalšími raněnými.

Jsem tvůj strážní anděl. Byla jsem vybrána, abych ti pomohla na tvé cestě.

„Vybrána kým?“

Něco s námi manipuluje, Eridie. Nejsme sami. Proto musíme být obezřetní.

„Odpověz mi!“

To nebude třeba, odpověď dávno znáš.

„Hej, kámo, je ti dobře?“ postarší Arab s obvázanou hlavou si přisedl k Eridiovi a mlsně se olízl. „S kým to mluvíš, hm? Mluvils se mnou? Na kohos to křičel?“

„Hleď si svýho!“

„Taky je slyšíš?“ Arab se nenechal odbýt. „Ty hlasy… pořád opakují to samé… to samé… slyšíš je taky, hm? Děti času se vracejí, Děti času se vracejí, stále dokola a dokola to opakují, doktor si myslí, že jsem nějakej pošahanej blázen, ty mně ale věříš, hm? Děti času se vrací domů! Víš to! Slyšel jsi to!“

Eridias na muže hleděl jako na zjevení. „Co to, sakra…! Kdo jsou Děti času?! To oni tě za mnou poslaly?!“

„Já nevím, nevím, nevím! Ty víš? Jo, ty něco víš, hm? Řekni mi, kdy se vrátí, kdy to přestane?“

„Nevím, co jsou zač!“

„Možná oni to budou vědět!“ Arab poklepal na rádio, které s sebou všude tahal. „Strážci budou zase vysílat, rozdávali tyhle věci, abychom slyšeli jejich hlasy, ano, ano, oni budou vědět, budou vědět, hm?“

Arab zapnul přijímač a všichni v místnosti zpozorněli, jakmile se z reproduktoru ozval Malikův hlas.

„Moji bratři, s těžkým srdcem vám musím oznámit, že včera naposledy vydechl velký muž – všemi milovaný Kasam. Stal se další obětí brutálního vraždění amerických okupantů. V našich řadách není člověka, jenž by netruchlil nad tou velkou ztrátou, ale ujišťuji vás, že naše odhodlání nikdy nebylo větší! Po celý rok jsme žili v útlaku, chudobě a hladovění, po celý rok jsme se třásli ve strachu o svůj život, naše svatostánky byly zneuctívány, naše identita pošlapávána, se zatnutými zuby jsme snášeli stanná práva, zabíjení, prosebný pláč našich na kost vyhublých dětí! A po celý ten rok se Strážci snažili zmírnit vaše utrpení, nasazovali vlastní životy, abyste měli co pít a jíst, bojovali ve jménu Alláhově proti bezvěrcům a hrdině odolávali jejich převaze i ničivým zbraním!“

V nemocničním pokoji propukl potlesk a nadšené volání.

„My, Strážci, jsme stateční, odhodlaní a silní… avšak nemůže vyhrát, pokud budeme proti nepříteli stát sami! Nadešel čas, abychom vám připomněli povinnost, kterou Alláh uložil do našich srdcí i svatých veršů! Nadešel čas pro Dár al-islam! Jestli chceme přežít, jestli si chceme uchovat svou víru, svou identitu, musíme se přestat krčit v bahně a jedním mocným úderem vyhnat bezvěrce z Egypta! Tohle je den, kdy tvrdě zaútočíme, tohle je den, kdy se země bude třást pod hněvem Mohamedova lidu! Volám své bratry po celé Káhiře! Povstaňte, neboť všichni jsme Alláhovi štítonoši a je to naše povinnost, náš džihád!“

Eridias uslyšel křik lidí za okny. Nedaleko v ulicích se ozvala kulometná palba.

„Už to začalo!“ tleskal šílený Arab. „Přicházejí, oni přicházejí!“

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz