Et in Arcadia Ego – 5. část: Není cesty zpět

V předchozím díle jste četli…

Eridiovi je v americkém zajetí podávána experimentální droga Ambrosie, která ho nutí zodpovědět každou Drakeovu otázku. Přiznává mu, že to byl on, kdo zabil jeho otce, a odkrývá rozezlenému Drakeovi nepříjemnou pravdu o jeho mrtvém bratrovi Alexandrovi, jenž zemřel vinou otcových nehumánních pokusů. Drake mu odmítá uvěřit a pokračuje nemilosrdně ve výslechu, na jehož konci si Eridias sahá na dno svých sil a nechtěně se vznítí i s celou místností.

Mezitím se Kasam ve své cele dozvídá, že oním tajným Hellerovým informátorem je Mistr Hakim, který tak činil, aby chránil Strážce a Kasamův život. Ten ale starcovy činy nechápe a cítí se zrazen.

INTERMEZZO

16:00, 1. 5. 1345 BC, úpatí hory Choréb, Egypt

Teplé sluneční světlo proudilo do jeskyně a zahánělo tak černou tmu hluboko do nitra Boží hory. Zbídačelý Egypťan hltal plnými doušky vodu, kterou si přinesl z blízkého pramene. Zbudoval si tu skromné tábořiště s plápolajícím ohništěm a s několika ovčími kůžemi na spaní. Jeskyně se mu zamlouvala, byla temná, nenápadná, dobře jej chránila před zvěří, ba dokonce před očima svých pronásledovatelů. Náhle se z temného nitra jeskyně ozvalo zašeptání: „Amenhotepe!“

Egypťan sebou trhl, převrhl hliněnou misku s vodou a hodlal se dát na útěk.

„Amenhotepe! Synu Slunce! Neboj se mne a přistup blíž!“ nabádal zastřený hlas.

„Toho-toho proklatého jména jsem se dávno vzdal! Jsem Achnaton, Syn Atonův!“

„Přistup blíž, neb promlouvám k tobě já, ten, jenž jsem!“

Achnaton se bázlivě přikrčil a následoval hlas hlouběji do jeskyních chodeb, kde vládlo přízračné šero.

„Tu jsem!“ ozvalo se ze tmy. „Již nepřibližuj se více, neb tohle je půda svatá!“

Achnaton vzhlédl. Tma opanující nitro hory mu nedovolila pohlédnout dále než pár kroků před sebe, kde vyrůstal ze skály seschlý keř.

„Viděl jsem tvůj boj proti bohům, já vím pravdu, kterou jsi objevil ve zlatých knihách Thovthových!“ pravil záhadný hlas, teď o mnoho důrazněji. „Mrtví králové dávno zaniklé říše nejsou hodny modliteb lidu egyptského ani lidu nubijského!”

„Pak-pak jistě víš, kdo já jsem! Jsem faraon, král Horní i Dolní země! Měl bys pokleknout a ne se přede mnou schovávat ve stínu!“

„To tys poklekával přede mnou, každé ráno a každý večer, když jsi mne prosil o mé požehnání!“

Faraonu Achnatonovi se rozechvěl dolní ret. „Aton!“ vykřikl zbožně a padl na kolena, hlavou k zemi. „Odpusť mi mé rouhání, to měsíce v poušti mne připravily o rozum! Byl jsem násilně sesazen, avšak podplatil jsem kata svými prsteny, smiloval se nade mnou a popravil svého učedníka místo mne!“

„Pro Egypt jsi mrtev a pohřben ve zlatých síních Achetatonu, a tak to i zůstane!“

„Ó Atone, cožpak jsi nepřišel pomoci svému nejvěrnějšímu služebníkovi? Jsem synem Slunce, tvůj syn, koruna je má!“

„Slyšel jsem tvůj nářek, věz, že jsem tvůj Bůh, jsem ale také Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův! Jsem Bůh otroků, na jehož ujařmení vzkvétá egyptská říše.“

„Ó veliký Atone! Atone!“ pištěl Achnaton, zrak stále upřený k zemi, „cožpak nejsi pán nás všech?! Proč sám sebe nazýváš bohem otroků?“

„Jsem pán toho, co jest, leč můj prvorozený syn je lid Izraelský a ty, můj synu, synu Slunce, ho vyvedeš z Egypta do země dobré a prostorné, oplývající mlékem a medem.“

Achnaton vzhlédl do tmy, v obličeji se mu zračil výraz naprostého zděšení. „Atone, jak můžeš chtít něco takového po faraonovi?! Kdo jsem já, abych vedl Židy proti své zemi?!”

Ozvalo se hřmění. Jeskyni vyplnilo rudé světlo a keř před faraonovýma nohama vzplál. Achnaton uskočil a rukou si zakrýval obličej, aby nespatřil podobu Hospodina.

„Kdo dal člověku ústa?! Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý?! Zda-li ne já?! Achnaton je mrtev! Stejně tak Aton, neboť já nejsem Aton, to ty jsi mi dal to jméno, já jsem, který JSEM! A v mém jménu budeš mluvit k faraonovi, aby propustil lid Izraelský, s nímž mám velké plány, tak jako i s tebou!“

„Faraon mne neposlechne, pozná mě a zemřu rukou Haremhebovou!“

„Budu tě učit, co máš mluvit! Tvé nové jméno bude Moses, oblékneš si šat pastevců, tvé tváře zarostou vousem! Nikdo nebude hledat Achnatona, jelikož ten spočívá ve zlatých síních achetatonských!“

„Muj pane, to ode mne nemůžeš žádat!“

„Ó Mosesi, já budu s tebou, až půjdeš k faraonu egyptskému! Tvůj sen o mně se naplní, ale nebude to v zemi egyptské, nýbrž v zemi Kenaanců a Chetejců! Jen pomysli na národ, jemuž budeš vůdcem a v jehož očích zvelebíš mé jméno! Nebudeš zapomenut, stejně jako mé jméno nebude nikdy zapomenuto!“

Na Mosesově tváři se objevil spokojený úsměv. „Mohl-mohl bych dostát svému slibu, který jsem ti dal při své korunovaci! Naše jména… otec a syn… navěky! Faraon ale lid hebrejský nepropustí! Jak pozná, že mě posíláš ty?“

„Hleď, můj dar tobě!“

U Mosesových nohou přistála kovová rukojeť a za doprovodu mechanického cvakání se rozložila na dlouhou lesklou hůl.

„Naučím tě, jak s ní zacházet, jak vypouštět můj hněv na hlavy egyptské! Nechť ona je důkazem mé moci! S touto holí budeš konat znamení!“

Moses pozvedl hůl a pečlivě si ji prohlédl. „Uč mne!“

16.12.2012 Není cesty zpět

07:56 EET, káhirská věznice, Káhira

Otevřely se dveře a do vyhořelé cely vstoupil starý pobledlý muž. Vpadlé, vrásčité tváře, hůl, o níž se opíral, a pár chomáčů bělavých vlasů vypovídaly o značně vysokém věku návštěvníka. Přišel sám.

„Už jsem ani nedoufal, že tenhle okamžik nastane,“ usmál se spokojený stařec, při pohledu na spoutaného Eridia. Jeho tělo už neneslo žádné známky po spáleninách, jen bílé vlnité vlasy byly pryč a vystřídala je holá hlava plná modřin a podlitin.

Eridias otevřel oči a znechuceně si odplivl.

„Vždycky jsem si kladl otázku, jestli my víc nenávidíme tebe, nebo ty nás.“

„Odpoutej mě a já ti to mile rád ukážu.“

„Žádný strach, brzy se dočkáš nových pout i nové cely. Potřebujeme tě, Eridie, Země tě potřebuje!“

„Země?! Země?! Jak něco takového můžeš říct? Zmocnili jste se Orichalku, ovládli Atlantidu a nastolili Velké Ticho! A teď, teď po více jak dvaceti tisíci letech, mně tu chceš vykládat něco o záchraně planety?“

„Nechceme opakovat chyby našich předků.“

„A přesto děláte úplně to samé!“

Starce přepadl dusivý kašel. „Žiješ z nás na tomhle světě nejdéle, a přesto ti uniká pravá tvář lidské povahy. Podívej se kolem sebe, Eridie! Tahle civilizace je stejná jako Atlantida, plná strachu, zášti, závisti a sobectví! Jen se potvrzuje, co Belial tvrdil již od počátku, že dokonalá lidská rasa neexistuje. Adam Kadmon je pouhý mýtus!“

„Jen hlupák se snaží o stejnou věc dvakrát a očekává jiný výsledek.“

„Cituješ mi tu Alberta Einsteina? Vážně, Eridie? Nebyls to náhodou ty, kdo sabotoval jeho nejvelkolepější experiment?“

„Opravdu si myslíš, že mě přesvědčíš? Já jsem ten starý příběh žil! Vím, jak vypadala Atlantida před vámi, před Radou Osvícenců a Belialem! Pamatuji si lásku, rovnost a moudrost v lidských srdcích, měli jsme čistou krev, žádný prvotní hřích, žádná monstra! Žili jsme Boží Plán!“

„Eridie, byl jsi jedním z nás, víš, že nic takového není. Existuje jenom chaos a my, kteří se snažíme zmírnit jeho dopady. Někdo musí vést neukázněné stádo, vždy je zapotřebí krále.“

„Kecy! Vytvořili jste si tento zkažený svět pomocí strachu, peněz a lží, abyste mohli obelhat sami sebe, že vás lidstvo potřebuje! Řekni mi, Davide, jaký je to pocit být jedním z mála, co ovládají svět? Stojí to za všechny ty zmařené životy?“

„Nedělám to kvůli svému blahu! Lidstvo potřebuje ochránce. Kdyby nebylo nás, studená válka by vyeskalovala již v osmašedesátém, nacisté by pokračovali ve svých experimentech na Antarktidě a-“

„Kdyby nebylo vás, nebylo by žádného Hitlera ani Sovětského svazu! Jediné, co teď lidstvo opravdu potřebuje, je pořádná odvykací kůra od vašeho mocenského sebemrskačství! A já mu ji dopřeju!“

„Jen velkohubé řeči,“ mávl nevzrušeně rukou stařec. „Budeš převezen na jiné místo. Tady je to příliš neklidné, moc hlučné a my potřebujeme na svou práci klid.“

„Na jakou práci?“

„Na další ambrosiové dýchánky, samozřejmě! Jak tak koukám, ten včerejší sis opravdu užíval.“

„Co po mně chcete?“

„Jsi poslední žijící Atlanťan, Eridie, pokladnice dávno ztraceného vědění! Určitě najdeme spoustu témat k diskuzi. Vlastně mě hned jedno napadá a myslím, že se ti bude líbit.“

„Tím si nebuď tak jistej!“

„Říká ti něco slovo XHUMZU?“

Eridiovi přešel po tváři stín. „Je to jenom pohádka.“

„Řekni mi ji.“

„K čemu by ti to bylo?“

„Řekni mi ji, Eridie – nakonec mi to stejně povíš.“

„Před miliony let ovládala galaxii rasa známá jako Architekti nebo také Arcturiani. Byla to ta nejvyspělejší civilizace ve třetí dimenzi, jejich moc a vědění bylo natolik obrovské, že jim největší z Elohim svěřil vzácný dar a s ním se pojící poslání. Avšak Arcturiané zradili Boží Plán, když zneužili dar pro svůj vlastní sobecký účel, a Elohim na ně uvalili strašlivý trest.“

„Neplodnost.“

„Znáš ten příběh, tak proč-“

„Neznám. Pokračuj!“

„Arcturiani hledali lék po dlouhá tisíciletí, ale marně. Jejich civilizace se naprosto rozložila a byla na pokraji vymření. A tak se zbytek pološílených a zoufalých Architektů upnul k jinému cíli – najít věčný život. Vznikly proto dvě fanatické frakce – Dzyanové, jenž věřili v uchování svých životů pomocí technologie a vyspělé robotiky, a Xhumzové, o nichž se ví jen tak málo, že pokračovali ve snažení starých Arcturianů a mysleli si, že nesmrtelnost naleznou v genetických experimentech. Nikdo ale Xhumzy ještě nespatřil. Je to jenom mýtus.“

„Tím jsme i my dva, Eridie!“ poznamenal ironicky stařec. „A přesto jsme dnes tady.“

„Co se mi to snažíš naznačit?“

„Nejsou mýtem. Eridie, oni existují! Jak jinak bych věděl o té neplodnosti?“

„To je nemožné! I kdyby opravdu žili, byli by zahubeni na konci Orichalkové války. Nic nepřežilo. Vše živé ve všech dvanácti dimenzích je mrtvé!“

„Úplně všechno?“

„Ano. Bůh, Dvanáct Otců Elohim, Dzyané, Trigardi, všechno! Jediné, co zůstalo, je ticho.“

„My jsme přežili.“

„Ano, protože jsme byli v oku bouře! Vše mimo Zemi je nenávratně pryč!“

„A přesto jsou Xhumzové skuteční. Viděl jsem je!“

„Lžeš!“

„Přemýšlej, Eridie! Existuje místo, kam se dalo schovat před koncem války. Místo, jež je na Zemi, ale zároveň není!“

Eridiovi se ve tváři objevil výraz naprostého zděšení. „Terra incognita! Jestli je to pravda, nesmíte je pustit sem!“

Stařec uhnul pohledem.

„Vy jste to už udělali, že ano? To proto je pár pater pode mnou uvězněný Dzyan! On neposlouchá vás, ale je!”

„Máme s nimi velice výhodnou dohodu.“

Eridias se hlasitě rozesmál. „Ačkoliv to nejsou Dzyané, jsou ze stejně lstivé krve! Nebudou ctít vaše dohody!“

„Ale budou! A ty jsi naše pojistka! Ano, ty! Kdo by odolal genetickému kódu nesmrtelného Eridia? Už žádné tolerované únosy, žádné masakrování dobytka, ty jsi teď to, co chtějí! A dostanou to, až splní svou část dohody.“

„Jaké dohody?“

Rozechvělé ruce starce uchopily Eridiovo hrdlo a vrásčitá ústa se pomalu přiblížila k jeho uchu.

„Budeme žít, zatímco svět padne!“

„Ty víš, co přichází! Tohle je šílenství! Pusť mě, mohu tomu zabránit!“

„Na ten den jsme se připravovali velmi dlouho, nedovolím ti, abys jej překazil!“

Dveře do cely se rozrazily a do místnosti vběhla skupina ozbrojenců s Williamem Drakem včele.

„Kdo tuhle návštěvu autorizoval?!“ zahřměl.

Stařec se otočil a jeho pichlavý pohled spočinul na Drakeově ohromené tváři. „Zdravím vás, Williame.“

„Pane! Neměl jsem ani tušení-“

„V pořádku, přiletěl jsem do Káhiry teprve před padesáti minutami. Musel jsem vidět na vlastní oči výsledek vaši svědomité práce.“

„Děkuji, pane.“

„Můžeme si promluvit venku, doktore?“

Drake přikývl a následoval starce ven z místnosti.

„Davide! Pusť mě! To ty bys měl viset v poutech, ne já! Všichni tu pochcípáte, jestli mě nepustíte! Poslouchejte mě!“

Oba muži však za sebou práskli dveřmi a nechali ozbrojence NSA, ať vězně uklidní. ***

„Ačkoliv vás musíme pochválit za dopadení Subjektu 12, Williame,“ začal stařec, jakmile byli konečně sami, „moji kolegové ani já nejsme spokojeni s průběhem vašich výslechů. Subjekt 12 proto bude převezen.“

„Co prosím?“ vyvalil oči Drake. „První výslech byl jen zkušebním, jakmile si Subjekt 12 zvykne na pravidelné dávky ambrosie, jeho reakce na kladené podměty budou-“

„Už je rozhodnuto, doktore Drakeu!“ přerušil ho důrazně stařec. „Subjekt 12 bude během následujících pěti hodin odvezen z Káhiry do rukou specialistů. Jsem tu dnes proto, abych na to dohlédl.“

„Dobře, jdu sbalit.“

„Vy zůstáváte, doktore.“

„Co je to za nesmysl?!“

„Vaším prvořadým úkolem zde bylo vyřešit záhadu pyramid! A to jste doposud neučinil!“

„Pracuje na tom tým odborníku, doktor Lehner-“

„Já chci, abyste na tom pracoval vy a NOSTRADAMUS! A čím dříve objevíme tajné síně záznamů, tím lépe pro nás pro všechny!“

„Jenže Subjekt 12-“

„-bude převezen na místo s maximální ostrahou a nejlepší péčí!“

„Kam? Chci to vědět!“

„Tenhle tón si propříště odpusťte, doktore Drakeu! Naše konverzace je u konce, zůstáváte tady.“

09:21 EET, Al-Matariya, Hnízdo

„Vemte ještě tohle, budeme potřebovat hodně munice,“ rozkázal Malik.

Místnost s bednami nábojů a nevystřílených zásobníků se jen hemžila po zuby ozbrojenými Araby.

„Co tohle?“ zazubil se mladičký Strážce, zdvihaje nad hlavu pancéřovou pěst.

Malik po něm vrhl tázavý pohled, nakonec však pokrčil rameny a svolil: „K čertu, proč ne?“

„Co se to tu, u všech svatých?!“ Do muničního skladu vpadl mistr Hakim spolu s početným zástupem svých mužů. Malik vytáhl pistoli a namířil ji na překvapeného starce, spolu s ním tak učinili i jeho přívrženci. Za Hakimovými zády se zdvihlo nespočet hlavní.

„Tohle je šílenství!“ křičel Hakim. „Dejte ty zbraně dolů!”

„Až po vás!“ zavrčel neústupně Malik.

Stařec kývl za sebe na své nohsledy.

„Maliku, nechceš mi tohle nějak vysvětlit? Kam berete všechnu tu munici?“

„Nepleťte se do toho, Hakime! Jdeme zachránit Kasama.“

„Už jsme o tom mluvili, tuhle akci musíme pečlivě promyslet, nesmíme udělat chybu!“

„Já vám seru na nějaké promýšlení! Kasam riskoval kejhák, aby mně zachránil život, a já teď hodlám splatit svůj dluh! Yasufe! Vezmi ještě tyhle granáty!“

„Jsi blázen! Všichni jste se pomátli! Z věznice je pevnost. Budou z toho akorát jatka!“ křičel Hakim, jeho hlas se však ztrácel v sílícím odhodlání Malikových mužů.

„Máme svůj plán!“

„Jaký plán?“

Malik si povýšeně odfkrl.

„Řekni mi ho!“

„Našli jsme tunel, co vede ke kanalizaci pod celou věznicí. Vtrhneme tam, zachráníme Kasama a než si nás Amíci vůbec všimnou, budeme pryč!“

„To nemůže vyjít!“

„Ale může a vyjde!“

„Maliku poslouchej mě! Nevíte, kam chudáka Kasama zavřeli, neznáte počet ani vyzbrojení jeho strážných-“

„Cela 126, západní sekce s nejvyšší ostrahou, třicet mariňáků střídajících se po dvou hodinách, výzbroj: pistole M9 a M1911, puška M16 typ A2 a typ A4,“ odříkával bleskově Malik.

Mistru Hakimovi spadla údivem brada. „Odkud tohle víš?“

„Všichni strážní ve věznici nejsou Američani. Mám tam své lidi. Zvláštní… prý jsi tam častým hostem… mistře!“

Hakimova vrásčitá ruka sjela k opasku, za nímž měl revolver. Muničním skladem se ozvalo souzvučné cvakání, jak všichni znovu pozvedli své zbraně.

„Chodím tam za stejným účelem jako tvoji špehové! Chci Kasama zachránit, ale potřebuju čas!“

„Znám rychlejší způsob, takže mi ustup z cesty, starče! Co vy ostatní? Hm? Jafare? Maudibe? Abdule?“ promlouval Malik k Hakimovým přívržencům. „Vám se taky chce čekat? Kasama mohou popravit každou chvílí! Musíme jednat!“

„Mně se čekat nechce!“ ozval se ženský hlas. Shluk Arabů za Hakimovými zády se rozestoupil a do místnosti vešla Kaira opásaná náboji a granáty. V pravé ruce nesla Eridiův kufřík a v levé držela brokovnici.

09:58 EET, káhirská věznice, Káhira

William Drake přecházel nasupeně svou novou pracovnu zděděnou po řediteli věznice. Na stole se mu tyčili nová kupa papírů vztahujích se k nejnovějším objevům na Gízské plošině, zatímco vedle nich zářil modrým světlem černý podstavec.

„Máte zrychlený dech, doktore Drakeu. Děje se něco?“

„Alexi, to si piš, že se něco děje! Měl jsem vyčenichat stopu a pak strčit hlavu zpátky do obojku! Tak to ne, nejsem pes!“

„Doktore?“

„Alexi, chtějí ho převést! Subjekt 12 má být převezen ještě dnes na neznámé místo a já k němu nebudu mít přístup!“

„Doktore?“

„CO PO MNĚ CHCEŠ, ALEXI!“ zařval vynervovaný Drake.

„Vámi očekávaný balíček byl právě katalogizován v expedičním centru místní správy.“

„Mutagen!“ vyhrkl Drake. „To je ono, Alexi, jsi génius!“

„Pracuji v rámci vámi určených parametrů, doktore.“

„Dobře, dobře. Alexi, nech mě přemýšlet! Pravděpodobně už změnili přístupová hesla, nedostanu se k němu.“

„Potvrzuji, vaše oprávnění byla změněna před dvaceti pěti minutami a padesáti osmi sekundami.“

Drake pokýval hlavou. „Ano, to jsem si myslel. Musíme najít jinou cestu. Alexi, propoj se s místní sítí NSA. Veškerá elektronika se po tom EM pulzu vyměňuje, takže nové servery i komunikační uzly budou náchylné k přetížení!“

„Potvrzuji, doktore Drakeu, operační software ještě nebyl nahrán na všechny stanice, kapacita přenosů je omezená!“

„Alexi, můžeš síť přetížit tak na třicet pět minut?“

Alex neodpověděl.

„Alexi, víš, o co tě tu žádám?“

„Vím, chcete zabít Subjekt 12.“

„A uděláš to?“

„Potvrzuji.“

11:51 EET, cela č. 126, káhirská věznice, Káhira

Kasam ležel na zemi své cely a přemítal o událostech posledních dnů, jež mu nedávaly spát. Bylo toho tolik, o čem přemýšlet, a on měl spoustu času. Znovu a znovu mu vyvstával před očima Eridiův pohnutý příběh. Jeho vzpomínky působily neskutečnou bolest, ačkoliv vzbuzovali i údiv nad slávou a velikostí dávno zaniklých říší.

Náhle ho z přemítání vytrhla hlasitá střelba. Dveře cely se rozrazily, zbědovaného Kasama kdosi popadl za límec a vytáhl na denní světlo, kde zuřila lítá bitva mezi vězeňskou ostrahou a Strážci.

„Není zač!“ zazubil se na ohromeného Araba Malik. „Teď jsme si vyrovnáni, můj dluh je splacen.“

„Cesta je volná!“ ozvalo se zpoza rohu, když střelba utichla.

„Výborně! Yasuf zaútočil na benzínové reaktory nedaleko odsud, aby je odlákal, tak bychom sebou měli pohnout, než si všimnou, že jim jeden vězeň chybí! Budeš potřebovat tohle!“ Malik podal Kasamovi pistoli. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jo, myslím si, že jsem.“

„Tak pojďme, než-“

Věznicí se rozezvučel hlasitý alarm.

„Než to všechno půjde do prdele!“ ulevil si Malik.

„Ne, nemůžeme odejít! Musíme najít Eridia!“

„Bláznovství, nevíme ani, kde je! A za chvíli se to tu bude hemžit mariňáky, na tohle nemáme čas!“

„Chceš svoji revoluci, Maliku? Bez Eridia se ti i rozpoutat nepodaří! Neodejdu bez něho!“

„Akbare?!“ zavolal Malik na postaršího Araba, oblečeného do uniformy vězeňské služby. „Víš, kde vězní Džibrila?“

Akbar pokrčil rameny. „Do cely ho určitě nestrčili, to bych si všiml. Museli ho ukrýt někam jinam mimo věznici. Jedině…“

„Co? Mluv!“ křičel horečně Malik.

„Je tu podzemní prostor, který zabrala nějaká americká agentura. Možná ho umístili tam.“

„NSA!“ vyhrkl Kasam. „To je ono! Kudy se tam jde?“

„Do podzemního komplexu se musí výtahem z hlavní haly, je to ale pěkný kus cesty odtud.“

Alarm náhle utichl a všechna světla pohasla. Celý vězeňský blok pohltilo přízračné šero.

„Vypadá to, že Yasuf měl úspěch,“ poznamenal Malik.

„Kasame!“ vykřikla Kaira, která se přiřítila se skupinkou ozbrojenců zpoza nejbližšího rohu a skočila mu kolem krku. „Modlila jsem se za tvůj život, věřil bys tomu?“

Kasam se usmál a pevně sestru objal. „Proč jsi vzala sebou ten kufřík?“

„Vzkázals po Jafarovi, abych ho nespustila z očí, a já nikomu v Hnízdě nevěřím! Musela jsem ho vzít sebou!“

„Na rodinná setkání nemáme čas!“ odsekl Malik. „Jsme tu jako na střelnici. Jestli máme zachránit Džibrila, musíme vyrazit. Hned!“

William Drake šel temnou chodbou, na jejímž konci čekala jeho pomsta. V ruce svíral vrill a u ucha si držel sluchátko, z něhož k němu promlouval Alex.

„Alexi, teď!“

„Potvrzuji!“

Ozvalo se cvaknutí, jak se dveře před ním samy otevřely, a klávesnice s přístupovým kódem zeleně zablikala.

„Máte třicet čtyři minut a padesát tři sekund, doktore Drakeu.“

Drake pokývl hlavou. Blížil se k dalším dveřím, které byly hlídány dvojicí agentů NSA. Než ho stačili zpozorovat, z vrillu vyšlehlo rudé světlo a strážní padli k zemi.

„Musím vás upozornit, že na povrchu se skupina arabských vzbouřenců právě pokouší zachránit svého vůdce Kasama Abdul-Samaada. Zaútočili na věznici a ochromili rozvodnou síť v celém západním bloku.“

„Skvělé načasování! Ovlivní výpadek elektřiny také výtahy?“

„Zamítá se, výtahy v podzemních sekcí mají svůj vlastní přívod energie.“

„Výborně! Zkus zrušit celou komunikační síť, potřebujeme navodit co největší zmatek, jak nahoře, tak i dole.“

„Potvrzuji!“

Drake rozrazil dveře do Eridiovy cely, kde vězeň stále visel v poutech – zlomený a vyčerpaný.

„Přišels mi dát poslední sbohem?“

„Dá se to tak říct,“ ušklíbl se Drake, vytáhl s kapsy saka injekci s čirou tekutinou a bez okolků ji vpíchl Eridiovi do krku.

„Další sedativum?“

„Něco mnohem, mnohem lepšího, bude se ti to líbit! Slibuji!“ zamrkal naň Drake. „Pamatuješ si na naše poslední setkání ve Světovém obchodním centru?“

Eridias mlčel.

„Tvá krev na mém kabátě… no, řekněme, že jsem udělal pár testů. A musím konstatovat, jak velmi, velmi všední tvůj genom doopravdy je. Doufal jsem, že naleznu svatý grál genetiky, ale po prvních testech jsem byl opravdu zklamán. Doufal jsem v nalezení nových dusíkatých bází a místo toho jsem měl v ruce jen genom zdravého člověka 21. století.“

„Tak přeci jenom jsem člověk,“ vtipkoval Eridias.

„Už tomu tak bude. Teď ale přijde ta opravdu vtipná část! Zdali pak víš, že jen deset procent celkové kapacity DNA tvoří genetické informace o stavbě těla, barvě tvých vlasů, funkcí orgánů a tak dále a tak podobně? Zbytek, oněch devadesát procent, tvoří neaktivní shluky kódů, které současná věda nazývá odpadní DNA.“

Eridias se zamračil. „Co jsi to provedl?“

„Cítíš teď závrať? Možná lehké svědění končetin? Neboj, za chvíli se dostaví i horečky, ale nebude to trvat dlouho. Musíme ještě chvíli počkat, takže budu pokračovat ve svém chvástání. V devadesátém šestém podrobila skupina vědců tuhle odpadní DNA Zipfově kódu a objevili strukturovaný vyspělý jazyk, jímž byly napsané některé části kódu! Já šel ještě dál. Vytvořil jsem algoritmus, který mi pomohl veškerou odpadní DNA převést na čísla a ty jsem dal pak vyhodnotit NOSTRADAMOVI. Víš, co jsem našel?“

„Boží plán!“ užasl Eridias. Na čele mu vyskákaly krůpěje potu, jak se ho zmocňovala horečka.

„Bingo! Našel jsem program odpovědný za všechno dění ve vesmíru, Eridie, našel jsem Boha!“

„Není to Bůh, je to jen další z jeho výtvorů!“

„Nevím kdo DNA vytvořil, ani jak se dostala na Zemi, ale jedno vím jistě – rozhodně to nebyla práce nějaké náhody, tomu prostě odmítám věřit! Náhody neexistují!“ William Drake se odmlčel a zkontroloval si hodinky. Zbývalo mu ještě pět minut, než bude proměna u konce. „Nicméně, data, která jsem získal, byla natolik obsáhlá, že by je NOSTRADAMUS zpracovával další tři tisíce let. Nemohl jsem čekat. Chtěl jsem odpověď, proč ty jsi tolik výjimečný, proč tě nelze zabít. A já tu odpověď získal, Eridie! Oddělil jsem část programu, který se týká tvé pozoruhodné regenerace.“

„Jak?“ „NOSTRADAMUS mi velmi pomohl, abych pravdu řekl. Napadlo ho porovnat moje DNA s tvým a následně vyhodnotit všechny odlišnosti v odpadní sekci. Tak jsme našli jednoduchou sekvenci, jež tě drží tak dlouho naživu, a podařilo se nám ji přepsat. Ano, slyšíš dobře, Eridie, to, co jsem ti právě vpíchnu do těla, je mutagen, který z tebe zhruba za minutu a půl udělá smrtelníka. Rozluč se s Olympem!“

Eridias zasténal bolestí. Žíly mu naběhly a zatmělo se mu před očima.

„Dávám ti přesně to, po čem jsi celou tu dobu toužil, Eridie!“

V Drakeově sluchátku hlasitě zapraskalo. „Podle komunikace se k vám blíží trojice stráží.“

„Alexi, děkuji. Eridie, omluvíš mě na moment?“

Drake vytáhl vrill a namířil jím proti dveřím.

„Kdes to sebral?!“ hýkal Eridias, jemuž se právě nedostávalo moc vzduchu vinou oteklého krku.

„Nechal jsi ho jen tak ležet v písku před Sfingou, nemohl jsem odolat. Vždycky jsem chtěl vlastnit tvou oblíbenou hračku.“

Dveře do místnosti se otevřely a Drake zmáčkl krvavě rudé tlačítko. Tři červené záblesky – tři mrtvá těla. „Myslí si, že tě odvezou a já nedosáhnu své pomsty, ale to se šeredně pletou!“ Přešel k nejvyššímu z padlých strážců a začal ho svlékat. „Tohle je, myslím si, tvá velikost, že ano? Oblečeš si to!“

„Půjdeme na procházku?“ „Ano, ale neboj, není to daleko,“ odsekl Drake a přidržel si u opět u ucha své sluchátko. „Alexi, uvolni pouta!“

„Potvrzuji!“

Ozvalo se mechanické cvaknutí a Eridias se svalil na studenou podlahu.

„Varuju tě, jestli se o něco pokusíš, ustřelím ti hlavu! A tentokrát nedoroste. Teď si oblékni tu uniformu, dělej!“

„Zbývá patnáct minut, doktore!“ ozvalo se ve sluchátku.

„Rozumím! Jdeme!“

„Kdo je ten Alex?“ zeptal se bezelstně Eridias, když ho Drake popadl a přitiskl mu vrill ke krku.

„Je to perzonifikace NOSTRADAMA, pojmenoval jsem tak umělou inteligenci starající se o obslužné rozhraní.“

„Á, virtuální kamarád! Ani se nedivím, že jsi ho pojmenoval po svém mrtvém bratrovi.“

„Já nikdy bratra neměl!“ odsekl Drake. „A zrychli krok, musíme se dostat k servisnímu výtahu.“

„Nedokázali ti úplně vymejt mozek, někde tam hluboko uvnitř to jméno přetrvalo a s ním i tvé svědomí. Jen tě využili, stejně jako nás všechny.“

„Alexander Drake nikdy neexistoval!“

„Viděl jsem jeho spis, viděl jsem… sakra, musíš mi ještě alespoň jednou vpíchnout ambrosii, myslím, že jsem spatřil-“

„S tím je konec, Eridie, dávka ambrosie by tě do minuty zabila.“ Drake opatrně nahlédl za roh. „Vzduch je čistý, pojďme!“

Temná chodba plná špíny a vlhka vedla k zrezivělým dveřím servisního výtahu.

„Nastup si!“ rozkázal Drake, jakmile se těžká vrata se skřípěním otevřela.

„Kam to jedeme?“

„Za starým známým,“ řekl Drake a zmáčkl nejspodnější knoflík.

„Cover fire!“ ozývalo se z řad amerických obránců.

Z věznice se stala bitevní zóna se vším všudy. Strážci kromě Kasama osvobodili i spoustu dalších vězňů, jež se také nechtěli snadno vzdát své nově nabyté svobody.

Malik přeběhl chodbu. Okamžitě se spustila kulometná palba. Upadl, neztratil však hlavu a jedním rychlým překulením se dostal do zákrytu betonového sloupu. Z kapsy své kožené bundy vytáhl granát, odstranil pojistku a hodil jej proti nepříteli. Chodbou otřásla rána, až padala omítka a zdivo se ulamovalo z protějších stěn.

„Čisto!“ zakřičel.

Zpoza rohu se okamžitě vyřítil dav vedený Kasamem a Kairou. „Jak ještě daleko je ten výtah?“

„Vstupní hala je přímo za těmihle dveřmi!“ ukázal Akbar. „Ale je to o kejhák, budeme tam jako na střelnici.“

„Musíme být rychlí!“ pravil Kasam.

„Všechno si musíme hlavně promyslet!“ vrtěl hlavou Akbar.

„Seru na přemýšlení, toho jsem si užil v cele!“ zahřměl Kasam a rozrazil dveře. Jedním rychlým pohybem namířil na nejbližšího mariňáka a vystřelil. Arabové vtrhli do haly jako divá smršť. Kulky létaly všemi směry a obě strany utržily těžké ztráty.

Kaira se držela těsně za svým bratrem, Malik je následoval. Rychle přeběhli bojiště a vpadli do výtahu. Spolu s nimi to zvládl ještě dobrý tucet Arabů.

„Zavřete ty dveře, kurva, tak zavřete je!“

Kaira byla k ovládacímu panelu nejblíž, takže bleskurychle zmáčkla nejspodnější tlačítko. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu.

„Suterén? Má to tu dvacet jedna pater, proč jsi zmáčkla právě suterén?!“ prskal zlostně Malik.

„Kam byste ukryly tu nejhrozivější věc na světě?“

„Co nejhlouběji pod zem!“ usmál se na Kairu její bratr.

„Tam najdeme Džibrila.“

„Doktore Drakeu!“ zasalutoval strážný.

„Zdravím, Timothy!“ usmál se strojeně vědec a ještě pevněji přitiskl vrill pod Eridiova žebra.

„Jdu navštívit vězně.“

„A váš bledý doprovod?”

„Jack je v Sekci 21 nováčkem, takže ho chci našemu vězni řádně představit.“

„Ach ták!“ zamrkal spiklenecky strážný. „No, každý jsme si tím prošli. Jen bych vás měl upozornit, že tu před chvílí byla skupina techniků. Vězeň je dnes v opravdu blbý náladě, zřejmě za to můžou ty výpadky proudu, které trvají už druhý den.“

„Má hlad,“ přisvědčil Drake. „V pořádku, Timothy, pusťte nás dovnitř!“

„Rozkaz, pane!“ Strážný ustoupil a mohutná kovová vrata se otevřela.

Eridias šel jako první, Drake ho ostražitě následoval. Ocitli se v obrovské hale, kde panovala naprostá tma. Drake vytáhl z kapsy saka bílou světlici, rozžehl ji a pustil na zem, aby tak viděl na svého zajatce.

„Vážně?! Jack? Nesnáším to jméno!“ stěžoval si Eridias.

„Máš ponětí, kde to jsme?“

„Dzyan!“ Eridiovi se rozechvěl hlas, když spatřil, jak ze tmy vystupují dvě zářivá chapadla tvořená čirou energií.

Drake vesele zatleskal. „Sliboval jsem ti pomalou, bolestivou smrt, a takovou teď přesně dostaneš!“

„Atlan-ťane!“ ozval se ze tmy sípavý strojový hlas.

Eridiův žalostný pohled spočinul na Drakeovi. „Prosím, takhle ne!“

„Začni…“

Chapadlo se vymrštilo a probodlo Eridiovi pravý bok. Eridias strašlivě zařval, na malou chvíli se všechny kosti v jeho těle rozzářily, jakoby jimi procházel bílý plamen.

Ze tmy se vynořila dzyanova mohutná postava. „Tentokrát-se-vyrušit-nenecháme!“

Náhle se ozval výstřel, kolem Drakeovy hlavy prosvištěla pancéřová pěst a s okázalým výbuchem narazila do Dzyana. Drake se rychle otočil, ale Kasam byl rychlejší. Ozval se další výstřel. William Drake padl tváří k zemi, aby tam v kaluži krve naposledy vydechl.

Hala byla plná Arabů, kteří si sem doslova probili cestu. Kasam s Malikem se vrhli k Eridiovi a společným úsilím ho postavili na nohy. Ostatní Strážci vzali do ruky kulomety a soustředěnou palbou pomalu zatlačovali Dzyana zpátky do temnoty.

„Jdeš zase pozdě!“ usmál se Eridias. Jeho pravý bok hyzdila veliká otevřená rána s podivně fosforeskující modrou tekutinou.

„Jsi v pořádku?“

„Už mi bylo líp! Musíme odtud vypadnout, než se Dzyan vzpamatuje! Je oslabený, protože-ách-protože je vyhládlý!“

Kasam pohlédl na běsnící monstrum, jak kolem sebe šlehá chapadly a snaží se zbavit arabských útočníků, pak jeho pohled padl na Drakeovu mrtvolu, jež stále držela v pravé ruce vrill. Neváhal a vytrhl ho ze studených prstů. „Maliku, dostaň Eridia zpátky do Hnízda!“

„Co? Počkej, počkej! O čem to tu mluvíš?!„

„Vím, co musím udělat, Eridie! Proto jsem přežil a právě proto jsem teď tady, mezi tebou a Dzyanem!“ Kasam mu před očima zamával vrillem. „Pamatuju si to dobře? K přetížení palivového článku musím změnit polaritu baterie a pak uvolnit plasmu tímhle tlačítkem?“

„Ani na to nemysli!“ řval Malik. „Riskovali jsme životy, abychom tě zachránili! A ty se chceš zabít? Džibrile, řekni něco!“

Eridias mlčel.

„Řekni něco!“

„Nemůže, protože moc dobře ví, že mám pravdu! Maliku, poslouchej mě! Jestli Džibril neuspěje, všichni zemřeme! Blíží se velký nepřítel, musíš mi v tomhle věřit!“

„Musíš-musíš otočit baterií proti chodu hodinových ručiček,“ zasténal Eridias. „Pak teprve převrať její polaritu, je tam pojistka.“

„Rozumím. Eridie, slib mi něco!“

„Cokoliv!“

„Postarej se o Kairu.“

„Dobrá, postarám.“

Kasam pevně stiskl vrill a otočil se proti ustupujícímu Dzianovi. „Měli byste utíkat.“

„Dobrý, lidi, ústup, ÚSTUP, vypadneme odtud!“ řval Malik.

Kasam se otočil na zpět k Eridiovi. „Řekls mi, že nevíš, co je to láska. Tolik se pleteš! Pamatuji si to všechno. Naposledy, cos ji viděl, měla na sobě ty modré splývavé šaty.“

„Ne, prosím, nedělej mi to!“ <o>Utíkej odsud, Eridie!

„Vzals ji do Poseidie, aby spatřila Plačící věže… neměla ani tušení, že je to naposledy, co jste spolu. A přesto jsi jí to neřekl, mohls ji vzít sebou a zničit jí život. Rozhodl ses pro její blaho a to je pravá láska, Eridie – pouze když obětujeme sebe sama.“

Eridiovi tekly po tváři slzy. „Prosím, ne!“

„Řekni Kaiře, že má poslední slova patřila jí! Sbohem, Eridie!“

„Musíme jít!“ řval Malik, vzal Eridia kolem ramen a spolu se zbytkem Strážců ustupoval k východu. Eridiovi chůze působila nezměrnou bolest, přesto však nespustil z Kasama oči, dokud se za ním nezabouchly dveře.

Kasam zůstal v hale sám. Světlice pomalu dohořívala a kolem něho se začalo rozpínat nespočet zářivých chapadel. Nasucho polkl.

„Cítím-tvůj-strach, člověče!“ ozvalo se ze tmy.

Kasam neodpověděl, stiskl vrill a pootočil baterie o sto osmdesát stupňů. Ozvalo se varovné zapípání. Čtveřice chapadel se vymrštila proti němu, uchopila ho za všechny končetiny a vyzdvihla jej do vzduchu. Dzyan si přitáhl Kasama přímo k obličeji, aby viděl jeho vyděšený výraz, z Arabových očí však čišelo jen pevné odhodlání. Chapadla pálila a bzučela jako roj rozzuřených včel.

„Zapomínáš-na-své-místo-syne-Adamův, zapomínáš-kdo-jsi! Byls-stvořen-k-otrocké-práci!“

„Právě naopak!“ usmál se Kasam. „Byl jsem stvořen, abych tě zničil!“ A stiskl krvavě rudé tlačítko.

***

„Kde je Kasam?“ zeptala se Kaira, když Malik přitáhl Eridia k výtahu, jejž měla ona spolu s dalšími Araby hlídat.

„Nezvládl to,“ odsekl Malik.

„Jak-jak to myslíš?!“ zhrozila se žena.

Podlažím otřásla hrozivá rána.

„Kasame!“ vykřikla Kaira, rozeběhla se zpátky k dzyanově cele, Malik však po ní skočil a strhl ji k zemi.

„Teď budeš poslouchat na slovo, ženská!“ šeptal jí výhružně do ucha. „Tvůj bratr se obětoval, abychom odtud vyvázli živí, takže přesně to taky uděláme!“

„Rychle do výtahu!“ volal Akbar. „Jdou sem další Američané!“

Malik vzal Kairu za rameno a neomaleně jí vhodil Akbarovi do náruče, pak pomohl do výtahu i kulhajícímu Eridiovi.

Výtah se s hlasitým zaskřípáním rozjel. Musíš jít ihned do místní televizní stanice.

„Co jsi to řekla?“ otočil se Eridias na vzlykající Kairu.

Oni mě nemohou slyšet, Eridie. Pravil mladý ženský hlas.

Eridias se kolem sebe nevěřícně rozhlédl.

Nesmíš se vrátit do Hnízda, musíš se dostat k televiznímu studiu v ulici Svatého Maspera.

„Kdo jsi?“ zašeptal Eridias tak, aby se slyšel jen on sám.

Přítel, možná jediný, kterého máš. Syntetizovala jsem mutagen pro doktora Drakea a pozměnila jsem jeho strukturu, abych s tebou mohla komunikovat. Tvůj zdravotní stav je vážný, potřebuješ okamžitou lékařskou pomoc.

„Nepovídej?!“

Nejdřív ale musíš poslat zprávu. Vezmi s sebou svůj kufřík!

„Jaký kufřík?“

Jsi špatný lhář. Myslím ten, co drží ta vzlykající žena po tvé levici. Ano, vidím vše, co vidí tvé oči.

Eridias si až teď všiml, že jej Kaira pevně objímá.

„Kdo sakra jsi?!“

Dostaň se do televizního studia a vše pochopíš! Musíš poslat zprávu, pomůžu ti!

Hlas se odmlčel a Eridiovi začalo pomalu docházet, co tajemná žena celou tu dobu naznačovala. „Kam-kam to míříme?“

„Do šestého podlaží, odtud se dostaneme do kanalizace a pak zpátky do Hnízda,“ vysvětloval mu netrpělivě Malik.

„Ne!“ pravil Eridias. „Musíme udělat ještě jednu malou zastávku v ulici Svatého Maspera! Je tam televizní studio, pošleme světu zprávu!“

„Zbláznil ses, to je na druhém konci města?!“ oponoval mu Malik. „Ulice jsou plné Američanů! Navíc, všechny televizní studia jsou zavřené, nikdo tu nevysílá, vše je blokované.“

„Možná jsem našel způsob, jak prolomit to rušení. Maliku, přemýšlej! Celé ty měsíce zde bojujete a nikdo tam venku o vašem úsilí neví! Dávám ti možnost poslat těm parchantům vzkaz, že jste tady a že se o svoji svobodu perete jako lvi! Bude z tebe hrdina!“

Eridiova řeč na Malika očividně zapůsobila, neboť mladý Arab se hrdě nadmul. „Ulice Svatého Maspera jsi říkal? Shodou náhod tam máme jedno stanoviště, můžeme se tam nepozorovaně dostat.“

„Náhody neexistují,“ zazubil se Eridias.

14:25 EET budova televizní stanice VCS, ulice Svatého Maspera, předměstí Káhiry

Malik vyndal z kapsy baterku a rozhlédl se po recepční hale. Všude byla spousta pavučin, v tlustých nánosech prachu se tu a tam objevily stopy, jež tu zanechaly boty bezdomovců a lidí hledajících potravu. „Akbare, koukni se po nějaké mapě nebo plánu budovy, musíme najít místo, odkud se dá vysílat.“

Televizní studio číslo tři je v druhém patře východního křídla. Dejte se po schodišti vedle výtahů.

„Tudy!“ pokynul Eridias veden svým novým vnitřním hlasem. „Musíme si pospíšit.“

„Já to nechápu,“ mračila se Kaira, oči měla od slz celé zarudlé a opuchlé. „Přeci jsme všechnu elektroniku v Káhiře vyřadili. Jak tady může cokoliv fungovat?“

„EM pulz měl omezený dosah,“ vysvětloval Eridias. „Je tu velká šance, že druhý konec města jím nebyl ovlivněn.“

To je správný předpoklad. Výborně, jste na schodišti. Pošli dva muže do suterénu, podle plánů by tam měli být záložní dieselové generátory. S trochou štěstí budou ještě funkční.

„Dobrá, potřebuju dva muže, aby šli do suterénu a nahodili proud.“

„Yasufe, Akbare, běžte,“ rozkázal Malik.

Dvojice Arabů se odpojila od ostatních a Eridias spolu s Malikem, Kairou a dalšími pěti Strážci pokračovali po schodech nahoru.

Televizní studio bylo stejně jako recepce opuštěné, plné kamer a počítačů, za nimiž nikdo neseděl. Svým uspořádáním dávalo jasně najevo, že se zde ještě před rokem točilo celonárodní zpravodajství.

„Jsme tu, našli jsme tři záložní generátory,“ zapraskalo v Malikově vysílačce.

„Zkuste je nahodit!“ opáčil Malik.

Eridias hleděl nepřítomně ke stropu a přemáhal pulzující bolest v pravém boku.

Musíš to vydržet. Jakmile budou generátory v provozu, vysílač naváže spojení se satelity. Převezmu kontrolu nad celým vysíláním, budeš slyšet v každé zemi, na všech kanálech. Ale varuji tě, máš pouhých deset minut! Poté musíte zmizet, než vás najdou.

Zářivky nad jejich hlavami zablikaly a mrtvolné ticho vystřídalo hučení klimatizace.

„Maliku, půjč mi svou bundu! Potřebuju zakrýt to zranění.“

„Tady je!“

„Děkuji, ještě budu potřebovat jednu věc. Dovolíš, má drahá?“ Eridias převzal od Kairy kovový kufřík.

Obrazovky po celém studiu se začaly rozsvěcovat. Nejbližší tiskárna zahučela a vylezl z ní papír s velkým černým nápisem: One minute to go.

„Co to má, sakra, znamenat?“ vyprskl Malik při pohledu na vytištěný vzkaz.

„Že zbývá jedna minuta do začátku vysílání,“ opáčil Eridias. „Umí tu někdo s kamerou?“

„Já!“ přihlásil se postarší Arab s dlouhou bradkou. „Teda… trochu. Pracoval jsem jako dokumentarista pro Egyptskou správu památek.“

„Výborně! Vlez si za ni a zaber mě odsud!“ Eridias dokulhal k modrému plátnu, které bylo nataženo přes půlku celého studia a zhluboka se nadechl. Počítal vteřiny. Na kameře náhle zablikala červená kontrolka, což znamenalo jediné – přenos začal.

Eridias se zhluboka nadechl a vykouzlil na tváři vřelý úsměv. „Zdravííím Zemi! Omlouvám se za menší vyrušení od vašeho oblíbeného seriálu, zpráv, filmu či podobného nesmyslu, s nímž zabijíte svůj čas! Je to velice jednoduché – vše, co po vás chci je… abyste se pořádně nasrali! Protože to je jediná věc, která vás probudí z toho snu, v němž žijete! Každý den si sedáte na gauč, zapnete televizi a posloucháte, jak je člověk nedokonalý, zlý, zbabělý a zkažený! Kravina! Je to jedna velká tlustá lež! Jsme krásní, chytří, plní života, plní lásky, byli a stále jsme Bohem vyvolenou rasou, rasou Adama Kadmona! Je velice důležité, abyste si to uvědomili, protože nezbývá moc času! Nevěřte moderátorovi místních zpráv, věřte sami sobě!“

***

„Tohle musíte vidět!“ vrazil do velitelského stanu seržant Foxley.

„Jak se to chováte ke svým nadřízeným, seržante,“ zahřměl plukovník Heller.

Foxley mlčky přiběhl k nejbližšímu počítači a rychlou klávesovou zkratkou přepnul všechny monitory na televizní vysílání.

Plukovníkovi Hellerovi spadla brada, stejně jako všem přítomným. „Do prdele! Co je tohle za kanál?“

„CNN, pane,“ odpověděl pohotově Foxley. „Ale je úplně všude! MSNBC, FOX, ABC, BBC, na každém kanálu dávají to samé!“

„Teď ale k tomu hlavnímu! Mám tu vzkaz pro lidi, kteří vás celou tu dobu obelhávali. Pro muže bez tváře, jenž vládnou vašim penězům, zdraví a vašemu svědomí! Kdo jsem já? Eridias! Odkud pocházím? Z Atlantidy! A co hodlám udělat? Zničit vaše impérium!“

„Jak to sakra ten zkurvysyn dokázal?!“ Plukovník Heller přímo hypnotizoval obrazovku, kde Eridias podával strhující řečnický výkon.

„Nevím, pane, musel se nějakým způsobem nabourat do celé satelitní sítě.“

„Najděte ho, Foxley, ať muži prohledají každé místní televizní studio, tohle není práce amatéra! Chci jeho hlavu!“

„Otázka ale zní: Jak toho dosáhnu? Nuže… je čas, abych vám ukázal, co skrývá tenhle malý zázrak.“ Eridias přejel prsty po hřbetě kufříku a ten se s tichým cvaknutím otevřel. Celé studio zalila oslnivá záře, když Eridias z jeho útrob vytáhl kámen velikosti vejce. Byl pečlivě vybroušen do slzovitého tvaru a sálalo z něj hřejivé oranžové světlo. „Dámy a pánové, díváte se na zdroj nekonečné energie a možností, díváte se na Svatý Grál, kvůli němuž šel do války celý vesmír, díváte se na Orichalk! A kdo má Orichalk, nepotřebuje jaderné elektrárny, vodíkové generátory, přehrady ani větrné mlýny, kdo má Orichalk, vládne světu! Tohle není žádný trik, dámy a pánové, každý Geigerův počítač na světě právě ukazuje vysoké hodnoty neznámého druhu radiace! Běžte se podívat! Je to specifický typ záření, který vaši vědci zatím nedefinovali, ale už se s ním setkali – říká se mu nulová energie! Takže… je nasnadě otázka: Kdo dostane Orichalk jako první? Kdo bude vítězem? Podívejte se na mě! Jsem sám uprostřed Káhiry, bezbranný, raněný, vyčerpaný… a nemám co ztratit!“

Eridia na obrazovce vystřídalo zrnění. Přenos byl u konce.

„Ten prohnanej parchant!“ klel naprosto ohromený plukovník. „Pěkně s náma vyběhl!“

„Pane?“

„Copak to nechápete, Foxley? Všechno, co unese zbraň, teď vyrazí do Káhiry – Rusové, Čína, NATO, Izrael, Severní Korea, Irán…ten šílenec právě vyprovokoval třetí světovou válku!“

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.