Et in Arcadia Ego – 4. část: Stíny minulosti

V předchozím díle jste četli…

Eridias a Kasam se pouštějí do boje proti Američanům a útočí na jejich velitelství v Gíze. Pomocí Eridiova zařízení se jim podaří vyvolat silný EM-pulz, jenž vyřadí veškerou elektroniku v dosahu několika mil – Káhira se noří do tmy. Američanům se ale díky informacím od svého zvěda podařilo na arabský útok připravit, a tak úspěšně odolávají prvotnímu náporu Strážců.

Mezitím doktor Drake a zraněný plukovník Heller podnikají cestu přes městské bojiště, aby vypustili dlouho udržované tajemství dlící pod káhirskou věznicí – Dzyana. Dzyan je strašlivé stvoření mimozemského původu, poslední svého druhu. Drake věří, že on jediný, jako dávný nepřítel Atlantidy, dokáže Eridia zastavit.

Kasamovi se společně s Eridiem podaří probít až do nitra amerického ležení k obrovské Sfinze, kterou Eridias v zápětí otvírá a odhaluje skryté prostory pod jejími tlapami. Je však na poslední chvíli zastaven Dzyanem a rozpoutává se urputný boj. Po příletu posil z Alexandrie jsou Eridias s Kasamem zajati a odvedeni do amerického zajetí. Strážci prohrávají bitvu o Gízskou plošinu a stahují se zpět do Hnízda.

INTERMEZZO

18:03, 4.8.1982, podzemní základna Montauk, Long Island, stát New York, USA

„Doktore, musíte jít se mnou, máme tu narušitele v sektoru tři!“

„Je tady!“ usmál se světlovlasý muž v kostěných brýlích a v bílém plášti. „Po všech těch letech! Nikam nepůjdu! Musíme pokračovat v experimentu, musíme ho jednou pro vždy zastavit! Připravte Alexandra a Billa, přiveďte je k portálu!“

„Jak si přejete, doktore,“ odpověděl jeden z jeho mnoha spolupracovníků v bílých pláštích pobíhajících po prosklené řídící místnosti z mnoha blikajícími tlačítky a obrazovkami. Za sklem se pak v příšeří obrovské haly tyčily dva veliké jiskřící sloupy, mezi nimiž probleskovalo oslnivé bílé světlo a vytvářelo tak jakousi průrvu či průchod.

„Portál je stabilní, máme tu menší fluktuace v rozvodné síti, ale nic, co by překračovalo bezpečnostní limit.“

„Dobrá,“ přikývl doktor. „Doveďte k němu Alexandra a postarejte se o to, aby dostal nitrožilně přesnou dávku continua zvýšenou o nula celá pět miligramů! Tentokrát už to musí vyjít!“

Strop nad jejich hlavami se otřásl.

„Tohle vypadá dost špatně!“ zamračil se vojenský důstojník u doktorovy levice a sáhl po telefonním sluchátku. „Nic… linka je hluchá.“

„Dochází nám čas! Doktorko Harleyová. Vezměte si pár mužů a odneste odtud všechny záznamy týkající se projektu Montauk, Phoenix a Rainbow, buďte tak hodná!“

„To jsou stovky svazků!“

„Vždyť říkám, vezměte si pár mužů!“

„Chlapec je připraven, doktore,“ přitakal mladičký asistent.

„Tak ho nasměrujte na portál, musíme si pospíšit.“

„Doktore? Ehm, nechtěl byste se s ním rozloučit, pro případ-“

„Pro jaký případ?!“ vyštěkl muž.

„Pro případ, že ho ztratíme, tak jako jsme ztratili jedenáct předešlých dětí?“

„Nesmysl, Johne! Tentokrát to vyjde! Musí to vyjít! Jsem si naprosto jist, jinak bych ho tam neposlal!“

„Marcusi, je vystrašený. Všechny ty rány shora… a to světlo z portálu… běž za ním.“

Doktor se nakonec uvolil, třemi mohutnými skoky seběhl schodiště a rozrazil dveře do haly, kde už na něj čekal pracovník v bílém plášti spolu se zmateným bledolícím chlapcem. Bylo to ještě dítě.

„Kde jsi byl?“ vypískl tmavovlasý chlapec a přitiskl se k doktorovi.

„Alexandře, zlato, pusť mě, musím si s tebou promluvit. Je to velice důležité, co ti teď chci povědět, rozumíš?“

„Já se bojím,“ fňukal Alexander. „Dali mi injekce a bolelo to! Točí se mi hlava.“

„Chlapče, jak já ti jenom závidím!“ chlácholil ho doktor. „Pamatuješ si na to léto ve Wisconsinu, jak jsme zažili to báječné dobrodružství u jezera? Něco ti povím: ty skály, skluzavky a lovy ryb, to nebylo nic v porovnání s tím, co zažiješ teď, až vejdeš do toho bílého světla! Závidím ti to neuvěřitelné dobrodružství!“

„Půjdeš se mnou?“

„Budu na tebe tady čekat, až se vrátíš a všechno mi povíš! Co jsi viděl, co jsi zažil, co jsi cítil.“

„Nechci tam jít sám. Jde z toho strašná zima.“

„Nebudeš sám, Alexandře, ta černá krabička, co máš na krku, z té k tobě bude mluvit můj hlas, budu pořád s tebou, rozumíš? Běž! No tak! Alexandře, utíkej za dobrodružstvím, bude to úžasné. Věř mi!“

Chlapec se pomalými kroky vydal k bílému světlu, ohlížeje se neustále za doktorem, jenž stál a mával mu. Po jeho tváři začaly téct slzy. Každým krokem byl blíže k chladnému portálu. Ozvala se zvonivá rána a celé podlaží se otřáslo, až malý Alexander zavrávoral a upadl.

„To nic, to nic!“ volal na něj doktor. „Už tam budeš, Alexandře! Neohlížej se a běž! Bež!“

Chlapec se vysoukal zpět na nohy a bázlivě se přibližoval k portálu. Bílé světlo už bylo tak blízko. Alexander se naposledy ohlédl za doktorem, když udělal krátký krok a vstoupil do oslepující záře. Byl pryč. Zmizel.

Doktor na nic nečekal. Vyběhl po schodišti zpět do řídící místnosti a začal zběsile přepínat spínače. „Potřebuju data! Johne, máme s ním spojení?“

„Ano, Marcusi!“ zajásal asistent při pohledu na obrazovku plnou čísel. „Vypadá to, že Alexander vysílá!“

Doktor zajásal. “Věděl jsem to!“

„Počkat!“ zamračil se asistent. „Ztrácíme ho! Jeho signál… ne-ne-ne-NE!“

„Co se, sakra, stalo?!“

„My-my ho ztratili… Marcusi… stejně jako ty ostatní… je-je pryč! Alexander je mrtvý!“

Další rána otřásla podlažím. Doktor se dlouze podíval do zářícího portálu. Jeho kamenný, nečitelný výraz nedal tušit sebemenší zármutek. „Přiveďte Williama!“

„Marcusi!“

„Udělej, co říkám, Johne! Tentokrát zvyšte dávku continua o tři miligramy!“

Kus betonového stropu se odlomil asvětla náhle pohasla. V obou sloupech to mocně zajiskřilo, portál se uzavřel a bílé světlo zmizelo. Na celém podlaží se zapnlo nouzové červené osvětlení.

„Jsme bez proudu!“ vykřikl asistent. „Někdo musel poškodit rozvodnou síť!“

Doktor si roztřesenou rukou sundal brýle. „Vypadněte odsud!“

„Marcusi!“

„Vypadněte!“

Pracovníci se na sebe podívali a pak se zaposlouchali do střelby z kulometů, která zněla až děsivě blízko.

„Přichází a vy víte, co bude následovat! Zachraňte si kůži!“

Vědci se pod vedením několika vojáků vyvalili z řídící místnosti a jediný, kdo zůstal u blikajících konzol, byl doktor spolu se svým mladičkým asistentem.

„Marcusi, co chceš dělat?“

„Použiji zbytkovou energii na znovunavázání spojení. Pošlu tam Williama.“

„Jsi si jistý, že to chceš znovu podstoupit?“

„Nemám na výběr! Přiveď ho, Johne, přiveď Williama!“

Asistent poslechl a vyběhl z místnosti do temné chodby.

Střelba ustala a v komplexu se rozhostilo mrtvé ticho. Doktor zběsile přebíhal od jedné konzoly ke druhé ve snaze znovu zprovoznit portál. Slyšel rychlé kroky, jak někdo vkročil do místnosti. Neotočil se. Dále si hleděl své práce, ačkoliv věděl, že už není v řídící místnosti sám. Bál se otočit.

„Podívejte se na mě!“ ozval se za jeho zády přidušený hlas.

Doktor se bázlivě otočil a nasadil si brýle. „Očekával jsem tě!“

„Konečně se setkáváme, doktore Drakeu,“ usmál se Eridias.

„Snad mi odpustíš, že tě ani nepozvu na šálek čaje, trochu mě tlačí čas.“

„Je konec, doktore.“

„Experimenty budou pokračovat i beze mne! Proto jsi přišel? Ujistit se, že nepokořím čas, abych tě konečně zničil? Pak jsi tady zbytečně, moje práce-“

„Kde je William, doktore Drakeu?“

„Proč?“

„To kvůli němu jsem dnes tady, doktore. Musel jsem se ujistit, že nepošlete svého syna, tou-tou věcí. Váš zrůdný experiment se k záhubě odsoudil sám. Počítám, že právě teď je Kongresu předkládána podrobná zpráva o tom, jaká zvěrstva se tu děla. Už jsem se o to postaral. Skončil jste. Zahrával jste si se silami, jež přísluší pouze Bohu, a já jsem jeho nástroj – váš trest.“ Eridias se napřáhl a v ruce se mu zablyštil vrill.

„Jestli se stavíš do role Stvořitele, tak jsi víc nebezpečný, než jsem si myslel!“

„Řekněte mi, doktore… čeho se na světě bojíte nejvíce?“

Marcusi Drakeovi se rozechvěly rty. „Co-co to s tím má co společného?“

„Odpovězte mi!“

„Tebe.“

Eridias smutně pokýval hlavou. „Znovu špatně,“ a zmáčkl tlačítko. Rudě se zablesklo a Marcus Percival Drake se svalil k zemi. V řídící místnosti propukl srdceryvný dětský pláč. Eridias se ohlédl; u dveří do temné chodby stál doktorův asistent spolu s malý sedmiletým chlapcem. Asistent strnul hrůzou a objal vřískajícího chlapce.

„Ty musíš být William,“ usmál se Eridias. „Miluju to jméno! Bill, že ano?“

„Co jste to provedl?!“ třásl se asistent.

„Odveď Williama odsud! Rozuměl jsi mi? Postarej se o něho, jestli se mu něco stane, učiním tě za to osobně zodpovědným! Na co čekáš?! Tak běžte, tady to lehne popelem!“

„Vy žertujete?!“

„Ne, když přijde na pořádný ohňostroj, nikdy nežertuju.“

Asistent zděšeně vypískl, vzal chlapce do náručí a vyběhl z místnosti.

Eridias se otočil zpátky k ožehlému tělu doktora Drakea. „Byl jste génius, opravdu… vytvořit stabilní bránu mezi všemi dvanácti dimenzemi, ó bohové, o tom se nesnilo ani největším atlantským myslitelům! Byl jste génius… ale mohl jste být mnohem, mnohem víc! Škoda…“ Eridias z útrob svého kabátu vytáhl lesklý obdélníkový předmět a připevnil ho k nejbližší konzole. Světla po celé místnosti se opět rozsvítila. Ze strojů se začlo ozývat tlumené hučení. Eridias přistoupil k hlavnímu ovládacímu panelu a spokojeně se usmál: „Tak, šťávu bychom měli, teď ještě najít způsob, jak tě přetížit.“

15. 12. 2012 Stíny minulosti

10:06 EET, vězeňská cela č. 126, Káhira, Egypt

Kasam ležel na studené vlhké podlaze. Kolem něj panovala naprostá tma a ticho, občas rušené jen pištěním zatoulané krysy. Přestával mít sebemenší pojem o čase. Náhle zvedl hlavu, protože dveře cely se prudce rozrazily a do místnosti vkročila dvojice po zuby ozbrojených mužů v doprovodu plukovníka Hellera.

„Prospal jste se dobře, profesore Sahíde?“

„Kde to jsem?“ vykřikl zmatený Kasam, mžouraje do oslnivého denního světla.

„Seberte ho!“ pokynul svým mužům Heller.

„Kde to jsem?! Pusťte mě! Kde to sakra jsem?!“

„My dva teď budeme mít dlouhý rozhovor, profesore,“ zamlaskal spokojeně plukovník. „Jen vy, já a spousta, spousta vody.“

„Už se probouzí!“

„Připravte dávku ambrosie!“

„Rozkaz, doktore Drakeu!“

Eridias otevřel oči. Vše bylo tak rozmazané, snažil se pohnout, ale cosi ho drželo přilepeného k železné stěně. Zamrkal a zrak se mu pomalu vrátil. Byl zcela nahý, připoután ke zdi tucty okovů z neznámé černé slitiny.

„Dobré ráno,“ usmál se nuceně Drake a usrkl horký čaj ze svého šálku. Po jeho levici stál postarší holohlavý muž v uniformě NSA, mající před sebou na stolku laptop a spousty injekčních stříkaček.

„Williame? Proč mě to jenom nepřekvapuje, že jsi tady?“

„Mohl bych říci to samé. Kdekoliv umírají lidé, tam je přítomna i tvá maličkost.“

„Kde-kde je Dzyan?“ naléhal Eridias. „Co jste mu slíbili, že vám pomáhá?! Nevíte, s čím si zahráváte, lidi, proboha!“

„Je zpátky ve své cele,“ odpověděl nevzrušeně Drake a důkladně si zamíchal svůj Earl Grey.

„V cele? V CELE?! Za co mě máš, Williame?! Ve vesmíru neexistovala síla, která by Dzyana zastavila! Byla to nejnebezpečnější stvoření ve vesmíru, spalovala mezihvězdná impéria pouhým lusknutím prstů, prosím, poslouchej mě, musíte ho okamžitě zničit, než bude pozdě!“

William Drake dlouho mlčel. Znovu a znovu si Eridia prohlížel od hlavy k patě. Nemohl se nasytit vědomí, že ho má konečně před sebou, že tu visí na zdi spoutaný a bezmocný. Měl krutý, škodolibý pohled.

„Agente Craine, je ambrosie připravena?“

„Ještě malý moment, doktore.“

Až teď si Eridias všiml, že od stanoviště příslušníka NSA vedou přes celou místnost tenké trubičky končící v ocelových hubicích voperovaných do jeho prsou, paží a stehen. „Snažíte se mě otrávit?“

„Ó, kdepak,“ mávl rukou Drake, „to už jsme dávno udělali! Všiml sis toho divného hučení v hlavě? To je směs sedativ zabraňující ti použít tvé telekinetické a telepatické schopnost a kdo ví co ještě. Tohle,“ vzal do ruky lahvičku se zlatavou tekutinou, „je ambrosie, nektar bohů. Chlapci ze CIA si ji nemohou vynahválit. Je to vlastně syntetická droga, jež odstraňuje všechny emociální i racionální hranice: budeš chtít křičet – zakřičíš, okusíš-li bolest – rozbrečíš se jako malá holka, žádné lži, žádná přetvářka, žádné hranice, stručně řečeno… naprostá ztráta sebekontroly. A teď to nejlepší, při každém vpuštění ambrosie do krevního řečiště bílé krvinky vyvolají tak prudkou reakci, že tvá krev se začne vařit, což není zrovna dvakrát příjemné. Vlastně je to ve většině případů smrtelné, ale ty máš přeci velice tuhý kořínek, že?“ Doktor Drake se spokojeně usmál. „Řekneš mi všechno, co víš, a ještě u toho budeš nepředstavitelně trpět, co víc si přát? Můj vánoční dárek jsem si rozbalil o týden dříve.”

„Nedělej to! Prosím, ani jeden z nás nemáme sebemenší ponětí, čeho jsem schopen v takovém stavu!“

„Já vím moc dobře, čeho jsi schopen!“ vyprskl Drake a mrštil po ním šálkem čaje. Porcelán se rostříštil těsně vedle Eridiovi hlavy a několik střebů ho zasáhlo do levé tváře. „Každý den si to připomínám!“

„Williame, poslouchej, já-“

„Agente Craine!“

Trubice se naplnily zlatavou tekutinou. Eridias pocítil nával neuvěřitleného horka, jak mu ambrosie vstupovala do těla. Zařval, tělo zbrocené v potu se v poutech mohutně vzepjalo. Skřípal zuby, prosil, klel, trhal sebou – všechno marné. Mozek mu pracoval jak v horečce, tolik myšlenek, tolik vzpomínek se náhle vyrojilo v jeho mysli a Eridias je chtěl všechny dostat z těla pryč.

„Agente Craine, spusťte nahrávání, odteď chci mít zaznamenáno každé vyžčené slovo!“

„Rozumím, pane.“

„Dobrá, to by mohlo prozatím stačit, vypněte to.“

Ambrosie přestala proudit do Eridiova těla, vězeň sebou však nepřestával škubat. Doktor Drake s úsměvem pozoroval jeho utrpení. „Pro záznam, výslech Subjektu 12 dne patnáctého prosince dva tisíce dvanáct! U výslechu přítomen William Drake a agent Timothy Craine. Začněme s něčím lehkým, řekni mi své jméno.“

„Co-cože?!“ blouznil Eridias.

„Tvé jméno, chci znát tvé jméno!“

„E-Eridias. Mé jméno je Eridias. Eridias. Eridias. ERIDIAS!“

„To stačí!“

„Ta lorim tír danach, sarim vas tei wu-nach’dor! Ty zkurvysynu, utrhnu ti hlavu a narvu ji tomu tvému poskokovi do zadnice! Tawa! Tawa felluch!“

„Mluv anglicky Eridie!“

„Horko, potřebuju vodu, prosím-”

„Řekni mi, proč jsi tady?“

„Abych zachránil lidstvo před naprostou zkázou!“ vyjekl Eridias a vykašlal krev. Po zarudlých očích mu kanuly slzy.

„Jakou zkázou?“

„Vrací se. Pán děsu. Posel smrti. Já chci zemřít, prosím, chci konečně chcípnout!“

„Potřebuju jména! Kdo je Pán Děsu?“

„Černé pláně bez světla, vlečka z kamení utkaná, láska bez ctnosti, ctnost bez lásky, Ticho, přislo Ticho na konci války!“

„Kdo je Pán Děsu, Eridie?!“

„Marduk! Marduk!“

„Timothy, tohle si poznamenejte, chci to okamžitě projet databází!“

„Provedu, pane!“

„Eridie, co chce Marduk provést lidstvu?“

„Oblaží ho, oblaží ho svou přítomností, ale lidstvo nesnese jeho přítomnost, ne, nastane konec Země, konec, moře se zvednou, pevniny se budou trhat, přežijí jen ti, kdo se připraví, kdo se připraví, připraví… Pusťte mě! Už dost!“

„K jakému účelu slouží pyramidy? Proč se chceš dostat právě tam?“

„Nic ti neřeknu, ty parchante! Jděte všichni k čertu, celý ten nechutný barbarský potěr jménem lidstvo může klidně chcípnout, pandnout do propasti!“

„Timothy, další dávku!“

Agent Craine poslechl a stiskl tlačítko na svém laptopu.

Eridias děsivě zaúpěl, jak mu do těla vproudila další dávka ambrosie.

„Jaký je účel pyramid, Eridie?“

„Je to brána!“

„Brána kam?“

„Do bezpečí.“

„Potřebuju, abys byl konkrétnější!“

„Vyliž si! ÁCH! Urr!“

„Pane,“ naklonil se k Drakeovi agent Craine, „myslím, že žádáte nemožné, v tomhle stavu se nemůže soustředit, chrlí ze sebe jen to, co ho právě napadne, popravdě, tak daleko jsme ještě s nikým nedošli, měl by už být dávno mrtvý.“

„Beru na vědomí,“ přikývl Drake.

„Vše se vrací. Vrací se to! Vše se vrátí zpět na začátek, nebude Války, nebude Prvního hříchu, Ticho pomine, až se Děti Času vrátí domů!“

„O čem to mluvíš, Eridie? Kdo jsou Děti Času?“

„Já nevím!“

„Kdo jsou Děti Času?!“

„Já-já nevím!“ rozbrečel se Eridias a propukl v histerický řev. „Slyším to pořád ve své hlavě: Děti Času se vracejí, Děti Času se vracejí, už nebude Ticha! Opakuje se to, pořád, pořád dokola! Kde je Isis? Kde je moje žena?! Co jsem to jen provedl?!“

„Z jaké doby jsi sem přišel?“

„Poslední rok Války, každou minutu umírají miliony nevinných životů! Není tomu konec! Pátá flotila je pod útokem! Arcadia je v plamenech… planety vnitřních kolonií jsou ztraceny…

Dzyanové se dostanou k Zemi – Atlantida padne!“

„Datum, potřebuji přesné datum!“

„Rok patnáct tisíc pět set šedesát před Kristem! Ách! Dost!“

„Kdo tě sem poslal?“

„Nikdo. Nikdo, byl to poslední bod Časové direktivy!“

„Co je Časová direktiva?“

„Soupis dat a instrukcí k dvaceti jedna intervenčním bodům historie.“

„Kdo je autorem Časové direktivy?“

„To nikdo neví! Luine Hedrian! Byla poslána jako signál skrz čas a prostor, někdo, někdo z budoucnosti ji musel poslat do naší doby!“

„Co obsahují instrukce Časové direktivy?“

„Události. Události, jimž se musí předejít, nebo je změnit, aby budoucnost lidstva nebyla-nebyla ohrožena.“

„Byl mezi těmi dvaceti jedna intervenčními body zahrnut i čtvrtý srpen devatenácet osmdesát dva?”

„Nevím!“

„Soustřeď se Eridie, byl projekt Montauk stanoven jako intervenční bod?“

„Ano! Ano! Bílé světlo na pomezí šera se rozpíná, aby přivítalo spasitele Dvanácti!“

„Zabil jsi mého otce, Marcuse Percivala Drakea?“

„Ano!“

„A lituješ toho?“

„NE!“

„Další dávku, Craine!“ zahřměl Drake.

Eridius se zmítal v poutech jako smylsu zbavený. Z uší i očí mu vytrykly pramínky krve, již podruhé se pomočil. Nebyl to příjemný pohled.

„Lituješ toho?!“ zopakoval svou otázku důrazně Drake.

„NIKDY! Zrůda – zrůda to byla, hnusná odporná zrůda! Experimentoval na lidech, na bezdomovcích, posílal je na smrt, aby pokořil čas! Ať to přestane! Už nemůžu! Experimentoval s dětmi, čistá mysl, musel jsem ho zastavit! Nesměl ti ublížit! Zachránil jsem tě! Nebohé děti!“

„Ty lháři! Můj otec byl velký muž! Nikdy by mně nezkřivil ani vlas na hlavě! Miloval mě!“

Eridias propukl v zoufalý smích. „Vážně? Co by tomu asi řekl tvůj bratr?“

„Já nemám bratra!“

„Tak to ti řekli? Že tvůj bratr Alexander nikdy neexistoval? Zabil ho, Williame, poslal ho na smrt jako tisíce nebožáků před ním!“

„Drž hubu!“

„Polib si! Roztrhám tě na cucky, ty lidská špíno! Vyrvu ti srdce a sním ho, jako jsem ho snědl velkému Parus-Vámovi!“

„Timothy, je možné, aby blouznil?“

Agent Craine porkčil rameny. „Nemám nejmenší tušení, pane, jeho mozková aktivita je neuvěřitlená, nemáme žádné zkušenosti s tak vysokými dávkami ambrosie.“

Doktor Drake se otočil zpět k úpícímu Eridiovi. „Proč by můj otec používal děti jako testovací subjekt? Vše, po čem toužil, bylo vynalézt cestování časem, ne vraždit nevinné!“

„Ano. Vytvoření stabilní červí-červí díry bylo v té době nemožné a tak…ááh… a tak vymyslel stroj otevírající trhlinu mezi všemi dvanácti dimenzemi univerza, aby-aby-“

„Aby pak mohl najít pátou dimenzi, ve které neplatí čas. Znám práci svého otce.“

„Jenže-jenže už nevíš, proč tvůj otec neuspěl!“

„Byla to hardwarová chyba, jeden z procesorů se kvůli časové dislokaci v okolí portálu neustále předcházel ve výpočtech.“

„NE! Chyba nebyla v technologii, ale v lidském faktoru! Cestování mezi dimenzemi vyžaduje čistou, nezatíženou mysl, takovou, jako mají jenom malé děti tolik neseznámené s naší realitou! Tvůj otec tohle brzy pochopil a místo bezdomovců začal do portálu posílat děti! Žádné z nich nepřežilo, včetně tvého bratra! Najdi si to! Měl jsi staršího bratra! Jmenoval se Alexander!“

William Drake stál před Eridiem jako opařený. Mozek mu pracoval jako v horečce.

„Pane?“ vzal ho za rameno agent Craine, „měli bychom pokračovat. Odbočil jste od tématu, musíme se zeptat na otázky, na nichž se velení domluvilo.“

„Ano-ano, samozřejmě!“ přikývl nejistě Drake. „Pokud selžeš, nebo tvé poslání bude ohroženo, pošlou sem tví lidé další bojovníky, armádu?“

„Ne! Jsem jediný, kdo může přežít průlet červí dírou!“

„Takže jsi tu sám?“

„Sám! Sám! Sám! Pokaždé a navždy jen se svými hříchy!“

„Pověz mi, kdo jsi doopravdy? Jak to, že nemůžeš zemřít?“

„Já nevím!“

„Eridie, odkud pocházíš?“

„Já nevím! Já nevím!“

„Kdo byla tvá matka?“

„Já nevím! Já nevím! Já, kurva, nevím!“

„Další dávku, Timothy!“ zařval Drake. „Dostaťe do něho všechno, co nám zbylo!“

„Doktore, takové množství ambrosie… nemáme ponětí, co to udělá a jeho myslí.“

Drake nasupeně odstrčil agenta Crainea a zmáčkl ENTER.

„Prosím, už ne, už ne, zapřísahám vás! Už ne… Aaaaaargh!“ „Odkud pocházíš, Eridie, proč prostě nemůžeš chcípnout?!“

„Světlo! Světlo! Světlo na konci tunelu! Strážce brány – přes čas i prostor – do věčného zatracení – bojím se – bojím se – chci zpátky!“

„Okdud pocházíš Eridie?!“

„Země! Země!“

„Proč nemůžeš zemřít?!“

Eridias děsivě zařval. „Já – ho – vidím!“

Místnost se začala chvět.

„Co, co se to děje?“

„Já nevím, doktore!“ kroutil hlavou agent Craine, ruce mu zběsile létaly po klávesnici. „Jeho mozková funkce je nad jakékoliv měřitelné hodnoty! Myslím, že ambrosie musela vyrušit účinky sedativ, která blokovala jeho parapsychické schopnosti.“

Laptop se sám od sebe vznítil, stejně jako stěna, na níž byl Eridias připoután.

„O můj bože!“ zděsil se agent Craine a ustupoval ke dveřím. „Musíme odtud vypadnout!“

William Drake sledoval, jak je vřískající Eridias pohlcován plameny, jež sám vyvolal. Náhle ho jakási neviditelná síla sevřela a mrštila s ním o protější zeď, kde okamžitě ztratil vědomí. Zářivka osvětlující místnost oslnivě zajiskřila a zhasla. Agent Craine zavrávoral, přičemž spadnul na všechny čtyři. Rychle se po kolenou dostal k Drakeovi, chytl ho za límec a táhnul jej směrem ke dveřím. Oheň se rozšiřoval po celé místnosti. Craine se dusil, Eridias se zběsile zmítal v poutech, sužován plameny a nesnesitelným žá­rem.

„Máme výsledky, doktore Lehnere!“

„Výborně, Jime, sem s nimi!“

Mark Lehner spolu se svým týmem výzkumníků prováděli měření kolem Sfingy. Jejich stanoviště u předních tlap bylo přeplněno výpočetní technikou, měřícícími přístroji, ba dokonce i černým podstavcem, určeným pro holografické přenosy. Skupina osmi archeologů teď bedlivě pozorovala monitor.

„Pod levou přední tlapou se nachází nějaká výduť, je však příliš malá na to, aby byla místností, nebo dokonce sálem,“ poznamenal jeden z výzkumníků při pohledu na výsledky.

„Stejné je to i s její zadní částí,“ přisvědčil nasupený Lehner. „Sakra! Přes tucet očitých svědků včera v noci vidělo, jak Subjekt 12 schází ke Sfinze po strmém schodišti a mizí v jejích útrobách! Tak jak to, že tu nejsou známky po jakémkoliv schodišti nebo sebemenší místnosti?! To nedává smysl!“

„Marku, taky říkají, že tam byl hrozivý anděl plný kouře a páry.“

„Co tím chcete říct?! Že si to ti lidé vymysleli?“

Archeoložka pokrčila hlavou. „Byla uplná tma, nic nefungovalo a všude panoval příšerný zmatek, kdo ví, co vlastně viděli.“

„Ne, tohle vysvětlení neberu!“ ohradil se Lehner a praštil svým kloboukem o stůl. „Pošlete data NOSTRADAMOVI!“

Černý podstavec se rozzářil a modrá silueta se zjevila v parném poledni. „Data přijata, zpracovávám, dobrý den, doktore Lehnere.“

„Alexi, zdravím.“

„Je slunečno, doktore?“

„Ano, je. Alexi, pověz mi, proč se pořád ptáš, jaký je to blbý počasí?“

„Vycítit hřejivé sluneční paprky je základním projevem života, doktore. Je mojí přirozeností cítit touhu se neustále zdokonalovat a přiblížit se opravdové živé a myslící bytosti.“

„Alexi, smekám před Williamem, dal si s tebou fakt záležet!“

„Vyřídím mu vaše pochvaly, doktore Lehnere. Potvrzuji, zpracovávání dat dokončeno. Výsledek určující – pod Sfingou se nenachází žádné uměle vytvořené síně nebo komory.“

„Zatraceně!“ ulevil si Lehner. „Dobrá, musíme to vzít od začátku, předpokládejme, že Sfinga je přes deset tisíc let stará, nálezy vodní eroze na jejím těle tomu jasně naznačují, pak tedy-“

„Musím vás opravit, doktore Lehnere,“ skočil mu Alex nekompromisně do řeči. „Přesná datace Sfingy je 12 462 let. Byla vystavěna v roce 10 450 před Kristem, stajnějako trojice největších pyramid. Jednalo se o celý komplex.“

Skupina archeologů na sebe vyděšeně pohlédla.

„Alexi, kde bereš tu zatracenou jistotu?“ vyprskl Lehner.

„Všechny stavby atlantské civilizace se řídily kosmickými zákony. Staří Atlanťané stavěli chrámy a důležitá centra své říše dle postavení hvězd na nebi, aby tak dali věcem vesmírný řád. Gízký komplex je postaven v korelaci s Orionovým pásem a souhvězdí Lva.“

„Už jsem o tom slyšel,“ přisvědčil Lehner. „Chufevova, Rachefova a Menkaureova pyramida mají dle jedné teorie stejné postavení jako hvězdy v Orionově pásu, jenže i kdyby to byla pravda, Alexi, jak jsi došel k tomuhle datu?“

„Potvrzuji, vypočítal jsem možné polohy Orionova pásu během jeho precesního cyklu a porovnal s polohou tří pyramid. Jediné datum, kdy hvězdy byly předobrazem svého Gízského protějšku a Sfinga hleděla přímo na souhvězdí Lva, byl rok 10450 před Kristem.“

„Dobrá, dobrá, Alexi, řekněme, že tvé výpočty jsou správné,“ připustil Lehner. „Je tedy možné, aby nějaká pokročilá technologie vydržela v provozu přes dvanáct tisíc let?“

„Co naznačujete, doktore?“ pozvedla obočí mladá archeoložka.

„Kdokoliv na Gíze stavěl, věděl zatraceně dobře, co dělá. Mnoho starých historiků tvrdí, že pod Gízou jsou tajné komnaty a chodby a já nemám sebemenší důvod jim nedůvěřovat. Takže… takže tu musí fungovat nějaké zařízení rušící naše měřící přístroje. To znamená… budeme kopat!“

„Musím souhlasit s doktorem Lehnerem,“ ozval se Alex. „Pyramidy byly postaveny ke zcela specifickému účelu, jak naznačují mé výpočty. Tento účel je nám zatím skryt. Síně tam jsou, jen my je na monitorech nevidíme.“

„Ne nadlouho!“ zazubil se Lehner a vzal do ruky krupáč ležící opodál. „Tak na co čekáte, lidi? Písek se jen tak nevzdá svých tajemství! Jdeme kopat!“

William Drake otevřel oči. Seděl na zemi opřený o zeď a zběsile oddechoval. Kolem něho běhali příslušníci NSA s hasícími přístroji.

„Jste v pořádku?“ přiklekl k němu agent Craine.

„Co-co se stalo?“

„Subjekt 12 měl něco jako parapsychický záchvat! Zapálil celou místnost, musel jsem vás odtamtud vytáhnout“

„Utekl? Kde je?!“

„Ne, pouta to vydržela, je pořád připoután ke zdi, ale…“

„Ale co?“

„Není to pěkný pohled.“

Agent Craine pomohl Drakeovi vstát.

„Musím ho vidět, Timothy!“

„Tudy, pane!“

Drake vstoupil zpět do místnosti, která se ještě před chvílí stala málem jeho hrobem. Všechny čtyři stěny byly zcela černé, strop ohořelý, podlaha se proměnila ve změť uhelných drolků a seškvařeného podkladu. Hemžilo se to tu příslušníky NSA hasící poslední zbytky požáru. Eridias visel v poutech, už sebou netrhal, jen sípavě oddechoval. Černá zuhelněná kůže pomalu opadávala z jeho těla, ruce i nohy mu hyzdily hrozivé popáleniny a holou hlavu měl celou zbrocenou krví – vlnité bílé vlasy mu nemilosrdně vzal oheň. Agent Craine měl pravdu, nebyl to hezký pohled.

„Všichni ven!“ rozkázal Drake.

Místnost se okamžitě vyklidila.

„Slyšíš mě?“

Zubožený Eridias pohodil hlavou a slabě zachrčel.

„Podívej se na mě, Eridie. PODÍVEJ SE NA MĚ!“

Jeho zkrvavené oči utkvěly na Drakeově spokojeném úsměvu.

„Chci, abys věděl, že i kdyby to byla pravda, co jsi říkal o projektu Montauk, jedno se nemění – zabils mi otce. Ty nemáš rodinu, Eridie, jsi sám, takže tě o ní nemohu připravit, ale přísahám bohu, že se postarám, abys trpěl alespoň z poloviny tak, jako jsem trpěl já celá ta léta!“

Eridias znovu slabě zachrčel a odvrátil pohled. Kus zčernalé kůže upadl z jeho levé tváře.

„Přemýšlím, za jak dlouho se asi zregeneruješ. Hodina? Dvě? Den? Tohle byl jenom začátek, Eridie, budu do tebe pumpovat ambrosii tak dlouho, dokud nepřijdeš o rozum, rozuměls mi?“ Drake zaryl prst do jeho znetvořené tváře a Eridias zachrčel bolestí. „Beru to jako ano,“ zamlaskal spokojeně.

16:58 EET, vězeňská cela č. 126, Káhira, Egypt

Dveře se otevřely a Kasam byl vhozen zpátky do své cely. Celý mokrý po krutém mučení se odplazil k polorozpadlému záchodu, kam začal zvracet.

„Je mi to líto, Kasame, tohle jsem nechtěl,“ ozval se za ním známý hlas. Kdosi byl s ním v temnotě jeho cely. „Kdybych věděl, jak to nakonec dopadne, nikdy bych s nimi nespolupracoval.“

Kasamovi oči si chvíli přivykaly na tmu, když náhle spatřily shrbenou postavu stojící v protějším rohu místnosti. Byl to mistr Hakim.

„Řekněte-řekněte, že to není pravda!“

„Obávám se, že to pravda je, milý Kasame.“

Kasam sebral poslední zbytky sil, odrazil se od záchodové mísy, skočil na starce a přitiskl ho ke zdi. „Já vám věřil!“

„Musel-musel jsem to udělat!“ sýpal mistr Hakim. „Byl to jediný způsob, jak udržet Strážce v bezpečí!“

„Co mi to tu vykládáte?!“

„Kdybych s nimi nespolupracoval a nepřesvědčil je, že jsme neškodní, byli bychom už dávno vyhlazeni! Takhle jsme mohli pomáhat všem těm nebožákům, pašovat jídlo a vodu! Plukovník nad tím přivíral oči.“

„Cos jim všechno vyžvanil? Mluv! Řekls jim o tom včerejším útoku? Tak mluv, řekls jim o něm?!“

„A-ano,“ přikývl Hakim. „Ale jen základní věci, neřekl jsem přesný čas, ani že chcete použít to Džibrilovo zařízení!“

Kasam zatnul pěst a praštil starce do obličeje. „Vypadni odsud!“

„Kasame, vyslechni mě, prosím!“ hořekoval Hakim. Z přeraženého nosu mu kapala krev.

„Hnízdo je vzhůru nohama, Malik chce prolévat další krev!“

„Do téhle situace jste se dostal sám, mistře! Já jsem vám věřil! Dal bych za vás život, pokud by to bylo potřeba, byl jste můj velký učitel!“ V Kasamových očích se zatřpytily slzy.

„Nečekám, že mé činy pochopíš!”

„Máte pravdu, nechápu je!“

„Plukovník mi teď věří, mohu toho využít, dostat tě ven!“

„Odejděte, prosím!“

„Kasame, já-“

„VYPADNĚTE!“

Mistr Hakim třikrát hlasitě zabouchal na dveře cely a ty se ihned otevřely. „Je mi to líto, Kasame,“ pronesl zhroucený stařec a zmizel v denním světle.

18:02 EET, kancelář ředitele věznice, Káhira, Egypt

William Drake si nalil plnou sklenku ginu a sako hodil na polstrovanou sedačku. Jeho dočasná pracovna v kanceláři ředitele věznice byla prostorná a útulná, plná dřevěného nábytku a obrazy plachetnic. Na stole z masivu ležel kromě laptopu také černý podstavec s logem NSA.

Drake se usadil do pohodlného křesla, přihnul si ginu a položil sklenku na stůl. „Alexi!“

Podstavec se rozzářil modrým světlem. „Potvrzuji, doktore Drakeu! Jaký jste měl den?“

„Náročný. Alexi, potřebuji, abys poslal zašifrovanou zprávu agentce Parkerové.“

„Potvrzuji. Jaký má být obsah zprávy?“

„Chci tu mít do zítřejšího dne mutagen X-12.“

„Potvrzuji, zpráva poslána. Předpokládám, že tedy výslech neproběhl dle očekávání?“

„To tedy neproběhl,“ přitakal zahořklý Drake a nalil si další sklenku Ginu. „Alexi, potřebuju od tebe ještě jednu maličkost.“

„Potvrzuji.“

„Vyhledej statistiky předpokládaných lidí bez domova ve státě New York. Zajímají mně příbytku a úbytky v letech 1979 až 1982.“

„Potvrzuji, zpracovávám požadavek, prosím vyčkejte.“

William Drake do sebe hodil další gin. Mlčel a přemýšlel o všem, co mu dnes Eridias řekl. Znovu a znou si v mysli přehrával jeho utrpení, jeho odpovědi, jeho naprosté pokoření.

„Analýza dokončena! Chcete znát výsledky okamžitě?“

„Buď tak laskav.“

„Potvrzuji, mezi lety 1979 až 1982 došlo k rapidnímu poklesu lidí bez domova, a to o celých osmdesát procent.“

William Drake šokovaně vstal. „Přepočítej to znovu, chci si být naprosto jistý!“

„Výsledek jsem již třikrát překontroloval – je správný!“

„Je v záznamech uveden také důvod tohoto náhlého úbytku lidí? Kam se poděli? Jestli dostali práci?“

„Ne, záznamy jsou až překvapivě stručné.“

Drake si promnul obličej. „Do prdele!“

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.