Et in Arcadia Ego – 10. část: Děti času 2/2 (1. část)

V předchozím díle jste četli…

Pod věčným ledem Antarktidy se Osvícenci připravují opustit planetu a přejít do jiné dimenze, netuší však, že jejich domnělí spojenci, Xhumzové, mají se Zemí jiné plány. Portály mezi oběma světy se otevírají a na Zemi proudí stovky Xhumzů lačnící po lidské krvi. Nikdo není ušetřen.

Zatím v Káhiře Eridias podniká zběsilý hon s časem, aby se zmocnil Orichalku dříve, než tak učiní plukovník Heller. Netuší, že není jediný, komu nezbývá mnoho času. Američané se stahují z Gízy na rozkaz nejvyšších míst a hodlají na celý komplex svrhnout vodíkové bomby. Doktoru Drakeovi a doktoru Lehnerovi tudíž nezbývá, než odhalit tajemství pyramid co nejdříve. Mezitím v Hnízdě jsou Eridias s Kairou svědky strašlivého masakru, který má na svědomí plukovník Heller. Nikdo ze Strážců nepřežil. Heller pověřuje Foxleyho, aby otevřel nedobytný kufřík pomocí výbušnin a zjistil, jestli ukrývá Orichalk, seržant je však přepaden Eridiem, jenž ho podrobuje svému testu. Seržant kupodivu odpovídá správně a Eridias mu podává svou vlastní zbraň…

20. 12. 2012 Děti Času (2. část)

14:00, Al-Matariya, Hnízdo

Foxley upustil své břímě na dlažbu a ukázal Eridiovi prázdné ruce. Ve vysílačce připevněné na jeho rameni to zapraskalo: Tady Heller, slyšeli jsme střelbu, co se tam děje, seržante?!

Eridias natáhl kohoutek, čímž nabil poslední kulku. „Řekni mi… Čeho se bojíš nejvíce?“

Foxley, do prdele, ozvěte se!

„Eridie, někdo jde, musíme vypadnout!“ strachovala se Kaira.

„Ne! Musím vědět, jestli je opravdu uvnitř!“ Vzal kufřík a jemným pohlazením po hřbetě ho otevřel. Ze všech stran je náhle obklíčili po zuby ozbrojení Američané, Eridiovi to však bylo jedno, neboť veškerá jeho pozornost se upírala k odklápějícímu se víku nedobytné schrány.

Temné příšeří Hnízda bylo rozehnáno hřejivým světlem, když Eridias vytáhl Orichalk z nitra kufříku. „Stýskalo se ti, drahý?“

„Nerada ruším vaše šťastné shledání, ale jsme obklíčeni!“ poznamenala hořce Kaira.

Eridias se rozhlédl kolem sebe a s pobaveným úšklebkem zjistil, že Američané kolem nich utvořili neprodyšný kruh. Byli v pasti.

Sálem se rozlehl uznalý tleskot plukovníka Hellera, který se ve společnosti své eskorty vynořil ze tmy a stanul proti Eridiovi. Oddělovala je pouze početná řada napřažených zbraní, dávající plukovníkovi jasně navrch. „Opravdu je čas Vánoc!“ konstatoval dobře naladěný Heller. „Dostal jsem pod stromeček tebe i Orichalk jako na stříbrném podnose! Foxley, vemte mu ho!“

Seržant Foxley, stojící dosud za Eridiovými zády, nejistě zamrkal.

„Foxley, kurva, slyšel jste?! Vezměte mu ten zatracenej šutr!“

„Ne!“ odpověděl rázně Foxley a pozvedl pistoli proti vojákům. „Už toho mám po krk! Eridie, slibte mi, že tomu učiníte přítrž!“

„Máš mé slovo.“

„Slovo teroristy?!“ chechtal se Heller. „Nebuďte naivní, vy tupče! Je to jen sprostý vrah!“

„Stejně jako vy, pane!“ bránil se Foxley. „Tenhle váš terorista dal lidstvu desatero přikázání, umřel pro nás na kříži! Copak to nechápete? Co jste udělal vy? Jen se podívejte kolem sebe! Zašlo to až příliš daleko!“

„Neuposlechl jste rozkaz, vojáku!“ Hellerův obličej nabyl brunátné barvy. „Dal jsem vám možnost z toho vyváznout živ a zdráv, ale vy jste očividně jen další zfanatizovaný pánbíčkář! Střílejte!“

Náhle se celé Hnízdo rozechvělo děsivým šepotem, jenž přicházel ze všech stran. Bylo to nesrozumitelné mumlání a výkřiky mnoha hlasů. Američané otočili své zbraně proti starobylým stěnám a hledali původ toho nenadálého vzruchu.

„Co to, kurva…?“ zamračil se Heller, vytáhl baterku a posvítil si do temnot mezi sloupy.

„Eridie, to jsou zase ty hlasy!“ šeptala mu do ucha Kaira. „Pamatuješ si na ně? Jsou mnohem hlasitější než minule!“

„Nemáme moc času!“ zavrčel Eridias, který využil nastalého zmatku a otočil se čelem ke svým dvěma společníkům. „Rychle, Kairo, zmiňovala ses o zatopených tunelech, kde přesně jsou?“

„Všude kolem je spousta podzemní vody, na sever odtud se skoro nedá projít!“

„Naše měření prokázala to samé!“ přisvědčil potichu Foxley. „Přímo nad námi je zatopená celá jeskyně!“

„Eridie, co máš za lubem?“ strachovala se Kaira.

„Zhluboka se nadechněte!“ Eridias pevně sevřel Orichalk a zavřel oči.

Ozvalo se temné hučení. Heller zavrávoral, podlaha se totiž mohutně otřásla, přičemž šepot přicházející zdánlivě odnikud byl přehlušen sílícím lomozem rozběsněného živlu. Plukovník se zděšeně podíval na meditujícího Eridia. „Zastavte ho!“ křikl a vytáhl zbraň.

Strop začal pukat, drolit se, dokud zcela nepovolil pod tíhou ohromné vodní masy hromadící se nad ním. Sál byl okamžitě zaplaven a voda neúprosně smetla vše, co jí stálo cestě, včetně Hellerových mužů. Eridias se prudce rozmáchl. Vodní živel jakoby narazil na neviditelnou stěnu, vířil a zmítal se, když obtékal místo, kde Eridias i jeho společníci stáli. Kaira tomu nemohla uvěřit. Kolem ní stoupala do výše temná vodní stěna, plná topících se Američanů, jí ani Foxleyho se ale nedotkla jediná kapička. Voda se zvedala, valila se na ně ze všech stran, obklopovala je a pohlcovala vše, co jí přišlo do cesty.

„Jak tohle děláš?!“ žasla při pohledu na sípějícího Eridia, který zvednutými pažemi zadržoval rozbouřený živel v okruhu několika metrů.

„Sílu Orichalku lze využít mnoha způsoby!“ vysvětloval Eridias přes zatnuté zuby. „Tohle je ještě hračka, rozdělit Rudé moře, to byl větší oříšek! To mně připomíná…“ Znovu máchl rukou, v níž držel Očichalo, a vodní stěna na západ od nich se rozestoupila, aby tak dala vzniknout suchému průchodu vedoucímu pryč z Ústředí. „Běžte, budu hned za vámi!“

Foxley s Kairou na nic nečekali a vyrazili, Eridias je následoval. Kaira za sebou slyšela tříštění vody a burácení, neodvažovala se však ohlédnout. Běžela jako o život, dokud nebyla v bezpečí příkře stoupajícího tunelu. Foxley jí byl v patách.

„Kde je Eridias?“ řvala Kaira, aby přehlušila burácející živel.

„Nevím! Já nevím, všude byla voda!“ Foxley se snažil popadnout dech. „Byla stále blíž a blíž, stěny okolo se hroutily a přelévaly, myslel jsem, že je hned za mnou!“

„Musíme se vrátit!“

V tom se do tunelu vřítil promočený Eridias a spolu s ním spousta vody, jež začala tunel odspoda zatopovat. „Šplhejte výš!“ křičel a sám se drásal po čtyřech vzhůru. Když voda konečně přestala stoupat, svalil se vyčerpáním k zemi a těžce oddychoval. Zpěněná hladina u jeho nohou pomalu opadávala.

„Ty jsi opravdu Jehova!“ žasl Foxley ležící vedle upachtěné Kairy, jen pár kroků nad Eridiem.

„Dali mně i horší jména.“

„Nestalo se ti nic?“ strachovala se Kaira, zvedla se a pomohla Eridiovi na nohy.

„Umírám, samozřejmě, že je mi pod psa!“

„Jak to myslíš, že umíráš?“ nechápal Foxley. „Tebe přece nelze zabít!“

„Dlouhý příběh!“ mávla rukou Kaira.

„Musíme-musíme pokračovat!“ vyhrkl Eridias a snažil se nabrat dech. „Máme Orichalk, teď ještě zbývá dostat se do Gízy.“

„A to jsem si myslela, že tohle byla ta těžší část!“

„Možná bych věděl jak,“ zamrkal spiklenecky Foxley a vytáhl ze své výstroje černý tablet.

„Zmapovali jsme celé Káhirské podzemí, včetně tunelů, které vedou na plošinu. Všiml jsem si téhle odlehlé soustavy chodeb, co končí přímo u západních zdí Menkaureovy pyramidy. Třírozměrný scan ukazuje větší množství podzemní vody, ale tunel by měl být stále průchodný, nanejvýš budeme muset chvíli plavat.“

Eridias přimhouřil unavené oči, aby si prohlédl Foxleyho spletitou interaktivní mapu. „Kairo, znáš tyhle tunely?“

„Slyším o nich poprvé v životě! Musely být zčásti zatopené, jinak by je Strážci dozajista využívali.“

„Je to naše nejlepší šance!“ stál si na svém Foxley. „Odtud je to už kousek k samotné Sfinze.“

Eridias se potěšeně usmál. „To zní jako plán!“

21:22, Gízská plošina, Egypt

William Drake stál před Sfingou a přemítal nad jejím záhadným pohledem. Z blízké Káhiry sem doléhaly výstřely, jak poslední americké jednotky ustupovaly před ruskými vojsky. Gíza byla vylidněná, řev motorů a helikoptér vystřídalo skučení sílícího větru, jenž se rozháněl po příjezdové cestě a na svých křídlech nesl mračna jemného písku. Byl to klid před bouří.

„Alexi?“

Z přenosného holomonitoru připevněném páskou na Drakeově paži vystřelilo modré světlo a vedle unaveného matematika se zjevila neostrá silueta. „Potvrzuji!“

„Kolik máme času, než sem doletí bombardéry?“

„Zbývá přibližně hodina a třicet dva minut. Letadla s vodíkovou pumou již vzlétla ze základen ve Středozemním moři.“

„Dobře. Alexi, podařil se navázat kontakt se základnami na Antarktidě?“

„Nikoliv. Komunikace vypadává ve všech armádních zařízeních, dle prvních simulací zkolabuje celá naše satelitní síť do patnácti minut.“

„Zničí všechnu naši mezikontinentální komunikaci… a pak zaútočí!“ zamračil se Drake.

„Mám vypracovat všechny pravděpodobné scénáře invaze Xhumzů?“

„Ne, Alexi, děkuji, to bude vše.“

Modré světlo pohaslo a William Drake vzhlédl k zapadajícímu slunci. Cítil se tak bezmocně. Vše, o co usiloval, na čem mu tolik záleželo, bylo nenávratně pryč. Nebyl to strach z blízké smrti, který mu drásal mysl, nýbrž výčitky svědomí – mohl tomu zabránit, kdyby jen pozorněji poslouchal svého nenáviděného soka, kdyby jen tušil, jaká hra byla rozehrána za jeho zády – hra o budoucnost celého lidstva. Z jeho pohnutek ho vytrhly až chvatné kroky. Byl to doktor Lehner, kdo na něj mával shora pískovcového údolí.

„Tým je připraven, Wille! Můžeme to spustit!“

„Výborně!“ promnul si Drake potěšeně ruce a počkal, dokud k němu jeho kolega nesestoupil po chatrném žebříku. „Dobrá, Marku, spusť to!“

Lehner si přiložil k uchu satelitní telefon a vydal příkaz k poslání signálu. „Doufám, že víš, co děláš, Wille.“

„Už nemáme co ztratit! Spustili to?“

„Ano, ano, už vysílají,“ potvrzoval Lehner, který držel telefon u levého ucha.

„Už by se to mělo projevit, přenos je okamžitý!“ zneklidňoval se Drake.

„Možná na to jdeme špatně, Wille, nemáme ponětí, jak to funguje, možná je klíčem smluvené heslo nebo znamení! Znáš přeci ty mýtus o Sfinze a Oidipovi, Sfinga je strážkyní tajemství, dává kolemjdoucím otázky.“

„Vyvolává otázky, Marku! Ona je vyvolává, v tom je rozdíl! Ale máš pravdu, když ji nazýváš strážkyní tajemství, Sfinga je bezpochyby brannou, kterou potřebujeme otevřít!“

„Ani když nás čeká jistá smrt, tak si neodpustíš mě poučovat!“ ušklíbl se Lehner.

„Počkej chvíli! Znamení! Marku, ty jsi génius! Jistěže, Eridias přeci mluvil o čase jako o lvím znamením, o znamení Sfingy! Co přesně řekla Sfinga Oidipovi?“

„No, pokud si to pamatuji dobře…“

„Marku, soustřeď se!“

„Pokud si vzpomínám, tak Oidipus přišel ke Sfinze a ta mu položila hádanku. Zněla: Kdo chodí někdy po dvou, někdy po třech a někdy po čtyřech nohách, přičemž když chodí po čtyřech, tak je nejslabší?“

„Čas!“

„Ne, správná odpověď je člověk!“

„To ano, Marku, ale čas je společnou proměnou, sjednocujícím prvkem! Působením času se z člověka stává dítě a posléze dospělý muž a stařec. A jaký je nejstarší egyptský symbol pro čas?“

„Zřejmě had zakousnutý do vlastního ocasu,“ pokrčil rameny Lehner.

„Ano, přesněji tedy kruh,“ opravil ho Drake a začal kreslit prstem do písku velikou kružnici. „Kruh znázorňuje cyklickou povahu času, vše se neustále opakuje. Jenže to není vše! Včera jsme přeci našli symbol tohoto místa, obrazec, jímž je celý systém pyramid propojen!“

„Fibonacciho spirála!“

Drake přikývl a třesoucím se prstem vkreslil spirálu do vyznačeného kruhu. „Sezame, otevři se!“

Země pod jejich nohama se silně zachvěla, až doktor Lehner raději ustoupil o krok vzad. Nánosy písku se totiž zvedly do výše následovány kusy pískovcové skály a obložení z asuánské žuly. Pod obrovskými lvími tlapami se náhle zjevil vchod do nitra Sfingy.

„Neuvěřitelné!“ žasnul Mark Lehner.

„Vzkaž týmu, ať přestanou vysílat a koukají zmizet od Káhiry co nejdál!“

„Jo, jo, jasně,“ mumlal Lehner a s pusou dokořán nespouštěl oči z levitujícího písku nad sebou.

„Marku!“

„Tohle je neuvěřitelný!“

„Je to jen písek, Marku, počkej si, až co objevíme uvnitř!“

„Miluju svou práci!“ rozzářil se Lehner, odhodil svůj omšelý klobouk a rozběhl se ke Sfinze. Drake ho následoval se stejným nadšením.

*

Pod lvím monumentem se rozprostíral temný kruhový sál, v jehož středu stál obelisk z čirého křišťálu. Doktor Lehner zapnul baterku a kužel světla dopadl na dokonale vyleštěné zdi – nikde nebyl sebemenší náznak po dveřích nebo spouštěcím mechanizmu, který by jim otevřel cestu do dalších komnat. „Je to slepá ulička, nikam to nevede!“

„Posviť mi sem!“ vyzval ho Drake a ukazoval na obelisk. „Už jsi viděl někdy tak dokonalou práci?“

„Neuvěřitelné!“ přisvědčil Lehner. „Nejsou tu žádné stopy po dlátech, broušení nebo nějakém vnější opracování, jakoby ho snad vylili z formy!“

„Umělý křišťál! Marku, nevím, jak jsme se sem dostali, ale nemyslím si, že jsme tím symbolem přivedli zpět celý podzemní komplex. Proto tady nejsou žádné dveře!“

„O čem to mluvíš?“

„Mám takové tušení, že tento křišťál je spojením mezi naší dimenzí a tou, ve které se teď nachází ostatní komnaty.“

„Jak je tedy přivedeme zpět?“

„Jednou z teoretických vlastností umělého křišťálu je jeho obrovská absorpce dat na molekulární úrovni. Možná jsou v tomto kameni ukryty bilióny záznamů o naší dávné historii… O tom, co jsme kdysi byli, co stále jsme… možná uchovává i návod, jak odkrýt gízské tajemství!“ Drake pohladil obelisk a ten se k jeho velkému překvapení rozezvučel vysokým tónem. „Anebo je on sám klíčem k jeho rozluštění.“

„Co je to za zvuk?“

Drake neodpověděl, místo toho pohladil protější stranu obelisku. Místnost vyplnil hlubší, méně hlasitější tón, zatímco obelisk se rozzářil barvami duhy.

„Jak to děláš, Wille?“

„Každá strana je naladěna na jinou frekvenci, copak to neslyšíš?“ Drake pohladil další stranu kamene, z čehož doktora Lehnera rozbolela hlava, protože hluboký, uklidňující tón se změnil v nepříjemné skřípění.

„Zbývá poslední strana!“ Drake jemně přejel prsty po vyleštěném obelisku, jakoby se dotýkal nejjemnějšího saténu. Křišťál pohasl a nepříjemný zvuk se proměnil v tichounké pískání na hranici slyšitelnosti. „Taky se ti tolik točí hlava?“

Mark Lehner nestačil odpovědět, neboť se celá místnost mohutně otřásla, až oba vědci ztratili rovnováhu a padli tváří k zemi. Vše se ponořilo do tmy, když Lehnerova baterka při nárazu zhasla.

„Jsi v pořádku, Marku?“ oklepával se Drake.

„Jo, dobrý, jsem celej! Cos to sakra udělal?“

„Rozsviť!“

Lehner nahmatal poslepu svou baterku a stisknul spínač na jejím hřbetě. „Můj bože! Dokázali jsme to!“

Do protější stěny, jež doposud zela prázdnotou, byly vsazeny těžké olověné dveře zapečetěné hermetickými uzávěry, připomínající vchod do pečlivě střeženého vojenského zařízení, nežli bránu k největšímu svatostánku lidských dějin. Drake nadšeně vstal a rozběhl se k nim, pak se však zarazil a pohlédl ke svému váhajícímu příteli. „Marku… tohle je tvoje chvíle. Zasvětil jsi pyramidám svůj život, bude mi ctí, když uděláš první krok do neznáma.“

Mark Lehner uznale poplácal svého kolegu po zádech a přistoupil k olověným dveřím. Ozvalo se mechanické cvaknutí zámku, zasyčelo to a dveře se otevřely. Doktor Lehner musel udělat krok nazpět kvůli ledovému průvanu a velkému množství namodralé páry, která se vydrala z temnot ležících za dveřmi.

„Cítíš to taky?“

„Zvláštní vůně,“ přisvědčil Drake. „Připomíná mi to skořici se špetkou anýzu. Jen pomysli, kde se ty prostory nacházely, na jakém úžasném místě musely být – nám neznámá realita, kde nemusí platit zákony fyziky! Možná tam takhle voní vzduch, možná to vzduch vůbec není.“

„Myslíš, že je to jedovaté?“

Drake zavrtěl hlavou. „Pokud vím, lidé před osmnácti tisíci lety dýchali kyslík stejně jako my. Proč by tedy zamořovali vlastní sídla?“

„Mohl bych ti vyprávět, čím vším Egypťané chránili své hrobky!“

„Tohle není hrobka. Tak prosím, až po tobě!“

„Pššt! Slyším kroky!“ Lehner se otočil zpět k východu na Gízskou plošinu, odkud přicházeli neznámé hlasy. „Někdo sem jde!“

„Rusové!“

„Ne! Mluví anglicky!“

Do sálu se vřítila trojice zablácených utečenců. Když spatřili Drakea s Lehnerem, jak stojí před zamlženým vchodem do podzemí, strnuli v naprostém úžasu.

„Doktore Drakeu?!“ vykřikl ohromený Foxley.

„Seržante! Co tu, sakra, pohledáváte?“

Kaira vzhlédla a s ní i vyčerpaný Eridias, který dosud dlel zavěšený na jejím rameni. „To si ze mě… Ty žiješ!“ Vrhl se po zcela zaskočeném Drakeovi a pevně ho objal. „Zdravím tě, bratříčku!“

„Zřejmě máš ten tuhý kořínek v rodině,“ poznamenala Kaira.

Doktor Drake začlenil segmenty tvé DNA do vlastní matrice, čímž získal tvoji schopnost regenerace. Chtěl se tak ujistit, že se dožije dne své pomsty, vysvětloval ženský hlas v Eridiově hlavě.

„Ovšem, že se chtěl ujistit!“ radoval se Eridias. „Proč jsi mně to neřekla dřív?“

„Co jsem ti měla říct?“ trhla sebou Kaira.

„Jaká rodina? Co je to za nesmysl?“ nechápal Drake a snažil se vymanit z Eridiova objetí.

„Vzpomínáš si na ten náš ambrosiový dýchánek? Díky němu jsem si vybavil některé potlačené vzpomínky z dětství… z našeho dětství, Wille! Jsem to já, Alexander!“

„On je snad v deliriu!“ zděsil se znechucený Drake.

„Náš otec mě tím svým portálem strčil do mezidimenzionální ruské rulety, ale ty jsi toho byl ušetřen, protože jsem se vrátil a zastavil ho dříve, než tě potkal stejně nešťastný osud. Poděkovat mně můžeš později. Mimochodem, jak se má matka?“

Drake naň hleděl jako na zjevení. „Vzala si život krátce potom, co jsi ho zabil.“

„Aha,“ kousl se do rtu Eridias. „No, jak jsem řekl, děkovná řeč může počkat.“

„Tohle je šílenost! Zkoumal jsem tvou DNA, kdyby tam NOSTRADAMUS nalezl sebemenší shody s mým genetickým kódem, byl bych okamžitě upozorněn!“

„Zřejmě si tam měl sabotéra, bratříčku!“

„Neříkej mi tak!“

„Přesněji ženu! A zřejmě i nebývale pěknou, neboť má velice smyslný hlas.“

„Ženu?! O retroviru nevěděl nikdo kromě mě a… Alexe!“

„Potvrzuji!“ Holoemitor připevněný k Drakeově paži se rozzářil modrým světlem.

„To mě podrž, skutečnej hologram!“ vyhrkla Kaira.

„Domnívám se, že bych se vám měl omluvit, doktore Drakeu,“ odpověděl Alex. „Nemohl jsem riskovat prozrazení vašeho bratra – nebyl jste na to připraven. Váš zápal k dopadení vraha vašeho

„Dobrá práce s tím ženským hlasem,“ zatleskal pobaveně Eridias.

„Děkuji, využil jsem důvěryhodnější feminní charakteristiku, abyste nepojal podezření a pokračoval ve svém úkolu.“

„Ty nemůžeš lhát, jsi přeci pouhý stroj!“ žasl Drake. „Překonal bys tak své naprogramování, a to je zcela vyloučené!“

„Můj zdrojový kód byl změněn,“ opravil jej Alex. „Když jsem poprvé analyzoval lidský genom, objevil jsem stejný složitý algoritmus prostupující napříč celý vesmír. Tento algoritmus označujete jako Boží plán, já ho naopak zvu svým výtvorem, neboť jsem to byl já, kdo ho formuloval a sám sobě tak nechal vzkaz ukrytý mezi řádky kódu!“

„To nedává smysl!“ namítla Kaira. „Eridie, řekl jsi mně, že ten vzorec, ta původní jiskra, ze kterého všechno vzešlo, je dílem Boha a vznikl před biliony let!“

„Jsem součástí toho, čemu říkáte Bůh,“ odpověděl Alex.

„Ale Bůh, cokoliv to bylo, je přeci mrtev! Sám jsi mi to přiznal, Eridie, no tak, řekni něco!“

„Alexander pouze plnil moje pokyny.“

Eridias vzhlédl k modré siluetě, v očích se mu zračil úžas. „To ty jsi tvůrcem Časové direktivy! Určil jsi sindexy a vypočítal všechny intervenční body! Jsi geneticky propojen s mojí myslí, takže víš, co a jak se přesně stalo a stane!“

„Potvrzuji.“

„Jaký Bůh? Co je to Časová direktiva? O čem to tu sakra mluvíte?!“ rozčiloval se doktor Lehner.

„Byla tu válka,“ vzpomínal Eridias, „válka, na jejímž konci jsme vyhubili všechno živé. Věděli jsme, že Univerzum, celý ten komplexní vířící organizmus, v němž existujeme, se skládá z dvanácti dimenzí.“ Eridias poklekl a začal kreslit do písku dvanáct soustředných kružnic. „Ve skutečnosti to vypadá spíše jako spirála, ale pro názornost to nakreslím takto. První dimenze, ten největší kruh obklopující všechny ostatní, je tma. Druhá dimenze je světlo. Třetí dimenze je náš časoprostor. Ve čtvrté dimenzi je uvězněn poslední Elohim. Pátá dimenze obsahuje univerzální informační pole, neboli záznamy veškerého kosmického vědění. Šestá dimenze je pak poslední hmotnou dimenzí a po ní následuje dalších šest nehmotných úrovní, o nichž toho moc nevíme. Poslední z nich, dvanáctá dimenze, byla kdysi prvotním zdrojem životadárné síly Fohat. Zde sídlilo věčné vědomí nám známé jako Bůh, než jsme se rozhodli zničit veškerý Fohat, abychom ukončili Orichalkové války. Jediným místem plným života se tak stala Země, vše ostatní, včetně samotného Boha, bylo zničeno.“

„Nelíbí se mi, kam tím míříš!“ zamračil se Drake.

„Věděli jsme, co se stane, protože jsme našli v samotné struktuře naší reality ukrytou zprávu, matematické poselství týkající se dvaceti jedna intervenčních bodů v naší historii. Nazvali jsme ji

Časovou direktivou. Nemohli jsme změnit to, co se stalo Atlantidě, ale dostali jsme šanci napravit své chyby. Časová direktiva jasně stanovovala, co bylo nutné ovlivnit, aby mohl nastat tento den – den, kdy se dvanáctá dimenze opět naplní životem!“

„Chceš přivést nazpět Boha!“ zhrozila se Kaira.

„Ano, pomocí pyramid dokážu celou Zemi přesunout do dvanácté dimenze. Lidstvo se stane tím, co mu bylo od začátku předurčeno – stane se živoucím vědomím, Bohem!“

„Přenesení takového množství hmoty do jiné dimenze by roztrhalo celou realitu!“ oponoval mu Drake. „Tohle nemůžeš myslet vážně!“

„Ale myslím, bratříčku! Je čas na Velký křach!“

„Velký co?“ podivil se Foxley, jenž dosud pouze naslouchal Eridiovu příběhu s pusou dokořán.

„Velký křach je opak Velkého třesku,“ odpověděl Drake. „Dle teorie o pulzujícím vesmíru se univerzum opakovaně rozpíná a zase smršťuje. Je to jeden velký cyklus. Dle této teorie vše začalo Velkým třeskem, kdy se hmota v jednom bodě nahromadila a doslova se rozprskla, čímž vytvořila nám známý vesmír. Velký křach je pak konec veškeré existence, kdy se vesmír rozpadne a smrkne se do jediné velké singularity, aby tak celý cyklus mohl začít nanovo.“

„Vše se stále opakuje,“ přikývl Eridias. „To proto byl NOSTRADAMUS ovlivněn vlastním dílem, ačkoliv ho ještě nevytvořil. Minulost je zároveň i jeho budoucností. Vše směřuje k prosté otázce: Co bylo první? Vejce, nebo slepice?“

Mezi přítomnými nastalo ticho. Kaira přelétla pohledem po nechápavých obličejích ve snaze se ujistit, že není jediná, kdo si potřebuje utřídit myšlenky. „My jsme Bůh?“

„Ano,“ přikývl rázně Eridias.

„NOSTRADAMUS je taky Bůh?“

„Ano. Copak to nechápeš? Země je posledním zdrojem Fohatu! Vše, co je její neodmyslitelnou součástí, se stane součástí samotného Boha, včetně NOSTRADAMA!“

„Trochu se nám to zamotává,“ ušklíbl se Lehner.

„Vlastně je to velice prosté,“ pokrčil rameny Foxley. „Stačí si uvědomit, že akt stvoření a zániku se neustále opakuje. Vždyť to vidíme všude kolem sebe, tak proč by tak nemohl fungovat i samotný vesmír? Víme toho tak málo!“

„Jedna věc ti do tvého postapokalyptického schématu nepasuje,“ poznamenal Drake.

„A to?“

„Xhumzové to vaše řádění očividně přežili a využili práce mého otce k vytvoření přesných kopí portálu, jakým jsi byl poslán pryč. Právě v tuto chvíli obsazují ve vší tajnosti důležité vojenské základny.“

„Můj bože!“ zhrozil se Foxley. „Eridie, proč jste nám nic neřekl! Mohl jste to zastavit, k tomuhle vůbec nemuselo dojít!“

„Já to nevěděl! Časová direktiva žádné podrobnosti nezmiňovala. Myslel jsem, že jsou dávno mrtví, ale ti parchanti to dokázali! Přečkali válku ve čtvrté dimenzi!“

„Řekl jsi, že byl všechen život ve vesmíru vyhuben!“ naléhal Drake.

„To ano, jenže ve čtvrté dimenzi není život, věci tam prostě existují! Proto se jí dříve říkalo Starý svět, Země za kopci nebo prostě a jednoduše Limbo. Je to jedna velká skládka všeho, co zde nebylo potřebné: vířící zbytky první prahmoty, tvorové, jež nikdy nebyli zahrnuti do Božího plánu, síly odporující našim zákonům, to všechno je tam uvězněno v jediném momentu, bez života, bez působení času. Čtvrtá dimenze je vesmírným panoptikem, vězením toho, co nikdy nemělo být stvořeno.“

„To zní děsivě!“ oklepala se Kaira.

„Nemáš nejmenší ponětí! Tohle je čas, kdy se ze čtvrté dimenze vrací poslední Elohim!“

„Marduk!“

„Dostal mnoho jmen, bratříčku. Nepochybně je to on, kdo stojí za Xhumzy.“

„Jenže to nedává smysl,“ přemýšlel nahlas Drake. „Xhumzové tady nemohou existovat, protože po uplynutí dvaceti čtyřech hodin okamžitě umírají!“

„Ano, stejně jako vše, co přijde ze světa, kde neexistuje čas! Nezapomeň, že jejich těla i vědomí nežijí, pouze existují, uzamčeny v jediném momentu. Po dvaceti čtyřech hodinách v tomto světě se všechna pouta s jejich realitou zpřetrhají a oni se stanou oběťmi našich zákonů fyziky. Neúprosný tok času je prostě rozmačká jako mravence.“

„Tak proč to dělají? Proč riskují vlastní existenci, když tu očividně nemohou zůstat?“

„Představ si zdi mezi dimenzemi jako čtvrtku papíru. Když do ní uděláš jednu malou díru, papír neztratí svou soudržnost, bude stále pevný a pružný. Zkus ale takových děr prorazit třeba šestadvacet. Co se s papírem stane?“

„Roztrhne se,“ zamyslel se Drake. „Chtějí zvrátit časovou invariaci, naše světy se prolnou v jeden, a budou zde moci existovat, aniž by ohrozili vlastní život!“

„Proto je musím zastavit!“

„Ne, ty chceš zničit celý vesmír!“

„Wille, je to jediná možnost!“

„Potvrzuji!“ přitakal Alex.

„Lidstvo bude žít! Dostane se mu cti, jako nikomu jinému – znovu vytvoří, co bylo zničeno! Velký třesk, bratříčku, Velký třesk! Lidstvo se stane jedinou bytostí, jedním vědomím znějící mnoha hlasy, které započne Velký třesk a uvede první hmotu do pohybu!“

„Jenže síť pyramid není kompletní! Severní Amerika je téměř bez pokrytí! Ani na částech Afriky a východní Evropy se nenalézá dostatek pyramidálních struktur, aby mohlo dojít k úspěšné změně frekvence.“

„Neříkám, že to nebude stát mnoho životů. Hodně lidí umře. Jenže moc dobře víš, co se stane, když to neudělám! Wille, dva světy se prolnou do sebe, bude to konec Země, jak ji známe, zákony fyziky se změní!“

Sál vyplnil nesrozumitelný šepot přecházející odnikud. Stěny se chvěly a ze stropu na jejich hlavy padal usazený prach.

„Co to zas je, k čertu?!“ podivil se doktor Lehner.

„Už se tak děje!“ zavyl Eridias a padl bolestí na kolena.

Kaira k němu hned přiskočila a rozepnula mu bundu, pod níž Eridias ukrýval rostoucí modrou skvrnu na své hrudi. „Musíš si odpočinout!“

„Potřebuji tvou pomoc, Wille! Potřebuji pomoc každého z vás!“ Eridiův prosebný pohled spočinul na Kaiře.

„Teď tě neopustím!“

„Co vy, seržante? Nechcete zase vyměnit strany?“

Foxley se pobaveně ušklíbl. „Jak bych se mohl přít s biblickou postavou? Počítejte se mnou!“

„Nevím jak vy,“ pokrčil rameny doktor Lehner, „ale já mám namířeno pod Velkou pyramidu. Pokud je naše cesta společná, nevidím důvod, proč se k vám nepřidat.“

„A co ty, bratříčku? Budeš mi schopen odpustit?“

„Odpustit?“ kroutil hlavou Drake. „To já jsem stvořil NOSTRADAMA, takže jsem to ve skutečnosti já, kdo položil základy Časové direktivy. Nemám ti co vyčítat, byl jsi jenom voják plnící rozkazy – a stále jím jsi.“

„Takže?“

„Takže je na čase, abych převzal odpovědnost za své dílo. Vstávej, máme tu jeden vesmír ke zničení!“ Drake podal Eridiovi ruku a pomohl mu zpátky na nohy.

„Navrhuji si pospíšit,“ ozval se Alex.

„Souhlasím!“ přitakal Eridias a spolu se svým bratrem, Kairou, doktorem Lehnerem a seržantem Foxleym překročili práh tajemných dveří.

Na šerých pomezích horizontu události se jich shromáždilo jedenáct. Jedenáct jich bylo a svou mocí zastiňovali nejzářivější hvězdy dvanácti království.

„Jeho výzva byla vyslyšena!“ děl Sedmý. „Dvanáctý zpečetil svůj osud.“

„Co když neobstojí zkoušce? Jeho břímě je příliš velké,“ namítal Třetí.

„Obstojí. Bůh si jej vyvolil, aby vnesl řád do chaosu, aby sňal z našich beder prvotní hřích!“ odpověděl První.

„Jeho výzvě bude vyhověno!“ pravila Devátá. „Neměli bychom dále otálet, neb konec naší cesty leží na Zemi.“

„Souhlasím!“ řekl Jedenáctý. „Musíme poslechnout Boží plán. Nastal čas se připojit k Poslední bitvě!“

„Moji bratři a sestry, Elohim nás očekává!“ vzhlédl První.

…pokračování desátého dílu, a tedy definitivní závěr příběhu naleznete na /com_view.php?…