Do horoucích pekel

Of the hunter´s moon, that hung between the night and the day,
To dream of women, whose beauty was folded in dismay…
       W. B. Yeats: Under the Moon

 „Ve jménu Božím!“ řvali křižáci a hnali se do útoku.
 „Alláh!“ vykřikli přepadení Arabové a tasili šavle k obraně. Křesťané byli v přesile a snadno muslimy – kteří tvořili sotva dvacetičlennou družinu – obklíčili.
 Michel z Rohanu se vrhl do víru boje. Štítem zachytil útok prvního Saracéna Vzápětí oplatil úder se zdrcující silou. Muslim se zřítil z koně. Michel se probíjel dál. Čepele nepřátel klouzaly po jeho zbroji a štítu s půleným erbem, v němž bylo devět zlatých rout na rudém poli vlevo a vpravo hranostají ocásky.
 Koutkem oka rytíř zahlédl, že jeden z Arabů unikl z pasti a žene koně pryč. Michel se pádnými ranami zbavil dvou dotírajících protivníků a vyrazil za prchajícím.
 Pohan měl vyčerpaného koně, takže jej Francouz brzy dostihl. Ťal po něm mečem. Saracén se vyhnul. Jeho vraník se však vzepjal a shodil zesláblého jezdce. Michel se rozmáchl k poslední ráně.
 Tmavá rouška, halící hlavu a tvář nevěřícího, spadla do písku. Na rytíře hleděla snědá černovlasá dívka. Hleděla na něj prosebnýma očima uštvané antilopy.
 Michel zadržel úder. Bojovou vášeň vystřídala vášeň zcela jiná… Arabka byla krásná. A patřila k nepřátelům. Ublížit jí by nebyl žádný hřích. Vždyť ani neměla duši.
 Michel pobídl koně. Chytil dívčina vraníka a přivedl ho zpět.
 „Jeď,“ řekl a podal černovlásce uzdu. Okamžik se na něj překvapeně dívala. Pak se zvláštně uklonila a zamumlala několik slov arabsky. Vyšvihla se do sedla.  Znedlouho ji pohltila poušť.
 Když se Michel vrátil, už bylo dobojováno. Slunce, rozmazené chvějícím se vzduchem, zapadalo za písčitý obzor.
 „Upláchl ti?“ zeptal se François. Michel na chvíli zaváhal, zda nemá zalhat.
 „Byla to neozbrojená žena. Nechal jsem ji utéct,“ řekl nakonec popravdě.
 „Z toho horka už začínáš měknout,“ ušklíbl se François znechuceně a obrátil se opět k prohledávání mrtvých a dělení kořisti.
 „Pojedeme teď na západ. Měli bychom se co nejdřív spojit s Angličany – tentokrát jsme sice Saracénům nastražili léčku my, ale příště by to mohlo dopadnout obráceně,“ prohodil ještě přes rameno.
 Křižácké rytíře čekalo několik dní cesty. Snažili se přesouvat v noci, aby se vyhnuli slunečnímu žáru. Pustá krajina ozářená měsíčním světlem se podobala přízraku sebe sama. Noční chlad se mužům zahryzával do kostí. Bylo těžké volit mezi palčivým sluncem a mrazivou lunou.
 Kopyta koní podjížděla a bořila se, jak sestupovali do prohlubně mezi navátými písečnými hřbety.
 „Tohle je snad peklo na zemi. Nikdy jsem neviděl pustější a nevlídnější zemi,“ zavrčel François, když jeho kůň klopýtl a málem upadl.
 Michel se k němu otočil, aby odpověděl. Mezi dunami se cosi pohnulo.
Svět se zachvěl a roztříštil se v rudých záblescích bolesti
 „Je to past! Utíkejte!“ vykřikl kdosi. Michel si matně uvědomil, že padá ze sedla. Padá na písek zbarvený krví.
 Bolest pomalu odezněla. Rytíř neucítil tvrdost dopadu. Necítil nic. Neviděl nic. Kolem panovala naprostá tma a ticho, v němž se vznášel jako člověk mezi spánkem a bděním. Nekonečně dlouho. Anebo možná jen po dobu jediného úderu srdce.
 Pokusil se otevřít oči. Podařilo se mu to.
 Nad jeho hlavou se klenul strop nádherné krápníkové jeskyně, po němž tančily odlesky rudého světla. Michel se opatrně zvedl na loktech.
 Chvíli nechápavě zíral, než si uvědomil, že je dosud oděný do zbroje – a že leží v mělkém jezírku naplněném plameny a žhavou lávou, která se přelévala a omývala rytířovo tělo.
 Michel se s výkřikem hrůzy vymrštil na nohy. Výkřik odezněl do ztracena, jako by ho jeskyně pohltila. Rytíř konečně pochopil. Jsem mrtvý… Jsem v pekle…
 Tak proč necítím žádnou bolest? napadlo ho vzápětí. Vždyť stojím po kotníky v plamenech pekelných!
 Bezmocně se rozhlédl. Krápníkový sál se táhl do všech stran, s bezpočtem průchodů a zákoutí. Všude se leskly krystalové drúzy a tančily jazýčky ohně. To místo bylo svým způsobem krásné. Ale čišela z něj děsivá samota a zármutek.
 Michel padl na kolena a zoufale sepjal ruce. Pane! Proč jsi mne zavrhl? Ztratil jsem život pro Tebe, pro Tvou slávu v daleké zemi, v boji proti nevěřícím. Neodvracej se ode mne!
 Po tvářích, které nyní nezakrývalo hledí, skanuly rytíři slzy. Nestyděl se za ně.
 „On tě neslyší,“ ozval se náhle smutný hlas. Michel prudce vstal a ohlédl se. Na břehu ohnivého jezírka stála neznámá žena. Na sobě měla hedvábné purpurové šaty zdobené zlatem, plavé vlasy jí padaly až k bokům.
 „Kdo jsi?“ zmohl se rytíř na otázku.
 „Tvoje průvodkyně.“
 Ďábleské mámení! napadlo Michela okamžitě. Jenže… Ta žena byla nešťastná. Ani okouzlujícím úsměvem nedokázala zakrýt bolest, již měla vepsanou v očích. Rytíř si nějak nedokázal představit, že by pekelná stvůra mohla být smutná.
 „Proč jsem tady?“ zeptal se jí.
 „To ti může povědět jen Lucifer,“ odpověděla.
 „Vezmeš mě za ním?“
 „Máš-li dost odvahy…“
 Michel odhodlaně přikývl a začal se brodit lávou ke břehu. Všiml si přitom, že ačkoliv má svůj těžký meč a na sobě plnou plátovou zbroj kromě přilby, jde se mu lehce.
 „Brnění je jen tvoje představa – o tobě samém,“ řekla žena, jako by mu četla myšlenky.
 „A ty… Taky vypadáš jako svoje vlastní představa?“
 „Ano,“ sklopila oči.
 Michel své otázky zalitoval. Třeba ta nešťastnice zemřela jako šeredná a chudá stařena a jen síla její touhy po lepším životě a po kráse jí po smrti vtiskla podobu urozené mladé dámy.
 Společně se vydali jeskynními sály. Michel viděl, že na různých místech postávají či sedí lidé. Muži i ženy, mladí, staří i děti, válečníci, rolníci, učenci i umělci. Někteří vypadali stejně překvapení jako on sám, druzí jim cosi vysvětlovali. Hovořili potichu, zvuk jejich hlasů polykalo všudypřítomné pekelné ticho.
 „Proč by Lucifer měl mluvit právě se mnou?“ obrátil se rytíř na svou průvodkyni. „Určitě nejsem jediný, kdo chce odpovědi.“
 „Miluješ Boha. Silně a opravdově,“ odvětila smutně, aniž se mu podívala do očí.
 Michel se raději znovu rozhlédl. Nikdo z lidí, které uviděl, nevypadal jako zlá, zčernalá duše vraha nebo zloděje.
 „Čeho se dopustili? Proč tady jsou?“ neubránil se otázce.
 „Pod těmito sály jsou ještě další – tam oheň pálí a stravuje v mukách zabijáky, násilníky a žháře, všechny ty, které Lucifer shledá hodnými věčného utrpení,“ vyložila plavovláska a obdařila rytíře jedním ze svých posmutnělých úsměvů.
 Prošli dlouhou chodbou a vstoupili do strohého, nezdobeného sálu. Při stěnách hořelo několik ohňů. Na sedmi širokých stupních u protější stěny stál kovový trůn, rozpálený doběla. Michel se otřásl. Trůn vypadal spíš jako mučící nástroj než jako výtvor bezbřehé ďábelské pýchy. A kovové křeslo bylo prázdné.
 „Kde je Lucifer?“ otázal se rytíř průvodkyně.
 Žena mlčela. Místo odpovědi vykročila přes sál. Bojovník na ni strnule zíral, když vystoupala ke trůnu a posadila se na něj. Záda přitiskla na rozpálené opěradlo, ruce položila na opěrky. Šaty na ní v tu chvíli vzplanuly.
 „Já jsem Lucifer!“ zvolala a její hlas se děsivě rozlehl.
 „Proč tady jsem? Nemáš na mou duši žádné právo!“ vykřikl Michel, náhle ovládnutý strachem a zběsilou touhou odtud uniknout.
 „Bůh tě zatratil!“
 „Proč?!“
 „Už jsi zapomněl?“ zeptala se Lucifer a rysy její tváře se změnily. Na trůně nyní seděla arabská dívka, spoře oděná do skomírajících plamenů, a dívala se na rytíře prosebnýma očima uštvané antilopy. „Máš zabíjet nepřátele Boha. Tomuto úkolu jsi nedostál.“
 „Lžeš! Lžeš, ty, který se skrýváš za podobu ženy! Bůh by nikdy neodvrhl své věrné, kteří Ho milují!“
 Lucifer se rozesmála. Ale byl to smích plný hořkosti a zoufalství:
 „Já jsem žena, člověče! Jsem první žena! A Bůh mě zavrhl, protože jsem ho milovala!“
 Rytíř na ni v hrůze hleděl. Arabská dívka se znovu změnila. Stala se vysokou, božsky krásnou ženou, zahalenou jen do světla, jež vycházelo z ní samotné. Pak opět promluvila:
 „Milovala a ctila jsem Boha a byla jsem první mezi jím stvořenými bytostmi. Milovala jsem ho a navzdory tomu – nebo právě proto – jsem nemohla splnit Jeho vůli. Měla jsem se stát družkou prvního muže a učinit ho šťastným. Odmítla jsem. A Bůh mne svrhl do hlubin, sem, kde prodlévám, oddělena od Něj a zcela zbavena Jeho přítomnosti.“
 „Proč rozséváš zlo mezi lidi, když sama tolik strádáš?“ otázal se rytíř, nevěda už, čemu věřit.
 „To je moje pomsta na Adamovi za to, že mě chtěl pro sebe a na Evě za to, že se mě ze strachu neodvážila zastat… Vzývá-li však někdo Boha opravdu vroucně, já i moji služebníci od něj stáhneme naši zlobu. Protože tomu rozumíme. Nejsem to však já, kdo vrhá národy proti sobě do války, nejsem to já, kdo plení města i vesnice, nejsem to já, kdo upaluje nevinné coby kacíře a černokněžníky. Já jsem Lucifer, Ta, která přináší světlo, já jsem ta, již někteří nazývají Lilith.“
 „To přece nemůže být pravda…“
 „Proč bych ti lhala? Jsi mrtvý, nemáš úniku z tohoto smutného tichého místa, které odráží moje vlastní zoufalství. Sem přicházejí všichni moudří či soucitní, všichni, kdo byli zatraceni jako ty… jako já… až do konce všech věcí…“
 Michel se na ni díval. A jakýmsi zvláštním způsobem tu tvář poznal. Byla to tvář všech naříkajících dcer, jež ztratily své otce, byla to tvář všech zoufalých žen, opuštěných svými muži. Byla to maska mnohonásebného utrpení, bolestné lásky, která pláče, ale neprosí ani nevyčítá. A v tu chvíli rytíř uvěřil.
 „Jak můžeš žít? Jak to dokážeš snést?“ zvolal.
 „Žiji ze vzpomínky. Ze vzpomínky na zvuk Jeho hlasu, když jsem jej slyšela naposledy. Když tehdy pravil: Pryč odsud!“

– KONEC –