Diadém s Chalcedonem – Visennin příběh

Kruh druidů

   Tento příběh, který nyní uslyšíte, vypráví o době dávno před Geraltem. Přenáší nás na místa a do časů, kdy lidí nebylo mnoho a svět obývali jiní tvorové různého vzhledu, síly a moudrosti. Do dob, kdy v každém lese žily dryády, elfové se drželi pospolu ve svých sídlech a hvozdech, čarodějové provozovali mocná kouzla a drudové ovládali tajemné síly přírody. V těch dobách, kdy v temných pralesech čekaly nestvůry, na loupeživé výpravy do vesnic vyraželi špinaví a zarostlí skřeti a v jeskyních spali draci, svým tělem strážíc ohromné bohatství. V těch dobách, kdy světem chodili zaklínači a bránili lidstvo před těmito temnými silami. Jejich práce nikdy nebyla dobrovolná.
   Budu vyprávět o pihovaté zrzce, o prvních krocích do skutečného života, o strastech, které ji osud nastražil, a které musela překonat. Tehdy jí bylo sotva osmnáct, kdy opustila ochrannou náruč kruhu, aby se vrhla do chřtánu skutečnosti, ochutnala trpký pohár pravdy a poznala lež, nenávist, zradu a sobectví.
   Ale nepředbíhejme. Nejprve co vlastně o Visenně víme? Moc zdrojů se nedochovalo, koluje jen několik pověstí. Nejvíce v tomto pomohlo sčítání lidu, které kdysi proběhlo v Nilfgaardu. A tak víme, že Visenna se pravděpodobně narodila tam. Její otec měl Cintránskou krev. Svou matku však neměla nikdy poznat, proto o ní nic nevíme, pověsti však tvrdí, že byla dryáda. Od ní Visenna zdědila cit k přírodě, k jejím zákonům, její houževnatost a vytrvalost. Otec byl kovářem v Ebbingu, byl to romantický, uzavřený a tichý muž.
   Doba se změnila. Svitky, pergameny a královské knihy se dostaly do rukou “hnutí za čistotu”. Král padl, vypukla revoluce. Ti, kteří neměli Nilfgaardsou krev museli opustit zemi. I Visennin otec se rozloučil s kovárnou a spěšně odvedl dívku do hor. Den na to k jeho domovu dorazili žoldáci, aby dokončili dílo očisty. Stavení lehlo popelem.
   Vítr, déšť a pach smrti provázel jejich pouť na sever přes Amell, která měla vést do Cintry. Připojili se k davu uprchlíků, které potkali cestou. Na paty jim šlapali žoldáci, v předu je s otevřenou náručí očekával mor, který se šířil v uprchlických táborech. Tak Visenna osiřela. Tehdy jí bylo osm let. Byla ještě dítě, neznala svět, nepřežila by. Padla by do drápů divé zvěře, moru nebo Nilfgaarďanů. Ujala se jí žena, která dívku přivedla přes Klamat až do Mayenny a tam ji předala druidům. Visenna už tu ženu nikdy v životě nepotkala
   Deset let žila pod druidskou ochrannou, učila se znát moudrost přírody, její zákony a všechna její kouzla. Život opět nabyl smyslu, věděla už, kam osud nasměroval její kroky. Dokud neučinila chybu, za kterou byla z kruhu vyhnána.
   
   Zima byla tuhá, napadlo mnoho sněhu. Zrzavé vlasy, ledabylé oblečení, příliš slabé na takové počasí. Tráslo se to zimou, dýchalo si to na ruce a postupovalo krůček za krůčkem po cestě, která neměla cíl. Za zády nechávalo Mayennu, městečko v jehož okolí to strávilo druhou část svého dětství. Rozhodnutí bylo kruté a nespravedlivé.
   Ale nedalo se vrátit.
   Byla zase sirotkem, zvykla si. Osud řídil její kroky a to se nedalo ovlivnit. Osud chtěl, aby zemřela. Zmrzne, to byl její osud. Tak ať se stane, co se má stát.
   Druhá část mysli se ještě nevzdala:
   Poslechni holka! Jsi druidka. Použij svoji moc a zachraň si život. Žít se musí! Zapomeň na Kruh, zapomeň na spravedlnost. Žij! Na Kruh se můžeš z vysoka… víš co…
   Moc? O čem to proboha mluvíš? Mám houby moc. Což pak jsi holka zapomněla, že ti vzali diadém? Bez něj si nula!
   Nelži si! Své umění nikdy nezapomeneš. Nepotřebuješ tu čelenku, zvládnout se to dá i bez ní. Dokážeš to, nevzdávej se.
   Nedokážu. Nechci to dokázat. Jen jedinou věc musím. Umřít.
   To chceš zapomenout vše, co tě za posledních deset let naučili?
   Klidně. Proč ne?
   Jsi husa! Máš život před sebou. Takových zklamání ještě zažiješ a budou horší. Přece to nevzdáš hned na první překážce!
   
   Ale Visenna to už vzdala.
   
   Dusot kopyt přehlušil slabý šelest větru. Ozýval se monotonně a periodicky. To se změnilo. Kůň zaržal a zastavil se. Od jeho nozder se zvedl obláček páry. Do sněhu doskočily čísi nohy, několika kroky přistoupili k ležícímu tělu.
   
   V krbu hořela a praskala suchá polena. Vysoký, zarostlý, hnědovlasý muž seděl na dřevěné stoličce u lůžka a díval se na neznámou. Dělala mu obrovské starosti, protože už dávno by musela zemřít podchlazením. Osud stál při ní, nechal ji žít. Blouznila, vykřikovala ze spaní nějaká jména, žádné ale neznal. Snad to byla druidka z Mayenny, co ale dělala v takovém počasí v lese tak spoře oděná? Doufal, že mu to jednou prozradí.
   Zrzčin dech se opět změnil. Několikrát zprudka vzdychla, až nakonec otevřela oči. Probudila se. Dech se jí uklidnil, pohledem zmateně přehlédla okolí, její oči ulpěly na muži. Zraky se setkaly. Jejích duhovkách se leskl plamen z krbu. Chtěla něco říct, ale rozkašlala se.
   “Ššííí.” Muž se jí snažil rukou naznačit, aby nemluvila. Zrzka ho odmítla poslechnout.
   “Co.. to.. stalo?” otázala se úžasle po tom, co jí kašel dovolil promluvit.
   Muž položil dlaň na její rozpálené čelo. Cítila, jak je mrazivá.
   “Máš horečku.”
   “A…,” chtěla se zvednout na loktech do sedu, ale slabost a kašel ji to nedovolily.
   “Klídek, lehni si. Jsi hodně slabá,” zarazil muž její snažení.
   Opět na sebe hleděli. Byla opravdu mladá a velice hezká, pomyslel si muž. Dívka. Takovou by miloval, to ale musel by být o více než dvacet let mladší. Je příliš mladá, mohla být jeho dcerou.
   Usnula. Bude tu sedět a hlídat jí. Dokud se neuzdraví.
   
   “Co říkáš Krotine? Dokázal bys to?”
   Učedník se zadíval do plamenů a zavrtěl hlavou.
   “Ochranné zaklínadlo nedokáže nikdo z nás zlomit,” odpověděl Krotin.
   “Já se vsadím, že to jde!”
   “Kde bereš tu jistotu Krysylove?” otázal se Krotin s pochybami a přiložil do ohně další poleno. Zvedl se oblak oranžových jisker, které pohasínaly, až po tom co dopadly do sněhu.
   “Ke každému zaklínadlu existuje odeklínadlo. Můj otec znal kdysi jednoho čaroděje a ten mu to vysvětloval.”
   “To je blbost. Čert vem tvého otce, vždyť víš jakej byl. Nezapomeň, že tohle je druidské kouzlo. Velké dubové dveře, pořad v nich koluje přírodní moc. Uprosíš je aby srostly a nikdo se do nich nedostane. Jenom mistr zná způsob, jakým dveře otevřít.
   “Já to dokážu..,” ozval se dívčí alt naproti ohniště. “je to jednoduchý. Musíš mít cit ke dřevu. Naslouchat mu a vědět, co potřebuje.”
   Chlapci nejvýše o rok starší než ona na ni chvilku úžasle hleděli. Pak se Krotin zazubil
   “Hehe, tak to tě chci vidět Visenno.”
   A začal se smát. Visenna složila ruce na prsou a natáhla si nohy před oheň.
   “Jen se smějte!” odtušila zlostně.
   Krysylov se přestal smát. Vstal. Visenna ho pozorně sledovala zespoda.
   “Já jí věřím…,” řekl a přisedl si k ní.
   “Hele, tak se vsadíme,” zazubil se znova Krotin, “Ale, když neuspěješ, tak se s tebou vyspím.”
   “A když jo?” namítla Visenna.
   “Tak… ale, stejně to nedokážeš.”
   “Dokážu!”
   
   Visenna znovu otevřela oči. První co pocítila byla strašlivá zima. Ale v domku bylo teplo. V krbu stále hořel oheň. Visenna se zachumlal do přikrývky, ale nepomohlo to. Kůži měla přecitlivělou na jakýkoliv dotyk. Uvědomovala si, každou část těla. Uvědomovala si jak je slabá, jak málo sil jí zbylo.
   A uvědomovala si, že někomu vděčí za život.
   “Á… vítej ve skutečném světě. Jak jsme se vyspali?” Uslyšela mužský hlas. Zahleděla se mu do oči. Proč jí připadal povědomý? Muž jí podával hrnek s tekutinou.
   “Vypi to, pomůže ti,” řekl. Visenna poslušně otevřela ústa a nechala stéci trochu bylinného čaje do jícnu. Mělo to odpornou chuť. Stroužek vody jí tekl po bradě.
   “Napi se ještě… no… vidíš, že ti to jde. Když mě ve všem poslechneš, do týdne budeš opět silná.”
   “Kdo vlastně jste, že mi pomáháte? A co se stalo?”
   “Máš moc otázek, kotě, nejsi ale schopná všechny odpovědi unést. Teď ještě ne. Uzdrav se, naber sílu, potom ti prozradím víc.”
   “Aspoň mi řeknete své jméno…,” žadonil chraptivý alt.
   “Dobře. Říkej mi Kalen.”
   “Kalene, prosím…”
   “Ale jak se jmenuješ ty, má nejdražší?”
   Visenna zamrkala zmateným pohledem. Svraštila čelo, jakoby si na něco vzpomínala.
   “Já… nevím. Možná to zní divně, ale nemohu si vzpomenout. Zapomněla jsem….” Kašel jí nedovolil dokončit větu.
   “Nevadí,” konejšil ji Kalen a pohladil ji po zrzavých vlasech. “Vzpomeneš si, uvidíš. Odpočívej.”
   
   I Kruh druidů má svoje sídlo tvořící několik domů. Všechny jsou samozřejmě ze dřeva. Pověsti o tom, že druidové bydlí v lesích jsou zcestné. To platí jen o druidech samotářích a podivínech. Ostatní většinou žijí ve vesnici postavené z přírodních surovin. Jejich domy vypadají jako by právě vyrostly ze země. Pro druida není těžké přinutit strom, aby rostl tak jak si přeje.
   Tahle osada leží na okraji Mayenny. Uprostřed osady stojí větší stavení. Je to knihovna, největší bohatství Mayennského Kruhu.
   Všichni spali, na osadu se pomalu snášely vločky stříbrného sněhu. Pod střechou domu se plížily tři postavy. Z Visennina diadému se linulo matně bílé světlo.
   “Nikdo to nehlídá,” ozval se šepot.
   “A proč by měl, Krysylove,” zašeptal někdo jiný, “Vždyť je to zamčené magií. Nikdo se tam nedostane.”
   “Jsem připravená,” oznámila Visenna a pohladila chalcedon.
   “Krotin na ni kývl a gestem odehnal Krysylova hlídat za roh. Visenna přistoupila k venkovním dveřím. Ty ještě nebyly tak dobře uzamčeny. Přiložila ruku na dřevo a dotkla se diadému. Šedivý polodrahokam se na kratičký okamžik zeleně rozzářil. Otvorem, jenž se záhy otevřel, se snadno protáhla dovnitř. Uvnitř vládla hustá tma. Visenna šla chodbou sama ztracená v tichu. Kradla se podél stěn, hledala ty správné dveře. Našla je.
   Knihovna kruhu.
   Dotkla se jich, snažila se naslouchat dřevu. Chystala se vyslovit zaříkání, které si pečlivě připravila. Dveře se však otevřely dřív, než stačila cokoliv říci.
   Že by byla v nesprávné místnosti?
   Nebyla.
   To se zdálo snadné.
   Příliš snadné.
   “Mám to!” zašeptala, když se objevila před stavením. V ruce držela jednu z mnoha knih.
   “Ona to dokázala..,” žasl Krotin.
   Visennu znenadání obklopil zelený prstenec. Zůstala tak, jak byla. Ruku, ve které v ten okamžik držela knihu, měla vztyčenou nad hlavou. Nemohla se pohnout. Kouzlo ji svazovalo. Mohla jen mluvit.
   “Oách…” vzdychla překvapením.
   “Mistr Fregenal,” prohlásil Krysylov, “blíží se!”
   “Mizíme!”
   “A co Visenna?”
   Krotin mávl rukou a zmizel mezi domy. Krysylov ho spěšně následoval. Přišel mistr. Na jeho tváři se objevil falešný údiv.
   “Visenna, tak to jsem skutečně nečekal. Ani si nedokážeš představit, co jsi provedla a jaké to může mít pro tebe následky.”
   “Odpusťte pane…”
   Fregenal ji vytrhl knihu z ruky. Visenna se stále nemohla hýbat. Teď připomínala směšnou sochu zobrazujíc mávající rolnici.
   “Odpustit? Jenom to? Děvče, děvče. To je setsakra málo. Vloupání se do knihovny. A… ukradení zakázané knihy. Nechci vidět co tomu řekne rada.”
   “Ale….”
   Visenna se rozvzlykala
   
   Náhle otevřela oči. Měla je plné slz. Byla noc, v domku se usídlila hustá, neproniknutelná tma. Visenna si vzpomněla na jména. Znala už své i svých přátel. Věděla kdo byl Fregenal, Martia, Fénix, Miko a další mistři kruhu. Fregenal… jen kdyby věděla, proč to jméno spojuje se zlostí, jenž ji nevědomky nutila svírat ruce v pěst.
   Škvírou ve dveřích sem pronikal zpěv meluzíny.
   
   “Vážená rado, vážení členové!” V hale v jednom ze samorostlých domků sedělo několik druidů v kruhu kolem kulatého stolu se zasmušilými výrazy ve tváři. Fregenal stál včele a mluvil, přičemž se točil vlevo a vpravo, aby jeho řeč slyšeli všichni přítomní.
   “S radostí oznamuji, že ztráta zakázaných knih byla objasněna. Našel jsem viníka, který za celou krádeží stojí. Zde ji máme…”
   Zelená kola kolem Visenny se rozplynula v dýmu. Cítila, jak jí povolují svaly a začínají bolet. Fregenal ji však prudce přitáhl za ruku a postavil před kulatý stůl.
   Visenna zavzdychala bolestí.
   Na tvářích přítomných druidů se objevil náznak úžasu.
   “Ano vážená rado. To ona byla chycena před knihovnou a tuto knihu držela v ruce. A já se teď ptám, jak se mohla dostat do vašich rukou, Visenno?”
   Martia naproti stolu se zahleděla Visenně do očí. Ne, pomyslela si, teď by to nešlo. Je tady příliš mnoho lidí. Visenna to bude muset nějak vydržet. Alespoň prozatím.
   “Je to pravda Visenno?” zeptal se druid Miko.
   “Není…”
   “Popíráte, že jste tu knihu držela, Visenno?” otázal se ostře Fregenal.
   “An… Ne, nepopírám…”
   “Tak, jak se k vám dostala…?”
   “Já… našla jsem ji … ležela tam… v knihovně… na stolku….”
   “Aha…” prohlásil s náznakem ironie v hlase Fregenal, “… a jakpak jsme se asi dostali dovnitř, co?”
   “Visenno, ale knihovna byla magicky zamčená,” ozvala se Martia, “nikdo se tam nedostane, pokud nezná odmykací zaklínadlo.” Visenna si uvědomovala, že mezi slovy se snaží Martia ukrýt nějaký vzkaz. Nebo se to alespoň zdálo. Bohužel nedokázala se soustředit.
   “Visenno…”
   “Ona nebyla zamčená…,” protestovala dívka.
   “Myslím si, že lžete, slečno Visenno. Větší hloupost jste si nemohla vymyslet.”
   “Ale…,” Teď slyšela, jak se druidové dohadují nahlas. Najednou měla hlavu plnou hlasů. Odrážely se tam a hučely jak včely v úlů. Visenna klesla na kolena a rozbrečela se do dlaní.
   
   “A potom mi vzali diadém. Fregenal mě pak sám dovedl až na okraj osady a odstrčil mne do sněhu. Že prý jsem vyloučená a nesmím se vracet. Právě začínalo sněžit.”
   “To je nelidské,” řekl Kalen, “Kruh už není to co býval. Za dob mého mládí se tohle nemohlo stát.”
   “Tys do Kruhu patřil?” podivila se Visenna.
   “Ano, ale je to už hodně dlouho. Byl jsem sirotek. Kruh se mne ujal a já jsem se měl stát druidem. Avšak sotva jsem dospěl, dobrovolně jsem odešel a stal se ze mne žoldák. Osud si nepřál, abych se byl druid.”
   “To je škoda…”
   “Nelituji toho, teď, když slyším, jak se časy změnily.”
   “Kalene, oni si myslí, že jsem pomáhala Alzůrovi. Už je to dýl, co ho vyhnali. “
   “Alzůr… neznám, kdo je to?”
   “Ále,” mávla rukou Visenna, “To je na delší povídání.”
   Kalen ji věnoval úsměv.
   “Já mám času dost. A tebe stejně dneska nikam nepustím. Musíš být ještě hezky v teple.”
   Visenna se pousmála. Zachumlala se do peřiny, pravou rukou si podepřela hlavu, odhrnula vlasy z čela a spustila:
   “Alzůr je druid a dříve patřil do kruhu. Ale než ho vyloučili, provalilo se, že se z části zabýval temnou magii. Dokázal stvořit prapodivné, obrovské a nebezpečné tvory pouhou magii. Byl dobrý v tomhle umění, jeho příšerky mohly samy žít i déle než několik dnů. Podařilo se mu, že se i rozmnožovaly. Byl tím posedlý, sestavil mnoho nových zaklínadel a zaříkání. Zkombinoval druidskou magii s čarodějnou. Zašel však příliš daleko, když najal žoldáky a se svou armádou nestvůr obsadil doly na Mahakamu. Potom ho kruh vyloučil. Ovládla ho touha po bohatství”
   “A co ty knihy?”
   “Nevím. To co jsem udělala byla samozřejmě hloupost, a moc mě to mrzí… Nemám tušení, kde se tam vzalo zakázané Elnorovo učení.”
   “To jsou knihy o zkáze, ne?”
   “Ani ne,” nesouhlasila Visenna, “Nedá se říct, že jsou o zlu a zkáze. Jsou o sjednocené magii, o tom, že magické sila je jen jedna. A pak, že magie nezná ani dobro ani zlo. Odhaluje podobnosti mezi druidskou přírodní magii a klasickou magii.”
   Kalen se zamyslel.
   “Poslechni Visenno, jak tohle víš, když jsou zakázané?”
   Visenna se zarděla. “No, když je něco zakázané, tak to stojí za to si to přečíst, nemám pravdu?”
   “Á-ha, teď je mi to jasné. Takže Alzůr se zmocnil knih.”
   “Jo. Ale nikdo mu to nedokázal. Rada neměla žádné důkazy. Já si myslím, že příliš důvěřují tomu ochrannému zaklínadlu, které chrání knihovnu. Alzůr ho mohl prorazit a dostat se dovnitř. Nicméně, rada začala hledat komplice, který knihy vynesl ve dne. Nejprve si mysleli, že je to knihovník.”
   “Takže, když teď vyhnali Alzůrova pomocníka, má Fregenal klid…”
   Visenna na něj pohlédla s nedůvěrou v očí.
   “Jaks přišel na to, že jeho pomocníkem je sám mistr Fregenal?”
   “Já si to nemyslím. Ty to tak líčíš. Díváš se na Fregenala jako na démona”
   Visenna sklopila oči. “Jistě, máš pravdu Kalene. Je v tom má zaujatost. Pořád si myslím, že ta knihovna byla past a že mě Krotin s Krysylovem měli nalákat.”
   “Takže teď si hezky lehni Visenno a odpočívej. Zítra musíš být zdravá a silná”
   “Co bude zítra?” zeptala se a tázavě pozvedla obočí.
   “Zítra bude taky den,” odtušil Kalen.
   
   Martia byla už starší druidka. Měla síly pořád hodně, ale vlasy jí už začínaly bělet a na tváři se objevovaly výraznější vrásky.
   Šedovlasá žena stála u okna domku a starostlivě pozorovala vývoj počasí venku. Pak symbolicky bouchla do zdi a prudce vykročila ke dveřím.
   “Jdu za ní!” řekla si pro sebe.
   “Martio, kam chceš jít tak pozdě?” ozval se Miko.
   Martia se zabalila do tlustého kabátu s kapucí.
   “Přivedu Visennu zpět. Takhle jí hrozí smrt.”
   Miko ji zastoupil cestu.
   “Proč? Chceš snad porušit rozhodnutí rady? Vyloučili jsme ji a vyhnali!”
   “Já jsem hlasovala proti.”
   “Ale sama.”
   Martia přešla zpět k oknu. “Miko, pojď sem. Pohlédni,” ukázala ven.
   O několik desítek let mladší, ambiciózní muž s krátkými, zrzavými vlasy a s nazelenýma očima se postavil vedle druidky.
   “Vidíš to? Venku zuří peklo. Ledová paní vyhnala větrné koně na pastviny. Ani ty bys nepřežil v takovém blázinci.”
   “Vsadím se, že ano,” pohlédl na ni povýšeně, ” a ona si jistě poradí. Je to druidka a čarodějnice. Nezapomínej, že je Alzůrovou žákyní. Ta přežije. A když ne…”
   Martia zablýskla očima. Měla sto chutí mu jednu vrazit. Jeho štěstí bylo, že se ještě kontrolovala.
   “Poslyš Miko, co kdybych tě tak cvičně vyloučila z kruhu. Seberu ti všechno, co jste sebrali Visenně a vyhodím tě do bouře pohlídat větrné koně. Co říkáš? Jak dlouho to vydržíš? Celou noc? Pět hodin? Tři hodiny? Nebo deset minut?”

Na závětří

   Opustili les a stanuli na pláních. Před nimi se táhla bílá a naprosto rovná plocha. Jen několik jeleních stop poblíž ji křižovalo. V mlze, na pomezí viditelnosti se schovávaly domky. Byly vidět jen jejich střechy.
   Koně se zastavili. V kožešinách zabalené postavy seskočily. Ta o hlavu a půl vyšší ukázala rukou na střechy, které vykukovaly za horizontem kopce. Poutníci se chvíli dohadovali a potom vstoupili na bílou pláň. Koně vedli na uzdě. Postupovali velice pomalu, nohy se jim nořily po kolena do sněhu.
   Všude byl klid. Relativní…
   “… opravdu to neznám…,” byl slyšet ženský alt.
   “Žiješ tady deset let a nikdy jsi je nenavštívila?” podivoval se Kalen.
   “Druidové se se nestýkají s lidmi, pokud nemusí. Říkals, žes k nim patřil. To si to nepamatuješ?”
   “Asi máš pravdu. Je to už hrozně dávno”
   “Kalene?”
   “Ano Visenno?”
   “Slíbil jsi, že mi prozradíš něco z tvé minulosti.”
   “To je na dlouhé povídání,” odpověděl Kalen.
   “Máme času dost…” prohlásila Visenna.
   Kalen se na ni otočil. Tvářil se naoko trochu uraženě.
   “Vracíš mi má slova, to se neděla.”
   “Ty taky… Tak, co mi povíš…?”
   Kalen se otočil zpět a pokračoval v cestě. Dělal, že jí nevěnuje pozornost.
   “Héj,” zakřičela. Hodila po něm sněhovou kouli.
   “Tak ty takhle. Uličnice!”
   Hezkou chvíli se koulovali, schovávali se za koňmi, házeli si sníh za krk. Kalen se nyní cítil tak mladší. Bylo to jako kouzlo. Ale pak vyprchalo, potom co Visenna zůstala stát a ukázala na oblohu. Na západě se vznášela černá tečka, která se přibližovala. Dlouho ji pozorovali, až byla tak blízko, že ji byli schopni rozeznat.
   “To je varan,” oznámila suše Visenna, když měli ještěra nad hlavou, “Někoho nese.”
   “Jo, vidím,” přitakal Kalen, “Kampak asi letí. Tímhle směrem to je Vengerberg. A ještě předtím je Rivie.”
   “Mahakam…” dodala Visenna.
   “Možná…,” souhlasil Kalen odpovídaje tak na nevyslovenou domněnku.
   Sledovali ho ještě chvíli. Jezdec je musel určitě spatřit a asi jim nevěnoval pozornost. V oblečení, které dvojice měla na sobě vypadal každý poutník stejně.
   “Velice zajímavé,” svraštil čelo Kalen, “když uvážím, kdy naposledy jsem viděl skutečného varana.”
   Sledovali létajícího ještěra tak dlouho, dokud nezmizel v mlze. Pak pokračovali dál. Vesnice už byla na dohled.
   Do osady vjeli na koních. Nízké dřevěné domky stály zasypány takovou vrstvou sněhu, že je nebylo skoro vidět. Byly postaveny podél vyšlapané cesty, která se táhla celou osadou. Děti, jenž u cesty po sobě házely sněhem, se rozutekly k domovům pod ochranu matčiny zástěry. Muži jezdce pozorovali s nedůvěrou ve tvářích. Oba koně bez většího zájmu šli dále, nepospíchali. Zastavili se až před velkou studní, která byla skoro vprostřed vesnice. Lidé kolem utvořili kruh.
   “Jsem Kalen,” zvolal jezdec a rozhlédl se po lidech, “přišel jsem vás pozdravit. Nedávno jsem koupil dům nedaleko odsud. Jsem vlastně váš soused.” Seskočil z koně.
   Jeden z místních k němu přestoupil a přátelsky nabídl svou pravici. Kalen pozdrav opětoval.
   “Zdravím tě, Kalene. Jsem Brok a lidé mě zvolil zástupcem osady. I já rád poznávám souseda. Není trochu těsno v Duronově farmičce?”
   “Ani ne, alespoň pro mne,” usmál se Kalen, “stačí mi to.” Otočil se k druhému koni a pomohl dívce na zem.
   “A tohle je Visenna,” řekl Kalen a sundal ji kapuci, “Visenna z Mayenny, potkal jsem jí cestou ke svému novému domovu. Mohla by někomu z vás pomoci, protože je léčitelka.”
   “Ale Kalene…,” zakňourala Visenna. Neměla sebou žádné magické předměty, a jak už jednou řekla, bez nich je nic.
   Brok vzal dívku za ruku a políbil její prstíky. “Jaké štěstí nás potkalo, že k nám přivedlo druidku z kruhu. Nemoce jsou naši nepřátelé.”
   Visenna se začervenala. “Budu upřímná pane Broku. Kalen rád přehání, ne vše je tak, jak líčí. Nevím jestli vám budu co platná…”
   “To ale nevadí,” usmál se na ní Brok, “Už vaše společnost léčí…”
   Potom se Brok otočil k davu: “No tak, běžte si zase po svém, tady se už nic zvláštního dít nebude.” Lidé se rozcházeli. Něco zatahalo Visennu za plášť. Otočila se a pohlédla dolů do smutné tváře chlapečka. “Paní, prosím, maminka je nemocná…”
   Brok a Kalen odcházeli, Visenna zůstala stát. Byla na rozpacích. Neměla tu moc komukoliv pomoci o tom si byla téměř jistá. Ale, když se to děcko tak smutně dívalo, nemohla odolat… Bylo by to v rozporu se slibem, který držel Mayennský Kruh.
   “Kalene, prosím…,”
   Kalen se otočil a vrátil se k ní. Všiml si dítěte a poklekl k němu. Chlapec s havraními vlasy mu ochotně sdělil co je s jeho matkou.
   “To zvládneš Visenno, musíš si věřit. Té ženě bude stačit jen vlídné slovo. Běž, uvidíš, že to zvládneš.”
   Pak se vzdálil a pokračoval s Brokem k domku, který místní používali jako hostinec i jako místo, kde se řešili společné problémy. Oba koně odvedl Brokův pomocník do stájí.
   “Poslyšte, jak se tohle místo vlastně jmenuje? ” otázal se Kalen, když se oba usadili ke stolu v teple místní hospody.
   “Upřímně řečeno, tahle osada ani jméno nemá. Pro nás to je prostě domov, jsme tu totiž jako velká rodina. Jediný co vím, že někteří z Mayenny tomu říkají “Na závětří” “
   “Na závětří,” zopakoval Kalen, “taky už jsem to někde slyšel.”
   “Řekl jsi, že přicházíš zdaleka. Naši lidé jsou lační po zprávách ze světa. Pověz Kalene, co nového je v Temerii. Co válka na jihu, jak to celé dopadá?”
   “Válka už skončila,” odpověděl klidně Kalen, “přicházím zrovna odtamtud.. Bojoval jsem po boku krále Cintry a společnými silami se nám podařilo zvítězit.”
   “Takže Ebbing zase patří Cintře?”
   “A dlouho bude, Nilfgaard se toho území vzdal. Dohoda byla již podepsána.”
   “A potom? Jaký důvod tě přivedl až do Mayenny?”
   “Nemám už domov, ten můj byl u hranic Cintry. Vrátil jsem se tam a nepoznal jsem ta místa. Je to vysoko v horách a Nilfgaarďané na postupu potřebovali jídlo. A tak cestou plenili všechny horské vesnice a potom co vybrali všechny potraviny, zabili muže, znásilnili ženy a šli dál. Ne, tam už nepatřím. Vydal jsem se na sever, do míst, která nebyla postižena válkou. Byl jsem v Tiggu, který od těch dob hodně zchudl. Lidé strádají hladem a řádí tam mor. Chtěl jsem jít tedy víc na sever, ale cesty mě zavedly do údolí řeky Jarugy a údolím do Soddenu a do Mayenny. Čím víc jsem se vzdaloval bojišti, tím méně bylo znát, že kdesi na jihu proběhla bitva. Mohu se něco zeptat já?”
   “Jistě, ptej se.”
   “Když jsme Visennou šli od lesa k vám, viděli jsme varana. Zajímá mě to. Pokud vím, varani už dlouho nenavštívili sever od Nilfgaardu. Dokonce ani ve válce o Ebbing jsem si žádných nevšiml. Domníval jsem se, že vymřeli. Změnilo se něco za tu dobu?”
   Brok jen bezmocně pokrčil rameny. Pak dodal:
   “Taky jsme to viděli a taky nás to vyděsilo. Varan ve vzduchu nikdy nevěstil nic dobrého. My všichni se domníváme, že jsou pomocníci temných mágů, a jeho přítomnost zde prozrazuje, že někdo chce využít magie k boji a obsadit Lyrii.”
   “Mám podobný názor.”
   
   Chlapec s kaštanovými vlasy vedl Visennu do jedné z mnoha prochladlých chýší postavené z kamení, dřeva a došek. Zrzka nakoukla dovnitř. Bylo tam šero. V kuchyni u pod krbem hořel oheň, ale byl slabý na to, aby dokázal tahle místa zahřát. U stěny pod oknem stálo lůžko a v něm zabalená do hadrů a špinavých peřin ležela starší žena. Tváře měla zarudlé a už na dálku z ní zdánlivě sálalo teplo.
   Co teď Visenno, co teď? Jak tě to učili? Vešla do pokoje skoro pošpičkách, jakoby se bála, že si jí nemocná všimne. Přistoupila blíž, jemně se dotkla čela té ženy.
   Zarudlý obličej se na ní otočil. Žena otevřela oči a zuboženým pohledem si neznámou prohlížela.
   Co teď Visenno, co teď? problesklo Visenně hlavou.
   “Vy jste léčitelka?” ozvala se chraptivě nemocná. Visenna jen neznatelně kývla hlavou.
   “Uzdravíš se mami,” zvolal chlapec.
   Bylo vidět, že z ženy opadlo jakési napětí. Vypadala mnohem klidněji, než předtím. Visenna si uvědomovala, že už její přítomnost jí dává naději a může značně pomoc při léčeni. Ten muž, Brok, měl pravdu, když prohlásil, že její společnost léčí.
   “Bude zase dobře,” dodala. Pak přisedla k nemocné a poslala chlapce ohřát vodu. Pravou rukou znovu položila na její čelo tak jak by to dělala, kdyby měla diadém. Cítila, jak horečka prostupuje jejími promrzlými prsty. Jako by si to teplo brala, protože ho bylo méně a méně. Avšak mohlo to být jen zdání.
   Chlapec přinesl horký čaj v hrníčku a předal ho Visenně.
   “Napijte se, udělá vám to dobře,” řekla a podala hrníček ženě. Matně si vzpomněla, jak tutéž situaci prožila před několika dny.
   Doufala, že to bylo to nejlepší, co pro nemocnou mohla v tuto chvíli udělat.
   “Zítra vám bude už mnohem lépe…, jen musíte zůstat v klidu a přikrytá,” oznámila nakonec a přitom věděla, že ta žena to dopísmene vyplní.
   “Děkují vám, mocná paní,” odpověděla nemocná roztřeseným hlasem, “Nevím, jak se vám odvděčím.”
   “Ne, to není třeba, stačí, když budu vědět, že jste šťastná.”
   Vyšla před dům, chlapec jí ještě stále následoval. Držel cosi v dlani a podával to Visenně
   “Maminka říkala, že si máte vzít toto.”
   Visenna si prohlížela měšec s zjevnou neochotou. Bylo v něm dvacet Mayennských denárů. Nemohla si to vzít, vždyť nic neudělala.
   “Nemohu si to vzít.”
   “Musíte, je to vaše. Maminka nakázala, že si to musíte vzít.”
   Nakonec Visenna podlehla a měšec vložila do kapsy u kabátu. Poděkovala. Chvíli tam stála a hleděla do neurčita, dlouho potom co chlapec zmizel v domě. Teď musela najít Kalena. Než se však stačila otočit, kdosi ji oslovil.
   Byl to muž ve středních letech.
   “Och vzácná paní, dobrosrdečná léčitelko, celá naše rodina onemocněla. Jste naše jediná naděje.”
   
   “Visennooooo…….”
   Lesem se rozléhala ozvěna. Byla jak vlna, po níž následovala rovná a naprosto klidná hladina. Nastalo ticho. Nikdo neodpovídal. Nikdo se neozval. Ani hláska nezazněla. Ani náznak. Jen po chvíli se do popředí vedral šelest větru ve stromech.
   Martia byla na dně. Pět dní procházela lesy v okolí, pět dní se domáhala odpovědi. Její diadém byl stále chladný, nenapovídal mnoho. Chtěla Visennu najít druidskou magii, ale neuspěla. Bylo jen několik možnosti. Buď byla dost daleko, že jí chalcedon nedokázal najít, nebo byla mrtvá. Doufala v první možnost.
   Martia to začala vzdávat. Po Visenně se slehla zem. Padla na cestě a byla zasypána sněhem. Nikdy už jí nenajde. Do smrti si to bude vyčítat. Visenna měla život ve svých rukou, a byl by to jistě život dlouhý, kdyby….
   Bez varování se jí v mysli objevila vize vesnice. Byla malá, stála vprostřed obrovské bíle pláně. Ta vize měla jediné vysvětlení. Chalcedon našel Visennu a teď zobrazil místo, kde se nalézala. Svitla jiskřička naděje. Pokud opravdu došla až tam, byla v bezpečí. Alespoň prozatím. Martia znala tu vesnici, říkali jí “Na závětří”.

   “Jsem utahaná Kalene,” stěžovala si zrzka, “A prochladlá.”
   Chytil jí kolem ramen a přitiskl k tělu. Opřela si hlavu o jeho rameno.
   “Už je to lepší?”
   “Lepší, dík.”
   “Pojedeme domů,” řekl a oba vykročili ke stájím. Jejich koně tam stály vyhřebelcovány, osedlány a tvářili se spokojeně.
   “Kolik toho máš Visenno?”
   Zrzka na něj překvapeně vzhlédla.
   “Cože…?” otázala se, avšak bylo na ní poznat, že otázce dokonale porozuměla.
   “Něco jsi musela dostat, ne?”
   Odtrhla se od něj a zamračila se.
   “Kalene, ty jsi nepřijel pozdravit sousedy, přiznej se!”
   “Jsi chytrá,” usmál se, “máš pravdu, nepřijel jsem jen tak nazdařbůh. Je zima Visenno, a tihle lidé kolem snázeji onemocní, ať už z nachlazení, nebo z jiné příčiny…”
   “A tak jsi mě využil! Já je vyléčím a ty si vezmeš peníze. A vůbec ti nevadí, že by je ti lidé potřebovali víc.”
   “Tak to ve světě chodí. Když něco potřebuješ musíš zaplatit. Pro ně je to víc než zákon. Ti lidé tady kolem tebe žijí ve skutečným světě, kde přežije ten, kdo má víc. Oni jsou zvyklí zaplatit za dobrou službu.”
   “Ale Kalene, já jsem pro ně nic neudělala. Já… já ani nevím, jestli jim to pomohlo,” hlas jí zadrhával, “co když…co když někdo zítra zemře i přesto, že jeho rodina na jeho záchranu dala veškeré své úspory?”
   “Nevím, to už je osud…”
   “Jsi odporný Kalene! Vem si ty peníze. Sežer si je!” Hodila po něm měšcem. Kalen jej nezachytil a měšec dopadl do sena. Visenna prudce vyskočila na koně a z prudce ho přinutila do běhu. Ve vzduchu se rozplynul obláček páry. Kalen se sehnul pro pytlík, potom rychle nasedl na svého oře.
   Vyběhl na cestu za Visennou. Volal na ní, ale ani se neohlédla. Pronásledoval ji až k okraji bílé pláně. Věděla, že tam kůň neprojde. Pokračovala tedy cestou na jih, ale daleko se nedostala. Sníh tu byl málo udupaný a kopyta se nořila hluboko do sněhu. Za chvíli ji Kalen dohonil.
   “Visenno, stůj. Zlost ti zastřela mysl,” volal na ní, “nevíš co děláš.”
   “Vím, a nech mě na pokoji!”
   “Fakt jo?” utrousil ironicky Kalen, “tak mi to tedy pověz.”
   “Nech toho!”
   “Ne vážně,” nadechl se,” co máš v úmyslu dál? Kam chceš jet?”
   Zastavila se a hleděla nepřítomně před sebe. Z úst vypouštěla hustá oblaka páry.
   “Visenno, před světem neutečeš. Možná, že tě v Kruhu učili solidaritě, ale tady venku ti mohu ukázat, že solidarita ti je k ničemu”
   Mlčela.
   “Deset let jsem bojoval za Cintru proti Nilfgaarďanům. Za svoje služby jsem dostával žold a z něho jsem byl živ. Jsem prostý žoldák, ale to už víš. Nejsem sice ten typ, co by války propagoval, ale měl jsem peníze a za peníze jsem se mohl najíst dobrého jídla, nalít si korbel studeného piva a postarat se, abych noc netrávil o samotě. Teď válka skončila. Teď už nemám nic…”
   Mlčela.
   “Řeknu ti pravdu. Chtěl jsem získat nějaké denáry pro nás dva. A pak vyrazit dál, do další vesnice. Lidé potřebují tvoji pomoc Visenno a ty musíš být z něčeho živa. A já…”, hlas se mu vytratil. Nadechl se a pokračoval tišeji “… já tě budu chránit, aby ti nikdo nic udělal. Souhlasíš?”
   Mlčela. Až po chvíli ticho prolomila.
   “Něco přes sto denárů”.
   Kalen si ulehčeně oddechl.
   “A pojedeme domů, jsem utahaná.”

   K osadě zvané “Na závětří” přicházela postava zahalená do kutny a kožešin. I ona přitáhla mnoho zvědavců, nikdo se však nepokusil jí vstoupit do cesty. To udělal až Brok.
   “Vítejte cizinče v naší osadě,” oslovil Brok postavu.
   Cizinec si sundal kapuci a odhalil tak svoje skutečné pohlaví.
   “Jsem Martia z Mayenny,” řekla žena, “a hledám tu jistou dívku. Má delší zrzavé vlasy, je menší a jmenuje se Visenna.”
   “Ano, taková dívka tu byla, ale už odešla,” přikývl Brok a zvědavci kolem souhlasně zabručeli.
   “A kam šla?” vyptávala se Martia.
   “To neví nikdo z nás. Odjela s jedním mužem na sever. Myslím, že si říkal Kalen” odpověděl Brok.
   “Je to mocná paní,” zakřičel kdosi ze zvědavců.
   “Vyléčila naší matku,” ozval se někdo jiný.
   “A našemu synovi se vede už mnohem lépe.”
   Martia zůstala s otevřenou pusou stát jak omámená. Pokud si dobře pamatovala, rada sebrala Visenně všechny magické kameny i diadém. Jestli byla pravda, to co tvrdili ti lidé, jak to potom dokázala. Obešla několik nemocných a musela jim dát za pravdu. Ona, jako léčitelka tu už byla zbytečná.

Cesta na východ

   Na polích se opět pásli větrní koně, proháněli se lesem a ohýbali špičky stromu do nebezpečných úhlů. Nebe bylo pokryto beznadějně neprůsvitnou špinavou peřinou, viditelnost v takovém počasí se dala počítat na kroky.
   Uvnitř domku to ovšem nebylo znát. Z krbu sálalo teplo, dřevo praskalo a občas se zvedl oblak jisker, který si to namířil komínem ven.
   Kalen položil na stůl starou a potrhanou mapu. Byla plná obrázků a ilustrací, její autor tak dokazoval, že je schopný malíř, o přesnosti mapy se však dalo pochybovat.
   “Tohle je Sodden?” ukázala Visenna na nápis.
   “Visenno, Sodden zabírá víc než dvě třetiny téhle mapy,” řekl Kalen s jemným nádechem sarkasmu, “kolikrát za život si viděla mapu?”
   “No možná…”, zamyslela se, potom stočila pohled na Kalena, “…jednou..?”
   “Je mi to jasný.”
   “Druidové nepotřebují mapy, orientují se pomocí přírodních bodů a využívají schopnosti zvířat najít cestu tam kam potřebují.”
   “Dobře, dobře…,” vzdal to Kalen, “divým se jen, že se druidové ještě učí číst… Soustřeď se na to, co potřebujeme. Musíme vymyslet takovou trasu, aby nás nemohlo překvapit špatné počasí. Takže, tady je Mayenna.” Kalen ukazoval prstem na různé symboly, které podle něj představovaly města. Visenna ho fascinovaně pozorovala.
   “Na Závětří, V Kopcích, Moldava a jejím údolím … ne to je nesmysl, to vede do hor.”
   A zatímco se Kalen snažil vybrat takovou trasu, aby mezi každou osadou bylo alespoň půl dne chůze, venku před prahem se znenadání objevil stín. Ozvalo se zkomírající zabouchání na dveře. Kalen i Visenna se úzkostlivě otočili k předsíňce.
   Kalen otevřel a dovnitř padla nižší postava zabalená v hnědém kožichu s kapucí. Oba přitáhli postavu blíž ke krbu a Kalen jí odhalil tvář.
   “Martia…,” vydechla Visenna. Žena byla stále při vědomí.
   “Je z Kruhu?” vyzvídal Kalen.
   Visenna přikývla. “Je hodně slabá, musela někde ztratit veškerou sílu. Chalcedon je matný.”
   Dotkla se Martinina čela. Opět cítila teplo na prstech.
   To není možný, pomyslela si Martia, ta holka opravdu léčí.
   
   “Nemám s tím nic společného,” trvala na svém Visenna.
   Martia překonávala zimnici mnohem snadněji, než Visenna. Díky druidským kouzlům a síle diadému byla další den opět silná. Seděla na lůžku a mluvila s ní. Kalen je nezaujatě poslouchal.
   “Já ti věřím, ale Kruh si myslí něco jiného. Mají k tomu mnoho důkazů a tvojí nedávnou minulost.”
   “Vím,” sklopila oči Visenna, “ale přísahám…”
   “Jaké důkazy? Jaká nedávná minulost?” zajímal se Kalen. Ženy mu nevěnovaly pozornost.
   “No dobře, ale ty musíš přesvědčit radu Kruhu. Fregenal to nastražil, to je jisté. Určitě k tomu měl důvod, možná někoho kryje.”
   “Fregenal,” zamračila se Visenna a zaťala pěsti. To bylo průhledné.
   “Sama nepřesvědčíš radu a můj hlas ti nebude stačit.”
   “Klíč je podle mne na východě. Zjistíme s Kalenem co se tam děje.”
   “Jo, to mě taky zajímá,” přidal se Kalen.
   Martia vzhlédla. “Čteš mi myšlenky Visenno. Pokud má Fregenal kontakt s Alzůrem, jistě tam nalezneš důkaz.”
   “Já a Visenna jsme dneska odpoledne viděli Varana nad pláněmi. Letěl k horám.”
   “Opravdu? Takže to je jediná šance Visenno. Zjisti, kdo stojí za Fregenalem. Ten samý muž vozí Alzůrovi knihy z druidské knihovny. Vydej se na východ. Buď opatrná, vyhni se táborům a nezapomeň že mistr Fregenal může sledovat tvé kroky.”
   “Spolehni se Martio”. Šedovlasá druidka se otočila na Kalena s prosbou na tváři.
   “Jako, že slunce vyjde každý den,” usmál se Kalen.
   
   U skoro neznatelné cesty stál dřevěný štít a na něm runový nápis: “Vítejte v Moldavě”. Za ním se v mlze rýsovalo několik dřevěných a kamenných domů. Vjeli do vesnice, pomalu míjeli jeden dům za druhým, nikdo jim nepřijel naproti, nikde nebylo vidět ani živáčka. Neporušená bílá peřina prozrazovala, že čerství sníh musel napadnout před chvílí. Anebo z domů dlouho nikdo nevycházel. Až před hostincem postávalo několik mužů. Cizincům nevěnovali pozornost.
   “Haló…” zavolal Kalen z koně na muže. Jeden z nich se pomalu otočil.
   “No co je vole, přece ti nepřekážím.” oznámil.
   “Brzdi držko, snažím se jen zjistit, co se tu stalo,” prohlásil Kalen klidně.
   Jiný muž bezděčně mávl k severu: “Hele, vypadni, radím ti dobře. Tady nic neprodáš.”
   “Chci mluvit se starostou.”
   “Starostou…?” ozval se zrzek, “Ten je mrtvej.”
   “A jestli nechceš taky zemřít, tak ti radím, abys vypadl. Řádí tu mor.”
   “Mor?” ozvala se náhle Visenna, “Tady? To je nesmysl.”
   “Ta holka se v tom nějak vyzná!”
   “Nepodceňujte ji. Je z Kruhu.”
   “A bác ho. Druidka,” ozval se hnědooký, “Ta nám nepomůže, druidové jsou šílenci, kteří si myslí, že příroda je ženská, co jim pohlídá prdel. Že maj patent na rozum a mohou do všeho kecat. Budou chránit všechny stromy v lese a všechna zvířata, a kvůli nim se ostatní stanou vegetariány. Chodí do měst a vesnic protestovat proti lovům, týrání, proti kácení stromů a vypalování lesů… Ne, druidy nepotřebujem.”
   Visenna zůstala klidná.
   “Poslechni, ty se v tom nějak vyznáš.”
   Hnědooký jí věnoval jízlivý úsměv.
   “Měl by ses seznámit se sílou přírody,” řekla Visenna a seskočila s koně, “tak, kde máte ty nemocné.”
   Kalen se nevměšoval do tak zajímavého rozhovoru. Doskočil do sněhu a následoval Visennu do domu.
   “Říkám ti, že to je houby příroda. Mají takovou čelenku, která umí léčit,” otočil se hnědooký na zrzouna, “dostat jí tak do rukou…”

   Visenna vešla do pokoje a znaveně se skácela na postel. Nemoc, která tu řádila, byla banální, trochu prudší a silnější horečky, nic s čím by se jako druidka nesetkala, přesto si tolik pacientu vyžádalo jisty díl úsilí. Zívla. Cítila se velice slabá, trochu se jí motala hlava. Ležela uvolněně, nechtělo se jí už vstávat. Alespoň ne pro dnešek.
   V pokoji někdo byl. Uvědomila si to několik okamžiků před tím než ji kdosi zacpal pusu a násilně ji přetáhl na židli, kde byla svázána.
   Útočníci byli dva, už je jednou viděla. Byli to ti, které potkala s Kalenem před hospodou.
   Visenna chtěla křičet, ale roubík přes pusu jí v tom bránil. Její snaha vyšla jako tlumené naříkání. Muži ji mezitím prohledávali šaty a zdáli se být víc a víc nervózní.
   “Nemá to!” vykřikl zrzoun, “ta děvka to někam schovala.”
   “Kde to je, druidko!”
   “Hmm hmm”, odpověděla Visenna do roubíku.
   “Nesnáším, druidy!” prohlásil hnědooký.
   “Nedupej,” obořil se na Visennu, “Mirone, přivaž ji ty nohy!”
   “Nemá to,” odtušil zrzavý Miron, “co když je to podvodnice.”
   Oba ji sledovali jak se zmítá na židli.
   “Je to podvodnice, proto jsme to nenašli” řekl hnědooký po chvíli. “Nesnáším druidy a ještě víc mě naštvou podvodníci. Vyhoď ji na mráz.”
   Miron otevřel okno a podíval se se dolů, kde o dvě patra níž ležel bílý sníh. Pro sebe se usmál. Venku pochopitelně nikdo nebyl.
   Oba zvedli židli do výše, Visenna začala kolem kopat, ale o moc víc si nepomohla.
   Do pokoje vběhl Kalen, skoro v poslední chvíli. Jeho pravačka se obtiskla pod Mironovým okem. Visenna i s židlí tvrdě dopadla na parkety. Dům se otřásl. Hnědooký vytasil nůž. Kalen měl teď málo času, aby mohl sáhnout pro meč. Stáli chvíli proti sobě. Miron se zvedl a srazil Kalena na zem.
   Visenna vykřikla do roubíku.
   Kalen se vyhnul čepeli nože. Odkutálel se z bojiště, podařilo se mu to bez větších obtíží. Nyní mohl sáhnout pro meč.
   Dva nože a meč se pohupovaly proti sobě.
   “Odhoďte to!” zakřičel udýchaně Kalen.
   Miron vyrazil, ale nůž mu sjel po ostří Kalenova meče. Než se stačil vzpamatovat, tvrdá bota v břiše mu vyrazila dech a druhá rána do zad, kterou utržil od zdi, ho zbavila zbytku kyslíku v plicích.
   Hnědooký couvl o několik kroku. Mrknul na Mirona, který odkašlával krev z prokousnutého rtu.
   “Nechci tě zabít,” řekl Kalen klidněji, “odhoď to a nechám tě jít”
   “Nesnáším druidy!” vykřikl a vrhl se na Kalena s nožem v ruce. Kalen se sehnul, lehce se otočil a ťal nad bok. Jílec se zařízl do masa, vytryskla krev, muž upadl na zem. Nezemřel, jen se začal svíjet bolestí.
   “Trochu nevyrovnaný souboj, ” řekl si pro sebe. Posbíral nože, jedním rozřízl Visenně pouta. Pak podal dívce ruku. Ulehčeně vydechla.
   “Svůj slib si dodržel Kalene,” pohlédla příteli do tváře, “jen sis dal na čas.”
   Sehnula se k hnědookému, který se stále ještě svíjel v bolestech.
   “Opovaž se na něj sáhnout podvodnice,” ozval se Miron, po tom co se mu podařilo popadnout dech.
   “Kalene udělej pro mne něco. Doběhni dolu pro čisté obvazy, všimla jsem si, že hospodský nějaký měl.”
   “Nemůžu tě tady nechat s nimi”
   Visenna se zkoumavě zadívala do Mironovi tváře.
   “Nic mi neudělá. Kalene moc tě prosím.”
   “Dobře, ale hned jsem nahoře.”
   Kalen zasunul meč do pochvy a odešel z pokoje.
   “Pořád si myslíš, že jsem podvodnice?” otázala se Visenna Mirona.
   Zrzoun se opatrně postavil. Visenna na něj ze zdola vzhlížela. Teď si uvědomovala, že není o moc starší než ona. Odhadovala ho tak na čtyřiadvacet let, možná i méně.
   Miron mlčel, jen ji pozoroval.
   “…i když zachráním tvého přítele?” dodala Visenna.
   Dívali se na sebe.
   “… chceš vidět kouzlo přírody?” Na Mironově tváři mohla vyčíst zvědavost. “Tak se dívej…”
   Otočila se k raněnému. Na pravé ruce vztyčila jen dva prsty. Ukazováček a prostředník. Těmito prsty jela po kůži, kroužila kolem rozšklebené rány a soustředila se na ni. Dělala to dlouho, bez viditelného efektu, ale Visenna to čekala. Miron se za jejími zády začínal ošívat, avšak ona tomu nemohla věnovat pozornost. Po deseti minutách přestala rána krvácet.
   Otočila se na mladíka.
   “Vidíš, moc a síla není ukryta v diadému, jak ses domníval, ale v každém z nás. Vše co je součástí přírody má určitou sílu. A druidové umí tuto sílu přelévat do míst, kde je jí zapotřebí víc. Diadém nám pouze pomáhá tuto sílu koncentrovat.”
   Vešel Kalen a podal Visenně obvazy. Ještě jednou zkoumavě pohlédl na Mirona.

   Druhý den ráno se Visenna probudila celá roztřesená a červená. Střásla se zimnicí, měla vysokou teplotu. Nebylo pochyb o tom, že sama se stala obětí horečky, která se šířila Moldavou. Nebo snad všechnu nemoc stáhla na sebe a teď ji nedokázala odolat. Kdo ví. Zdrželi se tedy v Moldavě celý týden.
   “Kalene, máš se mnou jen starosti…,”
   “Kušuj,” odvětil Kalen, “lež a poť se.”
   “Kalene?”
   “Copak lazare…”
   “Kolik toho máš?”
   Usmál se na ni.
   “Vyplatíš se mi.”
   Opětovala úsměv.
   “Jsi hroznej…”

Bitva o Mahakam

   Uběhl týden a Kalem s Visennou opět vyrazili na cestu. Seběhli do údolí řeky Moldavy a šli proti jejímu proudu a bez většího zdržení dorazil do míst, kde se začínaly zvedat Mahakamské kopce. Blížili se k Aedrinským hranicím. A tam někde poblíž byly zlaté doly.
   Nebylo těžké to místo najít. Nejprve jim nad hlavami prolétl párek varanů a bez většího zájmu zamířil do hor. Na úpatí se páslo něco co trochu připomínalo kozy a trochu koně. Každopádně to mělo rohy.
   Cestou minuli několik těžkooděnců, tlupy ozbrojených žoldáků nebyly výjimkou.
   “Nevím co tady máme hledat,” prohlásila Visenna, po několikerém setkání s vojáky.
   “To já taky ne, nicméně mě to pomalu začíná zajímat.”
   “Kalene, chceš se snad k nim přidat?” zeptala se s nádechem ironie.
   “Proč ne?” odpověděl Kalen.
   Zastavila koně. Kalen reagoval později a postavil se bokem k cestě.
   “To jsi myslel vážně?”
   “Samozřejmě, kdyby tu někde neprýštil zdroj peněz, tak by tu nebyla ani noha. Ale tady se něco chystá Visenno, já to cejtím. Jsem už dost dlouho vojákem, prostě to poznám. Někdo tu platí vysokým žoldem. A já musím zjistit kdo, kolik a hlavně za co…”
   “Už jsem ti řekla, jak jsi odporný?”
   “Kolikrát…”
   Bezděčně mávla na cestu před sebou
   “Tak si běž, já tě konec konců nepotřebuju…”
   “Nemůžu, dal jsem slib. Ale zjistíme to spolu, jestli máš zájem”
   “Jak? To jako mám lézt mezi tu sprostou pakáž?”
   “I vojáci potřebují tvoji pomoc,” ušklíbl se.
   Visenna kopla koně do slabin a vyrazila tryskem kolem Kalena do kopce.
   “Visenno, neblbni….,” vykřikl Kalen a vyrazil za ní, “Nebaví mě tě pořád honit!” Křičel, ale dělala, že ho neslyší. Hnala koně jako pominutá, sníh odlétával na všechny strany. Na vrcholu náhle zabrzdila. Kalen dorazil o něco později.
   K obloze se zvedaly oblaka dýmu ze strážních ohňů. Pod nimi se rozkládala nerovná krajina, plná skal a kopců, mezitím vším se vinula řeka Moldava. Tam dole v údolí proti sobě stála početná vojska. Na jedné straně uviděl Kalen Temerijské znaky, vlajky a erby, na druhé straně však stála armáda bez znaků a vlajek. Oba pozorovatele náhle ovanul studený vítr a vše jakoby utichlo. Ten podivný stísněný pocit oznamoval, že konečně dorazila i smrt. Na to se ozvala trubka a obě armády vyběhly proti sobě. Dusot koňských kopyt a zvuky souboje doléhaly až sem nahoru.
   Visenna strnula, když to sledovala. Kalen se jen mohl domnívat, co se teď dělo v její mysli. Každá druidka, která měla moc léčit a uzdravovat, by musela být v šoku z toho, co se odehrávalo tam dole.
   “Visenno!” zavolal na ni.
   Nereagovala. Zatáhl ji za rukáv.
   “Visenno! Nedívej se tam! Je to nebezpečné!”
   “Nech mě, Kalene!”
   Mezitím se dole rozpoutala opravdová bitva. Jen Kalen už teď viděl, že Temerie má výhodnou pozici a převahu. Ale pak uviděl něco, co neočekával. Visenna prstem ukázala do hor. Odtamtud totiž vzlétli okřídlení ještěři a střemhlav se vrhli do údolí. Jezdci na varanech házeli dolů těžké kameny. To se zdálo i moc na Kalena.
   “Moa…” oznámila slabě Visenna.
   Dva Moa, o mnoho rychlejší létavci, obletěli údolí, shodili zapálené bomby a odlétli nad hlavami Kalena a Visenny. Instinktivně se sehnuli. Pak se ozval výbuch. Za ním ještě několik.
   “Musíme pryč Visenno!” křičel Kalen, “slyšíš?”
   Pomohl jí do sedla. Seběhli k řece, kde se zastavili. Stmívalo se.
   “Měls pravdu Kalene, vojáci potřebují mojí pomoc…”
   “Zapomeň na to Visenno. Zapomeň na všechno co jsem ti řekl. Tohle nebylo ani v Nilfgaardu. To není válka, to nejsou vojáci. To jsou šílenci. V životě jsem viděl tři varany. A Moa… Nikdy jsem netušil, že něco takového existuje…”
   “Létající Moa. To je Alzůrova práce. A tam dole bylo několik rohatců. Viděla jsem i tři morlory, tak jsme jim aspoň říkali….”
   “Kdo my?” podivil se Kalen.
   Neodpověděla.
   “Bude noc Kalene. Co dál?”
   Kalen pohlédl na vrchol odkud přijeli a pak se jeho zrak stočil na Visennu. Myslela na totéž.
   “Neudělají to. Bitva může pokračovat i přes noc. A i potom budou obě strany potřebovat spíš odpočinek. Tady je to bezpečné. Přespíme tu.”

   Visenna nespala. Seděla na seně a zírala do tmy. Rukama objímala kolena a obhlížela stěny stavení. Vedle spokojeně oddychoval Kalen, jinak byl naprostý klid. Trápila se. Nemohla zapomenout na tu bitvu, kterou měla možnost pozorovat jako nezúčastněný divák. Ona léčila a uzdravovala a přitom právě v bitvách lidé ničili její práci a vůbec práci všech druidů. Ale bylo zde i něco jiného, co jí trápilo ještě víc. Ti tvorové, kteří do bitvy zasáhli. Já to mohl Alzůr dopustit. Proč zradil a pro koho pracoval?
   Uslyšela slabý šelest. Byl sotva neznatelný, snad ani by jej nikdo normálně neslyšel. Visenna vstala, lehce a pomalu přešla ke vrátkům seníku. Proti bílé sněhové peřině zahlédla v dálce siluetu muže a za ním varana uvázaného ke kmeni stromu. Necítila strach, jen očekávání.
   “Kdo je to?”
   “Visenno?”
   Nemusela již nic říkat. Ani měsíční světlo nepotřebovala, aby se dozvěděla, kdo byl ten muž.
   “Už když jsem tě zahlédl, věděl jsem, že to seš ty.”
   Postava udělal několik kroku k dívce. Visenna se nepohnula.
   “Musel jsem tě vidět,” pokračoval muž v monologu, jako by Visenniny otázky četl přímo z mysli.
   “”Říkala jsem, že se už nikdy nesmíme potkat.”
   “Osud to ale zařídil jinak”
   “Říkala jsem, že už tě nikdy nebudu hledat.”
   “Stejně si mne šla hledat…”
   “Říkala jsem, že jen tvá posedlost tě vyloučila z kruhu druidů. Nemohla jsem tě následovat.”
   “Teď už do kruhu nepatříš…,” muž nechal viset větu ve vzduchu.
   “Vím,” sklopila oči, ale ve tmě si toho nikdo nemohl všimnout.
   “Visenno…, pojď ke mně.”
   Přijala nabídnutou pravici. Objala ho.
   “Alzůre…”
   “Visenno…”
   Tehdy ho milovala. Milovala ho stále, ač věděla, že nemůže. Vábení to bylo silné. Líbali se, Alzůr jí muchlal zrzavé vlasy.
   Vzpomněla si na bitvu. Odtrhla se.
   “Proč jsi to udělal. Zemře tolik lidí jen díky tvé vášni.”
   “O čem to mluvíš?”
   “Byla jsem na pahorku. Viděla jsem umírat muže v bitvě. Využils své nestvůry ve válkách. Jaks to mohl dopustit. Jsi přece jeden z nás!”
   Chvíli bylo ticho, ani vánek nešelestil v listech stromu.
   “Vzpomeň si Visenno, ” zašeptal Alzůr, “proč jsme to dělali? Plížili jsme do knihovny, aby jsme pronikli hloub do tajemství magie. Chtěli jsme tvořit nové věci. Být chvíli bohem a stát na začátku nového života. Běhat rychleji než nejrychlejší tvor na světe. Vznést se do výšky a mít svět na dlani. Chtěli jsme stvořit tvory s obrovskou silou, kteří by nám mohli pomoci uskutečňovat naše sny.”
   “Chtěli jsme stát na začátku nového života,” zopakovala Visenna, “tak proč teď vše ničíš? Nerozumím ti…”
   “Věř mi Visenno, ale nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale tehdy jsem neměl na vybranou. Za tím vším stojí jediný stín, který usiluje o vládu nad Temerii.”
   “Chtěla bych ti věřit Alzůre. Prozraď. Jaký stín?”
   “Myslím, že ho znáš, Visenno.”
   Pohlédla Alzůrovi do tváře. V očích to jméno viděla napsané a opravdu ho znala.
   “Co dál?”
   Ukázal na přivázaného varana. “Pojď se mnou Visenno. Odletíme odtud, daleko na jih. Tady nikdo z nás nic nezmůže.”
   “Fregenal dál bude vraždit nevinné?”
   “Nezastavíme ho. Nejde to.”
   “Nemůžu letět. Dala jsem slib Kalenovi. Nebylo by správné ho teď opustit.”
   Alzůr si povzdechl.
   “Ten Kalen. Zapomněl jsem. Miluješ ho?”
   “Je to jen ochránce.Máme jen dohodu. Já mu vydělám peníze a on mě chrání. Co udělá, když ho opustím? Je to žoldák.”
   “Přidá se na stranu Fregenala.”
   “Toho se bojím nejvíce…”
   “Je starý Visenno. Pro tebe je moc starý.”
   “Přestaň žárlit. Nejsem malá holka!”

   Na planině, v místech, kde vykukovala tráva ze sněhu, se pásli dva koně. Kalen pohladil jednoho z nich. Byl to hnědý hřebec, ten, který doposud vozil Visennu. Kalen ho pro ni vyhandloval v Mayenně. Podařil se mu dobrý obchod.
   Rozhlédl se a vzdychl.
   Visenna byla pryč. Věděl proč a věděl kam odešla. Zaslechl potají celý jejich rozhovor. Necítil k ní zlost, ani nebyl vyveden z míry. Spíš to čekal. Leccos si dokázal spočítat a od prvního okamžiku věděl, že není vše tak, jak Visenna líčila.
   Upevnil vak s věcmi na koně a Visenninýho hřebce uvázal k sedlu. Nasedl a zamířil k říčce Moldavě.
   Modrá obloha slibovala hezký slunečný den bez mrholení, vánic a sněhových bouří. Nad údolím kroužilo hejno havranů. Zpomalil a pohlédl tím směrem. Tam nahoře se včera zastavili, aby viděli smrt. Ale on věděl, že teď má jedinou možnost jak zůstat na živu. Musel se stát jejím služebníkem.
   Zamířil na pahorek. Jel pomalu a cesta se zdála delší než včera. Několik havranů se oddělilo od kroužící skupinky a zvědavě slétli jezdci naproti. Třikrát zakroužili nad Kalenem a pak se znovu připojili k houfu.
   Kalen na pahorku zastavil. Na okrajích údolí bylo postaveno nesčetné množství stanů. Nebojovalo se, byl dojednáno dočasné příměří. Vojáci se pobíhali po bitevním poli, odnášeli zraněné, odtahovali mrtvé na hromady, které zapalovali. Včerejší souboj tedy skončil nerozhodně, dnes se obě strany měli připravit na druhé kolo.
   Kalen mlhavě tušil oč se bojuje. Temerijští zřejmě přišli o zlaté doly, které teď potřebovali vybojovat zpět. Bylo mu to jedno, teď, jako v každé válce, ve které bojoval. Byl žoldák a byl placen za zabíjení.
   Kalen však stál před rozhodnutím. Poprvé v životě si nemohl vybrat stranu, ke které se přidá. Bylo evidentní, že v neoznačené armádě dostane daleko větší žold, než v Temerijské. Položil si otázku, zda je skutečně takový. Zda skutečně jediným rozhodujícím momentem je tloušťka měšce.
   Vzpomněl si na Visenninu předpověď. A ať už v tom bylo cokoliv, uvědomoval si, že jí teď nemůže zklamat. Tak tam dlouho stál a přemýšlel. Potom pobídl koně a vyrazil dolů na druhou stranu údolí, k neoznačeným stanům.

   Visenniny zrzavé vlasy vlály ve větru. Pevně se držela Alzůra a její kolena silně svírala varanovo tělo. Ještěr toto stisknutí zřejmě vůbec necítil. Pod Visennou ubíhala rychle krajina, Mahakamské hory bezezbytku pokryté stromy, nebo údolí ve kterých se většinou třpytila napolo zamrzlá jezera rozličných tvarů a velikostí.
   “Podívej se dolů Visenno!” zavolal Alzůr snažíc se překřičet vítr. Visenna se zadívala naznačeným směrem. Dva létající varani právě tancovali námluvní tance. Jejich těla se vlnila, křídla prudce mávala vzduchem, jehož naříkání bylo slyšet až sem nahoru. Občas některý z partnerů povzlétl a zase se snesl na zem.
   “Pamatuješ? Už nebudou potřebovat magii. Teď to jsou obyčejní tvorové našeho světa.”
   “Pamatuju,” ujistila ho Visenna. Celým jejím tělem se rozlil ten blažený pocit, jaký zažívala v době, ze které byly tyto vzpomínky. Byly to tehdy nádherné časy plné nejistot, riskování a nebezpečí.
   “Morlorové,” ukázala Visenna k jezeru. Tři obrovské a kulaté balvany neseny na dvou párech nohou se batolily u jezera. To byli morlorové, obrovští a nezastavitelní.
   “Fregenal je používal jako bitevní nástroj.”
   “Já vím. Jsou neporazitelní. Je těžké dostat jezdce na morlorovi. Je nemožné morlora normálně zabít.”
   Chvíli letěli v relativním tichu, nepadlo mezi nimi žádné slovo.
   “Alzůre, musíme to zastavit.”
   Otočil se na ní. Zdálo se, že je teď mnohem hezčí, když vítr rozcuchával její vlasy.
   “Proč Visenno? Cožpak to není nádherné? Podívej se jak namlouvají Moa.” Alzůr ukázal k obloze, kde ve velké výšce probíhal námluvní tanec párku létající draků Moa. Visenna si to prohlížela jen chvíli. Pak ještě její zrak upoutala skupinka vyjů na zasněžené pasece.
   “Musíme. Zkus o tom trochu přemýšlet. Zamysli se nad tím a pak mi řekni co bude dál. Co se stane. Co myslíš, že se s těmi tvory stane?”
   “To je jednoduchý Visenno. Budou žít, rozmnožovat se, jako každý jiný tvor.”
   “… až jednou jich bude tolik, že vytěsní lidi, elfy, trpaslíky, všechny kolem a ovládnou svět stejně přirozeně jako jsme to udělali my.”
   “Nemyslím si, že máš pravdu. Vždyť si vem minulost. Elfové, trpaslíci a další rasy přece vznikli také magii. Lidé s nimi žijí v míru, ukázalo se, že je tu místa pro všechny”
   “Ale to jsou pověsti pro malé děti. Nikdo neví, kde se tu vzali všichni ti tvorové. Kde se vzaly strigy, upíři, baziliškové, draci. Nikdo to nezjistil, možná tu už žili dlouho před námi. Elfové s lidmi nikdy nežili v míru a každá strana dodnes soupeří o ovládnutí světa. A trpaslíci taky, jen jinou metodou. A teď ty si do souboje o svět přivedl nové tvory, kteří jsou mnohem silnější než člověk, elf, trpaslík, mnohem zákeřnější a nebezpečnější. Stačí aby jedna strana ovládla tyto tvory a je konec. Nakonec varanové nebo morlorové vytěsní i vítěznou stranu, hezky pomalu a čistě. Proto to musíme zastavit už teď!”
   “Ty víš, že to nechci udělat.”
   “Udělej to Alzůre. Poslechni mne a zastavme to. Dokud je ještě čas.”

   Kalen se zastavil na pahorku nad táborem. Odtud měl lepší rozhled. Skoro každý se zabýval svou výstrojí, nebo zbraní. Válečníci brousili meče a čistili štíty, lučištníci si tvořili zásobu střeliva. Odtud se nezdálo, že Fregenal by měl tak obrovskou armádu. Možná, že v bitvě utrpěl větší ztráty, než očekával. Kalen mohl počítat, že bude potřebovat každého žoldáka.
   Uchopil uzdu koně a pokračoval dál v cestě. Na okraji pláně jej zastavila hlídka. Přihlásil se jako žoldák hledající práci. Jeden z hlídačů s pronikavým modrozeleným pohledem jej poslal k dřevěné chatě, která dříve sloužila jako přístřeší na seno, jakých