DARKERWORLD: Dravci temnot 3/3

Malý přístřešek z větví mezi stany byl dovedně maskován, ale Donald nevěřil, že by mohl bestie, proti kterým teď stáli, zastavit. Sivume, sedící s bystrým zrakem upřeným do přítmí končícího dne, nevypadal, že by v srdci choval strach o svůj život.
 Slunce zapadalo, a on si byl bolestně vědom toho, co tím začíná. Navíc z východu opět hrozily bouřkové mraky. Jakoby sama příroda připravovala půdu pro očekávaný útok.
 „Sivume, proč je váš kmen ochoten Becksovi tak věrně pomáhat?“
 „Dlužíme mu životy našich dětí.“ 
 „Jak to?“
 „Společně s Omorogo Hornem našli ve vesnici Muže s černýma očima a zabili ho.“
 „Muže s černýma očima?“
 „Ano, říkali tomu Měňavec, jeden ze zlých duchů Kosanů. V noci kradl děti a požíral je. Přes den se vydával za našeho šamana, jehož podobu na sebe vzal. Nikdo z nás šamana nepodezříval.“
 „Ah… Jak dlouho to už je?“
 „Dvě období dešťů a to které probíhá.“
 Donald rozhodně nechtěl vědět, co mohl být Měňavec zač, a jako obvykle netoužil to zjistit.
 „Tam, Bwana!“ vykřikl najednou Sivume a ukázal do tmy. Mezi keři se pohyboval rozmazaný stín… ne, po chvíli musel Donald svůj odhad opravit, mezi keři se pohybovalo několik stínů.
 Všechny byly přikrčené, vysoké zhruba jako člověk, a běhaly po čtyřech spíše jako gorily než jako psi. Z temnot se ozval hluboký, nervy drásající zvuk. Chvíli trvalo, než si student uvědomil, že je to karikatura smíchu.
 „A je to tady…“ zašeptal Moore a zalícil pušku.
 „Hodně štěstí, Donalde,“ řekl Sivume.
 Poprvé mu černoch řekl jménem. Z nastávajících událostí musel mít Afričan když ne strach, tak alespoň špatný pocit. Zato Angličanovým tělem probíhaly vydatné křeče, pot mu stékal do očí a pažba pušky mu v levačce klouzala.
 
Z podrostu vyběhl na volné prostranství první přízrak. Dvě pušky vyštěkly ve stejnou chvíli. Běžící bestie padla k zemi a začala svůj bolestný tanec smrti. Křeče ji zkroutily, a tak se přes srst nedaly rozpoznat jasnější tvary… 
Ze skrytého zástupu stínů se ozval divoký mnohohlasný řev a do toho všeho se ozvala dvě zahřmění.
 První patřilo bleskům blížící se bouře, druhé pak odjištěnému soudku střelného prachu, do kterého Donald střelil. Výbuch – jakoby byl výstřelem na běžeckém startu – poslal bestie vstříc lidské kořisti. Tři z nich rozmetal na kusy.
 V rychlém sledu stisku spouští vyslal Donald všech pět ran vstříc pěti různým cílům. Netrefil jen druhou ranou, kromě třetího cíle všechna monstra pokračovala dál, vstříc nastraženým kovovým čelistem na medvědy.
 Mohlo jich být dvanáct, možná víc, a Moore v duchu vyslal modlitbu, aby ani jeden z chlupatých běsů nedoběhl. Rychle zasunul další zásobník.

Asi čtyři zůstaly ležet v bolestech, s končetinami sevřenými kovem pastí na medvědy, ale ostatní pokračovaly ve zběsilém běhu doprovázeném hekavým štěkotem.
 Mezitím co měnil zásobník, napadly Donalda dvě věci. Za prvé, že pokud probíhá stejně zuřivý útok na celé linii jejich chabé a na rychlo vytvořené obrany, nemají ani tu nejmenší šanci. A za druhé, že ve skrýši o patnáct yardů dál sedí společně s Korzárem Anna a střílí stejně zkušeně jako kterýkoliv muž. Měl o ni strach, ale Becks mu důrazně zakázal s ní být v jedné skrýši, protože by měli tendenci jeden druhého z boje zachránit.
 Viděl jak bestie, kvůli zatažené noční obloze jen rozmazané stíny, nabíhají na zaostřené kůly, a pak začal znovu střílet. Vybírat cíl bylo těžké, a proto střílel vlastně naslepo. Když vystřelil pátý náboj a druhý zásobník se obloučkem snesl do hlíny, vytáhl revolver a poslal do masy nepřátel celou dávku nábojníku.
 Sivume sedící vedle něho udělal to samé. Pak oba rychle zacvakli zásobníky do pušek, zamířili, a oba ztuhli. Před nimi v prachu a krvi leželo devět raněných nebo mrtvých monster. Výbuch soudku jich také musel několik zabít… pokud tohle byl první útok, odhadující síly kořisti, muselo se hyen ještě blížit ohromné množství…vzdálený smích tomu odpovídal…
 Donald se podíval na Afričana a ten na něho. Na černochově tváři pohrával úsměv. Oba byli zadýchaní a napjatí k prasknutí. Žádné další výstřely se neozývaly, jakoby v dalších částech tábora k útoku ani nedošlo.
 Mraky se na chvíli roztrhaly a měsíc zalil scénu před nimi stříbřitým světlem. Těla ležela zkroucená, občas cukající nebo přerývaně se snažící popadnout poslední dech a rozhodně nevypadala, že by se chystala znovu se zvednout a lidské střelce rozsápat.
 Donald se jako v transu postavil, a s puškou ostražitě namířenou na nejbližší zvíře vylezl z přístřešku. Pomalu, opatrně došel až k tělu, které bylo nabodnuto na kůly dovedně překryté suchou travou. Nadočnicový oblouk a zadní část hlavy monstra byly rozstřeleny.
Z blízkosti už dokázal rozeznat detaily bestií. Vypadaly přesně, jak o nich přemýšlel:
Dokonale vyvážené prvky lidské bytosti a obrovské hyeny. Jejich srst nebyla nikterak hustá, ale byla dlouhá, šedá s černými pruhy. Ruce byly v podstatě lidské, jen o mnoho svalnatější. Pět prstů bylo nepřirozeně tlustých a drápy na nich byly stejně jako na tlapách tmavé a zlověstně dlouhé.
Hruď a krk byly mocně osvaleny, mnohem více než u jakéhokoliv člověka. Hlava už lidská rozhodně nebyla – v podstatě šlo o hlavu hyeny s lidsky vnímavýma očima. Nohy byly lidské, jen nárt byl delší než bývá zvykem. Chodidla byla přesně taková, jak napovídaly stopy, tedy lidské klenutí, ale čtyři polštářky jako pes a navíc drápy.
Moore ucítil zamrazení. Tedy to všechno byla pravda, že se zde vyskytuje bytost vzdáleně podobná člověku, ale mohlo ještě stále jít jen o hříčku přírody… o nějaký podivný druh hyeny. Ačkoliv četl rouhačské texty profesora Darwina, on sám lidstvo s opicemi nespojoval, proč by tedy měla být souvislost mezi tímto tvorem a jím samotným?
„Pozor, Bwana!“ uslyšel Sivumeho vykřiknout a vzápětí mu kolem ucha zasvištěla kulka.
Rychle se obrátil, kam Sivume mířil, a uviděl bestii, která musela před okamžikem stát na zadních a snažit se vyběhnout k Angličanovi.
Teď hyena, pokud se tak dala nazvat, klečela na jedné noze a držela děsivě lidským gestem své prostřelené břicho. Z tlamy plné hrozivých zubů kapala hustá krev a vysely svazky slin. Lidsky lesklé oči sledovaly kořist s chladnou vypočítavostí zabijáka.
 Student namířil pušku a střelil zvíře do hlavy.
 Monstrum se zvrátilo dozadu a zůstalo ležet. Moore ho chvíli pozoroval. Najednou protrhl ticho zvuk drceného chroští a praskajícího dřeva, načež se znovu ozval Sivume.
 Donald bleskově namířil pušku do přístřešku. Jasně viděl, jak křičícímu černochovi bestie zarazila tesáky hluboko do ramene a jedním mocným skousnutím mu uhryzla ruku.
 Evropan zařval zoufalstvím a poslal do polorozbořeného úkrytu tři rány.
  První jakoby zvíře ani necítilo, načež Sivumemu drápy na rukou roztrhlo hrudník, ale druhá střela jakmile prošla srstí a kůží, doslova hyenu odhodila. Moore vyběhl k místu boje, ale pak padl obličejem do prachu a úder o kámen mu z mozku vyrazil vědomí.
 Srazila ho jedna z raněných bytostí.
 
Rozostřeným zrakem uviděl, jak se nad ním zvedá lidská postava s hyení hlavou, z jejíž stehen, loktů a ramen visí dlouhá srst.
Dunivé vrčení ukončil střelou do krku. Poslední rána z jeho pušky patřila hlavě bestie, ale nebylo zřetelné, zda ji zastavila. Do očí ho bily kapky deště; skoro neviděl.
 Pohybem rychlým jako blesk se skrčila, přední tlapou srazila Angličanovo rameno k zemi a obrovskou mordou mu hodlala rozkřápnout lebku.
 Pokus svého protivníka kopnout byl bezvýsledný. Donald proto nastavil čelistem pušku drženou oběma rukama. Vzápětí mu obličej zavalila sprška slin a třísek z pažby. Hyena ji překousla jako klacík.
 Její tlapa dopadla na jeho levé rameno a on ucítil, jak se mu do tkání zakusují zabahněné drápy…
 V bolestné křeči a se zlobným výkřikem hmátl na stehno pro nůž a zarazil ho hluboko do boku bestie. Zblízka uviděl, že rána do hlavy ve skutečnosti hyeně pouze ustřelila ucho.
Pustil nůž, nahmatal revolver a modlil se, aby byl nabitý.
 Hyena po ráně nožem bolestně ucukla, ale vzápětí skočila, připravena k smrtícímu úderu.
 S hysterickým řevem poslal do hrudi zvířete všech pět stříbrných střel. Zasažená bestie vyskočila jakoby ji spálil železnými kolíky a on díky světlu měsíce zřetelně viděl, jak se na její hrudi okolo děr od kulek tvoří bílé kruhy a tkáň propadá sama do sebe, měníc se jakoby v hustou pěnu.
 Muž se pohotově odkutálel. Právě včas, protože na místo kde ležel teď dopadl křečemi zmítaný nepřítel.
 Chodidla mu podklouzla v bahně a krvi, a než se rozeběhl k Sivumemu, prohlédl si čerstvé šrámy. Bolely tak, jakoby končily až v klíční kosti.
 Jeho střely předtím musely bestii zastavit – teď ležela Afričanovi u nohou a její krk pozvolna začínal připomínat bílou huspeninu, jak už student pochopil, nejspíše pod vlivem prapodivné reakce na stříbro.
 Sivume na tom nebyl dobře. Hrudník měl promáčknutý a zkrvavený, rameno rozdrcené a levá ruka ležela na podlaze nízkého palpostu.
 „Sivume?“ zašeptal mu do ucha Donald a skoro nevnímal bolest své vlastní pošramocené paže.
 „Donalde…Za…Zani…Kos…an…“ zachrchlal Sivume, pak ještě otevřel oči, jakoby chtěl něco vykřičet směrem k nebi, a zemřel.
 Moore mu jemně zatlačil oči.
 Zvedl se a podíval na těla, která předtím s Afričanem postříleli. Další dvě vstávala, ostatní nejevila známky života.
 Z ostatních částí tábora slyšel výstřely, křik a řev monster. Křik však nebyl tak strašný, jako jejich smích…
Vzal si poslední dva Sivumeho zásobníky a do jeho pušky dal svůj jediný poslední.
 Také si vzal mužovy nábojnice do revolveru. Když se k němu dvě nově stojící hyeny rozeběhly, s klidnou tváří střelil každou z nich do hlavy. Druhý útočník zemřel jen půl metru před špičkami střelcových bot.
 Pak bojišti nastavil záda a za ním zůstalo deset mrtvých těl.
 Snesly se první kapky pravého nočního lijáku.

-.-

 Fascinovaně sledovali zápas zvířete o život.
 Hyena dostala pět ran a teď se s kňučením a šíleným vrčením snažila ovládnout předsmrtný třas. Déšť dopadal na její v měsíčním světle se lesknoucí srst, která po chvíli zplihla a přilehla k tělu. Tou dobou už zvíře boj s podsvětím prohrálo.
 „Je mrtvá?“ zeptala se Anna.
 „Pevně v to doufám, slečno,“ zašeptal Korzár nervózně, „umírala vážně dlouho… spíše jakoby chtěla, abychom ji sledovali.“
 Za nimi něco zavrčelo. Korzár se rychle otočil a vystřelil právě včas, protože skrz přístřešek se prohnal ohromný chlupatý přízrak. Střela prodrala cestu skrz hruď běsu, a na chvíli ho zpomalila. Z rány vytryskla hustá bílá hmota a srst kolem odplouvala s dešťovými kapkami.
 Anna ječela a Machinett mezitím vystřílel i zbylé tři stříbrné náboje ze své Remingtonky. Pak lebka hyeny bouchla a ohodila oba vyděšené Evropany mazlavou rudou sprškou. Bezvládné tělo se zhroutilo s praštěním materiálů jejich skrýše.
 Za chvíli na stejném místě zahlédli druhý stín a Korzár jen tak tak znovu nevystřelil. Jeho strachem se chvějící prsty měly na mále…deštěm lemovaná postava mu však byla povědomá…
 „Donalde!“ vykřikla Anna a vrhla se příchozímu kolem krku. 

 „Jdeme odtud,“ řekl rezolutně Korzár, „jediné co mi tu chybí je úplněk – a ten má přijít za dva dny. Musíme vypadnout dnes ráno nebo nikdy. Za celou svou kariéru nájemného žoldáka jsem se tak nebál! Ani když mě označili za dezertéra! Chci vypadnout.“
 „Souhlasím, ale nejdřív musíme přežít noc.“
 Donaldovo konstatování rozhodně nedodalo trojici optimismus. Z deštěm trhané tmy kolem stále ještě doléhaly bolestné skřeky a výstřely. Oni tři ale ještě seděli v polorozbořeném přístřešku a čekali na ráno.
 „Sivume je mrtvý?“ zeptal se Filippe a student jen přikývl.
 Mlčeli.
 „Možná bychom měli jít pomoci ostatním…“ opatrně navrhla Anna.
 Mlčeli.
 Oba muži na sebe pohlédli. Bylo vidět, že ten nápad ani jednomu nevyhovuje…
 „Rozhodně bych chtěl najít Beckse,“ řekl Donald.
 „Možná to není tak špatná myšlenka. Není dobře, když tu jen tak sedí tři schopní střelci bez cíle…“
 „Jdeme,“ rozhodl Moore a zvedl se.

 Kus od nich byly první stany a za nimi pak ty větší: sklad, Becksův stan a stan manželů Rowellových.
 Donald pomalu vylezl ze skrýše a zadíval se na prostranství s vyhaslým ohništěm.  Jedna z hyen tam ukájela hlad na některém z Ngonbů. Ukázal ostatním, aby šli za ním.
 Střelba zněla z dálky, jakoby přímo v táboře už nikdo nebyl.
 Když se přiblížil, uviděl, že hyena u ohniště se krmí na Ngonbské ženě. Právě s děsivým praskáním zpracovávala hrudní koš zezadu.
 Angličan zamířil na hlavu srstí pokrytého běsu, ale na rameni ucítil dotek Korzárovy ruky: „Je to past. Všude kolem budou další, které čekají, až jim prozradíme kde jsme…“
 Hyena se zahryzla do těla své oběti a ozval se strašlivý zvuk drcené kosti. Pak mrtvolu nadzvedla, čímž dovolila hlavě otočit se směrem k muži s puškou…
 Byla to dívka, se kterou Donald zpozoroval Korzára během prací na mapě tábora… bezbranná sedmnáctiletá dívka. Nezdálo se, že by se to Francouze nějak dotklo. Po jeho tváři jen lehce přeběhl stín překvapení.
 „Je to past,“ zopakoval, jakoby se chtěl ujistit.
 Donald přikývl a velkým obloukem pak pokračovali kolem tábora směrem, odkud slyšeli střelbu. Přemýšlel, zda ta nahá, nyní zohavená a potrhaná dívka věřila, že pokud se skutečně postaví do cesty a na pospas jednomu z prokletých bohem Khu, že své lidi zachrání…
 
Cestou potkali manžele Rowellovi společně s pěti černochy. Pan Rowell nesl těžkou kulovnici a jeho paní lehčí loveckou pušku. Oba staří lidé vypadali, jakoby se nic nedělo. Jen pan Rowell byl nejspíše vyveden z míry tím, že mu v dešti navlhla dýmka.
 Mladá žena na ně zamávala. „Pane Rowelle!“
 Ze strany, skrz jeden ze stanů, vyběhla hyena. S řevem vyrazila přímo k panu Rowellovi. Ten klidně nahodil zbraň a vystřelil od boku.
 Ohromná hmota bestie byla silou výstřelu odhozena zpět. Druhá rána patřila hyeně, kterou žádný z Donaldovy skupiny neviděl. Následně stařík zručně vložil další dvě patrony do kulovnice, rozhlédl se a až poté se vycházkovou chůzí vydal k nim.
 „Zdravím, panstvo,“ pozdravil. Kapky tříštící se o jeho aristokratický nos jej nijak nerušily… nebo alespoň ne více než polohyení zabijáci v okolní tmě.
 „Kde jsou ostatní, pane Rowelli?“ otázal se Donald.
 „Mrtví nebo s Becksem nahoře na nejvyšší skále. Hledáme přeživší, ale narazili jsme jen na chlupáče a pak na vás.“
 „Dovedete nás k Becksovi?“ s nadějí v hlase se zeptala Anna.
 „Ano, holčičko, netřeba mít strach, jsme tu my a pan Moore, přežijeme.“
 Jako na zavolanou zazněl výkřik, jak další hyena srazila k zemi jednoho z doprovodu Rowellových. 
 Paní Rowellová, jinak na pohled velmi pacifisticky vyhlížející stařenka, ustřelila monstru hlavu. Černoch pod mrtvým tělem měl prokouslé hrdlo a promáčklý obličej… nebyla naděje.
 „Prosím, pojďte s námi,“ ukázal postarší gentleman směr. Stařenka raněnému věnovala výstřel z milosti.

-.-

 Po půl hodině opatrného postupu a třech mrtvých hyenách došli k nejvyššímu bodu skalnatého útvaru, na kterém byl jejich tábor.
 Na okrajích skály viděli obrysy mužů s puškami a pod ní pak na kamenech a mezi stromy rozprostřený koberec mrtvých těl. Jakmile se některé pohnulo, dostalo kulku.
 Pan Rowell zamával na muže na skále a ti zamávali zpět, ačkoli v hustém dešti to bylo těžko rozpoznatelné.
 Po chvíli k nim vyběhli tři černoši s oštěpy a provedli je polem mrtvých a mezi pastmi až k místu, kde bylo možno relativně lehce vystoupat na vrchol asi šest yardů vysokého útvaru.
 Nahoře byla malá plošina a na ní pozorovací stan. Donald si uvědomil, že stojí na stejném místě, ze kterého kdysi dávno sledoval lvy… Teď se tam krčilo asi dvacet lidí a  mezi nimi pan Becks.
 „Nejsme na tom nejlépe, pane Becksi,“ konstatoval pan Rowell.
 „Děkuji za inovativní postřeh, pane Rowelli,“ odplivl si Jonas. „Jsem rád, že jste přivedl Donalda a ostatní. Musím však oznámit nepovzbudivou zprávu, a totiž že se naše šance blíží nule. Dochází střelivo, střelný prach v pastech je kvůli dešti určitě navlhlý a dynamitu máme jen pět válečků. Jsme skoro nahraní.“
 Donald se posadil vedle Beckse, Anna se přitulila ke svému druhovi a Korzár zůstal stát.
 „Jsou to skutečně hyení vlkodlaci?“ zeptal se Francouz.
 „Hmm, vlkodlaci neexistují, pane Du Santei. Existují jen lykantropové, a ti jsou nejrůznějších dravčích druhů. Jsou to Dravci, nikdy lidé a nikdy zvířata. Jsou na světě proto, aby příroda vybrala ten nejvhodnější živočišný druh k vyhlazení lidstva.“
 „Děsivé, ano, ale proč tedy vypadají tak jak vypadají? Ne že bych si stěžoval, dostal jsem zaplaceno víc než dost, abych vás sem doprovodil. Ale přesto…“
 „Tak vysoký stupeň přeměny, jaký je tady, jsem nikde neviděl. V Evropě nejsou takto vyvinutí lykantropové už několik staletí. Takto silné zvířecí prvky jsou možné jen v divočině, ve skupinách izolovaných od moderní civilizace.“ 
 „Dobře, ale jestliže vám Horn řekl, že ví o lykantropech tady v Africe, proč jste sem vzal nás všechny? Co tu děláme my?“ obvinila ho Anna.
 Becks se zachmuřil. „Je to jednoduché – měl tu být člověk medicinského a přírodovědného vzdělání…“ kývl směrem k Anně a Donaldovi, „dále pak zabiják, člověk schopný všeho, ale přesto čestný…“ kývl ke Korzárovi, který vykouzlil pirátskou poklonu, „a ostatní tu jsou jako krytí. Omlouvám se, pane Rowelli…“
 „Nic se nestalo, pane Becksi, je to nadmíru zajímavý lov, a již jsem naše přátele spravil s mým skutečným posláním tady,“ usmál se Rowell, čemuž žena po jeho boku přikývla. Becks jen pokrčil rameny, nebylo co dodat.
 „Takže je to od začátku vypočítané? Věděl jste, co se může stát, a protože ti vaši Lovci potřebují někoho jako jsme my, nechal jste nás tady riskovat životy?“ vybuchl Donald.
 „Přesně tak. Navíc rozhodnutí pana Rowella rozhodne o tom, zda Zednáři a Lovci budou nadále spolurpacovat, či nikoliv…“
 „Bwana! Další útok!“ ozvalo se z okraje skály a Becks uchopil pušku.
 „Léchez vos merts!“ zařval dolů na blížící se hyeny Francouz, a v odpověď mu přišlo vrčení a smích, jaký by nejspíše vydávala armáda démonů, vypuštěná vstříc kořistem tohoto světa.
 „Teď po vás chci, abyste si zachránili kůži. Musíme přežít do rána.“

-.-

 Hyeny útočily s železnou vůlí a vytrvalostí. Ty, které nezabily stříbrné kulky, se po dvou i méně hodinách zvedly a začaly se plížit pryč, aby pak znovu zaútočily v další vlně. A tak pořád dokola, až jednou došly náboje. V tu chvíli se čtyři bestie dostaly nahoru na plošinu a zamířily přímo k pozorovacímu stanu, ve kterém s bolestmi ležela Lucy.
 Becks hodil Korzárovi a Rowellovi dynamitové nálože a přikázal jim ať zasypou přístupovou cestu. Sám si pak stoupl do cesty čtyřem hyenám mířícím k jeho ženě. Tasil mačetu a poslední střelou z revolveru poslal k zemi první z nich.
Druhou zastřelil Donald, třetí byla zasypána bojovnými černochy, ale poslední pokračovala v běhu proti Becksovi. Najednou se ze zástupu skrčených postav zvedl Zanif a s divokým nelidským jekotem skočil na záda útočící bestii.
 Ta se zastavila, máchla tlapou nad své rameno, ale Ind už tam nebyl.
 Stál mezi hyenou a Becksem, přikrčený jako zvíře, a Donald si s děsem všiml, že ze zad mu trčí řada malých černých ostnů. Stejně tak se ostny prodraly oblečením i na loktech a zápěstích.
 Hyena vyrazila a mohutným máchnutím roztrhla Zanifovi rameno a prsa. Na skálu vytryskla podivně načernalá krev.
 Ind vykřikl vysokým, bublavým hlasem a skočil.
 Jeho ruce se roztrhly a kůže dopadla v cárech na zem, pod nimi byla vlhká, černá pokožka.
 „Měňavec!“ vykřikl Becks, ale když znovu zaútočil, mačeta s chrupnutím zmizela v temeni hyeny.
 Donald jen nevěřícně stál a zíral. Černoši mezitím se skály shodili zbylé hyeny a odtahovali tu, kterou zabil Becks.
 Výbuch ohlásil dokončení Rowellova a Filippova úkolu.  

 Becks stál se zkrvavenou mačetou v pravačce a sledoval, jak si Zanif strhává obličej. Stahoval ho jako masku a s každým bolestným pohybem déšť smýval čím dál tím víc černotou poznamenané krve.
 Když skončil, stál před Jonasem tvor z nočních můr. Z jeho kůže visely chapadlovité útvary, vystouplé černé oči sledovaly okolí s plazí cizostí a pod dlouhýma úzkýma nohama byla hromada kůže a oděvu.
„Musel jsi mě sledovat dlouho, bastarde,“ zasyčel nenávistně Becks, „a když hrozilo, že mě zabije ten hyenodlak, rozhodl ses, že to nedovolíš. Tím´s ale prozradil všem, čím jsi. Já věděl, že nejsi Zanif, ale čekal jsem, až se vyklube pravda. Tito lidé také věděli, že je v jejich vesnici Měňavců více, a byli ochotni mi pomoci, pokud odhalím i ty ostatní. Byli jste dva – romantický páreček. A já ti ji zabil, viď, ty hnuse? Tak pojď, ať to skončíme!“
 „Zzemřeššš!“ vykřikl lámanou angličtinou Měňavec a zaútočil. Celé ve tmě nezřetelné tělo bylo kluzké, tvarovatelné a neuvěřitelně obratné, tudíž první Becksův útok jen prořízl vzduch. Toho černá bytost využila a zasekla drápy do mužovy tváře.
 Angličan vykřikl a máchl mačetou, ale minul. A opět se drápy zasekly, tentokrát do mužova boku.
 „Jonasi!“ vykřikl Donald, ale neměl už munici. A možná by mu Becks ani neodpustil, kdyby se pokusil boj přerušit – možná šlo o víc než se zdálo. Možná teď sledovali souboj lidstva s temnotou, odvěký zápas o přežití… 
 Měňavec svými celkem drobnými drápy útočil na nejcitlivější místa – na oči, tepny a přirození. Jakmile zasekl do naposled zmíněných partií Becksova těla, Angličanem zacloumala vlna bolesti a zuřivosti.
 Odhodil mačetu, oběma rukama vzal Měňavcovu hlavu do dlaní a zarazil mu palce do očních důlků. Nad savanou se rozlehl vysoký, bolestný kvil bytosti z jiného světa, vycházející z nelidských úst…
 Pak Becks srazil protivníka k zemi a brutálně mu začal plochý a nevýrazný obličej tlouct o skálu. Po několika úderech se přestal Měnavec bránit, nejspíše ztratil vědomí. A po dalších několika úderech se přestal cukat…
 Becks se svalil vedle zkrvaveného protivníka a snažil se popadnout dech. Déšť vymýval ošklivě rozšklebené rány a Anna se k němu sklonila, aby je ošetřila.
 „Ten parchant má paralyzující jed, doktorko. Budu teď na pár hodin mimo…“ rozkašlal se Becks, „doufám ale, že až se probudím, bude ráno a všichni jak vás tu vidím budete naživu.“  
 Pak Jonas ztratil vědomí a zanechal je napospas. Rowell dívce hodil dávkovač morfinu, který Anna pohotově ležícímu muži aplikovala.
I když byl v bezvědomí, více utrpení si nezasloužil. Přesto Donald v Anniných očích zahlédl zaváhání, jakoby pochybovala, zda si Becks její péči zaslouží…
 Pevně doufal, že šlo jen o pochyby ohledně jejich zásob morfia.

 Pan Rowell projevil velmi dobré vůdcovské schopnosti, když zorganizoval hlídky. S jeho velením přežili další útok hyen, ale vzápětí se jedné z bestií podařilo vyškrábat po skále nahoru a strhnout nebohého muže dolů. Tak skončil život vyslance Zednářů mezi Lovci.
 Jeho žena se v zoufalství vrhla za ním. Donald si uvědomil, že její křik bylo to jediné, co od ní kdy slyšel.
 Anna tiše plakala celou noc a Korzár s Donaldem zůstali společně se zbylými dvanácti černochy jedinými schopnými boje.
Naštěstí ale nebesa projevila slitování a poslala jim záchranu.

-.-

 Svítání.
 Donald nejdříve nevěřil svým bolavým očím, ale skutečně se na východním obzoru rozžehlo slunce. Zbývala možná ještě hodina do pravého rozbřesku, ale to už nic neznamenalo. Všichni už teď vyzařovali radost nad tím, že přežili noc.   
 Se svítáním ale nepřestalo pršet. Období dešťů možná právě teď začalo svou plnou silou bičovat krajinu, a nemuselo přestat i několik dní.
 Když se Becks probudil, rozhodl o sestupu zbytku výpravy dolů ze skal a o cestě na sever. Když slézali, zanechali mrtvého Měňavce nahoře jako krmení supům.
 Pod skálou pak nenašli ani jedinou mrtvolu, zato krve bylo všude bylo požehnaně.
 „Takové množství zvířat se přeci nemůže uživit…“ uvažoval nahlas Donald.
 „Ale ano, může. Lidí je v okolí dost, a oni jsou tady na vrcholu potravního řetězce,“ pravil náhle probuzený Becks.
 „Bojí se jich i lvi…“ zašeptala Anna.
 „Přesně tak, doktorko Sombersová. Ale podle mých a Hornových teorií je jim sluneční svit nanejvýš odporný, a ačkoliv kvůli potravě tento odpor překonat dokáží, většinou se tak nestává.“ 
 „Víte toho o nich nějak moc… a i přesto, že jsme ztratili tolik mužů, nevypadáte, že byste truchlil,“ zavrčel Filippe.
 Becks chvíli mlčel. Ohlédl se na nosítka, která nesli černoši za nimi a na kterých ležela trpící Lucy, a teprve pak promluvil: „Horn je studoval před třemi lety, když jsem ho ještě pořádně neznal. Pak jsem ho potkal v Egyptě a tam jsme se seznámili. Vyprávěl mi o Lovcích a o tom jak to na světě ve skutečnosti chodí, a jako můj iniciační rituál jsme zabili samici Měňavce ve vesnici Ngonbů. Ti nám pak ukázali stopy hyenodlaků a vyprávěli legendy o hyeních lidech. Horn se rozhodl, že té záhadě přijde na kloub, a já se přidal. Rozhodně mi můžete věřit, že jsem nečekal, že jich tu bude tolik, a netěší mne smrt tolika lidí… je to vskutku nepříjem…“ najednou se zastavil a zvedl ruku, aby se zastavili i ostatní.
 Z křoví vedle něho nadlidskou rychlostí vyrazil hyenodlak a smetl Beckse z cesty.
 Muž padl na zem a bestie okamžitě zaútočila na nejbližšího černocha. Ten jí zarazil oštěp do hrudi, ale hyena ho přelomila a pak jeho nositele odhodila jako loutku. Mířila k nosítkům.
 Nosiči Lucy položili a ustoupili,  Donald s Annou zůstali v šoku ohromeně stát.
 „Stůj, bestie!“ zařval Korzár a tasil svůj kord. Namířil jej k hyeně, sklánějící se nad ženou. 
 Sliny z ohromné mordy dopadly na Lucynu tvář, ale ta se ve svých bolestech dokázala jen nepatrně otřást. Hyena nad ní zavětřila. Dlouze a pečlivě. Pak se zvedla, zavrčela na vyděšené nosiče a tři Evropany, a mohutným skokem zmizela ve křoví. Korzár zůstal ve střehu stát a nevěřícně zíral.
 Nejvíce šokován však byl Donald – kolem krku monstru visel kostěný náhrdelník.

 Když Beckse zvedli, bylo vidět, jak špatně na tom je.
 „Můžete chodit?“ zeptal se Filippe.
 „Ano…“ pokusil se Becks, ale pak zase spadl, „je Lucy v pořádku?“
 „Nic jí není.“
 „Dobře. Donalde, Anno. Tady je deník výpravy, uchovejte ho, po přečtení vše pochopíte. Až se odtud dostanete, každý z vás ať napíše zprávu o této události. Nezávisle na sobě, a pošlete ji na tuhle adresu v New Orleans,“ podal Donaldovi zmuchlanou obálku, na které zůstaly rudé otisky prstů, společně se zakrváceným deníkem, „a vy, Du Santei, pojedete do Anglie, za rodinou Lucy, a dovezete ji k nim. Postarají se o ni. Pak jeďte na stejnou adresu, Lovci budou vědět, co s vámi.
 Byla to příjemná cesta, dámo a pánové. Škoda, že musela dopadnout zrovna takhle. Ale teď už se odtud dostanete…“
 Jako na zavolanou se ozvala vysoká vojenská trubka. „Kapitán Gregory vás odtud odveze a vy splníte, co jsem vám zadal. Teď běžte a nechte mě tady.“
 „Cože? To nejde!“ vykřikla Anna.
 Jakmile černoši viděli, že Becks umírá, beze slova se otočili a odcházeli pryč. Jejich dluh byl splacen…
 „Ale jde, doktorko. Nemám už šanci. Ten paralyzující jed je ve skutečnosti smrtelný. Už od toho boje s Měňavcem umírám, a lidská věda zatím nezná lék…“ pohlédl na své rány, které se skutečně nehojily, spíše se zdálo, že jsou podebrané a naplněné hnisem. „Běžte.“
 Anna se pokusila plakat, ale její zásoba slz vyschla. Donald ji zvedl a předal Korzárovi. Sám vedle Beckse poklekl.
 „Nevím, zda vám mám poděkovat, Jonasi. Odhalil jste mi věci, jaké bych sám raději nechal spát. Hodil jste mne do víru událostí, jaké ostatní lidé považují za noční můry. A chcete po mě, abych se stal Lovcem a pronikl ještě hlouběji do té spletité, děsivé a smrtící masky, jakou náš svět nosí…“
 „Přesně tak, chlapče. Přesně tak. Jednou se lidé přestanou tmy bát, a pak bude takových jako jsi ty potřeba. Ten čas se blíží, a Lovci potřebují vědět co nejvíce o tom, proti čemu budou v nastávajících časech stát. Vy dva, Anno a Donalde, budete studovat temnotu a najdete klíč k tomu, jak ji zničit!“
 „Ale…“
 „Už nic neříkej, chlapče. Nic neříkej a běž. Život mě naučil jak důstojně zemřít…“ 
 Donald poslechl, otočil se a začal rázovat pryč. Anna se s pláčem nechala odvléct. Korzár ještě podal ležícímu ruku.
 „Postarej se o ni, víš co je teď zač,“ ukázal Becks bradou k Lucy. Francouz kývl, přehodil si bezvládnou ženu přes rameno a vyšel za dvojicí novopečených Lovců.
 
Becks si bolestně povzdychl, zadíval se na oblohu nad sebou a cítil, jak z něho život vyprchává. Přesto věděl, že nečinil zlo a boj, který vedl, nebyl marný. Přemýšlel, jaké to bude, až si pro něho smrt přijde. Zda v tom okamžiku pochopí smysl svého konání, zda prozře a bude osvícen, nebo zda prostě zapadne do temnot nekonečna a jeho já se rozplyne. Vždy, když viděl umírání, doufal, že to co jej čeká bude lehké a skončí rychle…
 Najednou se kus od něho ozvalo zapraskání větví.
 Otočil hlavu a věděl, že pokud na něho teď lykantrop zaútočí, bude alespoň smrt rychlá. Bytost vylezla zpod křovisek a opatrně se přiblížila.
 „Ne… jenom to prosím ne…“ zoufale zašeptal Becks, když mu ruka s dlouhými černými prsty opatřenými drápy překryla bezbarvá ústa.
 „Jsssi přřipraven zzaplatit?“ zasyčelo bublavě hnusné stvoření.
 Útlé, oslizlé paže lačně odtáhly čerstvé tělo do stínů…

-.-

 „Pan Moore, předpokládám,“
 „Ano,“
 „Jsem kapitán Gregory Foster. Dostal jsem zprávu od sira Jonase Beckse. Vím přesně co se zde nejspíše dělo… už dlouho se s panem Becksem i panem Hornem znám. Kde jsou?“
 Anna se v Donaldově obětí zhroutila a v kleče se roztřásla pláčem štěstí. Donald vzhlédl k muži v červené uniformě a dvaceti jezdcům za jeho zády, a neubránil se návalu zoufalého štěstí, že přežil.
 „Jsou mrtví… všichni kromě nás,“ řekl se sevřeným hrdlem.
 Gregory sundal vysoký jezdecký klobouk a strčil ruku pod turban, aby se poškrábal.
 „Dobrá, pojedete teď tedy s námi. Fort William očekává vaše vyprávění. Pan Horn tam byl častým hostem.“
 „Díky… díky,“ zašeptal Donald.
 Za ním se Filippe svalil vyčerpáním, předtím však jemně položil Lucy na drsný písek buše.
 Za nimi, v rozpáleném vzduchu, se tyčil skalnatý útvar, jejich útočiště posledních dní a málem i hrob. Nikdo se neotočil, když odjížděli.
Donalda ze všeho nejdříve ve Fort William napadlo, že má hlad jako lev…

 Kruh zvířecích očí sledoval práci Měňavce. Dlouhé prsty pomalu a pečlivě svlékaly kůži lidské oběti.
 Becks ještě vnímal, když mu studené dásně obemkly tepnu a jemné, avšak ostré zuby mu protrhly kůži. Neměl už sílu křičet. Vnímal jen sedící postavy kolem sebe, hyení bytosti chladně pozorující, jak černé paže zápolily s vnitřnostmi.
 A pak přišla chvíle přeměny. Pomalu začala černá obluda navlékat cizí kůži. Jakmile bylo hotovo, postavila se před největšího z hyenodlaků, který znásilnil Becksovu ženu a pak Beckse smrtelně zranil.
 Měňavec se narovnal a chapadlovité výrůstky napjaly kůži na správných místech, aby co nejvíce připomínal lidskou bytost.
 „Hottovo, Hoorrrne,“ zasyčel Měňavec k lykantropovi.
 Hyení samec stojící před ním kývl, otočil se a společně s celou smečkou zmizel v odpoledních stínech.
 Měňavec si oddechl. Vlkodlak jménem Horn byl fascinována hyeními lidmi, a on sám se chtěl pomstít Becksovi, protože to byl právě on, kdo zabil jeho družku… Horn mu dal možnost se pomstít. Teď měli jít oba svou cestou – člověk dostál svého snu odhalit podstatu své lykantropie a připojit se ke svým druhům a Měňavec dostál pomsty za svou životní družku.
Teď stál nahý a sám. Vydal se na sever, k lidským osídlením. Plánoval naučit se být bílým člověkem a proniknout až do sídla jejich země. Dlužil něco Hornovi… dlužil mu svůj život. A slíbil mu postarat se o jeho potomstvo.

-.-

Když se na africkém pobřeží loučili s Filippem, Anna již byla opět tou sebevědomou ženou, schopnou stát si za svým až do konce.
Donald potřásl Francouzovi rukou a tiše se objali.
„Takže v New Orleans, Angličane.“
„V New Orleans…“
Tak nastoupili s Annou na loď do Ameriky.
Cesta byla dlouhá, a bylo dost času se znovu sblížit; potažmo napsat krátkou zprávu o proběhnuvších událostech. Třetí den plavby, když zrovna studoval Becksův deník a nestačil se divit všem tajemným náznakům a neznámým pojmům, které muž používal, ucítil na zádech dotek lehce masírujících prstů…
„Miluju tě…“ zašeptala, jakoby to bylo něco, co mělo z jejich životů odehnat zlé noční můry. Donald se zvedl a jemně ji objal.
Byla to jediné, co drželo jeho mysl nad okrajem propasti Šílenství.

-.-

Filippe rozbalil obálku od Gregoryho. Pan Foster stejně jako nyní zesnulý pan Sournes byl jedním ze Zednářů a nabídl Korzárovi, aby se pokusil získat členství.
Korzár Machinett, postrach pokladnic a pirát devatenáctého století, jehož pravé jméno Filippe du Santei znali jen přátelé a oběti, však odmítl. Viděl v tom příliš mnoho zavazujících faktorů, a nehodlal se vzdát svého snu nezávislého života…
Když se podíval dovnitř obálky, na tváři se mu objevil úsměv: na zdobeném listu s emblémem peněžního úřadu a znakem dvou sloupů s písmeny B a J na základnách, dokonalým uměním kaligrafickým v podobě modročerného písma byl na papíře napsán jednoduchý tovaryšský kód a na něm číslo konta…
Z banky vyzvedl prostředky a koupil malý domek s cikánskou pečovatelkou a zahradníkem na jih od Birminghamu. Lucyna rodina ji odmítla, i když Korzár nevěděl proč. Rozhodl za ni, když jim vmetl do obličeje, že jednou budou svého rozhodnutí litovat…
Rozjeli se do nového domu hned druhý den po scéně s rodinou, třetí den po příjezdu do Anglie. Lucy se už probrala z nejhorších bolestí, ale občas ji záchvaty doslova smetly a přidalo se náhlé zvracení.
I bez rad cikánské pečovatelky nebylo pochyb, že byla těhotná.
Dům byl krásný a vzhledem k prostornému kuřáckému salónku s ohromným krbem Filippe zalitoval, že si z velmi dobře zaplacené cesty do Afriky nepřivezl ještě hlavu lva královského. Poptávka po takové trofeji byla obrovská a Francouz nepochyboval, že pokud bude pokračovat, lvů nebude na její pokrytí dostatek. Přesto se sklenkou importovaného vína rád snil o těch krásných dnech pod žhavým sluncem… děsivé okamžiky přehlížel stejně velkoryse, jak je pro jeho národ obvyklé. Namísto lví hlavy dal nad krb velké mosazné hodiny, jejichž tikání ho uklidňovalo.
V domě žili šest měsíců, když Lucy upadla do hlubokého komatu. Po dvou týdnech se probrala a během blouznění si nechala zavolat porodní sestru a doktora.
Filippe nečekal, že po osmi měsících divokého těhotenství bude dítě v pořádku, ale narodil se překrásný, urostlý chlapec. Nebylo na něm nic zvláštního. Z počátku…
Doktor jen pokrčil rameny a poté co dostal tři libry, sebral tašku s náčiním a odešel. Porodní bába se pokřižovala a se slovy, že za takové dílo nechce peníze, zmizela také.
Adoptivní chlapcův strýc se tomu divil do té chvíle, než chlapeček po týdnu začal lézt a vnímat pohyb v okolí… Osmý den zrovna Francouz chlapce choval a dával mu pít z lahve, když za sebou uslyšel vratké kroky.
Otočil se, ale bylo pozdě. Obrovské staré hodiny, které tak obdivoval při koupi domu, se mu zaryly do spánku a on ztratil vědomí.
Ze stolku opodál spadla sklenka kvalitního vína a roztříštila se. To bylo to poslední, co Filippe v životě viděl.
„Nech…mé…dí…tě…“ šeptala Lucy s šíleným výrazem ve tváři, mezitím co mu drtila lebku mosaznými výčnělky starožitnosti. Poté se zhroutila.
Malý chlapeček k ní dolezl a schoulil se u ní jako zvířátko. Plačící matka si ho přivinula a pohladila ho po rašících vlasech. Její prsty byly od Filippovy krve.
Chlapeček spokojeně zavrčel a začal olizovat rudou, ještě teplou tekutinu z matčiny ruky.
„Ano… ano… hodný chlapec,“ konejšila ho pološílená žena.
Když se dítě zakouslo neuvěřitelně rychle se objevivšími zuby do jejího prsteníku, slastně se usmála.
Byl to malý dravec…

-.-

„Jsem Shelton Grubb, a jsem Lovec. Vítám nás v naší svatyni a hlavním stanu,“ uvedl dvojici muž ve vkusném černém obleku a buřince. „Dáte si čaj? Probereme u něho podrobnosti vašich neobyčejně zajímavých písemných zpráv z událostí na Becksově expedici v Africe.“
„Ano, budeme rádi,“ přikývl Donald a stiskl Anninu ruku.
Společně zašli do nenápadného podniku na ulici New Orleans. Jakmile prošli přes práh nenápadné pivnice, oba si uvědomili velmi důležitou věc:
Byli přijati.
„Dám si pořádnou pintu piva,“ prohlásil Donald, jakmile se posadil. Do ramene se mu jako připomínka nedávného zranění zakousla pichlavá bolest.

KONEC