DARKERWORLD: Dravci temnot 2/3

Běželi zpátky ke skalnatému útvaru na kterém stálo jejich ležení. Trávy je šlehaly do očí, byli sledováni lhostejnými pohledy pakoňů a z cesty jim utíkaly opice, aby na ně pokřikovaly z bezpečí korun stromů.
 „Agogwe odhání zlé duchy, Angličane!“ vykřikl za běhu Sivume, čímž komentoval opičí skřeky, „síly buše se ještě nerozhodly nás dnes nechat zemřít!“
 „Přesto bych utíkal!“ odpověděl mu Donald.
Korzár překvapivě běžel nejpomaleji, a tak se museli přizpůsobit jeho tempu.
 Celý rozpálený svět savany se najednou změnil. V každém vzácném stínu tušili obrovské zabijácké obludy, v každém křoví celé skupiny bestií, a všechna zvířata jakoby byla zvědy a skrytýma očima nějakého zlého, svou zákeřností ohyzdného boha.
 
Hlídka na skále přivítala běžce veselým křikem, ale když jim jeden ze stopařů v mateřské řeči osvětlil, co se stalo, rozeběhli se do tábora. Zpráva se rozlétla mezi členy expedice jako požár.
 „Omorogo Horn ubwata! Omorogo Horn ubwata!“ rozkřičeli se černoši.
 „Byl dobrý nápad nechat paniku, aby se rozšířila mezi domorodými?“ zeptal se Donald Sivumeho.
 „Ngonbe pozná, když buš něco chystá, Bwana, nemělo by cenu tomu bránit.“
 Udýchaný Francouz neměl co dodat.
 Když se sesuli u opět doutnajícího ohniště a přivdali si z vaků, dal se Donald do vyprávění.
 „Bože, a zrovna od Resnocka jsem chtěl, aby mi tu schválil rekreační středisko,“ povzdechl si Becks, „no nic, obávám se, že děsivé Hornovy noční můry se vyplnily. V podstatě si svojí smrtí splnil svůj deviantský sen.“ 
 „Deviantský sen, Jonasi?“ zeptal se Francouz, jemuž zjevně nebylo souzeno mlčet.
 „Když už, tak pane Jonasi, pane Du Santei,“ okřikl sir dobrodruha. Francouz rezignovaně mlčel.
 „Jaký deviantský sen máte na mysli, Jonasi?“ řekl s rozkošnicky mučivým aristokratickým akcentem Donald. Francouz tiše trpěl.
 „Věřil, že zde najde… jistý druh hyeny. Ale probereme podrobnosti až k večeru. Nyní bych prosil, aby se všichni, kdo mají zbraň, připravili na dnešní noc. Omluvte můj stoicismus, chápu vaše rozhořčení,“ zadíval se na dvě bílé ženy, „dovolím si tvrdit, že zatím není čeho se bát.“
 Donald o těch slovech silně pochyboval, neboť si právě představil, jak se supi propracovávají k Resnockovým prstům na nohách…

-.-

 Celý den strávili vyzbrojováním osazenstva tábora a jakmile se vrátila šestičlenná skupina mužů, kteří byli pro vodu a kozí mléko ve vesnici několik mil západně, rozestavily se hlídky po obvodu celého skalního masivu s malou členitou plošinou na vrcholu.
 Donald v podvečer opět seděl s dalekohledem na skále a sledoval okolí.
 K jeho zděšení ale nikde žádné stádo ani pakoňů, ani zeber či jiných zvířat neviděl. Jen hejna ptáků a v dálce pár žiraf. Jinak jakoby se měla v noci strhnout další bouře.
 Když zašlo slunce, v temnotách jen letmo ředěných měsícem se ozývalo vytí a řvaní. Nebylo však lví.
 „Jsou to hyeny?“ ozval se za ním ženský hlas a na krku ucítil dotek dlouhých prstů, zdrsnělých cestováním.
 „Nevím, Anno. Ty stopy rozhodně na obyčejnou psovitou šelmu nevypadaly.“
 „Jsem ráda, že se ti nic nestalo…“
 „Věř mi, jsem tomu taky rád,“ řekl, otočil se a políbil ji. Pak ji položil na skálu a objal její zpocené tělo.
 Zadívala se mu zblízka do očí. „Myslíš že noc je tak klidná kvůli tomu, co jste viděli?“
 „Zvířata vždy ztichnou, když se kolem pohybuje silnější nepřítel,“ zašeptal s jistotou v hlase.
 „A proč tuhle noc mlčí i lvi?“

-.-

 Zrovna se líbali a on se ji snažil uklidnit lehkou masáží, kterou ho kdysi naučil Zanif, když najednou uslyšeli vysoký výkřik.
 Donald vyskočil, Anně podal ruku a doslova ji vytáhl na nohy. Pak se oba rozeběhli do tábora.
 Před Becksovým stanem ležela stráž s hrozivým zraněním – hlava uražená až po spodní čelist rozhodně nevypadala příjemně. Jazyk bezvládně vysel do prachu a huspenina, kterou kdysi mohl být mozek, se vpíjela do přes den již ztuhlého bahna.
 „Odkliďte ho!“ vykřikl Becks, když přiklusal. O kus dál ležel další černoch, tentokrát s promáčklým hrudníkem, odhozený nadlidskou silou do dáli. Jeho hlava byla čistě odkousnutá už u krku. Krev stále ještě v rytmu skomírajícího srdce zkrápěla seschlou trávu…
 Zevnitř stanu se ozýval nepřetržitý ženský křik.
 Becks vtrhl dovnitř a v tu chvíli se ozval i výkřik mužský. Donald odstrčil Annu a vběhl do stanu. Zuřivé vrkání poštovních holubů zaniklo ženském naříkání.
 Lucy Becksová ležela na studeným potem zbroceném lůžku, její manžel ji konejšil a ona zírala na svá stehna, potřísněná krví.
 Když do stanu vběhly dvě černé služky, Becks Lucy políbil na čelo a vyšel ven.
 „Jedno z těch zvířat ji znásilnilo, synovče. Je čas, abych ti osvětlil, co se tu děje. Svolej muže, hlídky ale ať zůstanou na místech. Tohle těm bastardům neprojde.“
 Pokud ve chvíli, kdy stál proti neznámé bestii na místě Resnockovy smrti Donaldovi zamrazilo, při pohledu do Becksových nenávistí vystouplých očí by se měl rozpadnout v ledovou tříšť.

-.-

 „Zdá se, že skála, na které stojíme, je ve skutečnosti jen hromadou kamenů naházených na sebe předpotopní silou. Mezi kameny bylo dost místa, aby se skrz dostal jeden z těch tvorů. Proto ráno projdeme tábor a najdeme podobné díry, načež je vyplníme kamením nebo pokud budou moc velké, nastražíme kolem nich pasti. Na největší použijeme dynamit.
 Teď chci, abyste pochopili co se tu děje. Stojíme proti takzvaným hyením démonům. Podle mne se jedná o zatím nepopsaný druh hyeny, která velmi obstojně spolupracuje ve skupinách. Podle mého zesnulého přítele Sheana Horna z New Orleans jde o takzvané lykantropy. Podle zdejších lidí jsou to džinové, kteří posedli tělo člověka. Teorie lykantropie i hyeních lidí mají stejný základ v jednom: podle nich má být tvor schopen na sebe brát podobu lidskou, a pokud je potřeba i hyení.
 Jak vám však dosvědčí pan Moore, student Oxfordské univerzity, nepatřily stopy, nalezené jeho loveckou skupinou ani hyeně, ale ani člověku. Popíšete nám svůj nález, pane Moore?“
 Kolem vysokého ohně stálo několik vybraných mužů, každý ozbrojený a nažhavený na vysvětlení.
 „Nikdy jsem podobnou věc neviděl. Prohnutí chodidla bylo typicky lidské, spíše však ukazovalo na primáta. Místo prstů však stopa vykazovala znaky drápů, podle robustního vzezření zřejmě nezatažitelných a proto s největší pravděpodobností patřících psovité šelmě. Kosti, ač obrané od supů, vykazovaly známky rozžvýkání. Měly hluboké vrypy a praskliny, způsobené strašlivě silným skousnutím. Žádná psovitá šelma kromě hyeny žijící v Africe nemá tak silný skus, aby tak čistě přehryzla stehenní kost lidské oběti.“
 „Souhlasíš, Sivume?“ promluvil Becks na černocha.
 „Souhlasím, Bwana, Sánové, nebo jak vy je nazýváte, Křováci, mají pro tyto bytosti název Khuova Kletba. Bůh Khu takto proklíná nehodné duše, aby navždy sytily hlad lidským masem a krví. Jediné, co je může zastavit, je čistá panna postavená jim do cesty na pospas…“
 Donald nevydržel a horlivě dodal, ignorujíc legendu: „To by vysvětlovalo, proč těla nebyla obraná na kost jako od hyen – pokud to stvoření mělo lidskou spotřebu, i kdyby to byla celá smečka, nemohla spořádat čtyři dospělé muže.“
 „Dobře, dobře!“ ozval se Filippe, „to mi stačí. Chci slyšet, jak jsou ty bestie silný, vytrvalý a kolik toho vydrží. Zatím mi to přijde jako povídačka o vlkodlacích. Těch mám dost i doma, pocházím totiž z kraje v okolí Gévaudanu…“ najednou se Korzár zarazil, když si uvědomil, co nakousl.
 Ticho jakoby vyplnilo ústa všem v kruhu. Becks stočil pohled na Francouze a pak pomalu na všechny ostatní:
 „K tomu jsem se teprve chtěl dostat…“

-.-

 „Horn byl ze společnosti lidí, kteří si říkají Lovci. Patří mezi ně muži, kteří tráví čas ležením v knihách a studiem zapomenutých tajemství, ale i takoví, kteří využívají všech ztracených a zakázaných technik k tomu, aby proti zapomenutému a tajemnému přímo bojovali. Horn mi jednou ukázal strašlivé stopy po drápech na svých zádech. Když jsem vyřkl otázku, co mu způsobilo taková zranění, řekl že to byla jedna ´přítulná děvka v Paříži´. Prý to byl nadmíru příjemný večer, než se mu pokusila tesáky vyrvat krční tepnu.“
 Všichni seděli a poslouchali, jakoby šlo o vyprávění z historické knihy. Kdyby snad rozprávěli u krbu v Becksově North Hampshirském sídle a popíjeli bourbon nebo whisky, takové historce by se zasmáli a následně šli hrát bridge… ale tady, uprostřed tiché divočiny, kde jediným zvukem byl tep srdce, praskání ohně a meluzína mezi kamením, získávaly takové příběhy na děsivosti.
 Becks pokračoval: „Když jsem se ho zeptal, co potom udělal, řekl, že jí prostě vystřelil mozek z hlavy. Od té doby si také nechávám revolver pod polštářem,“ lehký vtípek napjatou atmosféru trochu uvolnil, „nicméně dále mluvil o jiných věcech – o šedavých, vlhkých přízracích jihoamerických džunglí, ztracené obyvatele lesů v Yersey, kulty uctívačů WooDoo v jeho rodném městě, nekromanty a další rádoby bláznivé historky. Samozřejmě jsem nevěřil. Ale pak ten muž řekl něco, co ve mne otevřelo brány poznání. Dal mi otázku, kterou dám i já vám: ´Jaký by byl svět, kdyby se lidstvo nebálo tmy? Kdyby každé malé dítě každý večer vyšlo na dvorek a celou noc si hrálo se svým psíkem a ráno šlo do hajan? Bylo by lidstvo tím, čím je?´… A já doplním další otazníky: Co když na tom všem něco je? Co když skutečně kolem našeho tábora krouží hyení lidé, připravení nás kdykoliv roztrhat na cucky? Máme pak právo ptát se, zda sem, na tento kus země patříme? Pokud tu jsou takové bytosti, co nám dává jistotu práva na to jen tak je začít zabíjet, protože z nich máme strach?“
 „Co když je to všechno přirozené, co když je to součástí přírody?“ zeptal se tmy kolem Donald jakoby ze sna.
 „Pak nechť je Bůh s námi,“ řekl Francouz a políbil krucifix na krku.

-.-

 „Víme tedy, jak je zabít?“ probral se Filippe z vytržení a schoval kříž za svou kdysi modrou košili.
 „Ano. Jsou to podle Sheana Horna tvorové stejně smrtelní jako my. Jen jejich konstituce lidskou převyšuje několikanásobně. Podle Horna jsou přitahováni lidským masem a jedině to je dokáže nasytit. Mystiku jejich existence teď prozatím necháme stranou, důležité je, jak z nich olovem vyrvat duši. Podle Horna to není problém, ale větší úspěchy Lovci zaznamenali stříbrem.“
 Filippe jakoby si oddechl: „Tedy to jsou vlkodlaci. Jak to, že o nich Horn tolik věděl?“
 „Ano, ale jedna stříbrná kulka je nezabije. Zdá se však, že stříbro nějakým způsobem rozkládá jejich tkáně. Tak nadělá jedna střela mnohem více škody než několik olověných. Mám bednu plnou střel opatřených stříbrným tělem, které mi tu Horn prozíravě nechal. Jenom jejich dno a kovadlinka jsou z olova. Měly by jít do všech pušek Webley, tedy do každé z těch mých. Pak mám tady jednu sadu střel pro Remingtonku. To je ta vaše, Filippe?“
 „Ano…pane,“ vzal si Francouz náboje.
 „Doporučuji možná dávat střely v poměru dva ku jedné olovo ku stříbru. V pětirankách dávejte třetí střelu stříbrnou. Střel do revolverů je dostatek, zásobte své nábojníky pro případ nouze.“
 Když byli všichni připraveni a z bedny s municí si nabrali vše potřebné, dal ji Becks zase odnést do svého stanu.
„Jak to, že o nich Horn tolik věděl?“ zeptal se podezřívavý Francouz.
Becks se zamyslel, jakoby mu najednou Korzár vnuknul nějakou strašlivou, šokující myšlenku… pak ji ale rychle zavrhl.
„Byl to Lovec… celý svůj život se učil je nacházet a zabíjet.“
Francouz přikývl, ale nevypadal, že by ho to uklidnilo.
 „Můžeme čekat útok už dnes v noci, Bwana?“ vyslovil společné obavy všech Sivume.
 „Předpokládám že zprznění mé ženy jim pro dnešek stačilo. Běžte ještě rozdat stříbrné střely hlídkám a pak jděte této noci urvat nějaký čas na spánek… pokud to půjde. Zítřek bude ve jménu příprav na nejhorší.“

-.-

 Zbytek noci strávil Donald s Annou ve vzrušeném, ale chladném obětí. Sdíleli navzájem každý záchvěv strachu a pochyb. Každičký nádech a blízkost jim oběma dodávaly sílu. Sílu, o které si byl Moore jist, že ji bude dalšího dne potřebovat.
 Usnul jen lehkým spánkem, ve kterém se mu zdálo, že z jeho vlastního stínu vyráží ohromné zubaté čelisti…  

Za rozbřesku začal zvuk kladiv a dřevěných mlatů lámat atmosféru ticha.
 Dřevěné pasti, palisády ze zaostřených kůlů, bomby plněné střelným prachem a železné čelisti na medvědy byly rozmišťovány všude okolo tábora. Na klíčových místech byly připraveny dávky dynamitu.
Když se Donald spoře umyl a zkontroloval tělo kvůli neobvyklým kousancům nebo uchyceným parazitům, načež se vydal hledat Beckse. Duchovního otce výpravy našel když zrovna s doutníkem v ústech korigoval detonaci nad jednou z děr ve struktuře skály.
 „Jonasi?“ pravil student opatrně.
 „Ano, Donalde,“ zamumlal muž skrz rty a doutník.
 Když to říkal, věděl, že se v něm mísí dvě touhy – ochranitelský cit k Anně a vědecký přístup dobrodruha: „Chci se zeptat… proč se nevydáme pryč z tohohle proklatého místa? Prostě zmizíme a necháme tady přírodu spát.“
 Becksova mohutná záda se otočila a Donald na chvíli uviděl ten samý šíleně nenávistný výraz jako minulého večera před stany. I ten by mu stačil jako vysvětlení, ale Becks navíc dodal:
 „Příroda nikdy nespí, Donalde. Vždycky má ještě nějaké eso v rukávě a nikdy nevíš, jak a kdy tě může dostat. A nejspíše by nás nenechali jen tak odejít. A já odtud jen tak neodejdu. Kromě kouření doutníků, což považuji pro gentlemana za naprosto nepřípustné, mne Horn naučil ještě něco jiného, a totiž, že z boje proti temnotě Lovec nikdy neutíká – temnota si tě totiž každý večer vždy najde znovu.“
 Donald přikývl a vyhrnul si rukávy.
 „Tak kde můžu pomoci?“
 „No, premiante z Oxfordu, nejspíše při obhlídce terénu a schematickému nákresu mapy okolí. Chci vědět o každé díře a její poloze vůči táboru a chci to mít hotové k prostudování u dopoledního čaje.“
 „Ano pane!“ řekl s karikovanou hrdostí a vojenským zabarvením hlasu Donald a odkráčel.
 Neviděl, jak Becksovi na tváři pohrává úsměv.
 „Ach… nezapomeň mi sem poslat doktorku Sombersovou. Ráno přinesli stopaři to co zbylo z Horna a Resnocka, chci znát její názor na jejich zranění.“

-.-

 Korzár objal ngonbskou ženu, která pomáhala jednomu z mladých bojovníků umisťovat soudky dýmného střelného prachu.
 Jeho lačné ruce přeběhly po jemných bocích. Dívka se usmála. Machinett poslal mladíka se soudky pryč. Ocitli se s černoškou sami.
 Francouzské rty se přisály na pokožku tmavého krku a dívka zasténala. Nemohlo jí být víc jak sedmnáct let. Možná proto si jí Korzár všiml.
 Když ji chtěl políbit a jeho ruka sjela mezi osmahlá stehna, načež překonala chabý odpor jemné sukně z širokých uschlých listů, dívka odskočila. Muž se usmál, v jeho mysli se probudila touha. Bylo dobré, když kořist unikala…
 Udělal krok vpřed a znovu ji objal. Jejich rty se setkaly, ale dívka ho najednou zuřivě odstrčila. Promluvil k ní jemným hlasem, chtěl jí dát najevo, že tohle jejich první setkání může být i poslední… nechápal její pohnutky.
 Proto v něm převládlo chladné a kruté uvažování žoldáka. Horní hranou ruky uštědřil dívce prudkou facku, až spadla do prachu. Nedala však najevo bolest či strach.
 Korzár si dřepl, zvedl její bradu a násilím ji políbil. Vypadal zahanbeně.
 Francouz se zvedl a plivl dívce k nohám.
 „Tu n´es pas qu´une bone sur mes chasures,“ řekl, a zvuk jeho hlasu donutil dívku se zvednout a spěchat za mladíkem, kterému předtím pomáhala.
 Francouz chvíli stál a mlčel. Hleděl do země.
 Pak se z nedalekého stromku polekaně zvedlo hejno ptáků. Podíval se tím směrem, ale zahlédl jen mizící stín…

 Angličan byl rád, že jej Korzár nezahlédl. Byl svědkem toho, jak se jeden z mužů, na které možná bude muset spoléhat, pokusil ne příliš vybíravým způsobem ukázat svou nadřazenost mladé dívce. Nevědomky tak Donaldovi ukázal svou zvířecí neurvalost…
 Otřel si pot z čela. Nebyl to pěkný pocit, někoho pokradmu sledovat a odhalit jeho nejtemnější stránku… raději se zvedl a pokračoval ve svém úkolu. 

-.-

 Donald poznal terén kolem tábora téměř dokonale. Dokonce našel několik míst, kde na kamenech byly zřetelné stopy drápů, umístěných v rozestupech zhruba stejných jako prsty lidské ruky. Poslal po jednom z pracovníků zprávu Becksovi a pokračoval v zakreslování mapy.
 Trojbodovým systémem tak měl zmapovanou větší část skalnatého pahorku, když uslyšel výbuch. Okamžitě se vrhl dolů z vyvýšených kamenů směrem ke zdroji zvuku. Skály kolem ještě ani nestačily uchlácholit ozvěnu.
 Na zemi ležel muž s utrhnutou rukou a ohořelým obličejem, zbytky tkáně byly rozmetány do okolí. Domorodec zjevně ztratil vědomí.
 Před ním byla část křovisek vysekaná a za ní byl zřetelný vchod do jakéhosi přírodního tunelu. Výbuch přilákal další tři muže a mezi nimi i Korzára.
 „Pošlete pro Annu nebo pana Rowella!“ křikl na dva černochy, ale ti jen zírali na krajana bez ruky.
 Francouz se ozval svým jinak kultivovaným hlasem a spražil dva domorodce obstojnou dávkou peprně znějících francouzských výrazů, čímž je dal do pohybu.
 Když došel až k ležícímu, Machinette se zeptal, zda černoch žije.
 „Ano, ale je v silném šoku a krvácí. Dejte mi váš pásek,“ přikázal Moore mezitím co si rozepínal ten svůj.
 „Pás… ale to je zdobený opasek na kord od dědečka… to přeci…“
 „Opasek!“ napřáhl Donald ruku a tón jeho hlasu donutil Francouze ihned svůj zdobný pás sundat. „Podržte ho na levém boku, utáhnu ránu co nejblíže k srdci.“ Francouz položil svou pušku Remington na zem a chopil se úkolu.
 Donald zápolil s krvácející ránou, když zřetelně uslyšel Francouzovo zajíknutí.
 „Držte ho, ztrácí krev!“ vykřikl a pohlédl na Francouze. Ten ale zíral směrem k černému tunelu.
 „Měl…měl byste si pospíšit, monsigneur Moore!“
 Donald za sebou uslyšel hluboké, až příliš známé zavrčení, umocněné lehkou rezonancí skály. Čelisti z jeho včerejšího snu jakoby kdesi hluboko v podvědomí sklaply…

-.-

 Jakmile byla rána utažena, Donald se zvedl a zůstal klečet u muže v bezvědomí. Francouz zíral střídavě na něj, střídavě na vrčící přízrak v temnotě. Donald mu jeho situaci nezáviděl, ale kdyby si měl vybrat, možná by raději volil přímý pohled do očí Smrti nežli neznámého nepřítele za krkem.
 „Dosáhnete na pušku?“ zašeptal.
 Filippe pomalu natáhl ruku ke zbrani ležící o kus dál, a jako varování zadunělo mnohem hlubší zavrčení. „Dobře…“ polkl na sucho Donald, „připravte si revolver a až napočítám do tří, skočíte nalevo a já napravo.“
 „Raz…“
 „Zbláznil ses?“
 „Dva…“
 „Moje levá nebo vaše levá?!“
 „Tři!“
 „Mondieu!“
 Třeskly výstřely. Francouz zůstal dřepět na zadku a vypálil tři rány po nezřetelném obrysu ve tmě, zatímco Donald letěl vzduchem a snažil se přes své letící nohy zahlédnout bestii prchající v hlubině tunelu.
 Když dopadl do efektního kotoulu a vyplivl hrst prachu, uznale pokýval hlavou.
 „Jste dobrý střelec, Korzáre.“
 „Díky, jste dobrý skokan, ale až příště vymyslíte plán, co nám má zachránit kůži, rád bych, aby byl trochu konkrétnější.“
 „Spolehněte se.“
 „Co to má znamenat? Co se tady stalo?“ ozval se postarší pán s vycházkovou holí a dýmkou, spěchající s lékárničkou přes rameno mezi horkem zkroucenými stromy a keři.
 „Máte tu pacienta, pane Rowelli.“
 „Ano, to vidím, to vidím,“ zabrumlal muž a píchl raněnému morfin. Ne nadarmo alkaloid opia nese jméno podle boha Morphea – raněný muž se ihned uklidnil, jakoby mu skutečně přízračná bytost nasypala spánkový prach na víčka…
 „Také bych si dal…“ zakňoural stále ještě přidřeplý Francouz, „nemůžu na nohy…“
 Vrásčitý pan Rowell ho umlčel pohledem.
 „Zachraňuji tady život, pane, prosím tedy odejděte a zanechte nevhodných vtípků.“
 Oba, Donald i Korzár, si navzájem pomohl na nohy a vydali se pryč. „A vezměte si tuhle cetku!“ vykřikl za nimi stařík, kterému už pomáhali dva černoši. K Francouzovým nohám dopadl zkrvavený ozdobný opasek.
 „To není…“ povzdechl si rezignovaně Korzár a pak začal stoupat směrem k táboru.
 „Doporučuji zacpat tu díru,“ prohodil přes rameno Donald, když ho míjel jeden z mužů roznášející soudky střelného prachu.
 „Un ver!“ zavrčel směrem ke starci vlastník opasku. 

-.-

 „Tady je mapa, Jonasi,“ uvedl své dílo Donald.
 Becks usrkl čaje a zaostřil na kus papíru plný znaků, poznámek a roztřesených linek načmáraných uhlem. Vrkání poštovních holubů v klícce nad jeho hlavou bylo jako posměch Donaldovu kartografickému snažení.
„Dobrá, na to že už více jak půl roku putujete po Africe je to velmi kvalitní práce, synovče.“
„Díky. Doufám že bude k něčemu dobrá.“
„Byly při jejím pořizování nějaké komplikace?“
„Ani ne, postřelili jsme jednu z těch bytostí, našli a nechali zavalit velký tunel, ze kterého vylezla.“
„A viděli jste tu bestii?“ Donaldovi neuniklo, s jakou vervou a nadšením se Becks zeptal.
„Jen obrys pane, na slunce nevylezla.“
„Myslel jsem si to! Slunce je jim nepříjemné, stejně jako vampům! Eh…promiňte… abyste mne chápal, cítím vzrušení dobyvatele, jak tak objevuji taje Africké krajiny…“
„Chtěl bych mít váš optimismus, Jonasi,“ řekl vyčerpaně Moore a klesl do židle. Služebná mu do ruky vtiskla šálek čaje, který mu připomněl domov. „Už je to vážně tolik měsíců… úžasné,“ řekl Donald, když najednou uslyšel tiché zasténání.
„To ano, a jak to tak vypadá, pravá zábava teprve začne!“
Zdrojem zasténání byla Lucy, ležící bezmocně na lůžku po těžké noci.
„Bude v pořádku?“ strachoval se Donald.
„Nic vážného, nepoužil zuby, a drápy jen lehce na ramenech. Hlavně ji … vy víte. Bude v pořádku, ale má bolesti. Kdyby ji ta bestie zabila, asi bych neváhal, sbalil tábor a vyrazil pryč. Ale protože přežila, chci, aby až se probudí, mohla žít s vědomím, že její utrpení bylo vykoupeno pomstou.“
„Chápu. Nebudu rušit.“
Becks chytil Moorea za zápěstí a student pochytil, jak se mužova ruka zachvěla.
„Donalde, jsem rád, že jste jel s námi. Moje sestra a vaše matka byla dobrá žena. Zato váš otec pokud vím byl bastard. Měl jste potenciál, a právě proto jsem vám platil studia a pomáhal tak nejen své sestře, ale vašemu talentu. Vidím ve vás staršího syna, Donalde, i když mne možná máte jen za sentimentálního muže ve středních letech, je tomu skutečně tak. Běžte už, chlape, z těch vašich očí zpráskanýho psa by člověk brečel!“
Donald jako na povel ohromeně vykráčel ven.

-.-

 Pravá zábava přišla s polednem. Rovnou na pracovišti došlo ke zmizení dvou mužů. Když tam Donald, Zanif a Korzár dorazili, našli jen rozházené kusy zkrvavené černé kůže, některé z nich dokonce s vlasy. Okraj skály byl zarudlý čerstvou krví a pod ním ležely zbytky dvou mužů, nebo spíše toho, co z nich zbylo po dopadu a co zůstalo na místě, když bestie odtáhly těla. Nalétávající hejna much bzučela famfáry za mrtvé.
Zanif fascinovaně sledoval rudou barvu krve a zdálo se, že by nejraději klesl až ke kameni a slízal ji do poslední kapky. Mužova víčka se chvěla a on zasněně nasával okolní vzduch.
Donald se vedle toho Inda necítil dobře. Masáž, kterou mu ukázal, že se prý bude Anně líbit, byla naprosto strašná a bez efektu, takže nakonec musel Moore improvizovat. A navíc ten podivný černý stín, který občas přikryl mužovy oči jako nacucaný dešťový mrak…
 Oslovil Becksova sluhu a Korzára: „Neříkejte ostatním, že nepřítel útočí i ve dne: morálka by prudce klesla. Pošli pro Sivumeho, ať to tu prohlédne co se týče stop, a jinak zpět k práci,“ Zanif zareagoval trhaně jako raněné zvíře, načež s mdlým souhlasem vyrazil splnit úkol.
 „A co řekneme, až večer budou dva lidé chybět?“ řekl temně Korzár.
 „Večer se už dva chybějící ztratí…“ řekl náhle příchozí vůdce expedice, a stočil pohled k odcházejícímu Indovi. To, jak znenadání se Korzárovi vynořil za zády, nijak nekomentoval.
 Tentokrát chytil za zápěstí Moore Beckse: „Neviděl jsem zatím ani jeden důkaz, který by mluvil pro hypotézu o tom, že těm stvůrám slunce tak moc vadí, Jonasi.“
 „Ne tolik, jak jsem si myslel… více jim tady vadíme my, a s tím hodlají něco udělat.“
 
Když následoval Jonase do jeho stanu, Donald míjel muže a ženy z kmene Ngonbe, sloužící oddaně muži z daleké země, umírající pod jeho příkazy. Napadlo ho, že se na tu oddanost až za hrob zeptá, nejspíše Sivumeho.
 Když vešel do Becksova stanu, něco mu okamžitě chybělo.
 Nějaká část stanu, která tu vždy byla a na kterou si zvykl. Bylo to… vrkání.
 „Kde máte ty poštovní holuby, Jonasi?“
 Becks si nalil vrchovatou sklenku whisky a kopl ji do sebe jako by to byla voda. Alkoholový třas projel celým jeho tělem.
 „Poslal jsem ho k posádce pevnosti William na hranici buše…“
 „K vašemu příteli, kapitánu Gregorymu?“
 „Přesně tak. Nechci znít americky, ale sakra teď potřebujem kavalérii,“ jako na zavolanou začal nad savanou západ slunce, „modli se, synovče, aby dneska byli jestřábi stejně namáznutý jako já, jinak jsme na ty parchanty venku sami.“

-.-

 Donald se zastavil na místě, kde zrovna pan a paní Rowellovi sloužili improvizovaný obřad za mrtvé. Anna stála o kus dál a vše sledovala smutně skelnýma očima. Student ji objal a políbil do vlasů. Rowell zrovna dokončil zatloukání kříže nad Resnockovým hrobem. Nad Hornovým a hroby černochů žádný kříž nebyl.
 „Bylo to strašné, Donalde. Z Horna nezbylo skoro nic, a Resnock musel mít děsivou smrt.“
 „Co ten muž, kterého jsem dnes našel, pane Rowelli? Ten nešťastník bez ruky?“
 Starý Angličan si vyndal dýmku, vyfoukl kouř a pravil: „Mrtev. Nedalo se nic dělat. Udušení, nebo možná zemřel na šok.“
 „Tahle expedice začíná připomínat cestu peklem,“ zašeptala Anna.
 „Přišel jsem, abych vás zpravil o Becksově plánu na dnešní noc. Očekává, že se nás ty bestie pokusí vyvraždit.“
 Rowell si odkašlal. Jeho žena mu otřela pot z čela kapesníčkem. Donald si uvědomil, že ji nikdy neslyšel mluvit, většinou ale nebylo co k Rowellově řeči dodat…
 „To je mu podobné, jako každý Lovec k okolnostem míří s nabitou zbraní v ruce.“
 „Co byste dělal vy, pane?“
 „Jsem členem Wellšské Lóže Barrow Street, pane, vyslanec organizace, která zvažuje spolupráci s Lovci.“
 Anna prudce natáhla nosem: „Jaké organizace?“
 „Jelikož nás čeká možná smrtelný střet s neznámým nepřítelem, a vy jste pronikli už dost hluboko do špíny dění, mohu s hrdostí prohlásit, že patřím ke Svobodným zednářům. Došli jsme k závěru, že pracovat na lidstvu a nevědět o jeho nepřátelích je stejné jako varovat hluchého křikem. Bojujeme již proti tmářství a černotě uvnitř lidských duší, a nadešel čas bojovat i proti té pramenící zvenku.“
 „Ten název se ke mně nikdy nedonesl…“ zauvažoval Donald.
 Rowell nabídl rámě své ženě, aby ji doprovodil ke stanům.
 „Není třeba ponižujícího údivu, pane Moore. Je mnoho věcí, o kterých jste ještě neslyšel,“ prohodil přes rameno.
 Anne svého milence vášnivě políbila a zeptala se ho: „Co se bude dít v noci?“
 „Myslím, že vaše vyjádření bylo docela přesné slečno Sombersová,“ ozval se ještě pan Rowell, „možná se skutečně rozpoutá peklo.“
 Donald pocítil, jak se do jeho zad vystrašeně zaryly Anniny prsty. On sám ale neměl co dodat.

Dokončení příště