DARKERWORLD: Dravci temnot 1/3

„Dám si pořádnou pintu piva,“ prohlásil Donald, jakmile se posadil. Do ramene se mu jako připomínka nedávného zranění zakousla pichlavá bolest.
 Mladý biolog Donald Moore, absolvent londýnské univerzity, seděl ve vyhlášené hospodě v New Orleans a vychutnával atmosféru amerického života konce devatenáctého století.
 Nikdy by nevěřil, že prošel peklem minulých týdnů… že viděl tolik lidí umírat a trpět, a nikdy by neřekl, že teď a tady, se sklenicí piva a v nažehlené vestě, na ně bude vzpomínat.
 „Tedy, co se tenkrát stalo, příteli? Četl jsem vaši zprávu, stejně jako zprávu slečny Anny Sombersové, ale raději bych to slyšel přímo od vás,“ obrátil se k němu  Lovec Shelton Grubb, když před něj položili tmavé pivo s hustou pěnou. Buřinka na věšáku nad Grubbovou hlavou se leskla ve světle zapadajícího slunce z ulice, a Donald cítil, že ačkoliv je obklopen mnoha lidmi, nikdy už se nebude  v temných koutech jako je tento cítit bezpečně.
 Přenesl se do dění situací nepříliš vzdálených, jemu však přišlo, jakoby je zažil někdo jiný.
 Odkašlal si. Nevěda proč, v jeho hlavě zazněl nelidský, hluboký smích. Nikdy se ho už nezbaví.
 „ – abych konečně začal…“

-.-

 Z nedaleké opuncie, vysušené obratníkovým sluncem, se zvedlo hejno ptáků s dlouhými bílými ocasními pery. Přelétli nad v buši vzácnou vodní hladinou napajedla a minuli mrtvé divoké prase s rudým kráterem pod levou plecí. Od na místě mrtvého zvířete se rychlými skoky vzdalovala skupinka kudu malých.
 Vylekal je výstřel.
 „Hezká rána, pane,“ uznale, ale trochu toporně pokýval hlavou Zanif, indický sluha anglického cestovatele.
 „Děkuji. Myslím, že je z dneška ta nejlepší,“ pochválil své střelecké umění sir Jonas Becks. „Pošlete pro to prase nosiče, dnes večer budou vpravdě zvířecí hody…“
 Ve stromech okolo se rozštěkali kočkodani a nad hlavou lovci přeletěl majestátný čáp marabu. Iluze pokořené, prchající přírody byla dokonalá…
Angličan se vydal vycházkovou chůzí s puškou přes rameno zpět k táboru, zatímco dva šlachovití černoši vyběhli přitáhnout štětinatý úlovek.
 „A trochu se uvolni, můj indický příteli! Zdá se, jako bys nebyl ve své kůži…“ poplácal lovec svého společníka po rameni. Ten jen něco zamručel a následoval svého pána.

-.-

Stádo pakoňů běloocasých nemělo ani potuchy, jaké jednotlivcům v jejich řadách hrozí nebezpečí, když se pásli tak blízko lidského osídlení na malém skalnatém útvaru uprostřed afrických plání.
Tentokrát však nebyly největším rizikem lidské pušky…
 Donald Moore zaměřil okulárovým dalekohledem několik lvic, plížících se za stádem. Za svůj dvouměsíční pobyt v savaně byl svědkem podobného lovu už několikrát, a tak dokázal velmi přesně odhadnout, na které zvíře mají lvice spadeno.
 Kulhající samec se zle pošramocenými pysky a hlubokými známkami souboje na bocích byl jasným cílem, ale na druhou stranu měl stejné šance jako březí samice s pěnou kolem nozder… dnešní rozhodování smečce šelem Donald rozhodně nezáviděl.
 Asi dvacet yardů za poslední plížící se lvicí seděl ve vysoké trávě mohutný lev královský. O samcích lva královského Donald slyšel, že je při útoku nezastaví ani přímý kopanec žirafy, natož pak třeba rána z kulovnice. Ohromná hříva samce s hnědým pruhem na zádech a mnoha jizvami z bojů vlála v horkém větru, který nesl očekávání dalších prudkých lijáků.
 Podvečerní atmosféra klidu byla najednou narušena divokým hýkáním pakoních hlídek, když všech osm lvic vyrazilo vpřed.
 Donald nestačil dalekohledem najít ve změti těl dva vybrané cíle, a když se stádo o kus dál zastavilo po zběsilém úprku, nižší zelená tráva na místě, kde předtím stádo podupávalo, byla poseta rudými cáry tkáně. Poraněný samec pakoně ležel a kopal zadníma nohama do vzduchu. Šelmám se nějak podařilo ho obrátit na záda a teď mu šly po slabinách a krku.
 Jeho už předtím od pakoních soků pokousané pysky teď padly za oběť zuřivým drápům lvice, která si mohutnou kopytníkovu hlavu přidržela, načež hmatovými fousky našla pulzující tepnu na krku a se slastným zavrněním se do ní zahryzla.
 Donald byl v tu chvíli rád, že je dostatečně daleko, protože smrtelný zápas a křeče oběti trvaly několik minut. Zoufalé supění kořisti doléhalo až na skálu…
 Lvice se však nekrmily. Trpělivě se rozestavily okolo čerstvé mrtvoly, některé odběhly, aby přivedly mláďata ukrytá v porostu kolem – teprve pak se dal do pohybu lev.
 Majestátní tři sta kilová bestie se zvedla, zazívala a elegantním krokem došla až k samicím. Obrovské čelisti s několika přeraženými zuby se otevřely a vyrvaly kus masa. Lev žral a lvice mezitím začaly čistit svou zarudlou srst.
 Donald sledoval, jak se lev rozkošnicky položil u břicha pakoně a vytrhával z těla ty nejlepší kousky. Pak zvíře několika pohyby tlap obrátil a dal se do svalů na krku a zadních běhách.
 Když skončil, odkolébal se do stínu a ulehl.
 Z pakoně toho moc nezbylo, ale i na ten zbytek se lvice – nedbaje toho, že se před chvílí způsobně olízaly – vrhly s hladovým vrněním.
 Draly z těla střeva, která odhazovaly mezi opodál se seskupující supy, polykaly chladnoucí maso, chlemtaly krev a strhávaly kůži. Vypadalo to, jako když se skupinka rudých, oslizlých démonů rve o něčí nerozpoznatelnou, bezduchou tělesnou schránku.
Podle vzoru matek se i malá lvíčata dala do okusování tkání a šlach, a to už bylo na Donalda moc.
 Zdálo se mu, jakoby až k jeho vyvýšenému stanovišti doléhalo i mlaskání, chrupání a vrnění. Na sucho polkl a raději odvrátil zrak.  Za sebou znenadání uslyšel kradmé kroky, zvuk holé kůže na kameni, našlapování šelmy…
 Rychle se otočil a vzápětí se mu ulevilo.
 „Večeře, bwana, pan Jonas přinesl velký úlovek!“ řekl jejich čokoládově černý průvodce a mladý Angličan se otřásl, když za sebou, z plání savany, uslyšel spokojené zařvání lvího samce.

-.-

 „Doktorko Sombersová, prosím, připravte nám s holkami nějakou marinádu k tomu kančímu, Zanif připraví hady a naši průvodci se chopí pečení, mám pravdu?“
 „Ano, bwana,“ řekl lačně se olizující černý předák mezi průvodci, který právě přivedl Donalda. Jmenoval se Sivume a i přes svou šlachovitost byl zhruba dvakrát mohutnější než Donald.
 „Jak jste přikázal, pane,“ přidala se Anna Sombersová,  lékařka výpravy.
 „Jdu psát deník a čistit pušku, půjdeš se mnou, Donalde?“ obrátil se sir Jonas k mladému vědci.
 „Mile rád, pane,“ řekl Donald, neboť v nabídce viděl možnost vyhnout se pozorování příprav večerní krmě. Při představě, že by po tom, co viděl v dalekohledu měl ještě stahovat divoké prase a velkou zásobu cizokrajného ptactva se mu dělalo špatně.
 „A nevrátil se už Horn?“ zeptal se Becks, ale ostatní jen tiše pokrčili rameny nebo se vyhýbali jeho pohledu. I on pokrčil rameny a rázoval do nitra tábora. Synovec Donald ho následoval.
 Ve stanu sira Beckse čekala jeho mladá a krásná žena Lucy. Dlouhé kaštanové vlasy měla rozprostřené po polštáři a za chabého světla lucerny si krátila čas četbou.
 „Jaký byl lov, drahý?“ řekla medovým, laškovným hlasem. Sir Becks ukázal Donaldovi, ať chvíli počká venku. Ten se uklonil dámě a způsobně poodešel od stanu, aby neslyšel, co si novomanželský pár sděluje.
 Zadíval se na hvězdy, které se začaly vykreslovat, a všiml si, že se z východu blíží hradba mohutných černých mraků. Na západě právě končily červánky, a zbývalo nejspíše jen několik hodin, než se přižene liják.
 V dálce se zablesklo, ale trvalo ještě drahnou dobu, než se ozvalo slabé zahřmění.
 Z přístřešku za jeho zády vyšla zarudlá a rozcuchaná Lucy a odcupitala pryč, nejspíše připojit se k přípravám hostiny.
 „Pojď dál, Donalde,“ ozvalo se zevnitř a mladý vědec poslechl.
 Vešel do stanu, ve kterém už Becks stačil vytvořit lehkou kouřovou clonu za pomoci svého doutníku. Seděl v lovecké kazajce, rozepnuté samozřejmě, a deník měl rozevřený na klíně. Nad ním visela klícka s poštovním holubem, ve střední Africe nejspíše dosti zbytečným. Kolem bylo rozestaveno množství proviantu, tašek a pouzder, držáků na flakónky a lahvice, několik truhel, z nichž na jedné byl těžko čitelný nápis začínající ARGENTUM AMMUNI…
 „Posaďte se, Donalde,“ ukázal sir na druhou židli, opuštěně stojící naproti němu. Vědec opět poslechl, „a povězte mi, zda vám naše výprava dosud něco dala.“
 Donald se nadechl, vzpomněl si na krásné chvíle v marockém podniku plném exotických a levných krásek, na Egypt a Káhiru, na plavbu po Nilu, setkání s bandity, přestřelku a setkání s dlouholetým Becksovým známým Gregorym Fosterem, který zde působil jako správce a velel malé pevnůstce na přelomu savany a pouště…
 „Rozhodně jsem toho zažil za těch pár týdnů více než za posledních pět let, pane.“
 „Ale Donalde!“ skoro ho okřikl Becks: „Jsme v mém stanu, povídám si s vámi jako s přítelem, takže sakra nechte toho pánování.“
 „Ano…“ zarazil se Donald.
 „Ano Jonasi, chtěl jste říci.“
 „Ano Jonasi.“
 „Dobrá, jsem rád, že se vám v mé expediční skupině líbí. To byste na tom svém Oxfordu asi nezažil, mám pravdu?“
 „Rozhodně ne,“ usmál se mladík, „ve svých dvaceti dvou letech považuji za ohromnou čest s vámi cestovat. Poznal jsem mnoho zajímavých, milých lidí…“
 „Zvláště asi doktoru Annu, že?“ mrkl Becks.
 „No… ona je… velmi.“
 „Velmi krásná a slušná mladá slečna. Navíc vzdělaná. Sice trochu svéhlavá, dalo by se říci zamerikanizovaná, ale i tak vhodná pro mladíka jako jste vy.“
 „Myslíte?“
 „Samozřejmě. Měl byste to zkusit. Marocké brány jsme opustili už před drahnou dobou. Přeci jen sedm měsíců na cestách bez ženského dotyku je pro každého zdravého chlapa utrpení. Dáte si whisky?“
 „Ne, díky.“
 „Jak myslíte,“ zachmuřil se Becks a nalil si do sklenky hnědavou lihovinu.
 „Vyčistíte mi pušku, Donalde? Pokud ano, zítra vám ji půjčím na váš první lov.“
 „Opravdu?!“ rozjasnil se mladík.
 „Jste přeci syn mé sestry, ne? Tak do toho…“
 Donald se dal do pečlivé práce na pušce Webley. Hlavně čistil za posvátného ticha, přerušovaného tlumeným hřměním blížící se bouře, občasným zacinkáním Becksova prstenu o sklenku whisky a zvukem pera tančícího na papíře deníku výpravy.
 Před ním na stole byla útlá kožená složka se zahnědlými fotkami, otevřená na snímku Beckse a Horna, rozkročenými nad mrtvolou nějakého neznámého černého tvora… opodál stál Zanif a na ležící tělo se díval s nepopsatelnou směsicí nenávisti a zloby. Po chvíli Donaldovi došlo, že Indův pohled směřuje ne na mrtvého tvora, ale na jeho zabijáky.
 Horn měl na fotografii kolem krku velký kostěnný náhrdelník. Takový ještě student nikde neviděl.
 Když byl hotov i s citlivým leštěním lučíku a mechanismu spouště, smontoval závěr a naleštil patku pažby. Tím s puškou skončil.
 Zvedl se a vydal se ven ze stanu. Sir Jonas k němu promluvil, aniž by se byl otočil:
 „Děkuji mockrát, Donalde. Doufám, že vás očekávání zítřejšího lovu příliš nezmůže a najdete dostatek sil zajít ještě za paní doktorkou. A pokud bude dost času, přineste mi prosím nějakou tu zvěřinu. Díky a dobrou noc.“
 „Dobrou noc, Jonasi,“ rozloučil se Donald a vyšel ven ze stanu, kde již jasně cítil blížící se déšť.

-.-

 Celý tábor voněl propečeným masem. Obrovský kanec, jehož hlavu se zploštělým rypákem a ohromnými kly již připravovali k preparování, se rožnil na hromadě roští, kolem něho byli na kamenech rozloženi z kůže stažení hadi bez hlav a vnitřností.
 Zanif, Jonasův osobní sluha z dob kdy sir sloužil u Indické obchodní společnosti, si pohrával s hadí kůží, prohlížel si ji a čichal k ní. Pak vytrhl dlouhý pruh vazů a začal ho žvýkat. Mezitím zamyšleně kůži prohmatával a hnětl mezi prsty, přičemž si ji přikládal na zápěstí…  
 Jako muž znalý biologie a anatomie by Moore neměl cítit odpor, ale znovu se mu vybavila scéna s krmícími se lvy, a tak Zanifovi pouze vyřídil, aby zapomněl na pána, a nebál se ho vyrušit při psaní deníku, až mu ponese jídlo.
 Ind jen ztuhle pokýval hlavou a fascinovaně pozoroval krev, stékající mu po rukou. Donald si pomyslel, že ten muž není úplně v pořádku. V jeho očích zachytil podivný černý stín, který ale po chvíli rychle zmizel.
 Najednou Zanif zvedl hlavu od přípravy pokrmu, zadíval se studentovi přímo do očí a jako vyplašené zvíře zmizel mezi stany. Do písku dopadla neforemná svlečka.
 Moore jen zakroutil hlavou. Ten chlap byl podivná sorta.

-.-

 Světlým bodem večera bylo, když uviděl doktorku Sombersovou, jak si myje ruce po přípravě masa, a dlouze se jí zadíval do očí. K jeho velkému překvapení se usmála a smyslně zamrkala.
 Jako v transu ji následoval do jejího stanu. Když prošli závěsem z celty, začalo pršet.
 Zvenku se ozýval shon, jak se osazenstvo tábora snažilo odklidit maso, vzduch naplnila pára a syčení deštěm hašených ohňů.
Pak všechno umlčel příval teplých kapek. Do plachtoviny se opřel vítr a pořádně s ní zapleskal.
 „Vypadá to, že se období dešťů konečně ozvalo…“ řekla Anna.
 Podíval se na ni, do jejích hlubokých zelených očí lemovaných černými vlasy, a usmál se.
 „Afrika nás tady možná nechce.“
 „Hmm, ona možná ne…“ zvedla se, přičemž se prohnula jako velká kočka a Donaldovi proběhla myslí představa lvice na lovu. 
 „Líbíte se mi, pane Moore.“
 Bylo to konstatování.
 „Líbíte se mi, slečno Sombersová,“ odpověděl tím nejsvůdnějším hlasem, jakého byl schopen, přičemž neodtrhl oči od jejích ladných pohybů.
 „Kdybyste teď šel do svého stanu, nejspíše byste zmokl a ještě se nachladil. Jako lékařka výpravy vám doporučuji zůstat v teple…“ řekla a jedním pohybem ze sebe stáhla blůzu. Studentovy oči se upnuly k dokonalým prsům.  
 Její atletická postava, vytvarovaná dlouhým putováním divočinou, mu připadala stejně bezútěšná, divoká a zároveň krásná, jako okolní krajina za rozpáleného poledne.
 Pomalu se sesula do postele, odhrnula moskytiéru a natáhla k Donaldovi nohu ve vysokých kožených botách. Její těsné kalhoty obepínaly pevná stehna a bělostná ňadra zvala k hrátkám…
 „Pomůžete mi, prosím?“ probudila mladíka ze zasněných představ, jejichž vyplnění se blížilo.
 Zručně jí sundal boty, a mezitím si jakoby mimochodem rozvázal šátek kolem krku a rozepnul košili. Když se zvedl, ucítil lačné ruce na kalhotách:  „Ráda vás poznávám, pane Moore…“ vzdychla, když se před ní objevila jeho krví nalitá Donaldova chlouba.
 Další dvě překrásně nekonečné hodiny rozhodně nemyslel na to, že ho zítra čeká první opravdový lov…

-.-

 Když Anna usnula, pomalu se vykradl ven.
 Před stanem mu mezi prsty začvachtalo vlažné bahno. U ohniště stály tři postavy, z nichž dvě měly oštěp.
 Moore přišel až k nim, oblečený v rozepnuté košili a zmuchlaných kalhotách, s botami přes rameno a šátkem na čele. Svůj směšný vzhled si uvědomoval i bez cizojazyčných posměšků trojice černochů.
 Jeden z nich byl z kmene Ngonbe, a jako průvodce expedice se osvědčoval již měsíc. Uměl obstojně francouzsky.
 „Bwana se probudil?“ zeptal se vysoký černoch jménem Sivume.
 „Bwana se probudil,“ usmál se Moore.
 „Bwana přisedne a dá si s námi?“ podal mu černoch kus masa naražený na dřevě.
 Donald musel uznat jedno – lepší pečeni nikdy nejedl. Po chvíli ve vzájemné konverzaci došlo k významnému zlepšení a trhaně se zapojili i zbylí dva. Dozvěděl se mnoho věcí o okolní savaně, a i to, že na zítřejší lov půjde právě s touto trojicí. Když se k nim přidal, právě rozebírali, na kterém místě nechají svého bílého přítele sáhnout si do termitiště, aby měl hezké vzpomínky na Afriku.
 Už si na jejich humor začal zvykat.
 Bouře mezitím přešla na západ a laskala vodními proudy nekonečné pláně daleko od nich, přesto byly záblesky a hřmění zřetelné jako bitva nebeských obrů.
 „Velká Paní nebes se zlobí, hádá se s manželem…“ vysvětloval mu hřmění Sivume, jeho ngonbský průvodce, „Kdysi dávno byli Nebe a Země jedno, ale pak se rozhádali, a rozdělili. Dali mezi sebe vzduch, aby slyšeli své vzájemné nadávky – a takhle to vypadá, když se hádají. Nebe ale byla žárlivá a nesnesla pohled na to, jak ji Země podvádí s Moři, které ji obklopily z obou stran, a tak se občas spouští na stříbrném provaze, aby se rychle se Zemí pomilovala. Pak se ale zase hádají dál, neboť Země se svých dvou milenek Moří nechce vzdát.“
  „Těmi Moři myslíš Atlantik a Indický oceán?“
 „Když jim tak Bwana chce říkat…“
 „Hezká legenda…“ řekl Donald, ale když si všiml, jak se na něho všichni dívají, uvědomil si, že mluví s lidmi, pro které slovo legenda neznamená to samé co pro něho – oni chápali takové příběhy jako samozřejmost. „No nic… ehm… chtěl jsem se na něco zeptat.“
 „Poslouchám, Bwana,“ zvedl Sivume obě obočí a zatvářil se zaměstnaně.
 „Co víte o Hornovi? Myslím, víte přijeli jsme sem, a to je jediný den, kdy jsem ho viděl. Připravil nám tady na měsíce dopředu tábor a v den kdy jsme přijeli šel na lov a už se nevrátil. Znali jste ho déle než já… co o tom víte?“
 Všichni přítomní se zachmuřili. Sivume jejich chování vysvětlil: „Šli s ním naši dva nejlepší stopaři a nejlepší lovec. Postrádáme je, naše vesnice bude bez nich o moc slabší… a toho bílého lovce bude také škoda. Jeho slovo mělo mezi námi váhu, byl to dobrý muž. Pokud si ale buš chce někoho vzít, vezme si ho. Říkali jsme mu Omorogo Horn – Kouzelník Horn, protože nám přinesl mnohé divy a mockrát nám pomohl.“
 „A co přesně se stalo. Máte ponětí?“
 „Přišel jsem s vámi a mí dva přátelé o něm nic moc nevěděli. Dával rozkazy a oni stavěli tábor. Pak dostali zaplaceno a odešli. Přes noc v táboře zůstal vždy pouze Horn a tři vybraní muži. Jednou jsme přišli do tábora: rozbouraného, všude krev, ale všichni čtyři muži byli v pořádku a nechtěli o tom mluvit. Od té doby až do vašeho příjezdu jsme kolem tábora nastražili pasti a návnady, ale Horn nebyl s tím, co jsme odchytávali spokojen, a tak jakmile předal tábor Becksovi, vydal se přes savanu směrem k horám.“
 „Hmm, je to zvláštní, nemyslíte? Že se nevrátil… totiž myslím tím pro odměnu. Měl dostat osm set liber, a on si jen tak odejde.“
 „V buši peníze moc nad lidmi nemají, Bwana. V buši vládnou jiné mocnosti.“
 Jako potvrzení těch slov se v dálce ozval hrom.
 Nově zapálený oheň osvětloval narudlé oči jeho tří společníků a Moore cítil, že se děje něco, o čem nic nevěděl. Možná to také bylo něco, o čem nic vědět nechtěl.
 Další hrom byl mnohem silnější než ten předtím. Třesk zněl Donaldovi v uších a slil se s těmi následujícími v jeden ohromný, velký…

-.-

 Výstřel.
 Donald měl pocit, jakoby mu kopnutí pažby naštíplo čelist, přesto ihned zacílil. Druhý výstřel už pakoně skolil.
 V uších mu dunělo, oči svěděly od soustředění a v nose cítil spálený prach, ale pocit moci, který pociťoval nad kořistí, jím doslova lomcoval. Měl chuť rozeběhnout se a podívat se, jaká zranění způsobil, ale pak se ovládl. Cítil se najednou jako sprostý vrah a radost z prvního úlovku rychle vyprchala.
 „Krásná rána, Bwana,“ položil mu Sivume ruku na rameno. „Ale první měla jít do srdce, a ne do krku.“
 Student si mnul bolavou tvář, pak se napil z vaku a zhluboka se nadechl. Vůně písku, čerstvé trávy a prachu… vůně lovu.
 „Mockrát díky, Sivume. Veď nás dál.“
 Čtyři nosiči se vydali pakoně vyvrhnout a odnést.
 Anna, Lucy Becksová, Jonas a on sám nebyli jedinými bílými členy výpravy. Byl tu francouzský dobrodruh, Korzár Machinett, pravým jménem Filippe Du Santei, dále anglický právník Michael Resnock a pár ve středních letech, pán a paní Rowellovi.
 Korzár Machinett, jak si ten nadutý fintil říkal, teď rázoval jako první. Za ním šel Sivume, Donald, Resnock a dva lovci z kmene Ngonbe.
 „Myslím, že není dobrý nápad vydávat se jen tak hlouběji do buše…“ ozval se Resnock.
 „Bwana se nemusí bát, Sivume vše předem prošel a zařídil.“
 Resnock nevypadal, že jej Afričanovo ujištění uklidnilo.
 „Snad potkáme lva královského. Chci lebku jednoho samce nad krb,“ ozval se Du Santei.
 „Dle mého názoru není dobrý nápad zmiňovat takové věci před panem Resnockem, Korzáre,“ řekl s úsměvem na rtech Moore.
 „Takové jednání si vyprošuji, pánové! Nejsem dobrodruh ani lovec, pochopte mne!“ bránil se právník.
 „Tiše, Bwana!“ zastavil je Sivume a přikrčil se.
 Ostatní kromě Korzára učinili totéž.
 „Co se děje?“ zeptal se Donald černocha.
 „Vidíte supy?“ ukázal nad hlavu, a všichni zřetelně viděli kroužící mrchožrouty, „cítí maso. Někde blízko zabíjela šelma…“
 Vydali se travou, mokrou od nočního lijáku, doprovázeni probouzejícími se trylkami ptáků a cikád k místu pod letkou supů. Filippe rozhrnul podrost a rozšířily se mu zorničky.
 Donald se snažil dohlédnout přes rameno Sivumemu i Francouzovi, ale stále pořádně neviděl. Obešel proto oba muže a stejně jako oni zůstal oněměle zírat.
 Doslova spletenec ptáků roztahal do okruhu deseti yardů několik zkrvavených těl ležících na podupané trávě, v přítmí dvojice velkých stromů s rozložitými korunami. Francouz vystřelil a supi se za úděsného skřehotání hromadně vznesli nebo nemotorně odskákali.
 Všichni kromě Resnocka vyšli na prostranství, rozhlížejíc se obezřetně kolem sebe.
 Sivume se přikrčil u podlouhlého chuchvalce kostí, oblečení a výbavy, který kdysi byl lidskou nohou. Ptáci proklovali i boty, aby se dostali k masu pod nimi. Opodál ležel menší rozežraný útvar, obalený chrobáky a mravenci, kolem něhož bylo něco třpytivého.
 Připomínalo to zlaté hodinky. Francouz do ruky dloubl nohou, tasil ozdobný kord zavěšený na honosném pásu a ťal.
„Na spodní straně je znak Lovčích. Zdá se, že jsme našli Horna.“
 Resnock se bez varování pozvracel.

-.-

 „Jak myslíte že se to stalo?“ zeptal se Donald.
 „Lvi,“ prohlásil Francouz.
 „Možná původně, ale to by tu nebylo pro supy tolik masa. Zabilo je něco, čemu nešlo o maso… a těžko by lvi pozabíjeli všechny čtyři – leží tu i dva stopaři a lovec.“
 „Ale co je tedy zabilo?“ znovu se zeptal student, kterému Afričanovo shrnutí nestačilo.
 „To je otázka, která v Africe padá až příliš často, mladíku,“ uchechtl se Filippe.
 Jeden ze stopařů se sehnul k podupané trávě a začal zkoumat, zda někde v rozbředlé půdě nenajde čerstvé stopy. Pak se zvedl a zděšeně oštěpem mířil na něco, co předtím zkoumal.
 Sivume k němu přiskočil a zarazil se, pak se rozhlédl kolem.
 „Co?!“ vykřikli téměř současně Francouz i Moore.
 „Jsou tomu už tři dny, co jsme převzali tábor…“ řekl zamyšleně Sivume a stále se rozhlížel kolem. Donald si uvědomil, že supi zmizeli a zanechali tu ještě dostatek masa na dalších několik minut krvavých orgií, „takže oni byli na cestě dost dlouho, aby se vydali do hor a pak došli zpátky. A až tady je ta věc zabila. Až včera večer, podle stop spíše dnes ráno…“
 Všichni se zarazili. V roští kolem se něco pohnulo a tři pušky a dvě kopí namířily daným směrem.
 „Co nám chceš říct, Sivume?“
 „Chci říct: ta věc může pořád ještě být někde kolem. Omorogo Horn byl dobrý střelec, a přesto ho dostala.“
 „Ukaž ty stopy…“ řekl Donald a přikrčil se na místě, u kterého průvodce stál.
 Uviděl něco, co nedokázal pochopit: stopu klenutou jako lidská, ale s patou rozdělenou na dva polštářky a drápy místo prstů.Kolem bylo takových asi půl palce hlubokých stop mnoho, ale tahle a ještě jedna o kousíček dál byly nejzřetelnější. Zvíře se zde nejspíše na chvíli zastavilo a větřilo.
 Pak ho možná právě oni vyrušili… 
 „Kde je Resnock?“ zeptal se Korzár.
 Donald vyskočil. „Sakra!“

-.-

 Stáli a věděli, že jen kus od nich se ta věc hýbe. Vycházející slunce vykreslilo jejich stíny na hradbu okolních trav. Pušky namířené  do všech stran možná byly to jediné, co tu věc drželo v bezpečné vzdálenosti. Najednou se křoví zatetelilo a z vysoké trávy pod jedním ze stromů se vykolébala roztřesená postava.
 „Do prdele a já měl za to, že právníci nemají smysl pro humor!“ vykřikl Francouz a zasmál se.
 Resnockovi ale nebylo do smíchu. Byl vyděšený k smrti. Jeho vesta byla pokrytá zvratky a z úst mu tekly sliny.
 Jeden z lovců se k němu vydal, ale při pohledu do mužových očí se zarazil.
 „Tak pojď, ty pardále!“ řekl Filippe a taktéž vykročil k právníkovi.
 Ten k němu také vykročil – v posledním záchvěvu vědomí – a pak se bezmocně skácel k zemi. Zadní strana jeho hlavy byla rozšklebená a záda nesla sice mělké, ale široké rudé šrámy.
 „Do prdele! Do prdele!“ opakoval se Francouz a odskočil.
 Afričané nedali najevo ani špetku údivu. Zato Donald poprvé viděl člověka zemřít takto brutálním způsobem.
 Ano, viděl už popravy zastřelením, v Cairu dokonce jednu oběšením. Viděl i následky přestřelky s bandity, ale tohle bylo něco jiného. Nějaká bestie tu prostě roztrhala lidskou bytost takovým způsobem, aby žila dost dlouho na… na odlákání pozornosti…
 Rychle se otočil a bylo to právě včas. Skrz trávu se něco blížilo. A bylo to něco velkého. Nedokázal určit co, ale vlnění porostu mu dalo přesně tolik času, aby vystřelil.
 Ozvalo se mohutné, dunivé zařvání a vlnění trávy obrátilo směr.
 Donald neváhal a vystřílel všechny čtyři zbývající střely z pušky, dokud zásobník s kovovým cinknutím nábojové pružiny nevyskočil ze závěru. Nezdálo se, že nějaká další trefila.
 Když se otočil, všichni stáli jako opaření, nevěda co dělat.
 „Vypadneme odsud,“ řekl a vyslovil tak přání všech zúčastněných.

Pokračování zítra