Dar z Metisy

Moy-antaive Lyenai
Tnea va I nae Myelen tai 
Uneivyn Ka vama soina
Tveenyn Maele teyna

Moy – večerní Perlo
Kdo jednou patřil na Tvou tvář
Nepokojnou duše jeho
Než spočine v Tobě zas

Úryvek z balady Moy – antaive Lyenai

Byl to zas jednou docela obyčejný den. Pacholkova hůl přistála na mých zádech s jednoznačným vysvětlením a ten dobrák se už zase natahoval k další ráně.
Je zajímavé jak výmluvně se dokáží lidé vyjadřovat aniž by použili slov.
Ošklivé ženské ve špinavých sukních sesílaly na mou hlavu příval nadávek a otrhaná děcka sbírala se zablácené cesty kameny.
Další chlapi přibíhali na pomoc tomu s holí a v jejích očích jsem viděl jen vztek a nenávist. Nevím zda to bylo léty neúrody, která postihla celý Horní Soden a přilehlé oblasti anebo je vyprovokoval můj indigový plášť se zlatým písmenem ‘S‘, znak příslušníka řádu Salamandra. Přemýšlet však nad tímto dilema nebylo v tuto chvíli vůbec vhodné, další úder tentokrát do levého ramene, rozšířil mou úctyhodnou sbírku modřin a podlitin. Sykl jsem bolestí. To nebyl dobrý nápad, chodit do vesnice. Zvláště pak v tomto oblečení. Jiné jsem ale neměl, a tak jsem to musel riskovat. Jíst se musí a já už tři dny neměl v ústech ani kůrku plesnivého chleba.
“Ty vandráku”, zařval pacholek a zasáhl mě koncem hole do lícní kosti.
“Ty smradlavý černopláštníku, my tě naučíme vyhejbat se slušnejm vesnicím.” Ostatní chlapi mě obstoupili ze všech stran, na nějaký rozumný ústup mi už nezbyl žádný prostor. Byl jsem zesláblý hladem a vyčerpaný nekonečným putováním. Na jeden výprask navíc bych snad ještě sílu našel, ale tato sebranka nevypadala nato, že by se spokojila jen s touto přijatelnou formou lynčování.
Nu což, asi je budu muset poučit o slušném chování k hostům. Nacvičeným pohybem vylétla levačka za hlavu a v ruce se objevil meč. Srocený dav zašuměl překvapením.
“Bacha, má zbraň”, zařval kdosi.
“Tož ty tak, ty parchante?”, zasípal vzteky bez sebe ten s palicí.
Neubránil jsem se pousmání, zbraně k veřejnému nošení byly již řadu let zakázány. Výjimku tvořila pochopitelně šlechta a některé další mocenské skupiny jako například řády, především ty bojové. Nicméně ten, ke kterému jsem patřil já, byl už dávno zrušen.
Úkosem jsem zahlédl pohyb, ale mé reakce byly natolik zpomalené vyčerpáním, že jsem nedokázal včas zareagovat. Silný úder okovaným cepem bylo to poslední, co můj meč, můj bratr, můj přítel i milenka dokázal akceptovat. Sešlý lety nouze a poznamenaný řadou bitev, zvonivě pukl a rozlomil se ve dví. V ruce mi zůstal jen ohmataný jílec a přihlouplý úsměv ve tváři. Poučení se nekoná.
Další rána zezadu do ohbí kolene mě srazila na všechny čtyři. A pak už to šlo ráz na ráz. Kopance kde se dalo, sprška úderů rozličnými násadami, jejichž funkce byla dozajista zcela jiného zaměření, nadávky a proklínání. Upadl jsem tváří do něčeho mazlavého a odporně páchnoucího.
Podvědomě jsem si chránil břicho a zuby. Za neklidná léta mého života jsem kupodivu ještě ani o jeden nepřišel, neměl jsem v úmyslu na tom cokoliv měnit.
Někdo se mi pokoušel šlapat po hlavě. Nesmyslně mi problesklo hlavou, od kterého sedláka či biřice asi získal tuto zkušenost.
Jakmile polevila první vlna seznamování se s místními obyčeji, dva páry mozolnatých tlap mě sevřely za ramena a škubnutím zvedly zpět na nohy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, svět se zúžil jen na výsek viděný jedním okem. V zorném poli narostla střapatá hlava mého starého známého s holí. Ovanul mě pach česneku a zkaženého žaludku.
“Ty zasranej vandráku, ty sajrajte upírskej”, plil mi sliny vzteku do obličeje.
“Tak ty s mečem na poctivý lidi? To si vypiješ bastarde, viset budeš”, ječel a evidentně při tom v sobě objevoval nové netušené schopnosti. Několik hlav se začalo bez meškání otáčet po nejbližším stromě, na krk mi dopadl hrubý konopný provaz. Určitě ještě před chvílí někomu přidržoval plátěné spodky.
“Támhle, támhle”, vřískal písklavý hlas a jeho majitel ukazoval na rozložitý dub u cesty na kraji vesnice. Dav se hnul a já s ním.
“Počkejte, počkejte mužský”, zavířilo nad hlavami. Řada statných chlapů okamžitě zastavila. Respekt v jejich očích, patřící zavalité a na první pohled panovačné ženštině byl nepřehlédnutelný.
“Povídám stůjte, mužský bláznivý.” Lehce odstrčila dva vazouny, kteří mě dosud svírali a pohrdavě si mě změřila od hlavy k patě.
“Z kterýpak zelný hlavy vylez, ten pitomej nápad, pověsit jej v naší vesnici, co?”
“No”, začal pomalu střapatý.
“Todle přece nemůžem jen tak nechat, že jo. Aby se nám tentononc všivej, motal po vsi a ještě nám uřknul děcka a kdovíco ještě, no že jo chlapi”, hledal oporu u kumpánu. Ti však náhle byli zaneprázdnění upřenými pohledy na své zablácené krpce.
“Eeh, Borku, to sem si mohla myslet, že máš v tý svý kebuli jen kravský lejno”, rozdurdila ze ženská.
“A co řeknem biřicům až přijedou pro desátek a uviděj ho tady viset, na tos nemyslel?”
“Jeho přece nebude žádná škoda”, ohradil se chabě Borek.
“Dyť je to proklatej templák a měl meč, a to je trestný, no že jo chlapi.” Krpce chlapů neztrácely nic ze své důležitosti.
“Možná”, připustila.
“Ale jednou patřil k panskejm, a to by se nám nemuselo vyplatit. Páni nemaj rádi, dyž chudák dělá jejich práci.”
“No a co teda s ním?”, ozval se hromotluk po mé pravici.
Otylka se zadostiučiněním dala ruce v bok a vítězoslavně přehlédla shromáždění.
“Hoďte jej do studny, tam ho nikdo hledat nebude.”
Na chvíli jsem si myslel, že bych z toho mohl vyváznout s odřenou kůží, ale má naděje pohasla stejně rychle jako típnutá svíce. Pro tuhle je soucit stejně neznámý jako krása. Mezi chlapy to zahučelo.
“A z čeho budem brát vodu, dyž ji tendle zkazí”, dloubnul do mě Borek palicí.
“Ty blboune”, zrudla ženská.
“Myslela jsem studni u starého hřbitova, tam nikomu škodu nenadělá.”
“No jasně”, ozval se opět ten písklavý hlas.
“Ta naše Jula, to je ženská.”
Chlapi souhlasně zamručeli a hned se hnuli směrem k hřbitovu, já pochopitelně s nimi.
“Z toho řepnýho chlastu máte úplně prázdný hlavy, kde byste byli bez nás ženskejch, myslíte tak akorát jenom na to jedno, to jediný vám tam ještě zůstalo”, volala za námi Jula, ale její hlas brzy zeslábl, protože můj doprovod znatelně přidal do kroku.
Na nějaký útěk nebylo ani pomyšlení, byl jsem tak zmlácený, že ti dva mě skoro nesli.
Domníval jsem se, že hřbitov bude hned za vesnicí. Místo toho jsme prošli dubovým lesem a začali stoupat do mírného návrší. Nahoře bylo možné spatřit v dáli mezi zkroucenými vrbami, polorozpadlé věkovité zdi. Jak se zdá, cíl mé poslední cesty. Kdyby mi bolest dovolila, nejspíš bych se začal smát. Život je stejně zvláštní a osud? Osud je mrcha! Já, Marien z Merlotu, příslušník slavného řádu Salamandra, rytíř se sedmým stupněm zasvěcení a ochránce pokladnice řádu jsem teď vláčen jako pytel negramotnými pacholky, abych skončil v hřbitovní studni. Jak příkladný konec moci, lesku a pýchy. Nevím kolik nás ze společenstva, tady na severu ještě zbylo a v kolika zůstalo ještě dost hrdosti na šat a příslušnost k řádu. Vždy jsem si myslel, že potkám tu ženu s chladnýma očima a ledovým dotekem někde na bojišti, při obraně pravdy a spravedlnosti. Ale skončit takhle? Nebudu opěvován jako hrdina a nebude se na mne vzpomínat dlouhá léta.
“Ech…”, zatřásl jsem hlavou jako bych se probral z těžkého snu.
Chlapi mě ihned sevřeli pevněji. Přesně tenhle konec si zasloužím. Řád padl pro svou pýchu a já přesto, že byl štvanec, zůstal ve svém srdci stále pyšný. A proto piji tento kalich utrpení, za své viny, za svou pýchu, za pýchu řádu.
Najednou mě ti dva pustili, stáli jsme u nízké okrouhlé studny, dobře tři sáhy v průměru. Rozhlédl jsem se kolem. Toto určitě nebyl vesnický hřbitov. Kvalita náhrobních kamenů, i když popraskaná časem, s nečitelnými nápisy pro vrstvu šedozeleného mechu, napovídala o určité vznešenosti a bohatství. Snad měšťané nebo nižší šlechta. Zbytky kamenných zdí a staveb se ztrácely mezi podivně zdeformovanými a napůl suchými stromy.
“Rychle Sirmo”, skoro šeptal ten po levici.
“Za chvíli padne soumrak, nechci se tu zdržovat víc než je nutné.”
Borek mi položil konec hole na krk.
“Víš, rádi bychom si tu s tebou poklábosili, ale čas nás tlačí. Todle bejvalo kdysi velký město a toto je vše, co z něj zbylo. Naše stará bába vykládala o tomto místě divný věci, takže se spolu teď rozloučíme. Pro tebe je to tu jako stvořený, že jo chlapi”, pokusil se o vtip.
Nikdo se nezasmál.
“Čert tě vem, parchante”, procedil mezi zuby Borek a zatlačil na hůl.
Stál jsem zády ke studni, ztráta rovnováhy byla dílem okamžiku. A pak jen dlouhý pád do temnoty. Bolestně jsem se odíral o kluzké kameny. Každý náraz byl se zvyšující se rychlostí horší. Dopad na vodní hladinu mě málem zbavil vědomí. Voda však byla tak studená, že by mi mdloby snad ani neumožnila. Rychle na hladinu a nadechnout se. První poznání po vynoření bylo, že zase vidím i druhým okem. Byl to nános bláta a ne podlitina. Pohlédl jsem vzhůru, studna nebyla zase tak hluboká, jak jsem si představoval, možná nějakých dvacet sáhů, ale díky její šířce stejně nebylo možné vylézt nahoru tak, že bych se zapíral nohama o protější stěnu. Šlapal jsem vodu, co jsem měl sil a přidržoval se náhodného kamenného výstupku. Tělo rychle prochládalo. Až chlad dostoupí k srdci, zemřu. Začal jsem se pohybovat v kruhu a zkoušet, jestli by nějaké výčnělky neumožnily přitáhnout se výš. Stejně se odsud nedostanu, skoro jsem to ze sebe vykřičel. Klid, hlavně klid a nepropadat panice.
Vzpomněl jsem si, jak jsme jako děti topili potkana v sudu s vodou. Pořád plaval dokola a když ztratil všechny síly, stočil se do klubíčka a ponořil. Později mi ho přišlo líto a už jsem se takových her neúčastnil. Teď jsem ve stejné situaci. Pokud nezemřu chladem dřív než mi dojdou síly, udělám to přesně tak jako ten potkan. Ponořit se, rychle nadechnout a pak už jen milosrdná tma.
Hekal jsem zimou a zuby mi cvakaly tak hlasitě, že přehlušily i šplouchání vody. Už se to blíží, za chvíli mě osloví ta žena a vyzve mě abych ji následoval. Nastal čas to skončit, další ze Salamandru jako oběť chamtivosti, závisti a nenávisti. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil pod hladinu.
Právě jsem sbíral sílu k tomu abych vydechl a opět nadechl, když mé ruce nenarazily na žádný odpor. Oči jsem měl otevřené dokořán, ale nic jsem neviděl. Tunel, blesklo mi hlavou. To může být tunel. V uších jsem bolestně cítil údery svého srdce. Nahmatal jsem strop tunelu a vplul dovnitř. Přežít. Celého mě bytostně prostoupila tato touha, vlastní všem živým tvorům. Plaval jsem stále vpřed a snažil se nemyslet na chlad, který mě pomalu zabíjel. Ruce narazily na hladkou stěnu, posunul jsem je výš a stěna zmizela. Ne, byla jen vodorovně zaseknutá. Ani ne stopu dál pokračovala kolmo vzhůru. A pak se opět zlomila. Pane můj, prosil jsem, kéž to jsou schody. Byly to schody. Radostné nadšení ze mne vybublalo s posledními doušky vzduchu.
Jakmile se má hlava vynořila nad hladinu, křečovitě s ústy otevřenými dokořán jsem se nadechl. Po kolenou a rukou zkřehlých tak, že již vypovídaly poslušnost, jsem se drápal nahoru. Jen rychle pryč z toho ledového objetí smrti. Nebylo vidět ani na krok, ale to v této chvíli nebylo podstatné. Přežil jsem. Ta chladná dáma bude muset ještě chvíli počkat.
Do obou nohou se mi zakousla křeč. S bolestnou grimasou ve tváři, jsem přitiskl kolena k hrudi, objal je rukama a svalil se na bok.
Ještě to neskončilo, zasténal jsem. Musím se zahřát, a to co nejrychleji. S námahou jsem si klekl a jal se odepínat okrasnou přezku svého pláště. Prsty byly nešikovné a bez citu. Po chvíli zápolení na zem dopadla dlouhá suknice s erbovním znakem řádu, prošívaná kožená vesta, lněná košile a na konec i nohavice a plátěné spodky. Poskakoval jsem na místě, v úplné tmě jako šašek, bouchal rukama o sebe a dýchal na zkřehlé prsty. Kdyby mě tak někdo zahlédl, určitě by zavolal ranhojiče, aby mi pustil žilou. V konečcích prstů jsem ucítil desítky malých, drobných jehliček. Krev začínala proudit tělem.
Jak jsem tak dupal a mával kolem sebe, udeřil jsem hřbetem ruky do něčeho hranatého a železného, co bylo pevně zapuštěno do vlhké zdi. Chvíli jsem zůstal stát a pak jsem tápavě natáhl ruce směrem, kde jsem tušil překážku. Druhým dotekem jsem rozpoznal v předmětu držák loučí. Byl prázdný.
Jestli jsou ve stěnách úchyty na louče, přemýšlel jsem, pak by to mohla být chodba, která se pravidelně používala, možná jako přístup určený k čištění studny. Jistě nebude jediný a v některém by mohla být použitelná pochodeň. Těsně u kamenné stěny jsem se posunoval chodbou až mé ruce narazily na další úchyt. Prázdný. Zkusil jsem opatrně přejít chodbu a vracel se zpět. I na protější zdi byl držák, tentokrát však i se svým obsahem. Zlehka jsem ohmatal dřevěnou hlavici obalenou rozpadajícím se hadrem. Zdál se být vlhký. Čichl jsem k prstům. Páchly plesnivinou a nezaměnitelným aróma smůly.
V podřepu jsem šmátral ve svém cestovním vaku a hledal kousky křesadla. Konečně. Třel jsem je v dlaních a dýchal na ně, aby se co nejvíc vysušily. Znovu jsem nahmatal louč a vykřesal drobný roj jisker. Poprvé, podruhé, potřetí, snad desetkrát jsem křesl kameny o sebe než jsem ucítil štiplavý zápach škvařené smůly. Další chomáč jisker zavířil vzduchem a vyloudil v zetlelém troudu drobné řeřavé uhlíky. Foukl jsem do nich a pochodeň vzplála. Děkoval jsem v duchu všem patronům řádu. Měl jsem světlo a teplo, a to znamenalo život.
Plápolavý svit louče ozařoval nejbližší prostory chodby a vrhal ponuré stíny na prastaré mechovité kameny. Vzal jsem své věci a jal se z nich kroucením dostat co nejvíce vody, pak jsem je přidržoval co nejblíže ohni, aby se vysušily.
Nevím jak dlouho jsem se věnoval této činnosti, stále jektaje zuby, když zdroj světla začal skomírat. Rychle jsem si natáhl ještě napůl vlhké šaty, vyndal louč z držáku a vydal se chodbou hledat další. Měl jsem štěstí, objevený výklenek ani ne sedm stop hluboký, obsahoval rozpadlé zbytky sudů či beden. Vytvořil jsem malou vatru a podpálil ji. Dřevo syčivě praskalo a čadivý dým dusící v krku, se líně plazil pod stropem až po chvíli zmizel v neviditelných větracích šachtách. Studený a zatuchlý výklenek ožil šířícími se závany tepla. Zul jsem si boty a natáhl k ohni promrzlá chodidla. Přehlédl jsem skromnou hromádku paliva a přemýšlel nad okolnostmi za jakých jsem se tu ocitl.
Hm, možná stovky let starý hřbitov, studna s komplexem chodeb, zapomenuté město, o kterém Borkova bába vyprávěla podivné věci. Nikdy jsem o něčem podobném neslyšel. Vesničané měli z tohoto místa zcela zřejmou hrůzu, ovšem to měli strach i ze mě, a to takový, že se odhodlali mě zbavit nadobro. Mysleli si, že jim po nocích budu z děcek vysávat krev.
Jak je snadné manipulovat s nevzdělanými a pověrčivými lidmi. Znal jsem ty báchorky o našem řádu, šířené vládnoucí klikou od Koviru přes Redanii až po Cintru. Samozřejmě za vydatné pomoci různých svatyň a některých mocných chrámů. Představovali jsme pro ně nebezpečí, pro naši ideu, rostoucí moc, bohatství a oblibu mezi prostým lidem. Nikdy nám neodpustili, že jsme přišli z jihu, z Nilfgaardu, odvěkého nepřítele celé říše. Potom přišly první hrůzné fámy, falešní svědkové a zinscenované procesy. Výsledkem byly popravy, pronásledování, konfiskace majetku. Ve většině provincií byl řád zrušen a pod klatbou. Veřejné nošení řádových barev se trestalo galejemi, doživotím nebo smrtí. Naštěstí si někteří panovníci zachovali dost cti v těle, aby se od podobných projevů barbarství distancovali. V praxi platilo, že čím jižněji, tím bezpečněji. Za pohořím Amellu se již dalo volně dýchat a v Loredě, sídelním městě řádu, bylo stejně bezpečno jako v dobách, kdy tam první velmistr zakládal konvent.
Natáhl jsem si na zahřáté nohy ještě provlhlé boty a zalovil ve vaku. Vyndal z něj malý váček z bobří kůže, dobře chránící před vlhkostí a vysypal jeho obsah do dlaně.
Pečetní prsten velmistra z Tridamu a zelený smaragd ve tvaru oka, sloužící jako klíč k chrámové pokladnici, ukryté hluboko pod nyní již vypáleným konventem. Bez tohoto kamene neexistovala žádná možnost jak získat přístup k pokladu. Tridamští museli mít vztek, když si nenamastili kapsy tak, jako jejich úspěšnější sousedé.
Prsten se podařilo velmistrovi propašovat z vězení těsně před tím, než jej upálili na hranici pro čarodějnictví. Prchnout se poštěstilo jen mě a dvěma mladším bratřím, čtvrtého stupně zasvěcení.
Bratr Kornel padl pod meči pronásledovatelů, ale stačil jich ještě šest vzít se sebou. To nám dvěma umožnilo uniknout z pasti, avšak po dvou měsících zemřel i bratr Satila na bahenní horečku.
Od té doby bloudím světem sám, s jedinou touhou, dostat se živý do Loredy a předat nejdůležitější symboly řádu, nejvyššímu velmistrovi, jehož jméno jsme všichni bratři vyslovovali jen s velkou úctou.
Radert, nejvyšší článek našeho společenství, velmistr třináctého stupně zasvěcení, ochránce kodexu rytířů Salamandra. Muž, jehož jméno má váhu i v samotném Nilfgaardu a kolují dokonce zvěsti, že armáda, která získá na svou stranu tyto neohrožené válečníky v čele s nejvyšším velmistrem, je neporazitelná. Vložil jsem cennosti zpět do váčku a trpce se usmál. Neporazitelná. Většina z nás padla buď bez boje anebo zradou ze zálohy. Případ bratra Kornela, byl spíše vzácnou výjimkou, i když jsem v jakési krčmě zaslechl, že některé konventy se opevnily a úspěšně se brání až dosud.
Z přemítání mě vyrušil škrabot a písklavé zvuky. Přihodil jsem do ohně hrst zpuchřelých kousků aby plameny jasněji ozářily mé nevlídné útočiště. Z chodby mě pozorovalo několik párů rudých očí. Nespouštěje pohled z neznámých vetřelců jsem obezřetně sáhl do holínky. Dýka z kvalitní oceli byla poslední zbraň, kterou jsem ještě vlastnil. Jedno stvoření se přiblížilo natolik, že jsem mohl ve světle plamenů rozpoznat jeho tvary. Krysa, vydechl jsem úlevou. Jako na povel se ozval můj žaludek, jež mi dal jasně na srozuměnou, že je připraven přijmout i tento druh pokrmu. Dlouho jsem nerozmýšlel a vyčkal na okamžik, kdy bude zvíře dobře viditelné. Úsporný, rychlý pohyb a hlodavec se s překvapeným zapištěním převalil na záda. Ostatní zmizeli, stejně rychle, jako se objevili.
“Doufám, že nejsou tak hladové jako já”, zabručel jsem.
Uchopil jsem dýku s bezvládným tělem a po chvíli se linula výklenkem vůně opékaného masa. Tohle by možná nejedli ani ti tupí vesničané, nicméně břicho vůbec nesdílelo názory mé hlavy. Krysa byla pěkně velká, takový malý králík a můj třídenní hlad alespoň na chvíli přestal hryzat mé vnitřnosti.
Po jídle jsem se vrátil k zatopenému tunelu, a přestože jsem si nebyl jist kvalitou vody, polkl jsem několik doušků. Snažil jsem se nemyslet na to, jak často lidé z vesnice využívají studnu ke svým zvláštním účelům. Po návratu jsem shrnul svou situaci.
Oheň a tedy zdroj tepla a světla, může vydržet podle stavu zásob ještě několik hodin. Potřeboval bych si chvíli pospat. Nesmí to být moc dlouho, aby ohniště nevyhaslo. Skýtá mi jakousi záruku bezpečí před krysami a budu také potřebovat za světla nalézt novou pochodeň. Jakmile si odpočinu, vyrazím na průzkum, přece v tomto podzemí neztvrdnu navěky. Zabalil jsem se do proschlého a prohřátého pláště, přilehl co nejblíže k ohni a ruku s dýkou si přitiskl k tělu tak, abych mohl podle potřeby co nejúčinněji odvrátit případný útok. Musel jsem usnout hned, jakmile jsem zavřel víčka.
Zdál se mi zvláštní sen. Procházel jsem ponurými komnatami s uměleckými basreliéfy na stěnách, které zobrazovaly neznámé výjevy ze života tvorů podobných lidem. Vše bylo ozářeno sinalým zeleným svitem a všude kolem byly stovky nezvykle tvarovaných rakví. Všechny měly odkrytá víka a uvnitř ležely bytosti vyobrazené na stěnách. Byly šlachovité, seschlé a jakoby mumifikované, ale bez obvazů a balzamovacích pláten. Pod pergamenovou kůží byly patrné svazky žilního větvení. Přiblížil jsem se k jedné z rakví, abych si tělo lépe prohlédl. Za pevně semknutými rty se rýsovaly drobné zuby. Na krku měla mumie řetízek s destičkou lichoběžníkového tvaru, do které byl vyryt runový nápis. Právě jsem se jej chtěl pokusit přečíst, když mě zarazila skutečnost, že zavřená víčka jsou plná a oční jamky obsahují bulvy. Naklonil jsem se ještě blíže a TA VĚC otevřela oči, tak nepodobné lidským, že jsem hrůzou vykřikl. Můj výkřik kroužil sálem ve stále se vracejících ozvěnách a bytosti v ostatních rakvích začaly ožívat. Byl jsem naprosto paralyzován děsem. K mým uším dolehly tóny temné melodie, snad vycházející ze samotného pekla.
Se škubnutím jsem se probral, celý propocený. Na ohništi doutnalo posledních pár částečně zuhelnatělých kousků dřeva. Rozfoukl jsem žhavé jádro a přihodil zbytek zpuchřelin. Ještě pár takových osvěžujících snů a budu tady asi brzo lézt po stěnách. Celé tělo mě nesnesitelně bolelo. Se zaťatými zuby jsem ignoroval jeho nářky. V řádu nás učili přemáhat projevy bolesti, tvrdým tréninkem a duševním cvičením, posilujícím vůli. Sbalil jsem svých několik drobností a se zbytkem louče, jejíž ohořelou hlavici jsem potřel tukem, získaným s krysího těla, se vydal do tmavého jícnu chodby. Ani ne po třiceti krocích se v mihotavém plápolání slábnoucích plamenů, objevila ústí dvou dalších tunelů.
“Tak”, prohodil jsem otráveně.
“A je to tady.”
Představa, že zbytek života strávím v zatuchlých katakombách, mě ani trochu nelákala. Kudy teď? Přemýšlel jsem, zda vpravo či vlevo, když mě upoutalo podivné chování všudypřítomných krys. Zatímco z levé chodby, zvířata neustále vybíhala a opět se do ní vracela, pravému vstupu se vyhýbala velkým obloukem. Anebo se mi to jen zdá? Ne, skutečně za celou dobu ani jeden hlodavec nevběhl, byť jen na okamžik do pravého tunelu. Snad proto, že jsem měl již zvířecího doprovodu, tohoto typu plné zuby, vykročil jsem k pravému ústí.
Zvolil jsem špatně. Podlaha pod mýma nohama skřípavě zasténala a než jsem se stačil vzpamatovat, propadl jsem do černé temnoty pode mnou.
Moře hučelo a loď se točila v nějakém hrozivém víru. Ležel jsem na podlaze s rukama doširoka roztaženýma a doufal, že nebudu smeten do vln.
“Prosím vás”, prodralo se skrze mé rozpraskané rty.
“Pomozte mi někdo.”
Slova se vracela v tlumené ozvěně a já si začal pomalu uvědomovat, že nejsem na lodi, ale ležím na studených kamenech nějaké kobky a moře příšerně hučí jen v mé hlavě. Byla naprostá tma, až mne mrazilo v zádech. Studna, krysy, tunely, začínal jsem se rozpomínat. Pak jsem se někam propadl a asi jsem pozbyl vědomí. Jak dlouho? Nevím. . “Ach, má hlava”, zaúpěl jsem.
Zkusil jsem zvednout jednu ruku, pak druhou, zahýbal jsem nohama a ohmatával si hlavu a žebra. Vypadá to, že nemám nic zlomeného.
“Ó, všichni patronové”, mumlal jsem.
Určitě jsem si teď vybral všechno štěstí až do konce svého života. Posadil jsem se a zkonstatoval, že nemám dýku o louči ani nemluvě. No, s tím štěstím to nebude zase tak horké, říkal jsem si ironicky a pohladil rukou nateklý zátylek. Zakroutil jsem hlavou a spatřil nazelenalou záři.
Svit byl mléčně rozptýlený, takže se nedala určit jeho vzdálenost. Protřel jsem si oči a doufal, že se mi to nezdá. Postavit se na nohy a udělat několik kroků byl přímo nadlidský výkon. Zhmožděný pravý kotník protestoval, div jej nebylo slyšet.
Kulhavě jsem se šoupal směrem k světlu a každou chvíli procedil mezi zuby peprnou nadávku. Jak jsem se přibližoval ke zdroji jasu, záře rostla, zeštíhlovala a získávala stále pevnější kontury, připomínající sepjaté ruce. Brzy jsem pochopil, že je to vchod s šípovitě lomeným vrchním obloukem, impozantně se pnoucí do výše nejméně patnácti stop. Kdopak byli ti tajemní stavitelé a jaký smysl má tato zvláštní architektura, hluboko pod zemí? Odpověď jsem dostal v okamžiku, kdy jsem vstoupil mezi mohutné kamenné zárubně a pohlédl před sebe.
Stál jsem na prahu ohromného sálu, dílem rukou neznámých kameníků a dílem krasového původu. Všudypřítomný nazelenalý svit, vycházel z podivných krystalů, vyrůstajících přímo ze stěn a osvětloval obrovské basreliéfy, vytvořené snad rukama obrů.
A pod nimi, “ach, můj Bože”, zašeptal jsem.
Ve dvou řadách naproti sobě se táhl nekonečný zástup zlatavých sarkofágů. Opřel jsem se zády o kamenný blok a zhluboka dýchal. Můj sen, to je přece můj sen! Pozvolnými kruhovými pohyby rukou a řízeným hlubokým dýcháním jsem opět vytvořil fyzickou a duševní rovnováhu a poté vykročil k nejbližší rakvi. Musel jsem.
Tělo ležící uvnitř opravdu vypadalo přesně jako v mém snu. Ovšem oční důlky byly prázdné. Také po runové destičce nikde ani stopy.
Pokud zůstanou mrtví na svých místech, nebylo se čeho obávat. Jejich přítomnost mi sice nebyla nadvakrát příjemná, ale není to prvně, co jsem v nějaké hrobce.
V kryptě pod tridamským konventem jsem často držel čestnou stráž celou noc a vzdával tak poctu bratřím, kteří nás předešli do říše Věčného Světla.
Přecházel jsem z jednoho ohromného sálu do druhého a míjel nekončící řady obdivuhodně zdobených katafalků. Musely jich tu být tisíce. Hlavou se mi honily myšlenky, na které jsem nedokázal odpovědět. Ze všeho vyzařovaly eóny prošlých věků. Před očima se mi sestavovala mozaika mocného města, kypícího životem snad už v dobách, kdy první štíhlé lodě elfů, teprve objevovaly úrodná pobřeží severu.
Ani jsem nepostřehl, že mí mlčenliví průvodci, ve svých sarkofázích, zmizeli někde v zadu. Zůstal jsem stát a fascinovaně pozoroval okolo se tyčící kamenné stavby, kterým dominoval v dáli se pyšně pnoucí, obrovský, slonovinově bílý palác.
Záblesk poznání.
V mysli mi vytanula jedna prastará elfská balada o podzemním městě Moy. Legendární sídlo rasy, známé jako Starší nebo První. Mocný a oduševnělý národ, který zanikl tak dávno, že zmínka o něm se zachovala právě jen v té jedné baladě. Rozpomínal jsem se na úvodní sloky melancholického díla, zatracovaného elfského barda Elleana a bezděčně se vracel ve svých vzpomínkách do doby svého zasvěcení.
Prsten s rubínem ve tvaru slzy, mě povýšil do komunity starších bratří a otevřel mi přístup k tajným naukám, zakázaným knihám a vědomostem. Na vlastní žádost jsem odešel do Tridamu abych se v tamním konventu mohl nerušeně oddávat studiu vzácných pergamenů. Když se mi dostaly do rukou opsané svitky ponurých Elleanových básní, byl jsem naplněn úžasem a vzrušením z charismatické síly a sugesce, kterou jeho tvorba přetékala. Především pak ojedinělá balada ‘Moy – antaive Lyenai‘. Jeho popis podzemního města a obzvláště sídelního paláce byl tak živý, že čtenář nutně musel získat dojem bardova osobního zážitku.
Nyní jsem na vlastní oči viděl to, o čem Ellean vyprávěl před celými staletími. Mramorová schodiště, lomená průčelí zdobená chrliči, sloupořadí vytvořená ze soch v nadživotní velikosti a stěny pokryté barevnými freskami.
Zvolna jsem stoupal po palácovém schodišti a nemohl se nabažit té podmaňující krásy barev a tvarů.
Potom jsem uslyšel hudbu. Její tóny zlehka vibrovaly vzduchem a s chrámovou vznešeností kroužily pod zešeřelými klenbami. Neměla nic společného s mou noční můrou, naopak. Tklivá melodie chvílemi stoupala do závratných výšin, aby vzápětí plynule přešla do hlubších tónů, navozujících osamělou melancholickou náladu. Cítil jsem, jak promlouvá k mé duši a vede mě neomylně opuštěnými prostorami paláce, jako neviditelný průvodce.
Trůní sál byl ponořen ve tmě, jen samotný trůn na piedestalu byl jemně osvětlen ohromnými hranoly, které současně vytvářely tři schodové stupně. Královské křeslo bylo bohatě vykládané drahými kameny nevídané velikosti a pláty šedobílého kovu s tepanými motivy. Hlavice opěradel představovala ležící šavlozubé dravce, připomínající lvy. Těla zvířat byla z černého opálu a hřbety měly prohlubně, uzpůsobené k vložení rukou. Ve chvíli, kdy jsem přistoupil k prvnímu ze zářících stupňů, hudba zmlkla. Rozhlédl jsem se kolem sebe v naději, že spatřím toho tajemného minstrela a když jsem svůj zrak obrátil zpět k trůnu, nebyl prázdný. Pěsti se mi sevřely úlekem a srdce mi divoce zabušilo ve spáncích.
V křesle přede mnou seděl vysoký, štíhlý muž, prostovlasý s velkýma zelenýma očima, které mě uhrančivě provrtávaly skrz na skrz. Byl oblečen v lehkém skládaném rouchu, bílo modré barvy, v pase sepnuté opaskem z šedobílého kovu. Šaty byly z jednoho kusu a zahalovaly celé tělo od krku až po kotníky. Hlavu pokrývaly stříbřitě lesklé, nakrátko střižené vlasy a na čele měl čelenku opět z onoho šedobílého kovu s modrým kamenem uprostřed. Dlaně se štíhlými dlouhými prsty zvolna hladily hlavy dravců a já si překvapeně uvědomil, že na každé ruce má po šesti prstech.
“Je to opravdu tak zarážející?” Promluvil muž tichým, melodickým hlasem. Pohlédl jsem mu do tváře.
“Kdo jsi, pane?”
“Jsem Ean E‘alveny, poslední král svého lidu a také poslední žijící příslušník rasy Danara, vám lidem známé spíše jako První. Vítej ve městě Moy. Byl jsi pozván a přišel jsi, čekání je u konce.”
Slyšel jsem slova, rozuměl jim, ale nechápal. Navíc se jeho ústa vůbec nepohybovala. Byl jsem zmaten.
“Pane, já…já ti nerozumím. Vůbec ničemu nerozumím. Kdo mě pozval.” Ve svých myšlenkách jsem položil ještě spoustu dalších otázek, ale neodvážil jsem se je vyslovit nahlas. Muž se usmál.
“Můj jazyk je příliš složitý, než abys mu v tak krátkém čase, který před sebou máme, porozuměl. Myšlenky jsou však svobodné a nejsou omezovány tak nedokonalým orgánem, jakým jsou naše hlasivky. Tvá mysl je jasná a čistá, tvá hlava otevřená. Vidím o čem přemýšlíš a mohu s tebou hovořit, aniž bych k tomu potřeboval svá ústa.”
“Pane, tys magistr magie?”, zmohl jsem se na otázku.
“Pokud ti tento příměr lépe pomůže k pochopení, budiž. Ale nejsem žádný čaroděj, jen ovládám některé dovednosti, jež jsou zatím mimo dosah vašich schopností. Nyní však poslouchej co ti chci svěřit neboť čas se již nachýlil a bude třeba začít jednat.” Naléhavost králových myšlenek mě přiměla k zvýšené pozornosti.
“Před mnoha tisíciletími”, pokračoval panovník, “přišli naši otcové z jiného světa a zvolili si za svůj nový domov kontinent na druhé straně oceánu, známý jako Metisa.”
Metisa, uvažoval jsem, to je přece prapůvodní domov elfů.
“Ano i ne”, navázal král.
“Původní obyvatelstvo k nám mělo velmi blízko, a tak někteří z nás, vytvořili svazky s domorodými muži a ženami. Tímto spojením začala historie nové rasy – Elfů.”
“Znamená to snad”, zeptal jsem se nevěřícně, ale nebyl jsem schopen otázku dokončit. Danara na mě stále upíral své hluboké, unavené oči a nepřestával hladit hlavice opěradel.
“Ano, je to opravdu tak. Mnozí z nás s tím nesouhlasili, ale jestli mohu posoudit důsledky tohoto činu po všech těch staletích, myslím, že to bylo to nejlepší, co jsme si mohli navzájem dát.”
Po malé pauze muž pokračoval.
“Jediné, co jsme podcenili byl prvek agresivity, tak blízký vašemu druhu. Prvotní stabilita byla čím dál tím více narušována malichernými rozepřemi a vzrůstající nesnášenlivostí. Nakonec vše přerostlo v nekonečné vyhlazovací války. I my sami jsme se museli stále častěji bránit. Elfové i lidé nás nespočetně převyšovali množstvím, nikoliv však věděním a znalostmi, které jsme pečlivě chránili. Naše převaha byla jednoznačná, ale neuznáváme násilí. Rozhodli jsme se nezasahovat a nakonec jsme opustili Metisu a usadili se zde na severu. Později jsme sestoupili do podzemí, abychom svou přítomností nenarušovali přirozený vývoj okolních kmenů. Bohužel, osud znovu těžce dolehl na můj národ a krutě jej poznamenal tím nejhorším možným způsobem. Jedna z plodin, typických pro tuto oblast obsahuje látku, která způsobila neplodnost našich žen. Bohužel, příčinu nemoci se nám podařilo objevit už příliš pozdě. Zůstala jen hořkost a nemilosrdný verdikt osudu. A tak se před devíti sty lety narodilo poslední zdravé dítě. To dítě jsem já.”
Hrozné, pomyslel jsem si soucitně. Jak strašná musí být osamělost a vědomí posledního svého rodu. Zároveň jsem byl překvapen délkou panovníkova věku. Dlouhověkost elfů má patrně své kořeny právě zde. Ve srovnání s rasou Danara jsme my lidé měli jepičí život. Ucítil jsem v mysli nový tok cizích myšlenek.
“Nyní, Mariene vstupuješ do příběhu ty, neboť jsi byl vybrán a jednou najdeš odpovědi na své otázky.”
Ví to, říkal jsem jsi, může ve mně číst jako v knize. Určitě to ví. Vzpomínka se bolestně dotkla mého dětství. Neznal jsem své rodiče ani jsem nevěděl, kde jsem se narodil. Byl jsem nalezenec, kterého se ujali milosrdní bratři řádu Salamandra. Nepamatuji se na nic, co bylo před desátým rokem mého života. Měl jsem pocit, jako by mě kus chybělo. Hledal jsem v knihovnách, pátral ve starých pergamenech, ale pravdu o sobě v nich nenalézal. “… a jednou najdeš odpovědi na své otázky.” Krutý příslib naděje.
“Je čas rytíři”, zaslechl jsem vnitřní hlas svého hostitele. Vstal a vzal mě za rameno. Nebyl jsem žádný zakrslík, měřil jsem šest stop a čtyři palce, přesto mě král nejméně o osm palců převyšoval. Kráčeli jsme spolu coby dva staří přátelé, jež se léta neviděli. Náhle Danara promluvil. Řekl jen jediné slovo. Znělo cize a nepodobalo se ničemu, co jsem kdy v životě slyšel. Pár kroků před námi se rozzářily známé stupně a jemně osvětlily masivní kamenný blok, na kterém ve zvláštní kolébce spočívala překrásná zbraň.
Byl to meč s jílcem umělecky tvarovaným pro šestiprstou dlaň. Jeho tloušťka zajišťovala pevné a bezpečné držení. Hlavici tvořil půlměsíc s vsazeným modrým drahokamem vybroušeným do podoby šesticípé hvězdy. Chránič jílce zpodobňoval stejné dravce jaké jsem viděl na trůnu, nicméně jejich obrovské tesáky zde měly zcela praktickou funkci zaklínění nebo zlomení nepřátelské zbraně. Samo tělo meče mělo neobyčejnou šířku a bylo vytepáno ze dvou kovů. Šedobílé ostří bez jediné poskvrnky, matně opalizovalo v šeru, zatímco se vlastní jádro stříbřitě lesklo, pokryto modravými cizími znaky. Zbraň působila dojmem síly a moci. Magický artefakt hodný králů. Vztáhl jsem ruku abych se jej dotkl. Těsně nad ostřím meče jsem v prstech ucítil drobné pálení, jako kdybych vložil ruku do kopřiv. Obrátil jsem se ke svému průvodci. Naše oči se střetly.
“To je Yltebos, meč ochránce”, prohlásil král aniž by pohnul ústy.
“Teď patří tobě, rytíři.”
Blaženě jsem vydechl.
“Pane, tak vzácnou zbraň chceš svěřit zrovna mě? Jsem psanec, na mou hlavu je vypsaná odměna. Kdejaký vandrák usiluje o můj život, jsem lovná zvěř pro šlechtu z celého severu. Nejsem hoden přijmout takový dar”, oponoval jsem. . “Mariene”, vlna bolesti projela mou hlavou.
“Poslouchám, pane”, odpověděl jsem s rukou přitisknutou na své čelo.
“Někteří z našich vědoucích objevili způsob, jak prodloužit život”, pokračoval poslední Danara.
“Ovšem za cenu krutých obětí neboť jednou z důležitých přísad ´vanee´, jak svou drogu nazvali, je lidská krev. Byli vyhnáni z našeho středu, protože takovou cestu jsme prostě nemohli zvolit. Přesto však několika z nás, jejich prokletý lék učaroval a odešli spolu s nimi, v touze po věčném životě. Usadili se na Monadoru, plujícím ostrově, který jednou za dva tisíce let připlouvá na dohled k pobřeží Bremervoordu. Vytvořili silnou a mocnou komunitu nesmrtelných. Jejich pokřivená představa života se spíše podobá stínům a přeludům. Drží a chovají ve svých oborách lidské bytosti jako zvěř, aby měli dostatečný přísun hlavní přísady do svého vanee. Až do dnešních dnů byl tento kontinent pod neviditelnou ochranou mého lidu. Ale jsem již sám a umírám. A Monador opět připlouvá. Za nějakých padesát, možná sto let se přiblíží na dohled, a pak se na nechráněný sever vylodí stovky věčně žijících aby si zde vytvořili gigantickou zásobárnu vanee z milionů lidských duší. Žádná armáda je nezastaví.”
“Pane, jak mohu ovlivnit věci, které se stanou možná za sto let? Nerozumím tomu.” Král se usmál.
“Uchop Yltebos, pozvedni jej a sjednoť celý sever a jih. Jste příliš slabí, protože jste zaslepení touhou po moci. Kdejaké bezvýznamné knížátko vede bratrovražednou válku o pár remízků a úhorů. Nanicovatí králové si navzájem podřezávají krky pro manželky a dcery svých soků a zvrácená šlechta nemilosrdně sdírá poddané z kůže. Sjednoť zemi. Tak jako jednotlivé prsty vytvoří dohromady pěst, sjednoť zemi pod jeden štít a jeden meč a získáš šanci zachránit zem pro budoucí pokolení. Buďte jednotní a připravení, protože od této chvíle budete stát proti Aen Danara – Stínům Danara jen sami za sebe. Oni vědí, že poslední král umírá. A čekají.”
Nemohl jsem odtrhnout svůj pohled od Yltebosu, tajemné zbraně z jiného světa.
“Proč právě já”, zašeptal jsem.
“Před mnoha lety jsem dal skrytý podnět k založení řádu Salamandra”, odvětil panovník.
“Idea dobročinnosti a spravedlnosti byla štítem pro skutečné poslání vyvolených. Dílo se dařilo a brzy byly konventy po celém jihu i severu. Příznivě působily na mocné chrámy, královské dvory i prostý lid. Za několik desetiletí by došlo k samovolnému a nekrvavému sjednocení celé země. Ale nepřítel odhalil můj záměr a chytrým tahem využívajícím lidských slabostí, zvrátil kolo osudu ve svůj prospěch. Musí mít své zástupce přímo zde na severu.”
Najednou spadla rouška slepoty a nechápavosti z mých očí. Do mozaiky zapadl poslední kámen a nový obrazec byl úplný. Jsme jen figurky osudu na velké šachovnici světa. Nekonečný zápas dobra a zla. A já, kde je mé místo v této možná poslední partii?
“Mariene”, ozvalo se v mé mysli.
“Zbývá mi sil pouze na jediný tah. V této hře mi zůstalo jen velmi málo možností. Nechám na tvé volbě, zda svolíš, abys se stál mou poslední silnou figurou.”
Ean E´alveny sklopil svůj zrak a zamířil zpět ke svému trůnu. Moudrý muž mocného národa, nesoucí na svých bedrech nezměrnou bolest svého lidu a zradu vlastní krve. Znovu jsem pohlédl na Yltebos, měl jsem dojem, že modravá záře vystupující z cizích run, jemně obaluje celé tělo meče. Je správné pozvednout ducha všech rozumných bytostí. Ať jsi elf, člověk či horal, všichni máme stejné právo na důstojný život. Levou rukou jsem opatrně uchopil rukojeť zbraně. Málem jsem ji leknutím upustil, když se jílec jako živý okamžitě přizpůsobil mé pětiprsté dlani. Cítil jsem v ruce jeho pulsující energii a zároveň byl naplněn pocitem cizí síly. Přistoupil jsem k trůnu a poklekl před posledním králem Danara.
V jeho ruce se objevila jednoduchá čelenka z matného kovu. Než mi ji nasunul na čelo, pronesl: “Aen Danara vládne podobnými silami, tento šperk zabrání tomu aby tvá mysl byla otevřenou knihou pro nepovolané. Předám ti taktéž něco málo se znalostí mého lidu, abys lépe obstál v tomto nerovném zápase. Zbytek bude pečlivě ukryt až do doby, než budou všechny rozumné bytosti natolik zralé, aby mohly přijmout tyto vědomosti a porozumět jim.”
Čelenka chladivě přilnula k mé hlavě a tok cizích myšlenek v mé mysli ustal. Potom mi král přiložil své prsty na spánky. V jeho očích jsem spatřil teplo a světlo otcovského porozumění. Trůní sál se zachvěl, rozostřil a zmizel.
Vnímal jsem šum stromů, cvrlikání ptáků. Čerstvý poryv větru osvěžil mou tvář a já otevřel oči. Stál jsem na suchou travou porostlém návrší, mezi rozpadlými mohylami a nemocnými stromy. V dálce pode mnou se stáčely k obloze proužky dýmu z vesnických komínů.
Co asi Jula a Borek? Zavzpomínal jsem na nedávnou zkušenost. Na chvíli jsem měl pokušení se do vsi vrátit. Za mými zády zařehtal kůň. Otočil jsem se. Pár kroků ode mě se popásal statný grošák s šedivou hřívou. Byl osedlán a přes hřbet mu splýval indigový přehoz se zlatým písmenem ´S´. Někde hluboko uvnitř sebe jsem cítil vzdálenou ozvěnu tichého melodického hlasu.
“Máš pravdu starouši”, poplácal jsem to nádherné zvíře po šíji a vyhoupl se do sedla. Přivřel jsem oči a pohlédl do modravé dáli před sebou. Můj vnitřní zrak zakroužil nad krajinou a rozletěl se dál a dál, kolem vrcholků hor až k bělavým písečným břehům.
“Blíží se bouře”, pronesl jsem pomalu. “Musíme jít dál…” 

Stupně zasvěcení řádu Salamandra a hodnostní znaky
První stupeň \                                                1bílá slza
Druhý stupeň  – novic (poslušnost, služba)   2bílé slzy (křišťál)
Třetí stupeň  /                                                3bílé slzy
Čtvrtý stupeň \                                                                                    1zlatá slza
Pátý stupeň     – mladší bratr (válečné umění, nauky těla a ducha)    2zlaté slzy (zlato) 
Šestý stupeň  /                                                                                     3zlaté slzy
Sedmý stupeň \                                                                      1rudá slza
Osmý stupeň    – starší bratr (tajné nauky, moudrost knih)   2rudé slzy (rubín)
Devátý stupeň /                                                                      3rudé slzy
Desátý stupeň     \                                 1 zelená slza
Jedenáctý stupeň  – mistr (síla mysli)   2 zelené slzy (smaragd)
Dvanáctý stupeň – velmistr   pečetní prsten s diamantem
Třináctý stupeň – nejvyšší velmistr  tetování Salamandra na pravém spánku

Překlad a výslovnost:  Město Moy čti Mó; vanee čti vání; Ean E´alveny čti Én Eveny; Aen Danara čti Án Danra