Dámy v květinách

Jablko vonělo po barvách a terpentýnu a na zpocených bříšcích prstů zanechávalo šmouhy splývajících odstínů. Chvíli jej držela před ústy a vsávala podivnou směsici pachů. Milovala je. Víc než obrazy samy, víc než oku lahodící tvary a syté barvy, milovala jejich podmanivou vůni. Naposledy přičichla a zakousla se. Jablko chutnalo obyčejně až všedně. Bylo přesně v té fázi nerozhodnosti mezi možností dál setrvávat ve své nezralé kyselosti nebo na ni rezignovat a zesládnout. Pár kapiček šťávy ji steklo ze rtu na bradu. Když se ozvalo zaklepání, rychle je setřela dlaní.
„Můžete dál,“ zavolala a odložila nakousnuté ovoce na stolek pod oknem, ze kterého ještě před chvílí pozorovala ruch na náměstí.
Z pootevřených dveří vykoukla plešatá hlava, která, jak věděla, patřila panu Gerui. Měla tu čest poznat jej sotva před čtvrt hodinou, majitele malého penzionu na Place d’Alembert, ve kterém si pronajala pokoj. O co méně honosný penzion byl, o to honosnější měl jméno – hrálo všemi ideály revoluce.
„Vaše zavazadla, mademoiselle,“ jako by chtěl potvrdit jeho slova, nahrnul se do pokoje sluha s těžkým kufrem a koženou brašnou neobvyklého tvaru a rozměrů.
„Skvěle! Kufr přijde sem,“ ukázala chlapci, který se potácel pod jeho vahou. „A… ta taška na postel. Děkuji.“
Schovávaje do kapsy pár drobných, protáhl se sluha za zády pana Gerui z pokoje ven. Hoteliér zůstal nerozhodně stát na prahu, jestli nebude mít slečna nějaké speciální přání či stížnost. Lidé z města často mívali obojí. Obzvlášť takoví jako ona.
„Ještě nějaké přání, mademoiselle Lazure?“
„Bývá tu vždy takový hluk? Myslela jsem, že lidé jezdí do Argenteuil za klidem,“ nakrčila pihovatý nosík a ukázala směrem k oknu. Skleněné tabulky nedokázaly zastavit zvuky ulice. I u dveří slyšel Gerui vyvolávání trhovců a prodavačů novin.
„Přes den ano,“ odvětil příkřeji, než by bylo slušné. „Ostatně cena pokojů tomu odpovídá. Ale nemusíte se bát, že by vás hluk rušil v noci. Většina prodavačů odchází před osmou.“
„Dobře. Tak už tu nepostávejte, chtěla bych se převléci.“
„Promiňte,“ vyhrkl Gerui, utřel si zpocenou pleš a otočil se k odchodu.
„Ah, ještě něco. Vzbuďte mne před desátou. Jsem pozvána na oběd k Hoschédeovým,“ zavolala za majitelem penziónu, který už zavíral dveře.
„Jistě, mademoiselle Lazure,“ zamumlal a zavřel je docela.
Cena pokojů tomu odpovídá, odfrkla si slečna Lazure a rozhlédla se po místnosti, však to tu také vypadá jak po vykradení. A rámusu tu je, jak kdybych se ubytovala na nádraží. Rozzlobeně otevřela brašnu ležící na posteli a začala se prohrabovat jejím obsahem. Byla tam naskládána plátna jak malá, tak větší. Seřazená byla nahodile – někdy podle autorů, jindy podle zobrazených témat nebo použitých stylů. Přejížděla po nich prsty a zastavila se teprve, až našla jedno s vázu plnou slunečnic. Vytáhnout vázu z obrazu trvalo sotva pár sekund. Přejela po ní kritickým pohledem, přerovnala pár květů a postavila ji na stolek vedle rozjedeného jablka. Z toho upoceného plešouna ji na něj úplně přešla chuť.

* * *

Dotek štětce zanechal na plátně jen nepatrnou stopu. Žádný dlouhý tah, žádná linie. Štětiny rodící se obraz sotva políbily. Nenápadný zásah však dotvořil klobouk paní Hoschéde, která s poněkud podmračeným výrazem hladila růžové květy. Keř jimi byl doslova obsypán. Omamně voněly a paní Hoschéde lechtal pyl v nose. A bolely ji nohy. A záda. A byla rozzlobená. No možná ne úplně rozzlobená, rozhodně však rozčarovaná a zrovna v náladě být nepříjemná. 
„Monete! Slíbil jste, že do oběda budete hotov! Hosti se už scházejí a co nevidět tu bude i mademoiselle Lazure!“ hlas měla poněkud prasečí a výslovnost holky z venkova, co se snaží mluvit jako pařížská dáma.
„Lazure, Lazure… na nedokončený obraz kritiku nenapíše, ani kdyby se přetrhla. Říkal jsem, že jste to uspěchala. To ani nezmiňuji…“
„Tak nezmiňujte! Neřekla jsem vám to, protože byste její návštěvu odmítl!“
„Taky vím proč. Charivari čtou jen snobi,“ zahuhlal muž za obrazem.
„Dělám to kvůli vám, Monete! Potřebujete už prodat nějaký obraz. A to se bez slušné kritiky neobejde. Sám jste to říkal. A navíc, mademoiselle Lazure často obraz koupí, i když jej v časopise nevynese nijak vysoko. Říká se to o ní přeci, ne?“
„Koupí,“ odpověděl hlas zpoza obrazu. „Za pakatel.“
„Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše,“ podotkla paní Hoschéde. To už úplně vypadla z role a stála s rukama v bok, nasupeně zírajíc na stojan s obrazem. „Monete? Posloucháte mě vůbec? Říkám…“
„Vím, co říkáte a jistě… máte pravdu, ostatně jako vždy. Jen se prosím vás postavte do pozice nebo to opravdu nikdy nedokončím.“
„Já se z vás zblázním,“ zafuněla a vrátila se ke květinám.
„Chvíli s tím prosím počkejte. Tak. Ještě chvíli, chviličku. Dobře, teď už se můžete zbláznit dle libosti. Obraz je hotov.“
„Opravdu?“
„Vy mi nevěříte?“
„Vám se nedá věřit,“ odpověděla a utrhla květ, kterého se celé dopoledne pouze lehce dotýkala. Ušklíbla se, když jí to nepřineslo kýžený pocit zadostiučinění a hodila ho na zem. „Pojďte, všichni jsou už u stolu.“
„To se na to ani nepodíváte?“
„Viděla jsem to včera. A ostatně důležité je, aby to viděla ta Lazure. Viděla a pochválila. Pochválí to, Monete?“
„To sotva,“ odpověděl muž a vystoupil zpoza stojanu. Ruce špinavé od barev si utíral do hadru napuštěného rozpouštědlem. „Ta ještě nikdy nic nepochválila.“

* * *

Oběd byl vynikající, konverzace plytká a smích nucený. Ostatně jako ve všech společnostech, kde se lidé snaží tvářit obeznámeně s věcmi, o kterých ve skutečnosti nevědí vůbec nic. Anne, ostatními se zdrženlivým odstupem nazývaná mademoiselle Lazure, ale nečekala nic jiného. S podobnými skupinami obědvala už dříve a jen málokdy byla tabule tak vybraná. Když utichlo cinkání příborů, všichni pochválili kuchařské umění paní Hoschéde, i když nestvořila ani návrh menu. Ta husička se ještě červená, pomyslela si Anne, a jak u toho kouká na Moneta. Ach můj bože, příteli, manžel není ani churavý a ona si připravuje další chomout.
Zato malíř sám byl jiný než zbytek stolovníků. Mlčel. Tedy většinou, alespoň pokud nebyl přinucen promluvit. A to byl jen občas. Lidé neradi mluví s odborníky, často se pak cítí trapně. A mračil se. Tedy většinou, alespoň pokud se nemusel zasmát nějakému z nejapných vtipů. S černým plnovousem a bílou košilí umazanou od barev vypadal jako temný mág převlečený za pouťového iluzionistu. A oči měl uhrančivé, černé jako uhel, pohled pronikavý a pichlavý. Anne si dokázala živě představit, jak kolem něj paní Hoschéde pobíhá a prasečím hláskem volá: „Ach Monete, vy jste ďábel, démon!“ To by jí bylo podobné.
„Nu,“ tleskla paní domu, „než přinesou dezert, mohla by se mademoiselle Lazure podívat na obraz našeho drahého umělce.“
„Jistě, proto tu jsem,“ odvětila Anne stručně a počkala, než se Monet zvedne a nabídne jí rámě.
K obrazu schnoucímu na slunci kousek od růžového keře se vydali mlčky. Jen pod podrážkami bot jim šeptal písek cestičky vinoucí se mezi úpravnými záhony. Anne neměla náladu nic říkat a navíc tušila, že Monet je dost nerudný, aby přešel její snahy o konverzaci mlčením. Vlastně proto jí byl sympatický. Ale jen trochu. Zastavili se před stojanem a mlčeli dál. Na plátno se dívali dlouho. A každý pochopitelně zcela jinak.
„Madame Hoschéde má oči jen pro vás, Monete,“ poznamenala nakonec Anne dál upřeně sledujíc v barvách zachycený výjev.
„Cože?“
„Při jídle se neopomněla pochlubit, že předobrazem tohoto díla se stala ona. Ale všimnout si, že ve skutečnosti nebyla tou, kterou jste namaloval, to už bylo nad její… síly.“
„Já opravdu nevím, o čem to zatraceně mluvíte,“ ohradil se Monet, kapičky slin rozhorlením vyletující z úst uvízly v houštině černých vousů.
„Jak se jmenuje?“
„Dáma v květinách,“ zamumlal a otřel si vlhký knír.
„Ne, nemyslím ten obraz. Myslím tu ženu.“
Mlčel. Dlouho. Tak dlouho, až si myslela, že neodpoví.
„Camille. Je mrtvá. Moje žena. Teď už jste spokojená, mademoiselle Lazure?“ korektní oslovení neznělo z jeho úst slušně ani trochu.
„Byla krás… Ale ten obraz je mazanice, drahý Monete. Do Salonu se nedostane, to vám přeci musí být jasné. Je to jen impressionismus, dojmy a nic víc.“
„Stará písnička, Lazure. Přiznám se, že jsem nic jiného nečekal,“ bontón vzala veta.
Anne přikývla. Teď přišla řada s mlčením na ní. Byla to součást profesionální techniky, kterou by, i kdyby chtěla, nebyla schopná potlačit. Když vypadáte, že se rozhodujete, kývnou na cenu rychleji. Ale tentokrát byl důvod prostší. Jednoduše se jí nedostávalo slov.
„Koupím ho,“ vypadlo z ní nakonec.
„Není na prodej,“ odsekl malíř a otočil se na podpatku. Když vyrazil zpět ke stolu, opět zaskřípal písek cestičky.
„Počkejte! To se ani nezeptáte na cenu?“
Neotočil se. Zůstala u obrazu sama, ohromená a zmatená zároveň.

* * *

Není na prodej. Ta slova jí hučela v hlavě po celý zbytek náročného dne. Jako písty továrních strojů, jako motory parníčků brázdících líné vody Seiny. Není na prodej. Opakovala si je pořád a sotva vnímala brebentění jedlíků věnujících se dezertu. Sama se ho sotva dotkla. Není na prodej. Ze sklenice s naředěným vínem sotva usrkla. Není na prodej.
Anne už spala s mnoha muži, když chtěla nebo když to situace vyžadovala. Postavení vážené kritičky časopisu Charivari něco stálo, obzvlášť když byla žena. A pokud se peněz nedostává, zůstává už jen jediná měna, kterou se dá zaplatit. Ale ten mazal, kterého dnes viděla poprvé, ten malíř, ten umělec, ten Monet nakreslil první bytost – dívku, do které se Anne zamilovala. Camille. Není na prodej. Tovární stroje po tisící protočily nemilosrdné písty.
Vlažné rozloučení s polibky na tvář a rádoby přátelskými úsměvy se pro ni stalo rituálem vysvobození. Když konečně opustila dům manželů Hoschédových a nasedla do drožky, ulevilo se ji. Drkotání kol a skřípění postrojů pročistilo hlavu a vyhnalo opar zbytečných myšlenek. Ozubená kola dlouho pěstěného praktického rozumu zapadla na svá místa. Když se dala do pohybu, začal se rodit plán.
Po schodech malého penzionu na Place d’Alembert, penzionu jehož jméno hrálo všemi ideály revoluce, už vycházela v hlubokém zamyšlení. To ji neopustilo, ani když o pár hodin později otevřela vstupní dveře a vyklouzla do ulic zalévaných prvními vlnkami šera nastávajícího přílivu noci.

* * *

Nic neumí dávat zaráz tak horoucí a mrazivé polibky jako strach. Cítila jeho milenecké dotyky, jemné, ale přesto vhánějící krev do žil. Přejížděl jí podél páteře v náhlých záchvatech zimnice a horečky. Potila se a třásla chladem zároveň. Čtvrť rozkládající se na levém břehu Seiny nechala za sebou i s jejími úzkými uličkami a ve spěchu se balícími stánkaři. Prošla kolem nich bez povšimnutí, panička na večerní procházce. Bez muže, takže spíš stará panna než panička. Argenteuil bylo slušné městečko, nebála se. Minula složitou konstrukci železničního viaduktu, napínající se přes řeku napravo od mostu, přes který ji překročila ona. Přešla nábřeží, zlaté cákance světla pohupující se na vlnkách jako olejové skvrny jí neučarovaly. Byla hluchá k vrzání lan poutajících lodě k molům a k narážení bójí o borty, k šumění vody a utichajícímu křiku racků. Byla hluchá ke světu. Hlavní ulici vroubenou vilkami boháčů opustila těsně před domem Hoschédeových. Uhnula na úzkou stezku stísněnou mezi dvěma ploty. Zahradu schovanou za bílými plaňkami neznala a nezajímala ji. Tou za modrými se procházela sotva před několika hodinami.
Skrčila se za brankou vedoucí ze zahrady do bludiště mezer, škvír a cestiček mezi pozemky. Měsíc ještě nestačil ze země vysát všechno teplo. Začala se potit. Pod šaty byla oblečená do jednoduchých kalhot a košile. Vytáhla je sotva před hodinou z jakéhosi obrazu, který jí nepřipomněl ani autora, ani částku za kterou mu od něj ulehčila. To se jí nestávalo. Měla na malíře skvělou paměť, patřilo to k její práci. Oblečení však stále vonělo po barvách a terpentýnu a dávalo tak najevo svůj zvláštní původ. Nasála tu vůni, jako když someliér zkouší vinný buket. Uklidňovala ji. Přestala se třást.
Dům za hradbou plotu byl tichý a klidný, ale ještě nespal. Zářil do noci štěrbinami oken a maloval tak na trávník a záhony žluté pruhy světla. Anne seděla, zády k němu s koleny přitaženými k bradě. Občas se otočila, aby dírou po suku nahlédla, jestli budova už potemněla. Hlavu měla úplně prázdnou. Jako kdyby jí večerní vánek vyfoukl všechny myšlenky ven. Musely se z ní trousit celou cestu až na tohle místo, a kdyby jim někdo uměl naslouchat, určitě by se pro něj staly jasnou stopou táhnoucí se městem.
Jako sfouknutá svíčka dům naposledy zablikal a zhasl. Přes oslepené oči oken se přetáhla víčka tmy. Anne vstala. Branka nevrzla, i když od ní přesně takovou schválnost očekávala. Panty byly dobře naolejované a čepy se v nich otočily bez sebemenších protestů. Sláva spolehlivému služebnictvu. Zahrada, která ji najednou obklopila, byla proměněná. Veselé barvy zmizely a ze záhonů květin a růžových keřů zbyly jen světlejší či temnější chuchvalce stínů. Písek cestičky jí však pod nohami šeptal stejným hlasem jako ve dne. Chtěla před tím skřípavým hlasem zavřít uši. Říkal, aby se otočila a odešla, dokud může.
Došla ke dveřím. Zdálo se, že na ni vyjeveně civí ze stěny obrostlé popínavým vínem. Překvapeny tou nezvanou a nevítanou návštěvou se proti ní ohradily zapadlým trnem zámku. Byla na to připravená. Tedy očekávala, že se s tímhle problémem potká, ale jistá svou schopností jej překonat si nebyla. Přejela třesoucími se prsty po chladném okruží klíčové dírky. Co jsi, zeptala se, když prsty vstřebávala její tvar. „Co jsi, klíčová dírko?“ Zhluboka se nadechla a zatáhla. Ne rukou, ale myslí. Setkala se s odporem, tuhým, ale přesto postupně povolujícím. Nebylo to jako tahat květiny z pláten mistrů. Kdepak. Zabrala. Nejdřív ucítila v dlani očko a potom celý klíč. „Obraz klíče, to jsi,“ odpověděla si sama na otázku a úlevou se málem rozesmála. Odemknout šlo lehce a obešlo se to jen s dvojím tichým cvaknutím. 
V ústrety jí zívla prázdná chodba. Vitráží nad vstupními dveřmi do ní z ulice proudila trocha světla z pouličních lamp a ředila tmu v řídkou kaši šera. První krok na nepřátelské území trval snad celou věčnost. Podlaha však tiše vstřebala její kroky. Nevrzla. Anne vybojovala těžkou bitvu a donutila se nadýchnout. Vzduch jí šramotil v krku, jako by se mu nechtělo dovnitř. Na chvíli se lekla, že to sípání probudí celý dům.
Cesta vilou Hoschédeových se pro Anne proměnila v sérii dveří, ke kterým přikládala ucho a naslouchala oddechování spáčů, a chvíle strachu. V těch se pomalým šouravým krokem přesunovala se zatajeným dechem čekajíc, kdy některé z prken konečně povolí a zavrže. Dům ale stál při ní a zřekl se všech zlomyslností kromě jediné. Všechny dveře byly zavřené a ona v ani v nejmenším netušila, za kterými schovává Monet své poklady.
O schody na půdu zakopla doslova náhodou. Špička boty se jí zasekla o hranu prvního z nich, když se šla podívat, jestli obrys v koutu není přístěnkem plným obrazů. Nebyl. Zuby jí cvakly, když čelistí narazila o zábradlí. Svalila se na dřevěné stupně a žuchnutí otřáslo domem. Aspoň Anne to tak připadalo.  Náraz vyrazil dech z jejich plic jako rána kovářským kladivem. Snažila se ho popadnout a zároveň jej nenabrat příliš hlasitě. Vrzly dveře.
Jednou, když byla malá, šla v noci krást do kuchyně cukroví. Musela přistavit židli a stoupnout si na špičky, aby konečky prstů vůbec dosáhla na kredenc, kde sladkosti ležely. Měla už jich plnou jednu kapsu a hodlala začít s plněním druhé, když se otevřely dveře a vstoupila její matka. Teď se Anne připomněl pocit, který tehdy zakusila. Směs strachu a lítosti. Ne lítosti nad tím, že chtěla krást cukroví, ale že ji u toho dopadli. Bylo to jako žluč, která stoupne nejen do krku, ale rozlije se po celém těle.
Kroky bloudily halou. Přes tlukot srdce dunícího jí v uších je stěží slyšela. Nedokázala odhadnout, kde jsou a jestli nemíří k ní. Anne se bála ohlédnout, ale ještě víc se bála zůstat nehybná. Najedno zvuk utichl, zůstal jen její zběsilý tep. Představa, že za ní stojí Monet a dívá se, jak strnule leží na schodech zaplavila Anne mysl jako povodeň. Dusila ji. Donutila se pohnout, posunout se pomocí kolen a loktů o schod výš. Na krku ucítila poryv vzduchu. Někdo se po ní natáhl. Zpanikařila a vyrazila kupředu.
Třísky z desek schodiště se jí zadíraly pod kůži, hrubý povrch rozdíral látku kalhot a do krve dřel kolena pod ní. Plazila se dál, s urputnou vytrvalostí překonávala další a další schody. Strach jí nedovolil se zvednout, přestat se plazit. Jako balvan ležel Anne na zádech a tlačil břicho k zemi. Netušila, jak to, že na košili ještě necítí tvrdé sevření ruky. Byla si jistá, že až to přijde, zalechtá ji v nose také zápach ředidla. Neucítila však ani jedno. Jako tonoucí, který se konečně dostal na břeh, se vyškrábala za hranu schodů a s dechem zadřeným v krku se svalila na podlahu. Místo ředidla jí v nose začal dráždit prach půdy. Kýchla a nad tím zvukem se málem rozplakala.
Jediné ohlédnutí Anne potvrdilo starou pravdu, že nejstrašnější přízraky dokáže vykouzlit jen zjitřená lidská fantazie. Schody pod ní byly prázdné, v otvoru, kterým ústily do prostory schované pod střechou, nezahlédla žádnou rozšklebenou tvář. Nebyl tam černý plnovous a pichlavé oči temného mága Moneta. Anne netušila, jestli kroky v hale byly také pouhým dílem její představivosti, ale pot, který ji polil při vzpomínce na ně, byl opravdový víc než dost. A to jí stačilo.
Anne vstala a oprášila si rozbitá kolena. Prsty jí ušpinila mazlavá směs špíny a krve. Odřené lokty pálily, ale ona si té bolesti nevšímala. Pálení odešlo kamsi pryč a ona slyšela jen jeho vzdálené volání. Všímala si pouze obrazů. Byly všude kolem ní, plátna vypnutá v jednoduchých dřevěných rámech. Plátna plná dojmů, plná magie okamžiku. Na jednom rozeznala železniční viadukt, na jiném pár procházející se po Argentuilském nábřeží. Vzadu zastrčené loďky brázdící pomalé vody Seiny. Stály tu na půdě jako opilci opření o bedny nebo podpůrné střešní trámy. Neschopní sami se udržet na nohou.  Když pršelo, Monet je určitě chodil přikrývat, aby je ochránil. Až úplně vzadu stál jeden, schovaný pod rubášem promaštěné látky, i když nebe bylo jasné. Věděla, co se pod tím závojem skrývá. Přišla k němu, zatáhla za okraj a nechala látku s tichým zašustěním spočinout u paty obrazu. Srdce jí začalo vyhrávat staccato.
Pot jí tekl po čele a tvářích a spolu se slzami za sebou nechával stříbrné cestičky. Dívka stála pořád na svém místě, dotýkajíc se růžového květu v zahradě, stejně jako madam Hoschédeová. Ale nebyla to ona. Ta z obrazu, Camille, byla mnohem hezčí a smutnější. Anne přejížděla pohledem i prsty po její tváři a křivkách těla skrytých za hradbou nadýchaných šatů. Když nabrala dost síly, zkřivila tvář úsilím a zatáhla. Camille dál upírala smutné oči na květ. Anne byla zoufalá, bezradná a na konci svých sil. Nepřišla sem zbytečně. Nechtěla. Nesměla odejít sama. Vrhla se proti obrazu a objala jeho rám pažemi. Hledala u něj oporu, povzbuzení nebo naději. Nenašla ani jedno, jen pevnou masu dřeva a vypnutého plátna pod rukama. Udělala to poslední, to co ještě nikdy. Nezatáhla rukama, zatáhla celým svým tělem. Zatáhla srdcem. Cítila, jak jí s tím posledním vypětím unikají z těla poslední pramínky síly a vůle. Jako dětské ručky se bezmocně natahují po ženě z obrazu. Před očima se jí zatmělo, ruce sevřené kolem rámu povolily a Anne odklopýtala dozadu. Točila se jí hlava a ve tmě před očima vycházely hvězdy. Upadla by. Podepřely ji ale ruce – jemné, vonící barvami a terpentýnem. Místo Camille zbylo na obraze prázdné místo. Temné, jako díra do noci.

* * *

Na cestu zpátky do penzionu na Place d’Alembert si pamatovala pouze v obrysech a záblescích. Vzpomínala si, že nejdřív běžely, chvíli šly a pak se na sebe dlouze dívaly v místě, kde byl slyšet hlas Seiny. Mlčely. Potom zase natáhly nohy k rychlé chůzi. Nepamatovala si z té cesty moc, ale z jejich prvního milování si dokázala vybavit každý, byť sebemenší detail.
Byla jako Monetovy obrazy, první dojem. A spousta lidí tvrdí, že právě ten bývá nejdůležitější. Když ji Anne viděla na plátně poprvé, rozhodně si nepředstavovala zdráhavou, stydlivou a chladnou dívku. Naopak. A takovou ji z obrazu vytáhla. Když se poprvé políbily, napadlo Anne, že Monet by si tentokrát zasloužil dobrou kritiku. Skvělou kritiku. Nemluvily, věnovaly se jedna druhé beze slov a vyznání.
Cítila její kůži pod prsty, jemnou a pružnou, vůni celého jejího těla, kterou tak zbožňovala. Barvy a terpentýn, točila se jí z ní hlava. Nenadechovala se jí, nasávala ji celým tělem, každičkým pórem. Splynuly spolu. Vášnivě se rozdávaly a s vděčností a něhou přijímaly jedna druhou. Laskání, nejdřív líné a něžné, nabylo na intenzitě. Propalovaly se do sebe, bublaly a vyvřely.
Milovaly se mnohokrát, dokud se jim nezačalo chtít spát. A ještě několikrát poté. Se semknutými víčky, zhluboka oddechující a zpocené je zastihly až první paprsky slunce.

* * *

Probuzení bylo vlhké a vonělo hlínou. Zastudilo ji na tváři sotva pár hodin poté, co zamhouřila oči. Mělo podobu rosou provlhlých šatů, které Anne zlehka dolehly na obličej. Rukou si je stáhla ze spánkem slepených očí. Monet seděl v nohách postele a pohled upíral kamsi vedle ní. Anne zamrkala, aby vyhnala ospalky zpod víček. Vůbec nechápala, co malíř dělá v jejím pokoji. Pochopila až tehdy, když hledajíc oporu zašátrala rukou po posteli a dotkla se ženy ležící vedle ní. Jako kolotoč hýřivých barev jí proběhly před očima události předchozího dne a pochopila.
„Jak jste…“ Monet ji odbyl nedbalým pohybem ruky.
Malíř Anne věnoval sotva zlomeček své pozornosti. Vlastně nejen jí, všechno okolo něj jako by zmizelo, stalo se nepodstatným a vzdáleným. Pravidelnými pohyby si pročesával vousy násadou od štětce a sledoval Camille jak leží, jak dýchá, jak spí, jak žije. Čekal, že uvidí leccos, když vstupoval do ložnice slečny Lazure, svině Lazure, jak jí říkal v soukromí svých myšlenek. Svým způsobem čekal i tohle. Co však neočekával ani v nejmenším, byla hluboká prázdnota, kterou při tom pohledu pocítil. Hrozil se, že jej pohltí, že se v ní utopí a zalkne. Jak se díval na Camille, mrtvou Camille, oplakanou Camille ležící na posteli a tak zatraceně živou, cítil, že ztrácí víc, než když před lety hodil první hrst hlíny na její rakev.Ten pocit v něm probudil nepoznanou tvrdost.
„Jak jste…“ zkusila znovu Anne položit svou otázku a tentokrát ji nikdo nepřerušil.
Zmlkla sama. Najednou přesně věděla, jak ji Monet našel, a otázka se stala zbytečnou. Vzpomněla si na ten zvláštní pocit, pocit, že jí vítr vyfoukl všechny myšlenky z hlavy. Vzpomněla si na předtuchu, že kdyby je někdo uměl sledovat, táhly by se pro něj ulicemi jako jasná stopa. Jako zářivá linka. Netušila, jak je to možné, ale Monet musel zachytit odvíjející se sled jejích poztrácených úvah a jako Ariadninu nit jej sledovat až k cíli. A teď tu seděl, díval se na svou bývalou manželku a vypadal… „Dutý,“ prolétlo Anne hlavou. „Jako vydlabaná tykev.“        
„Tak jste ji prostě ukradla, Lazure. Žádná námaha se smlouváním, co? Z šejdířky rovnou zlodějkou, blahopřeji. Úctyhodnou kariéru jste to udělala.“
Monetův hlas byl lhostejný, bez emocí a beze vzteku. Plynul, stékal, ale zároveň skřípěl v uších, jako by jeho proud s sebou nesl naplaveninu drásavého štěrku.
„Nebudu se omlouvat,“ odvětila a přitáhla si pokrývku pod bradu. Uvědomila si, že celou dobu ukazovala Monetovi, čím ji příroda obdařila. To gesto působilo v její situaci nemístně puritánsky. „Bylo by to zbytečné a pošetilé.“
„Pošetilé, to by tedy bylo a zbytečné ostatně také,“ přestal si malíř pročesávat vous a místo toho začal štětcem poklepávat o stehno. „Camille, půjdeme. Mademoiselle Lazure nás laskavě doprovodí. Mám pro ni nachystané jedno plátno, přímo pro ni, má drahá, a vsadím se, že tohle se jí bude líbit.“
„Nikam nepůjdu a ona…“
Byl rychlý. Nečekaně rychlý vzhledem k tomu, jak mohutný to byl muž. Hrubě ji chytil za zápěstí a trhnutím vytáhl z postele. Přikrývka, kterou v podivné parodii cudnosti ještě chvíli svírala v ruce, jí sklouzla ke kotníkům a zanechala ji nahou jako prst. Mezi žebra se jí zaryla špičatá strana štětce. Na kůži po sobě zanechala zarudlou stopu rozedřené kůže. Ta zbraň, jestli se tak malířská pomůcka dala vůbec nazvat, jí připadala směšná a strašná zároveň. Skrývala se v ní tichá výhružka.
V té strnulé chvíli, kdy spolu stáli spojeni jen rukou a štětcem, v té chvíli, kdy byl Monet ještě ztuhlý překvapením nad svým činem, v té chvíli zachytila Anne Camillin pohled. Nepoznávala ho. A bála se. Potom se Monet sklonil nad Annino ucho a zašeptal, aby se oblékla. A věci se zase daly do pohybu.

* * *

Vedl Anne před sebou usměrňujíce její pohyby jen lehkým tlakem štětce. Camille cupitala za nimi. Z penzionu je vyprovodilo zablýsknutí pleše pana Gerui, když se Monetovi podlézavě ukláněl na rozloučenou. Anne zajímalo, kolik mu byl schopen Monet dát jako úplatek. Podle jeho finanční situace moc ne, ale podle pohledu hoteliéra tu hrály větší roli osobní antipatie než peníze. Přes práh penzionu překlopýtali rovnou na náměstí. Ceduli s názvem hrajícím všemi ideály revoluce nechali za sebou. Monet schoval štětec do kapsy a chytil ji za loket. Stisk měl jak kovářské kleště. Vlekl ji mezi trhovci a nakupujícími. Všichni jim uhýbali z cesty nechávajíce prostor i pro nešťastnou Camille. Jakmile zmizeli za rohem, začala se opačným směrem šířit šeptanda.
Ani tentokrát si procházku městem nevychutnala. Monet natáhl nohy a ji vlekl za sebou jako kus hadru. Pajdala přes díry v dlažbě a lidé se za nimi ohlíželi. Kroutili hlavami a spěšně uhýbali pohledem, když se po nich Monet otočil. Anne za sebou stále slyšela Camillin, od námahy se zrychlující dech, ale bála se otočit, aby neupadla docela. Měla dojem, že Monet by jí nedopřál čas na to se zvednout. Táhl by ji za sebou.
Do domu, který se mu stal v Argenteuil azylem, vtrhl jako velká voda. Povodeň co nebublá silou z řetězu utrženého živlu, ale jen se valí a studí až tuhnou kosti. Ve vstupní chodbě minul paní Hoschéde. Nechápavě sledovala malíře a dvě ženy, které vtrhly do jejího příbytku.
„To je ale nečekaná návštěva…,“ vyjekla prasečím hláskem a uskočila Monetovi z cesty.
Ten se po ní ani neohlédl a vyrazil po schodech nahoru. Anne zapackala na stupních a musela se opřít o zábradlí, aby nespadla.
„Mademoiselle Lazure se rozhodla, že koupí některý z mých obrazů, viďte?“ využil Monet chvilky, kdy se musel zastavit.
„Ale to je…“
Co to je, už Anne neslyšela. Monet jí protáhl přes chodbu v druhém patře a nahoru po dalších schodech na půdu. Když i Camille stanula na prkenné podlaze, zaklopil padací dvířka a přivlekl na ně starou, zaprášenou truhlu. Musela být určitě starší než samotný dům.
„Co chcete dělat?“ podařilo se dostat Anne ze ztýraného hrdla. Pálilo ji po té divoké cestě městem a sotva popadala dech.
„Říkal jsem, že tu mám plátno přímo pro vás, Lazure,“ otočil se na ni Monet a jeho hlas zazvonil ledem.

* * *

Anne se dívala na vypleněnou Dámu v květinách. U paty stojanu, ve kterém byl obraz uchycený, se pomalu skládala látka, již z něj Monet s teatrální úklonou strhl. Zářil na ztemnělé půdě, nepřirozeně, nepatřičně. A lákal pohled. I když se na něj Anne nechtěla dívat, i když se od něj odvrátila, v koutku oka jí vždy probleskla ta temnota vykradeného obrazu. Temná prázdnota, která zbyla po Camille, jako by ji chtěla vtáhnout. Nechápala.
„Mám od vás koupit tohle plátno, Monete? Chcete, abych ho koupila?“ ohlédla se po malíři, který právě zarazil šroubovák pod okraj víka plechovky s barvou.
„Koupit? Ne… ne, kdepak. Požádal bych vás jen, abyste mi stála modelem. Ten černý flek, který po vás zbyl, by byl pro kritiky asi příliš velkým oříškem, víte? Chci, aby se dostal do Salónu,“ usmál se, když víko s tichým puknutím povolilo a odskočilo na podlahu. Zavoněly barvy a terpentýn. „Budete na obraze, drahá Lazure. Poprvé?“
„Poprvé,“ přikývla Anne. „Ale proč já? Měl vám připomínat Camille.“
„Camille z obrazu je jiná, Lazure. Ta, co tam sedí, není moje žena. Víte to vy a vím to i já. Je to vaše představa, váš dojem.“
Najednou dostala Anne strach. Větší, mnohem větší, než když ji vytrhl ráno ze spánku a z postele. Netušila proč, ale byl tam. Přebíhal jí po zádech, nožkami studil kolem páteře a chladnými prsty svíral žaludek.
„Nechci na tom obraze být,“ zašeptala.
Neodpověděl, nehádal se. Jen odložil otevřenou plechovku na stolek a dlouze se na ni zadíval. Pak se pohnul. Opět tak překvapivě, znepokojivě rychle. Chytil ji za paži a silně s ní smýkl. Upadla a narazila si kolena. Klobouk, dosud nasazený nakřivo, Anne spadl z hlavy docela. Pak jí dal facku. Dopadla tvrdě a srazila Anne k zemi. Pálila ji tvář, ale víc hanba, protože ji rozbrečel. Slza se váhavě překulila přes víčko a na zarudlé pokožce nechala mokrou cestičku. Monet Anne věnoval další dlouhý pohled. Camille, choulící se u starobylé truhly, tiše vyjekla.
„Budete stát v pozici, Lazure, rozumíte? Nechci vás znovu bít, i když si to zasloužíte.“ Anne na chvíli zaváhala, ale pak se postavila na nohy. Vzpomněla si na obraz, na to, jak vypadal předtím, než jej vykradla. Vztáhla ruku, jako by chtěla pohladit neviditelný květ. „Skvěle! Určitě to bude lehčí pro nás oba, jestli se nebudete zbytečně hýbat, Lazure. Ať ucítíte cokoliv.“
„Monete! Co to má znamenat? Co bych měla cítit?“
Camille se krčila nedaleko vikýře a s rukou přitisknutou na ústa pozorovala divadlo. Monet jen přiložil prst ke rtům.
„Šššš… chovejte se jako dáma, Lazure, jako dáma a ne jak uřvaná holka. S hrdostí, Lazure, se stejnou hrdostí s jakou jste se mnou mluvila včera, no tak? Nejde to?“
Anne zavřela oči. Nemínila odpovídat, ale ani dál ječet. Netušila, co se to děje, ale zaplavila ji vlna zvláštní odevzdanosti. Šířila se celým tělem a uvolňovala svaly. Cítila se jako panenka, se kterou si můžete hrát, můžete jí i ulomit ručičku, ale ona se bude dál usmívat.  Ten pocit byl překvapivě známý. Zažívala ho pokaždé, když líhala s muži z nutnosti. Zvedl se jí z toho žaludek, ale oči nechala zavřené, víčka pevně semknutá. Čekala, co bude dál, a znovu se začala bát.
Zaskřípění. To přisunul stojan. Naskočila jí husí kůže. Tupý úder a puknutí, zas a znova. To Monet otevíral plechovky. Nadechla se. Barvy a terpentýn. Jízda na kolotoči pocitů, které ta vůně přivolala, tentokrát nebyla příjemná. Ani v nejmenším. A poté ucítila první dotek. Byl to jen jemný, lehký pocit na nehtu pravé nohy. Potom trošku výš. A zase dál. Putoval jí po těle, pomalu, ale rozhodně. Žádné tahy, žádné linie. Jen lehké políbení štětce nanášejícího barvu. Měla chuť se zmítat, ale ovládla ji. Bylo to děsivé, ale zároveň mámivé. Když se jí štětec dotkl na nejintimnějších místech, po páteři jí přejel záchvěv vzrušení. Cítila jemné laskání štětin i přes šaty. Z úst unikl slastný vzdech. Malířova cesta pokračovala dál, pomalá, ale neustávající. Břicho, prsa, natažené ruce, krk, brada. Cítila jak barvy schnou a zanechávají po sobě slabý škraloup, křehký krunýř. Ústa, tváře. Otevřela oči.
Dívala se Monetovi do obličeje. Střídavě se díval na ni a na plátno. Když se soustředil, vystrkoval z úst špičku jazyka. Namáčel štětec do barev rozmíchaných na paletě a rozhodnými doteky nanášel barvu na černé místo na obraze. Štětec po sobě nezanechával žádnu stopu. Barvu vsakovalo vzdouvající se prázdno. Naznačil obočí a stoupal po čele. Pokračoval. Vlasy až ke konečkům.
„Uděláte lépe, když oči zase zavřete, Lazure. Nebude to tak štípat, věřte mi.“ Nechtěla, ale poslechla ho. Ucítila dotek na jednom víčku, potom na druhém. A potom nic. Svět se zatočil a zmizel. Padala, dokud pod nohama neucítila oporu pevné země. Bála se otevřít oči, jen zlehka pohnula špičkami bot. Pod podrážkami jí zašeptala pískem vysypaná cestička.

* * *

Stála v zahradě za domem Hoschédových, slunce zářilo a jeho paprsky prosvítaly okvětními plátky růží. Vypadaly až nepřirozeně krásně, jako by je viděla poprvé. Chtěla se jich dotýkat, jako by prsty dokázala květy rozehrát jako xylofon. Najednou jeden z keřů zašustěl, větvičky se rozestoupily. Na trnech zůstalo jen pár cáru čehosi, co vypadalo jako horkem se tetelící vzduch. Tráva se ohnula, někdo mířil k ní.
„Konečně se setkáváme, mademoiselle Lazure,“ hlas zvonil všemi tóny duhy.
„Kdo jste? Já… já vás nevidím,“ zakoktala se Anne. Měla chuť natáhnout se kupředu a neviditelné ženy se alespoň dotknout.
„Nepřekvapuje mě to, nikdy jste mě neviděla.“
„Kdo jste?“
„Ano, tahle otázka. V tom mám před vámi náskok víte? Protože já na rozdíl od vás, zcela přesně vím, kdo jste vy.“
„To nebyla odpověď.“
„Nebyla, ale v mém obraze mám snad právo na trochu toho tajemna,“ v té poznámce byla skrytá dobrá nálada.
„Váš obraz? Jsme v obraze? Kdo jste?“ vyhrnula ze sebe Anne.
„Tři, prý je to symbolické číslo. Tři otázky jako tři oříšky pro popelku,“ zachichotala se bytost. „Ano, je to můj obraz. Ano, jsme v něm. A když se ptáte, můžete mi říkat třeba Dobrá Kritika.“
„Dobrá Kritika? Co to má znamenat?“
„Jistě, každý obraz má nějakou. Ale my dvě jsme ještě neměly tu čest se setkat,“ odvětila Kritika.
„Jak to… jak to, že vás nevidím?“
„Nikdy jste mě neviděla, ale to není jediný důvod, drahá Lazure. Tento obraz by mne ještě příliš nesklidil. Není úplný. Nedodělek. Něco mu chybí, chápete?“
Anne sebou trhla, jak si na něco vzpomněla.
„Camille! Zůstala tam s ním!“
Zase to podivné tetelení, jak z léta nad cestou. Anne se podívala, kam se jí Kritika snažila ukázat. Stál tam obraz uchycený ve stojanu. Působil stísněným dojmem. Půda, Monetova medvědí postava a Camille, sedící na truhle s tváří v dlaních.
„Určitě víte, co dělat, mademoiselle Lazure,“ zašeptala jí kritika do ucha.
Věděla. Už to jednou udělala a věděla jak na to. Zatáhla srdcem.

* * *

Monet zavřel oči a nadechl se, chtěl ji utěšit, chtěl ji uklidnit, ale nenacházel slov. Když oči otevřel připraven promluvit, zjistil, že není ke komu. Zůstal na půdě sám. Zprudka se otočil a zadíval na obraz. Pohled mu oplatily Dámy v květinách.