Skvělá povídka Jarka Mosteckého se odehrává v drsném prostředí sibiřského lágru, kde máme možnost seznámit se s hrdiny, kteří sice nemají na výběr, ale apatie rozhodně není jejich vlastnost. Delší povídka je rozdělena na dvě části.
Ostnaté dráty ozdobily namrzající krupičky sněhu a chomáče tuhé trávy, které ještě včera opatrně vykukovaly mezi zbytky tajícího sněhu, přes noc přikryla nová nadílka.
Teď už zase bylo hezky, ani stopy po sněžení nebo po mlze… Vztekle jsem si uplivl. Nevypadalo to vůbec dobře. Maxim sice tvrdil, že přijde bouře, ale opravdu tomu nic nenasvědčovalo. I dozorce z ochranky na strážní věži měl rozepnutý plášť a až odtud bylo vidět, že si už odepnul od límce kožešinu… Na pláně Tajmyru přicházelo jaro…
“Do dvou hodin je tu fujavice!” ozval se za mnou Maximův hlas a jako by mu chtěla dát příroda za pravdu. Od hor se přihnal poryv větru a zuřivě zacloumal s utrženým vlnitým plechem na střeše rozpadávajícího se hangáru. Žádná škoda. Byl prázdný a k ničemu. Ještě před deseti lety, když se v tomhle lágru pravidelně umíralo, se tam uskladňovaly rakve s mrtvými, než se spálily…
Přelétl jsem očima po zasněžené betonové ploše, kde v těch veselejších dnech přistává vrtulník se zásobami, s ironickým úsměškem jsem zamával do kamery na sloupu před hlavním vchodem a znovu se vrátil zrakem k obloze. Byla modrá. Možná stejně jako oči evenkských žen, ale tohle jsem vědět nemohl. Nikdy jsem žádnou na vlastní oči neviděl blíž než z nějakých tří set metrů, když kmeny se stády sobů táhly kolem lágru na sever a před polární nocí zase na jih…
“Na bouřku to teda nevypadá,” zakroutil jsem hlavou a udělal pár stop do čerstvého sněhu. Zhluboka jsem se nadechl a protáhl se. Nejraději bych zase zalezl do lůžka.
“Tak si promni oči, a podívej se znovu.” odsekl mi Maxim. “Ráno při rozcvičce byl celej západ tmavej jak čertovo svědomí. Dneska to už musí přijít, jinak se Leďák zblázní…” Vyšel za mnou ven, koukl na nebe a zaklel, až se věčně zasněžené Byrranganské hory zazelenaly. “Krucinál! Počasí jak u jinýho moře…”
Zachechtal jsem se a bezděky se podíval k severovýchodu, kde takhle brzy zjara za dobré viditelnosti jiskřívaly na moři Laptěvů zimní ledovce.
Maxim si otráveně odfoukl: “Leďák už na ty uklidňující injekce skoro nereaguje. Blíží se záchvat a je to čím dál silnější. Musíme mu tu potvoru dotáhnout co nejdřív. Když ne dnes, tak zítra. Potom už bude pozdě.”
“Aby se ještě nevrhl na nás,” ucedil jsem a ušklíbl se.
“To není sranda,” uzemnil mě Maxim. “To se docela klidně může stát!” Vzal do rukou širokou lopatu a začal prohazovat sníh směrem ke skladům. Jestli se chystal očistit i přistávací plochu, měl celé dopoledne co dělat, ale jak tady taky zabít čas? Život v tomhle lágru byl synonymem nudy a stál za pendrek. Moc nepomohlo, ani když jsme ho po protestech ruské vlády přejmenovali z Gulagu na Guláš…
Zašel jsem pod přístřešek pro druhou lopatu a pustil se do práce právě opačným směrem, k bráně… Tým psychologů si už pár let lámal palici, jestli to, že po každém sněžení prohazujeme závějemi i tuhle cestu, kterou jsme se sem kdysi dostali, kterou sem dorazily vagóny s materiálem, a kterou se už do normálního světa nikdy nic nevrátí, má symbolizovat naši touhu po domově a po lidech.
Možná jo. Trochu. Hlavně šlo o to, aby nebylo tomu maníkovi, co celé dny monitoruje, co se tu děje, divný, že jsou ve sněhu ve směru od brány stopy. Nejen naše, ale ještě i zvířecí. Nikdo se nesměl dozvědět, že má Leďák problém, jinak by přišel příkaz ho izolovat… A my s Maximem nechtěli zůstat sami. Ve dvou bychom se tu pozabíjeli.
* * *
Onuce připomínaly močkou nasáklý hnůj. Páchly úplně stejně, a o to intenzívněji, čím blíž jsem je pověsil ke kamnům. Hodil jsem na rozžhavenou plotnu hrst sušeného lišejníku, abych ten zápach zahlušil, a začal si vycpávat vyzuté boty předvčerejšími novinami.
“Už jsi je četl?” zeptal se Maxim. “Píšou o…”
“…O nás?” skočil jsem mu do řeči, posměšně odfrkl a pokračoval v práci. “A copak píšou?” procedil jsem po chvíli. “Že jsme si na Vánoce ozdobili stromeček, nebo že jsme pěkně pospolu s napětím sledovali hokejový utkání? Že nás pořád ještě všechno zajímá? Že…”
“Hovno,” ozval se z palandy Leďák překvapivě klidně a jediným slovem řekl to samé, co já několika větami. Převrátil se na druhý bok a skoro okamžitě začal chrápat. Venku zaskučel vítr a zalomcoval s celým domkem.
Podvědomě jsem ztišil hlas. “Sám moc dobře víš, Maxi, že tu nikoho už nezajímá vůbec nic. Leda tak to, že na sametový fleky zabírá solná lázeň a zelená lupenka mizí sama, sotva přijdou mrazy…”
“Ale…”
Přestal jsem muchlat noviny a zvedl k němu oči. “Za těch čtrnáct let už tady leccos pamatuju…”
“Jsme tu stejně dlouho,” připomněl mi.
“No vidíš,” mávnul jsem rukou. “Jako bys je za tu dobu neznal. Když se zrovna nikde nestane nic zvláštního, novináři si vzpomenou na Guláš… Pak si nás fotí ze vzduchu, dokud je nezaženou vojáci, a je to pro ně děsný dobrodružství… Jenomže my z toho máme prd, nemám pravdu? Akorát starosti, jestli nám pošlou zásoby včas nebo jestli je to už nepřestane bavit a zasypou to tu fosforovýma granátama, ať už to všechno shoří…”
Maxim zapomněl na noviny a loupl po mně očima. “Co ti to dnes přelítlo přes nos, Borku?”
Pokrčil jsem rameny. Pustil jsem botu na zem a cucl si té hnusné pseudosangrije, co jsme si tu míchali z ruských džusů a chlebového vína. “Před chvílí mi mailovala Marta…” Ani jsem nemusel dodávat, že je to moje sestra, svoje rodiny jsme navzájem za těch čtrnáct let znali, jako kdyby byly naše. “…Ztratil se David. Včera ráno odešel do školy a už se nevrátil…”
Maxim potřásl hlavou. “Blbý…”
Zatlačil jsem chuchvalec novinového papíru co nejdál do špičky. “Kdybych neseděl v téhle díře, mohl jsem jí pomoct hledat…”
“Přestaň fňukat!” zacpal mi ústa dlaní. “Víš moc dobře, že bys víc než policie nedokázal! Navíc jsi toho kluka v životě neviděl…”
Kousl jsem ho do ruky a trhl hlavou, abych se dostal z jeho moci. “Je toho přece víc, a ty to musíš cítit stejně! Šel jsem sem s tím, že tu budu mít prvotřídní práci… Pche!” Uplivl jsem si na podlahu a znovu se napil. “Pět věcí na nobelovku jsme tu dohromady udělali, a kde je ta sláva, kurva? Ani tu cenu si nesmíme vyzvednout a dělaj to za nás jiní! Co jsme jinýho než chodící Petriho misky? A k tomu…”
Vítr se otočil a jako by se zima chtěla ještě vrátit, i když už dvěstěpadesát hodin viselo nad jižním obzorem slunce, se s největší silou opřel ze strany do domku. Kdyby nebyla jeho skořepina ukotvená do země, už bychom byli i s naším obydlím sakra dál…
Maxim jukl z okna, jak venku začíná sněhová vánice, a zase se obrátil ke mně. “Přece jenom by sis měl ten článek přečíst…” vyhrkl rychle. “Nejspíš nám zase začne služba.”
Asi čekal, že to se mnou sekne, ale zklamal jsem ho. Ledabyle jsem zmuchlal poslední arch novin a pomalu jej nacpával do špiček mých kožených bot.
Chvíli se na mne díval, a nakonec vyběhl ven. Napočítal jsem do deseti, a když se nevracel, opatrně jsem papír zase vytáhl a na koleně jej rozložil a vyhladil, jak to jen šlo.
Měl pravdu. Něco se mlelo. Z barevné fotografie se na mě dívalo sotva desetileté dítě bez vlasů a v červené bundě. Možná už kvůli té jahodové barvě vypadal ten temně zelený lišej, táhnoucí se přes holou lebku až na obličej, tak strašlivě…
S novinami v ruce jsem vyběhl za Maximem. “Co to má, sakra, znamenat?”
“Vím já?” odtušil. Stál a díval se směrem ke strážní věži u brány. Zamával rukou nad hlavou a voják v ruské uniformě mu odpověděl stejně. Byli dohodnutí. Za hodinu…
“Tak co o tom víš?” začal jsem znovu a zamával mu stránkou Izvěstijí před očima.
“Akorát to, že tenhle typ papíru ti boty zrovna dvakrát nevysuší. Musíš si počkat na Timesy… Přijdou ve čtvrtek.”
Měl jsem co dělat, abych ho neudeřil: “Hergot, podívej se na toho kluka!” zaječel jsem a zamával mu novinami před ksichtem. “To je přece zelená lupenka! Ten, kdo toho kluka fotil z takové blízkosti, už musí být nemocný taky!”
Přestal si dělat legraci a otočil se ke mně s naprosto vážnou tváří: “Ještě jsi to celý nečetl, viď?” pokýval hlavou. “Podle popsaných příznaků tam mají i námel na prstech… Vzpomínáš si? Exnul na to Forsyth před třinácti lety. Od tý doby to nedostal nikdo a jedině Forsyth tehdy vzal do ruky toho mrtvýho tvora. Nákaza přímým dotykem se srstí…” Povzdechl si. “V tý vesničce, co o ní píšou, se stalo něco podobnýho jako tady…”
Z domku se ozvalo příšerné zavytí.
“To byl Leďák. Už je to tady,” zadrmolil Maxim. “Píchnu mu haloperidol, a musíme ho připoutat k lůžku, tu hodinu už jen tak v klidu nevydrží…”
* * *
Vojáci vypadali dost vylekaně. Ačkoliv díky hustému sněžení nebylo vidět dál jak na nějakých dvacet metrů, neustále se oba rozhlíželi kolem sebe. Z kamer, zavěšených na sloupech a na střeše budov nemuseli mít strach, právě kvůli nim jsme s tímhle obchodem vždycky čekali, až nastane minimální viditelnost.
S Maximem jsme stáli domluvených třicet metrů od brány na proházené cestě a okopávali boty o kolejnice, abychom se zbavili sněhu. Staršina horečně vymotával spojovací drát z pletiva; druhý na nás mezitím mířil samopalem, jako kdybychom se chystali z Guláše uprchnout a zároveň se nervózně ohlížel pokaždé, když sebou mladá sobí kráva na řetězu trochu víc cukla. Těkal očima kolem sebe ještě vyplašeněji než ten, co rozmotával plot. Kdyby to dělali poprvé, tak bych se nedivil. I za takovýhle styk s lidmi z lágru měli slíbenou kulku a okamžité spálení.
Nejen oni, každý.
“Čto slučílos?” zeptal jsem se.
Staršina beze slova odložil vymotaný drát, vzal si provaz, jehož druhý konec byl omotaný zvířeti kolem krku, hodil ho na sníh směrem k nám a zacouval ke svému druhovi. Maxim popadl provaz do rukou a rychle a zkušeně si losí krávu přitáhl k sobě dřív, než se zvíře vzpamatuje a začne se bránit.
Teď jsme zase podle nepsaného protokolu našich obchodních setkání couvli o pár kroků my. Platit jsme nemuseli, sami si potom vždycky vybrali z dovezených zásob svoji cenu dřív, než jsme se jich my vůbec stačili dotknout.
“Čto…” chtěl jsem se ještě jednou zeptat.
Starší voják rychle uváděl pletivo do původního stavu. Teď se ale přátelsky zazubil a rozhodil rukama. “Závtra koněc, molodci…”
Maxim překvapeně zamrkal: “Čeho konec?”
“Koněc lágerja…” Dokončil práci, vstal, a zvedl ruku na pozdrav. “Do svidánija!” Podíval se po svém druhovi a přešel do angličtiny: “Do rána všechno zlikvidujte! Co z té losí krávy zbude, hoďte v pět ráno přes plot, olíznu to plamenometem…” Zapálil si cigaretu a potřásl hlavou. “Říká se, že pojedete do Lobodky…”
Vyschlo mi v krku. “Do Lobodky?”
Maxim mi položil ruku na rameno. “To je ta vesnice, o které jsme četli… Pár set kiláků na jih. Můžeme bejt rádi, Borku. Horší vystrkov než tady to už být nemůže…”
* * *
Losí kráva dlouze zabečela, jako kdyby věděla, co ji čeká. Pokusila se vzepřít provazu, ale smyčka se jí jen o to víc stáhla kolem krku…
Ohlédl jsem se a vběhl do hangáru dobře s dvacetimetrovým náskokem před Leďákem. Oběhl jsem zvíře, skočil na plošinu dopravníku a kývl na Maxima. Beze slova zmáčkl tlačítko pro posuv nahoru a plošina se pohnula…
“Už po mně šel, parchant,” dostal jsem ze sebe zadýchaně. “Ještě že mě napadlo, ho nerozmotávat úplně…”
V pootevřených vratech hangáru se objevila Leďákova silueta. Z koutku úst mu ukapávaly sliny a v očích se mu usadil nepřítomný výraz jako vždycky při záchvatu. Ten cizí, mikroskopický život v něm zase po dvou měsících získal převahu a agresivita, po týdny potlačovaná injekcemi haloperidolu, vytryskla se smrtící intenzitou. Už jsme to znali. Maxim si přichystal videokameru a já se otočil zády. Věděl jsem, co se tam dole pod námi bude dít, a neměl jsem ani tu nejmenší chuť na to koukat…
Sobí kráva vyděšeně zabečela a pokusila se utrhnout. Zbytečně. Leďák stejně jako vždycky přešel až k ní, bez zdržování si na ni obkročmo sedl, přilepil se k jejímu hřbetu, jednou rukou ji uchopil za čelist, a zavrátil jí hlavu dozadu. V bílém světle zářivek se zaleskl proužek slin mezi jeho rty. Pak otevřel tlamu… Tlamu, v té chvíli to nebyl člověk… Prudce udeřil čelem zvíře do krku a zakousl se do záhybů kůže…
Přerušovaný bekot a bučení mi trhaly uši. Leďák útočil znovu a opět mu zůstaly mezi rty pouze promaštěné žmolky línajících chlupů… Vztekle objal rukama krk zvířete, pověsil se na jednu stranu a strhl sobí krávu k zemi. Padla na něj a znovu vyskočit už nestačila.
Vyklouzl zpod ní, vyhnul se kopajícím nohám a vrhl se zuby a prsty, jako v křeči ztuhlými do podoby orlího pařátu, na její břicho. Vmžiku rozdrásal kůži a zabořil obličej do krve a vyhřeznutých střev… Už to nemělo dlouho trvat. Během záchvatu agresivity se zničilo v jeho mozku 98% bakterií, vyvolávajících záchvat agresivity. Teď bude zase skoro čtvrt roku trvat než se jejich kultury v jeho mozku znovu stanou nebezpečnými…
Otočil jsem se a podíval se dolů. Leďák, už opět při smyslech, seděl na zemi v kaluži krvi a sobích vnitřnostech, a držel si hlavu v dlaních.
“Co jestli se opravdu budeme stěhovat jinam, Maxi?”
Uplivl si z plošiny dolů: “Dal bych všechno za každou změnu, i kdyby to mělo být třeba zemětřesení…”
“Co když tam neseženeme nikoho, kdo by nám dodával zvířata pro Leďáka?” zeptal jsem se. “Budou tam cizí lidi, který nemaj tušení, co od něj můžou čekat…”
Maxim po mně loupl očima. “Dohodli jsme se, že ho neprozradíme!”
“Ale to jsme tady byli sami…” Vzal jsem Maximovi z ruky ovládání a spustil plošinu na zem. “Tak pohni, Leďáku!” křikl jsem. “Do rána má bejt všechno v cajku! Cirkus Guláš se bude stěhovat o štaci dál! Poprvé po čtrnácti letech!”
Seskočil jsem z plošiny na zem, obešel krvavou louži a vyšel jsem ven. Ani by mě nenapadlo to po něm uklízet. Jestli chce přežít, ať si to uklízí sám…
* * *
Listy vrtule zvířily sněhový poprašek. Rachot se burácivě vracel od hor na východě a do vzdálených údolí se s řevem řítily laviny uvolněného sněhu. Jako vždycky…
Hodil jsem na sebe kožíšek a vyběhl ven první. Zamával jsem pilotovi žlutým praporkem na znamení, že je nad karanténním územím a počkal jsem, až nám do nafouknutého polštáře shodí bedny s proviantem… A s novinami, samozřejmě. Byli jsme na ně zvědaví jak staré báby. Oficiálně se o naší nové misi dozvíme až jako poslední, docela jistě…
Na boku vrtulníku se odsunula dvířka od nákladového prostoru a chlápek v maskáčích sestrčil dolů bednu. Nemusel bych vidět ty noviny, a přesně v tu chvíli by mi blesklo hlavou, že se něco děje. Velitelský štáb projektu DANIEL byl prošpikovaný lampasáky. Proto bylo dopředu jasný, že když nám spadne do polštáře bedna s modrými pruhy, že se jedná o balenou vodu, červené pruhy znamenaly proviant, žluté léky… Bedna, která dnes vypadla z Mi-3, byla celá černá. Odrazila se od vzduchového polštáře, jako kdyby byla skoro prázdná, převalila se a odkutálela se stranou.
“O co jde, krucinál?” zamumlal Maxim.
“V černý bedně nám kdysi posílali rakve,” pronesl Leďák nahlas to, co nás napadlo taky.
Jenomže pak se ve dvířkách vrtulníku objevil chlápek v maskáčích znovu. Rozhlédl se po lágru a znenadání seskočil do polštáře sám. Chvíli se v něm plácal, než se mu podařilo sjet po zadku na zem a zasalutoval nám. “Hmm… Plukovník Jensen!”
“Máte na srdci i něco jinýho než tyhle zdvořilosti?” zavrčel Maxim. “Jestli ne, tak to ani nestálo za to. Odsud se už v životě nedostanete.”
“Vím, ale nezbývá mi nic jiného,” přikývl. “Hmm. Byl jsem v Lobodce, když se ještě nevědělo, o co jde. Vy už o tom víte, schválně jsme vám zařadili mezi tisk i tuhle zprávu.”
“Co se tam stalo?”
Otřásl se a mávl na pilota, aby přistál. “Nepůjdeme dovnitř? Hmm. Kvůli tomu randálu tu není rozumět vlastnímu slovu…”
Uhnul jsem mu z cesty a gestem naznačil, že může dál. Loupli jsme s Maximem po sobě očima.
“Do prdele, to je divný,” vzdychl Leďák a pomalu, jako by ani nechtěl, se šoural za náma.
DOKONČENÍ ZÍTRA
