Čtenářská povídka: Temný jezdec

Za ním praskla větvička, Durky skočil na zem, převalil se. Nad ním prolétlo stříbřité tělo. Durky vytáhl sekeru a ohnal se po druhém útočníkovi. Krokem uhnul a tesákem v druhé ruce sekl po hlavě dalšího.

Čepel se jen odrazila, Durky skokem opět unikl a sekera zasvištěla. Dalšího vlka zaregistroval pozdě a na stehně se mu sevřely obrovské tesáky. Durky se pokusil probodnout vlkovi krk, ale čepel neprošla kůží. Po krku mu skočil další útočník. Zálesák se pokusil uhnout, ale vlk jej držel pevně. Padl k zemi a rukama se pokoušel udržet vlčí tlamu od svého hrdla. Věděl, že selhal.

Lesem se ozvalo vítězné zavytí.

Nad hlubokým lesem se hnala mračna a zapadající slunce je barvilo do ruda. Les sám tiše pěl svou prastarou píseň o životě a ptáci ve větvích jej provázeli svým skřehotáním. Bylo dusno a nízko letící hmyz předpovídal déšť. Na stezce vedoucí lesem se objevil jezdec. Kopyta jeho koně pravidelně a pomalu dopadala na cestu, na níž byly vidět stopy po vozech. Muž sám byl zahalen v černém plášti s kápí a jel oním nedbalým způsobem, který používají všichni dálkoví jezdci. Černý kůň zafrkal a zastavil. Jezdec sebou trhl a zvedl hlavu. „Copak Černochu? Něco se ti nelíbí?“ zašeptal ke koni a poplácal jej po krku. Pobídl Černocha a pokračoval. I on cítil zvláštní nepokoj.

Vesnice se ukázala o chvíli později, obklopena malými poli. Nevysoká palisáda, dokořán otevřená brána a ……..hejna vran nad ní.

Na první mrtvolu narazil před vesnicí. Jezdec se v sedle naklonil, nad mrtvou ženou se vznášely mouchy. Zavrtěl hlavou, mrtvá byla zabita ze zadu, na nohou a hrdle byli stopy po tesácích. Jestřáb pobídl koně a vjel do opevněné osady. Hejno vran rozhořčeně zakrákalo a klidilo se mu z cesty.  Ve vesnici se vznášel zápach z mrtvých. Koně plašil zápach krve, ale zůstal stát. Jestřáb kopl po jedné vráně která byla tak nacpaná, že nemohla létat a poklekl k jednomu z mrtvých mužů. Ten byl oděn jako zálesák a v obou rukou stále svíral dvě štíhlé sekery na krátkých toporech. Byli čisté, bez krve. Krev z rozervaného hrdla zálesáka celého zalila. Jestřáb tiše hvízdl, když zkontroloval jeho téměř utrženou ruku. To zvíře muselo mít obrovské čelisti. Jediné oko mrtvého na poutníka vyčítavě hledělo, to druhé mu vyklovaly vrány.

Z lesa se ozvalo dlouhé zavytí a Jestřáb se narovnal. Jeho ruka se dotkla jílce zakřiveného meče skrytého pod pláštěm. Kápě se mu svezla z hlavy a ukázala hubenou bledou tvář s úzkými rty  rámovanou černými vlasy, které kryly runu, vypálenou na levý spánek. Šedé oči mu dodávaly nebezpečný výraz. Mezi dřevěnými domy se něco mihlo a černá čepel ze zasyčením vyjela z pochvy. Kůň se začal znovu plašit a přicházející šero Jestřábovi na optimismu nepřidávalo. I ptáci zmlkli. Další zavytí a poutníkovi přejel po zádech mráz. Jestřáb byl otrlý a drsný muž, který zažil desetkrát více, než kdy zažije pět lidí za celý svůj život. Na hlavu mu dopadla první kapka vody.

Třetí zavytí a ještě jedno. Jestřáb přelétl pohledem desítky mrtvol, všechno lidé, muži, ženy i děti ale žádná šelma. A muži v těchto krajích byli zálesáci, chlapi žijící celý život v divočině. To musí být něco víc…..

Kůň zoufale zařičel a vzepjal se. Mezi domy se mihl další stín, venku zavyl další vlk.

Jestřáb na nic nečekal, vrazil katanu do pochvy a skočil na koně. Trhl uzdou a vzápětí se prohnal branou. Tma rychle houstla a stejně i déšť. Po pravé straně cesty se zaleskly žluté oči a Jestřáb kopl koně do slabin. Takřka slyšel měkké tlapy dopadat na rozbahněnou cestu.

Bláto stříkalo koni z pod kopyt a Jestřába šlehal déšť do obličeje.

„UAúúúúúú…….!“ ozvalo se těsně za ním. Před ním se zaleskla zeleň očí nepřítele. Kůň zpanikařil.

„Jeď! Jeď!“ zařval obvykle klidný Jestřáb a mohutný vraník ještě zrychlil.

Zatáčka, potok. Kůň na okamžik zakolísal, ale ustál to.

„Jeď!“

„UAúúúú….!

Dusot kopyt, Jestřáb tařka ležel koni na hřbetě a za ním vlál černý plášť jak nestvůrná křídla. Koni začínaly docházet síly a u tlamy se začínala objevovat pěna.

Další zatáčka.

Koni podklouzly na blátě kopyta a svalil se na bok. Jestřáb včas vyhákl nohy z třmenů a hodil sebou na bok. Kůň zoufale zařičel, bolestí či šokem. Těžké tělo rozstříklo spousty bahna.

„UAúúúúú…….!“

Před Jestřábem se objevila silueta obrovského vlka, šedo –stříbrného, zastříkaného blátem. Obrovský útočník na něj skočil.

Jestřáb, stále vleže vymrštil pravačku nad sebe, bíle se zablesklo a bolestí vyjící vlk jej minul. Švihem se dostal čaroděj na nohy, trhl zápěstím levé ruky. Vlk těsně minul zoufalého koně a nabídl Jestřábovi bok. Ten švihl levačkou a ocelová čepel se odrazila od šedé srsti.

Vytí a vrčení šelem, ržání koně. Lesk lačných očí.

Jestřáb chytil levou rukou otěže koně, mávl rukou, mezi ním a vlky vybuchla země v žlutém ohni. Jestřáb se vyhoupl do zabláceného sedla a vyrazil. Vlci se dali do pohybu.

„Jeď!“

A opět nastala štvanice.

A hlavni cenou byl jeho život.

Les náhle skončil a Jestřáb vjel do pole. Kůň zpomalil a Jestřáb se ohlédl. Vlci les neopustili, viděl jejich oči, oči které mu slibovali smrt. Před unaveným mužem se objevilo opevnění, bylo o něco větší než v předchozí osadě a na palisádě visely lucerny. Déšť bičoval zemi neztenčenou silou a Jestřáb dojel k bráně. Před palisádou byl dokonce příkop. Kůň se chvěl a muž raději seskočil.

„Otevřte“ zachraptěl Jestřáb. „Mám za sebou vlky.“

„Kdo jsi?“ ozval se drsný hlas. „Můžeš k nim patřit. V noci sem nikdo neprojede.“

„Jsem Jestřáb“zavrčel jezdec a přidal i svou nepříliš lichotivou přezdívku kterou mu v této zemi dali.

 „-   Temný jezdec.“

„Pusťte jej.“

„Čaroděj vjel do osady. Na stráži stála desítka drsně vypadajících mužů. Jestřábovi neunikli pevně zavřené dveře u všech domů co viděl. Nechal se odvést do krčmy, která byla nyní téměř prázdná.

„Počkej tady“ řekl mu jeden z mužů. Náš rychtář s tebou bude chtít mluvit.“

Jestřáb se rozhlédl po rozlehlé místnosti ve které se držel kouř z čadících pochodní i ze špatně táhnoucího krbu. Sedl si na hrubou lavici k dubovému stolu a požádal jednookého muže za pultem o svařené víno. Oko jednookého  nervózně pomrkávalo, když si všiml, že jeho černě oděný zákazník má plášť suchý. To je nějaké čarodějnictví, v duchu konstatoval. Jestřáb pokynul souhlasně hlavou, mužovy myšlenky byly tak jasné, že se ani nemusel namáhat mu je číst.

„Vždyť to je Jestřáb!“ ozval se za ním ženský hlas a čaroděj otočil hlavu. Hostinský mu přistrčil kouřící džbán a hrnek. Žena si sedla na proti němu a čaroděj se slabě usmál. Glorie měla na sobě jako téměř vždy kroužkovou zbroj a u pasu jí vysely dva krátké meče. Tmavé vlasy měla stažené postříbřenou čelenkou a v uších drobné zlaté náušnice. Předloktí jí zdobily stříbrné náramky.

„Ráda tě vidím, co tě přivedlo do těchto končin?“

„Jsem poutník, vždyť to víš. A hele, místní šéf…..“

Do krčmy vešel vysoký, drsně vypadající dlouhán v černé kůži , rozhlédl se po téměř prázdné místnosti a vzápětí zamířil k Jestřábovu stolu. Čaroděj se neobtěžoval vstávat a jen mu pokynul hrnkem.

„Jsem Perer, rychtář s pověření knížete Turyho.“ Rychtář hleděl do bledé tváře, ve které hrály stíny od ohně z krbu svoji hru. Nepříjemné šedé oči jeho pohled opětovaly. Peret věděl, že Jestřáb měl čas chvíli přemýšlet a z jeho výrazu tušil, že vymyslel odpověď. „Prošel jsi lesem za úplňku.“

„To ano“ Jestřábův hlas zněl jinak než před chvílí, unaveněji, chraplavěji. Zhluboka se nadechl. „Ty nevíš s čím máte tu čest, co?“

„Ani kníže. Poslal jsem k němu tři posly, drsný stopaře co znají každej fígl. Ale žádnej se nevrátil. Přijela sem jednotka stráží, ale nic nenašli. Zůstal tu jen jakejsi lovec potvor a den po jeho odchodu sme u brány našli jeho hlavu. Prvně umírali jen osamocení pocestní, později se ztratilo pár kupeckých vozů i s lidmi.“

„A dneska vyhladili vesnici pár mil západně od tud“ navázal Jestřáb a Peret přikývl.

„Je to další ves, o které už nemáme zprávy. Zlé časy přišly na naši zem. A ty čaroději, víš kdo za to může? Mí muži se bojí i stínů.“ Venku přestalo pršet a Jestřáb vyhlédl  ven do tmy. Zmocňoval se jej známý nepokoj. „Vím. Jsou to vlkodlaci.“

Peret zbledl a vzápětí se venku ozvalo příšerné zavytí. Glorie sebou trhla. Zavytí působilo jako signál, vzápětí se rozezněl gong a z venčí byl slyšet řev na poplach. Další zavytí, ale tentokrát blíže. Jestřábovo chřípí se zachvělo. Jeho zbystřené instinkty tušily nejhorší……

S řinčením skla prolétlo velké tělo oknem a přistálo na jednom stole. Korbel piva letěl na zem, zálesák se vymrštil z lavice a už v pohybu vytahoval štíhlou sekeru. Vlčí čelisti se sevřely na nešťastníkově hrdle. Další vlkodlak vběhl dveřmi a srazil hostinského. Na dřevěnou podlahu vystříkla rudá krev. Jeden z lesáků vyrazil na stříbřitě zbarveného vlkodlaka tesákem, ale ten byl rychlejší. Krví potřísněná tlama se sevřela muži na zápěstí. Řvoucí muž levačkou vytáhl dýku, ale ta se jen odrazila od jeho kůže.

Další řinčení skla a černá nestvůra srazila rychtáře. Než se na jeho hrdle sevřely tesáky, Gloria jej zasáhla pravým mečem do krku. Nestvůře to neublížilo, ale vzápětí na ženu zaútočil. Ta se mu vyhnula tanečním krokem a sekla jej přes hřbet. Zbytečně.

Jiný vlkodlak, celý od krve skočil po Jestřábovy. Ten, už s katanou v ruce, mu skočil vstříc a černá čepel se s čvachtavým zvukem zabořila do vlčí hrudi. Čepel zaskřípala o kosti a síla nárazu vyrazila meč čaroději z ruky. Vlkodlak se na zemi zachvěl a zdechl. Ten stříbřitý nechal na pokoji muže kterému drásal hrdlo a pohlédl na Jestřába zelenýma očima.

„Mír bratře“ vyslal čaroděj myšlenku a vlkodlak skočil. Jestřáb vymrštil pravici ke zvířeti a bílý záblesk jej zasáhl do očí. Zlobné vrčení nahradilo zoufalé zavytí přehlušující řev z venku i z hospody. Jestřáb natáhl ruku ke kataně ve vlčím těle a ta vyjela z rány. Přistála mu v ruce a Jestřáb vyslal impuls. Krev na čepeli vzplála jasným plamenem.

„Glorie!“ Zle tísněná žena vzhlédla a spatřila plamennou čepel, kterou jí Jestřáb hodil. Pustila na zem své meče a zkušeně chytla rukojeť Noci, Jestřábovy zbraně.  Protočila Noc v mlýnku, až plameny temně zahučely a sekla. Rána zasáhla útočícího vlkodlaka do hlavy, jeho srst okamžitě vzplála a hospodu naplnil zápach spálené srsti a masa.

„Jestřábe! Za tebou!“ zařval Peret.  Poslední vlkodlak se zbavil slepoty.

Těžké tělo srazilo čaroděje k zemi a tlama z které kapaly rudé sliny se blížila k Jestřábově hrdlu. Ten chytil vlkodlakův krk, nedbaje na drápy rozdírající mu plášť.

„Ke rä be“ zasípěl Jestřáb a z konečků prstů mu vyrazily plameny nořící se nestvůře do hrdla. Vlkodlak se začal dusit a snažil se čaroději vytrhnout. Jestřábova tvář se stáhla napětím a vycenil zuby v ďábelském úšklebku. Vzápětí se na něj zhroutilo bezvládné tělo. Glorie je stáhla z Jestřába a oba vyšli před hospodu. Osadou se míhaly temné stíny zabijáckých nestvůr. Jeden vlkodlak srazil ze zadu běžící ženu s dítětem. Její křik utichl milosrdně brzy. Jiná vlčí stvůra vyběhla ze dveří srubu, tlamu a hruď od krve. Muži bojovali statečně, ale jak bojovat, když je protivník nezranitelný?

Krev se mísila s vodou a bahnem, vytřeštěné oči mrtvých zíraly tupě do prázdna. Potahané vnitřnosti lidí ležely v blátě jako slizcí hádci.

Na Jestřába se vrhl vlkodlak, ale do cesty se mu postavila Glorie s planoucí čepelí. „Čaruj!“ zakřičela bojovnice.

„Nemůžu“ zoufale odpověděl Jestřáb. „Tyhle stvůry probudil někdo mocný a jestli použiji silnou magii, zistí že jsem tady. A půjde po mě aby mě zabil…..“

„Čaruj, jinak tě zabiju já“ zasyčela Glorie a jeho vlastní zbraň mu plameny ožehla obličej.

Před nimi z domu vyběhlo několik žen s dětmi a za nimi hned dva vlkodlaci. Jestřáb mávl rukou a magií odrazil čepel mířící  mu na obličej. Jediným slovem Glorii znehybněl a zvedl paže. Vzápětí je spustil a mezi vlkodlaky vybuchla koule ohně. Bolestivé vytí zaznělo tmavou nocí. Jestřáb se rozběhl k hluku zápasu. Snad dvacet mužů se zoufale ohánělo pochodněmi. Kolem nich byla desítka vlčích stvůr. Jestřábovi začaly z dlaní šlehat oranžové plameny a zasahovaly zaskočené potvory. Bojové vrčení se vytratilo, stejně jako oni. V bahnité zemi zůstaly jen jejich otisky.

Přišlo kalné ráno a od severu se hnal chladný vítr, který přinesl další déšť. Černě oděný Jestřáb stál na ulici, nevšímavý k dešti a pozoroval vesničany snášející mrtvé. Byla to smutná práce.

„Dvaadvacet mužů, patnáct žen a deset dětí“ zašeptala Glorie stojící za ním. Bláto čvachtalo, jak zbylí muži nesly další tělo. „ Jedeš ke knížeti?“

„Musím zjistit, co se stalo. Někdo musí ty vlkodlaky ovládat. A já včera prozradil svoji přítomnost. Když si pohnu, zítra ráno tam budu.“ Jestřáb na ženu pohlédl a šedé oči s nádechem rudé, se leskly. „A už nikdy na mě nevytahuj meč.“

Jestřáb se otočil a vyvedl ze stáje koně který masakr přečkal bez úhony. Projížděl kolem vesničanů, ve tváři lhostejný výraz. Peret stál na ulici, nevšímavý k dešti, tvář prázdnou a bez výrazu. „Museli přeskočit palisádu“ řekl, když jej čaroděj míjel.

„Projedu“ řekl Jestřáb. „Projedu a zastavím to.“

„Jeď čaroději“ zašeptal Peret. „A jeď rychle, nebo najdeš mrtvou vesnici i zde.“

A Jestřáb jel. Jel šedým dnem, byl bičován deštěm. Kůň se hnal tryskem po prázdné kupecké cestě, bláto mu létalo od kopyt a rozstřikovalo se do všech stran. Černý kůň vezoucí černého jezdce, za kterým vlál černý plášť. Byl slyšet jen dusot kopyt, frkání koně a vrzání postroje.

„Démon“ zašeptal jeden z vesničanů a pevně zavřel okenice.

Jestřáb prošel dlouhými kroky chladnou chodbou ozářenou pochodněmi a rozrazil dveře do velké jídelny kde snídal kníže s několika přáteli a houfem žen. Jak kníže spatřil černě oděného mága, jeho tvář ztuhla. Odložil vidličku s kusem masa. V jídelně se rozhostilo ticho, minstrel zmlknul, ženy se přestaly smát. „Tury, chci s tebou mluvit. O samotě“ štěkl čaroděj a odhodil kápi. Jeho tvář byla strhaná únavou a oči se rudě leskly.

„Mluvíš s knížetem!“ ozval se jeden gardista za Jestřábem a pozvedl halapartnu.

Jestřáb se otočil na patě a vrhl zakletí IRIS. Strážný proletěl deset metrů chodbou a přistál těžce na zádech. Další gardisté se pohnuli a Jestřábova pravice se zvedla. Kolem prstů mu jiskřil oheň.

„Dost!“ štěkl kníže. „Zmizte všichni.“

Za minutu byla místnost prázdná a odcházející si Jestřába měřili nepřátelskými pohledy.

„Čaroděj Jestřáb“ konstatoval kníže a černě oděný muž si přisedl ke stolu. Kníže si jej krátce prohlédl: slyšel toho o tomto tulákovi, učenci a čaroději spoustu. A viděl jej poprvé. Příběhy které se o Jestřábovi vykládali, byli temné a ponuré. Minstrelové zahajovali svá vyprávění a písně o hrdinech, princích a nádherných ženách. Až později přicházely příběhy o vrazích a psancích. A nakonec povídali o posledním z čarodějů, který byl podle nich fanatik a černokněžník.

Ale kníže si také vzpomněl na jiné příběhy, příběhy prostých lidí z těchto zemí. Příběhy o Temném jezdci který bojoval proti temnotě. Ano, vypadá nebezpečně, pomyslel si kníže a sledoval jak si čaroděj nabodl na dlouhý nůž kus masa z podnosu. „Proč si přijel?“ zeptal se.

„Ty víš proč“ opáčil čaroděj. „Ty jsi vládce tohoto kraje. A vlkodlaci napadají jen tvé území.“ Jestřáb se na knížete pátravě zadíval a Tury viděl v jeho očích naléhavost.

„Co mají vlkodlaci společného se mnou? Prostě je zabij.“

Jestřáb se zhluboka nadechl aby se uklidnil. „Poslouchej mě dobře Tury. Poslouchej. Vlkodlaci, hejkalové, lišejové a jiní které znáš jako nestvůry, bývali kdysi ochránci lesů. Chránili lesy a bytosti které ve hvozdech žili. Víly, najády a spoustu dalších o kterých si ani neslyšel. A taky druidy.

Přemýšlej, neudělals v posledních měsících nějakou blbost? Vypálení posvátnýho hájku, hon na jednorožce, nenařídils zabití některého druida? Neznesvětil jsi nějakou starou svatyni?“ Jestřábův hlas zněl naléhavě a kníže přemýšlel. „Ne“ řekl na konec. „Myslíš že jsem blbec? Na východě se nám smějí, podle nich jsou naše dvory barbarské a zaostalé. Známe ještě staré bohy, máme svátky které na východě dávno zanikly. A víš co? Už můj děd vládl tomuto knížectví a já tady žiju skoro celý život. Znepřátelit si druidy? Jsou to jediní schopní léčitelé. Znesvětit starou svatyni? Vždyť by vesničané srovnali hrad se zemí,  jsou s přírodou spjati víc než my tady, ve městě. Ne čaroději. Rozhodně ne vědomě.“

Jestřáb se zamyslel. „Můžu něco zkusit, jde o čtení myšlenek. Tak můžu zistit pravdu.“

„Proč ne. Bolí to?“

Jestřáb si přisedl ke knížeti. „Sedni si naproti mě“ poručil mu. Položil Turymu ukazováčky rukou na spánky a soustředil se. Zdálo se mu, že letí dlouhým tunelem, zrychleně vnímal vzpomínky, dětství, boje, korunovace. Zpomalil let a stal se svědkem honů, hostin a dalších bojů. Nic podezřelého či špatného. Vrátil se zpět a zkusil to znovu. A tady! Blok paměti. Jestřáb se soustředil na odstranění, na tváři se mu zaperlil pot. Pustil knížete a vydechl.

„Ta žena v lese“ řekl Jestřáb.

„Ta? Ó ano, ztratil jsem se večer hlavní skupině, nenašli mě. Přespával jsem sám na palouku, když přišla, v bílé říze a tvrdila že je z nedaleké vesnice.“

„A ty ses s ní tam vyspal“ konstatoval čaroděj a úzké rty mu zkřivil slabý úsměv.

„A proč ne? Sama to chtěla. A pak…..“ Kníže zaváhal.

„Ale pak po tobě chtěla aby sis jí vzal a tys ji velice hrubě odmítl.“

„A co bys čekal? Víš kolik takových už jsem měl? Aha, asi už víš……a kdyby každá chtěla…“

„Víš kdo to byl?“ Jestřábovy se leskly oči. „Víla. Pravá a nefalšovaná. To ti nebylo nápadný že zmizela před ránem? Jsi blázen kníže, odmítl jsi lásku této bytosti a ta se mění v nenávist. Víš kam se poděly ony nestvůry z dávných časů? Že vymřely? Ne, ony jen spí. A ta tvoje víla je probouzí. Probudí ochránce hvozdu a svou nenávistí je požene sem. Zničí tvou zemi i zemi kam utečeš.“

Kníže dlouho neuvažoval. Byl to tvrdý a hrdý muž, ale dokázal přiznat svou chybu. „Co můžu udělat?“

„Vyrazíme za tmy.“ Jestřáb se zvedl a šel ke dveřím. „Vezmi si nenápadný oblečení, pod ně si vem lehkou zbroj, ocelovou. Meč a dýku. Jo a sežeň si hůl z jasanu.”

„Jestřábe?“ ozvalo se za dveřmi a čaroděj se posadil v posteli. Povlečení i prostěradlo byly promočené potem. Chvíli zhluboka dýchal a potom kývnul rukou. Petlice se uvolnila. Ve dveřích stál Qual, minstrel. „Ahoj“ vydechl Jestřáb. „Docela rád tě vidím.“

„Pořád tě trápí ty sny?“

„Cena za prokletí“ hořce se ušklíbl Jestřáb. „Pojď dál, můžem si promluvit o starých časech. Možná ti dám nový náměty na balady. A….teď jsem si vzpomněl, cos to o mě proklatě vykládal ve Valterii? Vždyť mě tam nechtěli ani nalít.“

„Kníže tě chce. Je připraven. A Jestřábe, říkal jsem jen pravdu.“

Jestřáb se zazubil a oblékl se. „Tak ruče do toho.“

Dva jezdci jeli celé hodiny temným lesem. Kníže nechápal, jak Jestřáb může určovat v naprosté tmě cestu. Jeli mlčky a Tury poslouchal zvuky nočního života v lese. Stromy skřípaly a tím vydávaly strašidelné zvuky. Zdálo se, že čaroděje se tato pochmurnost nijak nedotýká. Jel první, s očima upřenýma na cíle, které viděl jen on. Na Turyho otázky odpovídal jen mlčením. Kníže poznal, že má obavy a to jej znervóznilo.

Zdálo se, že čaroděje nevyvedlo z míry ani objevení vlkodlaků. Jezdci zastavili plašící se koně a hleděli na řadu žluto-zelených očí bránících jim v cestě.

„Co to má znamenat?“ zašeptal Tury k Jestřábovy.

„Jsme očekáváni“ hlesl Jestřáb a v řadě se objevila trhlina. Jestřáb pobídl koně, ale jeden vlkodlak mu zastoupil cestu. „Musíš jet sám“ řekl tiše Jestřáb. „Jeď.“

Kníže byl bledý a Jestřáb se mu vůbec nedivil. V sázce byl nejenom jeho život, ale i život tisícovek lidí. Vlkodlaci postupovali proti čaroději a on nutil koně couvat. Už tak jej ztěží ovládal.

„Jeď!“ vykřikl. „A pamatuj, nevzdávej se zbroje, zbraní ani hole!“

Vlkodlaci zavyli a Turyho kůň se splašil. Vyděšené zvíře se hnalo lesem, kníže se sklonil do sedla, aby jej nesrazila některá větev. Náhle kůň sám zastavil na malém paloučku. Byl sám, kolem něj bylo naprosté ticho, rušené frkáním koně. Seskočil ze sedla, tušil, že je na konci cesty.

„Kde jsi Filie?“ zeptal se nahlas upamatovavše si jméno víly. Ta se objevila. Palouk byl zalitý měsíčním světlem, bylo dva dny po úplňku a na obloze se neobjevil ani mráček. Tury sledoval Filii jako uhranutý, že ani nezaznamenal útěk koně. Víla vypadala stejně, jak si ji pamatoval, vysoká, štíhlá a křehká. Dlouhé, tařka bílé vlasy jí sahaly až k pasu. Krásný oválný obličej byl zkřiven do masky zloby. Zloby odvržené ženy.

„Tak jsi nakonec přišel“ zavrněla jako kočka a kníže cítil, že upadá do podivné otupělosti. Filie jej obcházela ladnou chůzí a Tury stál bez hnutí.

„Za tebou!“ zaduněl mu v mysli hlas Jestřába a okouzlení z Tury spadlo. Bezhlesně na něj útočilo pět vílích bojovníků s meči. „Použij hůl!“

Tury mávl jasanovou tyčí a k jeho úžasu dřevo narazilo na odpor. Tury pokročil a vrazil bojovníkovy konec tyče do obličeje. Ten zaječel vysokým hlasem a pustil meč. Zhroutil se zlomenou lícní kostí. Tury zavířil holí, odrazil další meč, jiného bojovníka přetáhl přes nohy až zapraskali kosti. „Za tebou!“

Kníže bodl za sebe poslepu a odměnou mu bylo další zaječení.

Bojovníci kolem něj utvořili velký kruh. Všichni byli opět v pořádku a měřili si jej s nenávistí ve sličných obličejích. Upřeně Turyho pozorovali. Náhle kníže ucítil tlak do mozku.

„Odlož hůl!“ poroučel mu ten hlas a Tury nebyl schopen odporu. Hůl dopadla na trávu.

„Zbav se chladné ocele!“

Turyho prsty nahmatali sponu opasku na kterém měl pochvu s mečem a dýku.

„Ne!“ před Turyho duševním zrakem se ukázala bledá Jestřábova tvář zbrázděná únavou. „Nesmíš se chladné ocele vzdát! Jinak zemřeš!“

Na Turyho mysl útočila děsivá síla šesti silných myslí. Ale on jí neodolával sám!

O tři míle dál seděl Jestřáb mezi stromy, meč položený před sebou. Ruce sevřené v pěst, oči zavřené.

Jeho silná mysl se postavila moci víl. Jak ocelová schránka, obklopila jeho moc Turyho mysl a chránila ho před podrobením. Po tváři mu v chladném vzduchu stékal pot.

Filie si uvědomovala, že Tury není sám. Žádný normální člověk nemůže vydržet takový nápor. To bude ten čaroděj, uvědomila si. Přestala útočit a vyslala pokyn k jeho zabití.

Tury náhle poznal, že je sám. Jeho mysl přestala odolávat. Zbavili jej jeho vůle. Bojovníci tiše zmizeli a kníže zůstal s vílou sám. Zvítězila.

Jestřáb otevřel oči a porušil koncentraci. Ve tmě se zaleskly žluté oči. Čaroděj chytil meč a kotoulem přes rameno se dostal na nohy. Úkrokem se vyhnul prvnímu vlkodlakovy a sekl jej přes tmavý bok. Vytryskla rudá krev která zbrotila čepel i Jestřába. Ten jediným slovem zažehl čepel a noc se proměnila v den. Vrčení a vytí nestvůr se ozývalo ze všech stran. Jestřábův meč se mihl a první vlkodlak se svíjel v plamenech.  Oheň na čepeli temně hučel a vlkodlaci umírali. Rozseknul krk jednomu, ukročil, otočil se v piruetě. Z pravačky mu vyletěl rudý záblesk a hlava vlkodlaka explodovala. Jestřáb byl jak stín, temný, rychlý a nezasažitelný. Ze země vyrazily šlahouny, ale čaroděj je stačil odseknout. Kolem obličeje mu zasvištěl tenký, jak šídlo ostrý trn. Jeho plášť se zachytil o keř. Katana vyletěla z čarodějových rukou a planoucí čepel se zabořila do oživlého stromu, který explodoval v záplavě zapálených třísek. Levou rukou Jestřáb uvolnil sponu pláště.  Sova mu útočila na obličej, čaroděj vytrhl plášť a hodil jej na sovu. Prudce trhl a lesem zazněl zvuk lámaných kostí. Další trn zajel čaroději do stehna. Kotoulem se vrhl stranou a nad ním proletěla celá salva z nevelkého keře. Jestřáb vrhl zakletí IRIS a zabijácký keř vyletěl ze země s polámanými větvemi. Další oživlí strom se objevil za ním a uchopil čaroděje do svého sevření. Jestřáb vykřikl dvě slova a z jeho vlastního těla vyrazili plameny pálící větve. Otočil se ke stromu, odrazil se levou nohou od země a vzápětí pravou od stromu a udělal efektní salto do zadu. Ještě v letu natáhl ruku a stále planoucí Noc  mu skočila do dlaně. Jestřáb zapálil mečem posledního útočícího vlkodlaka, odrazil letící trn a zapálil keř. Oživlý strom se zase blížil. Před Jestřábem se objevila temná postava tvořená ze dřeva, hlíny a kamenů. Těžká větev udeřila čaroděje do žeber a ten proletěl vzduchem. Katana mu vypadla z rukou a uhasla. Jestřáb ležel na zemi a lapal po dechu. Obr se k němu blížil. Zoufale vyslal Turymu poslední myšlenku.

Filie s úsměvem na plných rtech vrátila knížeti jeho vůli. Obloha začínala zvolna blednout, ale zdálo se, že Filie, vychutnávající si své vítězství, to nevnímá. „Tak za ty masakry můžeš ty?“ Turyho hlas zněl rezignovaně. Tento velký, svalnatý válečník byl na konci sil. „Udrž ji do svítání, musí se jí dotknout pap….“ zašeptal mu v hlavě slabounce Jestřábův hlas, ale větu nedokončil.

„Ó ano můj pane“ pravila Filie posměšně. Lidé ji vždy fascinovali. Byli tak tvrdí, nezkrotní a silní. V ničem se nepodobali bytostem jejího druhu, ani elfům. Chvíli je musela nenávidět a chvíli milovat. Sama nevěděla co chce. Vlastně věděla, chce tohoto muže. Ať mrtvého či živého. „Odmítl jsi mou lásku, jako bych byla nějaká lidská děvka!“ zavřeštěla. „Jsi stejně nafoukaný jako elfové, ne, ještě víc, protože oni po mě touží!“

„To já také“ řekl klidně kníže. Necítil strach. Jestli zemře……vlastně ani neměl proč žít. Vždyť, jestli zemře tak už mu může být jedno, co bude s jeho panstvím. „Od chvíle, co Jestřáb zlomil tvůj blok, po tobě toužím. Jen proto jsem čaroději povolil aby mě sem dovedl.“ Přistoupil k Filii a položil jí ruce na ramena. Víla se pod  dotekem jeho silných rukou zachvěla. „Nesahej na mě“ zašeptala, ale v jejím hlase nezněl vzdor a zdálo se, že její vztek je utišen. Alespoň prozatím. „Miluji tě.“ V očích se jí objevila slza. „Miluji tě, jako nikoho jiného.“

Tury jí setřel z tváře slzu dlaní a vzápětí ji k sobě pevně přivinul. Zapomněl nebezpečí které hrozilo jemu a jeho zemi. Vnímal jen to pružné a teplé tělo ve svém náručí. Jejich rty se setkaly. Stáli jak dvě sochy uprostřed palouku. Na trávě se lehce třpytily první kapky rosy. Filie líbala Turyho se zavřenýma očima. Tury jí stáhl z ramen bílou řízu a položil Filii do vlhké trávy. Jeho ruce a rty zkoumaly její tělo.

Ve chvíli, kdy se nad korunami stromů objevilo slunce Turymu přeběhl po rtech úsměv. Filie na nahém těle slunce ucítila rovněž a její výkřik neměl nic společného s rozkoší, kterou prožívala. Byl to výkřik plný bolesti a zoufalství. Dlouhé nehty se zaryly knížeti do tváře.

„Ty …..víš co jsi udělal?!“ V této jediné větě byla obsažena nenávist stejně jako láska. A také strach. Strach z neznámého.

Kníže ji chytil za zápěstí. „Ano vím. Ale to co jsem říkal prve…..nelhal jsem.“ Znovu ji políbil. Filie ztuhla, ale po krátké chvíli ji její tělo zradilo. „Měl by ses také svléknout“ zašeptala.

Oba milenci seděli společně pod stromem a bývalá víla měla hlavu opřenou o Turyho rameno. Ten hladil její nádherné, zcuchané vlasy a vybíral z nich kousky trávy.

„To ti poradil čaroděj že?“

„Ano.“

„Asi je mrtev“ řekla Filie a její hlas zněl smutně. Poslala jsem na něj strážce hvozdu.“

„Odvoláš ty, co ničí moje panství?“

„Už se stalo. Ale někteří z nich zůstali, ale ti se rozběhnou po celém kontinentu.“  Filie se zvedla, věnovala knížeti krásný úsměv a přešla do středu palouku.

„Miluju dobrý konce“ ozval se unavený hlas za knížetem a Jestřáb vstoupil do jasných paprsků. „Jak se zdá, svůj úkol jsi zvládl.“

„Jen díky tobě.“ Kníže se čaroděje téměř lekl. Tvář měl hubenější a unavenější než večer. A na pravé tváři se mu táhla dlouhá rána. A jeho chůze byla zvláštně strnulá a napadal na levou nohu.

„Zůstaneš na svatbu?“

„Musím pokračovat“ vydechl Jestřáb. Na louku vběhl černý kůň a strčil do Filie. „Nezapomeň Tury, ve Filii zůstává zbytek magie. Radím ti, važ si jí a miluj ji. A musíš se smířit i s tím, že někdy prostě zmizí do lesa, třeba i na pár dní. Je to přirozené a časem, se z ní stane příkladná lidská žena. Snad. A být tebou, nezmiňuju se, kdo byla.“

„Díky za rady. Co má za magii?“

„Zeptej se jí sám, protože já to nevím.“ Filie dovedla koně Jestřábovy.

„Jsem ráda, že jsi to přežil.“

„Mě není lehký zabít děvče.“ Jestřáb naskočil na koně.

„Před kým vlastně utíkáš čaroději?“ zeptal se kníže.

Jestřáb pobídl koně a kníže myslel, že mu neodpoví. Náhle se Jestřáb otočil. „Před sebou Tury. Před sebou.“