Čtenářská povídka: Spravedlnost má jméno Cataractis

Svoji druhou povídkou se prezentuje Jan Horský. A tentokrát se jedná dle slov autora o povídku v “hodně zaklínačském stylu”.

A pokud i vy chcete, abychom uveřejnili vaši povídku na Fantasy Planet, zašlete nám svůj text na email redakce@fantasyplanet.cz.

Nebo nám prostě jen napište, jak se vám povídky líbí.

 

Spravedlnost má jméno Cataractis

Herberta probudilo bolestné nutkání močit. Vymotal se z hromady pokrývek a posadil se na okraj postele. Zatímco proklínal své zdravotní trable, automaticky se předklonil a poslepu se pokusil nahmatat nočník pod postelí. Nic. Zkusil to znovu. Teprve ve chvíli, kdy si říkal, že bude muset rozsvítit svícen, aby se po nočníku podíval, došlo mu, že už přece žádný nemá. Jak mohl zapomenout? Právě toho dne byl dokončen moderní toaletní výklenek, který si nechal za nemalou částku zbudovat ve stěně. Vydal se pomalu, krok za krokem, s rukama nataženýma před sebou k místu, kde tušil dvířka na toaletu. Pod bosýma nohama cítil chlad kamenné podlahy. Konečně nahmatal kliku od dveří. Pohodlně se usadil na měkkém polstrování. To bylo něco jiného než plechový nočník, liboval si. Vítr mu ovíval místa, která polstrováním podložena nebyla a Herbertovi se začaly na pohodlném sedátku zavírat oči.

Už se pomalu propadal do říše snů, když ho vyrušil náhlý zvuk zvenčí. Jeho ospalá mysl se ani nestačila zamyslet, co by to mohlo být, a ozval se další, mnohem hlasitější zvuk. To zakvílely hřeby trhané ze zdi. Svět se s Herbertem zatřásl a otočil se vzhůru nohama. Na okamžik cítil, jak letí vzduchem i se svojí zbrusu novou toaletou, než s žuchnutím dopadl do hromady kompostu u stěny za domem. Hned nato ho čísi ruce vytáhly z páchnoucího svinstva ven. V puse mu přistál roubík, a ruce mu neznámý bolestivě zkroutil za zády, načež je pevně spoutal kusem provazu. Herbert nevěděl, která bije. Silné paže ho popadly za pas, bez námahy ho zvedly do vzduchu a přehodily přes hřbet koně. Pak už si pamatoval jen nekonečné natřásání a neutuchající puch, který, jak si ke svému znechucení uvědomil, vycházel přímo z něj.

 

*

Země byla po dešti vláčná jako měkké těsto, pokaždé, když se z ní s námahou vynořilo kopyto koně, ozval se pleskavý, čvachtavý zvuk. Hustý prales, jako by po tolika propršených dnech už ukojil svoji žízeň a odmítal přijmout více vody. Ta byla všude. Jezdec cítil, jak se mu odpařuje z kůže a z oblečení a sledoval obláčky mlhy, do kterých se halil okolní podrost, jako by zhluboka vydechoval. Déšť sice ustal, ale malé potůčky trpělivě stékající z listu na list až na zem, dávaly sbohem naději, že by snad konečně mohl uschnout.

Trhnul provazem, který měl pevným uzlem přivázaný k hrušce sedla, a za ním se ozval výkřik přerušený plesknutím něčeho těžkého o zem. Ohlédl se na svého zajatce. Ležel rozplácnutý v bahně a prskal z širokých úst vlnu hlíny prokládanou nadávkami.

„Stěžoval sis, že ti nedávám dost najíst. Tak jen si dej, kolik hrdlo ráčí.“ Křiknul a snažil se potlačit úšklebek při tom komickém pohledu.

Tlusťochovi už se mezitím podařilo ztěžka vyškrábat na nohy. Celý pokrytý červenohnědou mazlavou hmotou připomínal čerstvé lejno. Utřel si obličej, jak nejlépe mu to spoutané ruce dovolovaly. Z bledé odulé tváře sršely blesky a čiročirá nenávist.

„Ty bastarde! Ještě ti nedošlo, jakou děláš chybu?“ prohlásil tak jedovatě, že by se za to nestyděl kdejaký had, kdyby byl poslouchal.

„Ale Herberte. Nebuď takový. Nebo si to ještě rozmyslím a zabiju tě hned teď a tady.“ zahalekal na něj přes rameno jezdec.

„Oba dva víme, že to neuděláš. Vždyť by sis pokazil pověst.“

„Pověst? Chachá.“ Upřímně se zasmál. „Copak ti to ještě nedocvaklo? V tomhle pralese neexistuje žádná pověst. Co se stane tady, to se nikdo nedozví.“

*

Tlustý Herbert se už zase klopýtavě klátil za zadkem hnědého grošáka, který se na pobídnutí svého pána dal znovu do pohybu. Přemýšlel, jestli je tenhle člověk ve skutečnosti tak hloupý, nebo tak geniální. Věděl, že po něm pase spousta lovců odměn, ale nikdy se žádnému z nich nepodařilo ho zastihnout nepřipraveného. Jeho strážci byli profesionálové, a nikdy nebyli daleko. Koho by napadlo, že ho překvapí zrovna v tak ošemetné chvíli. Už to byly tři dny, co byl nucen nedobrovolně opustit své luxusní sídlo. Takto nenadálý odchod byl také důvodem, proč se teď plahočil džunglí jen v hedvábných, teď už notně ušpiněných a zapáchajících trenýrkách.

Ten hajzl si přece nemohl myslet, že se mu podaří uniknout před jeho muži. Herbert nechápal, že je nedohonili už dávno, ale nepřipouštěl si žádné obavy. Věřil ve svou schopnost, dostat se z každé šlamastyky. Nikdy by se nestal tak úspěšným, kdyby si nedokázal poradit v složitých, někdy až bezvýchodných situacích.

Když únosce po počátečním úprku konečně zastavil a dovolil Herbertovi se umýt a napít v řece, mohl si ho Herbert poprvé pořádně prohlédnout. Poznal, s kým má tu čest. Dobře se seznámil se všemi potenciálními hrozbami, které se v okolí potulují, a vysoká robustní postava, hladce oholená lebka s chybějícím kouskem levého ucha a hustý hnědý knír s bradkou, ho nenechaly na pochybách. Byl to lovec lidí, nikterak úspěšný, pokud by si měl Herbert vsadit na to, kdo ho nakonec dostane, rozhodně by vybral řadu jiných jmen. Tenhle vyčníval snad jen tím, že za ním prý nezůstávali mrtví. Což ovšem nebyla pro lovce lidí žádná ctnost. Při své práci prostě dělali nepořádek, a kdo se vyhýbal nepříjemnostem, byl považován za zbabělce a nemohl nikdy tolik prosperovat. Říkali mu Vernon. Pocházel z východních krajů, odkud musel bůhvíproč prchnout.

*

Vernon zastavil koně a zaposlouchal se. Mezi kapáním vody, sípavým oddechováním Herberta za sebou, šelestěním listí vysoko v nedosažitelných korunách stromů nad jejich hlavami a křikem tajemných zvířat, rozpoznal nějakým zázrakem také zvuk tekoucí vodní masy. Dával si záležet, aby se mu řeka neztratila z dosahu, i když neproniknutelný terén je občas donutil vzdálit se jí a hledat snazší cestu. Byla jeho jediným vodítkem, přírodním kompasem, podle kterého věděl kam směřuje. Nebýt jí, už by se v té zelené spleti jistě dávno ztratil. Řeka byla jediným pojítkem mezi světem, který nechali za sebou, a světem, který na ně napjatě čekal.

Byl už unavený z dlouhé cesty a rozčilovalo ho, jak pomalu hustou džunglí postupovali. Chtěl mít Herberta konečně z krku. Jen doufal, že se rozhodl správně. Nebýt slibu, který kdysi složil, zabil by ho hned první noc. Ne že by si to Herbert nezasloužil. Za to, co páchal ve Fritagnii by to byl více než zasloužený trest, jenže Vernon nechtěl porušit dané slovo. Zakázku na něj žádnou nedostal, jeho únos provedl pouze z vlastní iniciativy, jenže brzo mu došlo, že vlastně neví, co s ním. Předat ho zákonu v okolních městech by byl nesmysl, věděl dobře, že Herbertův vliv a známosti sahají daleko, a bylo možné, že by se z toho vykroutil. A tak když přemýšlel, co s polapeným zločincem udělá, vzpomněl si na pověst o Cataractisu. Bájném městě v džungli, kde sídlí domorodý kmen opředený mnoha legendami. Tamější lidé mají prý jedinečný smysl pro čest a spravedlnost, nic pro ně neznamená víc. Zločiny, které Herbert napáchal na lidech džungle nemohly být ponechány bez trestu, a kdo jiný, než spravedliví obyvatelé starého pralesa by měl rozhodnout o jeho osudu.

Vydal se tedy na nejistou cestu do města, o kterém toho nikdo moc nevěděl. Bázlivé zvěsti mluvily o neuvěřitelné kráse, kterou Cataractis oplýval, ale také o nebezpečí, které tam na cizince může číhat. Vernon strach neměl. Na svých cestách zjistil, že lidé jsou všude stejní. Nezáleželo na tom, jak daleko od domova se nacházel. Lidé všech barev, velikostí, ale i nelidé. Ty všechny poháněly stejné myšlenky, stejné starosti a stejné cíle. Neviděl rozdíl mezi domorodými obyvateli džungle a lidmi, kteří si říkají civilizovaní.

Řeka se zničehonic vynořila před nimi mezi stromy, neslyšně šumící, nenápadně se zarývající do země, vytrvale, jako by věděla, že má k dispozici všechen čas na světě. Voda v barvě mazlavého jílu se nezadržitelně valila vpřed. Všudypřítomný mlžný opar v sobě skrýval pohled na druhý břeh, a Vernon mohl jen odhadovat, jak je v těch místech tok široký. Poznal, že něco na řece se změnilo. Byla napjatá v očekávání toho, co ji čeká. Jako by se i sama voda těšila, až konečně smočí stěny Cataractisu.

Vernonovi se ten okamžik vryl hluboko do paměti, a do smrti si pamatoval na chvíli, kdy za úsvitu slunce poprvé spatřil město Cataractis. Drželi se klikatící se čáry toku a jeho vzrušení stoupalo s každým krokem od chvíle, kdy uslyšel z dáli burácení vody. Řeka se zde zužovala a stávala se divočejší. Před nimi se nacházel Obří schod. Místo, kde jako by se džungle roztrhla na dvě části, a jedna z nich o několik stovek metrů poklesla. Dlouhý kolmý sráz se táhl několik kilometrů pralesem na obě strany. Vernon s Herbertem se nacházeli na horní straně Schodu, a společně s řekou mířili k jeho okraji. Burácení vody sílilo, až konečně stanuli na místě, které hledali. Nebyli ještě přímo na okraji Schodu, ale kus před ním. Ani jeden z mužů nenacházel slov, když sledovali prapodivné dílo přírody. Řeka se zde lámala přes okraj obrovské jeskyně a stékala po strmém svahu dovnitř do tmy. Vernon věděl, že řeka mizí v zemi, aby se prodrala dlouhou jeskyní, a nakonec vytryskla jako vodopád přímo ve stěně Schodu o kus níž.

Už jenom samotné uspořádání, které bylo z části dílem přírody a snad ještě více náhody, bylo skutečným zázrakem. Dojem bizarní scény však umocňovalo především to, že tuto hříčku přírody osídlili lidé. Vernon s Herbertem s úžasem sledovali okna zející ze skály nad zpěněnými peřejemi. Lana a provazy natažené přes řeku a tvořící kymácející se spleť vysutých mostů a žebříků. Dokonce několik velkých člunů, pevně uvázaných, se natřásalo v proudu a mohli jen hádat, k čemu slouží. To byl Cataractis. Město ve skále a v jeskyni a také město na řece. Z principu nedobytné, protože jen blázen by se o něco takového pokusil. Vernon tak trochu blázen byl, ale Cataractijští obyvatelé měli štěstí, toho dne nepřišel jejich město dobýt.

„Nenene. K tomu mě nedonutíš.“ Zuřivě kroutil Herbert hlavou, když ho Vernon postrčil před sebe na úzké schůdky vytesané ve skále. Hlína na něm zaschla a vybledla, takže teď vypadal jako hliněná socha pravěké bohyně s kyprými tvary.

Vernon do něj dloubnul ukazováčkem, a pousmál se při vyděšeném výkřiku, který vyšel z tlouštíkova hrdla. „Jen pokračuj.“ Bavil se nad strachem, který teď ovládl tělo i mysl jeho zajatce. „Vidíš támhlety dveře?“ Ukázal o notný kus níž, kde se ve stěně vyjímala malá dřevěná brána. „To je náš cíl. Vstup do síní Cataractisu. Už abychom tam konečně byli a já se tě zbavil. Tak se pohni!“ Křiknul hlasitě, aby přehlušil hluk valící se vody, a aby dodal svým slovům důraz, ještě Herberta nakopnul.

To už bylo na starého, polonahého chudáka moc. Upadnul na schůdky, zůstal na nich rozplácnutý ležet a strachy se rozplakal. Nebýt toho, že do něj jeho věznitel neustále strkal a kopal, býval by tam zůstal ležet a ani se nehnul. Ale nepřestávající příval pádných povzbuzení ho donutil dát se znovu do pohybu. Jestli se v tu chvíli díval někdo z obyvatel města vzhůru na jedinou suchozemskou přístupovou cestu, musel si myslet, že na ně útočí jakási obří slizovitá stvůra. Tak nějak vypadal Herbert, když se s brekem, přilepený na skalní stěnu, co nejdál od hrany schodiště plazil a sunul směrem k bráně.

Když konečně stanuli před vstupem, Vernon popadl do ruky chladné kruhové klepadlo a třikrát zabouchal. Oprýskané dřevo zadunělo. Nic se nestalo Nikoho neviděli ani neslyšeli. Jen hučení vody. Přesto měl Vernon podivný pocit, jako by někdo stál přímo za ním a díval se na něj. A když se rozhlédl po prostoru kulatého kaňonu, temná zející okna na něj zírala jako pronikavé oči. Vtom se dveře pomalu otevřely dovnitř. Až nepřirozeně bezhlučně. Herbert, který se stále ještě válel na zemi, se teď vyděšeně vydrápal na nohy a couval, až do chvíle, kdy si uvědomil, že za ním se nachází hluboká propast a místo k ústupu mu dochází. Pečlivě se snažil najít místo na plošině, kde by měl bezpečný odstup jak od srázu za sebou, tak od temné místnosti před sebou.

Vernon se dvakrát nerozmýšlel. Postrčil Herberta před sebe a oba vstoupili do nitra skály. Ani jeden z nich z toho neměl dobrý pocit.

Ovanul je mrazivý vzduch. Jak už to tak v jeskynních stavbách bývá, klimatizace tu fungovala naprosto přirozeně. Ať bylo venku sebevětší horko, uvnitř panovala stále stejná teplota. Sestupovali dolů po schodech, které se lehce stáčely, jak opisovaly křivku řeky. Kámen pod jejich nohama byl hrubý a na stěnách bylo možné rozpoznat záseky po dlátech a jiných nástrojích, které kdysi dávno použili první obyvatelé a stavitelé města. Vernon držel ruku na jílci svého meče a uši měl napnuté, nerad by se nechal překvapit. Herbert vycítil, že bude bezpečnější držet jazyk za zuby, a tak tiše postupoval kupředu a vyděšeně nakukoval do každého výklenku, který se ve stěně otevřel. Na žádné nebezpečí však nenarazili, ani na známky života. Odbočky do nitra hory byly většinou zatarasené zamčenými dveřmi, a tak jim nezbývalo než klesat stále níž a níž po hlavním schodišti.

Ostražitému Vernonovu sluchu neunikl hlahol nesoucí se chodbou vzhůru. Čím více klesali, tím byl ryk větší. Cesta končila opět branou, která byla ovšem už otevřená. Vernon vyšel, a Herbert se po kopanci, jež byl odměnou za jeho zdráhání, skutálel na širokou plošinu, která se klenula nad řvoucím tokem. Jedna její část se spojovala s protější stěnou a vytvářela tak nad řekou jakýsi můstek. Při pohledu proti proudu se tajil dech, když se na vás seshora valila nekonečná masa vody. Podtékala pod plošinou a na druhé straně za ní se řeka vrhala ven, střemhlav jako vodopád padala dolů, do kraje pod Schodem. Na okraji plošiny stáli lidé Cataractisu, ozářeni sluncem, které se stále ještě krčilo kousek nad obzorem a teď svítilo přímo do obří jeskyně. Záblesky hrály na stěnách, jak se svit odrážel od deroucích se vln.

Nových příchozích si nikdo nevšiml, všichni byli zaujati něčím, co se odehrávalo pod nimi, tam kde voda padala přes hranu dolů. Oba cizinci přistoupili k okraji, kus od shromážděného davu, aby si prohlédli, co je tak zaujalo. Herbert zalapal po dechu. Naskytnul se jim vskutku výjimečný pohled. Z výšky hleděli na nekonečný zelený oceán pod sebou. Džungle se táhla do všech směrů, kam jen oko dohlédlo. Občas se mezi stromy zaleskl odraz široké řeky, klikatící se bezcílně k východu, toužící po mořském břehu. Ptáci kroužili pod nimi, a jim to připadalo, jako by na ně shlíželi snad ze samotných nebes. Pohled jim však téměř ihned sklouzl k něčemu jinému. Teď viděli důvod podivného shromáždění. Po obou stranách skalní stěny vedly úzké schůdky až k okraji, těsně nad vodopád. Na každé straně stáli tři urostlí, snědí muži. Vlasy měli tmavě černé, svázané do copů a poskládané na hlavě do vysokých drdolů. Čtvrtý muž, na pravé straně, měl spoutané nohy i ruce, a hlavu holou a bledou. Mezi stupínky nad řekou byla natažena dvě lana tlustší nežli prst, a jejich konce teď pevně svíraly mužovu levou ruku a nohu. K pravým končetinám pak byla uvázána další dvě lana, která postupně odvíjela trojice za ním.

Dav zašuměl a Vernon zatajil dech. V tu chvíli totiž spoutaný nedobrovolně přepadl z plošiny. Svaly na rukou se napjaly, jak se obě skupinky daly do práce. Na jedné straně lano povolovali, na druhé přitahovali, a uprostřed mezi nimi, se těsně nad pěnící vodou ve vzduchu vznášel nebohý holohlavec. Ústa měl doširoka rozevřená a v šílených očích svítil děs. Jeho křik zanikal v burácení vody. Když se oběma skupinkám společnými silami podařilo umístit ho přesně doprostřed toku, podívali se na sebe a pokývli na souhlas. Popustili provaz a visící muž se zanořil do vody, muži na plošinách měli co dělat, aby se udrželi na nohou, když sebou provazy škubly, jak voda bez uzardění rvala teď už potopeného chlapíka k hraně vodopádu. Po získání pevné půdy pod nohama uvázali všechna čtyři lana ke skobám zapuštěným do skály, nejspíše sloužícím přesně k tomuto účelu. Provazy byly napjaté jako struny na dobře vyladěné loutně a Vernon se neodvažoval domýšlet, jak hrozné utrpení musí teď holohlavý muž prožívat.

Druhá vlna zašumění projela davem ve chvíli, kdy si první z nich všimli nečekaných návštěvníků. Herbert couvl až ke dveřím a snažil se krýt za Vernonem. Kolem nich se pomalu sevřel kruh z lidských těl. Cítili se mezi nimi jako poníci mezi koňmi. Vernon nebyl žádné párátko, a Herbert by svým objemem vydal za dva obyčejné vesničany, ale proti místním to nebylo nic. Muži byli vyšší o hlavu a ženy alespoň o půl hlavy. Všichni urostlí a svalnatí, ramena měli široká a končetiny obalené pevnými svaly. Z tmavých očí se dala vyčíst hrozba.

Ozvalo se několik ostrých rozkazů a během chvilky už Vernon s Herbertem pochodovali po schodech zase nahoru, ruce pevně spoutané za zády hrubým lanem. Bránit se takové přesile nemělo cenu, a pokusy protestovat také k ničemu nevedly.

Jedny ze dveří, kolem kterých museli při své cestě dolů projít, se teď otevřely a úzká, temná chodba za nimi je dovedla do klenuté síně. Na obrovských podstavcích tu plápolal oheň a barvil tak šedé stěny do různých odstínů žluté a oranžové. Vzduch se tu zdál těžký a špatně se dýchal. Spolu s nimi se sem přesunul celý dav zezdola. Pravděpodobně plni radosti, že dnešní den, ještě zdaleka neskončil podívanou nad vodopádem.

Když je postavili doprostřed místnosti, Vernon si uvědomil, že na vyvýšeném stupni před nimi, který až dosud považoval za prázdný, stojí něco jako široká zdobená lavice. Ve stěně za ní se otevřely dveře, a světlo v místnosti za nimi dokonale promítlo siluetu postavy, která vstoupila. Vernon nikdy předtím nic takového neviděl, a podle výrazu, který se objevil v Herbertově tváři, usoudil že ani on ne. Až když světlo tančících plamenů osvítilo lavici, uvědomil si, co skutečně vidí. Člověk sedící nad nimi, měl dvě hlavy, dva páry nohou a dva páry rukou, ale u pasu se dvě samostatná těla sbíhala dohromady a spojovala v jedno. Takže to byli vlastně dva lidé, jenže v jednom jediném těle. Vernon slyšel o tom, že se někdy narodí dvojčata, jejichž těla jsou srostlá dohromady, ale nevěděl o tom, že by některá byť jen přežila porod, natož se dožila dospělosti.

V síni nastalo úplné ticho, když jedna ze čtyř rukou pokynula v uklidňujícím gestu. Pak obě dvě hlavy obrátily pozornost ke spoutaným hostům.

„Už je to dlouho, co do našeho domova zabloudil nějaký cizinec.“ Promluvila hlava muže vpravo.

Druhý přikývl, aby potvrdil slova svého dvojčete.

„Bez pozvání jste vkročili na posvátnou půdu města, a navíc jste byli svědky obřadu očisty. Můžete nějak vysvětlit důvod vašeho nečekaného příchodu?“

„Je mi velice líto, že jsme bez svolení narušili poklidný život ve vašem překrásném městě.“ Začal Vernon opatrně vysvětlovat a vstřícně se usmíval. „Věřte prosím, že to nebylo bez důvodu. “

„Jaký je tedy tvůj důvod, cizinče?“

„Jsem mužem spravedlnosti, pane. Mou prací je chytat lotry a zločince a předávat je do rukou práva.  A tady jednoho takového mám.“ Kývnul hlavou k Herbertovi. Záměrně mluvil k hlavě muže na pravé straně, protože se mu zdál vlídnější. Něco v pohledu jeho dvojčete ho totiž znervózňovalo. „Slyšel jsem, že Cataractis je městem, kde vládne spravedlnost a čest, a že jeho vládcům se v bystrém úsudku nikdo nevyrovná. Každému se tu prý dostane toho, co si zaslouží. To je ten důvod, proč jsem zdaleka putoval právě do vašeho velkolepého města. Tento muž, Herbert Postříž, je hanebný zloděj, vrah, tyran a – „

„Lže!“ vykřikl Herbert, který si konečně uvědomil, že teď začíná jeho boj o život. „Přísahám bohu, že lže. Jsem jen počestný obchodník. Ten chlap mě sprostě unesl, nedal mi ani najíst, nechal mě válet se v bahně, tak se chová jenom – “

„Tak dost!“ ozvalo se současně z obou úst. „Jeden po druhém, oba dostanete svůj prostor. Pokračuj. A prozraď nám i ty svoje jméno cizinče.“

„Děkuji. Říkají mi Vernon. Nic víc, nic míň. O zbytek svého jména jsem přišel spolu se svým domovem.“

„Vernone, jakých zločinů se měl tvůj zajatec dopustit?“

„Není toho málo vaše výsosti.“ Začal Vernon opatrně, aby si mohl svá slova dobře rozmyslet. „Zastává funkci radního ve Fritagnii, městě na okraji džungle. Toho postavení ale nedosáhl nijak jinak než za pomoci svých špinavých peněz, které získal prodejem otroků. Otroků, které jeho lovci pochytali v džungli. Na jeho příkaz vyplenili mnoho vesnic a jejich obyvatelé byli odvlečeni do tábora, který nechal zbudovat za hradbami Fritagnie. Tam žijí ve strašlivých podmínkách, dokud si pro nepřijde kupec nebo smrt. Ti lidé umírají na všemožné nemoci, ale také rukou svých věznitelů. Pokud totiž neprodá otroka déle než za několik měsíců, jednoduše ho nechá popravit, aby ho zbytečně nemusel živit. A to je jenom začátek. Se jménem Herberta Postříže se spojují strašné zločiny, ale o těch mnoho nevím, a tak mu je nechci přičítat ke zlému. Vím jen, že kdybych ho předal posádce ve městě, trestu by ušel, protože jeho vliv sahá do nejvyšších městských kruhů. Proto jsem se rozhodl vyhledat pomoc u vás.“

Obě hlavy jednoho těla teď vypadaly zamyšleně. „Tato obvinění prozatím postačí. Co můžeš říci ve svůj prospěch Herberte Postříži? Můžeš se nějak bránit proti těmto nařčením?“

Herbert polkl, narovnal se, a i přes svůj nepříliš reprezentativní vzhled se snažil působit tak, jako by měl vše pevně pod kontrolou. „Vaše veličenstvo, mohu s klidným svědomím prohlásit, že tato tvrzení jsou pouze výsledkem pomluv, které o mě šíří různí závistivci, kteří se cítí být dotčeni mým úspěchem, a tak na mě hledají jenom to špatné. Navíc mám mnoho přímých obchodních konkurentů, kteří by se mě rádi zbavili. Teď na mě dokonce poštvali tohoto přivandrovalce, který mě unesl z vlastní ložnice uprostřed noci, vláčel mě dlouhé dny pěšky, ačkoliv se sám nesl na koni, a teď mě chce nechat odsoudit za činy, kterých jsem se nikdy nedopustil.“ Pohlédl znechuceně na Vernona. „Odpusťte milosti, ale žádnou spravedlnost v tom nevidím.“

„Co je a co není spravedlnost můžeš nechat na našem uvážení.“ Odvětila mu příkře levá hlava náčelníka.

Herbert sklopil zrak a na okamžik polevil ve svém hrdém postoji, nikdo by si toho ani nevšiml, pokud by se nedíval opravdu pozorně. Hned se uklidnil a ve tváři se mu objevil zarputilý výraz. Dokud se plahočil pralesem, bylo jasné, že nemá šanci uniknout svému únosci jedoucímu na koni, ale situace se změnila. Teď došlo na mluvení, vyjednávání a pádné argumenty, a to bylo jeho pole působnosti. Jak jinak by získal své bohatství, než bystrou myslí a obratným jazykem. Byl si jist, že v tom Vernona předčí. Cítil, jak se jejich síly v chladné místnosti vyrovnávají.

„Tvrdíš, že obvinění, která proti tobě vznesl Vernon jsou falešná?“ zeptal se náčelník po chvíli tíživého ticha.

„Přesně to tvrdím!“ vzkřikl Herbert a vypjal objemnou hruď.

„Jsi občanem města Fritagnie na okraji velkého lesa?“

„To vskutku jsem.“

„Zastáváš tam pozici městského radního?“

„Ano, milosti.“

„Pak něco z toho přeci je pravda.“

„To samozřejmě – “

„Mlč! Odpovídej na otázky.“ Přerušila ho levá hlava, která nějakou chvíli nechávala mluvit své dvojče.

Herbert se zamračil. Pokud ho nenechají ani doříct větu, pak mu je jeho výřečnost k ničemu.

„Vlastníš tábor za městskými hradbami? Mluv pravdu!“ pokračoval výslech.

Herbert zaváhal jen zlomek vteřiny. „Vlastním.“

„A žijí v něm lidé, které jsi podle zajal, mučil, chystal se prodat do otroctví nebo zabít?“ zvýšený hlas se nesl až ke stropu a nenápadná ozvěna ho v záchvěvech vracela zpět.

„Nic takového!“ odvětil Herbert. „Ten tábor jsem nechal zbu –“

„Žijí v něm lidé umírající hladem, protože jim dáváš jen staré plesnivé zbytky z vlastního stolu?“ vyptávala se ho levá hlava dál, stále naléhavějším hlasem, aniž by čekala na odpověď. „Umírají tam ženy, které jsi nechal svým mužům na povyražení? Mužům, kteří právě teď mučí obyvatele města, aby se dozvěděli příčinu tvého zmizení.“

Vernon i Herbert měli pocit, jako by místnost potemněla a stěny se stáhly kolem nich. Trůn před nimi se teď zdál výše a hrozivě čněl nad hlavy všech přihlížejících, jejichž oči ve tmě zlověstně blýskaly. Závan ledového vzduchu se prohnal po podlaze a Vernonovi naskočila po celém těle husí kůže.

A tvrdý hlas dál obviňoval. „Neleží snad v zahradě Řehoře Mlaty, dvě stopy pod zemí, kosti ohlodané od prasat, patřící lidem překážejícím ti ve tvém vzestupu? Pověz Herberte.“

Herbert zbledl a sebejistota, kterou se do té doby snažil oplývat rázem zmizela. Ani Vernon nedokázal skrýt svůj údiv. Jak mohl náčelník tohle vědět? O ničem takovém se ani jeden z nich nezmínil.

„Nevím, kdo vám řekl něco takového, ale jsou to jen prachsprosté lži. Přísahám bohu.“

„Přísaháš bohu?“ odvětili obě hlavy společně mrazivými hlasy. „Jak je libo.“ Náčelník povstal se strašlivým úšklebkem ve tváři.

Znenadání zavládla naprostá tma. Ozvalo se vzdálené dunění, jako by se uvnitř hory rozezněl obrovský buben, podlaha se zachvěla a Vernon klesl na jedno koleno, když nedokázal udržet rovnováhu. Snažil se prohlédnout tmou, ale neviděl ani před sebou natažené ruce. Z ničeho nic se zablesklo a on v bledém světle zahlédl vysokou temnou postavu tyčící se skoro až ke stropu na místě, kde stál trůn. Zaslechl Herbertův výkřik a svět se znovu rozplynul v černé barvě.

Chvění ustalo a plápolavý oheň na podstavcích rozlil své světlo po stěnách a sloupoví. Vernon se rozhlédl kolem. Po oné zvláštní postavě nebylo nikde ani stopy. Na trůně seděli oba náčelníci v jednom těle, Herbert se krčil na zemi a třásl se, a v kamenných výrazech ostatních přihlížejících nebyl ani náznak údivu nad tím, co se právě odehrálo.

„Cataractis je svaté město.“ Dal se náčelník do řeči. „Bůh je tu přítomen s námi. Posílá nám životadárnou vodu a s ní i potravu. Stará se o naše bezpečí. A také miluje pravdu a spravedlnost. Vy, civilizovaní lidé, máte mnoho bohů.“ Poslední slova byla nasáklá opovržením. „Ale zdá se mi, že vaši bohové milují spíše lež a přetvářku, jinak by vás museli ztrestat už dávno. A nakonec jsme to my, barbaři a nevzdělanci, za kým se potulný mordýř utíká, když hledá spravedlnost. Copak není vaše společnost dost veliká a rozvinutá, aby dokázala vyřešit své problémy sama?“

Vernon opětoval bodavý pohled dvou párů očí a mlčel, stále ještě otřesený předchozím výjevem. Neměl k tomu co říci. Cítil, že mají pravdu.

„Bůh nás navštívil. A snadno se zjevila pravda jeho vznešené moudrosti, pohlédl hluboko do vašich duší a svědomí.“

„A rozhodl.“ Doplnila své dvojče druhá hlava. „Tobě otrokáři tvoje falešné přísahy nebyly k ničemu. Za svoji krutost a bezohlednost, se kterou jednáš s ostatními bytostmi, jako by jejich život neměl hodnotu větší než několik rezavých mincí, budeš potrestán po zásluze. Zjistíš, jaká je skutečná cena lidského života. Zjistíš, že ani všechno zlato světa se lidskému životu nevyrovná. A zjistíš to brzy.“

Herbert zaúpěl a skryl tvář v dlaních, zato na Vernonově tváři se mihl spokojený úsměv.

„A teď k tobě starý válečníku.“ Obrátila se pozornost k Vernonovi. „Přišel jsi k nám pro spravedlnost a dočkáš se jí. Náš bůh nezná rozdílu mezi lidmi, a stejně jako zjevil pravdu o tomto špinavci, zjevil pravdu i o tobě. Pohlédl do tvého svědomí. Přivádíš sem jiného, aby byl potrestán, zatímco ty sám jsi vinen hroznými hříchy.“

Vernonův úsměv zmizel, jako by nikdy ani neexistoval. Takový obrat nečekal. Přesto zůstával sebejistý. „Každý je něčím vinen výsosti. Ani já nejsem výjimkou.“

„Ano, ani ty. Myslíš si, že ses změnil, ale stará provinění v tobě hlodají jako hladové krysy. Sám zrazen, dvakrát jsi zradil. Tolik životů zhaslo pod tvýma rukama. A nakonec to byli tví milovaní, koho jsi dovedl do záhuby.“ Náčelník si nevšiml zlověstného blýsknutí v Vernonových očích a pokračoval v promluvě. „Myslíš si, že když nebudeš dál zabíjet, něco se tím spraví? Ne, Vernone. Lidé ještě stále trpí následky tvých činů.“

„Vím, čím jsem se provinil. A dnes bych spoustu věcí udělal jinak, snažím se odčinit škody, které jsem během života napáchal.“ Vysvětloval zvučným hlasem to, o čem byl přesvědčen, aniž by dával najevo bolest a hněv, které v něm náčelníkova obvinění vyvolala. „Ale vinu za smrt mé ženy a dětí nese někdo jiný.“

„Vina je tvoje!“ zakřičela na něj levá hlava. „Bůh nám zjevil své rozhodnutí. A náš bůh je spravedlnost. Za vaše hříchy patří trest vám oběma!“

Vernon rozčileně vykřikl. „Tak taková je tedy spravedlnost Cataractisu? Pěkně děkuju. Nakonec jsi přece jen neměl o naší civilizaci pravdu, náčelníku. Máš dvě hlavy a přesto rozumu, co by se za nehet vešlo.“ Ušklíbl se, když uviděl v kamenných tvářích náznak ublíženého hněvu. Pokračoval by dál, ale to už k němu, stejně jako k Herbertovi, přiskočili dva svalnatí muži, a během chvíle je vedli, spoutané a s ústy ucpanými roubíkem, temnou chodbou kamsi do nitra hory.

*

Seděli opřeni o chladnou vlhkou zeď, kapky vody se co chvíli odpojily od povrchu stropu a s tichým, sotva patrným šplouchnutím dopadaly do mělké louže na podlaze. Ozvěna toho zvuku byla jediným, co rušilo hrobové ticho v temné kobce. Roubík v Vernonových ústech měl nepříjemnou pachuť hniloby a plesniviny, Vernon měl co dělat, aby potlačil úporné nutkání zvracet. Stálo ho značné úsilí, než se mu konečně podařilo dostat špinavý hadr z pusy ven. Rozhlédl se po stísněném prostoru, než jeho pohled sklouzl k Herbertovi.

„To jsme spadli do pěkný bryndy, co?“ zeptal se ho, a v duchu se smál nasupenému výrazu tlustého obličeje, který s hnědým hadrem trčícím mu z pusy vypadal snad ještě širší než obyčejně.

„Uznávám, představoval jsem si to jinak.“ Povzdychl si. „Budeme si muset nějak poradit.“

Žádná odpověď, jen chrčivý zvuk, jak se Herbert snažil křičet přes roubík.

„Máš pravdu. Z tohohle se vyvlíknu jen těžko, kdybych aspoň tušil, co na nás chystají.  Myslím, že žádný jiný trest, než smrt ani neznají. Ale otázkou je, jak to chtějí provést, a jaká je při tom možnost, že se mi podaří uniknout.“ Přemýšlel dál nahlas. Domníval se, že událost, které byli svědky u přepadu vodopádu, když přišli do města, by mohla být odpovědí na jeho otázky. Nemohl dostat z hlavy obrázek vyděšeného muže, který se potápí do drtivého, nezastavitelného proudu řeky.

Z přemýšlení ho vytrhl dávivý zvuk, který teď Herbert vydával. Dusil se. Vernon ho chvíli nezaujatě sledoval. Nakonec se bez velkého nadšení naklonil, a s rukama spoutanýma za zády skousl jeho roubík v zubech a vytáhl ho ven. Následoval záchvat kašle a vlna zvracení. Trvalo hodnou chvíli, než se Herbertův dech uklidnil. Vernon mezitím dlouze uvažoval, jestli ho raději neměl nechat udusit, aspoň by měl v posledních chvílích života klid, a nemusel by ho poslouchat.

„Že ti to trvalo. Myslel jsem, že mě necháš udusit.“ Obořil se na něj Herbert, jen co stačil popadnout dech.

„Uvažoval jsem o tom.“

„To bys neudělal.“ Uchechtl se Herbert, a Vernon začal svého rozhodnutí upřímně litovat. „Co teď s námi bude?“

„Zabijí nás.“

„Jen tak? Bez soudu?“

„Soud už proběhl ty idiote! Myslíš, že potřebují něco víc než svolení náčelníka k tomu, aby se nás zbavili?“

Herbert pár minut zaraženě mlčel. „Jak to udělají?“

„Vzpomínáš na toho chlapíka v řece?“

„Samozřejmě.“ Pak zaváhal. „Ty myslíš… že by mohli… no to snad ne!“

„Můžou nám udělat co chtějí. Nebo spíš co chce náčelník s tím svým zpropadeným spravedlivým bohem. Nejspíš to je jejich tradiční způsob popravy. Řeka je pro ně velice důležitá, proto svěřují tu záležitost do jejích rukou. Ale já teď myslím spíš na to, jak se z toho vyvlíknout.“

„Ti zasraní barbaři!“ ulevil si Herbert.

„Být tebou, tak moc nenadávám, nebo ti to ještě přičtou ke všem ostatním hříchům.“ Neodpustil si Vernon popíchnutí.

Herbert se zachvěl, když si vzpomněl na děsivé zjevení v trůním sále. „Ale jak se zdá, tak taky nejsi žádný svatoušek.“

„To nejsem, a ani to o sobě netvrdím. Jsem si toho moc dobře vědom a pranic mě to netěší.“

„Těší netěší, zemřeme oba. Podívej se, kam tě dovedla tvá milovaná spravedlnost.“

Vernon nic neříkal.

„Máš aspoň nějaký nápad, jak by se dalo uniknout?“

„Nemám. Obávám se, že ani mít nebudu. Ale třeba se najde příležitost o něco se pokusit.“

Herbert zklamaně sklopil hlavu. Pak už nikdo nepromluvil. Netrvalo dlouho, a hlava tlustého muže klesla na rameno, jak ho přemohl neklidný spánek. Vernonovy oči zůstaly otevřené, a bdělá mysl pracovala na plné obrátky

*

Přišli si pro ně brzy. Silné ruce je postavily na nohy a vedly je chladnými chodbami až ke schodišti, které oba muži dobře znali. Herbert se vzpouzel, snažil se věznitelům vykroutit, prosil o milost. Vernon šel klidně, beze slova, s hlavou vysoko vztyčenou. Prošli otevřenou bránou a ocitli se na plošině nad vodopádem. Musela být už hluboká noc, protože temnota zahalovala celý obzor, který bylo možné z ústí jeskyně vidět. Džungle pod nimi teď nebyla ničím jiným než tmavým oceánem stínů. Oheň na velikých podstavcích praskal a osvětloval celou plošinu mihotavou září. Prostranství bylo plné, muži, ženy i děti tu stáli namačkaní vedle sebe, aby mohli být svědky pokračování dnešních neobvyklých událostí.

Vernon si všiml, že na úzkých schůdcích vedoucích z plošiny jsou na každé straně nachystaná klubka pevného lana. Jeho domněnka se tedy potvrdila, čekal je stejný konec, jako holohlavého muže dříve toho dne. Přemýšlel, jestli ho nakonec vytáhli na lanech zpět nahoru a pohřbili, nebo prostě odřízli lana a nechali ho napospas vodopádu. A bylo by možné, aby byl v té době ještě naživu? Takové myšlenky tížily jeho hlavu, když je postavili na okraj plošiny a dav se rozestoupil. Pomalým kolébavým krokem před ně předstoupil náčelník. Voda burácela, jak se její nekonečné masy valily přes okraj přepadu. Přesto byl jeho dvojhlas slyšet zřetelně.

„Stěny svatého Cataractisu pláčou žalem. Truchlí nad životem, který byl dnes ztracen, a nad dalšími, které ještě ztraceny budou. Není však zbytí. Zločiny spáchané těmito cizinci nemohou zůstat nepotrestány. Taková je vůle boží!“

Shromážděným davem se ozvalo souhlasné mumlání.

Vernon naslouchal horlivému proslovu, zároveň ale sledoval okolí a hodnotil situaci. Ruce měl stále svázané, a kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo se osvobodit, čekala by na něj obrovská přesila. Plošina byla naplněná do všech okrajů, několik strážců bylo ozbrojeno dlouhými oštěpy s kovanými hroty a dalším visely u pasu krátké zakřivené meče. I přes bezvýchodnost této situace byl připravený. Čekal na jakékoliv malé zaváhání, aby se pokusil o zázrak. A pak, byl válečník, raději by zemřel v boji proti přesile, než by se nechal zadusit špinavou vodou.

„Slyšte provinění těchto zločinců. Herbert Postříž. Zloděj, vrah, otrokář. Mnoho lidí kvůli němu vedlo život, který se sotva dá životem nazvat, a mnoho z nich o něj jeho zásluhou přišlo. Jednal s lidmi jako se zvěří, zaslouží smrt!“

„Zaslouží smrt!“ jednohlasně zazněl ortel z hrdel přihlížejících.

„A Vernon, nájemný vrah. Zradil svého krále jednou, zradil svého krále podruhé. Způsobil tím smrt své rodiny, získal proslulost zabíjením a násilí je jeho věrným společníkem. Zaslouží smrt!“

„Zaslouží smrt!“

„To víš, že jo, zasloužím smrt.“ Zamumlal si pro sebe Vernon. „Ale mrtvých tu bude víc.“

Náčelník zvedl do výše všechny své ruce a ohně na podstavcích vysoko zaplály. Skupina svalnatých domorodců s drdoly na hlavách se vydala po schůdcích na levé straně, druhá skupina vedla nejdříve Herberta, pak Vernona na druhé straně. Herbert se třásl, kolena se mu podlamovala, a Vernon si říkal, jestli neskončí ve vodě vlastním přičiněním. Snad by to tak bylo jednodušší. I Vernon zvážil tuto možnost. Ale ne, nevzdá se tak snadno.

Došli až na okraj úzké cesty, plošina se zvědavci se teď klenula o kus výš nad nimi, a jim se naskytl pohled do nekonečné hlubiny pod vodopádem. Muži na levém výčnělku rozmotali klubka provazu a ke konci uvázali těžké kameny. Pak jeden z nich s neuvěřitelnou lehkostí vrhl balvanem na druhou stranu. Lano se rozmotalo a letělo vzduchem, kámen narazil s řachnutím do skalní stěny a zřítil se do vody. Vrhač ho trpělivě vytáhl zpátky a opakoval svůj pokus. Nakonec se podařilo dlouhánům vedle Vernona s Herbertem zachytit oba konce provazů, a bylo možné přejít do další fáze. Rozvázali Herbertovi pouta, a ke každému zápěstí a kotníku mu přivázali jeden provaz. Křičel, bránil se, snažil se vykroutit, ale nebylo mu to nic platné, silné ruce ho svíraly pevně. Když bylo vše připraveno, tváře katů se obrátily vzhůru k místu, kde se tyčila postava náčelníka. Herbert vyděšeným a prosebným pohledem vyhledal Vernonovy oči. Nedokázal z nich vyčíst vůbec nic.

„Bůh promluvil!“ zaburácel náčelníkův hlas, aby přehlušil hukot řeky. „Nechť řeka očistí půdu Cataractisu od špíny.“

Do Herberta někdo strčil, a on se s nervy drásajícím křikem zřítil ze schůdků směrem k pěnící vodě. Na poslední chvíli snad ještě zahlédl záblesk v očích svého únosce a letmý úsměv na jeho tváři. Neměl čas nad tím přemýšlet, ucítil škubnutí, tělem mu projela palčivá bolest a jeho pád se zastavil. Provazy se napjaly a stejně tak výrazy ve tvářích mužů, kteří je svírali. Herbert byl jednak tlustý, a jednak pořádně těžký, Vernon sledoval muže před sebou, a viděl, jaké úsilí je stojí, aby udrželi tu horu sádla ve vzduchu. Stejné potíže měli i na druhé straně. Vzpomněl si na popravu, které byli svědky po příchodu, a došlo mu, že okamžik, na který čekal se blíží. Herbert pomalu, trhaně klesal dolů, jak lana projížděla drsnými dlaněmi. Pak přišel náraz, když se plocha rozložitého těla střetla s tlakem vody. Muži na schůdcích zakolísali, div je trhnutí nestáhlo dolů. Pot stékal po ramenou napjatých úsilím. Nalevo se skupince podařilo přivázat provaz k úchytu ve skále a všichni si tam viditelně oddychli. Na straně, kde stál Vernon, bitva stále ještě pokračovala. V tom se stalo něco, s čím už nikdo ze znavených tahačů nepočítal. Herbert, zřejmě v proudu zápasící o poslední zbytky vzduchu, sebou začal škubat. Tento nápor navíc stačil, aby síly zdráhající se proudu povolily. Tři muži, neočekávající další odpor, zavrávorali, a jako na povel se zřítili do běsnící řeky. Čtvrtý stihl lano pustit, ale než se nadál, Vernon, který v něco podobného doufal, mu vytrhl zahnutý meč od pasu, oběma spoutanýma rukama mu ho vrazil do zad a pak skopnul jeho bezvládné tělo dolů za ostatními. Herberta mezitím stáhl proud přes okraj, a lana, která ho poutala ke skobám byla napjatá k prasknutí.

Nahoře na plošině se strhlo boží dopuštění. Ženy křičely, muži se zbraněmi se drali ke schůdkům a král zběsile gestikuloval a řval mocným hlasem.

Vernon na nic nečekal, pomocí meče se mu s obtížemi podařilo přeříznout pouta na rukou, a jen zázrakem si u toho nevyvrátil zápěstí, i když řezným ranám na předloktí se vyhnout nedokázal. Když se k němu s křikem přihnal první z ozbrojených strážců, byl už nachystaný. Potěžkal meč v pravé ruce, cvičně s ním zakroužil a usmál se, připomínal mu zahnuté šavle, které používali nomádi v jižních stepích, kde strávil mnoho let ve vyhnanství. Útočník se přihnal jako uragán a provedl zběsilý výpad mečem. Vernon jeho zbraň jednoduše odrazil a sám ťal s širokým rozmachem zprava. Nepřítel se zaúpěním padl do zpěněné vody. Další pokus dopadl stejně. Vernon, který měl skalní stěnu po své levé ruce, využíval toho, že se mohl plně napřáhnout k úderu zprava, na rozdíl od jeho protivníků, kteří byli bezvýhradně všichni praváci, jako ostatně každý obyvatel města.

Vernon se usmíval a meč v jeho ruce protínal vzduch jako ztělesněný blesk. Jednoduše odrážel údery útočníků, kterým překážela skála v tom, aby se mohli pořádně rozmáchnout. Stál pevně a útočníky jednoho po druhém pohlcoval vášnivý proud. Ani oštěp moc nezmohl, zběsilý nájezd Vernon jen ledabyle vychýlil z dráhy a nebohý voják následoval svoji zbraň po hlavě dolů.

Nenávistný řev sílil a proud mstitelů neustával. Vernon krok za krokem, nepřítel za nepřítelem, postupoval vzhůru. V očích přihlížejících se začaly zračit obavy. Ženy usoudily, že jejich zvědavost byla více než ukojena, a odváděly děti do jeskyní, tuhle zábavu rády ponechaly mužům. Dav na plošině prořídl a řídl dál, jak se Vernon blížil.

Slíbil sice, že nebude zabíjet, ale to neznamenalo, že se vzdá bez boje. Cítil se nejlépe za poslední roky. Tohle bylo něco, co znal, život na hraně, neustále hrozící nebezpečí smrti. Mohl opustit své hořké myšlenky a stal se bezchybným strojem, kvůli tomu strávil nekonečné roky výcvikem. Vykryl úder, udeřil levou pěstí do břicha, pak seknul zprava. A znovu.

Při pohledu na smrt kráčející po schůdcích i někteří ze svalnatých válečníků odvraceli pohled pryč a se svěšenými hlavami odcházeli za svými ženami do chladu a bezpečí hory.

„Stůjte zbabělci! Vraťte se!“ křičely za nimi obě náčelníkovy hlavy. „Zradili jste svého boha. Potrestá vás. Žádá smrt toho bastarda a taky ji dostane.“

Když Vernon s planoucím zrakem, připravený k boji, bez známek únavy vystoupil na plošinu, jeho protivníci zaváhali. Byli zvyklí v boji vyhrávat, a teď viděli, jak jeden jediný, malý bledý muž povraždil nejlepší válečníky kmene jakoby nic. Zůstal jich tam stát necelý tucet, v čele s náčelnickou dvojicí.

„Na co čekáte? Tak už ho zabte!“

Tři muži se vrhli vstříc Vernonovu úsměvu. Odrazil oštěp prvního, ohnal se po druhém a cítil, jak meč projel živým masem, sklonil se a vyhnul se tak výpadu posledního útočníka. Bleskurychle se otočil, jeden z nich ležel na zemi a z přeťatého stehna mu proudem crčela krev. Chytil oštěp, který mu mířil na břicho, trhnul a padající se už nestihl srovnat, než mu projela hrudí čepel meče. Poslední byl největším oříškem. Vytrvale odrážel Vernonovy údery a nepříjemně na něj dotíral. Osudnou se mu stala lehká nepozornost. Podklouznutí na zakrvácené zemi a ztráta rovnováhy, to Vernonovi stačilo. Krev na zemi se smísila s další, když ostří přeťalo krční tepnu.

Obrátil se ke zbývající skupině. Pokrytý rudou krví, s vlasy zcuchanými a slepenými k sobě, s ďábelským výrazem vypadal hrozivě.

„Zemřeš! Svému trestu neujdeš.“ zařvala na něj levá náčelníkova hlava.

„Já vím. Bůh si to přeje.“ Ušklíbl se Vernon, sehnul se a zvedl krví potřísněný meč. V každé ruce svíral jednu zbraň a postoupil kupředu. Náčelník, obě jeho části, vytáhl své meče a vrhnul se se zavřeštěním proti němu. Meče se srazily a hned zase odskočily od sebe. Náčelník, který byl vysoký i na poměry Cataractisu, byl vyšší skoro o dvě hlavy. Jeho útoky byly zuřivé a dopadaly drtivou silou. Jeho dvě těla však ztěžovala rychlý pohyb, ačkoliv Vernon čekal, že bude ještě daleko méně obratný. Skákal kolem něho jako kočka, uhýbal a odrážel jeden úder za druhým. Náčelník ho tlačil na okraj plošiny, kde za ním burácela voda a někde dole se koupal Herbert, který, pokud byl ještě naživu, neměl tušení, co se nahoře odehrává. Meče se točily v bláznivém tanci a za Vernonovými zády se otevírala propast. Náčelník se nadvakrát pousmál.

„Smrt ti byla souzena. Spravedlnosti nemůžeš uniknout.“

Vernon věděl, že je v úzkých, ale neměl co ztratit.

„Spravedlnost- “ začal a mrštil proti nepříteli obě své zbraně. Překvapený náčelník se sotva stačil vyhnout jednomu meči, druhý mu jílcem tvrdě narazil do brady pravé hlavy. Vernon na nic nečekal, využil chvilky překvapení a svalil se kolem nohou svého soka. Popadl oštěp a vrazil ho do jednoho z odkrytých lýtek. Zakvílení se odrazilo od mlčících stěn. Po druhém výpadu dřevo zapraštělo, když se střetlo se stehenní kostí. Vernon upustil zlomenou násadu a klidným krokem se vydal k jednomu z mrtvých, aby si vypůjčil jeho meč. Pohledem přejel zbytek diváků, žádný z nich se očividně nechystal zasáhnout. Vernon vykročil ke sténajícímu dvojobrovi, který se mezitím s vypjetím všech sil otočil k němu, stále ještě klečel na kolenou a kolem něj se rozlévala krvavá kaluž. Nenávist, která z něj vyzařovala, byla skoro hmatatelná.

„Spravedlnost… v Cataractisu nenajdeš.“ Pohlédl mu Vernon do očí, a zahlédl v nich strach, a také pocit, který znal. Věděl, jaké to je být zrazen někým, komu věřil. Avšak věděl, že náčelníkova bolest je větší než jeho, toho totiž zradil vlastní Bůh.

„Ale já ti ji dám.“ Zasyčel a vysoko se napřáhl. Čepel se zaleskla ve světle ohně a tvrdě dopadla do místa, kde se dvě ramena spojovala. Ostří zajelo hluboko a křik zaplnil noční síně Cataractisu. Následovaly další údery, než konečně křik ustal a k zemi se zřítila dvě bezvládná těla.

Vernon se několikrát zhluboka nadechl a mysl se mu projasnila. Obrátil se k šestici mužů, která stále ještě zůstala stát na plošině. Hleděli na něj se směsí údivu, zloby a uctivé bázně. Svírali v rukou zbraně, bez hnutí, snažili se pochopit to, čeho byli právě svědky. Oheň praskal, řeka bez ustání hučela, ale jinak vládlo hrobové ticho. Jeden z nich upustil na zem meč, kov zazvonil o kámen a muž se beze slova vydal k bráně. Ostatní následovali jeho příkladu, dva z nich však zůstali stát. S prázdnýma rukama se opatrně vydali k mrtvolám svého náčelníka, nespouštěli při tom oči z Vernona. Každý z nich se chopil jednoho těla, a k Vernonovu údivu je vrhli dolů do temné vody.

Pohled staršího z mužů, jehož vlasy prokvétalo stříbro, se střetl s Vernonovým. „Řeka vždy očistí Cataractis od všeho zlého.“ Pronesl chraplavým hlasem a spolu se svým společníkem odcházel pryč.

Vernon sešel po schůdcích k úchytu, k němuž byla přivázaná dvě lana. Podíval se, kde mizí ve vodě a míří za okraj. Oči mu sklouzly k meči, který ještě stále držel v dlani. Pak znovu k provazům. Dlouho hleděl na napnutá vlákna a přemýšlel, jak málo by stačilo k jejich přeříznutí.

Zhluboka vydechl. Položil meč na zem a oběma rukama uchopil lano. Zatáhl ze všech sil. Cítil zátěž visící na druhém konci, ale nepodařilo se mu s Herbertem, nebo jeho bezvládným tělem ani pohnout. Zaslechl kroky na schodech za sebou. Už se natahoval po meči, když si uvědomil, že je to starý muž a jeho společník. Sestupovali k němu, beze zbraní, s odhodlaným výrazem.  Nemuseli nic říkat, stačil pohled do starcových temných očí. Vernon jim podal lano, všechny tři páry rukou zabraly. Ve chvíli, kdy se konečně na úzkou cestu vykulilo obrovské tělo, byli všichni na pokraji sil. Chvíli si mysleli, že Herbert je mrtev, ale Vernon se podíval pozorněji, a všiml si, že tlustý pupek se lehce nadouvá a splaskává. Nepříliš vlídně strčil do Herberta nohou. Ten táhle zaúpěl a rozkašlal se. Když ze sebe dostal všechnu vodu, zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.

„Co se to…? Sakra. Co se stalo?“ chrlil ze sebe nechápavě, zatímco si ohmatával tělo, kam jenom dosáhl a bolestivě skučel. „Kdo tohle udělal? To jsi přece nemohl zvládnout sám.“ Hlesnul, a s Vernonovou pomocí se vydrápal na plošinu.

Vernon neodpovídal.

„To byly paže spravedlnosti.“ Pronesl chraplavě starý černoch stojící u brány. Pohlédl Vernonovi do očí, mírně se uklonil a zmizel ve tmě.

Když stoupali po zatočených schodech vzhůru, nikoho nepotkali. Nikoho ani neslyšeli. Postupovali pomalu, Herbert se sotva držel na nohou, na kterých zůstaly rudé zářezy od provazů. Neustále brblal, vyptával se a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Vernon odbýval jeho dotazy strohými odpověďmi, ze kterých se Herbert nic podstatného nedozvěděl.

Konečně vyšli horní branou a po uzounké stezce se vysoukali až nahoru, kde řeka začínala klesat do jeskyně, a kde jejich dnešní dobrodružství začalo. Herbert se naposledy ohlédl dolů. Procítěně si odplivl do řeky. „Zasranej Cataractis!“ ulevil si.

Vernon se neohlížel. Zamířil k místu, kde nechal uvázaného grošáka, a zaradoval se, když ho tam skutečně objevil. Kůň zaržál radostí a Vernon ho láskyplně poplácal po šíji. Zalovil v brašně u sedla a podal koni jablko, které si schovával na horší časy.

*

Když paprsky ranního slunce ozářily džungli, několika z nich se podařilo proniknout listím a haluzemi až ke dvojici mužů, prodírající se bahnem a nízkým porostem. Jeden z nich, hubený, větrem ošlehaný vedl koně za uzdu a kráčel zlehka. Druhý, o něco mladší, ale mnohem tlustší, se pomalu a ztěžka plahočil kus za ním.

„Vernone, k sakru!“ zaklel tlusťoch, když už po několikáté uvízl nohou v hlubokém bahně. „Kdy už mi konečně povíš, co se na té plošině seběhlo, zatímco já jsem se houpal snad kilometr nad zemí.

Druhý muž se otočil, a se zájmem sledoval snahu o uvolnění zaseklé nohy.

„Nic složitého.“ Prohlásil nakonec rozvážně. A v očích mu blýskly šibalské hvězdičky. „Tím, jak jsi sebou škubal jak ryba na suchu, jsi nám zachránil život.“

Herbert překvapeně strnul a na tváři se mu usadil samolibý úsměv. „Opravdu?“ zapředl.

„Ne, ty idiote. Prostě jsi je překvapil, navíc jsi dost tlustej a těžkej, takže jsi jich několik strhnul dolů, a já se dostal k meči. Pár jsem jich zabil, včetně náčelníka a zbytek utekl. Konec příběhu.“ Odpověděl uštěpačně Vernon.

„A co tvoje přísaha, že nebudeš nikoho zabíjet?“

„Čert vem přísahu!“ zavrčel Vernon. „Už jsem v životě párkrát přísahal, a k ničemu dobrému to nikdy nevedlo. Už bych se měl poučit a přestat s tím.“

Oba chvíli mlčeli a když se Herbert osvobodil, vyrazili dál.

„Ta věc v trůní síni… viděl jsi ji taky?“ napadlo Herberta.

„Viděl.“

„Proč jim nepřišel na pomoc?“

„Nad tím jsem taky přemýšlel. Nevím.“ Odmlčel se. „Jedině snad…, možná že byl bůh Cataractisu přece jen spravedlivý.“

Herbert se zamračil a uvažoval o podivné odpovědi. Napadla ho ještě jedna otázka: „A co bude se mnou?“

Vernon se na něj podíval. „Můžeš jít.“

„Cože?“ vykulil Herbert oči.

„Běž kam chceš.“ Pokračoval Vernon a pohlédl Herbertovi zpříma do očí. „Třeba do Fritagnie, třeba na konec světa. Chtěl jsem pro tebe spravedlivý trest, ale hledal jsem ho na špatném místě. Pro teď mám spravedlnosti plné zuby. Tak běž, než si to ještě rozmyslím. To, co jsme zažili, ať je ti výstrahou. Doufám, že nedělám chybu, ale tam ve svatém městě jsem se poučil, každý si zaslouží druhou šanci, a kdo jsem já, abych tě soudil, Herberte? Ale pamatuj si, že jednou se třeba do tvého města vrátím, a možná že dvě šance jsou víc než dost“ S těmi slovy vyskočil do sedla. Otočil se i s koněm na místě a naposledy upřel zrak na společníka. „Sbohem, Herberte.“

„Sbohem.“ Hlesl vykolejený tlouštík a sledoval záda jezdce, jak se vzdaloval pryč. „Počkej! A kterým směrem je Fritagnie?“ zakřičel za ním, ale odpovědi se nedočkal.