Co oko nevidělo 3/3

V. Házení kamenem
“Nekoušou! Nekoušou, Martine! V každým blbým filmu žerou mozky, ale doopravdy ne…” Arlie vrtěl hlavou a pobíhal mezi vybledlými postavami, ploužícími se po ulicích.
Martinovi se už několik dní vtírala myšlenka, že se Arlie zbláznil.
“Nekoušou, Martine!”
Bylo jich víc, než živých. Bloudily po světě a nevěděly, proč.
“On nepřijde,” šeptaly jejich bezkrevné rty.
“Kam jdete?” zkusil se zeptat.
“Na horu! Horu Sion hledáme…” Šepot se nesl přes náměstí a kypěl nad městy a parky jako akustická aura. Byli nazí, zešedlí a nešťastní.

* * *

“Co uděláš, až ji někde potkáme?” Martin vytáhl žebřík a ještě se ujistil, že kolem stodoly nikdo nebrousí.
Arlie se převrátil na záda a roztrpčeně se ošil. Seno se mu dostalo až pod košili. “Já nevím.” Nechtěl o tom přemýšlet. Syrový chlad zalézal pod nehty a nedovolil se těšit na spánek. Noc byla studená, a s přicházející zimou hrozilo, že to bude stále horší…
Martin vyhlédl škvírou ven a zhasl baterku. Je zbytečné někoho lákat. Mrtví se na noc stahují ke světlům jako můry. O tom, co je to věčná noc už vědí svoje.
“Já nikomu z nich nedokážu říct, že jsem to zavinil.”
Arlie se posadil, stáhl si košili přes hlavu a začal ji vytřepávat. “Zavinil? Co blázníš?”
“A kdo tedy?” vybuchl Martin. “Co nám bránilo se s tím smířit jako ostatní?” Znovu vyhlédl ven. Ač byl měl být úplněk, všude vládla tma. Od toho dne se nevyjasnilo. I ve městě za kopcem svítilo jen osvětlení stadionu, aby se šedavé postavy netoulaly po zahradách domů, kde kdysi bydlely, a ťukáním nevyžadovaly rozsvícení oken.
“Jeho nespravedlnost?”
Martin vzdychl: “Kdo jsme, abychom soudili?”
“Do prdele, ty zase už mluvíš jako z kazatelny! Dobře, možná to bylo unáhlený, ale napadlo to tebe!”
“Já vím.”
“A já ti přitom nic nevyčítám. Oni chodí po světě, a nevědí proč. Neodpovídají, nedýchají… Jenom pořád o Sionu, a o Něm… A živí to samý. Fungují akorát hospody. Všude samá procesí…”
“Konec světa,” potřásl Martin hlavou. “Tak jsem si to představoval. Jenom jsem si vždycky myslel, že to zaviní nějaká kometa. Ani by mne nenapadlo, že to budu zrovna já…” Martinův hlas se chvěl.
“Potřebuješ se napít. Zajdem zítra…”
“Teď,” skočil mu do řeči Martin. “Vidím na tobě, že ses z toho vylízal, ale tím svým cynismem, i když ti pomáhá, mě ničíš… Já to nedokážu. Někdy je to lepší, ale dnes se cítím tak na sebevraždu. Buď mi něco nalej, nebo se mnou mluv celou noc… Arlie..!” Zajíkl se a zvedl hlavu. Po tvářích mu tekly slzy, které v temnotě kolem Arláie spíš vytušil, než viděl. “Jinak si v noci přeříznu žíly,” zašeptal rozechvělým hlasem. “Ještě nikdy jsem se neopil, ale tak nějak cítím, že…”
“Jo,” Arlie potřásl hlavou a sáhl do batůžku pro polní láhev. “Pořád sebou něco nosím. Dej si. Vypij to třeba všechno, já to do rána nějak doklepu…”
Martin si přihnul a zvědavě se obrátil na svého druha: “A co zítra? Zase chodit od usedlosti k usedlosti a za hlt kafe a kousek kukuřičné placky vykládat, co se děje ve městech? Stejně poslouchají na půl ucha. Pogromy na mrtvé, jako by to mělo smysl.”
“Umírají znovu a definitivně…”
Dole, mezi obracečkami sena, cosi zarachotilo. “Už jsou tu, do háje,” tlumeně zanadával Arlie. “Pořád říkám, že je nepřiláká jenom světlo, ale i hlasy.”
“Bojí se noci,” hlesl Martin.
Dole někdo rozsvítil. Jen na chvilinku, ale to znamenalo, že musí být někdo z živých. Arlie padl na podlahu a snažil se mezi prkny něco rozeznat.
Znovu zablikalo světlo. Neznámý se nejspíš bál přivolat nevítané hosty.
“Jsou dva,” špitnul Arlie. “Chlap a ženská.”
Muž zakopl a zanadával. Žena tlumeně zadrmolila.
“Co to řekla?” vyskočil Martin. “Co říkala?”
“Co asi pořád vykládají? Sion, Sion, Sion…”
“No tak,” ozvalo se zdola blábolení. “Dyť ti, sakra, už vo nic nejde…”
“Ona je mrtvá a on ne,” zašeptal Martin.
Arliemu chvíli trvalo, než si uvědomil, co vlastně Martin řekl. “Třeba se znali… Předtím, než se jí to stalo…” Nedalo mu to. Nahmatal vlastní baterku a posvítil dolů.
Nahé stvoření se kroutilo na zemi a nad ním se skláněla kymácející se postava. Džíny s tmavými mapami od oleje. Arliemu se zastavil dech. Takhle nějak teď vypadá i Kathy…
Muž se ohlédl a zaclonil si oči: “Kdo je tam nahoře, sakra?”
“Nech ji!” Arlie se vykašlal na opatrnost, vrhl se k otvoru po žebříku a seskočil přímo dolů.
“Arlie!”
Martinův výkřik by jej už nemohl zadržet, ani kdyby on sám chtěl. Nechtěl. Ta dívka měla stejně útlé prsty a stejné znamínko nad kolenem…
“Kathy!”
Chlap se stačil sotva postavit, ale kalhoty na půl žerdi mu bránily udělat sebemenší krok. Arlie blikl baterkou a v úžasu zůstal stát: “Kathy? Jsi to ty!”

* * *

Opírala se zády o kolo traktoru a třásla se.
“To je moc velká náhoda,” zajektal Arlie a vzhlédl vzhůru. “On si nedá pokoj…”
Chlap si vytáhl kalhoty a rukama, roztřepanýma alkoholem si kupodivu rychle zapnul pásek: “Tu holku sem si našel já, tak mi ji, kurva, nech!”
Arlie nevnímal. Klekl si před dívkou a váhavě zvedl ruku: “Miláčku?” zašeptal a opatrně se dotkl prsty její paže. Nebyla taková, jak čekal. Její teplo se s příchodem noci vytrácelo. Za chvíli bude studit jako maso z mrazícího boxu. “Miláčku…”
“On nepřijde…” hlesla a zase upadla do apatie.
“Neslyšíš, parchante? Mazej si chytit druhou, tahle je moje…” Muž se rozhlédl a sáhl do tmy u paty zdi. Vyznal se tu, nejspíš mu stodola patřila.
“Arlie, ten chlap něco hledá!”
Nevnímal, pořád ne. Martinova slova mu splývala s šustěním listí a vrzáním starých trámů, nesoucích střechu. Kathy skrčila nohy a objala kolena rukama. Vždycky to takhle dělala, když ranní šero rozehnalo tmu. Odhodila přikrývku, objala kolena a podívala se na něj. Zmocňoval se ho třas, jako ještě nikdy.
Zimnice bez chladu, jen z hrůzy, která jej obstoupila a vytvořila kolem něj silný pancíř bezmoci a beznaděje. Čekal, kdy se na něj podívá a řekne svoje: “Ráno nebudu chtít vstávat.”
Neřekla. Dívala se kamsi do tmy a mlčela.
“Chlapče!” Martin zahlédl v ruce nezvaného návštěvníka jakousi tyč, bez rozmýšlení spustil nohy dolů a seskočil.
Arlie se konečně probral z letargie. Bez obtíží uhnul smrtící ráně a vzápětí popadl útočníka za zápěstí. Násada od lopaty opsala půlkruh a zastavila se několik centimetrů nad Arlieho hlavou. Martin přiskočil a vytrhl tyč násilníkovi z ruky.
“Dobrý?”
Mladík zasupěl, přikývl a hned nato narazil hlavou protivníkovi do hrudi. Muž hekl a zalapal po dechu. Na další úder nečekal a rychle ustoupil o krok zpět. Zády narazil do stojanu na kosy. Jedna spadla a škrábla jej ostřím přes pokrčené lýtko. Kathy cosi zablekotala.
“Vzpamatuj se!” Martinova slova zanikla v útočníkových nadávkách.
Muž hmátl po dívce a přitáhl si ji za krk k sobě. V ruce se mu objevil srp. “Ještě se pohneš a podříznu ji,” štěkl.
“To jí toho uděláš,” hořce pohodil hlavou Arlie.
“Jak to víš?” Chlap se mu zachechtal do tváře. “Jak to víš, frajere? Umře podruhý, neříkej, že to nejde…”
Oběma přeběhl mráz po zádech.
“On nedá pokoj, Arlie,” zašeptal Martin. “Bude nám to vracet celý život. Mstí se. Rád trestá. Stačí si přečíst Starý zákon, a…”
Na dívčím krku se zašklebila bílá rána. V očích se jí objevil úlek. “Nech ho, chlapče! Ať si s ní udělá, co chce…”
Chlap přitlačil. “Možná jsem pod vobraz, ale vím, jak se to dělá. Zabíjím takhle kůzlata. To je horší, ty křičí. Ona mlčí jako ryba…”
“Co za ni chceš?”
“Nic, brácho. Chtěl jsem si zašoupat, a domů s tou mrchou nemůžu, stará by mě hnala.”
Martin je oba obešel, aby byl blíž k dívce. “Tak to udělej, Arlie tě nechá, a pak ji tady nech. Živou…” Otřásl se. “Takovou, jaká je…”
“Seš pitomej, brácho? Díky vám už docela vychladla. Rozehřeje se až ráno. Je mi k ničemu, a vy, jestli jste takový úchyláci, že vám nevadí, jak je chladná…”
Arlie vyrazil. Spoléhal na to, že bourbon, který byl cítit kdykoli chlap otevřel ústa, zpomalí reakce. Ani jej nenapadlo, že by se ostří srpu mohlo obrátit proti němu. V jediné vteřině roztáhl násilníkovi ruce a vysvobodil dívku z jeho náručí. Martin přiskočil, popadl Kathy za ruku a přitáhl si ji k sobě.
Mladík neskončil. Popadl násilníkovu ruku za zápěstí a zkroutil ji. Muž ani neměl dost síly, aby se ubránil. Arlie viděl rudě a ruku nepouštěl. Nepustil ji, ani když z ni vypadl srp a cinkl o kamennou dlažbu. Zabral a počkal si, dokud v té ruce neruplo. Pak se ozval výkřik a klení. Kopanec do břicha zarazil opilcovo skučení a srazil jej pod kola traktoru.
“Co děláš, do prdele..?”
Arlie se sehnul, popadl bezmocného protivníka za nohu a vytáhl jej ven. Smýkl s ním ke stěně a rozpřáhl se nohou ještě jednou.
“Nezabíjej ho!”
“Na nějakým hříchu mi už nesejde…” Po dalším kopanci se muž převrátil na břicho a vyplivl chuchvalec krve. Ztěžka se zvedl na chvějících se rukou a trhavě zvedl hlavu. “Dooost…” Dupnutí na ledviny jej přirazilo k zemi.
“Nezabíjej ho, Arlie, jsi blázen?”
“Proč ne, sakra?”
“Protože když bude mrtvej, tak nás tu bude otravovat až do rána. Jenom…” Martin se zarazil, a nakonec mávl rukou. Byla jiná doba. “Jenom ho zkopej, zlom mu nějaké žebro a vyhoď ven na pole. Pak dá pokoj…”
Arlie jen přikývl a vyvlekl zraněného ze stodoly do studených brázd zoraného pole. Za chvíli byl zpátky. Zamžoural do tmy, a zamířil mezi Martina a Kathy.
“Co s ní budeme dělat?” zeptal se nešťastně, ještě si ani nesedl.
“Miluješ ji, ne?”
“Takovouhle?” Na okamžik se lekl, že by to zaslechla a porozuměla, ale vypadalo to málo pravděpodobně. Kývala sebou ze strany na stranu a pobrukovala cosi v nesrozumitelné řeči. “Děsím se jí, jako kdyby…”
“Jako kdyby to bylo tvoje černé svědomí, viď? Já jich mám takových pět, a to je peklo, příteli. Co to začalo, se vyhýbám postavičkám dětí, sotva je zahlédnu. Neunesl bych to, kdyby se na mě podívaly a řekly: ´Táto, kde je to nebe, o kterém jsi nám vyprávěl? Kde andílci, a kde…”
“Nech toho, sakra! Zítra půjdem…”
“Kam? Kam budeme pořád chodit? Živí, mrtví, pendlují od města k městu, od jedné usedlosti k druhé, a nikdo neví, proč vlastně…”

* * *

Barevná sklíčka v oknech nepropouštěla mnoho světla a v kostele svatého Ondřeje vládlo šero.
“Amen,” tiše zadrmolil Arlie a pochybovačně se ohlédl po Martinovi. “Myslíš, že to pomůže?”
“Když ne lítost, tak co tedy?”
Arlie vztekle vyskočil, opřel se rukama o desky lavic a vyhoupl se do uličky. “Změnil ses. Chtěl ses pomstít, a teď…”
“…Mám děs v očích,” utrhl se Martin. “Tos´ chtěl říct, ano? Dobře, máš pravdu, jenomže já necítím strach z toho, co jsem provedl. Neděsím se krve na svých rukou, ale nenávisti miliónů lidí, kteří už nikdy nebudou spasení… V kolika modlitebnách jsme se káli, a teď dokonce v katolickém chrámu… Už je tady zase…” Dodal méně pateticky a kývl směrem ke vchodu do kostela.
Stála tam, jako v posledních dnech pořád.
Arlieho tvář se zatáhla: “Kathy… Nechoď za mnou pořád…”
Neslyšela. Nikdy neslyšela, nebo neposlouchala. Bloumala mezi lavicemi jako přízrak a její šedobílá kůže se ztrácela na pozadí tmavých zákoutí svatoondřejovského kostela.
“My se jí nezbavíme…” hlesl Martin.
Zvenčí se ozval zpěv nějakého procesí a vzápětí se křídla dveří rozevřela dokořán jako opona. Ze světla vystoupilo pět dětských siluet.
“Barbie!” vzlykl Martin a padl na zem. Na okamžik jej ochromila pronikavá bolest v kolenou. “Já věděl, že mne najdeš,” zašeptal, a nevěděl, co dál říct. “Barbaro…”
“Jednou to přijít muselo,” hlesl Arlie. “Nejvyšší čas něco udělat.”
Za dívenkou, držící kolem ramen dva ze svých bratrů, se vynořil kdosi další. Známá tvář měla víc vrásek, než jindy.
“Chodím po světě s tvými dětmi a Bůh nás vede ve tvých šlépějích.” Corezonova ztuhlá, žlutavá tvář připomínala dřevořezbu. “Ve snu se mi zjevil On a ukázal na tebe, bratře! Hle…” Na okamžik, jen co polkl sliny, se odmlčel a povystrčil před sebe nahou Barbaru. “Stojí tu, a neznají stud… Řekl bych ti, ať se jim podíváš do očí, ale žádné nemají, jen prázdné bělmo bez života a vůle…”
“To já zavinil…”
“Ty,” přikývl Corezon. “Ty jsi vzal lidem Spasitele, a jedině ty jim ho můžeš znovu dát…”
“Jsi blázen,” vykřikl Arlie, jemuž to došlo dřív, než Martinovi. Uskočil před Kathy a popadl přítele za ruku. “Pojď!”
Martin se ani nepohnul, jen vytrhl ruku z Arlieho sevření. “Jak, Corezone? Ani nevíš, jak moc bych chtěl, ale jak? Sám zemřít mučednickou smrtí? Copak jsem já Boží syn?”
“Dobrovolně…”
“Dobrovolně jdou na smrt jen blázni…”
“Ospravedlňuješ vraždu? Nemám nejmenší tušení, jak jsi to provedl, a nechci to vědět.”
“Tak se mám zabít? S bídou bych vykoupil svoje viny, nemůžu být Spasitelem…”
Barbara přešlápla a její ruka se jako had dotkla Tomíkových prstů. “Horu Sion hledáme? Horu Sion…”
“Nemůžeš být Spasitelem, ale snad bude Bůh usmířen touto obětí…”
Arlie se vztekle otočil a udeřil pěstí do oltáře. “A ještě nám budete trhat srdce z těla, ne? K sakru, to jsme někde u Aztéků?”
“Jsme v domě Božím,” zahřměl Corezon docela jinak, než mluvil dosud. “Jsme v domě Božím, a nebudeme tu při rozhovoru říkat slova, jaká se používají…”
Arlie proskočil mezi lavicemi a vyběhl ze dveří kostela. Zpívající dav, až do nynějška mírný, a skrytý pod schodištěm, se rozhučel dychtivostí po krvi.
“Je zle…”
“Hůř,” potřásl hlavou kazatel z Yumy. “Už vás nepustíme…”
Jediným překvapivým úderem srazil Arlie Corezona k zemi a vrhl se směrem k sakristii. “Jiná cesta ven nevede,” houkl na Martzina a zmizel v stříbřitě vyšívaných závěsech.
“Barbaro,” Martin Broter poklekl a vzal chladné tváře do dlaní. “Holčičko, chlapci…” Tobiáš, Jerry, Tom a Dick… Dvojčátka. Den, který byl jejich prvním na tomto světě, byl posledním pro jeho ženu. A teď… Kdoví, kde bloudí…
Dav venku se dostával do varu. Už dlouho nezaslechli svého vůdce. Corezon se vzepřel na rukou a zvedl oči k Martinovi.
Martin Brother plakal. Tomík a Dick, blesklo mu hlavou. Dvojčátka… Věnoval zběžný pohled muži u svých nohou a přidupl jej k zemi.
“Arlie,” vykřikl tlumeně a rozběhl se k sakristii. “Arlie, mám to! Dáme jim Spasitele…”
Vpadl do malé místnosti a skoro narazil do visícího těla kněze, jež podle všeho včera ztratil poslední zbyteček víry.
“Arlie?”
“Tady jsem! Jestli ti tvýho mesiáše zbaští lůza, tak On ani náhodou, je ti to jasný?”
“Víra je vítězstvím, které přemáhá svět!” odpověděl Martin. “Právě naopak, příteli! Lidé nebudou věřit, ale On, On si bude jist. Jako tehdy!”

VI. Střezte se falešných!
“Jsme na místě!”
Arlie pokývl a stáhl si kapuci z hlavy. Jako kdyby právě na to vítr čekal, udeřil na něj s novou silou a na okamžik jej oslepil sněhovými vločkami. Arlie těžkopádně zalovil v kapse na zadku a vytáhl placatou polní láhev s kořalkou. “Dej si, bude hůř! Lihovary přestaly vyrábět, a pije se víc, než kdy předtím…”
Martin se natáhl po láhvi a kývnutím poděkoval. “Je to tady, vím to určitě. Kdysi jsem proti tomu tady vedl demonstraci, a tábořili jsme čtyři dny tuhle na tom trávníku…” Ukázal na zaváté prostranství před vrátnicí. Vypadalo to, jako by sem před přídělem sněhu kdosi nechal navézt fůru kamenů.
Napil se a vrátil láhev Arliemu.
“Nikdo tam nebude, Martine!”
“Nejsem hlupák! Musíme na osobní oddělení, najít adresy, a pak je ještě všechny sehnat…”
“Třeba se vůbec do databáze nedostaneme, a to ještě nevíš, jestli v tomhle objektu funguje elektřina.”
“Přestaň! Oba víme, že není moc času. Musíme to dokázat, než přijde obleva a p se zase začnou ploužit městem. Když pomyslím, že s mýma maličkýma chodí Corezon, a kdoví, co jim o mně vykládá…”
Arlie vrazil do oka visacího zámku dlouhou, železnou tyč a pověsil se za její konec. Zámek praskl, vyháčil se a spadl do sněhu. Brána zaskřípala a pootevřela se.
“Jdeme!” tiše zavelel Arlie. Díky své schopnosti vnímat morbidnost světa kolem líp, pomalu v posledních dnech přejímal vedení. Martin bez slovíčka nesouhlasu popoběhl a protáhl se branou dovnitř také.
Běloskvoucí sněhový koberec prašanu, dosud neposkvrněný jedinou šlápotou, jim příjemně zavrzal pod botama. Sněhová vichřice okamžitě zahlazovala stopy a už po třiceti krocích by je náhodný kolemjdoucí od brány nespatřil.
Arlie zahlédl stranou jakýsi směrovník a zamířil k němu. Stoupl si na špičky a přetřel ukazatele rukou.
Očima přeskočil dvě šipky k budovám s naprosto nesrozumitelnými názvy a ohlédl se směrem, kde by měla z bělavé sněžné tmy vystupovat nízká budova kanceláří.
“Tam je to,” zavolal do větru a napřáhl ruku kamsi napravo. Kolem něj bez zastavení prošel Martin a stočil se ukazovaným směrem.
Nebylo to daleko. Na jeden ráz se jim podařilo vyrazit dveře a s úlevou vpadli dovnitř. V tomtéž okamžiku se rozhoukalo poplašné zařízení.
“Bezva,” zasmál se po dlouhé době Martin. Elektřina funguje. Do toho, chlapče…

* * *

“Nejde to, prostě to nejde…” Arlie vztekle bouchl do klávesnice. “Kde mám vzít heslo, kterým se to otevírá? To může být jméno jejích dětí, oblíbený datum, jméno čokla…”
“Bez hesla se do toho nedostaneš?”
“Myslím, že ne.”
“Hraješ si s tím už druhý den, Arlie…”
“Ty bys to dokázal rychleji?”
Martin se pousmál. “Neříkám, že rychleji, napadlo mne to až teď… Prostě si opíšeme jmenovky na laboratořích a podle telefonního seznamu zjistíme adresy…”

* * *

“Když přesvědčíme jednoho, ten už přemluví ostatní…”
Martin Brother odevzdaně přikývl a zatáhl za zdobené, bronzové klepadlo.
“Kdo je tam?” V malém okénku vedle vchodových dveří se objevila hlaveň pušky.
“Hledám doktora Parise.” Martin přešlápl.
“Ten tu není. Co se ho před měsícem ti pobláznění fanatici pokusili upálit…”
“Kde bychom ho našli?”
“Nevím!” Hlaveň se schovala a čísi ruka práskla okenicí. Okamžitě se na ni nalepily sněhové vločky. Vítr sílil.
“Je v domě,” řekl tiše Martin. “To byl určitě on. Dům je postavený pro jednu rodinu, a v takovém případě tam bude těžko víc dospělých mužů než jeden…”
Arlie zavrtěl hlavou: “Bratr, švagr, otec…”
Martin znovu zatahal za klepadlo: “Poznal jsem vás doktore. Ta hrůza všude kolem se nám taky nelíbí..!” Dramaticky se odmlčel, rozhlédl se a naklonil se přes plůtek, aby nemusel tolik křičet: “Vy to můžete změnit!”
Nikdo neodpověděl. Oba by přísahali, že muž za oknem poslouchá. Stáli a čekali. Vítr je pomalu zasypával sněhem.
“Všechno to zavinila vražda!” křikl Arlie. “Zemřel někdo, u koho se to prostě nečekalo. To my dva jsme jej zabili… Jedině vy nám můžete pomoct to dát do pořádku.”
Odpovědělo jen ticho. Teprve po chvíli zaslechli klepání a šouravé zvuky, jako by někdo odstavoval nábytek ode dveří. V zámku to cvaklo a ve škvíře pootevřených dveří se objevila podlouhlá snědá tvář, orámovaná stříbrnými vlasy. “Nepochopili jste, co se stalo! To není trest za nějakou hloupou vraždu, ať už byla jakkoli hrozná,” zašeptal doktor Paris. “To zemřel…” odmlčel se, jako kdyby mu to jméno nešlo přes rty. “Kristus,” zašeptal nakonec.
“Vy jste ředitelem toho ústavu na výpadovce k severu.” Martin nečekal, až muž přikývne a pokračoval dál: “Já vás znám, vedl jsem věřící při demonstracích proti vašim pokusům… Neschovávejte se, doktore, to už je minulost…”
Hlava doktora Parise zmizela v domě a už se neukázala. “Co mi chcete?” ozvalo se znovu z okénka. “Žvásty, že moje vědecká práce přivolala boží hněv…”
“Víme, kdo zemřel!” umlčel jej Martin. “To já zabil, a já přijmu trest!”
“Jak se vám to povedlo?” štěkl vyčkávavě profesor.
“Voo-doo.” Za sklem někdo zalapal po dechu. “Místo vlasů a nehtů jsme použili buňky Jeho krve, zachované v turínském plátně…”
“To odporuje zdravému rozumu!”
“A mrtví na ulicích?”
“Pokračujte!”
“Podle profesora Tayleranda, který plátno zkoumal, jsou buňky krve dosud živé. .. Napadlo mě, že byste se mohl pokusit vyklonovat nového Ježíše Krista právě z té krve…”
Dveře se otevřely dokořán: “Jste blázni!”
“Zkusíte to?”
“Vždyť přece znovu zemřel, pak i krev z plátna…”
Martin Brother zbledl a naprázdno zapolykal. Tohle mu na mysl nepřišlo…
Tlustá ženská ruka podala doktoru Parisovi kabát.
“Jdu s vámi, pánové,” zasmál se. “Nejhorší je čekat, ale teď je to na mně! Nepotřebuji živou buňku. Úplně stačí funkční řetězec DNA, a to by v tom byl čert…”
Vichřice zavyla a vrhla se proti nim s dvojnásobnou silou. “Nevolejte ho, doktore,” ucedil Arlie sardonicky. “Řekl bych, že nám teď přestane fandit…”
“Kdepak,” přesvědčeně zavrtěl hlavou Martin. “Příchod nového Krista bude současně znamenat příchod nepravého, ať už se Bůh rozhodne přijmout jej, nebo ne… A jestli jej vezme na milost, bude vyhovovat oběma Pánům.”
Doktor Paris odevzdaně vzdychl. “Vypadá to na mír, co?”
Mlčeli a o to usilovněji šlapali cestou k ústavu.
Arlie otevřel bránu a vešel dovnitř. Přešli přes dvůr a vešli do budovy kanceláří, kde si udělali Martin s Arliem hlavní stan.
“A ještě něco se stane, když jej Bůh přijme!” hlesl najednou Paris. Nečekal odpověď. Nikdy nevěřil, ale něco o tom přece jen zaslechl. “Pak nastane armageddon, konec světa, ne? Kristus bude přece v takovém případě podruhé na Zemi. Tak jako tak…”
Martin se jenom otřásl, vzal do ruky blok a tužku a hodil je doktorovi: “Sepište lidi, které tady potřebujete. O tom ostatním budeme přemýšlet až pak…”

* * *

Výstřel zanikl v pobrukování davu, ale svůj účel to splnilo. Chlápek v khaki uniformě s páskou červeného kříže na rukávu se zřítil z brány přímo mezi ty, které přivedl.
Arlie si odplivl z okna a vyhlédl ven. “Jaký je dneska datum?” Tající sníh sklouzl po střeše a přepadl přes hranu dolů. Trochu ho pláclo na parapet a ostříklo Arlieho od hlavy až k patě.
“Vánoce.”
“Myslel jsem si to,” přikývl Arlie. “Ty příští se už budou slavit na jiný datum, tak rychle to vědátoři nestihnou…”
Nový Spasitel se ještě nezrodil. Zatím se pod křišťálovým zvonem v nažloutlé prenatální tekutině převalovala jen nevelká, nevzhledná hrudka biomasy. Přibírala hrozně pomalu.
Martin znovu nabil a podal pušku Arliemu. “Zase tam někdo leze. Střílej na nohy. Jestli se mineš, dostane to někdo za ním…”
“Buď mi do toho nemluv, nebo střílej sám…”
Martin Brother se zaškaredil: “Nevidím na to…”
“Spíš si to nechceš na poslední chvíli ještě víc podělat,” ušklíbl se Arlie. “Jako by na tom záleželo, kolika lidem uděláš díru do stehna. Než se jim to pořádně zahojí, bude bejby na světě…”
“Nepůjde o žádné bejby, ale o dospělého jedince!”
Arlie se podrážděně ohlédl. Ta zrzavá buchta z laboratoře mu čím dál víc lezla na nervy. Kromě toho, že měla nádherné copy. Nechápal, jak může doktor Paris pracovat s někým takovým…
“Houby víte slečno, o co tady kráčí, tak mlčte a raději se stáhněte. Jestli budou opětovat střelbu…”
Martin vrazil Arliemu do rukou zbraň a významně ukázal směrem z okna. “Nebudou riskovat, že se Jemu něco stane. Stejně by mne zajímalo, jak na to ti novináři mohli přijít.”
“Co novináři,” mlaskl otráveně Arlie, “ale jak to vědí ti mrtví? Tu oblevu nám byl čert dlužen…”
Jako kdyby jej venku zaslechli, chaotické mručení davu se ujednocovalo.
Kolem okna prolétla další hrouda sněhu. Arlie v okamžiku výstřelu instinktivně ucukl. Vetřelec zůstal na hřebeni brány. Daleko za ním se kdosi zaječel a chytil se za tvář.
Arlie se vztekle otočil po laborantce: “Co tu ještě chcete? Tady na půdě nemáte co dělat. Starejte se o svý zkumavky a vyřiďte doktorovi, že možná ještě tak den, dva, ale déle už budovu neudržíme…”
“Za dva dny ten nápor poleví,” promluvil za se po chvíli Martin.
“A proč jako myslíš?”
“Jsou přece Vánoce.”

* * *

Kolem desátého ledna zase přituhlo a z mručícího davu šedavých se stalo nakupení zmrzlých balvanů. Fanatici, kteří přitáhli s nimi, se teď dali lépe rozpoznat a trefit.
“Někde mezi nimi je možná Kathy…”
Martin jen potřásl hlavou.
“Hele, kazateli, slyšel jsem to od té zrzky, že v některých městech využili mrazů, naložili šediváky na náklaďáky a sváželi je k sopkám…”
Martin neztrácel klid. Naopak, se zvětšováním embrya v laboratoři se jeho nálada den ode dne lepšila. “Klid, kolik těch sopek tady máme? Svatou Helenu, a ta je dobré dva tisíce mil daleko.” Martin se natáhl pro konzervu a vyndal z kapsy otvírák. “Dáš si?”
“Paštika?”
“Vepřová s hráškem.”
“A jsi si jistý, že to maso je opravdu z prasete?”
Martin se zatvářil otráveně: “Chceš tím něco říct?”
“Jo, viděl jsi tu kreaturu, co se opéká v Parisově inkubátoru? Vypadá to úplně stejně. Flák masa a žlutý sulc kolem toho.”
“Už to přeháníš,” zvýšil Martin hlas a popuzeně se zamračil. Nabral si nožem kousek paštiky a strčil si ji do úst. “Byl jsi tam včera?” zeptal se po chvíli s plnou pusou. “Jak to vypadá?”
“Zrovna se tomu oddělily ručičky,” protáhl Arlie obličej. “Bude to děsně roztomilý, až se to vyloupne a začne to šišlat…”
Martin zvedl zrak a zkoumavě se na Arlieho podíval. Jeho ironie začínala být víc jak podezřelá. “Chceš mi něco říct?”
“Ne.”
“Jako příteli?”
Zavrtění hlavou.
“Jako kazateli?”
Arlie vybuchl smíchy. Plácal se do stehen a křečovitě sebou otřásal. Po chvilce se zarazil: “Vypadám jako blbec?”
Martin pokývl: “Nechceš mi něco říct ani jako… Jako jedinému blízkému člověku široko daleko?”
Odpovědělo mu vzdychnutí. Mladík vstal a postavil se k ledabyle zavřenému oknu. Profukovalo. Obhlédl prostranství před bránou a zase se posadil: “Je Kathy mrtvá, nebo ne?”
“Pro tebe ano. Jestli se na to tady chceš vykašlat, najít ji a začít s ní žít, třeba někde na samotě…”
“Nejsem žádnej úchylák, sakra!”
“Promiň,” trhl Martin rameny. “Tak o co jde?”
“Kdyby mne teď uviděla, myslím Kathy, s někým jiným… Jak by to nesla?”
Martin se ušklíbl: “To ta zrzka?”
“Ta zrzka,” přikývl Arlie. “Kolikrát jsem na ni schválně byl sprostý, protože mi to připadalo… No, hloupý…”
“Já nevím, Arlie. Nevím, co by Kathy cítila, ale určitě by nic neřekla. V jejím postavení je úplně bezpodstatné, jak žijeme my… Už jsi jí to řekl?”
“Zrzce?” Arlie se zaraženě otočil: “A co?”
“Že až vyroste ten v inkubátoru, tak začne armageddon, a my dva to schytáme ze všech nejvíc?”

* * *

“A, aj, On vystoupil na balkon a davy, jež ho čekaly, umlkly…” Arlie se protáhl na židli a natáhl si nohy. Boží syn, nejistě se kolébající na stupínku před ním byl trochu víc při těle, než čekal, ale to koneckonců mohlo zavinit regenerační pouzdro.
“Jestli bude mluvit jenom aramejsky, tak se s ním nedomluvím,” špitl Martin. Víc už ze sebe nedokázal vypravit. Jeho duše se chvěla štěstím a nadšením. Vzduch v aule ústavu se tetelil teplem a láskou. Čistou, nevinnou a planou…
A branou se valily zástupy nemrtvých. Padaly na kolena a šouravě se blížily k budově. Už je nikdo nechtěl zadržet.
Ten, jehož stvořili lidé, zvedl ruce nad hlavu. Z otevřených dlaní mu crčela krev.
Přicházel konec světa. Nebe zabouřilo a blankytné žilkování mezi mraky rozkvetlo duhovými mosty.
“Přijme ho?” vyhrkl Arlie.
“Mluvíš, jako kdybys nechtěl!”
“Nechci! Včera jsme byli s Deborou poprvé spolu, a nechci skončit tak brzo…”
Doktor Paris padl na kolena a sepjal ruce. “Pane…”
Ten, na něhož čekali sedm měsíců, se prohrábl ve vousech a cosi nesrozumitelného pronesl.
“Aramejsky?” špitl Arlie.
Doktor Paris se proti své vůli otočil: “Brouká si. Ještě neumí žádnou řeč. Vůbec nic, ani se najíst… Musí se nejdřív učit…”
Nápor davu vylomil dveře do budovy a ze schodiště se ozval křik.
“Jsou tady…” Martin vstal, vzal Ježíše za ruku a zvedl ji vysoko nad hlavu.
Nemrtví vstoupily do sálku. “Suď, Pane!” Jeden za druhým padaly na kolena a blížily se k tomu, jehož zrození zvěstovalo tolik článků v novinách.
“Suď, Pane,” vykřikl Martin. “A suď první mne…”
“Ještě nevíme, zda jej Otec přijme…” hlesl doktor Paris. Zrzka škytla a utřela si slzu.
Arlie se zašklebil: “Martin Brother vzal, Martin Brother dal.”
A pak se nebe otevřelo…

KONEC