Co oko nevidělo 2/3

II. Krádež
“Jestli je všemohoucí, tak jak to, že nás nechal dojít až sem?” Arlie podvědomě tlumil hlas, a co chvíli vyhlížel ze zamlžených oken automobilu ven na ulici. Noční život pomalu utichal. Dvakrát kolem projelo policejní auto, sem tam se ve směru od Central Parku mihla nějaká šlapka, co se zapomněla a usnula u zákazníka.
“Umí číst myšlenky?” začal zase Arlie.
“To si piš, chlapče,” přikývl Martin. “Třeba všem lidem najednou, jestli se mu zamane. Jenomže zrovna dnes je den díkůvzdání…”
“Chcete říct, že Bůh si dnes dá do nosu a přestane dávat pozor na hříšníky?” polohlasně se zachechtal Arlie. “Proto jsme čekali tak dlouho?”
Martin Brother němě přikývl, ale jen on sám věděl, že to není pravda. Pořád doufal, že bolest odezní a místo ní se dostaví jen tupé vyrovnání s vůlí Všemohoucího. Ani po desítkách probděných nocí, kdy se nutil do modliteb a dlouhé hodiny do rozednění čekal, jestli se v něm znovu ozve ten hlas, co kdysi. Nestalo se. Beránek boží jej nepřijal znovu mezi své, a snad se o to ani nesnažil…
Martin se těšil marně. Celé dny podvědomě čekal na světlo, které spálí jeho pochybnosti a řekne mu, kam má jít. Povede ho zpět k ruinám modlitebny, aby svolal muže a ženy z osady, a před jejich očima se kál ze svých pochybností..?
Bůh nepřišel. Jen ďábel se dobýval k jeho nahým myšlenkám, ke vzpomínkám, jež se nedokázaly ubránit nenechavým rukám padlého anděla, kdysi prvního po Bohu…
Vzpíral, a za ranního šera se probouzel s pěnou na rtech…
“Proto, Arlie. Proto jsme čekali v úkrytu, ačkoliv před jeho zrakem se neschová nic. Proto jsme celé dny klečeli před křížem, a doufali, že mu bude stačit jen povrchní pohled na bázlivce, a nenahlédne jim už do myšlenek… Do rouhačných myšlenek, Arlie, protože nic horšího už není.” S údivem poslouchal sám sebe. Nebyl zvyklý tak dlouho hovořit vyjma shromáždění věřících. Jako by jej nyní cosi nutilo promluvit, všechno ze sebe vyvrhnout jako jídlo, zkažené hnilobným jedem. Jako kdyby…
Přeběhl mu mráz po zádech a maně zvedl oči vzhůru. V pohledu na černé nebe, ozdobené světélky hvězd, mu zabránila střecha vozu.
“Dost,” rozhodl najednou, otevřel dveře auta a vyskočil ven, přímo do kaluže. “Jdeme!”
Oba muži se odlepili od tmavé siluety rozvrzaného buicku a zmizeli v černi stínu na druhé straně ulice.

* * *

“Nikde nikdo,” zasupěl Arlie. Ještě jednou se pozorně rozhlédl na obě strany a opřel se zády o kamennou zeď zahrady. Pokrčil se v kolenou a spojil prsty na rukou tak, aby vytvořil svému příteli dostatečně pohodlný stupínek.
Martin se vyhoupl vzhůru, zachytil se rukama hřebínku zdi a na jeden ráz se vyhoupl na vrchol. Sedíc obkročmo, se naklonil dopředu, doslova si lehl na břicho a podal Arliemu ruku.
“Musíme spěchat,” zašeptal vzrušeně Martin Brother, když už oba seskočili na druhé straně do zahrady a pustili se spletí opadaných mandloňových větví k domu. Rádoby secesní sloh vystoupil ze tmy jako bělavý, nakroucený přízrak s dvacítkou tmavých, černých očí, z nichž jediné, vysoko pod střechou svítilo do noci jako maják.
“Ještě nešel spát,” zahučel Martin spokojeně. “Kdyby už zhasl, museli bychom po domě hledat jeho, i tu věc, pro kterou jsme přišli. Takhle ušetříme čas. Obojí najdeme právě tam,” řekl a ukázal rukou vzhůru.
Zahradou prošustil netopýr, mihl se kolem obou mužů a v plné rychlosti narazil do osvětleného okna.
“To vypadá jako varování,” hlesl Arlie stísněně. “Jestli už o nás ví…”
Martin nahlas neodpověděl, jen rozhodně zavrtěl hlavou. Co má tomu prosťáčkovi vysvětlovat o tom, která zvířata tvoří suitu Toho druhého?
Na okamžik se přece jen zarazil. Neměl ani v nejmenším úmyslu vyměnit svého Pána za jiného, z něhož vždycky cítil nejasný strach a tlak v žaludku, kdykoli něco naznačilo jeho přítomnost v okolí modlitebny. Teď…
Teď mu černý kníže ukazuje cestu, jako by jej někdy prosil o pomoc!
Martin se otřásl. Tohle je jen můj boj! Má pomsta! Odveta muže, jemuž jiný zabil děti… V koutku duše cítil, nesmyslnost hesla oko za oko, zub za zub, ale byla to jediná možnost. Přece se nemohl utkat se samotným… A už vůbec to nemohl jen tak nechat být…
Netopýr, předčasně probuzený do chladného počasí a prvních mrazíků, vyčerpaně klesl na parapet a ještě dvakrát zašátral drápky po okenním skle.
“Vpřed, Arlie,” hlesl Martin stísněně.
“Ještě pořád nevím, kam,” odsekl mladík. “A nechci být u toho, jestli budete zabíjet lidi.”
Nebudu,” zavrtěl Martin hlavou a náhlá vzpomínka mu zkřivila tvář. “Nejsem jako on, abych zabíjel zbytečně. On to byl, kdo svěřil Mojžíšovi přikázání, a On to byl, kdo z nás dvou je první porušil… Já tak neklesnu, chlapče.” Mezi keříky odkvetlých jiřin zašustila myš. Martin Brother se nervózně otočil a otřásl se zimou. “Tam nahoře žije profesor Taylerand,” pokračoval. “Na žádost americké akademie věd mu propůjčil Vatikán ke zkoumání část…”
Martin se odmlčel a zaposlouchal se. Myš rejdila v listí a hlíně nějak příliš dlouho.
“Část čeho?” vyrazil dychtivě Arlie.
Martin se zasmál, skoro až úmyslně ponuře, beze slova došel k domovním dveřím a vrazil mezi zárubeň a dveře páku. Zapřel se a dřevo zapraskalo.
“Část čeho?” zeptal se znovu Arlie, chytil se páky a zabral také.
Tmavou nocí se rozlehlo zapraskání. Dveře se bez dalšího zvuku začaly otevírat.
Martin je zachytil, sáhl do kapsy, rozsvítil baterku a vešel dovnitř.
“Ptám se už potřetí,” vyjekl navztekaně mladík.
“Až se zeptáš po šesté, tak ti odpovím, chlapče,” nenechal se vyprovokovat Martin. “Šestka je cifra ďáblova, a tehdy Bůh neposlouchá, aby se sám nenakazil bludy, které nosí pod jazykem následovníci padlého anděla.”
“Část čeho, část čeho, část čeho?”
Martin se zastavil a ze tmy, kam už Arlie neviděl, se ozval jeho hlas: “Potřebujeme relikvii, jinak se nám to nikdy nepodaří. Cosi z Jeho těla, aby mohl znovu zemřít.”
Na chodbě se rozsvítilo světlo a shora se ozvalo stařecké zakašlání.
“Už jde,” zasípal Martin unaveně, jako by se zrovna probral z transu. “Chystá se krádež, mladý příteli. Krádež, jakou dějiny lidstva ještě nezažily. Nová potopa by byla malým trestem. Stránky v kronikách s dnešním dnem budou samy černat hrůzou z věčného zatracení…”
Kdesi nahoře se zase dveře zavřely a chodba se znovu utopila ve tmě.
“Jdeme…” utnul Arlie Martina a poprvé zalitoval své touhy po pomstě.

III. Jméno Boží nadarmo
Lampa vrhala dlouhé jazyky světla do všech stran a kývala se na špatně utaženém rameni. V okamžiku, kdy se pootevřely dveře, rozhoupala se v průvanu a lehce udeřila starce do čela.
Starý muž, sklánějící se nad pracovním stolem z leštěného mahagonu, strnul a na šíji mu vyvstala husí kůže. Byl by přísahal, že někdo stojí za ním.
“Profesor Taylerand?” Martin Brother si přetáhl přes tvář cíp pláště a neznatelně se uklonil.
Teprve nyní se stařec narovnal. Otáčel se pomalu, se skrytou hrůzou, jako by za sebou cítil smrt. Dva cizí muži v jeho pracovně hluboko po půlnoci jej vyděsili.
“Kdo jste, proboha?”
“Vrazi,” pronesl polohlasem Martin. V pracovně se ochladilo. “Budoucí vrazi. Můžete si myslet třeba, že jsme mstitelé. Chceme oplatit smrt smrtí a potřebujeme vaši pomoc…”
Stařec zavrávoral a téměř bez vlády dosedl do křesla: “Dopustil jsem se snad já něčeho proti vám?”
“O váš život nejde, pane,” ozval se Arlie. Obcházel místnost kolem dokola a prstem přejížděl po hřbetech knih. “Chceme zabít…”
“Někoho, koho vlastně ani neznáte,” skočil mu do řeči Martin a pustil cíp pláště k zemi. “Snad jste o něm slyšel, ale dám krk na to, že jste se dosud nesetkali…”
“Co po mně chcete?”
“Kousek látky,” odpověděl Martin. “Plátno, v němž byl zahalen Ježíš poté, co mu voják probodl bok a sňali jej z kříže. Na kaliku je znát Ježíšova podoba, jak se pot a krev ze zmučeného těla a tváře vsákly do látky. A tu krev potřebujeme. Jen malý kousek něčeho, co bylo kdysi Ježíšovým tělem.”
“Na co?” vydechl překvapeně Arlie.
Profesor zavrtěl hlavou.
Martinova tvář ztvrdla: “Plátno, pane profesore…”
Stařec pochopil okamžitě. Dokonce víc, než bylo dosud jasné Arliemu.
Martin suše odkašlal a pro jistotu dodal: “Turínské plátno..!”
“Jste blázni?” zahřměl stařec roztřeseným hlasem. “Nikdy jsem v Boha nevěřil, ale dvakrát bych si rozmyslel… Chcete zkusit to černošské čarování, viďte?”
“Mlčet!” Martinovi bylo jasné, že dlouho mluvit znamená vystavit se nebezpečí, že se On dozví, co se děje.
“Našel jsem v tom ještě živé buňky. Jako kdyby nezemřely, ale spaly…”
Umlčelo jej světlo. Venku se na okamžik rozjasnilo. Arlie přiskočil k oknu a hlasitě si oddychl. “Už jsem myslel, že je to policie.”
“A co to bylo, hochu?” vyhrkl Martin a nervózně se ohlédl po profesorovi. Zvedl ruku a dal si ji před oči. Třásla se jako osika.
“Nejspíš meteorit. Nebo padalo letadlo, ale to už bych slyšel výbuch…”
“Plátno!” Martin popadl těžkou knihu, ležící na stole a rozpřáhl se.
“Mohlo se jednat o reflektory automobilu,” vydral ze sebe profesor.
“Nikdy mne ještě nikdo nedohnal k násilí,” zašeptal Martin. “Budete první…”
“Nemohu vám to dát…” Taylerand měl úplně suché oči, ale jeho hlas se třásl bezmocným pláčem. “Kdyby přece hlásala církev pravdu, jak jsem o tom vždycky pochyboval, ocejchovala by mne spoluvina na nejhorší vraždě…”
První rána jej srazila k zemi. Sesul se jako skládanka z karet. Martin se ještě jednou rozpřáhl, ale už jen nechal ruku klesnout dolů.
Arlie zaslechl za sebou hluk. Podvědomě zastrčil knihu, napůl vytaženou, zpět do police a otočil se. Už bylo po všem. “Proboha, tys ho zabil…”
Martin zavrtěl hlavou a s úděsem zjistil, že se mu rty protahují do samolibého úsměšku: “Ne,” zavrtěl hlavou. “Pro Boha ne. To pro nás jsem vykonal ten čin… Najdi schránku s plátnem. Budeme je muset ukrýt v chrámu v St. Albertu. Všude jinde, než mezi jinými svatými věcmi, by pro Něj zářila jako maják…”
Arlie přikývl. “A teď nám chybí co?” Pohledem těkal z bezvládného těla na Martina a zpět.
Martin Brother pokrčil rameny. “Navštívit čarodějnici, zabít slepici a nad ohněm, zkrápěném slepičí krví, roztavit vosk…”
“A pak?” vydechl mladík.
Martin zvážněl: “Pak zemře podruhé, jak jsem slíbil, chlapče. A my…”
“Co?” vyhrkl Arlie. “Co pak bude s námi?”
Ticho v domě Taylerandů bylo výmluvnější, než tisíckrát popsat peklo…

* * *

“Klátí se…” vyjekl Arlie a podvědomě se skrčil k řidiči.
Kamenná lavina ve jménu Božím smetla několik lidí a pohřbila stánek se zeleninou. Martin si jí všiml až na poslední chvíli. Prudce trhl volantem do strany a přes zuby ucedil cosi, co mohlo být mutantem modlitby. Znělo to tvrdě a vulgárně. Klel, a vlastně nevěděl jak na to.
“To padá věž?” vyhrkl do kvílení pneumatik, sotva se mu podařilo vyhnout záplavě kamenů, drtící pod sebou zaparkovaná auta.
Arlie na okamžik vykoukl z okna a horečně zatřepal hlavou. “Jo, věž katedrály,” hlas mu přeskakoval vzrušením a hrůzou. “Už se to dozvěděl, Martine! Určitě to ví, a jde po nás…”
“Nesmysl, proč by bořil chrámy, které lidi postavili pro Jeho slávu?”
Starý buick se prošmikl mezi dvěma hloučky lidí, přelévajícími se navzájem v bezpečné vzdálenosti od bortících se zdí božího stánku a vyrazil nejvyšší rychlostí k výpadovce z města.
“Vyhýbej se svatým místům!”
“Je všemohoucí,” zadrkotal Martin a nespouštěl vytřeštěný pohled z toho, co se dělo před ním na silnici. “Jak to, že nám prostě neotevře zemi a nenechá nás spolknou hlubinou pekelnou? Jak to, že…”
“On by možná chtěl,” neodpustil si Arlie a zatajil dech nad Martinovou “myškou”. Ta herka, které lichotili slovem auto, mohla přijít o kola v každé prudší zatáčce… “On by možná chtěl, ale nemůže…”
Brzdy zakvílely a na tachometru se ručička zastavila na osmdesátce. Martin užaslýma očima mrkl po příteli a rychle se zase vrátil pohledem k provozu před sebou. “Co tím chceš říct?”
“Co by,” pokrčil mladík rameny. “Ať si to přejeme, nebo ne, někdo nám pomáhá. Jinak by z nás už bylo… Pozor!”
Přímo před nimi se asfaltka rozevřela jako bezzubá ústa stařeny. Kola se zablokovala téměř v tom samém okamžiku, ale setrvačnost hnala vůz dál.
“Můj Bože…”
“Toho nevolej,” zavrtěl Arlie hlavou a zoufale se pokusil otevřít dveře, aby mohl vyskočit ven…
Buick poskočil, přední kola se propadla do nicoty, a v tom samém okamžiku se z lůna země zvedla vlna sutě. Drobné kaménky vyhřezly na rozpálený, polotekutý asfalt jako vnitřnosti rozjeté kočky.
“Pomáhá,” potřásl Martin hlavou. “Jenže já nechci zvítězit, aby on měl radost…”
Arlie zavrtěl hlavou. “Jestli je pravda, o čem ty blouzníš každou noc ze spaní, to, co v posledních dnech vidím vlastníma očima, pak ať děláš, co děláš, vždycky bude mít radost některý z nich. A my máme právo rozhodnout, který…”
Martin se otřásl: “Ale černý kníže…”
“I jemu se už mstili,” uťal Arlie jeho slova. “Jednou jsi dole, jindy nahoře… Bude jenom fér, když to ochutná i ten první z nich.”

* * *

A Bůh dštil zmar a síru na zemi. Sopky se otevíraly a s povzdechem zatracených vydechovaly mračna jedovatých plynů, stékajících po úbočích jako plíživí netvoři. Plamenné jazyky lávy zalévaly silnice a černý kouř z hořícího asfaltu zaclonil slunce.
“Kudy teď?” Už půlhodinu neviděli ani na krok.
Martinova ruka se pustila ožehlého kmínku cesmíny a prst ukázal kamsi do žlutavého kouře, převalujícího se nad močálem. “Tam někde musí být…”
“Ona?”
Zamrkal místo odpovědi. “Kdysi jsem se modlil za to, aby ji spolkl močál…”
Arlie se jen ušklíbl. Chtěl přikývnout a dodat slůvko pro povzbuzení. Žhavý vzduch mu vysušil hrdlo a potáhl jazyk spálenou šedivou kůrkou. Jen nesrozumitelně zasípal, a jako by chtěl odpovědět činem, zničehonic odbočil k pařící se hladině, pokryté zčernalým jehličím tisovců.
Posvazované otepi vrbových větví se pod ním zahoupaly, ale vydržely.
“To je ta cesta,” dovtípil se Arlie. “Tam ona bydlí..?”
Martin přikývl a mávnul rukou, jako by chtěl svůj souhlas ještě zdůraznit.
“Taam,” dokázal ještě vyloudit ze zmrzačeného hrdla.
Voda močálu začvachtala pod mostem ze svázaných otepí a ode dna k hladině vyrazily sloupy bahna.
“Dál,” šeptal mladík, aniž by si uvědomil, že mluví nahlas. Bylo to stejně jedno, ten nahoře o nich už věděl. A naslouchal i jejich myšlenkám. Jen neměl nikoho, koho by jim postavil do cesty. Příšery pekelné poslouchaly jiného pána a meč Gabrielův jen marnotratně stínal zelené vrcholky stromů svým plamenným ostřím.
Blížil se konec. Konec světa, který oba znali.
Občas před nimi vzplál keř, ale bylo to znamení, nebo jen samovznícení od horkého vzduchu z požárů, ženoucích se kontinentem?
Aligátoři, poděšení praskáním hořícího dřeva prchali do nejhlubších tůní a sami uhýbali rouhačům z cesty.
Tu se z mlhy, zrozené z páry a zaříkadel staré černošky, vynořila polorozpadlá chatrč, několik hadů sklouzlo z kamenů do vody a dvířka se pohnula v závanu horkého větru.
“Pojďte dál,” ozvalo se zevnitř. “Jen pojďte! Už jsem vosk uhnětla a čekám na vás…”
Arlie se s nechápavým výrazem ohlédl po Martinovi, ale tomu i přes hroznou bolest v krku kmitl po tváři úsměv.
“Užž viíš, proč jsme museli mít krev Kristovu?” zamumlal napolo nesrozumitelně. “Pro voskovou figurku, jíž vydloubneme oči! Pro figurku, jíž usekáme ruce a zatneme jí do srdce hřebík, ten nejrezavější, který tady najdeme…”
Arliemu ujela otep vrboví pod nohama a zapotácel se. To ne, napadlo ho. Jestli se Kathy dívá, nikdy mu to neodpustí. Ale jestli už navždycky hledí jen do hnědého jílu, on to nesmí odpustit Jemu…
“Dost!” štěkl Martinovi zblízka do tváře. “Tvé děti zemřely hned, nebuď krutější, než musíš. Už jednou trpěl…”
Martin přikývl. “Figurku, kterou hodíme do ohně,” dodal smířlivě a pokynul hlavou. “Ať je to rychle,” zašeptal a pohlédl vzhůru. Jeho a Arlieho oči se setkaly kdesi v nekonečnu nad Zemí. “Aby se jim nemstil,” ozvalo se ještě…

IV. Trest
Vůně spáleného černého pepře, jímž stařena nejspíš kořenila každé jídlo, nedokázala překrýt zápach bahna a dusivý, hnilobný puch plísní, vyplňujících mezery mezi hrubými fošnami, tvořícími podlahu. Na železných skobách visely girlandy ušpiněných plátěných pytlíků, chřestících v průvanu jako sušené lístky bažinných bylin nebo svléknuté hadí kůže…
Martin roztrhl pruh plátna na dvě poloviny. “Kdyby se to napoprvé nepodařilo,” šeptnul s bledým výrazem k Arliemu. Jednu část předal stařeně a druhou si zastrčil do náprsní kapsy.
Úmysl se proměnil v čin.
Staré se nezachvěla ruka, ani prsty, když vytahovala z tkaniny jedno krví zčernalé vlákno za druhým. Jen po čele jí stékal pot. Rozpraskané rty, téměř bezbarvé, němě opakovaly několik černošských slůvek, která snad kdysi neznamenala víc, než strašidelné mumlání vesnického šamana. Víra v jejich sílu jim dodala moc skutečnou…
Uhlíky v ohniště zesvětlaly a mezi nalámanými větvičkami vyskočilo pár plamínků. Odněkud z dálky přinesl poryv větru houkání policejních sirén. Jen na chvilku, jako by ani nebylo skutečné.
Někde hrozivě blízko chatrče se s praskáním zřítil hořící vrcholek stromu. Po hladině močálu se rozeběhly vlny a rozmetaly haťovou stezku k pevnině.
Stařena se nedala vyrušit ani, když se pod podlahou chaty ozvalo vzteklé zasyčení ploskolebce a vzápětí žblunknutí hadího smrtonoše do vody.
Z obitého hliníkového šálku si přelila tekutý vosk s vytaženými vlákny do dlaně a foukla na něj. Povrch zmatněl a pokryl se polotuhou slupkou. Ještě chvíli počkala, a pak začala voskové těsto hníst v rukou, jako by to byla placka z mouky a vody.
“Kolik má rukou?” zasyčel její hlas, proměněný k nepoznání.
“Dvě,” vyjekl Arlie a rozpačitě se ohlédl po Martinovi. Ten stál téměř v pozoru a fascinovaně hleděl na stařeniny vrásčité ruce.
“Nemá žádnou! Dnes už ne,” odpověděla si sama, jako kdyby jej přeslechla. “Kolik má nohou?”
Arlie mlčel. Jen Martin semkl rty a zavrtěl hlavou.
“Taky žádnou, dnes už ne…”
Hrudka vosku rychle chladla a přestávala být tvárná. Arlieho napadlo, že už z ní stařena nestihne nic vymodelovat, když konečně spatřil tvar. Málem vykřikl a bezděčně pohlédl vzhůru. Neviděl na nebe, vadil mu zpuchřelý strop, potažený krajkovím dřevokazných hub. Vrátil se pohledem k hrudce vosku v jejích rukou.
“Už nemá nic,” pokračovala stará černoška nezměněným tónem. “Už nic! Jen jedno, co je určeno lidem. Nemůžeš ho vzít za ruku, nemůžeš jej políbit. Nemůžeš jej pohladit po vlasech, jen cítit jeho lásku…” Natáhla před sebe levičku a ukázala voskové srdce.
“To je…”
“To je on,” nenechala Martina domluvit. “On!” vykřikla a přesunula ruku nad oheň. Pach spáleného masa zapudil všechno, před čím až dosud jejich nosy uhýbaly. Kristovo srdce ve stařeniných dlaních vyronilo první voskovou slzu.
Skanula do holé dlaně a ztuhla do beztvaré placičky.
“Všecko, co konáte, děj se pro lásku,” pronesl Martin a najednou ztratil všechen strach a bázeň, které jej pronásledovaly od prvního okamžiku, kdy nad ním zvítězila pomsta.
“Plač,” řekl Arlie. Bylo mu úplně jedno, co se teď stane. Jestli Kathy vidí, co dělá, možná jej nenávidí z celé duše, co jí zbyla. A snad alespoň ví, že zatratil sám sebe jen kvůli ní…
“Plač,” řekl znovu. A myslel tím sebe.

* * *

Města vykřikla hrůzou. Zpod hřbitovních křížů se ozvaly steny a vítr sháněl nad urnovými háji vyděšený šepot. Křoviska, jejichž kořeny prorůstaly kostmi zavražděných a potají zakopaných, se zachvěla tichým, naříkavým pláčem…
On zemřel! Podruhé!
Ohnivá vlna se snesla shůry jako atomový oheň. Rákosová střecha, překrytá pruhy vysušeného lišejníku, se vzňala na jeden ráz. Arlie zalapal po dechu, zapotácel se a padl na kolena. Poryv větru roznesl záplavu jisker po bažině, jako by chtěl trojici v chatrči odhalit oponu před jedinečným představením.
V tom okamžiku se roztrhla nebesa a drobounké kapičky krvavého deště zbarvily tůně louisianských močálů.
“Pokračuj!” zachraptěl Martin.
Stařena pohodila hlavou, jako by si chtěla dostat vlasy z čela. Doutnající, kudrnaté štětiny se ani nepohnuly. Arlie se zvedl z kolenou a doplazil se k ní.
“Utřít čelo?” Neodpověděla. Vzdušný vír rozmetal stěnu chatrče a vrhnul proti ohni krvavou záplavu. Arlie natáhl ruku a otřel ženě z čela pot.
Stařena se naklonila nad řeřavé, tmavnoucí uhlíky a položila tající srdce mezi ně.
“Ani ruce, ani nohy, ani srdce, ani život…”
Martina napadlo, že se s ní nedomluvil na odměně. Peníze chtít nebude, a co bude mít nějakou hodnotu v tom světě, jež přichází?
“Zemřel,” křísl její hlas do skučení větru a praskotu hořících stromů.
Arlie cosi ucítil v krku a ztěžka polkl. Snad měla pravdu, ale…
Obloha zrudla a vzápětí ztmavla. Saze zbarvily nebe a zaklely svět do šedě.
“Chtěli jsme to?” hlesl Martin a vzápětí přikývl. Výrazně, aby to viděl každý, kdo by se zrovna díval, i kdyby až z kůrů nebeských. Vyběhl na doutnající zápraží před chatrčí: “Chtěli! Tisíckrát!”
“Šestkrát,” ozval se za ním Arlieho hlas. “Bylo jich šest, Martine…”
“Šest, které jste znali,” zničehonic se ozvala stařena. “Myslíte si, že bych to udělala kvůli galonu whisky, co mi jiný slibujou za čarování? Máme stejný motivy, mý děti taky pomřely. Jedno po druhým, o to to bylo horší. Půl roku po sobě, aby mi žal dlouho vydržel, a co mi řekl reverend? ´Nevěš hlavu, Susan, tvý děti nahoře celý den zpívají, a alespoň neskončí někde na předměstí, ještě by se mohly dostat do pekla…´. Ta poslední je tu se mnou, aby mi nebylo smutno. Pohřbila jsem ji do tůně před svou chatou, jako se to dělalo s námořníkama na moři. Když za bouří tlučou větve do střechy, představuju si, že přichází na návštěvu…”
“Tisíckrát,” opakoval Martin přidušeně.
“Chtěla jsem mu to vrátit! Tolikrát jsem to zkoušela! Do pytlíku zlomocný kořen, pergamen, s jeho jménem devětkrát napsaným, prach z hrobu zločince a místo vlasů a nehtů jsem si schovala pod jazykem hostii a přidala ji tam… K čemu to bylo? Co se stalo? Nic, vůbec nic. Až teď…”
Černoška nedomluvila. Voda v černé tůni před chatrčí, zkropená krví z nebe, se vzedmula, přelila se přes hatě a jejich kotníky a odhalila spleť tisovcových kořenů.
A ještě něco.
Malé tělíčko s kamenem, přivázaným k nožičkám se nešikovně zvedlo a zoubky, jen malinko zakrytými tím, co zbylo po rtech, překouslo mokrý, prohnilý provaz.
“Odcházím, maminko,” zašeptalo to a podívalo se prázdnýma očima kamsi nad trojici vrahů. “Odcházím, už není na co čekat, protože On už nepřijde…”
“Mary..!” vykřikla stařena.
Martin Brother se konečně probral a s mrazením v zádech si vzpomněl na zahradu spánku poblíž modlitebny, v níž ještě před půlrokem kázal. Co se tam děje? Pro všechno na světě…
První se vzpamatoval Arlie. “Konec světa, je to tak Martine?” zeptal se a potřásl hlavou. “Armageddon přichází. Trochu moc brzo…”
“Mlč! Mlč, proboha! Jak to asi musí vypadat ve městech?”

Dokončení zítra