Co oko nevidělo 1/3

I. Vraždy
“…Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a…”
Hlavní nosný trám modlitebny se neznatelně pohnul a přesně v jeho linii popraskala omítka na stropě.
“…chválili slávu Jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším…”
Nyní už bylo zachvění země daleko znatelnější. Dva nebo tři lidé vstali v lavicích a s hrůzou v očích se rozhlédli po ostatních. Prasklina na stropě se zvětšila a shůry začal padat bílý, vápenný prach.
Bratr kazatel skončit nemínil. “V Něm jsme vykoupeni Jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost…”
Nové zachvění už otřáslo celou budovou. Strop bleskově provlhl díky prasklé vodovodní trubce v patře a světle bílé mléko začalo crčet dolů jako z kozího struku.
Ze zadní lavice vytrysklo ke stropu hysterické zaječení a jako roztříštěné do tisíců kapek padalo na ostatní v podobě nezadržitelných, postupně umlkajících kvílivých vzlyků. Dvacet vteřin naprostého ticha bylo to nejhorší, co mohlo přijít.
Svorníky se vytrhly ze dřeva a s kovovým zazvoněním dopadly na dlážděnou podlahu jen o vteřinku dřív, než těžký jasanový trám.
Výkřik a hrůzné zavytí muže s rozdrceným ramenem zmrazilo krev v žilách. Jen na okamžik, a pak v lidech vybuchl strach.
“To je zemětřesení,” snažil se kazatel překřičet hluk hlomozícího a ječícího davu. “Vyjděte v klidu ven a vzdalte se dostatečně daleko od budovy. Kázání dokončím venku…”
Nikdo jej neposlouchal. Pravá stěna domu se zhroutila a provalila dovnitř i s kusem stropu. Kazatel Martin Brother vzhlédl vzhůru, uskočil před stolem, jež propadl otvorem přímo nad ním a přivřel oči. Náhle nedokázal nic říct. Jen očima bloudil po zdech modlitebny, postupně se potahujícími pavučinou prasklin.
Apokalypsa. Možná jen malá, soukromá, lidem v sousední osadě nic neříkající… A možná to začalo na celé zemi. Nebe se zbarví do tmava a vzplane, jako by bylo jen modrošedou plachtou, nataženou mezi zemí a čímsi nad ní…
Nad dav, tlačící se ze dveří, se vynořily křečovitě roztažené dívčí prsty jako ruka topícího se v moři, a vzápětí zmizely pod dupajícíma nohama svých bratrů a sester.
Martin Brother vyhnal z hlavy vizi konce světa a tichounce vykřikl. Zapomněl na Dopis efezským, z něhož před chvílí citoval a s hrůzou v očích znovu pohlédl vzhůru. Vůbec si neuvědomil, že tam někde nahoře je i Bůh. Tam někde nahoře bylo jeho pět dětí.
Otvor se rozšířil. Napadlo jej, že za chvíli popadají i židle, a vzápětí se to stalo. V rachotu padajícího nábytku zazněl dětský pláč.
Opovážlivě odhodil bibli na první lavici a rozběhl se k východu. Jako se člun zařezává do vodní hladiny, vnikl mezi dav a tlačil se doprava, kde z malé předsíně modlitebny vedlo schodiště do horního patra. Tam žil. I jeho děti, jimž chřipka nedovolila dnes sedět v lavicích a naslouchat mu, jako ostatní.
Dral se vpřed a už za chviličku se přestal omlouvat na všechny strany. Podvědomá úcta věřících mu pomáhala víc, než kdyby vládl silou zápasníka. Protlačil se k těžkým, dubovým dveřím, pověsil se za kliku a nohou se vzepřel proti zdi. Na zádech a na krku mu vyrazily kapičky studeného potu. Námahou a strachem o ty, kteří jsou tam nahoře… Zezadu do něj narazil starý Shackleton a jen se na omluvu rozpačitě usmál. Ostatní ani to.
Suchý rachot borceného zdiva jej na okamžik přinutil ohlédnout se. Čelní stěna modlitebny se proměnila v cihlovou lavinu a zasypala zlacený kříž na bílém ubrusu. Zatočila se mu hlava a kolena se podlomila náhlou slabostí. Na okamžik mu blesklo hlavou, že i on sám skončí pod botama davu. Kousl se do rtu a pokusil se napnout všechny síly. “Uhněte, uhněte, no tak!” Tlak lidí na okamžik povolil. Dveře se s vrznutím pootevřely a na kazatele se vyvalilo mračno prachu. Obrátil se na patě, opřel se zády o zárubeň a chodidly o dveře. Vedle něj se rozšklebila úzká škvíra. Příliš úzká, ale dál už čekat nemohl. Vtlačil se dovnitř, rozepřel ji rameny a rychle proklouzl na schodiště. Nápor mačkajících se lidí pomalu polevoval, ale i tak za ním dveře zapadly s děsivým prásknutím.
Vyběhl schody po třech a ještě, než byl nahoře, mu příští otřes podrazil nohy. “Tome,” vykřikl zoufale. “Děti!”
“Tati,” kdosi vypískl uvnitř. Píchlo jej u srdce a musel se zastavit. To mohla být jedině Barbara. Jeho holčička…
Sebral se a zbytek schodů vyběhl po všech čtyřech. Čelem rozrazil pootevřené dveře do kuchyně a málem propadl dolů.
Napříč celou místností se rozevírala díra, zamřížovaná jen nosnou konstrukcí podlahy. Na protější straně se krčili dva chlapci a dívka.
“Dvojčata jsou tu,” zasípal kazatel a horečnatýma očima se jim zahleděl přes hlavy, kde se s příšerným skřípáním otevíraly a zase zavíraly dveře do ložnice chlapců.
“Co je s ostatními, Barbie?” Nikdy jí tak ještě neřekl, i když věděl, jak to má ráda. Připadalo mu to stejně hloupé a okázalé jako ty dlouhonohé panenky, mýdlově se usmívající z výkladů každého hračkářství. Najednou věděl, že jí teď jinak říct nemůže.
Přes bledé rtíky jí přelétl nepřítomný úsměv a v příští vteřině zhořkl. “Už spadli dolů, tati,” píplo děvče vylekaně, jako by čekalo, že ji za to otec potrestá. “Spadli dolů dřív, než jsem si všimla, co se tu děje… Je tu jenom Tomík a Dick…”
Nebyl čas na pláč. Padl na břicho a přisunul se k okraji té podivné propasti. Někde tam v prachu dole… V hrdle se mu cosi zadrhlo. Vzhlédl ještě jednou k dceři, a pak se podíval znovu, zrakem, zamlženým od slz.
Neviděl je. Dole vládlo bílo jako po prvním sněhovém poprašku, světícím půdu na konci listopadu. Lavice, trámy a možná i tělíčka Tobiáše a Jerryho byly pokryty sloupanou a opadanou omítkou. Na jednom místě prosakovala krev.
Musím za nimi, blesklo mu hlavou. Zvedl oči k Barbaře a přinutil se k úsměvu.
“Neboj se, holčičko,” zabreptal, a sám si nebyl jist, jestli mu je rozumět. “Vezmeš nejdřív Tomíka a posadíš ho tady na ten trám. Táhne se od tebe až ke mně. Tommy se bude vsedě posunovat, dokud na něj nedosáhnu. Pak uděláš totéž s Dickem, a nakonec půjdeš sama…” Spatřil, jak jí do očí vystoupily slzy.
“To není proto, že tě nemám rád, Barbie. To je proto, že oni jsou ještě malí, a tobě je už čtrnáct, rozumíš?”
Budova se roztřásla znovu.
“Barbie!”
Statečně přikývla, vkleče dostrkala Toma až k okraji otvoru, roztáhla mu nohy a obkročmo jej posadila na trám. “Posunuj se,” řekla mu a odkulila se zpátky ke zdi. Několikrát sebou trhla a začala zvracet.
Má závratě, vzpomněl si kazatel. Možná budou nakonec největší problémy právě s ní…
Bylo to nejdelších pět minut v jeho životě. Ležel až na kraji a snažil se natáhnout ruku co nejdál. Tomík se ani moc nebál. Byl zvyklý šplhat po stromech, a jedině takto se dalo po silných větvích jabloní dostat k těm slabším, obtěžkaným ovocem… Zato se až moc dlouho rozhlížel před každým pohybem. Dobrodružství! Jako by si chtěl každou vteřinu vychutnat…
“Rychle, Tommy,” Ruce otce a syna se spojily. Martin Brother si klekl, popadl chlapce v podpaždí a přenesl jej na druhou stranu, blíž ke schodišti.
“Pohni se, Barbaro, může se to vrátit…”
Dick byl Tomíkovo dvojče, ale vždycky se choval, jako by byl o rok starší. I teď přehupsal po zadečku na druhou stranu daleko rychleji.
“Teď ty, Barbie…”
Po čtyřech se připlazila k otvoru a podívala se dolů. “Ne, tati. Já spadnu.”
“Rychle, holčičko, musíme ven…”
Pousmála se, ale jen zavrtěla hlavou. “To už můžu rovnou skočit dolů…”
“No tak…”
“Odveď je pryč, tati, a pak se pro mne vrať. Zatím si budu zvykat na tu výšku…”
Kdo ví proč si vzpomněl, jak kdysi, ještě jako malý kluk, prohánějící na pláccích Harlemu basketový míč, uměl nadávat a klít. Teď místo toho bouchl pěstí do zdi.
“Běžte dolů a hned ven!” křikl na dvojčata. “Až ke stromům, a tam počkejte na mě…” Už se po nich ani nepodíval. Opatrně se postavil a jednou nohou vyzkoušel podlahu. Zatím držela. Zatím. Navíc si nebyl jist, jestli se může svěřit trámu stejně, jako oni. Nerozmýšlel se. Buď to zkusí, nebo ji tu nechá…
Věděl, že nemá moc času. Dvakrát se nadechl a skočil. Levou nohou máchl ve vzduchu a pravou se lehce dotkl dřevěné opory. Znovu se odrazil a dopadl na okraj těsně vedle své dcery. Vůbec nechtěl přemýšlet o tom, jestli se mu to podaří i cestou zpět s dívenkou v náručí, ale věděl, že to musí zkusit. Ještě ráno by se byl spolehl na Boha. Teď už ne. To on dopustil, aby se dva jeho chlapci zřítili na neohoblované rohy lavic.
Doskočil do dřepu a překulil se na bok co nejtěsněji ke zdi.
“Barbaro?”
“Jsem tady, tati,” zaslechl dcerku a ucítil její měkkou dlaň na své tváři.
Někde se začalo sypat zdivo.
Bleskově se posadil.
“Tati!” vykřikla dívenka znovu docela jiným hlasem. Zrovna jako by vykřikla jeho žena, kdyby ještě žila.
Zvedl hlavu a zaječel strachy. Celá zeď nad schodištěm se zkroutila, jako by byla z papíru a právě ji ožehl oheň. Mezi sypajícími se úlomky cihel zahlédl Tomovu puntíkovanou košili…
Oni neodešli, blesklo mu hlavou.
Poslední otřes byl nejsilnější. Ucítil, jak se pod ním propadá to poslední, co ještě ze stavení drželo pohromadě, poslepu nahmátl dívčí prsty a se zavřenýma očima se poručil vůli Boží.
* * *
Sípal a lapal po dechu. Prach se usazoval hrozně rychle, jako by mu chtěl co nejdřív odhalit všechno, co se stalo.
Protřel si volnou rukou oči a nepřestával chraptivě dýchat s otevřenými ústy. Neviděl nic, co bylo dál, než tři metry kolem něj, ale kvůli tomu nejdůležitějšímu se ani moc rozhlížet nemusel. Barbaru ještě pořád držel za ruku. Jen na místě, kde by měla být, vystupovala z prachu jen obrovská hromada cihel a kamení.
Pustil bezvládnou ručku a váhavě zvedl první cihlu. Srdce mu zmrzlo nejasnou předtuchou.
“Prohrabali jsme se k ní z druhé strany,” zaslechl cizí, vzdálený hlas. “Ještě dýchá, bratře. Někdo už zavolal záchranáře a letí sem vrtulník, ale… Je mi líto. Má pomačkané úplně všechno. I kdyby přežila, nebude už nikdy… Asi se nedá nic dělat…”
Co to bylo za panovníka, který dával popravovat posly špatných zpráv. Kdo by se mu divil, pro všechno na světě? “A chlapci?”
Ucítil čísi ruku na své. “Je to Boží zkouška, Martine. Pán dal, Pán vzal. Dnes si připadáš jako oběť, ale nemáš tušení, jestli si tě Bůh nevybral pro něco vznešenějšího…”
Setřásl tu cizí ruku a vysmrkl do rukávu spoustu prachu: “Kdo má odvahu mluvit o vznešenosti, když kvůli tomu mají umírat děti?”
“Kdyby to nebyly tvoje děti, mluvil bys stejně, Martine…”
Teď jej poznal. Corezon, kazatel z Yumy. Měl ve vesnici sestru a při občasném pobytu nikdy nezapomněl navštívit zdejší sbor.
“Ale jsou to moje děti!” vyhrkl zoufale. V očích měl sucho, jako by mu směs vápna a cementu vyleptala slzné kanálky až na kost. Nesměle pohladil bezvládné prstíky a po čtyřech se přeplazil na druhou stranu cihlového náhrobku. Jen se dívenky dotkl očima a rychle s nimi ucukl.
Kdesi za řetězem pahorků se ozval hukot vrtulníku a ozvěna jej desetkrát znásobila. Bělostný trup létajícího stroje, připomínající podivného, obludného anděla, se vyloupl na pozadí temně zelených skvrn smrkových lesů, otočil se přímo k nim, naklonil se nosem trochu dolů jako pes na stopě a rozletěl se k tomu, co zbylo z modlitebny.
Dům byl v ruinách. Pár desítek yardů stranou mezi stříbrnými smrky postávali ti, kteří se dokázali zachránit. Bylo jich hodně. Bezradně přejel pohledem po různobarevném zástupu a všiml si Jacka Walentaye, jak se zaťatými zuby čeká, až mu doktor provizorně ováže rozdrcené rameno.
“I on,” zašeptal Martin závistivě. “Skoro každý…” Obrátil se zpátky na Corezona.
Děvče zasténalo a pokusilo se zvednout se na loktech.
“Barbie…”
Něco zašeptala a padla rozbitou tváří do oranžového prachu. “Volala mě, že?” divoce se rozhlédl. Několik desítek kroků od modlitebny přistával vrtulník. Vichr, zvednutý vrtulí rozehnal oranžový prach z cihel.
“Volala mě…”
“A vydechla naposled… Nepropadej zoufalství, bratře, je tam, kam jdeme všichni. A děti jsou nevinné, mají zajištěnu svou přítomnost v království nebeském…”
Čekal, že začne křičet, plakat, rouhat se… Nezúčastněně hleděl na muže v bílých kombinézách s emblémem červeného kříže na pažích. Obíhali zříceninu a báli se vstoupit mezi pořád se kymácející torza zdí.
“Kdo ještě zahynul?”
“Jenom tvoje děti, Martine,” zněla odpověď.
Za pyramidou zřícených stropních trámů se kdosi zvedl. “Ne. Nebyly samy, kazateli.” Zpoza hromady trosek vystoupil mladík a držel v náručí bezvládné dívčí tělo. “Vaše děti a moje Kathy. Vždycky se mi smála, když jsem chtěl, aby jednou přišla na vaše kázání. Dnes poprvé jsem ji přemluvil…” V gestu zoufalství se dalo rozeznat něco většího, než bezmocný pláč. Poupě nenávisti. “Vždycky jsem vám věřil, vždycky… Ale už to nehrozí, to si pište…” Bez ohledu na bolest padl na kolena a opatrně položil bezvládné tělo do polehané zažloutlé trávy.
Corezon vycítil, že Martin není ve stavu, kdy by mohl odpovědět tak, jak kazatel odpovědět musí. “Nerouhej se chlapče. Vůle Boží…”
“Vůle Boží se právě ukázala v celé své nahotě,” nenechal jej mladík domluvit. “Hraje si s námi jako kočka s myší… Co je to za pána, když ty, kteří k němu hledají cestu, nechá trpět? A svoje nejvěrnější… Dobrá, hřešil jsem, kámen bych do ruky nevzal, ale co vy, kazateli? A… Proč Kathy?” Opatrně pohladil dívku po vlasech a Martina napadlo, že to mohla být právě ona, kdo hned na počátku paniky zmizel pod lidskými těly. Měla stejně útlounká zápěstí, jako tamta…
Nesnesitelný pocit marnosti jej naplnil jako víno prázdný pohár. Věděl, že už nikdy nedokáže stát za bílým ubrusem, na němž stojí kříž a velebit toho, kdo dnes zabíjel.
Z daleka obešel Corezona, pod jeho pozorným pohledem došel až k mladíkovi, a chytil jej za ruku. “Říkej tomu osud, nebo vůle Boží, chceš-li, ale…”
Úzké, žluté rty yumského kazatele se protáhly do spokojeného úsměvu. Obrátil se a zamířil ke skupince pod stříbrnými smrčky.
“Jak se jmenuješ, chlapče?” vyhrkl rychle Martin, sotva se Corezon vzdálil.
“Já nechci, abyste se za mne…” Všiml si kazatelova pohledu a pochopil, že neuhodl. Odmlčel se a polkl: “Kathy mi říkala Arlie, ani nevím proč, možná kdysi někoho takového znala. Nejdřív jsem žárlil, ale pak jsem si zvykl…” Pohledem sklouzl po mrtvolně bledé tváři a v očích se mu objevily slzy. “Jmenuju se Henry Margin, ale říkejte mi Arlie, jako ona. Jestli…”
“Jestli?”
“Jestli mi nebudete blekotat o tom, že je všechno v nejlepším pořádku. Ztratil jste pět dětí, a já možná taky, vždycky jsem jich měl mít hodně, až bude mít Kathy světlou chvilku a přikývne mi ke svatbě…”
Martin Brother podvědomě obrátil oči k nebi a poprvé v životě nepocítil užaslou bázeň. Jen nenávist. Střelil pohledem po Corezonovi a pomalu se obrátil k mladíkovi: “Takže Arlie, nebo Henry Margine, co ode mne čekáš?”
Mladíkova tvář zhrubla. “Aby bylo jasno, kazateli. Ani teď nepochybuju o existenci Boha…”
Martin Brother mlčky přikývl na souhlas. “Co ode mne čekáš?”
“Že se přidáte ke mně, kazateli! Chci pomstu. Zabil naše nejdražší, když jej k tomu nic nenutilo. Chci pomstu, a můžete se přidat…”
Martin se otřásl. “Tohle by tvoje dívka asi nechtěla slyšet.”
“Kdyby byla živá,” opáčil mladík. “I kdyby to byla pravda o tom věčným životě, mne už se netýká. Prostě nechci. Proto se s ní už nejspíš nikdy nepotkám… A už vůbec ne tam nahoře.” Pohledem střelil k obloze a zase se vrátil zpět ke kazateli. Jeho oči měly docela jinou barvu, než před okamžikem. Leskly se jako hlazený černý mramor hřbitovních křížů. “Chci pomstu, pane. Projdu celou zemi, a kam přijdu, tam budu zapalovat jeho chrámy. Tam budu…”
Martin udělal několik kroků zpátky a zahlédl Tomíkovu puntíkovanou košili vykukovat pod oranžovým cihelným prachem.
Bleskově se obrátil a seběhl k mladíkovi. “Dobře, Arlie. Říkám ti Arlie, to nás teď už zavazuje oba. Pohřbíme je a zítra vyrazíme…”
“Kam?”
“Mstít se,” zasyčel Martin Brother tak hlasitě, až sebou Corezon trhl a vydal se zpátky k němu. “Ale ne takovým způsobem, o jakém tady blouzníš. Zabil mi děti, ale on má také…”
Mladík sebou cukl, jako by se spálil. “Jeho syn už dávno zemřel, pane…”
“A vstal z mrtvých,” přikývl kazatel. “Zrovna mně to nemusíš opakovat. Zemře podruhé, Arlie! Jestli nás Bůh nestačí zastavit, tak přísahám na ty, kdo mi byli nejdražší, že zemře podruhé…”

Pokračování zítra