Člověk by skoro uvěřil…

Šero a vlhko, mnoho těl namačkaných na sobě. Tma, známé zvuky i pachy… a nervozita.
 Měli strach. Věděli, co je čeká.
 Šelest, skřípnutí. První se natlačil k druhému. Teplo jejich těl, proměněné v obláčky páry, stoupalo nahoru.
 „Klid, to je jen střecha,“ ubezpečil ho druhý.
 „Bojím se… tak hrozně se bojím.“
 Sláma pod jejich nohama zaškrábala.
 „Bude to dobré, vidíš.“
 „Ne, nebude. Už nic nebude! Chci pryč! Pryč!“
 První se podíval na nahé tělo druhého. Na boku jeho sourozence zela ošklivá popálenina od elektrické paralyzující hole, nohy byly samá odřenina od hrubých lýkových pout, kterými ho svázali, aby ho mohli přitáhnout zpátky.
Zavrtěl hlavou, aby se zbavil představ o tom, co si jeho bratr prožil. Utíkat se nevyplácelo, stejně to nešlo daleko. Ať už se o útěk pokusil kdokoli z nich, nikdy se nedostal dál než do spleti studeně osvětlených chodeb. A pak poznal bolest trestu. Ne, nic nemělo smysl, bylo to ztracené.

***

 Sípající muž se natáhl, aby roztřesenou, stařecky svrasklou rukou vypnul dýchací přístroj. Jeho dcera přispěchala, aby mu pomohla vstát.
 „Jak je vám, tatínku?“
 Rozhlédl se po bohatě zařízeném pokoji. Sluneční paprsky ho přes sklo francouzského okna pohladily po tváři. Teplo, světlo, kytice květin, jejichž lístky pomalu opadávaly na perský koberec.
 „Bylo mi už líp…“

***

 Došla k nim, trochu pokulhávala, na těle několik ošklivých jizev. Měla strach, z tváře to poznat nebylo, ale její malé kulaté oči byly plné hrůzy.
 „Ty…“ začala a tichý hlas se jí třásl. „Ty jsi byl venku?“
 Ten s popáleninou se na ni podíval. Byla nahá a její čerstvě vyspělé, hladké růžové tělo přímo vábilo. Pak pohled zase sklopil. Vábilo by – ne však je. Tady atmosféra strachu a očekávání nejhoršího zadusila každý náznak touhy už v začátcích. A jaký by to vůbec mělo smysl, stejně nesměli mít děti. Jen jejich věznitelé rozhodovali, kdy a co která z chovných samic porodí.
 Přikývl.
 „A on?“ zeptala se, o maličko jistěji.
 „Ne, on ne,“ pravil a podíval se na svého spícího bratra. I ve spánku se jeho nohy chvěly, asi prožíval noční můru, která děsila všechny z nich. Sen o tom, že si ho odvedou.
 Pokusila se protáhnout koutky úst v úsměvu, nepodařilo se: „Co je tam venku?“
 „Já…“
 Naklonila hlavu a toužebně hltala každé jeho slovo: „Ano?“
 „Já…“ váhal.
 „Ano?“
 „… byl jsem jen v chodbách.“
 „Co… co jsi viděl? Byl jsi…?“
 Srdce mu sevřela účast: „Smrt, peklo. Viděl jsem to, rozebrali ji na kusy ještě zaživa a dali je do jednoho z nich.“ Polkl, hlas se mu zadrhl. „Ano, byl jsem venku… když odvedli matku, prorazil jsem dveřmi. Chtěl jsem najít pomoc, zachránit nás všechny, ale zabloudil jsem v těch chodbách. Je to nekonečný labyrint, nedá se utéct.“
 „Ale… ale alespoň se pokusit!“ vykřikla.
 „Ne, můžeme jen čekat.“
 Odvrátila se, aby neviděl její slzy. „Ale… mě už nezbývá moc času!!!“ vykřikla. „Už tolikrát do mě řezali, vzali mi něco z břicha, z boku, dokonce i z nohou, co ještě? Kdy budou chtít moje srdce?!“
 Mlčel, odvrátil se. Nemohl jí pomoci, prostě to nešlo.

***

  „Doktore, jak to vypadá?“ otázala se mladá žena.
 Lékař sundal brýle a očistil je cípem pláště. „Nebudu vám lhát, je už starý…“
 Dívčina ruka vyplašeně vylétla k ústům.
 „Ale jak víte, je ještě možnost. Když jsem se o něj začal starat, bylo mi jasné, že to takhle skončí, takže jsem učinil určité kroky… Levné to nebude a jistá rizika tu samozřejmě jsou, nicméně…“
 Vrhla se k němu a chytila ho za ruce, jako by se snažila udržet svou poslední naději. „Cokoli. Cokoli, doktore, jen mu pomozte!“

***

  Jekot, vzlykání. A kroky. Dveře se otevřely a špinavé ztemnělé kotce zalilo světlo. Kdo mohl, prchal od temné postavy, černající se na zářivém pozadí.
 Bolest těl šlapajících jedno po druhém, čirá hrůza.
 Znali ten oblek – ten, který jim dával jídlo, nenosil gumovou zástěru – tohle znamenalo smrt.
 „No tak, miláčkové!“ prohodil jazykem, kterým nedovedli mluvit, ale kterému rozuměli dost na to, aby chápali svou zoufalou situaci.
 Kdo mohl, cpal se dozadu, snažil se skrýt v chumlu těl.
 Nemělo to smysl, poznali je podle čísel vytetovaných do kůže.
 Věznitel se brodil mezi nimi, prohlížel proklatá modrá znamení. Nakonec si vybral.
 „Ne!“ ječela jedna z matek a vrhla se proti vysoké postavě odnášející její plačící dítě. Ohlédl se a pousmál. Nestihla zastavit, nevyhnula se botě v holínce. Odkopl ji jako by byla pouhá věc; zabouchl mříže.
 „Ne! Vemte si mě! Mě!“ řvala a bezmocně narážela do ocelových prutů. „Ne!“
 Dveře se zavřely, kotce se opět ponořily do šera.

***

 Doktor hmátl do aktovky. „Bude to stát dvě stě  tisíc. A tady jsou…“
 „Nechci nic vědět!“ zarazila ho žena. Nadechla se, vypsala šek a podala ho muži. „Zajímá mne jen otcův život, nic jiného.“
 Doktor strčil nabízenou dokumentaci zpět do aktovky. „Jak si přejete. A otec, ten také nechce vědět, odkud…?“
 „Ne, nesnesl by pomyšlení, že má v sobě játra získaná takovou cestou.“

***

 Ticho, skupinka za těch pár týdnů znatelně prořídla; nikdo si nedovolil upozornit na sebe nevhodným hlukem. Přišel čas dospělosti, jak se mezi nimi říkalo – dospělosti a smrti.
 Odváděli si nějakého z nich každý den, někdy i více najednou. Nakonec zbývalo jen šest. Mezi nimi on a jeho bratr.
 Už nemohli ani spát; věděli, že to přijde, děsili se toho.
 „Myslíš… myslíš, že má tohle všechno nějaký smysl?“
 Jeho bratr zvedl svou těžkou hlavu ze slámy. „Smysl? Jaký smysl by mělo mít tohle utrpení? Proč?“
 „Ten starý, kdysi mi říkal, že je to jenom zkouška.“
 „Zkouška?“
 „Že je tam nahoře. Víš, někdo, kdo zkouší naši víru a oddanost.“
 „Myslíš Velkého?“
 „I tak se mu říká, že?“
 Bratrův hlas se zadrhl: „Myslíš… myslíš, že skutečně existuje?“
 „Nevím… proč by nás nechával takhle trpět? Musí to mít nějaký smysl.“
 Přišel jen tichý pláč: „Já nevím, bráško… nevím…“

***

 Obrovský muž vstoupil a rozhlédl se.
 „Bojím se,“ šeptl jeden z těch, kteří se tísnili v koutě plném výkalů, jako by si myslili, že to věznitele zastaví.
 „Mlčte! Vyberou si vás!“ zakvičel někdo vedle.
 „Ne,“ špitl ten se spáleninou na boku, „nerozumí nám, pro ně jsme jen zvířata na orgány. Máme v sobě něco z nich, aby si mohli brát kousky našich těl, jsme jako oni. Ale oni tomu nerozumí, nechtějí.“
 „Ale kdybychom se domluvili!“ vyhrkl nějaký mladíček a vrhl se vězniteli vstříc. „Musíte to pochopit, nejsme jen věci! Myslíme, cítíme! Jsme bratři, my a vy, nemáte právo nás nemilosrdně vraždit!“
 Ozvalo se zabzučení, tělo omráčeného naivky padlo do špinavé slámy.
 „Žrádlo!“ zachrčel hrubý hlas věznitele a do velkého koryta putoval kbelík páchnoucí hmoty – zdroj vitamínů a proteinů.

***

 Stroje pípaly. Nádech a výdech řízený strojem, krev pumpující hadičkami dialýzy.
 „Vydrž, už jenom chvíli a budeme pro tebe mít dárce…“ šeptala žena a jemně hladila řídké šedé vlasy.
 Mužovy ruce se zachvěly, ale pak se zas podvolily účinku léků proti bolesti.
 Rudé růže ve váze pomalu vadly.

***

 „Už zbýváme jen my,“ zašeptal první. „Proč si nás ještě neodvedli?“
 „Třeba… třeba nás nepotřebují…“ zadoufal druhý.
 Poslední dvě těla se tísnila u stěny, za kterou tušila další kotec. Jeden druhého zahříval, jeden druhému dával naději.
 „Přijdou sem noví, vím to,“ šeptl první. V těch slovech byla strašlivá pravda – přijdou noví mladí; ale do jejich prázdného kotce. „Řekni, tamten starý… naučil tě rozumět těm klikyhákům? Měli ho přeci dlouho v laboratoři, než ho poslali na chov, ne?“
 Bratr přikývl.
 „Tak… co stojí na mém tetování?“
 Druhý se zvedl a dlouze se zadíval na modročerný vzor na růžové kůži. „Neznám čísla… ale je tam ještě Z-R-D-C-F… ne, počkej, je to S… srdce… pak nějaká čísla a A-B tohle je asi O, pak R a H a znamínko, vypadá jako křížek. Ztuhl: „Srdce? Můj bože!“
 Ani v jednom by se krve nedořezal.

***

 Krev. Byla cítit ze žrádla, krev někoho takového jako oni. Dávali jim sežrat jednoho z jejich sourozenců, jak jen mohli být tak krutí?!
 „Prosím, pusťte nás ven. Prosím!“ naříkal první.
 „Mlč!“ zařval jeho bratr a udeřil do něj bokem. „Ne!“
 „Chci pryč! Pryč!“
 Bratr ho strhl k zemi a držel ho v pevném sevření. „Uklidni se! Klid!“
 Jen šílenství mohlo osvobodit od té hrůzy a hnusu: „Já to jíst nebudu! Nechci! Tohle ne!“ vzlykal. „Tohle ne…“

***

 Muž dávno nevnímal, co přesně se děje, silné léky proti bolesti ho udržovaly v milosrdném světě spokojeného mlhavého chápání.
 „Tatínku, brzy budete v pořádku. Máme pro vás dárce, už se všechno připravuje.“
 Mužovy unavené oči se na ni upřely s něhou starce, který trpí tím, že působí svému dítěti takovou bolest. Dívka vyloudila nucený úsměv, po tváři jí stékaly slzy. Koutky starcových úst se nadzdvihly v jemném úsměvu. Vlastně ani nevěděl proč; to léky opět zabraly.
 „Nesmí se to, tatínku, ale…“
 Ruka se zachvěla, ale neměl sílu ji zvednout. V půli pohybu pokojně usnul.
 Dívka se rozplakala.

***

 „Brali mi krev,“ šeptl ten se spáleninou.
 Druhý mlčel.
 „Brali mi krev!“
 „To.. to nic neznamená!“
 „Ale znamená! Znamená to, že umřu! Že mě rozpitvají na kousky! Že si vezmou moje játra!“
 „Ne!“ zaševelil druhý. „Ne… jenom… oni… ne, určitě ne…“

***

 Lékař si prohlédl papíry, pak se dlouze zahleděl do grafu.
 „Krev je dobrá, co ostatní testy?“
 „Shodují se na devadesát pět procent, naše farma dodává nejlepší kvalitu.“
 „Taky si za tu určujete příslušnou cenu,“ prohodil lékař.
 „Cena za život není nikdy dost vysoká. Navíc všechno tohle utajení něco stojí – kdyby nás to nechali dělat legálně, cena by mohla být poloviční.“
 „Můj klient bude potěšen,“ usmál se doktor. „Ta transplantace zachrání jeden důležitý život.“
 „Každý život je důležitý.“
 „Ovšem obzvláště důležitý, je-li pacientem ten jediný, kdo nám z našich milovaných na světě zbývá,“ řekl doktor, podepsal dokument a podal jej vysokému muži v gumové zástěře.
„Když si pomyslíte, že ještě před deseti lety by se muselo čekat na to, než se nějaký chudák s vhodnými játry rozmlátí v autě…“ nadhodil chlap.
 „Genetika je zázračná věda,“ pravil doktor. „Je sál připravený? Chci vše v dokonalém stavu, včetně mrazících boxů. Stejně tak si nemůžeme dovolit riskovat poškození při utrácení kusu, takže to vyjmeme ještě v narkóze. Klient nemá další rok času, to jistě chápete.“
 „Samozřejmě, támhle je zástěra a plášť, určitě byste si nechtěl zamazat ten pěkný drahý oblek, ne?“ mrkl na něj chovatel a řezník v jedné osobě.

***

 Když se otevřely dveře a oba muži vstoupili do haly s kotci, ozval se nářek. Dvě roztřesená růžová těla se k sobě vyděšeně tiskla.
 „Měl by to být ten s popáleninou… jasně, tady je tetování: 1562, játra, nulka s RH pozitivní. Půl metráku, mohu to tak nechat?“ udělal nejapný vtip a vykročil do špinavého kotce. „Sakra, už zas to tu podělali a vyváleli se v tom, budeme ho muset vykoupat.“
 „Tak pojď, zlato, nedělej mi to horší!“ prohodil téměř konverzačním tónem a hodil vybranému kusu přes hlavu provaz. Vlekl ho ven.
Škubání, čtvero nohou zapřených do podkluzujícího podkladu, sliny odletující od tlamy. Nářek, strach, bezmoc.
Muž přitáhl provaz a držel tvora na zadních, hrdlo přiškrcené. Ani končetiny bijící do vzduchu ani chňapající zuby nic nezmohly. A minuty plynuly. Tvor se vzpouzel dlouho, ale pak mu došel vzduch a on se musel podvolit.
Zkrotl, sklopil hlavu. Šel za vysokým mužem jako odsouzenec kráčející k šibenici, oči široké hrůzou, za ním na podlaze loužičky moči.
 Ke kvílení posledního prasete, které v kotci zbylo, se přidal sbor kvičivých hlasů odjinud. A další a další se přidávaly, všechny ve stejném kvičivém nápěvu.
Nářek se nesl halou a s trochou fantazie by snad někomu mohl znít jako modlitba.
 „Člověk by snad uvěřil, že ti chudáci ví, co je čeká,“ prohodil řezník směrem k hlučícím řadám kotců s ostatními geneticky upravenými prasaty.

KONEC