Cítit se šťastný…

Luční koník se odrazil a vyskočil vysoko, velmi vysoko, tak přenádherně vysoko!
Byl šťastný. Kousl si šťavnatého listu. Znovu se odrazil a vylétl ještě výš. A najednou byla všude tma. A těsno. A měkko a růžovo a teplo. Nemohl pochopit, co se to stalo. Chtěl vyskočit, ale nemohl, bylo málo místa. Čekal.
Najednou problesklo světlo. Okamžitě skočil. Nikdy ještě nebyl tak vysoko, padal věčně! Opět byl v trávě, všude kolem svítila jasná zeleň. Na to podivné těsno zapomněl.
Skočil. A zase náhle tma! Teď už však věděl, že musí čekat. Světlo se hned vrátí. Pak do něho unikne.
Tma ustoupila. Mocně se odrazil. Narazil však do další měkké růžové stěny. Spadl zpět. Cosi ho chytilo za zadní nohu, strašlivou silou zatáhlo a urvalo ji. Bolest, ochromovala ho neskutečná bolest! To obrovské cosi uchopilo druhou nohu a zase zatáhlo.
Bolest se nezvětšovala, už byla největší. Opouštěla ho síla. Byl na světle, ležel na teplé růžové zemi a nad ním bylo cosi neskutečného, členitá růžová krajina s divně zabarvenou trávou.
Už nebyl šťastný.
Pak náhle letěl vzduchem. Dopadl na záda. Nad sebou viděl jasné barvy domova, spousty jídla. Zase byl šťastný.
Život ho opustil.

Chlapec uslyšel dusot kopyt. Zahodil koníka, zadupl ho a rozběhl se na náves. Tolik jezdců – bude se dít něco moc zajímavého!
Uviděl otce a matku, také se spěchali podívat. Tvářili se starostlivě, ale to oni přece pořád. Snad nebylo věci, která by jim nenaháněla strach. Pořád něco zakazovali.
I teď: „Tome! Co tu děláš? Okamžitě domů!“
Tom sklonil hlavu a naoko schlíple se otočil. Koutkem oka sledoval, jak rodiče zahýbají za roh. Pak se rozběhl a o chviličku později se už krčil na místě se skvělým výhledem na náves. Stálo to za to.
„Rytíři!“ vydechl obdivně. „Sou skvělí!“
Byla jich celá družina, deset mocných válečníků v blyštivé zbroji. Jejich velitel, obrovský muž s dlouhými černými vlasy a pěstěným knírem, upíral nevrlý pohled na Norima, vesnického léčitele. „Mě neoklameš, starče! Vím, kdo jsi!“
„Nerozumím ti, pane.“ Léčitel se tvářil pokojně a vstřícně, jako vždy. Ani zlost takového bojovníka ho nevyvedla z míry. „Za koho mě považuješ?“
Tom musel starce obdivovat. On by se na jeho místě třásl jako osika a nevypravil by ze sebe jediné slovo.
Rytíře však Norimův klid rozzuřil: „Nedělej ze mě hlupáka! Jsi vůdcem té zpropadené sekty!“
Léčitel udiveně potřásl hlavou. „Já? Zřejmě se mýlíš, pane. Nemám s těmi nešťastníky pranic společného. Naopak – to já jsem přeci poslal baronovi zprávu o výslechu jednoho z nich…“
„A dopustil ses v ní kacířství!“
„Kacířství? Co nazýváš kacířstvím, pane? Že ten nebožák přísahal, že je vede někdo z vašeho řádu…“
„Neopovažuj se ten blud znovu vyslovovat!“
„Já nezbloudil,“ pronesl Norim stále zcela klidně. Tom nechápal, kde se v něm bere tolik odvahy. „Surahind je mi svědkem.“
Rytířova tvář zbělela zlostí: „Stvůro! Zneužíváš boží jméno! Nenechám tě mást počestné lidi – odsuzuji tě k smrti!“
Stařec sklonil hlavu a neodpověděl. Tomovi se zdálo, že je velmi smutný. Přece nám ho nezabijou? pomyslel si chlapec vyděšeně, co si počnem?
Starosta vesnice předstoupil před rytíře. „Velectěný pane, poníženě prosím, zvaž své rozhodnutí ještě jednou. Musí to být omyl. Za Norima se zaručuji – nikdy by víru nezradil!“
Rytíř se vztyčil v třmenech a přehlédl shromážděné vesničany. „Tak tedy dobrá! Suďte ho vy! Jste přesvědčeni, že je Norimova duše čistá?“
Chvíli bylo ticho. Starosta se rozmrzele díval po svých lidech. Tom viděl, že cosi znechuceně mumlá, ale nerozuměl mu.
Potom však někdo hlasitě vykřikl: „Norim je nevinný!“
Tom si uvědomil, že to byl jeho otec. Nevěřícně se usmál. Hruď se mu nadmula pýchou. Teď mu budou tátu všichni kluci závidět!
Ticho bylo prolomeno a náves se rozhlučela jako jeden muž: „Nevinný!“
Rytíř zbledl ještě víc. Tasil meč, symbol víry, a zvedl ho nad hlavu. Hned byl klid, nikdo se neodvážil křičet dál.
„Pláču pro vaše ztracené duše! Proste Surahinda o odpuštění! Jste kacíři!“
Tom nevěděl, co to znamená. Všiml si, že rytíři posmutněle vytahují meče a někteří vesničané vystrašeně ustupují.
„Bratři! Zachraňme toto ďáblovo hnízdo ohněm a ocelí!“
Velitelův meč se snesl na Norimovu hlavu. Léčitel se bezhlesně sesul zem.
Rytíři se rozjeli do všech stran. Jejich zbraně dopadaly s neúprosností božího hněvu. Jen jeden z nich, mladík sotva dvacetiletý, se zdráhal strašlivý rozkaz poslechnout.
To však Tom takřka nevnímal – třeštil oči na své rodiče, kteří ze všech sil prchali z návsi. Sám velitel rytířů jel za nimi a mával mečem nad hlavou. Určitě si dobře pamatoval, kdo začal první křičet.
Dohonil je. Tom otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku. Sledoval, jak se otec snaží chránit matku vlastním tělem a klesá k zemi s hrůznou rudou ránou vedoucí od klíčních kostí až po břicho. Další seknutí meče a máma padla vedle něho s hlavou napolo oddělenou od krku.
Tom se rozběhl skrz hrůzný masakr přímo k nim. Nevěděl, co dělá, necítil strach ani vztek. Jen běžel k rodičům.
Rytíř se obrátil a uviděl ho. Současně si všiml i váhajícího mladíka. „Arane!“ přeřval děsivou vřavu, „dokaž svou oddanost! Ten je tvůj!“
Mladík sklonil hlavu a nehýbal se. Velitel se zlostně zamračil, pobídl koně a rozjel se Tomovi vstříc.
To Arana probralo. „Kerone, ne! Nedělej to!“
„Mlč!“ Keronův mocný hlas se chvěl vztekem. „I v tom dítěti je Zlo! Je to tu prolezlé špatností!“
„Tohle je šílenství!“
„Zrazuješ nás!“
Chlapec rytíře neposlouchal, měl oči jen pro těla svých rodičů. Doběhl až k nim a klesl na kolena, šťastný, že je u nich. Objímal je, nebyl si vědom nebezpečí. Pak ucítil tupý náraz do zátylku a odlétl vpřed. Dopadl na zem a několikrát se převalil.
Slyšel jek zabíjených a sténání raněných, ale stále nic nechápal. Netečně se usmíval.
Vzápětí zemřel.

Aran dlouho zíral na chlapcovo tělo. Potom raději zavřel oči, jinak by nedokázal potlačit slzy.
Co jsme to udělali? Jak jsme mohli…
Drtila ho strašlivá bezmoc. Dolehla na něho celou svou vahou. Shrbil se. Nakonec slzy přeci jen nezadržel.
Bože, tohle přece nemůže být Tvá vůle… Obrátil oči k nebi. Více než kdykoliv předtím potřeboval znamení, že kráčí po správné cestě. Prosím!
Bůh však mlčel. Jako vždy.
Vzdáleně si uvědomoval, že Keron a ostatní již ukončili hrůznou očistu. Těla byla naházena do hořících domů, zítra ráno zbude z vesnice jen rozfoukaný popel. Těch několik přeživších, kteří utekli či zde právě nebyli, se stane vyhnanci bez domova a přátel, nikdo jim nenabídne ani skývu chleba. Kdo zradí víru, přestává být člověkem.
Aran měl před očima obraz Kerona tyčícího se nad mrtvým chlapcem. Měl jsem tomu zabránit… Proč jsem jen nezasáhl? Alespoň ten kluk mohl žít!
Jeden z rytířů se u něho zastavil. „Služba Dobru není vždy pěkná na pohled, chlapče. Jinak to ale nejde. Nakonec si zvykneš.“
Aran mu neodpověděl. Jak bych si mohl na něco takového zvyknout? Nechci!
Rytíř si povzdychl: „Nejspíš mě vůbec nevnímáš, viď?“
„Nech ho být!“ ozval se Keron zlostně. „Je to slaboch! K ničemu! Nemá na boží skutky žaludek!“
Aran stále mlčel. Věděl, že kdyby odpověděl, později by svých slov litoval.
„Jedeme!“ zavelel Keron a nasadil koni ostruhy. Ostatní ho následovali. Aran osaměl.
Zůstal by tam ještě dlouho, ale jeho kůň sílící horko nesnesl. Poodešel stranou, potom ještě o kousek. Když pán nic nenamítal, vydal se s ním pomalým krokem k domovu.
Slzy už Aranovi vyschly. Nesmím nenávidět sám sebe! Nešlo tomu zabránit! Kdybych se Keronovi postavil, odsoudil by mě stejně rychle jako ty nebožáky…
Začínal si uvědomovat, co se to vlastně stalo. To nebyl žádný soud! Znovu si připomněl tu chvíli, kdy Keron zabíjel bezbranného chlapce. Ten výraz v jeho očích… to nebyl hněv, ale radost! On se v tom vyžíval!
Mohl se mýlit, ale nevěřil tomu. Dávalo to smysl.
Co mám teď dělat? Lomcovala s ním touha po spravedlivé odplatě, ale současně pocítil strach. Nemohu se jim postavit, to by byla má smrt!
Chvíle slabosti však pominula stejně rychle, jako přišla. Tak ať! Rád zemřu, když tím ze sebe smyji tu strašlivou vinu!
Zrak se mu rozjasnil, únava a chmury z něho spadly. Pobídl koně do cvalu a o hodinu později, již pečlivě umyt a převlečen, pevným krokem vcházel do hodovní síně zámku Kromasu.
Večeře téměř končila. Baron Beris, teprve sedmnáctiletý chlapec, seděl v čele stolu a zadumaně naslouchal Keronovi, který seděl po jeho pravici. Ostatní rytíři mlčky jedli. Kromě nich a služebnictva v sále nikdo nebyl; Berisova osmiletá sestra již byla uložena ke spánku a mimo jich dvou ze zdejšího šlechtického rodu nikdo naživu nezbýval.
Aran se dal do jídla. Po večeři hodlal barona navštívit v jeho soukromých komnatách a důrazně si s ním promluvit. Tak důrazně, aby to i Berisův pověstně ‘urozený‘ rozum pochopil. Zatím pečlivě poslouchal, co Keron baronovi o dnešních událostech namluví.
Velitel skončil s hlášením. Beris vrtěl hlavou: „Tak ta vesnice opravdu podlehla ďáblu? Opravdu?“
„Ovšemže ano, pane!“ Keronův hlas překypoval náboženským zápalem. „Vždyť to na nás přímo křičeli! Chlubili se svým kacířstvím! Nestoudně se vysmívali našemu Pánu přímo do tváře!“
Beris si povzdychl: „Ubožáci… To je již čtvrtá, že? O kolik poddaných ještě přijdu…“
Aran tváří v tvář jeho zabedněnosti nevydržel mlčet. Prudce vstal a vykřikl: „Pane! Už nemusíte přijít ani o jednoho!“
Snažil se dívat na Berise, ale současně vnímat Keronovu tvář. „Povoláme mnichy řádu Safírové hole!“
Bylo to tam – Keronovým obličejem se mihl záblesk strachu a nenávisti. Aran by jej nepostřehl, kdyby to neočekával. Zaplavila ho vlna svatého rozhořčení: Zrádce!
Beris udiveně zavrtěl hlavou: „Povolat mnichy? Ale o tom jsme přece nedávno mluvili… a Keron říkal…“
„Při vší úctě, pane,“ přerušil ho Aran rázně, „považuji jeho názor za mylný.“ A tebe přinejlepším za hlupáka!
Keron zrudl zlostí a vyskočil od stolu. Málem tasil meč: „Ty se opovažuješ zpochybňovat má rozhodnutí? Ty – ty slabochu?“
Aran sevřel jílec své zbraně. Potom se však ovládl: „Urážky snad nejsou nutné, Kerone. Nesmíme bojovat mezi sebou. Rady svatých mužů potřebujeme.“
Keron k němu došel a plivl mu do tváře: „Zostuzuješ řád!“
Aran se nenechal zastrašit: „Žádat o pomoc není takovou hanbou, jako být zaslepen pýchou!“
Keron sevřel pěsti. Aran si už už myslel, že ho velitel uhodí.
Beris si odkašlal: „Snad není důvod k hádce, pánové… Arane, opravdu si myslíš, že družina skvělých rytířů nepostačuje? Myslel jsem, že vydáte za celé vojsko!“
Aran se k němu obrátil čelem a Kerona si schválně přestal všímat. „Družina rytířů je vám k ničemu, pane, pokud jeden z nich zradil a je s odpadlíky ve spojení!“
Keron ho mocným úderem srazil na zem. „Bezbožníku! Zasluhuješ smrt!“ Tasil meč. „Souhlasí všichni přítomní s rozsudkem?“ Chvíli bylo ticho. Přihlížející rytíři mlčky sklonili hlavy a chystali se začít s modlitbami za Aranovu duši. Keron se ušklíbl.
„Zadrž!“ vzpamatoval se však Beris nakonec. „Co to řekl? Kdo z vás měl zradit? A proč o tom nic nevím? Proč nikdy o ničem nevím?“
„Neposlouchej toho šarlatána, pane! Blouzní, je ovládaný nečistou mocí!“
„Má mysl je čistá!“ Aran se zvolna zvedl a opět se věnoval jen baronovi. „Já neřekl, že někdo z rytířů zradil – chovám jen podezření. Jestli je však oprávněné, pak mnichy potřebujeme – jedině oni dokáží prohlédnout zlou přetvářku!“
„Pane!“ zahřměl Keron, „vy mu ve svém vlastním domě dovolíte mluvit takhle?“
Beris chvíli velmi usilovně přemýšlel. Na čele mu z toho vystoupla modravá žíla. Pak se mdle usmál: „Asi… ano. Dovolím, Kerone, nezlob se. Pošlu pro mnichy, neboť Aran mluví moudře. Jsi skvělým rádcem, Kerone, ale snad až příliš horlivým.“
Znovu se usmál. Aran mu v duchu vyslovil uznání, byl příjemně překvapen: On snad přestal být loutkou!
Velitel rytířů zápasil se záchvatem vzteku. Nakonec se však ovládl a zasunul meč zpět do pochvy. Dotčeně se obrátil k odchodu. Předtím však ještě zasyčel: „Za vlády tvého otce by se nic takového nestalo!“
Beris povýšeně dělal, že ho neslyšel. Byl se sebou očividně velmi spokojen. Aran se mu pozorně zadíval do tváře a poopravil svůj předchozí dojem. Vzdoroval jen proto, aby vzdoroval. Rozum se za tím neskrýval…
To však nebylo důležité. Aran dosáhl svého – Keron teď určitě udělá něco nepředloženého.
Zbytek večeře proběhl v tichu. Žádnému z rytířů nebylo do řeči. Aran se na ně popořadě nenápadně díval, neboť chtěl zjistit, zda některý z nich není s Keronem ve spojení, ale potom si s lítostí uvědomil hořkou pravdu, která mu měla dojít už dávno. Ti muži nebyli tím, zač je po dobu své krátké služby měl. Když si odmyslil lesklou zbroj a posvátné meče, za nimiž se skrývali, uviděl ubožáky zdrcené celoživotním marným bojem s neporazitelným Zlem. Jejich těla překypují silou, ale duše skomírají. Už dávno nerozeznají dobré od špatného, dokáží jen poslouchat rozkazy. Odnaučili se přemýšlet, neboť to příliš bolelo.
Podíval se na barona. Jejich pohledy se střetly. Na mladém šlechtici bylo vidět, že má mnoho otázek a očekává od Arana odpovědi, ale rytíř mu nechtěl nic vysvětlovat, dokud nebude mít v rukou hmatatelné důkazy. Raději tedy vstal, uklonil se a odešel.
Zamířil do Keronových komnat. Chtěl je prohledat a odhalit velitelovy skutečné záměry. Zastavil se před dveřmi a rozhlédl se, zda je chodba prázdná. Potom přiložil ucho na dveře, aby zjistil, zda má štěstí a Keron je pryč.
Uslyšel rázné přibližující se kroky. Zaklel a vyrazil pryč. Skryl se ve výklenku za ozdobnou zbrojí a doufal, že to stihl a nenadělal moc hluku.
Keron ze svých komnat vylétl jako bouře. Minul Aranův úkryt, aniž by mladého rytíře zpozoroval. Byl nejspíš tak zabrán do své zlosti, že vůbec nevnímal okolí.
Aran si otřel pot z čela a oddychl si. Potom vylezl a vykročil ke dveřím. Vzápětí si uvědomil, že se velitel ani neobtěžoval zamknout. Možná je to vrah, ale hlupák ne. Nic bych tam nenašel! Znovu zaklel. Musím za ním. 
Opatrně Kerona sledoval. Věděl, že balancuje na ostří nože. Jestli bude odhalen, určitě zemře. Nedělal si iluze o výsledku souboje s Keronem – velitel patřil k nejlepším šermířům v zemi.
Keron vyšel ze zámku a zamířil do zahrad. Někdo tam už na něho čekal. Aran se opatrně přiblížil na doslech a skrčil se za růžovým keřem.
„…toho dost!“ soptil velitel. „Tohle si ten zmetek zvykat nebude! Zítra se nasnídá naposled!“ Trochu se uklidnil. „Vyber spolehlivého muže, nejlepšího střelce. Ať je ráno na ochozu nad hodovní síní.“
Druhá postava kývla. „Ano, pane.“ Aran poznal její hlas – kapitán zámecké posádky. Keron to tu ovládá úplně všechno! To poznání mu vzalo odvahu. Nemám šanci!
Přesto se opět ovládl. Nemohu couvnout. Ostatně mám celou noc, chtějí se mě zbavit až ráno…
„A Aran mi také pije krev!“ vyrazil Keron zlostně. „Nejradši bych ho viděl umírat hned teď!“
Aran zakroutil hlavou. Když nechce zabít mně, tak koho? Došlo mu to okamžitě. Beris!
„Raději ne, pane,“ pronesl kapitán co nejuctivěji. „Dva najednou by vzbudili podezření. Vzpomínáte na baronova rádce a starší sest…“
Keronovo zavrčení ho přerušilo v půli slova: „Ovšemže! Pochybuješ o mém zdravém rozumu?“
Kapitán zmlkl.
Aran se zhrozil. Připomněl si všechna nešťastná úmrtí, která Berisovu rodinu v poslední době potkala. Tak to nebyly náhody! Vy netvoři!
„Budeme si tedy hřát hada na prsou,“ uchechtl se Keron pobaveně. „Počkáme do další výpravy, to už se věci uklidní.“
„Moudré rozhodnutí, pane.“
Keron se obrátil a odešel ze zahrady. Kapitán ho po chvíli následoval. Aran zůstal sedět za keřem a horečnatě přemýšlel, co má dělat.
Musel vraždě barona zabránit, o tom neměl pochyb. Nemohl však za Berisem jít a vše mu říct; neměl důkaz, umíněný chlapec by mu neuvěřil.
Ne, Keron mohl být usvědčen jen při činu. Aran musel zneškodnit střelce a přinutit ho mluvit. Jestli však ráno nebudu u stolu, Keron pojme podezření a vše odvolá… Potřebuji pomoc!
Nikdo z rytířů nepřicházel v úvahu. Mezi vojáky zřejmě byli samí zrádci. Přesto na zámku musel být někdo, koho Keron neovládal – jinak by se velitel s kapitánem nescházel tak tajně.
Arana napadli dva lidé – Rybok, zámecký kuchař, a Hron, bratr dívky, kterou si namlouval. Kuchař se hodil lépe. Byl to tvrdý muž, který ještě před pěti lety sloužil jako velitel osobní stráže baronova otce. Potom však nedokázal zabránit šlechticově smrti – snad také Keronova práce? – a sžíravý pocit zodpovědnosti ho přinutil vyměnit meč za měchačku.
Aran už za ním téměř šel, ale potom si uvědomil, že to není moudré. Hned po mně je to první člověk, na kterého si Keron dá pozor!
Musel se tedy spokojit s Hronem, kovářským tovaryšem s poctivým úsměvem a býčí postavou. Jeho tvář by nedokázala skrýt ani ten nejmenší náznak Zla, dalo se mu věřit.
Rytíř vyšel ze zámku a zamířil k Hronovu domku. Stráže mu jen kývly a poťouchle se usmály, dobře věděly, kam jde. Skvělé. Celé to zamaskuji jako návštěvu u své milé. Spokojeně se usmíval.
Hronovu sestru svou žádostí vyděsil, ale mohutný tovaryš ji poslal pryč a mlčky ho vyslechl. V očích se mu zapálily rozhořčené ohně, které Arana utvrdily, že Hron nezklame.
Vrátil se na zámek a do svých komnat. Zaklekl k malému oltáři a ponořil se do modliteb. Po několika hodinách si zkusil lehnout a usnout, ale ze samého vzrušení nemohl. Modlil se tedy dál.
Ráno byl u stolu první. Nemohl se dočkat, až to vypukne.
Místa kolem stolu se zvolna zaplnila. Keron přišel jako poslední, prkenně se uklonil baronovi a dělal, že si Arana nevšímá. Mlčky se dal do jídla.
Chvíli poté se na jednom z ochozů strhl hlasitý řev: „Vzdej se, vrahu!“ Zraky všech se tam okamžitě obrátily.
Hron se vrhl na skrčenou postavu. Keronova pochopa však nevyděsil. Cosi se mihlo vzduchem a tovaryš klesl s dýkou v srdci. Jedna služebná zděšeně zaječela. Vrah nevzrušeně zamířil nabitou kuš. Baron ani rytíři se nestihli vzpamatovat z překvapení.
Aran musel jednat. Odrazil se a skočil střele do dráhy. Měl na sobě svůj pancíř, ale bylo to k ničemu. V kovu i jeho hrudi se otevřela ohromná díra.
Síla střely ho odhodila až před Berise. Věděl, že umírá, ale ještě sebral sílu k dokončení svého úkolu: „Zrádce… Keron!“
Zemřel šťastný.

Baron stál bez hnutí a upíral prázdný zrak na Aranovo mrtvé tělo. Vůbec si neuvědomoval, že by se měl alespoň ukrýt pod stůl. V hlavě mu stále zněla rytířova poslední slova. Jestli je to pravda…
Keron po něm skočil a strhl ho k zemi. „Pozor, pane! Vystřelí znovu!“
Další šipka se zaryla do desky stolu.
Keron rozkázal dvěma rytířům: „Na něj! A chci ho živého!“ Jeho rázný hlas je probral, vzápětí již oba běželi ke schodům na ochoz.
Vrah však nečekal a dal se na útěk. Zmizel v jednom z mnoha východů. Rytíři ho pronásledovali, ale byli očividně příliš pomalí.
Keron vstal z barona a pomohl mu na nohy. „Jste v pořádku, pane?“
Beris měl pocit, že v jeho hlase zaslechl náznak zklamání. Nebo ne? Zhluboka se nadechl a přivolal na pomoc všechnu svou odvahu: „Kerone – slyšel jsi, co Aran řekl?“
V rytířových očích se zablýsklo. „Ano, pane. Potvrdil tím má podezření – jeho duše již úplně shnila. Nikdy to nebyl opravdový rytíř. Měl jste mi včera dovolit ho ztrestat.“
Beris se pokusil vzepřít nezvratné jistotě, která z Kerona přímo sálala: „Já mu ale věřím… věřím mu!“
Keron smutně zavrtěl hlavou. „Byl to šílenec, pane. Zlo ho zlákalo na svou stranu. Jakkoliv to zní nepravděpodobně, ten vražedný útok měl na svědomí určitě on. Jeho pomatená mysl ho přinutila zemřít, aby očernil vašeho nejvěrnějšího ochránce.“
V baronovi konečně vzkypěla dlouho potlačovaná zlost: „Nenazývej ho šílencem! Zachránil mi život a zaplatil za něj svým! Obvinil tě ze zrady a já… věřím, věřím mu! Ty JSI zrádce, Kerone!“
Spokojeně sledoval, jak svým výbuchem velitele překvapil. Trochu ho to uklidnilo. „Nechci však být nespravedlivý. Každý rytíř má právo na spravedlivý soud. Jak jsem včera rozhodl, povolám mnichy a nechám vše vyšetřit. Prozatím na tebe uvaluji jen domácí vězení – neopustíš své komnaty.
Pánové, chopte se ho!“
Rytíři se chvíli nehýbali, váhali. Potom však tasili a vykročili.
„Stát!“ zařval Keron z plných plic. Jeho poslechli okamžitě. „Hlupáci! Jste hluší a slepí?“
Berisovi chviličku trvalo, než pochopil, že ve skutečnosti nikomu a ničemu na zámku nevelí. Ztěžka zalapal po dechu.
Keron byl mezitím dokonale přesvědčivý: „Nechápete? Baron se zbláznil, už i on propadl kacířským přesvědčením!“
Chlapec se konečně sebral a zaječel: „Ne! Nevěřte mu! Vodí vás za nos, idioti! Zavřete ho do nejhlubšího žaláře!“
Neměl však šanci.
„Je mi vás líto, pane… ale nezoufejme! Ve vašich žilách koluje vznešená krev, vidím pro vás naději! Pošleme pro mnichy – ti vám pomohou!“
Jestli někdo z rytířů o Keronovi přeci jen trochu pochyboval, nyní na to zapomněl. Kdyby velitel byl přisluhovačem Zla, neodvážil by se barona nechat naživu.
„Chci, aby s ním bylo zacházeno s tou největší péčí – ale nikdo mu nesmí naslouchat! Nesmíme mu dovolit, aby svedl další duše na scestí! Zatížil by své svědomí hříchem a byl by ztracen!“
Beris zdrceně sledoval, jak ho rytíři obklopují. Nechal se odvést. Ještě slyšel Kerona, jak mu nesmírně smutným hlasem říká: „Omlouvám se vám, pane, ale brzy pochopíte, že mám na zřeteli jen a jen vaše dobro. Zase budete v pořádku.“
Chvíli poté ležel baron na svém měkoučkém lůžku a zíral do stropu. Svářily se v něm nejrůznější pocity. Dva převládaly – bezmoc a zmatek.
Jeho vlastní rytíři se obrátili proti němu! Poslechli rozkaz muže, který mu přísahal věrnost, a jeho samého nevnímali! Jak se to mohlo stát? Což na světě není spravedlnost?
Takových myšlenek však měl čím dál tím méně. Postupně začínal vidět vinu na své straně. Musel jsem opravdu zešílet! Vhrkly mu slzy do očí. Proč by se proti němu jinak obrátili muži, kteří zasvětili své životy konání Dobra? Jak se vůbec opovažuje Kerona, nejskvělejšího z rytířů, osočovat z podlé zrady? Jsem kacíř, proklatý hanebník! Popraví mě, budu se smažit v pekle! Proč já? Proč jenom já?
Vzpomněl si na Keronova poslední slova. Budu v pořádku! Určitě! Mniši přijdou a vyléčí mě, pomohou… Nejistota se vrátila: Ale co když ne? Co když se Keron mýlí? Začal se příchodu mnichů bát.
Navečer z něho zůstala ubohá vzlykající troska. Když se ozvalo zaklepání, ani se nezmohl na odpověď. Dveře se přesto otevřely. Vešel zámecký kuchař s večeří na velkém podnose.
Beris se vzpamatoval. Před kmánem nesmím vypadat jako slaboch! Utřel si slzy, vstal z postele a usedl ke stolu. Kuchař před něj položil podnos a ustoupil ke stěně.
Baron se na něho zkoumavě zadíval a přezíravým hlasem se zeptal: „Proč jsi mi to přinesl ty? Vždycky to dělá má služebná!“
Mohutný muž pokrčil rameny: „Nevím, pane. Sir Keron si to tak přál. Že prý mám osobně zkontrolovat, zda vám chutná.“
Chlapec při vyslovení velitelova jména zkrotl. „Tak to je asi v pořádku…“ Dal se do jídla. Ukrojil si kus vepřového a vložil si jej do úst. Vzápětí ho vyplivl: „Fuj! Ty břídile! Je to kyselé!“
Kuchaře to zaskočilo: „Kyselé? Ale to určitě… Dovolíte?“ Vzal Berisovi příbor z rukou a trochu ochutnal. Také to vyplivl. Tváří se mu mihl strach. Jeho pohled na zlomek sekundy zlobně ulpěl na dveřích. „Kerone, ty…“ Zmlkl, odložil příbor a se skloněnou hlavou ustoupil o krok zpět.
Baron měl pocit, že se za dveřmi někdo tlumeně rozesmál – ale to byl přece nesmysl. To by si stráže nedovolily.
Kuchař se sebral. Potřásl hlavou a zatvářil se zkroušeně: „Nezlobte se, pane! Všechny ty hrozné věci dnes… Zvrhl jsem ocet a už nestihl udělat nové jídlo. Kdybych se zdržel, Keron by…“
Beris chviličku čekal, jestli kuchař větu dokončí, ale nedočkal se. „Potrestal by tě, co? Rozumím… Ne, neboj, neřeknu mu to, trochu octa navíc snesu. Promíjím ti. Bude to naše malé tajemství.“
Tou ukázkou převahy si docela spravil náladu. Nabodl na vidličku další sousto a snědl ho. „Cos myslel těmi hroznými věcmi? Jen mé zešílení, nebo ještě něco jiného?“ Tentokrát už zvenku skutečně zazněl smích. „Ticho tam!“ křikl Beris rozzuřeně. Smích zmlkl. Chlapec se spokojeně usmál. „Výborně. Teď mluv, kuchaři.“
Kuchař se na něho díval nevěřícnýma očima. „Vy to opravdu jíte! Nechápete…“ Pak rychle potřásl hlavou, snad aby si ji pročistil. Opět nasadil zkroušený výraz. „Já… já nevím, zda vám to mám říct… No dobře: Sestra toho muže, co ho zabil ten vrah, mi řekla, že vás sir Keron opravdu chtěl zavraždit.“
„Tak přece!“ zařval Beris rozlíceně. Tíha prohry z něho v okamžení spadla. Vstal a začal po pokoji přecházet jako šelma v kleci. „A já si už myslel, že jsem se opravdu zbláznil! Za to mi zaplatí!“ Zastavil se a vzal kuchaře za široká ramena. „Co ještě víš?“
„Pane… já…“ Kuchař zavřel oči a neustále kroutil hlavou. Kdyby si chlapec nebyl tak jist, že se ten muž bojí, musel by si myslet, že na jeho tváři zahlédl jakýsi náznak pohrdání. Ale to byl nesmysl.
Potřebuje povzbudit! Jednou viděl otce, jak někomu dodává odvahu: „Vzpamatuj se, chlape! Dobře se ti odměním, jenom mluv! Třeba z tebe udělám svého osobního strážce!“
Kuchařovu nejistotu to opravdu zahnalo: „Pane! Já přece BÝVAL kapitánem stráží vašeho otce!“
„Cože? Ty?“ Beris ho rychle pustil a nejistě přešlápl. „No… připadals mi nějaký povědomý… Jak že se jmenuješ?“
„Vy… vídáte mě přece každý den… nepamatujete se…“
Baron ustoupil o dva kroky zpět, protože měl pocit, že ho kuchař snad uhodí. „Nemůžu si pamatovat každého!“
Kuchař zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Uklidnil se. Promluvil tiše a pomalu. „Až budete mrtvý, Keron narafičí důkazy o vašem kacířství. Potom požádá krále o svolení k sňatku s vaší sestrou a stane se baronem. Možná mu to bude stačit, možná ne. Ale vás už to nemusí zajímat…“
„Tak on chce Lanku? To chlípné prase!“ Berisem lomcoval největší vztek jeho života; poslední poznámku nepochopil, a tak si jí nevšímal. „Zabiju ho! Zabiju! A ty mi pomůžeš, příteli! Tak jak se tedy jmenuješ?“
„Rybok.“ Kuchař již zcela nezakrytě obrátil oči v sloup. „Vám to opravdu nedochází, že ne?“
„Rybok… už si vzpomínám! Bývalý kapitán otcovy osobní stráže! Tak vidíš, že si tě pamatuji! Nejsem tak špatný, no řekni!“
„Ano. O mrtvých jen dobře.“
„Lepšího spolubojovníka jsem si nemohl přát! Dokážeme to! Porazíme je, nabodneme Keronovu hlavu na kůl a vystavíme ji před branou!“
„Devět rytířů. Chcete porazit devět rytířů. O plném zámku vojáků nemluvím.“
„Nevěříš? Jen počkej, mám plán!“ Vtom ucítil nějaký divný pocit v žaludku. „Je mi nějak… těžko…“
Kuchař se na něho podíval skutečně unaveně. „Nebude to třeba z hladu?“
„Myslíš? No, ty jsi tu ten přes jídlo!“ Beris si s úsměvem opět sedl a naházel do sebe zbytek večeře s nadšeným elánem. Potom šťastně prohlásil: „A jdeme bojovat!“
Zemřel ve strašných bolestech.

Rybok se odvrátil. Snažil se nevnímat děsivé dávivé zvuky, které otrávený chlapec vyrážel. „Odpusť, Bože… ale byl to takovej pitomec, že si snad ani nezasloužil… odpusť.“
Dveře se otevřely. Rozesmátý Keron vešel a přistoupil ke zkroucenému tělu. Převrátil ho špičkou boty a pokochal se. Potom se na kuchaře poťouchle ušklíbl: „Jak se ti líbil náš malý kyselý žert?“
„K popukání.“
Keron pokrčil rameny a zvážněl. „Abych řekl pravdu, nemělo to být takhle. Důstojnost smrti ctím.“ Povzdychl si. „Chtěl jsem ho nechat zemřít v boji. Proto jsi tu měl čekat, aby viděl traviče a zkusil se pomstít. Proč jenom nikdy nic nepochopil… Ale musím říci, žes mě příjemně překvapil. Nepokusil ses ho zachránit – že bys konečně pochopil, jak to na světě chodí? Přidej se ke mně!“
Do místnosti se vhrnuli čtyři vojáci nesoucí hnusný zkrvavený oltář a několik mrtvých zvířecích i lidských těl. Keron očividně neztrácel čas, vše měl připravené.
Rybok znechuceně pozoroval, jak se baronův pokoj mění na kapli všeho Zla. „Do toho mě nezatáhneš. Odcházím.“ Obrátil se ke dveřím. Stáli v nich další dva vojáci.
Keron si opět povzdychl. „Takže odmítáš… Mohli jsme být přátelé, ale ty to takhle zahodíš!“
Jeho muži tasili.
Rybok zařval jako tur. Samozřejmě tušil, že to přijde. V ruce se mu bleskurychle objevil sekáček na maso, který do té chvíle skrýval pod dlouhou zástěrou.
První soupeř byl jeho odporem překvapen natolik, že se ani nestačil bránit. Sekáček se mu zasekl do krku. Vystříkla fontána krve. Pustil meč, přitiskl si dlaně na ránu a couval zpět, vnášeje mezi útočníky zmatek. Druhý soupeř se mezitím přikrčil a zkusil Ryboka bodnout do břicha. Kuchař mrštně uhnul a uťal mu ruku v zápěstí. Chytil ho za krk a smýkl s ním za sebe, aby odrazil útočící čepele. Nebožák ječel bolestí. Rybok ho pustil, naslepo kolem sebe máchnul sekáčkem a proskočil dveřmi ven. Dal se na zběsilý útěk.
„Za ním!“ slyšel Keronův mocný hlas. „Jestli nám uteče, je po všem!“
Rybok probíhal zámeckými chodbami rychleji, než by kdy věřil, že je schopen. Ani se nenadál a byl ve stájích. Podkoní ho chtěl zastavit. Nechal v něm sekáček. Vyšvihl se na koně a vyjel na nádvoří. Stráže od brány mu vběhly do cesty. Přejel přes ně.
Vzápětí už uháněl skrz usínající vesnici v podzámčí. Nemohl uvěřit, že ještě žije; do této chvíle si byl jistý, že nemá šanci. Ta jistota však zmizela a uvolnila místo naději. S tou však ruku v ruce přišel i strach.
Krátce se ohlédl. Keron a dalších alespoň osm mužů mu bylo v patách. Ve dvou z nich poznal rytíře – i když neměli zbroj.
Na návsi se dal na západ. Mířil do nedaleké vesnice, v níž byl jeho mladší bratr hostinským a starostou. Věděl, že jedině tam nalezne útočiště – prý si najali slavného trpasličího bojovníka, aby je chránil, a pod jeho vedením mění vesnici v pevnost.
Býval skvělým jezdcem a moc toho nezapomněl. I bez sedla dokázal jet takřka s jistotou. Doufal, že ho to zachrání, že jeho pronásledovatelé podobné zkušenosti nemají.
Nebylo to dál než tři míle. Štval koně tou nejvyšší rychlostí, jaké bylo nebohé zvíře schopno, a raději se neohlížel. Jednak se bál, že uvidí Kerona přímo za sebou, jednak se musel hodně soustředit, aby nespadl.
Náhle už viděl cíl před sebou. Spásná světélka svící v potemnělých oknech, ztrácející se obrysy chudých domků. Začal řvát: „Pomoc! Gorene, to jsem já, Rybok, pomoc!“
Dolétl na náves a zastavil koně. Viděl, jak k němu z hospody přibíhají lidé s jeho bratrem v čele. Za nimi rozeznával mohutnou podsaditou postavu jejich ochránce. Ulehčeně si oddychl. „Jsem tak rád, že vás vidím!“
S úsměvem se obrátil, aby se podíval, kde jsou jeho pronásledovatelé. Ušklíbl se. Nedojeli ještě ani do vesnice, stáli venku a zřejmě se neodvažovali dál.
Že by se na mě konečně usmálo štěstí?
Šipka z těžké kuše mu prolétla krkem.

Keron se posupně zasmál. Byla to dobrá rána – za šera a na takovou dálku… Opět ho to utvrdilo v přesvědčení, že je nejlepší.
Hodil prázdnou kuši jednomu z vojáků a pobídl koně. „Jedeme pro tělo!“ zavelel zvučně a vjel do vesnice. „Kacíř byl umlčen, ale i jeho ostatky by mohly Dobru škodit!“
Na návsi se kolem mrtvého již srotil dav. Keron si mezi nimi nevybíravě prorazil cestu a zastavil se nad tělem.
„Slyšte, dobří lidé!“ začal s již mnohokrát vyzkoušeným divadlem. Bylo to nutné, protože se k pronásledování přidali i ti dva hlupáci. Jinak by už mohl klidně zabíjet. „Nebojte se! Jsem rytíř Keron! Ten mrtvý byl kacířem, zachránili jsme vás před jeho bludy!“
Vzhlédl k němu mohutný černovlasý chlap, jenž byl zabitému kuchaři velmi podobný. „Můj bratr že byl kacíř? Tomu nikdy neuvěřím!“
Keron se v duchu spokojeně zachechtal. Zachoval však vážnou, posmutnělou tvář: „Ty jsi zdejší starosta, Goren, že? Slyšel jsem, že jsi chytrý… takže jistě chápeš, že ses právě dopustil zločinu. Prosím, jdi svým lidem příkladem a odvolej své mylné tvrzení. Modlím se za tvou nesmrtelnou duši.“
Sklonil hlavu, jakoby se opravdu modlil. Snažil se však jen udržet na uzdě svou touhu už začít se zabíjením. Vzepři se! Dělej! Vzepři…
„Rybok byl zbožný muž!“ Goren se třásl nenávistí. „Jsi vrah!“
Výborně! Dnes to bude věrohodnější než kdy jindy!
Keron se rozhlédl po shromážděných lidech. „Smýšlí tu všichni takto? Jste přesvědčeni, že byla Rybokova duše čistá?“ Tahle výzva ho zatím nikdy nezklamala.
Ani dnes ne. Vesnice se zakrátko rozezněla odporem. Keron se ohlédl na vojáky a oba rytíře a zdrceně prohlásil: „I tito nebožáci již propadli ďáblu…“
Dav se zničehonic rozdělil a uvolnil místo nízké, ale neskutečně rozložité postavě. Keron se zarazil a zmateně zíral, jak trpasličí bojovník rázuje přímo k němu. Nemohl spustit zrak z jeho ohromné dvoubřité sekery. To musí být Rhan, ten králův oblíbenec! Slyšel o něm již mnoho. Vždy se těšil, až s ním změří síly. Teď se ukáže, kdo je nejlepší!
Trpaslík se zastavil před ním. Zachmuřeně rytíře přejel pohledem. Potom temně zavrčel: „Znám tvou práci. Tuhle vesnici nevypálíš, bastarde.“
Nebyla to výhrůžka, nýbrž jen prosté oznámení. Keron znejistěl, ale dokázal se ovládnout: „Ustup, ctihodný bojovníku, a nepleť se do lidských záležitostí! Tahle ves zhřešila a musí zaplatit!“
Rhan se ušklíbl a políbil ostří své zbraně. Keron přemítal, co to asi znamená.
Starosta Goren vykřikl pevným hlasem: „Neodvažuj se na nás zaútočit, Kerone! My nejsme žádné ovce, můžeme se ubránit lupičům, sektám… i rytířům!“
Keron se pobaveně rozesmál. Potom však starosta zavelel a dav se zaježil zbraněmi. V oknech a na střechách se objevili lučištníci. Rytířovi zamrzl smích v hrdle. Oni mají i háky na strhávání jezdců z koní!
Okamžitě pochopil, že jeho pár vojáků proti tomuto davu nemá šanci. Kdybych měl aspoň brnění! Hlavou mu prolétlo několik zběsilých úvah, ale než stačil cokoliv udělat, Goren znovu promluvil.
„Okamžitě odsud odjedete, slyšíte? Ale Keron ne. Ten zůstane a vyčká na příchod královského soudce. Zabils mi bratra, vrahu, a za řečičky se neschováš!“
Keron vzkypěl vzteky: „Jak se opovažuješ? Chtěl jsem k vám být milosrdný, ale…“
„Začneme už, nebo tu budeš mlátit hubou dál?“ Trpaslík si znuděně protahoval prsty. „Mám nedopité pivo!“
Celá vesnice ztichla. Pak vybuchla smíchy. Keron úplně zrudl. Ještě nikdy nebyl tak zesměšněn.
„Ty skrčku! Pobijte je!“
„Zadrž!“ vykřikl však jeden z rytířů. „Jestliže se za ně zaručuje slovutný Rhan, pak zde možná skutečně nejsme v právu!“ Druhý rytíř přikyvoval.
„Á, svatouškové se probudili!“ zasyčel Keron kousavě. „Jako byste už neměli na rukou tolik krve, že trocha navíc ani nebude poznat!“
„Už toho mám dost!“ zařval Rhan. „Dolů s nimi! A tlučhuba je můj!“
Celá vesnice se vrhla do útoku. Keron ťal po trpaslíkovi. Rhan nevzrušeně nastavil loket obrněný zvláštním černým kovem. Rytířův meč odskočil a nezanechal ani škrábnutí. Trpaslík jednou rukou máchl ohromnou sekerou a udeřil Kerona naplocho. Zapraskaly kosti. Rytíř odlétl z koňského hřbetu kamsi nazad. Dopad na udusanou zem ho omráčil. Nemohl se hýbat, běhaly mu mžitky před očima.
Boj skončil ještě dřív, než začal. Keron sotva vnímal, jak k němu trpaslík zvolna přichází. Skončím tu jako…
Záchrana přišla z nečekané strany: „Nezabíjej ho!“ vykřikl Goren, „vždyť víš – je to rytíř!“
„Nebyl by můj první,“ zavrčel Rhan v odpověď. „Ty vaše zákony! Měl bych to udělat!“
„Nesmíš! Rytíře ne!“ Starosta dobře věděl, co by jinak následovalo. „Bez spravedlivého soudu je to vražda!“
Keron si oddechl.
„Ksakru!“ zaklel trpaslík. „Vy lidi se nikdy nepoučíte!“ Naštvaně kopl rytíře do obličeje. Keron zaúpěl a vyplivl dva zkrvavené zuby.
„Co to děláš?“ zděsil se Goren.
„Uklidňuju se.“ Rhan se otočil a odkráčel zpět do hospody. „Připrav mi peníze. Odcházím. Mezi hlupáky nezůstanu.“
Goren zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Keronovi bylo jasné, že by ho kuchařův bratr také nejraději hned zabil, ale neudělá to kvůli dobru vesnice. Za vraždu rytíře by byla vypálena – a tentokrát skutečně právem.
O chvíli později byl vězeň zamčený v malé kůlně. Zíral úzkým okénkem ven. Viděl druhé dva rytíře, jak se všemi koňmi odjíždějí zpět na zámek. Ohlíželi se na něho se smutkem v očích. Málem ho to rozesmálo.
Soudce nepřijde dřív než za tři dny. Do té doby budu venku a pak celému tomuhle zpropadenému kraji zatnu tipec!
Potom však uviděl vyjít z hospody Rhana. Trpaslík pohlédl jeho směrem a znechuceně si odplivl. Keron se rozeřval: „Přísahám, že se ti pomstím! Ať to trvá, jak chce dlouho, ať mě to stojí cokoliv!“
Rhan se pohrdavě ušklíbl, otočil se a odešel z vesnice.
V Keronovi se vzedmula neukojitelná nenávist.

Rhan minul poslední stavení a znovu si odplivl.
„Lidi jsou jak to jejich pivo!“

KONEC