Ch-tar-arské hodiny

“Já si vyprošuji, aby se se mnou takto zacházelo. Au! To bolí!” zaskučel dvorní architekt, kterého dovlekl strážný do stanu právě v okamžiku, kdy si Dom-chro-tor omýval mastné prsty po vydatném obědě.
Vrchnímu veliteli Ter-orské desáté legie nestálo architektovo spílání za pozornost a v klidu si otřel ruce do osušky. Otrok s umyvadlem se uklonil a zmizel za celtovinou.
“Jakým právem se mnou takhle… Au!” Robustní voják stiskl a architekt se opět zkroutil bolestí.
“Gar-tax, vrchní architekt Ch-tar-aru?” zeptal se Dom-chro–tor, a usedl do vyřezávaného křesla. “Co vás k nám přivádí, pane?” zeptal se ironicky.
“Přivádí? Byl jsem lapen jak divá zvěř a vy máte tu drzost…” Rázný úder do zad architekta umlčel.
Dom-chro-tor počkal, až Gar-tax chytne vyražený dech a napil se vína. Chvíli převaloval mok v ústech a vychutnával jeho trpkou chuť. Bylo to dobré víno. Včera vyloupené ze zaplombovaného sklepa. Jistě velmi starý ročník. Polkl.
“Omlouvám se, mé vtipkování nebylo taktní. Uznávám.”
Gar-tax vyplivl slinu a zeptal se: “Než mi ten hromotluk zpřeráží všechny kosti, nechcete mi raději povědět, co vůbec chcete?”
“Ty jsi nedostal můj vzkaz?”
“Vzkaz?”
“Zprávu, kterou jsem poslal. Měl jsi mne okamžitě vyhledat. Místo toho jsi se válel v bordelech a utrácel císařovy peníze.”
“Nevím o žádných.” Znovu si odplivl a ohlédl se po muži, který jej držel. “Nechcete mne pustit?”
Dom-chro-tor odložil číši na mramorový stolek a přistoupil k zajatci.
“Bylo mi řečeno, že jsi vypudil obyvatele Ch-tar-aru vskutku originálně. Prý jsi postavil vysokou věž. Uprostřed náměstí. A na jejím vrcholku přesýpací hodiny. Obyvatelé z nich dostali strach a odešli.” Nato udeřil Gar-taxe takovou silou, že i voják ustoupil o krok vzad.
Gar-taxovi se zatmělo před očima a nohy na chvíli ochably. Aniž by si to uvědomoval, na zem vyplivl zub. Jeho ret praskl a celá brada mu okamžitě otékala.
“Z císaře si srandu dělat nebudeš. Tomu věř!” zakřičel. “Vyhnal jsi obyvatele z města obyčejnou věží? Takovou pohádku by nespolklo ani malé dítě!”
“Myslím si…”
“Ty vůbec nemysli. Spíš mi řekni, jaká je skutečná pravda? Co za tím vším vězí? Buď mi teď hned řekneš, co je to za lest, nebo tě dám bez váhání napíchnout na kůl. Mluv!”
“Nevím, co chcete slyšet, pane. Co konkrétně máte na mysli?”
Dom-chro-tor si sedl zpět, nastavil číši a panoš mu ji bleskurychle doplnil. Když se tak na Gar-taxe koukal, chtělo se mu smát. Měl chuť si s ním pohrát na mučidlech, vyždímat z něj co se dá. Ale všechno hezky popořádku.
“Znáš tohle, Gar-taxi?” Dom-chro-tor vytáhl ze záhybu pláště svitek, pohrávaje si s ním v prstech jedné ruky. “Pověz, viděl jsi ten svitek někdy?”
Zdvihl hlavu. “Já viděl svitků,” zamumlal.
Dom-chro-tor upil a lehce naznačil otrokovi postávajícímu u vchodu. Za okamžik se vrátil s polstrovaným sedátkem. Strážce smýkl s vězněm tak, že než se stačil vzpamatovat, seděl přímo před velitelem legie.
“Svitek jako svitek, říkáš si, ale tohle není ledajaký svitek. Je přímo z Černé věže. Od Grokch-ana. A ani mu to netrvalo tak dlouho, než ho našel. Jiné svitky by hledal jistě déle. Tím jsem si jist.” Pozorně sledoval Gar-taxovu tvář, zda nezahlédne stín zmatku, zaváhání… Ničeho se však nedočkal. Gar-tax na něj nevinně hleděl, a v jeho očích stála tatáž otázka: Co mi chceš?
Přesto v duši Gar-taxe zavládl zmatek. Srdce začalo zběsile bít a střeva se sevřela úzkostí. Nesmí nic podnikat. Nesmí dát najevo jakékoli rozrušení.
Dom-chro-tor pokračoval: “Jsi mazaný a velmi dobrý špeh, Leo-nache, ale oba dobře víme, že mám vyšší postavení. Nemáš jinou volbu, než spolupracovat. Abych byl konkrétnější, z tohoto stanu můžeš vyjít po svých nebo tě odtud odnesou ve dvou kusech. Tak co ty na to?”
Gar-tax se trpce usmál. Nyní věděl, že prohrál. Někdo zradil? Až do této chvíle si myslel, že je pod ochranou císaře, neboť jedině on znal pravou identitu šedé sojky. Byl mu zcela oddaný, ačkoliv jeho dobyvačná politika, kterou poslední dobou úspěšně uplatňoval, nebyla Leo-nachovi příliš pochuti. Ale proč upadl u císaře v nemilost?
“Hm, nevěříš, myslíš si, že klamu. Ono získat jakýkoliv spis z Černé věže není jen tak jednoduché. Zejména, je-li pod ochranou Grokch-ana. Ale na příkaz císaře – na příkaz císaře lze sejmout i hlavu, že?”
Gar-tax si jazykem ohmatal díru, která mu zbyla po vyraženém zubu a otráveně se zaštířil. Zmlátil ho úmyslně. Ze vzteku. To je evidentní, ale on tím důvodem nebyl. Jen si vylil zlost.
“Úkol zněl jasně,” promluvil s tuhou bradou. Pohybování ústy bylo namáhavé a bolestivé. “Zmocnit se města. Sám víte, že je to pevnost. Jen tak dobýt se nedá. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Přesvědčil jsem krále o unikátním monumentu, který by zkrášlil město a přinesl věhlas široko daleko. On souhlasil. Věděl jsem o tamních obyvatelích, že… No – oni jsou trochu pomatení a na to jsem vše vsadil. Lidé zpanikařili; odešli. Byl to trik, který vyšel.
Město je nyní prázdné. Je dobyto, aniž by byla prolita kapka krve. Jak jinak bych mohl dostat svou odměnu?”
“To je otázka,” pokýval hlavou Dom-chro-tor. “Co když to tak není? Co když tu hraješ dvojí hru? Aha? Kdo to kdy viděl, aby někdo jen tak ze strachu odešel navždy ze svých domovů?”
“Myslím, že vám nerozumím. Vždyť si sám můžete ověřit pravdivost mých slov. Vyšlete hlídku. Není to tak daleko, do večera budou na rychlých koních zpátky.”
“Už se stalo. Před třemi dny jsem vyslal několik vojáků, aby vše ověřili a obsadili strategické pozice ve městě. Ale druhý den, když na místo dorazil můj předvoj, jsem se dozvěděl, že je Ch-tar-ar prázdný. Včera našli zvědové město opět pusté. Nikdo z mých lidí v Ch-tar-aru není.”
Leo-nach zbledl a strnule se na Dom-chro-tora díval. To, co slyšel, mu nedávalo smysl. Že by se obyvatelé po nocích vraceli a unášeli vojáky? Nepravděpodobné. Vlci a medvědi. Mohli by se do města po setmění dostat… Ne, to je hloupost. Pak napadla Leo-nacha ještě jedna možnost, ale v duchu se nad ní usmál.
“Tak co mi o tom povíš?”
“Já – nevím.”
Dom-chro-tor si všiml změny špionovy mimiky a byl si jist, že je na správné cestě. Je to zrádce! Ale jeho zvykem nebylo popravovat každého dřív, aniž by si nebyl stoprocentně jist.
“Tvrdíš, že všichni odešli, ale přesto se mi ztrácejí vojáci. Jak tomu mám rozumět?”
“Jsem si jist, že – město a – věž… – kterou jsem navrhl- já…,” mluvil pomalu, s hlubokými vráskami na čele, občas si bezděčně projel jazykem po popraskaném rtu. “Chtěl bych se napít,” dodal nakonec.
Na Dom-chro-torův pokyn podal panoš Leo-nachovi džbán vody. Hluboce se napil. Opatrně si otřel kapky, které mu ulpěly na zraněném obličeji, a panoš ustoupil i se džbánem do příšeří stanu.
“Mí vojáci odmítají vejít do města a já se jim nedivím. Vždyť zmizelo beze stopy na padesát zkušených a dobře ozbrojených mužů. Chci mít jistotu. Je v tom totiž cítit zrada!” Rozvinul svitek a chvíli do něj hleděl. Leo-nacha by hrozně zajímalo, co v něm stojí. Lákala ho představa, že by o něj Dom-chro-torovi řekl a přečetl si o sobě spoustu určitě zajímavých věcí.
“Tenhle pergamen o tobě tvrdí, že jsi jeden z nejlepších císařových špiónů. Extratřída.” Leo-nach byl potěšen. Však odměny, které dostával, tomu odpovídaly. “Co si o tom myslíš ty, Šedá Sojko?”
“Jestli se to tam píše…”
“Rád bych se o tom přesvědčil na vlastní oči.” Smotal pergamen do úhledné trubičky a zapečetil. Vše dělal pomalu. Nikam nespěchal. “A zároveň se ujistil, že mé podezření o tvé zradě vůči císaři, je pouhá domněnka.”
Špehovi přešel mráz po zádech.
“Nuže!” Dom-chro-tor zastrčil smotaný svitek zpět pod záhyb pláště. “Nechceš mi říci vše, co ve tvé zprávě chybí? A co bych měl vědět?”
Leo-nach zalovil v paměti a začal vyprávět. Jeho neblahé tušení, ač bylo sebešílenější, dostávalo jasnější kontury.

Ch-tar-ar. Nevelké, opevněné město na povodí řeky Hyne, založené králem Lem-ben-denem na počest dobytí Ter-oru, se toho dne obléklo do slavnostního hávu. Pevnost, která po mnoha generací psala dějiny světa, se chystala napsat další kapitolu historie.
Již z dálky bylo slyšet slavnostní bubny a hlomoz obyvatel, kteří se pomalu scházeli na náměstí.
“Král! Uvolněte místo, král přijíždí!” zvolal kdosi a famfáry se rozlétly všude kolem. Dav lidí se začal pohybovat. Někdo loupl loktem, jiný šlápl na nohu, každý se snažil dobýt místo, ze kterého by měl ten nejlepší výhled.
“Občané!” zvolal král k hlomozícím poddaným poté, co sesedl s koně a vystoupil spolu se svými rádci a vrchním architektem na stupínek. Lidé se přestali hemžit a utichli.
“Moji milí poddaní. Dnes nastala ta dlouho očekávaná chvíle, kdy se opět naše město zapíše do kronik. Ale tentokrát to nebude šlechetnými činy rytířů, či muzickým uměním Ch-tar-arských bardů, ale stavbou.” Ladným pohybem paže ukázal na vysokou, zahalenou věž.
“Naše díky náleží vám, mistře Gar-taxi, neboť bez vás, a vašich znalostí a vědomostí, by se naše město touto stavbou nikdy pyšnit nemohlo.”
Na králova slova se vlil do architektových tváří ruměnec. Snaže se zakrýt vzrušení pravil: “Ó, ne vy mně, ale já vám skláním poklonu, neboť bez vaší laskavosti a dobroty by mé dílo nikdy nespatřilo světlo světa.”
“Dosti lichotek,” zdvihl ruku král. “Přistupme nyní k odhalení té krásy. Nejen já sám, ale i můj lid je celý nedočkavý.”
Architekt se uklonil a přistoupil k panošům, kteří drželi misku s magickým prachem. Vzal jej do dlaní, zašeptal krátkou formulku a posypal plátno, které dosud skrývalo věž. Nejprve se nic nedělo, ale vzápětí se látka rozplynula, jak pára nad hrncem.
Plné náměstí vydechlo. I samotnému králi se téměř zastavil dech, ačkoli za svého života byl svědkem mnoha rozmanitých staveb. Vysoká, štíhlá věž se jako kyprá děva v pase zužovala, a její bujná hruď, vzbuzujíce v očích mužů fantaskní libé pocity, pevně nesla velké přesýpací hodiny, jež se třpytily novotou a odpoledním sluncem. Ticho, jako první, přerušil sám král. Ostatní se k němu postupně přidávali a za okamžik se celé náměstí ponořilo do bouřlivého potlesku.
“Bravo!”
“Nádherné!”
“Úžasné!”
“Bravo!”
Nadšený aplaus nadýmal architekta pýchou. Probdělé noci a žaludeční vředy způsobené stresem ze šibeničního termínu nakonec přinesly své ovoce. Architekt již viděl tučnou odměnu za vykonané dílo ve své kapse, když tu se ke králi naklonil dvorní rádce Zatra-xtar, a cosi mu pošeptal. Král se zamyslel a pak rázným gestem jásající dav utišil. Všichni překvapeně čekají, co bude dál.
“Vskutku krásnou věž má naše město,” promluvil nahlas. “Vysoká, sice jednoduché konstrukce, ale zato spanilá, jak bohyně Ch-ara. A hodiny na vrcholu – to je perla! Drahokam!” Učinil kratičkou dramatickou pauzu a pak se otočil k architektovi. “Ale příteli, jaký mechanizmus je otočí, když se písek dosype?”
Lid vzrušeně zašeptal.
Na první pohled se zdálo, že se králova otázka trefila do černého, ale Gar-tax se včas vzpamatoval a chladně pronesl: “Můj králi. Mé hodiny jsem projektoval na základě moderních poznatků současné vědy. Zejména pak Drach-gorova objevu, který uznává a akceptuje i církev! Ve skutečnosti je náš svět kulatý, a střídání noci a dne je způsobeno jeho rotací.”
Na králův nedůvěřivý pohled dvorní rádce mlčky kývl na souhlas. O novinkách nikdy přehled neměl a byl odkázán na Zatra-xtara, který mu pokaždé trpělivě vysvětloval všechny souvislosti. Mnohokrát přemýšlel o tom, zda je moudré se spoléhat a důvěřovat pouze jednomu muži, ale dosud krále nezklamal, a všechny rady, které vyšly z jeho úst, byly správné a moudré. Spolehl se i tentokrát.
“Ve dne se hodiny přesýpají standardním způsobem,” pokračoval architekt, “ale v noci, kdy se naše město ocitne na druhé straně světa, bude věž vzhůru nohama a písek se do ranního kuropění stačí vsypat zpět.”
“A ták,” pokýval hlavou král, ale jeho podaným vysvětlení nestačilo. Zamyšleně hleděli na věž a tlumeně mezi sebou diskutovali.
“Králi, pane můj,” ozval se statný kovář pod pódiem. “Ten muž tvrdí, že se přes noc písek přesype díky tomu, že jsme v noci vzhůru nohama na druhé straně světa?”
“Ano. Správně jsi to pochopil, kováři.”
“Znamená to, že spadneme také? Tam nahoru?”
Král se nadechl v odpověď, ale místo toho se podíval na architekta. Kovářova slova znovu zaplavila majestátní mysl nejistotou.
Architekt však pohotově zareagoval a s ledovým klidem pronesl: “Není se čeho obávat. Na obyvatele města nebude mít přesýpání žádný vliv. Budou se totiž ve svých ložích oddávati spánku.”
“A co já? Já, ponocný, který bdí nad klidným spánkem? Já v posteli ležet nebudu!”
“Má to znamenat, že všichni, kdo po setmění nebudou ve svých domech spadnou kamsi do nebes? Že už se nebudeme moci svobodně pohybovat pod noční oblohou?” zeptal se znovu kovář.
“Ne, to ne…” zamával rukama architekt.
Dav ožil. Vzrušené breptání ukončilo až zabubnování bubeníka hradní stráže.
“Přátelé,” promluvil architekt a kapesníčkem si otřel čelo. “Pohleďte na tu krásu. Copak by mohla být příčinou nějakých potíží?”
“O čem to mluvíte?” vykřikl kovář. “Jaké potíže? Nám se ty hodiny líbí, ale jestliže se zpátky přesypou díky tomu, že se svět otočí vzhůru nohama, znamená to, že budeme taky vzhůru nohama?”
“Ano!”
“Takže taky spadneme?”
“Ne!”
“V tom případě se písek nemůže vsypat zpět.”
“Ano. Tedy ne!”
“Tak jak tedy?”
“Vy nikam nespadnete!”
“Ale ten písek ano,” vmísil se do debaty král.
“Ten ano.”
“My ty hodiny nechceme!” zvolal ponocný a několik obyvatel se k němu přidalo. “Já nehodlám riskovat svůj život kvůli městským hodinám.”
“Já taky ne.”
“Vždyť svět je kulatý a otáčí se od samotného počátku věků. Proč byste měli teď někam padat?” argumentoval znovu architekt.
“Jo, ale to tu nebyla ta věž a na ní hodiny!”
“Ale; výsosti…” vrchní architekt zoufale pohlédl na krále.
“Hlas lidu,” pokrčil rameny a zachumlal se do pláště. Nebyla mu zima, jen se trochu roztřásl strachy. Při myšlence, že by měl v noci někam padat, mu nabíhala husí kůže po celém těle.
“Pryč s věží. Pryč s hodinami. Zničíme je pro klid našeho spánku a štěstí našich dětí!” zvolal kovář a v ten moment každý, co měl po ruce, házel směrem na věž. Lidé vytrhávali dlažební kostky, vrhali je vzhůru. Ale hodiny byly příliš vysoko a vraceli se lidem zpátky na hlavu.
“Už nemůžu!” zvolal mistr pekařský. “Ruce necítím, jak mám pak válet těsto na chléb?”
“Mám nápad,” pravil kovář. “Počkáme do setmění, pak se nám bude házet lépe. Kameny budou padat vzhůru a ne na nás.”
“To je pravda, alespoň se tolik nenadřeme.” Souhlasila mlynářka a sedla si spokojeně na zem. Ostatní si hledali pohodlné místo a postupně si sedali také.
Architekt počínání obyvatel překvapeně pozoroval.
“Tady nebudu,” pravil nakonec. “Mezi cvoky nezůstanu ani minutu. Kdo to kdy viděl…”
“Sám jsi cvok. Koho by napadlo stavět přesýpací hodiny na radniční věž, a čekat, že se v noci přesypou zpět?” sykl dvorní rádce.
“Opíral jsem se o nové poznatky současné vědy. Pokrok! To je moje krédo, tím se řídím.” Seskočil se stupínku a rázuje si to k bráně, pryč z města.
“Zajímavé krédo, uvážíme-li, že je schopno vyhubit celé město!” zavolal za jeho mizející postavou dvorní rádce a otočil se ke králi. “Mám zapřáhnout koně, výsosti?” zašeptal.
Král sledoval své poddané, tahal se za kníry a svou odpověď ve své mysli rozvážně převaloval na jednu i na druhou stranu.
“Tady nebudu!” zvolal baculatý kupec a odhodil kameny na zem. “Nebudu přeci čekat, až někam spadnu. Balím a odjíždím.”
“Má pravdu,” přikývl ponocný. “Co když se do těch hodin netrefíme? Jdu taky. Tohle je proklaté město.”
Král konečně promluvil: “Jak vidět, Zatra-xtare, naše město se skutečně do historie zapíše. Tentokrát nesmazatelně.” Smutně odvrátil pohled od postupně se vyprazdňujícího náměstí a zadíval se do rádcových očí skrývajících se za tlustými skly skřipce. “Ano. Palác chci opustit co nejdříve – ještě dnes.”

***

Ani ne po měsíci, co sestoupil se stupínku a demonstrativně odcházel (s uspokojením v srdci z dobře vykonané práce) pryč z náměstí, ven z města, se nyní osamocen rozhlíží kolem sebe.
“…osobně uvedeš město do takového stavu, aby každý, kdo tam bude nocovat, se ráno probudil zdráv a živ…” zní mu hlavou Dom-chro-torova slova, která se jako ozvěna mísí do úderů kladiv. To vojáci uzavřeli bránu a přibíjí ji prkny.
“Jen blázen by věřil tak šílenému výmyslu!” vzpouzel se, ale Dom-chro-tor byl neoblomný.
“Já jsem blázen, já tomu věřím. Jdi a vyveď blázna z omylu!”
Již není cesty ven z této pevnosti… Udělalo se mu nevolno, ale nausea po chvíli přešla.
Pomalu postupuje kupředu, a obezřetně se rozhlíží. Okenice se líně komíhají v průvanu, mnohdy zavěšené na jednom pantu; někde chybí v rámu docela. Došel na náměstí. Střepy rozbitých květináčů a spousta všelijakého harampádí vůkol, které snad vypadly z vozů prchajících obyvatel, dotvářejí stísněný kolorit.
Kdesi o sebe cinká kov o kov, vrže nepromazaný pant, meluzína píská skulinami, slunce vrhá dlouhé stíny a Leo-nachova obuv při každém kroku klapne o kočičí hlavy.
Údery zatloukání vystřídal dusot vzdalujících se kopyt.
Pohlédl na střechy domů. Na jedné korouhvi visela vojenská přilbice a na protějším okapu byl vidět vyčnívající kus sudlice.
Ozvěna kroků utichla a Leo-nach pohlédl vzhůru na věž, před kterou se zastavil. Majestátně se tyčí nad celým městem a její novota kontrastuje s okolím. Zlatostříbrný písek v baňkách neúnavně, a přesně, odměřuje ubíhající čas.
Otřásl se zimou.
Sehnul se pro dlažební kostky, které vystrašení obyvatelé města nestačili vytrhnout z dláždění, a znovu pohlédl na písek protékající úzkým otvorem. Chlad a váha kamene mu dodává klidu, nicméně si jimi ještě pro jistotu několikrát pohodil v ruce. Stíny se ztrácí v šeru budov a meluzína utichá. Snad i zaslechl šelest písku, ale nevěnuje tomu pozornost. Musí se koncentrovat.
Nyní mu nezbývá, než čekat.

KONEC