Černá láska

 Klášter Jižního Města dávno nebyl příbytkem němého Boha. Mniši se ve svých celách bičovali po celém těle. Snažili se zadržet výkřiky bolesti, aby dokázali, jak trpí za své hříchy. Často pak hluboko v noci propukali v naléhavý pláč. Ticho, které obývalo místní klenuté stropy, zmizelo.
 Yersin pevně sevřel dřevěné zábradlí na galerii nejvyššího poschodí kláštera. Díval se dolů na nádvoří, kde právě spěchali novicové s přídělem pokrývek do lazaretu a studený déšť jim padal na hlavy.
 Za ten déšť se všichni modlili – ne, vlastně ne za déšť jako takový, ale za cokoliv, co by mohlo omýt morovou ránu, ve kterou se proměnilo celé město.
 Nikdo nevěděl, proč sem černá smrt přišla. Prostí lidé viděli příčinu v šibeničním vrchu, který zkazil vzduch. Po ulicích zase vykřikovali opilci o apokalypse a konci lidstva. Modleme se.
 Doktora svrhli z hradeb nedlouho po příchodu moru. Nedokázal léčit. Na mnichy se plivalo, protože byli přisluhovači šaška z Avignonu.
 Každý chtěl ale přežít.

 „Mnichu?“ oslovil Yersina posel, který se ho obával natolik, že stál na konci schodiště a k obličeji si tiskl kus látky.
 „Přijdu se západem slunce,“ řekl mu a pokynul rukou. Posel rychle vycouval a schodiště seběhl, jako kdyby ho na konci čekala brána do ráje.
 Yersin poslíčka pozoroval, jak proběhl nádvořím a zmizel na ulici. Pak se teprve sám otočil.
 Kašel mu vyrazil z plic tak náhle, že se zlomil v pase. Musel se rukou opřít o zeď, aby se nezhroutil na zem. Chvíli se dávil a hlasitě chrčel. Pak si otřel tmavou krev z úst a vrátil se do své cely.

***

Milá matko,
směřuji své modlitby Tobě a přitom vím, že je nikdy neuslyšíš. Je to jen proto, že se mi lépe svěřuje, když mohu všechny své strasti předávat někomu konkrétnímu, a Ty pro mne znamenáš nejvíc na světě. Snad někdy uslyšíš mé modlitby – třeba ve snu – doufám, že mne neodsoudíš.
 Zhřešila jsem, nesmírně mne to trápí a bojím se, že mne Bůh ztrestá černou smrtí. Kéž alespoň uchrání dítě, které se ve mně rodí. Prosím ve dne v noci, aby Bůh netrestal dítě za mé hříchy. Skončím pod hradbami tak jako tak, až v domě přijdou na to, že jsem obtěžkaná, tak mne vyženou. Nejspíš mne rovnou shodí s ochozu. Říká se, že to hříšníci můžou za tu hroznou nemoc. Hříšníci jako jsem já. Ach ano drahá maminko, podlehla jsem lákání a sladkým větám. Když pán Giorgio byl na mě tak hodný a choval se tak mile.
 Ach, maminko…
 Nevím, co mám dělat.

 ***

 Yersinova cela byla tak prostá, že připomínala spíše chladnou jeskyni. V jednom rohu bylo úzké lůžko a na zdi byl přitlučený jednoduchý kříž. Yersin se na něj dlouze zadíval a hluboko v lebce ucítil přítomnost Vyššího.
 Do jeho cely nikdy nikdo nepřišel. Všichni se ho báli, byl nakažený.
 Onemocněl s první vlnou, která rozervala město na kusy počátkem července. Umíral. Nemoc byla rychlá a brala si lidi k sobě, často dříve, než jejich okolí stačilo poznat, že jsou nakažení. Tisícům lidí naskákaly po těle odporné boule a blouznili ve vysokých horečkách, kašlali krev a umírali dřív, než pro ně kdokoliv mohl cokoliv udělat.
 Yersin často vzpomínal na tu chvíli, kdy mu mezi horečnatými halucinacemi došlo, že ho Bůh opustil a nechá ho zemřít stejně tak jako všechny nevěřící, hříšníky, zloděje a děvky. Zvedl se tehdy z lože a učinil nejstrašnější věc svého života. Strhl kříž ze stěny.
 Teď – o několik měsíců později – byl stále na živu. Kříž opět visel na stěně. Yersin k němu popošel a čím blíž k němu byl, tím víc se mu v lebce rozpínala Jeho přítomnost. Oči mu žhnuly horečkou, která ho neopustila po více jak šedesát dní. Vztáhl ruku k symbolu víry a zlehka se ho dotkl.
 Kříž visel obráceně.

***

Milá matko,
dnes jsem konečně učinila rozhodnutí. Jsem ráda, že už vím jak dál. Dlouho jsem potají plakala, nevědouc, co si počít, ale teď konečně vím, jak to zařídit. Naše paní je také těhotná, všichni se o ni musíme starat a pečovat, aby narozené dítě bylo silné a zdravé. Pan Giorgio si mě již nežádá, je zcela zaměstnán svojí ženou. Naštěstí si nikdo nevšiml, že by se na mne něco změnilo, oblékám se tak, aby to nebylo poznat.
 Ale mami! Předevčírem jsem dítě v sobě poprvé cítila. Určitě chápeš, jak to myslím. Byl to úžasný pocit a v tu chvíli mi došlo, že mne Bůh musí milovat, když mi daroval něco tak nádherného. V ten samý moment mi došlo, co musím udělat.
 Utečeme. Já i maličký. Bude to chvíli trvat a asi budu muset ještě chvíli předstírat, ale určitě se to podaří. Půjdeme do kláštera a tam vychovám své dítě. Představuju si, jak si spolu hrajeme v klášterní zahradě, která je plná drobných kvítků. Možná že až se slunce skloní k obzoru a stíny se prodlouží, usnu na chvíli. Malý (stále pro něj nemám jméno) mi zatím natrhá pár těch drobných květů, jež mi pak schová do dlaně. Budu ho milovat a on bude milovat mne. Určitě se teď usmíváš.
 V koutku duše na něj myslím jako na něho. Nevím – třeba to bude holčička a já budu muset shánět krajku, když si bude chtít hrát na dvorní paní. Ale přesto mi něco uvnitř mne říká, že to bude chlapec. Malý. Drobný. Ale plný mého života.

***

 Uvázal si přes tvář šátek a stáhl kápi do čela. Jeho mnišská sutana mu skýtala jen chabou ochranu, kdyby někdo poznal, že je nakažený, nejspíš by ho srazili z hradeb. Všichni se strašně báli černé smrti.
 Prošel pomalým krokem labyrintem kláštera a ostatní mniši mu ustupovali z cesty. Ulice byly poloprázdné. Už více jak třetina obyvatel skončila v obrovských jámách pod hradbami. Lidé nestíhali své blízké pohřbívat tak rychle, jak umírali. Často se tak stávalo, že psi vyhrabali mrtvoly a rvali se o jejich hnijící maso. Vzduch páchl rozkladem a všichni ti spěchající chodci, kteří upírali zraky přímo před sebe, si drželi před obličejem kus látky.
 Kostelní zvony byly oněmělé a po ulicích se kodrcaly povozy s těly.
 Mnich kráčel pomalu a dával si pozor, aby vyrovnaně dýchal, i když mu vzduch chrčel v hrdle. Horečka mu stravovala tělo, ale nebyla tak silná, aby ho uvrhla do blouznění. Nemoc u něj polevila, ale nikdy úplně nezmizela. Byla jako znamení od pána, kterému slouží.
 Slunce se blížilo k obzoru, jenž ho měl co nevidět spolknout. Světla rychle ubývalo a tma se vkrádala lidem do očí.
 Zahnul za roh kolem hostince, který byl už několik dní zatlučený, a pokračoval vzhůru do kopce do čtvrti, která se pyšnila honosnými domy šlechty.
 Stavení, které hledal, bylo poslední v ulici. Dům byl vysoký tři patra a jeho rohová věž čněla ještě výše. Svítilo se ale jen v pár pokojích. Zaklepal mosaznou obručí a v klidu vyčkal, až ho pustí dovnitř.
 Vstupní chodba tonula v šeru. Sloužící, který mu otevřel, před ním vyběhl do druhého patra a rozechvělým hlasem ho ohlásil svému pánu. Pak zmizel někde v hloubi domu.
 Yersin nikam nepospíchal, pomalu vyšel po zatočeném schodišti a při každém kroku se přidržoval zábradlí. Druhé patro bylo o dost honosnější než přízemí a bohatá výzdoba nenechávala nikoho na pochybách, že zde bydlí urození páni.
 „Jsem rád, že jste vyslyšel mou prosbu,“ oslovil ho muž v červeném kabátci, který na něho čekal v přijímacím salónu. „Jen jsem netušil, že se budete chtít setkat osobně,“ hlas se mu trochu chvěl a tím ho prozrazoval.
 „Pokud vám mám pomoci,“ řekl Yersin, „budu od vás potřebovat víc informací. A bylo by velmi zdlouhavé si je vyměňovat prostřednictvím poslů. Nemyslíte?“
 „Jistě,“ řekl úsečně šlechtic a pevně stiskl rty.
 Místnost byla rozlehlá a muž stál na opačném konci, co nejdále od své návštěvy.
 „Bojíte se mě?“ zeptal se na rovinu mnich a v očích se mu odrazily plameny svící.
 „Ano,“ přiznal hostitel. „Říká se, že dokážete vzdorovat moru díky své pevné víře – nevím, zda je má víra stejně pevná.“
 „Ach ano. Víra,“ odpověděl Yersin a pomalu se vydal místností blíž ke šlechticovi. Ten neznatelně ustoupil.
 „Prosím vás, chci si koupit vaše služby. Říká se, že konáte zázraky. Dobře zaplatím. Ale nepřibližujte se!“ když to říkal, chvěly se mu ruce.
 Mnich si ho příliš nevšímal. Došel až k jeho stolu a přitáhl si k sobě papír s perem. Celou dobu cítil v hlavě přítomnost Nezvaného a teď, když mu bolest tepala ve spáncích a hlava mu mohla puknout, pozval svého spasitele dál.
 Dělal to už mockrát, neustálá přítomnost Ďábla pro něj byla okovy, které si dobrovolně nasadil. Ale byla to němá přítomnost. Tlačila na jeho vědomí a v prvních chvílích ho nutila stále dokola zvracet. Postupem doby se z toho stala spíše tupá bolest, kterou ale mohl násobit a přivolat Našeptávače k sobě.
 Tak to učinil v ten moment. Po čele mu stékaly pramínky ledového potu, ruka se mu chvěla a ostrými tahy čárala po papíře. Šlechtic podél stěny ustupoval vzad vyděšen podivným chováním mnicha. Plameny svíček se chvěly jako v průvanu a stíny tančily po zdech. Vzduch najednou páchl jak u morových jam.
 Yersin tam v tu chvíli nebyl. Na okamžik přestal existovat, a když se znova vrátil do svého těla, ležel před ním pokreslený papír. Podobizna mladé ženy sedící uprostřed rozkvetlé zahrady. Tahy byly ostré, nenavazovaly na sebe a část papíru dokonce perem protrhl. Ukázal roztřesený portrét šlechticovi.
 „Hledáte tuhle ženu.“
 „Ano,“ řekl pan Giorgio

***

Ach, maminko,
moje nejdražší a nejmilovanější maminko. Co se to stalo? Proč mne Bůh tak nenávidí? Proč mi dal nekrásnější dar a pak mi ho vzápětí vyrval z těla? Ty jsi to neviděla, když to vyšlo ze mne ven. Ach, můj Bože. Proč?

***

 „Byla to naše sloužící,“ pokračoval šlechtic a hleděl při tom oknem do černoty noci. „Pečovala o mou ženu, které se nedávno narodilo dítě. Syn. Zdravý a silný tak, jak jsem o něj prosil Boha.
 Služka se jmenuje Marie, sepsal jsem vám vše, co o ní vím, v dopise, který vám předal můj posel.“
 Mnich přikývl.
 „Nedokážu si vysvětlit, proč to udělala. Bylo jí u nás dobře, nic jí nechybělo. Všude je teď hlad a mor. Nedokážu si vysvětlit, co ji vedlo k tomu, aby nám ukradla syna. Ale přísahal jsem, že ji najdu a donutím za to zaplatit.“
 Yersin ho bedlivě pozoroval. Měl pocit, jako by mu šlechtic něco důležitého tajil. Oči ho prozrazovali. Nebyl v nich pouhý strach z morové nákazy. Chvíli stál mlčky a pak se zeptal.
 „Proč já?“
 „Protože je špatná doba, lidé se starají o to, jak co nejrychleji pohřbít své blízké, a vzduchem se nese popel všech těch obětí. Co komu sejde na jedné proradné služce, která utekla z domu s nemluvnětem v náruči. Lidé utíkají. Všude je zmatek. Nevím, jak jinak ji najít. Vy rozmlouváte s Bohem. Zeptejte se ho, kam se Marie ukryla, najděte ji a přineste mi zpátky syna! Zaplatím cokoliv!“
 Mnich si po stole přisunul blíže další kus papíru. Plameny svíček se znovu zatřepotaly.
 „Chcete vědět, proč to udělala?“ zeptal se šlechtice.
 Následovalo dlouhé ticho. Pak pan Giorgio v drahém červeném kabátci svěsil hlavu a řekl: „Nezáleží na tom. Byla to hodná žena, já vím, ale zároveň chci, aby za ten hřích zaplatila. Neříkejte mi, co ji k tomu vedlo. Jen ji najděte a vraťte mi syna.“
 Yersin na muže hleděl zpod své kápě, na chvíli zachytil jeho pohled. V očích se mu zrcadlila bolest a ještě něco. Byla to vina. Ten muž věděl, proč se to stalo, tím si byl Yersin jistý. Zmačkal list papíru s druhou kresbou. Byl na něm neuměle vyobrazen ďábel s kozí hlavou sedící na trůně a v ruce třímající deformované dítě.

***

Ach, maminko,
nemohla jsem to vydržet. Cítila jsem se tak prázdná. Bůh mi dítě vyrval z těla, ale já jsem se už nikdy necítila tak jako předtím. Ta neuvěřitelná prázdnota mého těla mne užírala. Často jsem seděla sama v koutě, když i pán s paní šli spát, a hladila si splasklé břicho. V noci jsem se pak budila, protože jsem si myslela, že znova cítím, jak mne maličké kope. Ale procitla jsem vždy do stejné prázdnoty. Pořád to nemohu pochopit. Slzy mi dávno vyschly, a tak nedokážu nic jiného než tiše naříkat. Nikomu se nemůžu se svým žalem svěřit, protože jsem nikomu neřekla, že jsem těhotná. Je to jen má bolest.
 Psala jsem Ti, že paní domu je také obtěžkaná. Ona jen rozkvétá, její břicho je stále větší a větší a dítě se zdá zdravé. Vím, že by nemělo, ale hrozně mne bolí ji opečovávat. Proč já, a ne ona? V čem je lepší než já? Proč ze mne dítě odešlo, a ona se těší, že za chvíli by měla rodit?

***

 Yersin se ptal ostatních sloužících na veškeré detaily o Marii. Nechtěl podcenit jediný detail, věděl, že Poskvrněný mu může dát spoustu odpovědí, ale utrpení, které musel vždy podstoupit, když ho pouštěl do své hlavy, ho odrazovalo. Věděl, že s každou takovou návštěvou o něco přichází, že si Ďábel z něj něco bere. Často se stávalo, že nemohl odmítnout a Páchnoucí mu do hlavy vtrhl sám. Ale po každé takové návštěvě zanechal Yersina ve velmi špatném stavu.
 Proto teď seděl mnich v kuchyni na lavici a jeho bledý obličej s horečnatýma očima se ztrácel hluboko v kápi. Namáhavě dýchal a poslouchal povídání sloužících, kteří Marii znali. Nikdo mu ovšem nedal žádné důležité informace. Byla to vzorná služka, která byla v rodině už skoro šest let.

***

Ach, maminko,
dnes přišel dopis z kláštera v Sieně, proč jsem s dítětem nepřišla tak, jak bylo dohodnuto. Nevím, co jim mám vzkázat. Naší paní se už narodil malý kluk, jeho ruce jsou tak drobné… A když ho chováš v náručí, tak se jimi snaží chytit Tvé vlasy. Paní je unavená, ale neustále se usmívá. Je šťastná. Já ale vím, že bych toho malého tvorečka dokázala milovat mnohem víc než ona – ona neví, co to je, když o něj přijde! Já ano.

***

 Noc objala město svou chladnou náručí a ulice zely prázdnotou, když se Yersin rozhodl vrátit zpátky do kláštera. Nebyl z toho příliš moudrý. Milá dívka, kterou všichni znali, ukradla dítě a utekla s ním neznámo kam. Vlastně by mu to mohlo být jedno, všude je teď tolik utrpení, že na jednom nemluvněti nesejde.
 Ale uvnitř něj hořelo vědomí, které ho popohánělo za zlodějskou služkou. Cítil to zcela zřetelně. Od té chvíle, kdy přijal nového Pána a nezemřel na černou smrt, tak jako ostatní, za ním bez zjevného důvodu přicházeli lidé, kteří po něm požadovali službu. Byly to rozličné úkoly, některé přijal, a jiné nechal být. Lidé ho začínali poznávat, a přestože se mu stále vyhýbali, začínal z nich cítit i něco víc než jen odpor.
 Po cestě se zastavil u městské brány. Lidé neustále proudili sem a tam. Z města utíkali pryč, ale z vesnic zároveň přijížděli obchodníci, na nichž byli obyvatelé za hradbami závislí. Nikdo se neobtěžoval prohlížet si pocestné, a tak pokud Marie opravdu utekla s dítětem pryč z města, byla jen mizivá šance, že si jí někdo všiml.
 Přesto měl Yersin štěstí.
 „Pamatuju si ji. Předminulou noc prošla k ránu mladá žena s dítětem zabaleným do tmavé deky. Měla dlouhé vlasy sepnuté dozadu a proplétala se davem, jako kdyby ji honili všichni čerti,“ řekl mu jeden ze strážců.
 Yersin mu věnoval pár zašlých mincí.

***

Drahá maminko,
je tak úžasný! Doufám, že Ti ho budu moci někdy ukázat. Miluju ho nejvíc na světě. Mám hroznou touhu ho k sobě silou tisknout, ale samozřejmě se ovládám, abych mu neublížila. Je to úžasný pocit. Dám mu tolik lásky, kolik by nikdy jinde nezažil. V klášteře v Sieně se o nás postarají a může tam spokojeně vyrůstat v souladu s Božím učením.
 V noci jsem ho vzala z kolébky naší paní, nezasloužila si ho, nedokáže o něj správně pečovat. Zabalila jsem ho do nejteplejší deky a utekla z města severní branou. Strážný si mě chvíli prohlížel a já měla strach, aby se nezačal ptát, sklopila jsem hlavu a přidala do kroku. Teď už jsem daleko od města, ale pořád se nepřestávám bát. Nechci, aby mi ho někdo vzal. Ne. Už nikdy mi ho nikdo nesmí vzít!

***

 Mnich převázal svou deku kusem provazu a přehodil si ji přes rameno. Zadíval se na obráceně visící kříž a při tom pohledu měl najednou pocit, že uvnitř jeho hlavy se Zvíře zavrtělo blahem. Sundal kříž a zastrčil ho do srolované pokrývky.
 Nikdo z ostatních mnichů se ho nezeptal, kam odchází a na jak dlouho. Byl něco, co si nedokázali vysvětlit a co je v hloubi duše znepokojovalo. Jeho odchod byl úlevou.
 Yersin vyšel z města v zástupu špinavých pocestných a vydal se rozblácenou cestou k severu. Nevěděl přesně kam jít, ale věřil, že Bratr Boží mu ukáže, kam vést kroky.
 Den se střídal s nocí a Yersin vytrvale kráčel stále dál, zastavoval se, jen aby dal odpočinout svému tělu, mučenému vysokými horečkami. Přespával pod vzrostlými stromy, které stínily hvězdné nebe širokými větvemi. Oheň rozdělával zřídka. Cestoval rychle – hnán svými vlastními přízraky.
 Netrvalo dlouho a z vršku jednoho z kopců spatřil, jak jeho cesta míří k malebnému městečku. Červené střechy jako by na sebe navazovaly a držely při sobě. Drobné uličky se sbíhaly ve středu na malém náměstí, kde se v podobě černých teček míhali lidé. Mnich si zaclonil oči a prohlížel si město.
 Z levé strany přiléhaly k hradbám dlouhé viniční sady, které z té vzdálenosti vypadaly jako letokruhy země. Z pravé strany chránily město vysoké, stále zelené kopce. Z většiny komínů stoupal kouř a tančil v rytmu lehkého vánku.
 Zakašlal a otřel si ruku do sutany. Zhluboka se nadechl a začal dlouhým olivovým hájem scházet k Sieně.

***

Milá maminko,
konečně se cítím bezpečně. Jacopo, jak jsem pojmenovala svého syna, se má čile k světu. Je tak roztomilý, všichni se v něm vzhlíží. Klášter má přesně takovou přenádhernou zahradu, jakou jsem si vysnila. Slunce ještě trochu hřeje, a tak často s malým Jacopem sedíme v jednom světlém koutě a já mu vyprávím různé příběhy. Vím, že je ještě nevnímá, ale samotnou mne to naplňuje klidem.

***

 V zapadlé části města Yersin rozsvítil svíčku a v jejím rozechvělém světle pověsil na zeď obrácený kříž. Ruce ho z toho doteku brněly. Pokoj nad hostincem byl skoro tak pustý jako jeho cela, ale on toho nedbal. Nepotřeboval žádný nadbytek.
 Už pátým dnem procházel městem a čekal na znamení, které by určilo jeho další kroky. Věděl, že zrovna tady a teď se zkříží jeho kroky s prokletou služkou, která ukradla své chlebodárkyni sotva narozené dítě.
 V uzavřeném pokoji, do kterého pronikalo trochu halasu z dolní putyky, usedl na zem a uchopil hlavu do dlaní. Spánky mu tepaly a srdce v hrudi rachotilo jak kamínek v plechovém poháru. Měl pocit, že ho nemoc stravuje čím dál více, kašlal mnohem častěji a musel vynakládat mnohem větší úsilí, aby své prokletí skryl před ostatními.
 Možná že ani Ďábel nedokáže odvrátit černou smrt, jen ji trochu zpomalit, aby jeho služebník pro něj stihl vykonat, co je třeba.
 Yersin zavřel oči a snažil se pravidelně dýchat. Potřeboval zjistit, kde Marii najít, a už mu nezbylo nic jiného než pozvat Zkaženého do své hlavy. Věděl, že to musí udělat.
 Nechal svoji mysl klesnout co nejhlouběji do hlavy, dobrovolně uvolnil místo a odemkl dveře, které tak urputně držel přiražené. Stačilo je jen trochu uvolnit a v jediném okamžiku je To za nimi rozrazilo dokořán. Oči se mu rozšířily a tělo zachvátila křeč, která jím začala zmítat po podlaze. Krev mu v záchvatu kašle vychrstla z úst a potřísnila celá jeho bedra. Ale to už bylo vědomí mnicha pohřbeno příliš hluboko. Svíčka na stole rychle zablikala a náhle zhasla.
 Probral se o hodně později, městem se pokradmu plížil úsvit a zaléval ulice šikmým červeným světlem. Horečka trochu ustoupila, ale cítil se otupělý a příšerně ho bolely nohy. Zvedl se na kolena, zavřel oči a s stiskl si kořen nosu. Cítil, že mu něco chybí – kus sebe sama, jeho osobnosti. Bestie si za zamčené dveře odnesla s sebou nejen jeho horečku, ale také neuchopitelné cosi, které zanechalo v jeho hlavě snadno postřehnutelné prázdno. Možná nějaká vzpomínka? Yersin si zkusil vybavit svou matku a otce – dětství. Bez problému před sebou uviděl všechny ty bezproblémové roky v Sarmede, kde pod ochranou vysokých Alp vyrůstal. Otce, který byl přísný a laskavý zároveň. Matku, která mluvila jen zřídka.
 Vše bylo tak jako dřív, ale poznal by vůbec, kdyby nějaká vzpomínka zmizela? Možná měl v dětství přítele, se kterým stavěli na jedné z říček hráze a chytali do dlaní žáby. Poskvrněný mu ho mohl vzít. Strávit tu vzpomínku výměnou za dočasné zmírnění horeček. Možná.
 Každopádně pocit neskutečného prázdna se mu propaloval do mysli. Nemoc však trochu ustoupila a dýchalo se mu o dost lépe. Vstal a při tom spatřil na zemi v kaluži tmavé krve jednoduchý nápis. Brána v jeho hlavě, za níž vyčkával Zkažený, se zachvěla.

***

Milá maminko,
chci Ti toho o Jacopovi tolik říci. Vždy jsem si myslela, že nejkrásnější je být milována, ale teď vím, že mnohem úžasnější je lásku darovat. Jacopo se směje tak hlasitě a krásně, že to ani nedovedu popsat. Jeho kůže je tak sametová, že ho často hladím po tváři jen konečky prstů – zlehka. Jeho vlásky zvláštně voní, častokrát se k němu skláním a nechávám se tou vůní konejšit. Ušila jsem mu malou dečku a jedna ze sester mi ji pomohla naplnit peřím. Je toho hodně, co bych Ti o něm chtěla povědět. Ale bude to muset počkat, před chvílí tady byla starší představená, v zahradě prý na mne čeká nějaký mnich. Nevím, co si žádá, a mám trochu strach, i když nevím přesně z čeho. Tady jsem v bezpečí.

A maminko,
až bude Jacopo trochu větší, chtěla bych se k tobě vrátit. Vím, že ho budeš milovat tak jako já.

***

 Mnich se stáhl do vzdálenějšího koutu zahrady, protože slunce ho ostře bodalo do očí. Tiše vyčkával stejně jako Bestie v jeho hlavě.
 Spatřil Marii, jak vyšla z hlavní kaple a uličkou vadnoucích růží se vydala přímo k němu. Působila tak křehce a nevinně – v mnichovi se zmítala zlost. Ukradla sotva narozené dítě, možná ho chtěla prodat nějaké jiné rodině, která nebyla tímto darem lásky odměněna. Zaslouží si být potrestána. Kráčí proti němu a usmívá se, zatímco se pravá matka s otcem souží.
 Ďábel se mu v hlavě zachvěl a mnich náhle ucítil pronikavou vůni kozí stáje. Ruce se mu chvěly, a tak je schoval hlouběji do sutany. Nechal přijít Marii až k sobě.
 „Prý se mnou chcete mluvit, kdo vás poslal?“ zeptala se ho.
 Yersin jí chtěl odpovědět, ale když otevřel ústa, vyšlo z něj jen zavrčení tak podobné vlčímu.
 „Pane?“ Marie o krok ustoupila. „Je vám dobře?“
 Mnichovy oči žhnuly v bledé tváři jako dva rozpálené uhlíky. Jeho ruka vystřelila vpřed a chytila nabíranou sukni služky. Přitáhl si ji rychle blíž, nedbal, jak do něj buší rukama. Chtěla křičet o pomoc, ale mnich hluboko do její pusy narval špinavý hadr, kterým si obvykle kryl obličej, aby ostatní nepoznali, že má mor. Strhl ji z cesty a odvlekl do potemnělého koutu, kde v tichosti odkvétaly pryskyřičníky. Jejich žluté květy zasypaly zem odpadlými lístky.
 Yersin služku surově povalil. Její naléhavý nářek se spojil s tepem v jeho mysli.
 „Co sis myslela, že děláš?“ zařval na ni. „To dítě ti nepatří a já se postarám o to, abys zaplatila za každou slzu, kterou kvůli tobě musela jeho matka prolít!“
 Chytil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Upadla na zem. Snažila se bránit, sápala se po něm ve snaze znovu se postavit na nohy a tloukla ho do hrudi. Její nehty se mu v jednom okamžiku zaryly do tváře a bolest mu projela celým tělem. Bolest, která otvírá všechny skryté brány mysli.

 Rozhrnul větvoví a vyšel na udržovanou cestu. Slyšel, jak za ním služka sykavě vzdychá. Otočil se a prohlédl si její nahé tělo, zkroucené na roztrhaných šatech pokrytých čerstvou hlínou. Její nahota svítila i v uvadajícím slunci soumraku. Rozkrok ho pálil a v penisu cítil svůj vlastní tep. Chtěl říct “Je mi to líto”, ale dokázal ze sebe vypravit jen nesrozumitelný zvuk. Šelma v něm zlomyslně ustoupila do skrytého kouta a nechala ho napospas vlastní vině. Pocity mu rvali obnažené vědomí na kusy.
 Pustil větev, která se zhoupla na své původní místo a zakryla tu chvějící se hromádku masa a kostí, kterou bývala kdysi lidská bytost. Yersin se jako v mrákotách vydal uličkou ke klášteru.
 V hlavě mu začínalo dunět. Hříšný se hlásil znovu o svá práva nad svým sluhou. Jeho přítomnost se mu tlačila do očí, uší i nosu. Brána v mysli se otevřela. Vědomí mu zaplavil příval děsivých obrazů a vjemů. Mrtvá těla, zmateně pobíhající a plačící děti. Dusivý kouř a zápach rozkládajících se těl. Udělalo se mu nevolno. Už to nedokázal zadržet. V doprovodu dávivých zvuků zvrátil přímo na cestu veškerý obsah svého žaludku. Vlhké cákání a hořká pachuť v puse ho trochu přivedly zpět k vědomí. Ale jen do té míry aby mu došel naplno význam toho, co pro svého Pána vykonal. Z jeho sémě vyklíčí smrt pro celé toto město. Černá smrt. Mor. Chtělo se mu znovu zvracet, ale soustředil veškerou svou pozornost na to, aby dokázal pokládat jednu nohu za druhou. Měl jedinou touhu, odejít co nejdál od místa kterému přivodil zkázu. Ďábel se smál a rudé mžitky tančily mnichovi před očima v divokém reji.
 Marie teď bude nosit v trestu jeho vlastní dar chtíče – morovou nákazu. A z ní vzejde rej smrti, ve který upadne celé město. Nikdy nikdo nepřijde na to, jak přišlo do poklidné Sieny šílenství černé smrti.

V klášteře – v jedné z místností – se rozbrečelo nemluvně.

***

Agnolo di Tura, Sienské kroniky (květen roku 1348)
„Ani zvony za mrtvé nezněly. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. A ti, kteří přežili, byli jakoby zmatení a bez citů.“