Brána Kaer Morhen

Muž těžce sklouznul z koně a opřel se o jeho zpocený bok. Před nimi ležela známá cesta průsmykem, ale podivné oči jezdce ji nevnímaly. Křečí bolesti stažené rty odhalovaly zuby, černě oděný se chvěl jakoby v horečce.
K zemi se snášely první vločky sněhu, když jezdec vzal uzdu a zamlaskal na své zvíře. V horách se smráká brzo, zvlášť začátkem zimy.

Zvuk padajícího kamení muže probere, ten se podívá na špičky svých bot, srovná na zádech meč v pochvě pokryté runami a dál šlape větrným úbočím. Ruka, která svírá řemení, je pokrytá šrámy a ani kožené chrániče nemohou zakrýt do živého masa rozedřené zápěstí. Nad hlavou muže skučí vítr a osamělý poutník vzpomíná, sní i přemýšlí.

Přemýšlí a také doufá, doufá, že už cesta brzo skončí, že místo, na které si zvykl myslet jako na svůj domov, ho zase přijme jako důvěrně známý les člena lovecké smečky a jeho odlišnost, oči, dech, tep i reflexy, se pojednou stanou běžnými. Jde po boku své hnědé klisny, namáhavě, tělo pokryté ranami ho bolí. Jeho odlišnost znamená i jiné vnímání bolesti. Jiné… ano, trochu jiné. Halena se mu lepí na záda prosakující krví, tak jako už mnohokrát. Zaklínačská kůže je sbírka šrámů, ale tentokrát myslí muž na svá zranění trochu v rozpacích. Kéž by je způsobil ghul, mantikora, kikimora, ba i drak. Taková se dají ukázat přátelům, ušklíbnout se nad nimi, ba se jimi i chlubit. Přijímat rány jistě patří k radostem bojovníka, ale ani chladný vítr nezažene pochybnosti o tom, jak se pyšnit ranami utrženými v boji, který se, ehm, v Kaer Morhen nikdy nevyučoval a nepochybně ani vyučovat nezačne.

Byla tak krásná. Tedy, možná nebyla opravdu krásná, ale zaklínačským očím se krásnou jevila. Drobná, se zašpičatělýma ušima a poprsím, které na vyzáblé hrudi vypadalo jako zázrak. Kulatý zadek. Rudý jazyk mezi světlými rty a oči tmavé jako noc. Zlomyslné, ale kdo se dívá po očích, když je pod bradou přitažlivější podívaná.
Vlastně nebylo úplně nejšťastnější, že ho tenkrát připravila o zakázku a navíc způsobem, který se nedal nazvat poctivým, ale budiž. Muž ženě mnohé odpustí, zvlášť, když tolik nocí líhá sám. A potom, když ho sama poprosila o pomoc, považoval to do jisté míry za satisfakci. Měla tak křehká zápěstí a piha na její tváři vypadala za určitých okolností pikantně. Zvláště hodně zblízka.

Samozřejmě, zabil tu zatracenou mantikoru, stálo ho to kus masa ze stehna a léčení ho zaměstnalo natolik, že ani nepátral po tom, proč se odměna dělila na dvě části. Snad proto, že tmavooká byla tak krásná, mnohem krásnější než zaklínač, a král jí prostě platil raději než jemu. A při orgasmu kousala, ale to král nejspíš nevěděl…

Na soutěsku padá šero a v dálce se rýsují stěny, které nepatří skalnímu masivu. Krb, víno, vlastní postel… postel, zaklínač sykne. S postelí byl trochu problém. Byla rozkošná. Voněla ostružinami, dokonce tak místy i chutnala a dokázala se vinout tak, že jeden zapomněl i na škubavou bolest v rozervaném svalu, ale některé její hry… Ruka stiskne otěž, jako by hledala jistotu. Některé její hry ho uváděly do rozpaků. Samozřejmě, na Stezce se hampejzům nevyhnete a zažijete v nich ledacos, navíc, copak může někoho, kdo je vychován jen pro zabíjení, ohrozit ženská, které by zlámal vaz jediným pohybem zápěstí? Hedvábné šátky. Směšná libůstka městské holčičky. Pouta z kůže, no. Zaklínač zkousne ret a pohlédne na stříbrem pobité chrániče. Kov. Ano, někdy to bylo nepříjemné, když začala cvakat zuby nepříjemně blízko od… Zkrátka, i ženská vás může pořádně kousnout.

A pak biče. Byla tak rozkošná a měla ji… Kuš, okřikne se v duchu. V Kaer ji naopak nebude mít nikdo. Musel se smát, když poprvé přišla s bičíkem. Zažil opravdová bičování a malá ruka s pošetilou hračkou, no, proč lhát sám sobě, i zaklínačský tep se může zrychlit. Bohům žalováno, zrychlil se ještě víc, když tu hračku použila. Někdy je těžké se smát snaze ženské ručky.

Kobyla neklidně frká a táhne ho ke kaerské bráně, cítí stáj. Černě oděný vztekle trhne uzdou a než pozvedne pěst, aby zabušil, naposledy se zarazí. Rány bičem se dají vysvětlit, dokonce i představnému. I ty kousance by snad nějak uhrál. Ale dlouho, dlouho prochází v hlavě seznam kolegů a hledá někoho, kdo by mu mohl půjčit trochu měsíčkového oleje nebo vazelíny. Protože zadek, natržený tou podlou věcičkou s koženým řemenem, ten se žitnou kořalkou vyléčit prostě nedá.