Bastyho přelud

Starý oprýskaný teréňák Woodmaster se zakvílením pneumatik zatočil za roh a pravým bokem nabral řadu plastových popelnic tak šikovně, že napůl staženým okénkem dovnitř vletěla pomuchlaná plechovka od piva a usadila se mi na klíně. Vzal jsem ji štítivě mezi dva prsty a opatrně vyhodil ven, tak, aby na mě nevytekla ani kapka z jejího případného obsahu.

„Řídíš jako prase,“ řekl jsem. Myška, natahující krk, aby alespoň trochu obstojně viděl přes mohutné okruží volantu na cestu, se hihňavě zasmál. „Klídek,“ zapištěl vysokým hláskem.

„Všechno mám pod kontrolou.“

„No to doufám.“

Dotkl jsem se pravého boku a pohmatem přes bundu se ujistil, že má sedm dvaašedesátka je na správném místě. Věděl jsem sice, že Myška všechny zákazníky předem prověřuje, než se odhodlá se mnou za nimi zajet, ale náhoda je blbec, jak jsem docela nedávno zjistil na vlastní kůži. Jeden pošuk se rozhodl že nás naloží do svého auťáku, odveze na policejní stanici a shrábne tučnou odměnu, která je na nás vypsaná. Šel na to od lesa – párkrát jsme spolu uzavřeli obchod, všechno v pohodě a pak najednou vytáhl pistoli a hybaj do auta, jedeme za bengama. Nebýt Myšky, který mu za jízdy ve chvíli nepozornosti vykroutil bouchačku z ruky, už bychom se dávno houpali na šibenici. Dostal při tom kulku do stehna a já jsem si to s naším drahým zákazníkem rozdal na nože po námořnicku – kdo první umře, prohrál. Prohrál on, ale o fous. Kdyby uměl zacházet s nožem jen o trochu líp, nebo měl lepší technologii než já, kdoví. Měl jsem víc štěstí než rozumu a Myška taky, jestli se ovšem při průstřelu stehna dá vůbec o štěstí mluvit.

Na obrazovce v palubní desce Woodmasteru se objevil záběr na několik vyhořelých policejních dodávek, rozstřílených nejspíš nějakým starším typem velkorážové ruční tarasnice, jak jsem si stačil všimnout. Rakety z moderních typů nedělají tak velké díry při vstřelu a explodují buď téměř jen dopředu, nebo naopak hlavně do stran – záleží na tom, jestli jsou určeny k probíjení pancéřování a vyřazení vozidla z provozu, nebo spíš ke zničení posádky. Zkrátka a dobře, zásah s nimi je čistý – a to zásahy policejních aut rozhodně nebyly. Práce nepříliš profesionálního pouličního gangu, pomyslel jsem si. Práce chlápků, kteří nemají styl, prostě rozstřílejí, na co přijdou.

Chtěl jsem se dozvědět, o co vlastně jde a hmátl po černém knoflíku s inverzním nápisem sound. Nic se nestalo, samozřejmě. Zapomněl jsem, že nám včera kdovíproč odešla veškerá zvuková aparatura auťáku a Myška ji ještě nedal dohromady, i když se v elektronice rozhodně vyznal. Včera ale měl co dělat s nabouráváním se do centrálních registrů Města a prověřováním našich dnešních zákazníků.

Znovu jsem se zahleděl ven a zjistil, že Myška se opět chystá ostře říznout zatáčku. Polohlasně jsem zaklel a stačil vytáhnout okénko nahoru dřív, než jsme vletěli do obrovské louže hnědavě kalné vody. Špinavá břečka se rozstříkla po popraskaném čelním skle (i tvrzené sklo vyztužené bezpečnostními fóliemi při zásahu lehkým kulometem popraská) a samozřejmě i přes okénko na mé straně vozu. Málem jsem měl všechen ten sajrajt v obličeji… Vyčítavě jsem se podíval na Myšku, urputně zápasícího s volantem a navrhl mu zpomalit a zapnout stěrače, protože čelním sklem bylo vidět asi jako skrz sklenici whisky. Nejspíš jsem urazil jeho hrdost na vlastní řidičské umění, protože mi neodpověděl a trucovitě si nasadil i-brýle. Přes jejich leskle černé plochy jsem neměl šanci poznat, jestli se dívá na svět naštvaně nebo ne, tak jsem jenom zavrtěl hlavou a nasadil si je taky. Docela rád vidím, do čeho jedu, když už se někam řítím.

Náš Woodmaster se přiblížil k rozlehlé budově dávno opuštěného skladiště a Myška zpomalil.

„To je ono,“ kývl hlavou směrem ke skladišti. „Kdysi tady měla Lunární dopravní společnost překladiště zboží, ale už nejmíň deset let je celej areál určenej k demolici. Objedeme to celý pomalu dokola a pak jdeme dovnitř, připrav se.“

Odhrnul jsem cíp své kožené bundy a tasil pistoli. Kdysi jsem ji koupil za pár šupů a za pomoci technologií, se kterými spolu s Myškou ilegálně kšeftujeme, ji upravil tak, aby odpovídala mým představám o ideální krátké palné zbrani. Původně jednočinné bicí ústrojí jsem vyměnil za dvojčinné a hlaveň byla zpevněna jemným vnitřním a masivním vnějším nástřikem hybridního metaloplastiku kombinovaného s keramolaminátem. To proto, že si sám laboruji náboje na vyšší výkonnostní faktor a bál jsem se, aby původní hlaveň zvýšené hodnoty tlaku žhavých plynů vydržela. Náboje ráže sedm dvaašedesát mají vysoký výkon sice už samy o sobě, ale po zvýšení množství prachu v nábojnici, samozřejmě taky zpevněné a nástřiku špiček střel stejným materiálem, jakým jsem vylepšil hlaveň, pro mě neprůstřelné vesty už nepředstavovaly žádnou překážku.  Ani ty nejmodernější, vybavené keramickými pláty a metaloplastickými výztužemi. Jednou jsem zkoušel účinnost své sedm dvaašedesátky na prefabrikátové příčce – a střely prošly skrz ni a zachytila je až další, vzdálená od té první celých padesát metrů. Na pistoli hodně slušný výkon. Když k tomu přidáte dvouřadový prodloužený zásobník s kapacitou dvacet pět nábojů místo původního jednořadého na osm a laserový zaměřovač, dostanete přesný a extrémně výkonný ruční kanón. Dostanete tak přesně to, co při své práci velmi často potřebuji.

Přesvědčil jsem se, že zbraň je nabitá včetně náboje v komoře, sice už asi po tisící, ale čert nikdy nespí. Vrátil jsem pistoli zpět do pouzdra, sundal si i-brýle a nahradil je mnohem dokonalejšími, pomocí biologické zpětné vazby ovládanými screen-čočkami, vyhlížejícími docela stejně jako obyčejné kontaktní čočky. V okamžiku, kdy jsem si je vložil do očí, se automaticky spustily a přes mé zorné pole se rozvinul průsvitný panel hlavní nabídky. Vybral jsem si zostřené vidění zasahující do ultrafialového i infračerveného spektra, překrývající se s detekcí kovu pomocí multifunkčního náramku na mém pravém zápěstí, se kterým čočky v případě potřeby komunikovaly. Do vnitřních kapes bundy jsem ještě uložil několik balíčků první pomoci a na kolena jsem si ze zadního sedadla přitáhl matově černý kufřík se vzorky nabízených technologií. Byl jsem připraven.

Myška zastavil kousek od hlavního vjezdu a do poutek taktické vesty ukryté pod neprůstřelným kabátem si rozvěsil zásobníky do brokovnice, několik granátů a holoprojektor. Šikovná věcička, tenhle holoprojektor. Po spuštění generuje obraz nás dvou, stojících s rukama nad hlavou a křičících „Hej, tady jsme! Vzdáváme se, nestřílejte!“ Už se nám s ním párkrát podařilo oblafnout policejní hlídku a zmizet bez jediného výstřelu.

Jako poslední se pod Myškův plášť schovala zkrácená samonabíjecí brokovnice. I-brýle si nechal, protože vlézt dovnitř bez nich by bylo podezřelé – těm, s kterými budeme jednat, by bylo hned jasné, že máme hodně vyspělou technologii a dávali by si větší pozor, čímž by snižovali naše šance v případném střetu. Takhle to vypadalo, že mi Myška, i když malého vzrůstu, dělá ochranku a že já spoléhám na údaje promítané na sítnici jeho očí vnitřní stranou i-brýlí, které se dají různými triky odrušit. Na to už se taky pár lidí nachytalo a pak se divili, jaktože víme, co na nás připravují, i když jsou Myškovy i-brýle dokonale odstíněny. Screen-čočky byly náš tajný trumf. Oblafnout screen-čočky je nesrovnatelně těžší než odstínění i-brýlí a kdo to dokáže, nemusí se pokládat za amatéra. Kupříkladu já bych to asi dokázal, Myška naproti tomu určitě, tak byl v elektronice dobrý. Já byl zase expert přes biotechnologie, nanopreparáty a zbraně, a tak jsme se dokonale doplňovali. Navenek jsem ale obvykle vystupoval jako dealer jenom já, zatímco on hrál nablblého bodyguarda. Nutno říci, že Myška měl výborný herecký talent.

„Jedeme?“ zeptal se.

„Jo, můžem,“ přisvědčil jsem.

„Tak tradá,“ ušklíbl se, natočil motor a pomalu dojel k rezavé plechové bráně kdysi snad zelené barvy. Túúút-túúút-tut-túúút, odtroubil klaksonem smluvený signál. V levé polovině brány se otevřela malá dvířka a protáhl se jimi ostražitě vyhlížející vyhublý mladík s fialovým čírem, oblečený do těsných červených kalhot a kožené bundy prošpikované spínacími špendlíky. Jeho vzhled doplňovaly masivní kožené boty a krátká důstojnická útočná puška, kterou třímal v obou rukách. Mohlo mu být tak šestnáct. Jakmile jsem si to uvědomil, zamrazilo mě. Šestnáct bylo mému bratrovi, když zemřel. Dokonce i chodil podobně oblečený. Zbloudilá střela mu prorazila lebku… A já jsem se rozhodl sehnat klonovací nádobíčko a pomáhat lidem, aby jejich blízcí nemuseli umírat tak jako můj bratr. Udělal jsem to a od té doby žiju na útěku před policií.

„Heslo?“ vyštěkl mladík nedůvěřivě a já se probral. „Tygr dokáže pořádně kousnout,“ odpověděl jsem. Trochu ho to uklidnilo, ale ještě zbývala druhá polovička hesla.

„Proč satelitní města v noci svítí?“

„Protože je osvětlují duše zbloudilců,“ doplnil jsem. Člověk, který hesla vymýšlel, musel být pořádný magor.

„V pořádku,“ prokmitl v mladíkových očích plamínek úlevy. „Já jsem Gordy. Chvíli počkejte, hned vám otevřu.“ Zmizel za vraty a vzduch naplnilo skřípění zarezlých, teď s námahou odsouvaných závor. Když se otevřela samotná vrata, skřípělo to ještě víc. Pokynul nám puškou, abychom vjeli dovnitř. Poslechli jsme ho a zastavili na dvoře dlážděném panely z prefabrikátů, mezi nimiž se ze spár neuměle utěsněných asfaltem draly řídké chumáče plevelovitých rostlin. Dalších několik okamžiků hlasitého skřípění a udýchaný Gordy se objevil u Myškova okénka.

„Třetí vrata vpravo,“ oznámil důležitě. „Je na nich nakreslenej červenej pentagram a tři šestky.“ Jak jinak, pomyslel jsem si. Satanistická symbolika nevyjde z módy asi nikdy. Člověka prostě z nějakého důvodu přitahuje zlo a sebezničení zvlášť.

„Díky, Gordy,“ odpověděl Myška odměřeným, bručivým tónem. Uměl dokonce i imitovat cizí hlasy, parchant jeden. Zrovna teď zvolil hlas jednoho z televizních padouchů. Gordy si toho nevšiml, ostatně toho by si asi nevšiml vůbec nikdo.

Vrata, o kterých mluvil Gordy, vypadala opuštěně. Vystoupili jsme z vozu a Myška na ně zabouchal masivním kovovým prstenem, který nosil na prostředníku pravé ruky. Měl v něm zabudován elektrický kondenzátor, po odjištění malým kroužkem na dlaňové straně prstenu produkující slušný elektrický výboj. Výborná věcička pro případ nouze.

Tentokrát jsme se nestačili ani nadát a vrata se otevřela dokořán.

„Pojďte dál,“ pozval nás téměř dvoumetrový pankáč s maorským tetováním v obličeji. Jeho mohutné paže třímaly protiteroristickou verzi armádní pušky UT-31 ověšenou světlometem, laserovým zaměřovačem, dálkoměrem, nočním puškohledem a podobnými hračičkami. Držel ji v těch svých prackách jako totální amatér a nejspíš jím i byl. Vlastně mě to mohlo napadnout hned, když jsem zahlédl kluka u vnější brány. Pankáči. Děti, které chtějí změnit svět, ale tuší, že to není možné. Zoufalí lidé s velkým srdcem a pramalou nadějí na zázrak. Hned jsem měl ze všeho lepší pocit. Strašně rád pomáhám těm, kteří se postaví proti společnosti, stejně jako jsem to kdysi zkoušel já sám. No, vlastně to dělám pořád – prodej ilegálních technologií trestají ctihodní a spravedlivě rozhořčení pánové u soudu ještě přísněji než terorismus nebo prodej drog.

* * *

„Třicet táců,“ oznámil jsem cenu laserového kanónu, o který měli tak eminentní zájem. Zřejmě se chystali někomu pořádně zatopit, možná skinheadům, se kterými se pankáči odedávna nesnášejí, nebo snad policii, to mi bylo ovšem šumafuk. Jejich věc. Každopádně lepší zbraň proti těžkému pancéřování sotva mohli sehnat.

Jejich šéf, asi pětatřicetiletý, nakrátko přistřižený chlápek s jizvami ve tváři a brejličkami z tenkého drátu na nose, který se představil jako Squish, se zachmuřil.

„Je v tom nějakej problém?“ zeptal jsem se a položil ruku na otevřený kufřík, ležící na stole, jako kdybych ho chtěl v následující chvíli sbalit a vypadnout s ním pryč. Divadelní gesto, v kufříku nebylo nic, o co by měli zájem. Chtěli jen ten dalekonosný laser, nic víc, ale ani nic míň.

„Nemáte snad prachy?“ přidal se nazlobeně Myška. „Proč jste nás otravovali, když nemáte na zaplacení? Myslíte si, že děláme zadarmo? Že žijeme ze vzduchu?“

„Ale ne,“ zavrtěl Squish hlavou. „Jen nás překvapilo, jak je to zboží… ehm, drahé.“

Rozesmál jsem se. „Třicet táců je podle vás moc! Třicet zasranejch táců za laserovej kanón, za kterej bych z fleku visel!“ Přisunul jsem kufřík Squishovi pod nos a otevřel ho dokořán.

„Tady máte věci za pár stovek, maximálně za pár tisíc. Vyberte si, když tolik šetříte. Chcete i-brýle, nebo snad náramkovej detektor kovů a výbušnin? Máte je mít! Je libo náboje do brokovnice s nervově – paralytickou náplní? Fólii k odstínění zbraní před detektorem? Anebo něco pro první pomoc – třeba regenerační pastu na povrchová a injekční ampule na vnitřní zranění – obojí jsou poslední výkřiky nanotechnologie!“ Skoro jsem křičel.

Squish zvedl ruce v obranném gestu. „To všechno už máme,“ řekl vyrovnaným hlasem.

„Možná, že i o trochu lepší, než nabízíte. Ale to laserové dělo opravdu potřebujeme. Nikdo jiný než vy není schopen ho sehnat, takže… Musíme přistoupit na vaši nabídku. Peníze na něj seženeme, buďte bez obav.“

„To bych prosil,“ přitáhl jsem kufřík zpátky. Na chvilku jsem zaváhal a pak ho zavřel. Obchod už byl stejně u konce a jeho obsah nebyl potřeba.

„Patnáct táců teď, jako zálohu, a zbytek po dodání a ozkoušení.“

„Dobře,“ kývl Squish a odpočítal patnáct užmoulaných tisícidolarových bankovek ze svazku, který vytáhl z kapsy olivově zelené armádní bundy. „Kdy budete mít zboží připravené k dodání?“

Mohl bych tady bouchat na vrata klidně za půl hodiny, pomyslel jsem si. Dva laserové kanóny se před půl rokem ztratily z vojenského vlakového transportu, který při projíždění naší čtvrtí z neznámého důvodu (tak o tom mluvili v televizi) vykolejil. Ten neznámý důvod byl Myška, který na koleje umístil několik vlastnoručně vyrobených supravodivých elektromagnetů, naprogramovaných k tomu, aby se po nějaké době samy zničily. Proto policie nikdy nezjistila příčinu havárie. Elektromagnety vychýlily automatem řízený vlak, řítící se rychlostí tří set padesáti kilometrů za hodinu po magnetickém polštáři nad kolejemi z dráhy, úplně mimo trať. Řeknu vám, byla to ale pěkná šlupka… V nastalém zmatku se nám pak podařila perfektní čórka, která nám teď mohla vydělat spoustu peněz. Jenom jsme pankáčům museli dát trochu času, než seženou dalších patnáct tisíc městských dolarů. Jak jsem si všiml, v balíčku, ze kterého Squish odpočítával první patnáctku, nezbyly víc než tři bankovky – peněz opravdu neměli nazbyt. Budou muset prodat hromadu fetu, než je vydělají.

„Za čtrnáct dní,“ řekl jsem. „Bude to stačit?“

„Snad ano,“ souhlasil váhavě Squish.

„Obchod je uzavřen,“ podal jsem mu pravici. Vážně přikývl a plácli jsme si.

* * *

„Tvůj podíl,“ zamával jsem Myškovi, leštícímu právě odblokovaný laserový kanón, sedmi tisíci pěti sty městskými dolary před nosem. „Nebo ho snad nechceš?“

Myška se na peníze ani nepodíval. Jeho pohled mířil kamsi do dáli, do krajin, které znal jen on sám a o kterých nemohli mít ostatní ani ponětí.

 

„Přemýšlel jsi někdy o tom, jakej má vůbec to, co děláme smysl?“ ozval se tiše a zadíval se mi do očí. V jeho pohledu byla znát beznaděj. Krátce jsem se zasmál. Takhle jsem se občas díval i já.

„Ale to víš, že jo. Je to jednoduchý – prostě se snažíme přežít, jak nejlíp umíme. To je všechno. Nic víc, nic míň. Možná občas někomu pomůžeme, ale… Za to si nic nekoupíme. S dobročinností se to nesmí přehánět.“

„Stali se z nás cynici, Side,“ zavrtěl Myška hlavou. „Dřív jsme nebyli takoví, víš, když nám bylo dvacet – měli jsme spoustu ideálů, chtěli jsme po sobě na světě něco nechat, pomáhat lidem jako jsme my proti tý zkurvený společnosti a jejím pitomým zákonům. A co teď děláme? Zajímáme se jen o to, jak vydělat prachy, o nic víc. Ideály se někam vytratily. Vždyť náš život vůbec nemá smysl!“

„No tak, no tak!“ pokusil jsem se ho zabrzdit. „Takhle nemluv. Jsme možná cynici, ale jedině proto, že jinak bychom neměli šanci v tomhle zkurveným světě přežít. A se smyslem života se netrap. Život sám o sobě nemá žádný smysl. Je to jen obrovská náhoda, že tady teď sedíme a povídáme si, s tím se musíš smířit. Buď rád, že žiješ a užívej si, jak jen to jde.“

„Myslíš, že Bůh neexistuje? Že nad námi není nikdo vyšší, lepší než my, kdo by na nás dozíral? Opravdu si myslíš, že jsme jenom hromádky kdovíproč a kdovíjak oživenýho organickýho bahna?“ Myška očividně prožíval krizi. Nic se nedělo, podobných krizí jsme oba zažili a překonali bezpočet. Potřeboval se jenom trochu uklidnit, možná si dát pár hltů dobré whisky a párkrát potáhnout z hašišového jointa. Hlavně ale potřeboval, aby s ním někdo byl a on se necítil být sám.

„Podívej se,“ řekl jsem mu. „Bůh nejspíš není, Myško. Kdyby existoval, nedovolil by, aby se děly věci, který se dějou. Jestli náhodou existuje – ale já tomu fakt už nevěřím – a nechává svět, aby se beztrestně vraždil a znásilňoval, tak je to strašnej zmrd a klidně mu to řeknu do vočí. Třeba kdysi existoval a pak umřel, nebo někam zmizel, kdoví. Ale teď určitě není.“

Bůh zemřel společně s tvým bratrem, zaznělo mi v hlavě. Všechny ostatní události ti už jeho neexistenci jenom potvrzovaly… Nenašel jsi jediný důkaz pro. Zato těch proti byl bezpočet.

Poplácal jsem Myšku po rameni. „Na, kámo, tady máš svý prachy. Kup si za ně něco pěknýho, něco, co tě potěší. A už nemysli na blbosti. Hele, co kdybychom zašli k Brodymu a pořádně se tam opili? Co ty na to? Potřebuješ se uvolnit…“

Myška se pokusil o úsměv. „Asi máš pravdu.“

* * *

Bratr stál u mé postele a upřeně mne pozoroval. „Co je?“ zeptal jsem se a zkontroloval čas na budíku, vévodícím nočnímu stolku. 5:30, hlásily rudé číslice do tmy studeného zimního rána. Holly doprovodil můj pohled shovívavým úsměvem. „Promiň, že jsem tě vzbudil, brácho. Chtěl jsem tě jen vidět, než odejdu.“

„Kam,“ načal jsem otázku, ale vzápětí jsem si vzpomněl. Holly šel na další demonstraci za lidská práva. Už druhý rok byl bez práce, stejně jako tisíce dalších, propuštěných z nerentabilních a prodělečných středních škol. Bez vzdělání, bez praxe… Jenomže práci nutně potřeboval, aby naše rodina neumřela hlady. Já byl na práci příliš mladý, a i když mé inteligenční testy ukazovaly, že bych patrně exceloval i na univerzitě, peníze prostě nebyly ani na lepší oblečení, natož na školné na nějaké dosud fungující střední škole, o univerzitě ani nemluvě. „Mamka s tím nesouhlasí,“ řekl jsem. „Bojí se o tebe. V televizi říkali, že tahle demonstrace není povolená. Možná po vás budou i střílet.“

Bratr se znovu usmál, tentokrát nějak smutně.

„Já vím. Bude to drsný. Ale jít tam prostě musím, víš? Tady jde o princip. Jenom mám nějaký divný pocit… Prostě jsem tě ještě chtěl vidět.“ Otevřel dveře mého pokoje a vyšel do chodby, ale ještě než je definitivně zavřel, zašeptal: „Hele, Side, budu tam do večera, možná do noci. Uklidňuj mámu, kdyby se hodně bála, jo?“

„Můžeš se na mně spolehnout,“ odvětil jsem. Bere mě jako dospělýho chlapa, uvědomil jsem si potěšeně. To je fajn.

„Čau, měj se,“ řekl Holly a zavřel dveře. „Čau,“ zavrtal jsem se do peřin a znovu usnul.

* * *

Teréňák pomalu zajel do haly, Myška zastavil a vypnul motor. Vyslal jsem povel a naskenoval screen-čočkami celý vnitřní prostor. V pořádku, žádné tepelné ani magnetické anomálie. Tetovaný pankáč měl kromě útočné pušky ještě krátký samopal pod dlouhým pláštěm, stejně jako minule a ostatní alespoň po jedné pistoli v podpažních pouzdrech integrovaných do jejich neprůstřelných vest. Jinak nic. Žádná past.

„Tak co?“ šeptl Myška. „Já nic zvláštního nevidím.“

„Já taky ne. Myslím, že můžeme vylízt.“

Squish se zvedl od umakartové stolní desky a podal mi ruku. Když jsem ji stiskl, napřáhl ji ještě směrem k Myškovi, ale ten se ani nehnul. Stál na místě a tvářil se odměřeně.

„Ehm,“ odkašlal si rozpačitě Squish a stáhl ruku zpátky, „máte ten kanón?“

„Jistě. V autě. Ale nejdřív chci vidět prachy.“

„Proč ne,“ pokrčil Squish rameny.

Jedna, dvě, tři, čtyři, … deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, počítal jsem tisícidolarovky pleskající o stůl. Jeden za druhým dopadaly na jeho desku obrázky nerudného obličeje předsedy městské rady, vylepšené jedničkou a třemi nulami ve všech čtyřech rozích. Nádherný zvuk. Skoro jsem se nad ním začal rozplývat, když jsem zaslechl ještě něco dalšího, disharmonického, nelahodícího mému sluchu…

„Side!“ křikl naléhavě Myška a hrábl pod kabát pro brokovnici. Pohled jeho očí, vnímajících svět přes plochy i-brýlí, směřoval kamsi za má záda. Vzápětí se mi podařilo dešifrovat onen disharmonický zvuk. Někdo navrtával prefabrikátovou zeď haly. Zadíval jsem se do Squishových očí, rozšířených hrůzou.

„Vy… vy jste nás podrazili,“ šeptl překvapeně.

„My ne,“ otočil jsem se a nastavil na panelu termovize screen-čoček maximální výkon. Zeď zmizela kamsi do neznáma a přede mnou se objevil obraz prostoru za ní, znázorněný ve falešných barvách. Čtyři těžce ozbrojené postavy v neprůstřelných vestách. Dvě bojová pěchotní vozidla. Rudě znázorněný diamantový vrták, pronikající do zdi jako žhavý drát do kostky ledu. Rychle jsem přejel screen-čočkami zesíleným pohledem zbytek prostoru kolem haly – čekali ještě u vchodu, jedno obrněné vozidlo stálo za plechovými vraty, která hlídal zatím nic netušící pankáč s obličejem inspirovaným maorskými bojovníky.

„Nejspíš policajti,“ řekl jsem nahlas. Ta slova patřila hlavně Myškovi, ale zaslechl je samozřejmě i Squish.

„Doprdele,“ zaječel. „Všechno je v hjazlu!“

„Drž hubu,“ okřikl jsem ho. „Máte tady ňákej nouzovej východ?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nic takovýho. Jsme v pasti…“

„Vy pitomí kreténi!“ rozeřval jsem se. „Jak můžete kšeftovat se zbraněma v baráku, kterej nemá nouzovej východ?“

Squish se pokusil něco namítnout, ale ohlušující výbuch, rezonující v obrovském prostoru skladiště několik dlouhých vteřin, ho umlčel. Kumulativní nálož, blesklo mi hlavou. Teď sem vhodí dýmovnice a půjdou dovnitř. Tasil jsem pistoli a zamířil do díry, kterou nálož vyrazila ve zdi, ale to už tam Myška nasázel několik shluků hrubě sekaného olova. Screen-čočky mi ukázaly, že tím docela dobře pročistil prostor za zdí. Na nějakých čtyřicet metrů sice nemohlo olovo z brokovnice neprůstřelné vesty útočníků prorazit, ale respekt jim určitě nahnalo. Broková rána bolí i přes keramickou výztuž a dost možná se za zdí válel i někdo v bezvědomí.

Pro jistotu jsem třikrát vystřelil tím směrem. Výstřelů ale zaznělo mnohem víc a okolo obličeje mi proletěl nespočet klasických mosazných i moderních plastových nábojnic. Stříleli všichni kromě pankáče u vchodu. Squish pálil z vojenského Glocku s prodlouženou hlavní, jeden ze dvou jeho bodyguardů vyprazdňoval zásobník stařičkého Ingramu ráže pětačtyřicet a druhý dělal kravál obouruční střelbou ze dvou devítek Ruger. Můj pohled padl na Myšku – soustředěně pozoroval otvor ve zdi, sice ve střehu, ale bez jediného dalšího výstřelu. Squishův bodyguard zahodil prázdný zásobník a vecpal do Ingramu nový, já jsem se znovu zadíval k otvoru a uskočil za solidní ocelový sloup, podpírající střechu haly. Přímo proti zdi najíždělo pěchotní vozidlo s jedním ze dvojice rotačních kulometů neomylně namířeným proti otvoru, skrz který jsme stříleli. Myška spatřil můj úhybný manévr, ostatně jeho i-brýle ho musely také varovat, a vrhl se k zemi. Ostatní, nevybavení screen-čočkami jako já, nebo i-brýlemi jako Myška, zůstali na místě a my jsme je už nestihli varovat. Kulomety spustily oba najednou. Vzduch naplnil triumfální řev smrti, probíjející se přes tenkou prefabrikátovou zeď, která pro kulometné střely nepředstavovala žádnou překážku. Jedna jediná dlouhá dávka, zanechávající po sobě dvouapůlcentimetrové díry ve všem, co jí přišlo do cesty, smetla umakartový stůl, několik židlí a oba Squishovy bodyguardy, ze kterých nadělala fašírku. Cáry zkrvaveného masa, které se rozlétly na dva metry od místa, kde původně stáli, by na lidské bytosti odhadl na první pohled snad jenom hodně zkušený soudní patolog.

„Auto!“ křikl jsem na Myšku. Náš teréňák znamenal jedinou možnost, jak se dostat z tohohle strašného průseru. Respektive ani ne tak teréňák, ale to, co se válelo na jeho zadních sedadlech pečlivě zabalené v hadrech. Laserový kanón, který si objednal Squish a jeho kumpáni. Hračka, schopná ničit pasivní i aktivní pancéřování jako mávnutím kouzelného proutku.

Myška okamžitě pochopil a opatrně, zatímco neustále skenoval prostor haly sběrnicemi i-brýlí, se vydal doleva dozadu, do místa, kde zaparkoval náš Woodmaster.

Podezřelé zašoupání za sloupem, rychle do podřepu a s napřaženou pistolí skočit po zvuku. Málem jsem zastřelil Squishe, plazícího se ve zjevném šoku po čtyřech co nejdále od sporých ostatků svých osobních strážců.

„Dávej pozor, kam lezeš,“ sykl jsem na něj. Nezdálo se, že by vnímal, tak jsem ho popadl za límec a zatáhl za sloup, kde mohl být relativně v bezpečí.

„Zůstaň tady!“ křikl jsem mu přímo do ucha – snad pochopil, protože jsem měl dojem, že nepatrně kývl.

Přes mé zorné pole proletěl s ostrým zasyčením ohnivý šíp, aby vzápětí explodoval v čelním pancéřování pěchotního vozidla. To se konečně vzpamatoval tetovaný pankáč od vchodu, který nějakým zázrakem vyvázl z kulometné palby bez sebemenšího zranění a odpálil ze spodní hlavně své útočné pušky protipancéřový granát. Kulomety náhle jako na povel ztichly, dokonce i motor vozidla se škytnutím vysadil, pak znovu naskočil, chvíli běžel čím dál pomaleji, a nakonec zmlkl úplně. Díru ve zdi zablokovalo deset tun kvalitního pancíře. Posádku druhého vozidla to nejspíš pořádně namíchlo. a tak začala za pomoci palubních kulometů systematicky proměňovat zeď v drť drobných úlomků prefabrikovaných panelů. Pankáč od vchodu se přikrčil, doběhl ke sloupu, vzdálenému asi deset metrů od mého úkrytu a schoval se za něj. Ještě že střelce-operátory obrněných vozidel nenapadlo použít rakety, pomyslel jem si. To už bychom asi byli po smrti.

Střelba náhle umlkla a nastalo tíživé ticho, ve kterém bylo slyšet jen vlastní dech a dunivý tlukot k smrti vyděšeného srdce. Podíval jsem se co dělá Squish – potichu pokyvoval s mírným úsměvem hlavou a šátral v náprsní kapse své vojensky zelené bundy. Snad se nezbláznil, napadlo mě. Ale co, i kdyby… Teď musíme s Myškou vyřešit horší polízanici, než je šílený klient. Lítostivě jsem pohlédl směrem k rozstříleným troskám stolu. Patnáct tisícovek, které jsem nestačil sebrat se tam neuspořádaně povalovalo po betonové podlaze, některé proděravělé kulometnými střelami, ale všechny přesto dosud platné.

„Tady policie,“ prořízl už téměř nesnesitelné ticho neosobní hlas, zesílený megafonem.

„Vzdejte se a bude vám to přičteno k dobru jako polehčující okolnost. Na rozmyšlení máte dvě minuty, tedy přesně sto dvacet vteřin, ani o jednu více. Pokud se do určeného času nevzdáte, budeme vás muset zlikvidovat.“

Snad nekecají a opravdu nám dají trochu času, aby Myška stačil nahodit kanón… Kde je vlastně, kurva, Myška? Už by dávno měl být u auta… Hm, možná tam už je, ale než zaktivuje kanón, bude to stejně chvíli trvat. V napjatém očekávání uběhlo několik desítek vteřin, aniž by se cokoliv dělo. „No tak,“ ucedil jsem nervózně mezi zuby.

Něco mě zatahalo za nohu – byl to u země usazený Squish. S nepřítomným výrazem ve tváři mi ukazoval malou černou krabičku s displejem, na němž běžel odpočet: 03:28, 03:27, 03:26…

„Co je to?“ vykřikl jsem.

„Pojistka,“ zasmál se chraptivě Squish. „Neboj se, nedostanou nás. Ani náhodou! Než se jim povede nás dostat, bude všechno lítat v povětří!“

„Do prdele!“ zaklel jsem. „Jde to nějak zastavit?“

„Nejde! Policajti dostanou na prdel!“

„Jenomže my taky, kurva!“ …už nejmíň deset let je celej areál určenej k demolici, připomněla se mi Myškova slova, pronesená při minulé návštěvě tohoto prokletého místa. Za chvíli tedy k té dlouho odkládané demolici dojde… Výbušniny musí být hodně dobře odstíněné, když je screen-čočky neobjevily. Na podobné úvahy jsem ale neměl čas. Musel jsem se co nejdřív dostat k autu. Hrábl jsem pod bundu a roztrhl jeden z balíčků první pomoci. Na dlaň jsem z něj vysypal autoaplikační ampule s adrenalinem a speciálně vázaným adenosin-tri-fosfátem, dodávajícím energii lidskému organismu přímo, přes buněčnou membránu. Tak to by bylo. Jednou adrenalin, dvakrát adenosin-tri-fosfát, ozdobily mé levé předloktí tři jemné vpichy. O jejich dezinfekci jsem se nestaral, na tu bude dost času, až jestli se mi povede přežít. Prázdné ampule cinkly o zem a já jsem pohlédl na Squishe. Mám mu pomoci, nebo ne? Ne, radil rozum, jen běž, ale já, pitomý humanista, jsem neposlechl.

„Pojď!“ křikl jsem a trhnutím za límec ho postavil na nohy. „A kam?“ namítl.

„Venku nás zabijou a tady si alespoň ještě něco užijou.“

Naložil jsem si vzpouzejícího se Squishe na záda a bez zbytečných řečí se vydal k Woodmasteru. Adrenalin a adenosin-tri-fosfát už začaly účinkovat a já jsem se rozběhl, aniž bych cítil jakoukoliv únavu. Přestal jsem myslet na svět okolo a mou mysl pohltila jediná myšlenka – běžet, běžet co nejrychleji. Stihneme to, ujišťoval jsem se, musíme stihnout se odsud dostat…

Pankáč s útočnou puškou mne uviděl, jak táhnu jeho bránícího se šéfa někam k východu a zamračil se.

„Dělej, poběž za mnou, za chvíli tady všechno vylítne do vzduchu!“ křikl jsem na něj dřív, než stačil zamířit. Zarazil se a pak poslechl. Naštěstí nebyl zvyklý jednat podle svých ukvapených závěrů, ale podle cizích rozkazů.

„Zbývá šedesát vteřin,“ připomněl megafon. „Půlka času na rozmyšlenou je pryč.“ Do výbuchu skladiště dvě a půl minuty, hlásila krabička ve Squishově ruce. Padesát metrů před námi Myška nahodil motor Woodmasteru. Doběhl jsem tam za šest vteřin, pankáč asi o dvě později.

„Padesát vteřin!“ Squish se náhle rozchechtal, praštil mě pěstí do nosu, až se mi zatmělo před očima a zmizel kdesi ve středu skladiště. Ani screen-čočky nebyly schopny ho vypátrat. Nejspíš se schoval za některým z ocelových sloupů.

„Debil jeden,“ otřel jsem několik kapek krve z nosu.

„Serem na něj, zdrháme!“

„To teda ne!“ zařval pankáč. „Počkejte na mě, jdu pro něj!“ rozběhl se zpátky.

„Čtyřicet vteřin!“

Prudce jsem trhl zadními dveřmi auta, vecpal se dovnitř a pozdvihl lesklou hlaveň laserového kanónu. Červená číslice výstražníku mě upozorňovala, že v zásobníku čeká pět supravodivých baterií, zelené světélko na pistolové pažbičce zase hlásilo, že zbraň je zajištěna. Odjistil jsem ji a na pažbičce zaplála červená.

„Třicet vteřin!“

„Připraven?“ zeptal se Myška. „Jo,“ ujistil jsem ho.

„Tak dávej pozor – teď otočím auto zadkem kolmo na směr, kterým přijedou, až prorazí vrata. Ty je sejmeš a já vycouvám ven – kdybys něco viděl, hned střílej. Jakmile budeme moct, otočím auto zase normálně a co nejrychleji vypadneme pryč.“

„Dvacet!“

Pitomci, podíval jsem se směrem, kterým zmizel Squish a jeho kumpán. Mohli jste zdrhnout s námi. Myška otočil vůz a já jsem namířil přes zadní sklo na vrata. Jen sem vjeďte, svině policajtský. Bude vám pěkně horko.

„Deset!“

Snad nemají moc výkonné infrapřístroje, zděsil jsem se náhle. To by věděli, kde přesně jsme a já bych možná nestačil stisknout spoušť.

„Pět!“

Ze zeleně natřených vrat z vlnitého plechu se na mnoha místech odlupovala barva a odhalovala tmavě hnědou rez.

„Čtyři!“ hrozil megafon.

„Tři! Dva!“ Přivřel jsem oči a upřel veškerou pozornost směrem k vratům. Na celém světě existoval jen kanón, neoddělitelná součást mého těla a cíl, který jsem měl zničit. Na všechno ostatní jsem zapomněl.

„Jedna!“

Dva ohlušující výbuchy splynuly v jeden. Vpravo jsem koutkem oka zahlédl, jak se dobrá půlka sto padesát metrů dlouhé zdi proměnila v trosky. Vlevo zase odlétla plechová vrata, následovaná ohnivou smrští a odplachtila kamsi doprostřed haly. Myška dupl na plyn a popojel s Woodmasterem kousek stranou, asi tři metry od původního stanoviště, to aby ztížil střelci v policejním voze orientaci. Jestli mířil pomocí infrazaměřovače, musel být na pár okamžiků, než se rozptýlí horká vzduchová bublina po výbuchu, téměř slepý a střílet by mohl jedině po paměti.

Tmavě modré pěchotní vozidlo s fluorescenčními nápisy POLICIE na bocích vrazilo dovnitř, já jsem zamířil a stiskl spoušť. Obličej mi ožehla vlna rozpáleného vzduchu, jak paprsek z hlavně kanónu roztavil zadní sklo vozu. Naštěstí se neomezil jen na něj, pokračoval dál a hravě pronikl pancéřováním obrňáku. Vyhodil jsem ze zásobníku vybitou baterii a vystřelil ještě dvakrát – uvnitř policejního vozidla teď už musely sedět jen zuhelnatělé kostry v nehořlavých kombinézách.

Vpravo zazněl výbuch – to pankáč, hledající Squishe, vypálil proti druhému vozidlu protipancéřový granát. Minul a prostřelil tak jeden z podpěrných sloupů, ale obrátil pozornost na sebe. Přesně to jsme potřebovali.

Myška přinutil Woodmaster k šílenému zrychlení a vyskočil s ním pozpátku ze skladiště. Dvůr byl naštěstí prázdný, jen u vchodových vrat stálo další obrněné vozidlo s dvojicí raket na bocích. Na nic jsem nečekal a okamžitě proti němu vypálil. Netrefil jsem se moc dobře – líznul jsem vozidlo šikmo z boku, ale i to nám zachránilo život. Ve stejném okamžiku odpálil střelec ve vozidle tepelně naváděnou raketu – a zatímco posádce uvnitř bylo jen trochu horko, vnější plášť pancíře se rozpálil do ruda. Raketa, která do nás už – už narazila, náhle změnila směr, vzlétla do výše a střemhlav se vrhla proti vozidlu, které ji vypálilo, následovaná chvostem světle šedého dýmu. Střelec – operátor vystřelil tepelnou past, ale příliš pozdě. Kumulativní hlavice rakety projela skrz pancéřování jako nůž hrudkou másla a tříštivě – trhavá nálož, umístěná v těle rakety za ní, dokonala dílo zkázy. Obrňák se rozloupl jako rozlomený humr a s ohlušujícím rachotem explodoval.

„Ty vole,“ ulevil jsem si. „A pryč, než se tady všechno posere!“

Myška otočil Woodmaster téměř na místě a nejvyšší rychlostí, jakou byl vůz schopen vyvinout na těch dvou stovkách metrů, které nás dělily od pootevřené brány, vyrazil pryč. Brána se šílenou rychlostí přibližovala, čím dál tím větší a majestátnější a když do ní Myška narazil radlicí z chrommolybdenové oceli, přimontovanou k přední kapotě Woodmasteru, byl jsem vymrštěn ze zadního sedadla a zastavil jsem se až o přední sklo. Můj už jednou natlučený nos se srazil se sklem a během okamžiku vyprodukoval slušnou louži krve.

„Kurva, Side, dávej trochu pozor,“ vrhl po mě Myška starostlivý pohled.

„V pohodě, kámo,“ uklidnil jsem ho a otřel si nos dlaní pravé ruky. Celá okamžitě zrudla, zbarvená krví, unikající mi z těla. Krví, která, jak jsem věděl ze zkušenosti, za chvíli sama od sebe přestane téci. Prozatím, v naší situaci, nemělo smysl ji zastavovat. Musel jsem se starat o mnohem důležitější věci.

Prodrápal jsem se okolo Myšky zpět na zadní sedadlo, právě včas, abych spatřil nehybné tělo, ležící na chodníku vedle vrat, která jsme zrovna relativně bez následků rozrazili dokořán. Bylo to tělo mladíka oblečeného v kožené bundě a těsných červených kalhotách, jehož hlavu zdobilo fialové pankáčské číro… Gordy ležel v kaluži krve, hlavu zjevně prostřelenou hodně zblízka. Do dvou policejních dodávek, stojících poblíž, naskákalo komando po zuby ozbrojených obrněnců a dodávky se prudce rozjely. Jedna z nich přejela přímo přes Gordyho tělo. Svině, zabili jste ho stejně jako Hollyho… Vystřelil jsem poslední ránu, vyřadil jednu z dodávek z provozu a s lítostí pohlédl na vybitou baterii, která opustila zbraň. Alespoň jednou kdybych mohl ještě vystřelit!

Teď už nepoužitelný kanón jsem pustil z rukou a tasil jsem pistoli. Zjistíme, jestli náhodou nemají podřadné pancéřování, napadlo mě a vysypal jsem všech zbývajících dvaadvacet sedm dvaašedesátkových projektilů do čelního skla poslední dodávky. Nic se nestalo, řidič ani nezpomalil. Všechny střely se neškodně svezly po skle a odfrčely do dáli.

„Dělej, Myško, přidej!“ křikl jsem dopředu. Museli jsme se ztratit dřív, než policajty napadne vyklonit se z otevřených dveří s nabitou tarasnicí na rameni. Dřív, než je napadne nás vyhodit do povětří. Do povětří…? Za jak dlouho vlastně vybuchnou nálože, o kterých mluvil Squish? Mrkl jsem na hodinky, ale dřív, než jsem stačil přečíst údaj na jejich displeji, jsem znal odpověď. Přišla kurevsky rychle a stejně tak byla i hlučná. Nejdřív zahřmělo, pak se zablesklo – jasně, vím, že světlo je rychlejší než zvuk, jenomže já si to pamatuji vážně takhle – a pak se přihnala tlaková vlna. Nesla s sebou spoustu prachu a drobných úlomků panelového zdiva a viditelnost v běžně vnímaných vlnových délkách spektra se snížila téměř na nulu. To mě, ani Myškovi samozřejmě nevadilo a nevadilo to ani policajtům – alespoň i-brýle měli určitě taky. Co jim ale muselo vadit stejně jako nám, byla prudkost, s jakou tlaková vlna udeřila. Nešetrně smýkla s vozem a převrátila ho na pravý bok, takže jsme v plné rychlosti narazili do domovní zdi. Ani dodávka našich pronásledovatelů neunikla překocení, a tak jsme se v následujících okamžicích škrábali z aut všichni, jak já s Myškou, tak i oni.

Myška se vzpamatoval dřív než já, chytil mě za rameno a téměř mě dokopal do pasáže jednoho z padesát let starých domovních komplexů. Než jsme tam doběhli, nestihli policajti vystřelit ani jednu ránu.

Doklopýtali jsme za nejbližší roh a na okamžik se zastavili. Zhluboka jsem se nadýchl a zadíval se Myškovi přímo do očí.

„Já vím,“ vzdychl, když si přečetl, co říká můj pohled. „Jsme v prdeli… Nemáme skoro žádnou šanci jim zdrhnout.“

„Nedáme se lacino,“ zkontroloval jsem, jestli v rukojeti mé pistole sedí nový, ostře naládovaný zásobník. „Pár jich vezmeme s sebou.“

„Mluvíš jako ňákej sráč z lacinýho westernu,“ ušklíbl se Myška, ale nutkání zkontrolovat brokovnici, kterou držel v rukou, neodolal. Protože i když jsem napodobil jednoho z béčkových až céčkových herců, nám se chtělo zatraceně moc žít a o svůj život jsme byli rozhodnuti se rvát do posledního dechu.

U vchodu do pasáže vykoukla hlava jednoho z pronásledovatelů a já jsem ho pár ranami donutil ji znovu schovat. „Musíme se ukrýt někde dál v komplexu,“ řekl jsem Myškovi.

„Právě na to myslím,“ souhlasil. Za rohem zaduněly okované boty, ze zdí okolo nás zaútočila ozvěna jejich kroků a já dostal strašlivý strach o Myšku. Podivné bylo, že o sebe jsem se vůbec nebál, jako kdybych byl snad nesmrtelný.

„Kurva,“ usoudil Myška, když dunění utichlo zatraceně blízko a poryv větru k nám zanesl šepot policistů, domlouvajících nejvýhodnější strategii. „Neměli jsme se zastavovat. Teď se do nich musíme pustit.“

Přikývl jsem a rozhodl se zjistit situaci. Tahle zeď byla ze solidních cihel, navíc ještě obložená masivními mramorovými deskami, screen-čočky nebyly schopné podat mi sebemenší informaci o tom, co se za ní děje. Takže jsem poklekl ke zdi, skrčil se a rychle nahlédl za roh, hlavu co nejníže u země. Jen jsem hlavu vystrčil, hned jsem ji zase schoval, několik zlomků vteřiny předtím, než do rohu udeřily střely z útočných pušek policistů. Byl to nesmírně riskantní manévr a já to moc dobře věděl, jenomže na druhou stranu šlo zase o nejlepší způsob, jak zjistit, kolik jich po nás jde. A navíc mi to zatím vždycky prošlo, tak co.

Bylo jich šest, velkých chlápků v neprůstřelných vestách a přilbách, s přídavnými chrániči paží a nohou a i-brýlemi na očích. Profesionálové každým coulem, a navíc už určitě požádali o posily. Šance na vyváznutí se zdravou kůží opravdu mizivá…

Okolo rohu proskákala odjištěná válcovitá dýmovnice, tlumeně v ní prásklo a z obou jejích konců se vyvalil hustý modrý dým. Všimli si, že nemám i-brýle, uvědomil jsem si. Myslí si, že je nebudu v mlze vidět, zato oni mě ano. Takže jsem ve výhodě, oni nečekají, že bych viděl stejně dobře jako za jasného slunečného dne. Nečekají, že bych mohl mít screen-čočky, které jim ministerstvo vnitra nakoupí možná tak za sto let. Jak by mohl mít člověk, brázdící ulice ve starém Woodmasteru v očích vsazený poslední výkřik sítnicové elektroniky? Odpověď je jednoduchá, samozřejmě. Protože vím, do čeho se vyplatí investovat. Nemá cenu předvádět se s nablýskaným bourákem, když starší auto poslouží stejně dobře, a navíc vypadá nenápadně. To screen-čočky jsou úplně jiné kafe.

S namířenou pistolí jsem čekal až se objeví a netrvalo to vůbec dlouho. První, druhý, třetí… Víc jsem jich za roh zaběhnout nenechal. Blikl jsem laserem na hruď prvního a třikrát vystřelil. Projektily ze sedm dvaašedesátky probily hrudní plát jeho vesty a poslaly ho do krajin věčného spánku. Ještě, než jeho bezvládné tělo dopadlo na zem, už jsem střílel na druhého a současně se ozvalo temné zadunění Myškovy brokovnice a pak ještě druhé, třetí. O zem udeřila další dvě těla a krev z otvorů v jejich vestách ošklivě zaneřádila chodník. Zbylí tři se stáhli. Já a Myška jsme čekali, co je napadne dál.

Dýmovnice po třiceti vteřinách dohořela a zpoza rohu se ozvalo opatrné zakašlání.

„Hej,“ zavolal mladý hlas. „Vzdejte se, máte poslední šanci. Poslední šanci nedostat provaz…“

„To určitě,“ odpověděl jsem. „Myslíte si, že vám něco takovýho sežeru? Už teď byste nás museli oběsit alespoň pětkrát za sebou. Já radši chcípnu v boji, než na šibenici!“

Chvilku bylo ticho. „Nemusíte… nemusíte dostat provaz,“ ozvalo se pak. „Právě jsem mluvil s velitelstvím. Chtějí vás dva do svých služeb. Prý jste ve svém oboru nejlepší v celém Městě…“

Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel v tom hlase úctu? Že by nelhal? Že bychom měli šanci vyváznout odsud se zdravou kůží a přestat se bát policejních šťár?

„Půjdu k vám jako vyjednavač,“ ozval se policajt.

„Nebudu mít zbraň, nestřílejte na mě, ano?“

Tázavě jsem pohlédl na Myšku. Ten jen bezradně pokrčil rameny. „Třeba nekecají. Spíš si ale myslím, že chtějí získat čas, než přijedou posily a pak nás prostě rozstřílejí na hadry.“

Přikývl jsem. „Serem na ně. Zmizíme v tomhle bludišti,“ ukázal jsem hlavní pistole ke komplexu za našimi zády. Ve zkazkách, obíhajících po Městě se říkalo, že pod touhle čtvrtí se skrývají pěkně dlouhé podzemní chodby, z nichž některé vedou možná až za hranice Města samotného. Jestli je to pravda, to nevěděl asi nikdo, protože plány čtvrti, zvané jejími obyvateli Liberty a městskými radními pětaosmdesátý městský obvod, se ztratily snad už před dvaceti, třiceti lety. No, ztratily… Já osobně si myslím, že je někdo normálně ukradl a teď pašuje podzemními chodbami plodiny a suroviny z Venkova, nebo dokonce až z Pustin. Musí mu to pěkně sypat, při dnešní drahotě zeleniny, ovoce, dřeva a vůbec všeho přírodního.

Zpoza rohu vyšel mladík, asi pětadvacet let, kudrnaté hnědé vlasy, modré oči – zkrátka ten typ, po kterém jdou buchty jako mouchy po mucholapce. Neměl u sebe žádnou zbraň, v tom nekecal, jak mi potvrdily screen-čočky. Dokonce i vestu si sundal. Ruce držel sepnuté za hlavou a sebevědomě se usmíval. Nejspíš si myslel, že je pořádnej frajer, když dokáže takhle beze zbraně jednat s vrahy policistů a ilegálními překupníky armádních a policejních technologií. Že na něj mířím a červený bod laserového zaměřovače mu klidně spočívá na hrudi, jako by mu vůbec nevadilo.

„Pozdě,“ šeptl Myška a namířil mu hlaveň brokovnice přímo do obličeje. Měl pravdu, kdybychom si trochu pospíšili, mohli jsme už dávno být uvnitř komplexu a hledat tajný východ.

„Doufám, že mě nezabijete,“ řekl mladý policajt. „Ostatně, tím byste si mohli jenom uškodit.“

„Něco mi tady nehraje,“ upřel jsem mu pohled přímo do očí.

„Jen se ptejte.“

„Jaktože nám nabízíte spolupráci až teď? Vždyť jste se nás v tom skladišti snažili zabít! A teď najednou…“

Kudrnáč zavrtěl hlavou. „Před chvílí jsme ještě nevěděli, po kom vlastně jdeme. Původně jsme vyjeli zlikvidovat poslední zbytky Squishova gangu, což se nakonec povedlo. Netušili jsme, že narazíme taky na vás, pane Crafte,“ vyslovil mé jméno, „a na vás, pane Beninsky,“ mrkl směrem k Myškovi.

„Vy dva jste absolutní špička mezi dealery ilegálních technologií a máte jistě velmi vysoko postavené klienty a široce rozvětvenou síť těch chudších. Mohli bychom se domluvit. Vaše svoboda za pár desítek jmen. To nezní špatně, co říkáte? Za chvíli sem dorazí poručík Garmont, který vás sleduje už téměř půl roku a dnes se mu konečně podařilo vás s pomocí našeho oddílu dopadnout. Jemu vděčíte za to, že jste dosud na živu. Před chvílí, když jsme nahlásili vaše popisy na ústředí, nás kontaktoval a zakázal nám po vás střílet jinak než v sebeobraně.Tak co, jak jste se rozhodli?“

Svoboda za pár desítek jmen… Pěkná blbost, jen co je pravda. Jakmile by se naši zákazníci dozvěděli, že jsme je práskli, čekala by nás dlouhá a velmi bolestivá smrt, která by možná trvala i několik dní. Šance, že bychom unikli jejich zvýšenému zájmu by byla absolutně nulová. Pche, to se radši nechám zastřelit.

„Víš, co mi můžeš?“ řekl jsem mu. „Koukej padat zpátky, než tě odprásknu jako toulavýho psa.“

Nechápavě na mě vytřeštil oči. „Cože?“

Myška vystřelil. Ne na něj, ale stranou od nás, do jednoho z oken, které se s pronikavým zařinčením vysypalo.

„Co je,“ houkl jsem na Myšku.

„Ti pitomci se nás snaží obklíčit!“ křikl na mě a znovu vystřelil. „Hm, asi jsem ho dostal,“ ucedil mezi zuby. „Jdu to zkontrolovat.“

„Co to má znamenat, frajere?“ obrátil jsem se zpátky k policajtovi. Stál sice ještě na stejném místě, ale už se neusmíval. Začínal se bát.

„Já – já nevím,“ asi chtěli jenom zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Nikdo se nebude pokoušet vás zabít, to je přímý rozkaz od poručíka Garmonta!“

Asi nás vážně nechtěli zabít. Možná, že nás chtěli jen spoutat a pak se pochlubit živým úlovkem na stanici. Dost možná, že ano. Ale dost možná se jim taky nechtělo poslouchat zbytečně umírněné rozkazy a měli chuť pořádně se pustit do hajzlů, kteří jim zabili tolik kolegů za jeden jediný den. Nevím. Každopádně jsem v okamžiku, kdy se rozrazily dveře po mé pravici a vyskočila z nich postava v policejní neprůstřelné vestě, s útočnou puškou drženou ve výši pasu neváhal a několikrát vystřelil. Policajt udělal kotrmelec a sekl sebou o dlažbu, ale ještě předtím stihl stisknout spoušť skoro současně se mnou. Všechny střely z krátké dávky, kterou vypálil, mne minuly, až na tu poslední. Ta proletěla skrz koženou bundu s lehce neprůstřelnou podšívkou, zavrtala se mi do těla na levém boku a zády mé tělo zase opustila. Klesl jsem na kolena a nevěřícně se zadíval na krev, vytékající z rány – ne, necítil jsem bolest. Zatím jsem byl v šoku, bolest přijde až později. Neměl jsem ani strach – jen jsem se divil, jak se to jen mohlo stát. Jaktože trefil zrovna mě, kterému se střely až dosud vyhýbaly?

„Side!“ vykřikl Myška a vrhl se ke mě. V okně za jeho zády se mihl stín… A vystřelil. Krátká dávka z útočné pušky proděravěla Myškův plášť asi na pěti místech. Policajt mířil hodně dobře.

„Side…,“ řekl Myška potichu a padl obličejem k zemi. Už se ani nepohnul. Zvedl jsem se z kleku, kupodivu to šlo, i když jsem cítil jakousi zvláštní slabost, která jako by mě nutila si lehnout zavřít oči a spát, na nic nemyslet… Policajt v okně si toho všiml a znovu vystřelil, tentokrát ale vedle mě.

„Vzdej se, ty parchante!“ vykřikl. Zdálo se, že mám pro benga větší cenu než chudák nebožtík Myška. Jejich chyba.

Skočil jsem k zemi, do lehu a zamířil na okno. Policajt mě teď nemohl vidět, musel se naklonit z okna ven – a právě to instinktivně udělal. Už se nikdy nedozvěděl, jaká to byla blbost. Rány z mé pistole seděly přesně na místě, které označoval červený bod laserového zaměřovače – na jeho hlavě. Vylepšené projektily prorazily plastovou přilbu a pohrabaly se mu v mozku. Nezdálo se, že by z toho měl zrovna radost.

Ze shora náhle něco přiletělo a já zíral na okovanou botu, drtící mi zápěstí. Upustil jsem pistoli, druhá okovaná bota ji odkopla a mě se konečně povedlo podívat vzhůru. Můj starý známý policajt – vyjednávač se povzbudivě usmál.

„Klídek, hochu, ty si ještě užiješ. Ale jedním si můžeš bejt jistej – sejmu tě dřív, než přijede Garmont. Zmrd jako ty nemá právo na život, ať má jakýkoliv schopnosti. Za chvíli tě v sebeobraně zabiju, do tý doby ale…“

Mým tělem projela vlna mučivé bolesti, jak si poskočil a rozdrtil mi v ruce několik drobných kůstek. Ve stejný okamžik se přihlásila i bolest v boku. Zdálo se, že šok jakž – takž odezněl. Jenže k čemu mi to je, pomyslel jsem si hořce. Další vlna bolesti se vydala od drcené ruky směrem k hlavě a před očima se mi roztančily barevné kruhy. Tohle je konec, uvědomil jsem si. Dostali mě.

Prásk!, ozvalo se a bolest v zápěstí trochu polevila. Rozevřel jsem pevně sevřená víčka a pohlédl před sebe. Mladík, který mi ještě před pár okamžiky sliboval smrt, se s ní sám právě důvěrně seznamoval. Ležel na břiše, záda prostřelená projektilem velkého kalibru a jeho tělem probíhaly poslední křečovité záchvěvy.

„No tak vstávej, nemáme moc času,“ ozvalo se za mnou. Chtěl jsem to udělat, ale tělo mě nějak neposlouchalo. Zvláštní.

„Jeho se nemusíš bát… Ten už to nerozchodí,“ dodal hlas s náznakem ironie. S velkým úsilím jsem se otočil na bok.

„Vidíš, že to jde,“ řekl mi podsaditý muž v policejní uniformě. Mohlo mu být tak padesát, vlasů už měl pomálu a i ty, které mu zbyly, prokvétaly světle šedými pramínky.

„Kde máš bouchačku?“ zeptal se mě. S údivem jsem zjistil, že nejsem schopen mu odpovědět. Nějak divně se mi pletl jazyk.

„Co říkáš?“ vyvalil na mě oči. Pak uviděl pistoli, ležící pár desítek centimetrů od mé rozdrcené ruky, poznal, že je to hodně upravená zbraň a pochopil, že asi nikoho z mrtvých policajtů nebude. A taky uviděl kaluž krve, ve které jsem ležel a o které jsem ještě nevěděl ani já.

„Ty kreténe,“ zařval vyděšeně, „vždyť ty mi tady ještě vykrvácíš!“ Rychle sáhl po megabalíčku první pomoci z tlumoku, který měl na zádech a rozbalil ho. Do míst, kudy střela vnikla dovnitř a kudy zase tělo opustila, vrazil několik dávek regenerujících nanopreparátů. Do žíly mi vstříkl prostředky podporující krvetvorbu a přidal i něco proti bolesti, rány obvázal tlakovým obvazem – a to bylo všechno, co mohl udělat. Víc už mohl zvládnout jedině lékař.

Tvrdé betonové dlaždice pode mnou se někam propadly a já cítil, že se vznáším. Když jsem se pekelně soustředil, zjistil jsem, že mě ten člověk nese. Bylo mi to jedno. Chtělo se mi jen spát a to ukrutně. Nic jiného mě nezajímalo.

Před očima se mi mihla má zbraň. „Je to vážně tvoje bouchačka?“ slyšel jsem z veliké dálky. „Beru ji s sebou, nikdo by mi nevěřil, že jsi utekl beze zbraně.“

„Jo,“ vypravil jsem ze sebe s krajní námahou. Pak se okolo setmělo a já spokojeně usnul.

* * *

Ulicí se ke mně blížila banda čtyř výrostků asi o tři roky starších, než jsem byl já. Ampule s drogou, poschovávané po kapsách mě začaly nepříjemně tížit. Do prdele. Jsem v hajzlu. Barvy na jejich kožených bundách mě nenechávaly na pochybách, o koho jde. Mustangové, gang, ovládající podstatnou část čtvrti. A já v jejich rajónu prodával ampule s Modrým snem. Zabijou mě. Kurva, já tady přece nechci prodávat věčně! Nechci jim sebrat všechny kšefty. Potřebuju jenom nějaký prachy, abych si vydělal na klonovací sadu. Abych mohl vrátit Hollyho zpátky…

Nejvyšší z nich, dlouhovlasý blonďák s rukama zatíženýma snad kilogramem stříbrných prstenů, se zastavil přímo přede mnou.

„Tak ty prej v našem rajónu prodáváš fet, jo?“ zeptal se ironicky. Horečně jsem přemýšlel. Když mu to potvrdím, zabijou mě. Když řeknu ne, zabijou mě taky. Tak dobře, vy sráči. Nejspíš čekáte, že budu vystrašený a budu pro vás snadná kořist. S vystrašeností sice máte pravdu, ale tak jednoduché to se mnou zase nebude.

Blonďákovy oči mě upřeně pozorovaly. Zatvářil jsem se tak vyděšeně, jak jen to šlo a spatřil v jeho poďobaném obličeji posměšný úšklebek. Fajn. Teď!

Má pravá ruka, až dosud skrytá v objemné kapse dlouhého pláště, se vymrštila kupředu. Blonďák zašilhal do hlavně archaické devítky Mateba a vzápětí mu ulétla pravá polovina obličeje. Stiskl jsem spoušť ještě jednou a pak obrátil zbraň proti ostatním. Padali k zemi legračně zkroucení, s nechápavými výrazy ve tvářích… Cosi mi cáklo do očí. Protřel jsem si je – byla to krev. Jejich krev. Pak jsem si to teprve uvědomil. Já je zabil! Jsem vrah! Já jsem vrah!

* * *

„Nekřič,“ říkal mi neznámý mužský hlas. „Měl jsi asi nějakej divokej sen. No tak, otevři pusu, musíš přece něco jíst. Řeknu ti, chlape, měl jsi namále. Už jsem se bál, že mi umřeš pod rukama.“

S námahou jsem otevřel oči. Ležel jsem v bíle povlečené posteli, v místnosti, ve které panovalo přítmí. „Kde… Kde to jsem?“ zeptal jsem se.

„Na bezpečným místě, neboj se. Hele, otevři tu pusu, jo?“ Poslechl jsem a spolkl trochu sladké kašovité hmoty, kterou jsem slízl z nabízené lžíce. Chutnala docela dobře.

„Dobrý,“ řekl jsem. Na víc jsem se nezmohl.

„To jsem rád, že ti už konečně chutná jíst. Uznej, že jsem si na tom pudinku dal záležet.“ Nevděčně jsem neuznal nic, protože jsem se znovu propadl do říše snů.

* * *

Stál jsem u okna a se založenýma rukama pozoroval šedé, přízračné obrysy Města, prošpikované milióny světel a světýlek víc než vánoční stromeček. Neustále jsem se šklebil a ošíval, ale nedělal jsem to bezdůvodně. Svědil mě obličej, od střílení laserem přes sklo Woodmasteru pěkně popálený, ale díky regenerační pastě už téměř zhojený. Opatrně jsem si přejel levou rukou po tváři – pravá spočívala ve fixačním obvazu – a odrolil z tváře několik drobných žmolků odumřelé kůže. Nová, krásně růžová, se klubala pod ní, ale ještě nestála za moc, stále byla příliš citlivá a snadno zranitelná.

Nad Městem přeletěl nákladní raketoplán a s rozsvícenými pozičními světly se snesl k zemi na jednom z periferních letišť, nejspíše v šestadevadesátém obvodu. Potraviny pro boháče z hydroponických farem na Měsíci, odhadl jsem ho podle hnědozeleného emblému Koloniálních zahrad, a.s., namalovaného na nosných plochách. Luxusní lahůdky… Jedl jsem je vůbec někdy? Jako dítě určitě ne, otec s matkou nepatřili do sorty bohatých rodičů. Když jsem dospíval, měli jsme peněz ještě méně a po Hollyho smrti najednou jaksi nebylo na nákup nějakých pochutin ani pomyšlení. Ani ovoce nebo zeleniny z Venkova jsem neochutnal nijak mnoho. Celý život jsem jedl jen syntetickou stravu, výživnou a dokonale stravitelnou, ale často ne zrovna chutnou.

Za mými zády se s tichým zasyčením hydrauliky zasunuly do stěny vchodové dveře bytu a dovnitř vstoupil poručík Garmont. Nesl v náručí plastikovou tašku s nákupem – syntetický plátkovaný chléb, sójové maso, koření, kartón piva v plechovkách.

„Hezkej pohled, co?“ řekl a položil tašku na stůl. „Když jsem sehnal byt takhle vysoko nad Městem, měl jsem z toho obrovskou radost. Mám tady nadhled nade vším, co mě trápí.“

„No…,“ zarazil se a pohlédl mi do očí, „úplně nade vším ne. Ale to ty víš.“

Abych nevěděl. „Víš, co jsem ti říkal, Basty,“ oslovil jsem ho jeho přezdívkou ze střední policejní školy, kterou jsem z něj před několika dny téměř vypáčil.

„Nebude to ona. Už nikdy to nebude ona. Chceš po mě, abych stvořil úplně cizího člověka. Přinesu ti jen další utrpení.“

Bastyho rysy rázem ztvrdly.

„Nemluv mi do toho, co chci, ano? Stejně nemáš na vybranou. Buď mi pomůžeš získat zpátky Patty, nebo…“ Jeho ukazováček jemně načrtl ve vzduchu před mým obličejem oprátku. Mírně mne zamrazilo v zádech. Pokrčil jsem rameny – měl pravdu. Mohl si se mnou dělat, co chtěl.

„Dlužím ti za záchranu života, Basty,“ promluvil jsem smířlivě.

„Já to pro tebe udělám, ne proto, že mě držíš v šachu, ale prostě proto, žes mi zachránil život. Jen se ti snažím vysvětlit, že podle mé zkušenosti nenajdeš to, co hledáš. Patty je minulost a nikdy se nevrátí – měl by ses s tím smířit.“

Basty chvíli pozoroval slunce, zapadající nad fantaskní siluetou Města, nad jeho věžemi, mrakodrapy, visutými dálnicemi a odpalovacími rampami raket a raketoplánů.

„Kdybych tě nepotřeboval, zabil bych tě, to víš moc dobře,“ odpověděl. „A kdybys ty mohl, okamžitě bys mi zmizel. V podstatě jsme oba stejní, jenom stojíme na opačných stranách barikády. Oba nás vychovala ulice, nic neděláme zadarmo. Nedělejme si o sobě žádný iluze. Znáš moji nabídku. Za pár dní budeš v pořádku, do tý doby se rozhodni.“

Přikývl jsem.

„Už jsem se rozhodl. Pomůžu ti. Ale budeme potřebovat spoustu peněz. Klonovací sada, obzvlášť mobilní kit, není vůbec levná záležitost.“

Jen mávl rukou. „O peníze se nestarej, seženu, kolik budeš chtít. Takže kolik?“

S přimhouřenýma očima jsem začal vypočítávat: „Dvacet tisíc na nákup mobilního kitu. Pak ještě asi osm tisíc na chemikálie a výživné roztoky. A alespoň čtyři tisíce budou stát růstové stimulátory. Počítej s dvaatřiceti, ale spíš s pětatřiceti tisícema.“

„Těbůh,“ hvízdl překvapeně Basty. „Chvíli mi bude trvat, než si je vypůjčím od známých.“

„Zapomínáš ještě na jeden výdaj,“ upozornil jsem ho s mírným úsměvem. „Doklady, o kterých jsi včera mluvil. A letenka s doporučením pro imigrační úřad Svobodné republiky Mars.“

„Pěkná pálka.“ Basty se poškrábal ve dvoudenním strništi vousů na bradě. „Ale udělám cokoliv, abych znovu viděl svoji Patty…“

Basty měl zřejmě velmi bohaté a důvěřivé přátele – během dvou dnů byl mobilní klonovací kit v jeho bytě.

„Tak se předveď,“ vybídl mě, když ho přitáhl složený ve třech obludných plastových přepravních boxech, které opatrně vynosil ze své dodávky a naskládal vedle sebe na koberec. Nenechal jsem se dvakrát prosit a pustil se do práce. Bylo to už dávno, co jsem naposledy zasedl ke klonovacímu nádobíčku, nad spoustou věcí jsem musel dlouho přemýšlet, než jsem měl jistotu, že je dělám správně. Tenkrát jsem navíc neklonoval člověka, ale vzácný, vymírající druh papouška, žijící daleko za Městem, až snad v Pustinách. Zákazníkovi, který toho ptáka potřeboval do sbírky, se nechtělo platit několik set tisíc městských dolarů, což byla výše, na kterou se vyšplhala jeho cena při aukci. Proto papouškovi, zatímco si ho naoko prohlížel, vytrhl drobný chumáček peří. Získat z něj DNA a zaměnit ji s DNA vhodného hostitelského druhu v oplodněném vajíčku nebyl problém. Za papoucha, který po několika dnech podávání speciální výživy a růstových stimulátorů plně dorostl, jsem nakonec dostal pár tisícovek.

„Pomoz mi,“ přikázal jsem Bastymu.

„Jasně,“ vyhrnul si rukávy a společně jsme začali vybalovat nádobíčko z přepravních boxů. Sestavili jsme dva provizorní, skládací laboratorní stolky, v rohu pokoje jsme smontovali vyživovací vanu a umělou dělohu, napojenou na mikropočítač, regulující podmínky v jejím nitru. Podobným počítačem byla řízena i vyživovací vana. Stavba kitu a aktivace jeho elektronických komponentů nám nezabrala víc než čtyři hodiny.

„Proč ty jsi vlastně šel k policajtům?“ zeptal jsem se, když jsme si dávali pauzu u cigára a kafíčka v Bastyho stísněné kuchyňce.

Basty potáhl z cigarety, vyfoukl kouř a pak teprve odpověděl.

„Proč? Bylo málo práce a jediná policie měla spoustu volných pracovních míst. Navíc mi nabídli byt, slušnej plat – a práci, při který pomáhám společnosti od nejrůznějších gaunerů.“ Významně se na mě zahleděl.

„Ale no tak, copak já jsem nějakej gauner?“ohradil jsem se.

„Jasně, kšeftuju načerno se spoustou ilegálního zboží a zabil jsem pěknou řádku lidí – ale jen v sebeobraně, Basty. Nikdy jsem nikoho nezastřelil pro prachy, nebo proto, že se mi prostě nelíbí. A navíc, jak dobře víš, už nemůžu zpátky. Zapadl jsem do bahna tak hluboko, že už se nikdy nemůžu vrátit mezi slušný lidi, který choděj každej den do práce a šetří si na auto nebo na byt.…“

„A co chceš dělat na Marsu?“ zeptal se překvapeně Basty a upil kávy. „Tam budeš muset sekat dobrotu. V koloniích se neschováš tak snadno, jako ve Městě. Tam tě hned najdou, když něco provedeš.“

„Já jsem mluvil o Městě, Basty. Ve Městě už se nemůžu vrátit ke spořádanýmu životu, protože mě sere jeho vláda, policie, armáda, a všechno ostatní. Serou mě městský zákony, a hlavně proto je překračuju, protože se odjakživa snažím ignorovat idiotský bláboly. Doufám, že na Marsu to bude lepší, není tam tolik lidí a všichni se musí snažit, aby kolonie přežila – lidi tam ještě nebudou tolik zkažení.“

„A navíc, na Marsu tě městská vláda nemůže vyhmátnout a ty utečeš oprátce, která by tě na Zemi, ať už ve Městě, na Venkově nebo v Pustinách dříve nebo později určitě potkala,“ dodal Basty.

„To taky,“ přikývl jsem s úsměvem. Přitáhl jsem si popelník s reklamou na Space vodku, típl do něj cigaretu a tázavě se podíval na Bastyho. „Můžeme začít?“

Vstal, zapnul ventilátor, jehož měkký hukot zaplnil kuchyňku a přikývl. „Jdeme na věc.“

Jak se ukázalo někdy ve třicátých letech jednadvacátého století, klonování téměř všech pozemských živočichů, včetně člověka, není při odpovídajícím vybavení vůbec žádný problém. S podrobným návodem by to dokázalo i desetileté dítě… Na trhu se okamžitě vyrojila kvanta klonovacích sad, firmy nabízely kompletní farmy na výrobu geneticky upravených pracovních nebo chovných zvířat a na černo se klonovali otroci a otrokyně. Hned nato byla celá technologie kompletně zakázána a označena za ilegální. Klonovací sady byly zabaveny, továrny zbořeny – a armáda si začala klonovat ideální bojovníky pro speciální jednotky, což ostatně dělá dodnes, i když tvrdí naprostý opak. Všichni vědí, jak nám vláda sere na hlavu a nikdo nic neudělá, nikdo se nevzbouří… Já jsem si udělal malou soukromou vzpouru, když jsem začal načerno klonovat lidem jejich ztracené protějšky a prodávat zbraně a zakázané technologie, na které měli všichni ostatní stejné právo jako vyžrané držky hlavounů ve vládě, armádě a policii.

Basty mi podal Dewarovu nádobu, ve které uchovával v kapalném dusíku konzervovaný kousek tkáně své dcery, kterou mu před dvěma lety zabil náklaďák, řítící se po Městě s opilým řidičem za volantem. Rok mu trvalo, než se naboural do sítě, přes kterou jsme s Myškou komunikovali se svými potencionálními zákazníky a další rok uplynul, než se mu podařilo mě dostat. Ještě že tak, díky němu jsem se teď nehoupal na šibenici.

Uchopil jsem tkáň opatrně do manipulačních klíštěk a vyprostil ji ze schránky umístěné v Dewarově nádobě. Položil jsem ji na pracovní misku a pod elektronickými okuláry z ní monomolekulárním skalpelem odřízl drobný kousek, prostým okem téměř neviditelný. Ten jsem nechal na misce a zbytek tkáně vrátil do Dewarovy nádoby. Potom jsem odříznutý kousek tkáně uložil do kulovité schránky manipulátoru, zapojil jsem počítač a nasadil si helmu a rukavice pro virtuální realitu. Nastávající operace potřebovaly naprosto jistou ruku a používání příliš jemných nástrojů, než aby byl člověk schopen s nimi manipulovat. Virtuální rukavice odfiltrovávaly třes rukou, zatímco helma poskytovala naprostý přehled o všem, co se v buňkách manipulované tkáně provádí.

Po nasazení helmy jsem se ocitl v důvěrně známém prostředí. V modravém přítmí se jasně rýsovaly světle zelené, průhledné útvary s poměrně složitými vnitřními strukturami, prosvítajícími přes povrchovou vrstvu. To byly buňky a vnitřní struktury jejich organely. Přiblížil jsem se k jedné z buněk, opatrně rozřízl její stěnu a vnikl dovnitř. Propletl jsem se organelami a neomylně zamířil k buněčnému jádru, temně se rýsujícímu mezi nimi. Pomocí monomolekulární jehly a skalpelu jsem jádro narušil a vypreparoval z něj dvoušroubovici DNA. Opustil jsem s ní buňku a uložil ji do schránky ve vnitřní stěně manipulátoru. Zbylou tkáň jsem z manipulátoru odstranil a vložil dovnitř oplodněné lidské vajíčko s odstraněnou DNA, standardní součást vybavení klonovací sady. Vyjmul jsem DNA ze schránky a vložil ji do vajíčka…

Strhl jsem helmu z hlavy a otřel čelo, orosené potem. To nejtěžší už jsem měl za sebou, i když mi pomáhala virtuální realita, stále ještě šlo o pořádně jemnou prácičku. Teď už zbývalo jen vložit vajíčko do umělé dělohy, poskytnout mu spoustu výživných látek a růstových stimulátorů a v okamžiku, kdy se z něj vyvine embryo, ho přemístit do vyživovací vany. Tam už doroste do velikosti, jakou bude Basty požadovat.

* * *

Proces růstu byl u konce. Stáli jsme s Bastym u vyživovací vany, ve které leželo tělo Patty, jeho dcery, respektive jeho kopie. Pravá Patty spočívala už přes dva roky na městském hřbitově. Přehlédl jsem kontrolky na vaně – v pořádku. Ani ukazatele na monitoru počítače, připojeného k vaně neukazovaly žádné varovné údaje. Ve vaně spokojeně oddychovalo zdravé dvanáctileté dítě, čekající na probuzení. Podíval jsem se na Bastyho – byl nervózní, v noci toho určitě moc nenaspal. Po dvou beznadějných letech bude mít znovu své dítě… Škoda, že jeho matka je už dávno mrtvá. Zemřela krátce po porodu… Bude muset Patty vychovat sám. Znovu.

„Vždycky mi to připadá jako zázrak,“ řekl jsem Bastymu. „Vytvořit nový život…“ Jen tiše přikývl.

„Můžu?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ řekl. „Udělej to.“

Najel jsem na monitoru na tu správnou ikonu a spustil program probouzení. Patty, až dosud udržovaná v umělém spánku, teď začala dostávat povzbuzující preparáty a pomalu opouštěla říši snů. Seděli jsme u monitoru a pozorovali průběh programu. Za dvě a půl hodiny se Patty zachvěla víčka… a otevřela oči. Posadila se ve vaně a začala si nás zvědavě prohlížet. Basty na mě radostně pohlédl.

„Víš, co teď bude,“ upozornil jsem ho. „Má mentalitu novorozence, i když její mozek je vyvinut stejně jako u dvanáctiletého dítěte, nedokáže ho používat. Neumí a nezná nic, neumí ani mluvit. To všechno ji teď budeš muset naučit. Čeká tě ještě hodně práce.“

„To nevadí,“ odvětil s úsměvem Basty.

* * *

Raketoplán opustil atmosféru Země a já se spolu s ostatními cestujícími mohl kochat pohledem na rodnou planetu s ostře se rýsujícím komplexem Města, obepínajícím podstatnou část severní polokoule. Byl to nádherný pohled, ale já myslel na Bastyho a jeho dceru. Snad se mu podaří ji vychovat a zbavit se myšlenek na to, že dává svou lásku pouhé kopii. Snad se vypořádá s přeludem, nahrazujícím jeho Patty. Mě se to s Hollym nepodařilo. Když jsem ho probudil, zíral na mě cizí člověk, neměl žádné vzpomínky, jen vypadal jako můj bratr, neměl se mnou vůbec nic společného… Naučil jsem ho číst a psát, zbytek se doučil sám. Pak odešel, protože ho ke mně nic nepoutalo. To samé se stalo i se všemi dalšími, které jsem kdy na přání jejich příbuzných a přátel znovu vrátil k životu. Patty ale byla na rozdíl od nich ještě dítě. Basty měl šanci. Budu mu držet palce, aby se mu jeho dcera vrátila.

Uvelebil jsem se v anatomicky tvarovaném křesle a upřel pohled do tmavých hlubin vesmíru. Čekal mě nový svět. Čekala mě Svobodná republika Mars.