Až na dno – Na začátku stezky

Pomalu jsem jedl polévku a přikusoval k ní chléb. Byl tvrdý a na povrchu plesnivý, ale lepší jídlo jsem si nemohl dovolit.  Chlapík u vedlejšího stolu  zanadával, hlučně odsunul židli a rychle se postavil. Najednou jsem držel v prstech vrhací  špici ještě před okamžikem ukrytou v pouzdře na spodní straně levého předloktí.  Byl to automatický reflex a kdyby muž udělal jediný krok směrem ke mě, na místě bych ho zabil. Místo toho zamířil ven. Schoval jsem zbraň a vyměnil ji za lžíci.  Už to trvalo moc dlouho. Neustálé napětí a vědomí nebezpečí mě změnilo ve zvíře zahnané do kouta, ve tvora, který se nejprve brání a teprve potom přemýšlí.
 Po dvou týdnech v divočině mi přecpaná a páchnoucí putyka připadala jako vrchol luxusu. Hospoda se nacházela na samém okraji města a očividně se zde scházeli lidé, kteří nestáli o přítomnost královských špiclů nebo vojáků. Plášť jsem si odložil na lavici vedle sebe a teď jsem cítil, jak na mě pomalu osychá oblečení. Své dlouhé nohy jsem natáhl co nejblíže ke krbu, abych se pořádně prohřál. Srkal jsem poslední zbytky vlažné polévky a úkosem pozoroval přítomné. Zloději, zlodějíčkové, pašeráci, nájemní bijci. Všiml jsem si, že malého kluka krčícího se u okna, zaujal můj plášť. Neměl jsem v kapsách nic cenného, ale nerad bych o něj přišel, protože byl nepromokavý. Poslední věc, která mi  zbyla z domova. A k tomu pět stříbrných.
„Dáte si ještě něco?“ zastavil se hospodský u mého stolu.
„Ještě jednou to samý,“ odpověděl jsem.
Se zabručením odešel. Před nedávném mě v hostincích oslovovali mládenče, nebo mladý pane. Teď se mi lidé vyhýbali pohledem a bylo jim nepříjemné se mnou jen hovořit.  Možná za to mohly sotva zahojené jizvy v obličeji, nebo špatně srostlý přeražený nos. Nikdy jsem nebyl příliš pohledný, spíše naopak, ale dalo se to přežít. Když jsem se před týdnem viděl v odraze na vodní hladině, samotného mě překvapilo, jak špatně a zle vypadám. Zle, to bylo to správné slovo. Už dva roky jsem byl na útěku. Dva roky jsem se schovával, utíkal, bránil se a zabíjel.  Naučil jsem se lstivosti, opatrnosti, nikomu jsem nevěřil. A to všechno se mi vepsalo do tváře. Pustil jsem chléb a chytil za předloktí kluka, který se mi zpoza stolu pokoušel ukrást plášť.
„Víš co dělají zlodějům?“
Polekaně mě pozoroval, v očích se mu zrcadlila bolest. Držel jsem ho pevně a ještě mu páčil ruku v zápěstí.  Ve Vandetu jsem viděl, jak podobný  malý darebák ošklivě pobodal jednoho kupce.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou.
„Sekají jim ruce.“
Pustil jsem ho. Otočil se a vyběhl  z hospody jako blesk.
Hospodský přede mě postavil další talíř polévky. O peníze si neřekl a já mu žádné nenutil. Cítil jsem se unavený. Ne fyzicky, ale psychicky. Od doby, kdy jsem utekl z domova, jsem zabil dvacet jedna mužů.  Většinu z nich jsem znal osobně.  Byli to členové otcovy elitní jednotky, dokonalí  bojovníci naprosto oddaní svému pánovi. Tak oddaní, že neváhali pronásledovat jeho syna. Dnes už jsem věděl, že jsem tehdy udělal chybu. Měl jsem ho zabít. Myslím svého otce.
„Mohu si přisednout?“
Zvedl jsem oči. Chlapík stál u mého stolu, mluvil ke mě a přinesl si sebou dokonce židli. Pravděpodobně to myslel vážně. Byl drobný, skoro malý a štíhlý. Tvář měl nezvykle bledou, oči studeně modré, posazené blízko kořene nosu. Nepatřil sem. Jeho plášť mu dokonale padl a přestože byla látka na první pohled jemná a lehoučká, kapičky vody do ní nevsakovaly a zůstávaly na povrchu. Pokrčil jsem rameny.
„Jistě.“
Beze spěchu přisunul židli ke stolu a posadil se. Všiml jsem si, že se kolem něho vytvořil volný prostor. Nepatřil sem, ale znali ho.
„Dáte si něco k pití?“
Kdyby přišel dříve, objednal bych si pořádné jídlo, ale po dvou litrech polévky a pecnu plesnivého chleba se do mě nic jiného nevešlo.
„Svařené víno.“
Pohledem přivolal hostinského a objednal celý džbán. Usrkl jsem. Víno vonělo po skořici a hřebíčku, trpkost se mísila se sladkostí. Cítil jsem, jak horká tekutina příjemně klouže do žaludku. Ideální nápoj pro studené a deštivé klima. Nechápal jsem, jak  mohou lidé  pít zdejší mizerné pivo. Mlčel jsem a čekal až návštěvní sám začne rozhovor.
„Měl bych pro vás práci,“ přešel přímo k věci.
Nadzdvihl jsem obočí.
„Hledám práci.“
Potřeboval jsem peníze a hodně peněz, protože když se člověk schovává a utíká, musí si cestu sypat zlatem.
„Je to velmi dobře placená práce,“ pokračoval.
„Jak moc velmi?“
„Pět set zlatých záloha, pět set zlatých potom.“
Pochopil jsem, kam míří.
„Nezabíjím lidi,“ řekl jsem a v duchu dodal  – za peníze.
Zamračil se,  hladké čelo pokryly vrásky a jeho oči se změnily v dva kusy ledu.
„Vypadáte jako profesionál.“
Nebyl zvyklý, aby se někdo protivil jeho přáním, nebo rozkazům.
„Zdání někdy klame.“
Zamyslel se. Viděl jsem, jak mu v hlavě cvakají kolečka, jak se rozhoduje, co pro něj bude nejvýhodnější.
„Zdržíte se zde dlouho?“
„Nevím. Asi se svezu po řece dolů do přístavu. Je tam laciněji, možná se nechám najmout na nějakou loď.“
Položil na stůl poloprázdný váček.
„Nechám vám nějaké peníze, abyste si mohl odpočinout. Samozřejmě naprosto nezávazně. Kdybyste však změnil názor, řekněte tady hostinskému, že chcete mluvit s Eduardem. Zařídí zbytek.“
Svého poháru se ani netkl a odešel.
Ve váčku bylo  deset zlatých. Ještě před rokem pro mě podobný obnos  neznamenal nic. Teď jsem si místo deseti lesklých mincí představil lázeň, pokoj, čistou postel a jídlo na dlouhou cestu. 
„Nemáte zájem, pane?“
Stále trochu plaše kousek od mého stolu. Zřejmě mi špatně viděla do tváře, protože by se jinak nezeptala.  Nemohlo jí  být o moc více než mě,  ale řemeslo děvky je těžké a rychle se při něm stárne. Měla bílou, dole umolousanou sukni, vysoká šněrovačka zdvihala její  velká ňadra téměř až k ramenům. Právě přišla  z venku, protože v  odbarvených natočených vlasech se leskly kapky vody. Plné rty nepotřebovaly rtěnku,  přesto je měla zdůrazněné lacinou lascivní červení.
„Kolik?“ zeptal jsem se.
Váhala.
„Dva zlaté.“
Věděl jsem, že víc než zdvojnásobila obvyklou taxu pouličních děvek, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem dnes být sám.
„Na celou noc. Za  tři zlaté,” zvýšil jsem nabídku, dříve než stačila říct ne.

Vyšli jsme z hospody. Pršelo, obloha byla potažena olověnou clonou, ve vzduchu se vznášela všudypřítomná až do morku kostí pronikající vlhkost. Pod nohama nám čvachtalo bláto. Povytáhla si sukni, aby si ji tolik nezamazala. Všiml jsem si, že má na nohou pořádné holínky. Zdejší podnebí střevícům opravdu nepřálo.
„Mám kumbál vedle v ulici, povedu vás.“ řekla váhavě a zavěsila se do mě.
Vnímal jsem její stoupající nejistotu a strach. Asi jsem se nechoval jako typický zákazník.
„Ubytujeme se ve městě.“
Neprotestovala.
U pouličního prodavače jsem koupil jednoduchý deštník z navoskovaného papíru a dal jí ho. Bylo by mi nepříjemné, kdyby  po celou cestu mokla. Některých pozůstatků výchovy se člověk zbavuje  pomalu.
Našel jsem penzión v kupecké čtvrti, kde jsme se ubytovali. Chlapík za pultem si nás sice podezřívavě prohlížel, ale když jsem se na něho zakabonil,  bez dalších vytáček  mi dal klíče od pokoje.
„Roztopte v lázních,“ houkl jsem na něho  na odchodu.

Ponořil jsem se do horké vody. Z hladiny se zvedala pára, ve velké keramické peci hučel oheň. Na stropě se srážela voda a padala zpět do bazénu. Místní lidé  bojovali se studeným podnebím nejrůznějšími způsoby a lázně byly jejich nejsilnější trumf. Někde je plnili  horkou vodu prýštící přímo ze země.  Přistihl jsem se, že přemýšlím nad tisícovkou zlatých. Ty peníze by se mi hodily.  Mohl bych si koupit místo na lodi a odjet z Kontinentu, daleko z dosahu otce. Možná bych to usmlouval i na víc. Zamrazilo mě. Právě jsem uvažoval o řemeslné vraždě. Dva roky mě změnili více, než jsem si myslel, smrt se pro mě stala něčím naprosto přirozeným. A vlastní život se změnil v cosi nejasného, vzdáleného, potaženého šedým závojem. Odehnal jsem nepříjemné myšlenky a oddával se konejšivému pohupování horké vody. Vrzly dveře. Ze zvyku jsem se zkontroloval, kde mám zbraně. Meč i nůž ležely na okraji bazénu nedaleko mé pravé ruky. Přišla zahalená do lněné plenty a rychle vklouzla do vody.
Přisunul  jsem jí březovou metličku, kartáč a mýdlo.
„Připadá vám směšný, že se stydím?“ zeptala se nejistě.
„Ne.“
Nelhal jsem. Uvědomil jsem si, že jsem rád, že jsem zde byl první a nemusel jí ukazovat své dlouhé a zjizvené  tělo. To její bylo mnohem hezčí.
„Přijel jste z daleka?“
Umývala se a přitom mě poočku pozorovala.
„Ano. Někdo mě velmi vytrvale pronásleduje a já se pokouším zamést za sebou stopy.“
„Vy jste vzdělanej, že jo?“
„Jak jste to poznala?“
„Mluvíte jako učení lidi.“
Uvědomil jsem si, že jsem přestal používat místní dialekt. Mám dobré ucho na jazyky a po dvou třech dnech se snadno přizpůsobím nářečí a také toho využívám. Jen někdy, když jsem unavený, se zapomínám.
„Studoval jsem na univerzitě.“
„A jak jste se ocit tady?“
Hráli jsme prastarou hru, o ženě která poslouchá a muži, který hovoří, ale nevadilo mi to. A možná ji to skutečně zajímalo.
„Jeden člověk svedl dívku, se kterou jsem měl vážné úmysly a já jsem si to nenechal líbit. Proto jsem musel utéct.“
„Byl mocnější než vy?“
„Tak nějak.“
 
Byl  jsem na ni hodný. Teď klidně spala na posteli, jakou si asi nikdy nemohla dovolit,  vlněná přikrývka jí sklouzla až k pasu. S obnaženými ňadry a bez líčidel vypadala mnohem mladší a bezbranná. Seděl jsem na židli, pil víno a přemýšlel. O minulosti i budoucnosti. Otec byl typ úspěšného muže, kterému všechno  vychází. Nejlepší bojovník široko daleko, skvělý politik, jeden z prvních velmožů říše. Ale nejlépe to uměl se ženami.  Neměl zábrany a jednou jsem v jeho křídle paláce potkal dokonce i královnu. Bylo to v pozdních hodinách a s velkou pravděpodobností  nešlo o politickou návštěvu. Miloval riziko a obava z prozrazení pro něj byla jako třešeň na dortu. Neměl mě rád, připadalo mu, že jsem jediný důkaz jeho nedokonalosti. On byl pohledný, já ošklivý, on atletický  a silný, já vyzáblý a kostnatý. On byl okouzlující společník, já se spíše věnoval knihám. On měl neutuchající obchodní i mocenské ambice, já raději studoval nebo se inkognito toulal mezi lidmi. Jediná věc, ve které jsme se podobali, byl náš zájem o šerm a zápas. Někdy mě trénoval osobně a pokaždé si dal záležet, aby mi ukázal jak mizerný jsem bojovník. Dokázal, že jsem si to o sobě sám myslel. Dívky se  kolem mě sice točily jako okolo  každého mladého bohatého šlechtice, ale já jsem si  dobře uvědomoval, co je předmětem jejich zájmu a nebral jsem je proto příliš na zřetel. Až jednou, na jedné ze svých výprav na tržiště, kde jsem odposlouchával cizí jazyky a snažil se je naučit, jsem potkal dívku, která mě zaujala na první pohled. Nevěděla, kdo jsem, a přesto jsem se jí líbil.  Ale otec se mnou měl své plány.  Chtěl mě využít jako figurku na mocenské šachovnici a oženit mě se správnou ženou. Tehdy si poprvé  uvědomil, že se mnou nedokáže manipulovat jako s ostatními  lidmi a  rozhodl se na to jít od lesa. Svedl ji a dal si záležet, abych je spolu přistihl. Neodhadl mě správně. Dnes bych asi zareagoval jinak, ale tehdy jsem příliš nepřemýšlel. Přestože jsem s ním tisíckrát prohrál v tréninkových soubojích, přestože jsem tisíckrát zůstal ležet na zemi pokořen a zahanben, napadl jsem ho hned v parku. Nedal jsem mu šanci. Pamatuji si strach v jeho očích, když seděl v kaluži vlastní krve na chodníku sypaném bílým štěrkem, o kus dál se v prachu povalovalo jeho ucho a nos. Poprvé v životě prohrál.  Už tehdy  jsem si uvědomil,  že ho musím buď zabít, nebo odejít. Utekl jsem, ale nenapadlo mě, že mě bude pronásledovat tak dlouho. Rozhodl jsem se tehdy špatně.
Zamumlala něco ze snu, otočila se na bok a přetáhla si pokrývku přes ramena. Za poslední dva roky jsem nepřečetl jedinou knihu, nenavštívil jsem jediné místo, které zato stálo, neviděl jsem nic krásného. Pouze jsem se skrýval a snažil jsem se setřást pronásledovatele. Za každým stromem jsem viděl zabijáky, v každém stínu špicly. Má první ranní a poslední večerní myšlenka patřila zbraním. Pomalu a jistě mi to začínalo lézt na mozek. Dopil jsem poslední zbytek vína. Venku neochotně svítalo. Seděl jsem v obyčejném pokoji, pil laciné víno, v mé posteli spala pouliční štětka a přesto to bylo to nejpříjemnější a nejhezčí, co jsem v poslední době zažil. Po tichu jsem se začal oblékat. Nechtěl jsem jí vzbudit, nechtěl jsem s ní mluvit. Noc, víno a má dlouhá osamělost způsobila, že jsem se s ní cítil dobře a bál jsem se, abych to kouzlo nezrušil střízlivým ranním setkáním. Na nočním stolku jsem nechal ležet váček a v něm tři zlaťáky.
Šel jsem do laciné vyvařovny přes ulici a poručil si ovesnou kaši s cukrem a medem.  K pití horkou vodu dochucenou třetinkou nejlacinějšího vína.  Většina zákazníků se zde před začátkem pracovního dne stavila na snídani. Tesaři,  zarážeči mostních pilotů,  nosiči, pár kupců. Jídlo bylo horké a chutnalo mi. Lidé toho po ránu moc nenamluvili a věnovali se převážně svým talířům. V noci jsem se rozhodl, že se nechám se najmout na nějakou  kupeckou loď mířící ke břehům  Jižního světa. Možná tam byla divočina a pouhé zárodky civilizace, ale pořád to bylo lepší, než se schovávat a kličkovat před otcovými zabijáky. Přistihl jsem se, že se usmívám. Po prvé po dlouhé době jsem se těšil na budoucnost. Vešlo několik lidí najednou a až ke mě se donesl studený  závan větru. Oddával jsem se myšlenkám na to, jaké to za oceánem asi bude. Dojedl jsem snídani a ze zvyku zkontroloval okolí. Malou skleněnou tabulkou ve dveřích jsem viděl vchod do penziónu, kde jsem strávil noc. Dva lapiduši právě někoho vynášeli na nosítkách. Zafoukal vítr, šedá plachta se nadzvedla, spatřil jsem několik blonďatých kadeří. Sklonil jsem hlavu k do talíře. Přece jen mě našli. Slyšel jsem tep vlastního srdce. Nezrychlilo ani o úder, bilo s monotónní strojovou pravidelnosti. Dýchal jsem klidně a hluboce, okolí jsem vnímal, jako bych se díval do mikroskopu a dalekohledu zároveň. Cítil jsem, že poslední skupina lidí, která přišla dovnitř, byli  oni  Opatrně jsem se rozhlédl. Zákazníků  za posledních pár minut  přibylo. Ramenatý muž si právě přinášel misku k vedlejší lavici. Přestože byl podsaditý až  zavalitý, pohyboval se lehce a jistě. Po chvíli přemýšlení jsem zjistil,   že ho znám. Byl to Mark, otcův oblíbenec a můj – když ne přítel, pak alespoň kamarád.  Od doby, kdy jsem ho neviděl, ještě více zmohutněl a poznal jsem ho jen podle charakteristického způsobu pohybu. Už v mládí se pohyboval jako panter a nyní to, vzhledem k jeho robustnosti, přímo bilo do očí. Lhostejným pohledem přelétl okolní lidi. Nevšiml si mě. Možná. Možná mě viděl, ale nedal to najevo. Pokoušel jsem se odhadnout, kolik jich naposledy vešlo. Čtyři nebo pět?  Otočil jsem jídelní lžíci rukojetí do talíře, naběračku schoval do dlaně,  pod  paži jsem si zasunul smotaný plášť  a posadil se na lavici před Marka.
„Jak se vede?“
Překvapeně zamrkal.
„Změnil ses,“ řekl po chvíli a spolkl sousto kaše. Druhou ruku jako by nic spustil do klína.  
„Lidé se mění. Už tě otec udělal rytířem?“
„Ne, ještě ne.“
„Takže já jsem tvoje poslední zkouška?“
„Ty? Nerozumím, o čem mluvíš. Přijeli jsme zabezpečit transport  cenné zásilky. Křehké zboží.“
Ten bastard si myslel, že mu na to skočím. Mohutné svaly na ramenou se mu pohnuly, jak cosi tropil pod lavicí. Není vždy výhodné být hrana. Vrazil  jsem mu držadlo lžíce okem až do mozku, nestačil se ani pohnout. Z ruky pod lavicí mu vypadl  malý samostříl.  Už ho měl natažený. Sklonil jsem se pro něj. Dva muži se zvedli od stolů a s meči v rukou se na mě vrhli. Prvního jsem střelil  do obličeje. Předpokládal jsem, že pod oblečením bude mít drátěnou košili. Na druhého jsem převrhl těžkou lavici. Nedokázal se včas uskočit , lavice ho smetla, ještě vpádu jsem mu prosekl hrdlo.  Cinkání  lžic o talíře ustalo,  lidé se stáhli ke stěnám, střed místnosti zůstal prázdný. Že by byli jen tři? Opatrně jsem Marka prohledal, vzal mu váček s penězi a jeho meč. Mark používal meč s jílcem pro jeden a půl ruky s prodlouženou osmihrannou hlavicí. Byla to mnohem lepší zbraň, než jsem měl já.  Dva  muže jsem  nechal být.  Musel bych se příliš přiblížit k lidem namačkaným u stěn. Pomalu jsem se kráčel ke dveřím. V pravé ruce meč, v levé napůl složený plášť. Nejnebezpečnější okamžik nastane, až se pokusím otevřít.   Pokud jsou dva a stojí  po obou stranách, jeden z nich mě pravděpodobně dostane. Potřeboval jsem vypadnout co nejrychleji, protože venku určitě  nechali zálohu. Nedíval jsem se do žádného určitého bodu, spoléhal jsem na periferní vidění. V jídelně se rozhostilo ticho,  mé  kroky se hlasitě rozléhaly, někdo hlasitě dýchal. Zašustění látky, kradmé zavrzání podlahy, bubnování deště na střechu . Stál jsem u dveří a tajil dech. Ruku s pláštěm jsem opatrně přibližoval ke klice.  Zvuk oceli tažené z kožené pochvy. Bleskově jsem se otočil doprava, instinktivně se zaštítil středním krytem, plynule pokračoval  v otočce a odvrátil i druhý meč. Chlap  mou reakci očekával a navázal dalším útokem.  Věděl jsem, že zpátky to nestihnu a nouzově jsem se kryl  rukou s pláštěm. Čepel  meče prosekla silnou kůži a  zasáhla mě na předloktí, přitom však uvízla v záhybech látky. Natlačil jsem se na něho, tím mu zabránil uvolnit  zbraň a současně jsem se dostal z  dosahu chlapíka vlevo. Udeřil jsem ho hruškou jílce do spánku.  Šel k zemi. Chlap vpravo zaváhal a to mi zachránilo život, protože jsem se příliš zdržel.  Odhodil jsem plášť, abych mohl lépe manévrovat a vykročil k němu. Krvácel jsem, ale věděl jsem, že mám  dost času, než mě ztráta krve oslabí. Ustupoval, odvaha ho opustila.
„Prosím pane, ne. Nezabíjejte mě,“ žadonil.
Nepokusil se ani pozvednout meč. Bodl  jsem ho přesně do srdce. Přímo v jídelně jsem si stáhl levačku obinadlem a potom spěšně prohledal všechny mrtvé. Mužů venku, pokud tam nějací čekali, jsem se už nebál.  Našel jsem  celkem sto zlatých a šek na pět set splatný u místního bankéře. Když jsem odcházel, zastavil mě ve dveřích majitel vyvařovny.
„Nic proti vám nemám, pane, pouze jste se bránil, ale  co ti mrtví?“
Zastavil jsem se.
„Kolik se platí za nejlacinější pohřeb?“
„Dva stříbrné, pane.“
Položil jsem na stůl zlaťák a odešel .
Zaplatil jsem i za pohřeb ženy, se kterou jsem strávil noc a o níž jsem ani nevěděl,  jak se jmenuje. Možná měla blízké, o které se starala, děti, rodiče, sourozence. Nemohl jsem jim pomoci i kdybych chtěl.  Vybral jsem si přemrštěně drahou hospodu v centru města a objednal si pití. Místní specialitu, ohnivou lodnickou kořalku.  Umřela kvůli mě nevinná žena, zabil jsem pět lidí, z toho jednoho v bezvědomí a jednoho ochromeného strachy. Udělal jsem to, aby mě už nikdy nemohli napadnout, ale přesto mi bylo na zvracení.  Kořalka chutnala tak jak měla. Odporně pálila v hrdle a dělali se mi z ní mžitky před očima. Po poledni a druhé láhvi slepeckého dryáku se v hospodě objevil  Eduard.
„Slyšel jsem, co jste udělal dole ve městě.“
Vypil jsem toho hodně, ale nebyl jsem opilý. Pozoroval jsem ho jako přes clonu padající vody.
„Takovým talentem, jako máte vy, je škoda mrhat. Nerozmyslíte si mou nabídku,“ pokračoval úlisně.
Měl pravdu. Měl jsem talent, nebo nadání, říkejte si tomu jak chcete. Ať jsem se hnul kamkoliv, všude kolem mě umírali lidé. Vinní, nevinní, všechno jedno.
„Mám peníze. Vašich tisíc mě nezajímá.“ odpověděl jsem mu a nalil si dalšího panáka.
„Jsem si toho vědom a zvyšuji cenu na pětinásobek.“
Kdybych byl střízlivý, okamžitě bych utekl, protože tolik peněz se nabízí za vraždu velekněze, krále nebo boha.
„Fajn. O koho jde?“
„Berete to?“
Přemýšlel jsem jen chvíli. Bylo mi všechno jedno. O jednu mrtvolu více nebo méně.
„Ano.“
Ukázal mi obrázek člověka, kterého jsem měl zabít, dal mi kuš a jeden šíp, k tomu tisíc zlatých zálohy. Doporučil mi, abych na dotyčného střílel ze vzdálenosti alespoň sedmdesáti metrů. Z blízka prý se nikdy nenechá překvapit. Už dříve jsem slyšel o válečnících, kteří mají tak citlivé smysly a vnímavé podvědomí, že je téměř nemožné zabít je ze zálohy. Věřil jsem mu. Určitě mi nedával tolik peněz pro nic za nic. Zaplatil jsem a odešel z hospody. V okamžiku, kdy jsem zakázku přijal, jako by někdo přehodil výhybku. Neváhal jsem, nepochyboval, zda jednám správně. Soustředil jsem se pouze na to, abych muže zabil. 
V obchodě jsem si koupil tucet šípů do velké kuše a šel za město zbraň zastřílet. Lučiště nebylo vyrobeno ze dřeva ani ze železa, ale z několika různých materiálů. Na vnitřním oblouku jsem rozeznal rohovinu, ve středu vrstvu dřeva a co tvořilo vnější část lučiště, jsem nezjistil. Když jsem kuš napínal, zjistil jsem, že to téměř nedokáži, měla tah alespoň sto třicet kilogramů. Z pytle naplněného travou  jsem udělal terč velikosti a tvaru lidského trupu, zavěsil  ho na strom a odpočítal sto kroků. Mám dlouhé kroky, vzdálenost byla určitě větší než osmdesát metrů. Vystřelil jsme a hned na poprvé zasáhl. Šipka letěla nevěřitelně plochým obloukem. Zkontroloval jsem terč a  zjistil jsem, že střela prošla pytlem  i třicet centimetrů silným kmenem stromu za ním. Celoocelová střela, kterou mi dal Eduard, musela prorazit i cihlovou zeď.
Tři  dny jsem studoval zvyky svého cíle. Byl to chlap skoro stejně vysoký jako já, ale o dobrých deset kilogramů těžší a na pohled silný jako býk.Chodil v dlouhém plášti s vysokým límcem, kožené čapce a kalhotách, na kterých byly patrné stopy po dlouhé jízdě v sedle.  Bydlel v penziónu u Modré kotvy, každé ráno chodil  do hospody v přístavu a každý večer se vracel zpátky do penzionu. Nezdálo se, že by pil. Pravděpodobně na někoho nebo něco čekal. Vybral jsem si místo u rozbořené zdi na kraji přístavu a schoval se za ni. Po celé dny pršelo, ale od chvíle, kdy jsem zabil Marka a jeho muže, mi déšť nevadil.  Zvykl jsem si na zvuk vody stékající po plášti, na neustálé mokro v botách, na vlhké oblečení. Naučil jsem se rozeznávat nevýrazné objekty ve stále zasmušilé krajině.  Stál jsem v dešti za zdí s připravenou kuší a čekal, až se dveře hospody otevřou a on se objeví venku.  Představoval jsem si  okamžik, kdy stisknu spoušť, okamžik bezhlučného letu šipky, okamžik zásahu. Dál jsem si nepředstavoval nic.
Ve stínu pod okapem se něco pohnulo, otevřely se dveře, někdo vyšel ven. Zamířil jsem, ale podle způsobu chůze jsem poznal, že je to někdo jiný. Až na podruhé jsem měl štěstí. Zachytil jsem jeho tělo do zářezu mušky, zatajil dech a potom jsem kuš odložil. Těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť, jsem si představil, jaké to bude, až ho zasáhnu. Možná mám zabíjení v krvi, ale ne střelbu ze zálohy. Tak by to udělal můj otec.  S kuší v ruce jsem přelezl zídku a klusal k cestě, abych ho dohonil.
„Hej pane, počkejte!“ zavolal jsem.
Otočil se a zastavil.
Přišel jsem až k němu, kuš jsem stále držel v svěšené ruce.
„ Dostal jsem peníze za to, že vás zabiji.“
„A proč už jste to neudělal?“ zeptal se a ukázal na kuš.
Poprvé jsem ho viděl zblízka. Měl vrásčitou tvář, masivní čelist, velká ústa plná bílých a rovných zubů. Oči byly v šeru deštivého dne zelené. Jeho pěsti připomínaly palice na roztloukání kamenů. 
 „Udělám to mečem.“
„Raději jsi měl střílet, mládenče.“
Odhodil jsem  kuš, svlékl si plášť a postavil se do střehu.
Následoval mě. Spletl jsem se, byl mnohem mohutnější, než jsem si myslel, ale to stejně nehrálo roli.
„Kolik ti dali?“ zeptal se.
„Pět tisíc“
„To není špatná cena.“
Naše meče se poprvé zkřížily. Byl lepší, mnohem lepší než já. Byl lepší než můj otec, než kdokoliv, s kým jsem se kdy potkal, nebo koho jsem viděl. Netrvalo to dlouho a ležel jsem na zemi v bahně. Krvácel jsem z půltuctu ran, všechny byly těžké a za to, že jsem zatím žil,  jsem mohl děkovat jen štěstí a mé houževnaté konstituci.
Stál nade mnou a zakrýval  půlku olověně šedé oblohy. Pomalu  otřel meč od krve a zasunul ho do pochvy
„Jsi dobrej mládenče, vážně dobrej. Ale na tohle řemeslo nemáš. Chybí ti tvrdost. Už třicet let zabíjím za peníze a nikdy jsem neváhal, když jsem mohl střelit ze zadu. Na to ti přísahám.  Dej se na něco jinýho. Pokud přežiješ.“
Odešel. Ležel jsem v bahně, umíral jsem a byl jsem šťastný.  Po dlouhé době jsem si  uvědomil  cenu života, opětovně jsem objevil jeho krásu, jeho hodnotu. Najednou jsem věděl, že na něm lpím jako nikdo jiný, že si ho vážím a chci ho žít. Svět byl plný věcí stojících za vidění, na zapomenutých policích se válely  knihy kypící myšlenkami, které zatím nikdo kromě autorů neocenil. A možná na mě někde čekala žena, kterou bych mohl milovat. Smrtelná únava a opotřebovanost posledních dvou let ze mě spadla, byl jsem to opět já jako dřív. Nebo skoro jako dřív. Ucpal jsem si  rány blátem a začal se plazit směrem k nejbližšímu domu. V  oknech se svítilo, doufal jsem, že  tam najdu nějakého naivního  hlupáka,  který mi pomůže.