Alriani 2/3

II.

Slyšel hřmění a výkřiky, burácení houfnic a praskání magie, viděl rytíře, jak zvedá nad hlavu svůj meč, a podivně protáhlý sloup tmy, co se na něj řítí. Ten podlouhlý olejový oblak proletěl ocelovým mečem, aniž by se mu co stalo, pak samotným rytířem, objal ho, prostoupil zevnitř, roztrhal. 

Smrštil se, sevřel v sobě bezvládné rytířovo tělo, otočil ho a nasměroval na něj – na NĚJ samotného…

Zaplavila ho neskutečná hrůza.

Vzlétl… kamsi pryč, strach ho svíral jak břehy řeku… hnal se pod fialověrudou oblohou, bílé slunce se krčilo jak před smrtí a vzduch byl vazký a kyselý. Pod sebou viděl nesčíslně těch temných oblaků, stahujících se rozpínajících; pulzujících jak myriády černých srdcí. Užíraly krajinu rychlostí sarančat a hnaly před sebou lidi jako zvěř.

A on sám nechápal. Nechápal nic.

– Odkud? ptal se. – Odkud to přichází?

Spatřil Archan-Dan; podivná armáda útočila na město. Temné sloupy sepjaly mrtvé lidi a zvířata, trosky stavení a stromů; sevřely se kolem nich, ovládly všechno jako loutky; a pak to hnaly jako přílivovou vlnu proti hradbám. Na poničených ochozech stáli magici a kušíři; magici splétali síť z štítů nad městem, kušíři bez ustání stříleli po té mase, valící se na hradby.

– Tak odkud; to už křičel – Odkud se to vzalo?

– Odnikud, odpověděl mu jasný hlas. – Odnikud. A odevšad.

Čas jakoby náhle utekl… a scéna se změnila. 

Z nebe se valí jako prameny vlasů nekonečné přívaly deště a bičují rozpukanou zem, oblohu tříští nové a nové blesky. Jedovaté plameny stravují zbytky lesa jako nenažraná rakovina… a tím vším se ženou ta olejově lesklá oblaka, ty věci, které ještě nemají ani jméno.

A proti nim stojí alriani, déšť omývá jejich znavené tváře; vedle nich vidí jakési kněze v dlouhých talárech s těžkými prsteny na ruku… a jsou tam ještě další…

A pak tam, úplně vpravo – pět postav… přilétá blíž, aby rozeznal jejich obličeje… Uvědomuje si, že je zná všechny jménem, uvědomuje si, že zná jejich tváře… zná je, ač tři z nich nikdy neviděl.

Gabin, jehož přijal za svého syna.

Vineris, Gabinův žák.

Italos, který má zemřít v ulicích města, jež ještě neexistuje.

A Ranstrie. A Gondar. Gondar, v jehož očích poznává sám sebe.

– Vidíš? promluví znovu ten podivný hlas. – Tak vypadá konec. Alriani a lidé proti Druhým. Alriani a lidé spolu… Teď pojď. Je čas.

– Jaký čas? chce vědět.

– Čas dokončit hru.

Zirkias se probudil.

Do komnaty svítilo slunce a šimralo ho svými paprsky. Letmý pohled na vodní hodiny mu prozradil, že je téměř půl jedenácté. Spal skoro šest hodin. Polovina lidí z Prevezy už by mohla být mrtvá.

Vstal, spokojený, že se mu tuto noc přeci jen zdál sen, a převlékl se. Když byl hotov, odešel se nasnídat a připravit na polední mši a odpolední audienci.

* * *

“Nuže?” otázal se Urmenský kníže regent spolusedících. “Může slyšení začít?”

Muž, který seděl po jeho pravici, Trukean – Kvanatský dohlížitel, pravil: “Ano, je nejvyšší čas. Všichni jsme připraveni.”

Zirkias a armádní velitel Calentus jen mlčky přikývli.

Kníže regent kývl paží… a ceremoniář udeřil o zem berlou a zadeklamoval:

“Nechť vejde Damien Utres z Rizetu, Lamony a Tiawidu, princ generál Kvanatský.”

Do dvorany vstoupil nevysoký, podsaditý muž s obličejem, jenž připomínal rozvařený nok. Ve vyznačeném čtverci zběžně vykonal předepsanou úklonu a zastavil se u pulpitu před půlkruhovým stolem, za nímž seděla čtveřice Urmenského radního shromáždění.

“Máte řeč,” vyzval ho kníže regent.

“Děkuji. Vážená Rado, tlumočil jsem Kvanatskému sněmu váš odmítavý postoj k plánu vyhlazení alrianů, k němuž jste dospěli minulý týden. Musím vám s politováním oznámit, že tento postoj se neshledal s pochopením. Chtěl bych vás ujistit, že Kvanat se nebrání diplomatickému jednání, jež navrhujete, ale žádá hmatatelné výsledky. I pokud pomineme fakt, že alriani nejsou plnohodnotnou rasou, ba dokonce nebyli ani uznáni za zvířata jako například trpaslíci, nezbývá než konstatovat, že všech sedm oficiálně vypravených kurýrů bylo alriany zabito. Musím vás všechny upozornit, aniž bych vám tím chtěl jakkoli vyhrožovat, že pokud odmítnete vpustit na Urmen likvidační armádu nebo nepodáte zprávu o kladných výsledcích jednání, budete okamžitě odvoláni ze svých funkcí v Radě. Zejména s ohledem na dnešní politováníhodný incident v osadě Preveza…”

Ten se to snad učil nazpaměť… blesklo Zirkiovi hlavou.

“…připravovaný invazní plán by pak byl následující: v první fázi se k Urmenské hotovosti přesune dómem na toto teritorium tři tisíce bojovníků; z toho čtyři sta rytířů, tři sta jízdních, dvě stě magiků a padesát alchemiků. V druhé fázi pak budou odstraněni alriani z východního břehu Lodranského jezera, dále z hvozdu Sigadez…”

“Sirkadez,” opravil prince generála velitel Calentus.

“…promiňte; Sirkadez, a poté z obou břehů řeky Tugkaron. Dále hodlám obsadit území až po jižní osadu Intagil v oblasti Kalandie. V třetí fázi se pak připojí k armádě dalších dva tisíce bojovníků a s jejich pomocí budou obsazeny lesy severně od Tugkaronu až po Pásové hory a nejsevernější lidskou výspu na Urmenu, tábor Armone. Nějaké dotazy k tomuto plánu?”

Kníže regent se rozhlédl po dalších členech Rady.

“Žádné podstatné v tuto chvíli.”

“Dobrá. V takovém případě očekávám, že v zájmu všeobecného blaha dospějete na své poradě ke kladnému závěru o vpuštění armády. Nicméně, jak jsem řekl, uvítám i jakékoli hmatatelné výsledky vašich jednání s alriany; nemusím snad doufám připomínat, že vypravovaná armáda bude pro Kvanatskou pokladnici dost velkou zátěží.”

“Rada vezme vaši řeč na vědomí,” přikývl kníže, “a učiní z ní patřičné závěry. Můžete odejít.”

Ceremoniář udeřil o zem berlou, princ generál sklapl podpatky, uklonil se a opustil jednací sál.

“Vysypal to na nás jako brambory,” utrousil velitel Calentus, když ceremoniář přivřel za princem generálem dveře.

“Nicméně má pravdu,” podotkl Kvanatský dohlížitel Trukean. “To neslýchané vraždění v Preveze bylo poslední kapkou. Co kdyby příště něco podobného učinili ty malé alrianské bestie v samotném Archan-Danu?”

“Lidé v Preveze byli pravděpodobně zabiti pomocí magie,” odvětil kníže, “a není možné rozprostřít takové kouzlo přes celý Archan-Dan. To však nic nemění na faktu, že v této věci měním svůj názor a při hlasování nebudu proti vstupu armády.”

Tři páry očí se upřely na Zirkia.

“Já svůj názor prozatím měnit nehodlám. Podnikl jsem již ve vyjednávání s alriany jisté kroky a výsledky se brzy dostaví. Myslím, že v tuto chvíli bude nejlepší vyposlechnout druhého řečníka.”

Kníže regent jen pokrčil rameny a vydal příkaz ceremoniáři. Ten třískl o zem berlou a promluvil: “Nechť vejde mistr Kornel Akritus, arcidavest Zarkanské kapituly mágů.”

Do dvorany pomalu vkráčel postarší muž středně vysoké postavy. Napadal na pravou nohu, vlasy měl rozčepýřené jak slámu a v obličeji jednu jizvu vedle druhé. Jeho nos trčel do prostoru jako nadvakrát zalomená klika a jeho rty se pomateně usmívaly.

“Hvězdy na nebi,” zašeptal Calentus. “Kdo mu to šlápl do obličeje? Kůň?”

“Klidněte se, Calente,” procedil dohlížitel Trukean.

 Když došel magik k pulpitu, vyzval ho kníže: “Máte řeč.”

“Tedy vám děkuji,” zasyčel aridavest a ošil se přitom, jak kdyby měl křídla. “Jsem nejvyšší davest, ech, Zarkanské kapituly. Přišel jsem,” magik vyslovoval jednotlivá slova pomalu a dlouze, jako kdyby mu mluvení činilo potíže, “abych vám ozřejmil stanovisko kapituly k bytostem, ech, jež zvete alriani. Hovořil jsem již se zástupci Kvanatské…”

Arcidavest se náhle prudce rozkašlal.

“…ech, promiňte –  Kvanatské Koruny, a ti mě odeslali přímo k vám. Zarkanská kapitula si přeje, ech, abyste bezodkladně, ehrr, zahájili program deportace všech zdejších obyvatel… Obyvatel mimo Urmenské teritorium…”

“Myslíte vylidnění?” pozdvihl obočí Zirkias.

“Tak. Zarkanská kapitula hodlá toto teritorium uzavřít, aby se, ech, mohli alriani… dále svobodně rozvíjet, přičemž, uhrr… ech… je budou představitelé… ech… kapituly, ech, nadále…”

Magikovi plíce znovu sevřel sípavý kašel, jeho tváře zrudly námahou.

“…Nadále – echrr, urr, nadále… zkoumat. Alriany zkoumat.”

Arcidavest se odmlčel a začal ztěžka oddechovat.

Slovo si vzal velitel Calentus: “Rozuměl-li jsem dobře vašemu nespojitému proslovu,” začal, “přejete si, abychom odsud zmizeli a toto území přenechali Zarkanské kapitule pro její pochybné pokusy?”

Kníže se zhluboka nadechl a  dohlížitel Trukean obrátil oči ke stropu.

“A–ano,” vysoukal ze sebe poněkud zaraženě magik. “Chceme zkoumat, ech… alri… alriany.”

“A jaké že by mělo být finanční odškodnění Kvanatské Koruny?”

“Čtyři sta padesát tisíc, ech, lirů.”

Calentus se nadechl k odpovědi, ale kníže regent, aby zabránil jeho dalším nemístným poznámkám, ho předešel:

“Vaši záležitost samozřejmě projednáme. Nemáte-li teď pro nás nic dalšího, můžete se odebrat do čekací místnosti a setrvat v ní, než oznámíme výsledek naší porady.”

“Ano, ech, žádné věcné připomínky nemám. Děkuji.”

Ceremoniář udeřil berlou a vyprovodil magika ze dvorany.

“Nikdo další?” zeptal se Zirkias.

“Ne, pane,” zakroutil hlavou ceremoniář.

Dohlížitel Trukean se s hněvem otočil na armádního velitele:

“Porušil jste protokol!”

“Ten člověk je zjevně kripl a idiot.”

“V prvé řadě je to mistr arcidavest Zarkanské kapituly, která je nejmocnější mezi všemi teritorii. Hrubě jste ho urazil. Jestli vám to nedochází, tak on nemůže za to, jak vypadá.”

“Při nejbližší příležitosti se mu omluvím,” přislíbil Calentus s neskrývanou ironií.

“Myslím,” vmísil se do hovoru kníže regent, “že bychom se měli vrátit k záležitosti povolání armády.”

“Ano,” přikývl Zirkias. “Jsem jednoznačně proti jejímu vstupu na Urmen. Je třeba vést s alriany jednání; a ne nutně oficiální cestou – neboť ta stejně neexistuje. Jak jsem řekl, již jsem v této věci hodně pokročil, takže výsledky budou co nevidět.”

“To samé jste tvrdil i před týdnem,” podotkl Trukean. “A pokud se nepletu, i před čtrnácti dny. Pokud máte nějaké výsledky, musíte je ukázat nejpozději ihned. Princ regent se v tomto ohledu vyjádřil více než jasně.”

Zirkias sklonil hlavu. “Tak to je mi líto. Právě v tuto chvíli vám nemohu ukázat nic.”

“Vůbec nic, Zirkie?” zeptal se kníže podezíravě.

“Vůbec nic,” zopakoval kněz, nasazuje pečlivě připravenou masku zkroušeného muže. “Možná bych se mohl pokusit kontaktovat alriany, než začne druhá část jednání, ale výsledek je dosti nejistý.”

Zirkias chvílemi žasl sám nad sebou, že dokáže tak lhát.

“To je ovšem proti protokolu,” upozornil Trukean. “Člen rady se nemůže jen tak sebrat a odejít.”

“Porušení protokolu je v tuto chvíli dost nepodstatné,” řekl kníže. “Jestliže je šance, musí se využít. Nicméně, Zirkie, my stejně musíme o vstupu armády hlasovat, a to ještě před začátkem druhé části jednání. Zeptám se vás tedy ještě jednou; máte něco, co byste nám mohl dát, právě v tuto chvíli?”

Zirkias pokrčil rameny.

“To byl velice nepřesvědčivý argument,” poznamenal Calentus. “Myslím, že na základě pokrčených ramen proti vstupu armády hlasovat nebudu.”

“Ano,” souhlasil kníže regent. “Trpce řečeno, jak je Calentovým zvykem, ale trefně.”

Zirkias znovu pokrčil rameny: “Podřezáváte si větev, na které sedíte.”

“Zato vy si hřejete na hrudi hada,” opáčil Calentus.

“Víte, Zirkie,” ozval se kníže regent, “při minulé poradě jsem vás podpořil, ale mlhavá šance, kterou dáváte nyní, mě vůbec nenutí k tomu, abych svou podporu zopakoval. Jsou zde ještě naopak fakta, jednoznačně hovořící v neprospěch vašich údajných jednání – naše společné odvolání a vyvraždění osadníků Prevezy. Mohl byste nám alespoň k tomu něco říct?”

“Je zřejmé, že vyvraždění osadníků mělo být pouhým varováním. Pokud vůbec připustíme, že Preveza byla prací alrianů.”

“Ale Zirkie,” zakroutil hlavou kníže. “Jak můžete o něčem takovém vůbec pochybovat? Cožpak je zde někdo jiný, kdo by to mohl provést? Kdo by měl nějaký důvod to provést?”

“Momentálně mě nikdo nenapadá.”

“Aha,” řekl Calentus, “takže jsme zas tam, kde jsme byli.”

Chvíle mlčení.

“Jelikož se zdá,” přihlásil se znovu o slovo kníže, “že k tomu už nikdo nemá co dodat, můžeme přejít k návrhu Kornela Akrita.”

“Ten je snad ještě horší než Zirkiův,” poznamenal armádní velitel. “Má smysl se jím vůbec zabývat?”

“Samozřejmě ne,” odpověděl Trukean. “O odprodání Urmenu může rozhodovat pouze Kvanatský sněm.”

“Tak proč k nám toho blázna vůbec posílali?”

“Nepřímé odmítnutí,” vysvětlil Trukean. “Místo, aby Sněm Zarkanskou žádost rovnou odmítl, odkázal mistra arcidavesta na nás, přičemž je zřejmé, že jediné, co můžeme udělat, je oznámit nedostatek kompetencí.”

“Hm,” přikývl Calentus, “Sněm si nechce špinit ruce. Nu což, nezbývá tedy než hlasovat o vstupu armády.”

“Žádné námitky?” zeptal se kníže. “Nebo nové návrhy? Dobrá. Kdo je pro genocidu alrianů?”

Přihlásil se Trukean a Calentus.

“Kdo je proti?”

Zirkias.

“Takže to máme,” spočítal armádní velitel, “tři Trukeanovy a dva mé hlasy pro, kníže se svými čtyřmi hlasy se zdržel a jeden symbolický Zirkiův hlas je proti. Myslím, že je rozhodnuto. Dáme přestávku?”

“Jaký budete potřebovat čas, Zirkie?” zeptal se kníže.

“Dvacet minut.”

“To jsou fofry,” protáhl Calentus, až mu ironie odletovala od úst na všechny strany.

“Dobrá, dvacet minut,” ignoroval kníže velitelovu poznámku. “Ceremoniáři! Vyhlas to řečníkům!”

* * *

“Tři čtvrtě hodiny a Zirkias nikde,” štěkl Trukean. “Je naprosto nepřípustné takto oddalovat začátek jednání. Je to proti protokolu!”

“Jestli panu knězi přišlo nedůstojné přihlížet své porážce,” přidal se Calentus, “nemusel svá slova odívat do takové parády. Stačilo prostě říct, že se na to nechce dívat.”

“Až se vrátí, tak se ho na to zeptáme. Nyní je opravdu čas začít.” Kníže vydal pokyn ceremoniáři. “Přiveď oba ctěné pány najednou.”

Ceremonář udeřil o zem berlou a vyvolal prince regenta a arcidavesta. Muži vstoupili do síně; princ generál se snažil dodržet úzus a pomalu kráčel vedle o půl metru vyššího kulhajícího magika, což vyvolalo na Calentově tváři úsměvné cukání.

“Rada se omlouvá za nepřítomnost jednoho člena,” začal kníže. “Ujišťuji vás, že jeho absence nemá žádný vliv na závěrech, které jsme učinili. Vzhledem k tomu, že nemáme od Kvanatské Koruny dostatek kompetencí k rozhodnutí o prodeji Urmenského teritoria, nemůžeme pozitivně vyřídit věc arcidavesta Zarkanské kapituly Kornela Akrita. Na věci Kvanatského prince generála Damiena Utra z…”

Kníže nahlédl do papírů, ležících na stole.

“…z Rizetu, Lamony a Tiawidu se rada shodla kladně. Má někdo k výsledkům nějaké dotazy, než začne jednání?”

Za arkýřovým oknem se mihl jakýsi stín.

“Echm, vážená, ech, Rado,” odkašlal si magik, “upozorňuji, že tento postoj bude znamenat znepřátelení celé, ech, Zarkanské…”

Okno vybuchlo v tisíce střepů. Hromová rána vylekala Trukeana a Kvanatského prince, až prudce zalapali po dechu, ceremoniář vyděšeně cukl hlavou a upustil obřadní berlu.

“Panebože!”

“Hvězdy na nebi!”

Na podlaze přistál v řinčení střepů obrovský, dvoumetrový alrian. Mírně se zhoupl a předklonil, a když to vypadalo, že už už musí spadnout, toporně vykročil do prostoru mezi pulpitem řečníků a půlkruhovým stolem Urmenské rady.

 

V čalouněném křesle, v nejhornější komnatě Spící věže seděl tou dobou Zirkiův syn Gabin a shlížel přes hlavní nádvoří na protější budovu, kde se nacházel audienční sál.

Gabin křečovitě kroutil prsty a na jeho čele se perlil pot.

 

První se probral velitel Calentus. Přeskočil stůl a vytasil meč.

Obrovská postava alriana, aniž by mu věnovala sebemenší pozornost, otevřela ústa a promluvila: “Zem, do níž jste vpadli nepozváni, je stále naše.” Ten hlas byl silný a hlasitý a rozléhal se celou dvoranou. “Není třeba truchlit pro vaši mrtvou ves, neboť její osud budou následovat další!”

Calentus přiskočil k alrianovi, napřáhl ruku a…

“Zadržte!” vykřikl princ generál.

…a ťal. Meč rozsekl alriana od ramene až někam ke hrudní kosti.

(V tu chvíli se Zirkiův syn ve věži zachvěl.)

A alrian vytrhl z rány meč a otočil hlavu ke Calentovi. Pohlédl mu do očí. Velitel klesl na kolena. Spustil ruce k tělu. Z koutku úst mu vytekla slina.

Ceremoniář hlasitě zavyl.

“Ech… ech…” Arcidavest se rozkašlal.

A Calentovo tělo se bezvládně svezlo k zemi.

“Ty malé bytosti, s nimiž jste doposud bojovali, jsou naše děti!” Alrian se obrátil na arcidavesta a udělal k němu několik kroků. Dlouhá rána na jeho hrudi se ani nerozevírala, ani z ní netekla krev. “Nikdy, nikdy jim nebudete škodit, neboť náš hněv se pak obrátí proti vám!”

Arcidavest se mezi záchvaty kašle pokoušel něco říct. Ceremoniář s jekotem prchl ze dvorany.

“Mrtví lidé ze vsi; to byla jen ukázka naší moci. Můžeme vás zabít všechny!”

“On mluví stejnou řečí jako my,” uvědomil si Trukean.

“Obyčejné překladové kouzlo,” špitl kníže.

“Ech… překladové kouzlo,” dostal se konečně k řeči arcidavest a pohlédl alrianovi do očí, “jsem naprosto, ech, zhnusen… Odcházím…”

Davestova tvář se zkroutila do neskutečné grimasy, magik pronesl jakési slovo a vzápětí ze sálu zmizel.

Alrian se prudce zastavil; na okamžik to vypadalo, že ho arcidavestovo zmizení potěšilo; pak se však lhostejně otočil ke Kvanatskému princi a pokračoval: “Naše území začíná na severním břehu řeky, jíž zvete Tugkaron. Zbytek našeho světa jsme zatím ochotní přenechat vám. Kdo však překročí hraniční řeku, zemře.”

“Tak tohleto dohodl Zirkias?” napadlo Trukeana.

“Máte dva dny. Poté na hradbách a v ulicích velikého města rozžněte tisíce pochodní a to bude znamení souhlasu. Jinak budeme dál zabíjet vaše lidi, tak jako vy zabíjíte naše stromy.”

Alrian domluvil. Překřížil paže, zaklonil hlavu. Z nohou mu vyrašily drobné pichlavé větévky a  rychle se rozplazily po jeho těle, až je nakonec celé pohltily. Trnitý kokon se začal smršťovat, malinké lístečky uvadaly, větve hnědly, rozpadaly se. Během pár chvil z alriana nezbylo nic než malinká hromádka uschlých klacíků a lístků.

Kvanatský princ generál zamrkal.

“To byla magie?”

“Jen ten konec, překladové kouzlo a to, co provedl s Calentem…” vydechl kníže. “Ale jinak… ten alrian, to všechno… bylo pravé!”

“Ale kam zmizel velectěný arcidavest?”

Odpověděl Trukean, klekaje k bezvládnému tělu armádního velitele: “Nejspíš to souviselo s nesplnitelným požadavkem, jenž nám přednesl. Zřejmě usoudil, že po tomto výstupu už zde nemá co pohledávat. Nicméně se měl rozloučit způsobněji. To, co předvedl, odporuje základním zásadám slušného chování. – Hle, Calentus žije.”

“Myslíte,” nadhodil kníže po chvíli mlčení, “že tohle bylo to, čeho jsme chtěli dosáhnout? Dohoda s alriany?”

“Takováto dohoda s alriany?” zeptal se Trukean.

“Přiznávám, že nevím,” odpověděl váhavě princ. “Nejspíš se na tom ještě budeme muset uradit.”

* * *

Kóje byla místem, do něhož se mohl magik, vyvoláním patřičného kouzla, kdykoli přesunout. Se všemi věcmi kolem sebe, i se vzduchem. Pokud stál někdo při sesílání kouzla na hranici, přeseklo ho to na dvě části.

Zarkanský arcidavest si předem udělal kóji nad postelí ve svém hostinském pokoji. Teď se mu hodila jak nikdy předtím…

Magik spadl do peřin a rozkašlal se.

“Ech… ehrr.. blázni!”

Sebral se a vyběhl z hostince na ulici. Sípal a v obličeji rudl námahou. Běžel k dómu.

Tak prachsprostý podvod! honilo se mu hlavou. A kníže regent je taky magik: musel to vidět. Musel v tom mít prsty! Mrtvý alrian, ovládaný na dálku jako loutka! Alrian, který se mě chystal zabít! Ještě že jsem utekl…

Arcidavest do někoho vrazil.

“Dávej pozor, ksichte!” okřikla ho žena.

“Ech…”

Utíkal dál, plíce měl jak plné roztaveného železa. Proběhl arkádou, na jejíchž stěnách byla vysázená mozaika s výjevy z Kvanatských bitev, a vyběhl na tržiště.

“Ryby, ryby…!”

“Lidičky pojďte, neváhejte, přistupte…!”

Prodral se davem kupujících a zamířil do boční ulice. Koutkem oka zahlédl akrobaty, jak na pódiu uprostřed náměstí cvičí s obručemi.

“Koše, ošatky, mošny…!”

“Nejčerstvější precle…!”

Chtějí tím rozpoutat válku nebo bůhvíco… Ale já tu nebudu jen tak přihlížet! Taková fraška!

Prudce se zarazil, neboť z ulice před ním vyjel plně naložený povoz.

“Ztrať se z cesty, kriple!”

Magika sevřel záchvat kašle, před očima se mu rozlily rudé kruhy. Opřel se o zeď a chvíli sípavě oddechoval.

“Dejte drobnej corin nebohýmu muži, drahej pane,” ozval se mu u nohou žebravý hlas.

“Ehrr, hrr… nemáchr… ech; nemám čas!”

Hlavně teď musím tu zprávu rychle dostat mimo Urmen! Dřív než těm, co zatím stojí, dojde, že jsem zmizel…

Vyběhl z náměstí a proběhl úzkou ulicí až na okraj výstavní čtvrtě. Zahnul za roh a stanul před budovou dómu. Vrhl se ke dveřím, zabušil klepadlem.

Nic.

Znovu zabušil.

Za jeho zády se objevil mnich v kutně, šedá kápě mu vrhala do obličeje dlouhý stín.

“Vy jste, ech, z dómu?” otočil se davest.

“Jsem,” zavrčel mnich. “Ale dóm je teď uzavřen! Obcházím město. Přijďte zítra.”

“Potřebuji hned! Spěchám.”

“Řekl jsem, že dóm je uzavřen. Po čtvrté hodině z Boží vůle nepracuju, přijďte zítra.”

“Ech, zaplatím!”

“Pět lirů,” řekl mnich bez rozmýšlení.

“Pět….” kývl magik.

Mnich odemkl dveře a pustil magika dovnitř.

“Pojďte.”

Prošli dvorem mezi navršenými bednami zboží, jež byly připravené k přemístění do Kvanatského teritoria. Vešli do domu a ocitli se v rozlehlém sálu, spoře osvětleném slunečními paprsky, které se sem pokradmu prodíraly jediným úzkým oknem. Do podlahy uprostřed místnosti byl vsazen lesklý kovový pás vyznačující kružnici a vedle něj stála tabule s aparaturou. U zdí byly navršené sudy a smotané koberce.

Mnich nastavil ruku a arcidavest mu na ni odsypal pět stříbrných lirů.

“Teď pokropím kruh,” řekl mnich, “pak přejdu k aparatuře a zatáhnu za první páku. Až řeknu, vstoupíte do kruhu a to do jeho úplného středu. Jakmile stisknu druhou páku, přenese vás to do Kvanatského dómu v Nauplionu.”

Dóm fungoval stejně jako teleportační kóje, jenom nepřenášel prostorem, ale mezi celými teritorii.

Mnich přistoupil k aparatuře a vytáhl ze zásuvky flakón se zelenou kapalinou. Poklekl, strhl z flakónu pečeť a jeho obsah vlil do úzkého žlábku v kovovém pásu v podlaze. Žlábek rozvedl zelenou kapalinu po celém okruží.

Mnich vstal a nalil vodu ze džbánu do úzkého skleněného válce, připevněného k desce aparatury. Pak překlopil první páku. Voda z válce vytekla; to značilo, že průchod je volný, že Kvanatský dóm na druhé straně není ničím obsazen. Navíc tím byl dán do Nauplionu signál, že někdo bude procházet.

“Teď běžte,” vybídl mnich magika.

Arcidavest vykročil. V okamžiku, kdy překračoval kovové okruží se zelenou kapalinou, mnich přehodil druhou páku.

Dóm se aktivoval; pás kovu se zaleskl, kapalina zašuměla, zabublala a vypařila se.

Arcidavest nestačil ani vykřiknout. Dóm přesunul jeho levou nohu, pravou ruku s ramenem, obličej a přední polovinu hrudi. Zbytek těla, co zůstal v Urmenu, na krátkou chvíli setrval ve své původní pozici; sluneční paprsky dopadly na vyčnívající konce kostí, roztrhané svaly a vyhřezávající vnitřnosti. Pak se rozstříkla krev a tělo se sesypalo k zemi.

Zirkias si stáhl z hlavy kápi a přistoupil k hromadě koberců. Dvě role odsunul stranou a promluvil k mnichovi, který tam byl skryt a tupě zíral do prostoru před sebou.

“Viděl jsi?” zeptal se Zirkias.

“Viděl,” přisvědčil mnich nepřítomně.

“To všechno jsi udělal ty.”

“Ano. To všechno jsem udělal já.”

“Na mě zapomeneš.”

“Ano. Zapomenu na vás.”

Zirkias si stáhl kutnu a oblékl do ní mnicha.

“Za třicet vteřin vstaneš a odsuneš to tělo z kruhu. Pak přivoláš městkou hlídku.”

“Ano. Za třicet vteřin vstanu a odsunu to tělo z kruhu. Pak přivolám městkou hlídku.”

Zirkias se sklonil a sňal mnichovi z hlavy bronzovou čelenku, v jejímž středu byl zasazen duhově zářící opál. Pak oživil talisman zamlžení a dóm opustil.

 

Dokončení příště