Líbily se Vám fantasy povídky Cyrila Broma? Pak Vás jistě poteší i delší povídka Alriani. Zde je první část.
Stručný výňatek z análů Kvanatského kláštera řádu Pontrainů, strana 467, svazek II.:
Zirkias Svatý (Y23.11.8302, Kvanat, Torten; V14.9.8373, Urmen, Archan–Dan): Pocházel ze zchudlé rodiny Tortenského exarchy; jeho otec byl čtvrtým synem svého otce a Zirkias druhým synem po třech dcerách. Jako takový byl shledán nevhodným pro dědictví; v deseti letech oficiálně zbaven druhého jména podle příslušnosti k rodině a poslán do kláštera Pontrainů ve městě Nauplion. Jako jeden z mála prošel složitým systémem zkoušek a dokázal se probojovat až k závěrečnému svěcení (r. 8328) – a tehdy jej čekala další těžká rána: Bůh si jej zvolil k službě v Urmenu, zaostalém teritoriu, tehdy známém pouhých dvanáct let, kde navíc žili alriani, bytosti nejvíce odlišné od lidí ze všech známých ras. Alriani nejenže houfně bránili Urmenské lesy jako své nejvlastnější území, ale též napadali lidi v osadách a městech, přičemž při tzv. velkých přeletech nad Archan-Danem (r. 8333, 8348) povraždili na jeden a půl tisíce osadníků.
Zirkias však i v této přetěžké situaci dokázal, že je hoden poslání kněze, neboť kromě toho, že po celý svůj život plnil na Urmenu náboženské poslání, se mu podařilo také…
* * *
Slunce se sklání nad obzorem a okrovou září zalévá Kataův chrám ve městě Nauplion. Okny beze skel ze stavby vycházejí táhlé tóny varhan a zpěv chóru, jež suchý pasát odnáší ulicemi.
V obřadní síni chrámu stojí v půlkruhu kolem kamenného obětního stolce desatero noviců v červených ornátech – ta barva značí, že žádný z nich dosud není knězem, není vyvolen. Všichni jsou nehybní jako sochy; uvnitř se ale chvějí napětím, neboť toto je jejich poslední zkouška. Každý doufá, že právě k němu se obrátí Katoo – Bůh, že právě na něj padne Jeho volba.
Za obětním stolcem se tyčí monumentální sousoší; před ním stojí velekněz, právě pozvedl pravou ruku. Chór utichne, i varhany mlčí.
Po červeném koberci, nataženém napříč chrámovou lodí, přichází akolyta, oděný v jednolité hnědé kutně s kápí. V levé ruce drží živé jehně. Dojde až k obětnímu stolu a tam se zastaví.
“Je vás deset,” rozlehne se chrámem hlas velekněze, “a zvířata jsou jen dvě!”
Akolyta položí jehně na stolec a pevně ho přidrží. Velekněz přistoupí blíž a uchopí obětní nůž, jenž leží na okraji stolu. Černá dýka se matně zaleskne, kněz se skloní nad jehnětem a podřeže mu hrdlo.
Vytryskne rudá krev a pod krkem zvířete se začne tvořit kaluž.
Velekněz poodstoupí a vykřikne: “Bože, čekáme na tvou volbu!”
Chvíli se neděje nic. Pak se z kaluže krve oddělí stružka, steče ze stolce na zem a po ní až k nohám jednoho z noviců.
Velekněz rozpřáhne paže a zvolá: “Bůh určil cestu krve jasně; zde stojí bratr Lian a právě se stal knězem. Kdo věnoval toto jehně a jeho krev – kde se nachází místo, kam povedou další Lianovy kroky?”
“Toť naše město – Nauplion!” odpoví akolyta. Zároveň zvedne mrtvé zvíře a vhodí ho do díže, ukryté ve stínu obětního stolu.
A k večeři bude jehněcí, proletí mu hlavou. Navenek si však zachová vážnou tvář, důstojně se otočí a vykráčí z obřadní síně.
Chór začne znovu zpívat. Deset noviců stojí dál bez hnutí: čekají, kdo bude vyvolen jako druhý.
“Závidím ti,” nakloní se k Lianovi ten, který mu stojí nejblíže.
“Vybírá Bůh, bratře Zirkie, není co závidět.”
“Nezávidím ti, žes byl vybrán. Závidím ti, že zůstaneš v tomto městě.”
Zbylá krev povlovně stéká z obětního stolu a všechna míří k Lianovi; zanechává za sebou jen vlhkou stopu.
Jakmile je stůl čistý, velekněz opět pozvedne ruku. Chór utichne a po červeném koberci přikráčí druhý akolyta, držící kvičící sele.
Položí jej na stolec a přidrží. Velekněz se skloní a nacvičeným pohybem sele podřeže. Teplá krev se vyřine z tepen a steče ze stolce k nohám novice, jenž byl prvním vyvoleným osloven jako Zirkias.
Novic samolibě pozvedne koutky úst do sotva znatelného úsměvu.
A velekněz rozpřáhne paže a zvolá: “Cesta krve druhého zvířete je určena – bratr Zirkias se právě stal knězem. Kam povede jeho cesta, kdo daroval toto sele a jeho krev?”
“Urmen!” odpoví hlasitě akolyta.
Chrám nevěřícně zašumí, Zirkias zděšeně rozšíří oči.
Velekněz zopakuje otázku:
“Ptám se podruhé: kdo věnoval toto sele a jeho krev bratru Zirkiovi?”
“Urmen!” zakřičí akolyta. “Urmen!”
URMEN! URMEN!
To slovo se nese chrámem a odráží od stěn, až vyroste v zlověstnou ozvěnu.
URMEN! URMEN!
Boží volba je nad slunce jasná!
I.
Tong, tong…
Z tlamičky chrliče vyletělo pět kamenných kuliček, každá s kovovým bouchnutím dopadla na dno měděné misky.
…tong, tong, tong.
Zirkias se probudil.
Dvacet let – bleskla mu hlavou první myšlenka – dvacet let jsem na Urmenu a po tři čtvrtě té doby mě oslovuje ve snech Bůh…Tak proč nepřišel i tuto noc?
Oknem padaly do místnosti měsíční paprsky a osvětlovaly mahagonový stolek vedle postele. Zirkias se natáhl a zapálil lampu, která na něm stála. Nazlátlé světlo se rozlilo po komnatě a kněz bolestně přimhouřil oči.
Rozespale vstal a přišoural se ke komodě. Pohlédl na vodní hodiny; olejově černá kapalina v nádržce dosahovala k rysce označující šedesát minut po půlnoci.
Sen.
Ospale zívl, sesbíral z měděné misky kamínky a nasypal je zpátky do malého trychtýře v hlavě chrliče. Vysvlékl se z ložního prádla a ustrojil se do úboru, jenž měl přichystaný v jedné ze zásuvek komody. Malým klíčkem odemkl poblíž stojící dřevěnou truhlici a vytáhl z ní starý, omšelý plášť.
Sen… Je to zvláštní, být oslovován Bohem. A zvláštní, když to zničehonic přestane…
Pod pláštěm skrývala truhlice tři zlaté náramky, dva náhrdelníky, prsten a bronzovou čelenku. Kameny šperků pableskovaly mihotavým magickým světlem. Zirkias přehlédl své talismany a pak z nich dva vybral. Prsten – ten si vložil do kapsy kalhot – a zdobený náramek – ten si natáhl na pravou ruku. Nakonec přes sebe přehodil plášť a vykročil ke dveřím.
Sen… Jaký byl vlastně první z nich?
Kněz se na okamžik zastavil a jeho mysl zalily vzpomínky. Vzpomínky staré přes patnáct let.
* * *
Zirkias neměl rád Urmen. Nesnášel jeho uspěchanou atmosféru a nesnášel hlavní město Archan-Dan. Nesnášel ty neustávající přívaly nových a nových přistěhovalců a nesnášel hrubé dřevěné boudy, ve kterých měli ti lidé bydlet. Nesnášel je a přesto měl on – kněz dohlížet na jejich stavbu. Měl se stát vrchním dohlížitelem – dohlížitelem nad dohlížiteli dohlížitelů. Byla to práce čistě formální… a nesmírně hloupá.
Zirkias procházel staveništěm a rozhlížel se na všechny strany.
“Stáhnout další – teď!” uslyšel rozkaz jakéhosi vysokého muže.
Dřevaři uchopili do svých mozolnatých dlaní provazy a zatáhli za ně. Veliká kláda se převalila a s rachotem se skutálela z hranice.
“A je dole,” setřel si někdo z čela pot.
“Navázat další!”
Dva pacholci vyšplhali na hranici s novými provazy a začali přivazovat jednu ze svrchních klád. Dřevaři mezitím tu na zemi zbavili lan a odkutáleli ji na stranu k nohám muže, který práci řídil. Muž si oklestěný kmen chvíli prohlížel a potom nakreslil na jeho okraj, na místo, kde nebyla kůra, stříbrný esovitý symbol – runu, chránící dřevo před přírodními živly a dřevokaznými brouky.
“Odkůrovat!” zavelel, když byl hotov. Několik dělníků kládu zvedlo a odneslo. Pacholci již mezitím také skončili; právě seskakovali z hranice.
“Sáhnout další – teď!” zazněl nový povel.
Zirkias vyšel dál.
Sen. Co jen se mi to pořád zdává? Kdybych se tak dokázal rozpomenout…
Kráčel směrem k tlustému muži, jenž postával u dlouhých prken, zahalených v nažloutlém, tetelícím se oparu.
“Jak to schne?” zeptal se mladík, který přiběhl od stavebního mistra.
“Za půl hodiny to máte hotový,” odvětil tlouštík. “A pak můžete rovnou donést další várku.”
Tlouštík se sklonil, vztáhl ruce nad vysychající fošny a pronesl formuli. Opar náhle zhoustl a ztmavl. Když se magik narovnal, všiml si procházejícího Zirkia a pozdravil jej:
“Dobrý den, knězi Zirkie. Pravidelná obhlídka stavby, což?”
“Jistě, jistě…” odpověděl napůl nepřítomně Zirkias a pokračoval v chůzi.
(Na kraji mýtiny stál přikrčen mezi keři alrian. Byl malý, a tak ho nikdo neviděl.)
O kus dál již stály rozestavěné domky.
“Je to rovný?” houkl stavař na drobného staříka s tmavou, téměř rudohnědou pletí. Stařík položil na nosný trám ocelovou kuličku. Chvíli vyčkával a když viděl, že kulička zůstává stát a nehýbe se, protáhl skřehotavě: “Jo… je to rovný.”
Stavař ukázal na opačný konec domku.
“A tamhle?”
Stařík něco zavrčel a odcupital k dalšímu trámu.
V tu chvíli se nad staveništěm rozlehl výkřik: “Hej, héj – vezeme nové dřevo!”
Zirkias se otočil po hlase. Spatřil dřevorubce, jak z lesa po rozbahněné cestě vyvádějí koně, táhnoucí za sebou dlouhé oklestěné klády.
“Svezte to sem!” křikl vysoký štíhlý muž, který kreslil na kmeny magické runy. “A skočte mi někdo pro další stříbro! Třeba ty!”
(Z opačného konce mýtiny pozoroval staveniště ještě jeden alrian. Také jeho nikdo neviděl, mimo druhého alriana.)
Zirkias zamyšleně došel až na konec staveniště. Tady už stály hotové dřevěné domky; sruby s mírně sklopenou doškovou střechou. Pro Zirkia obraz nejčiřejší odpudivosti.
Přistoupil k jednomu z domů a bezděčně přejel prsty rám okna.
Sen. Nic než hloupý sen. Tak proč na něj tolik myslím?
Zirkias znovu bezmyšlenkovitě přejel prsty rám okna.
Z dřeva se odlupovaly jemné šupinky; byly malé a drobné jako…
Zirkias přejel prsty rám okna.
…byly malé a drobné jako…
piliny.
Prkno se mu pod rukou drolilo v pilinový prach.
Hvězdy na nebi, co je to za dřevo?
Bylo to, jako kdyby se dotkl hradu z písku. Odevšad se loupaly piliny jemné jako sněhové vločky. Zirkias kopl do stěny domu. Noha mu prošla zdí skrznaskrz. Když ji vytáhl, měl pošpiněnou polovinu nohavice a pilin plnou botu. Pak si všiml, že se mu piliny snášejí i na hlavu. Odlupovaly se od stěn, kde je zachytával vítr a rozvíval po okolí.
Od staveniště se začaly ozývat zmatené výkřiky. Zirkias poodstoupil od srubu a otočil se.
“Co se to děje?” vykřikl někdo.
“Panebože, tam! Podívejte se na to!”
Domy, které stavěli celé měsíce, se začaly rozpadat. Prkna a latě se měnily v dlouhé pásy pilin, stavby se měnily v obrovské hromady pilin, v piliny se měnilo úplně všechno.
“Bože, to ne!”
Nad mýtinou se rozléhal křik naplněný zoufalstvím. To už začaly rozpadat i dřevěné povozy a klády přivezené z lesa. Rozpadaly se násady nářadí, spona, kterou měl Zirkias sepnutý plášť, mu zmizela doslova před očima.
“Kdo to udělal?”
(Ani na jednom, ani na druhém konci mýtiny už nikdo nestál.)
“KDO TO UDĚLAL?”
Vysoký štíhlý muž běhal po staveništi, nořil ruce do hromad pilin a naříkal. Tlustý magik, který se staral o vysychání prken, stál s pusou dokořán, neschopen jediného slova, neschopen čehokoli.
“To byli alriani!” křikl kdosi.
“To byli alriani!” zopakoval vysokou fistulí nedorostlý pacholek.
“Alriani!” zařval stařec s rudohnědou pletí a rozběhl se k lesu.
“Alriani!” Lidé utíkali za starcem.
“Alriani!” Někdo sebral měchy s olejem, které tu byly připravené do luceren na večer.
“Ti psi!”
Během pár chvil se palouk téměř vylidnil. Všichni zmizeli v lese.
I Zirkias – jenomže ten utekl na opačnou stranu. A udělal dobře, protože v průběhu několika příštích minut se les změnil v ohnivé peklo. Rudé plameny se natahovaly k nebesům, černý kouř stoupal vzhůru k obloze.
Bylo to jak zlý sen.
Sen.
Zirkias kráčel ohromným spáleništěm, které dosahovalo téměř k obzoru. Na sobě měl dlouhý špinavý plášť, obličej zakrytý kusem šálu jako ochranu proti oblakům popela, jenž hnal mezi krápníky ohořelých stromů vítr. Očima pátral mezi povalenými kmeny, špičkou boty nakopával vychladlé uhlíky.
Oč hezčí je tenhle mrtvý les než Archan-Dan, napadlo mu. Oč hezčí je než cokoli lidského na celém Urmenu.
Trvalo mu půlden, než narazil na to, co hledal. Vedle zlomeného zuhelnatělého kmene dubu, z něhož ještě na několika místech stoupal dým, ležela neveliká, ohořelá kostřička. Poklekl na zem a pokusil se jí část zvednout. Kosti se mu však v ruce rozdrolily, jako by chytil bábovičku z písku.
Zirkias se zvedl. Mezi zčernalým kamenem a pahýlem dubu spatřil ležet druhou kostru, která se zdála být mnohem zachovalejší. Byla asi půl metru dlouhá a chyběly jí nohy od kolen dolů. Ty trčely ze země o kousek dál.
Už to jednou viděl. Loni, při pálení lesů, když se rozšiřovala pole. Malé ohořelé kostry, některé úplně rozpadlé, ale téměř vždy z nich zůstaly holení kosti, zaražené v zemi.
Věděl, že jsou to kostry alrianů.
Rozhrabal popel a ztvrdlou hlínu kolem jedné nohy. Našel zbytky kořenů, které vrůstaly do chodidel.
Vytáhl kus hadru a opatrně na něj kostru přenesl. Přidal k ní nohy, které vytrhl ze země, všechno to zabalil a odešel.
Lehký vánek rozechvíval dlouhé listy kapradin a plavuní a setřásal z nich kapky rosy. Slunce se líně zvedalo nad obzor a prosvětlovalo koruny baobabů a dubů, jejichž klenba vytvářela nad lesem šeptající zelenozlatou mozaiku. Drobný hmyz, přes noc zalezlý v hlíně a v zetlelém listí, se probouzel k životu, mezi větvemi se ozýval bzučivý zvukot kolibříků.
Zirkias držel v ruce rýč a pomalu a obezřetně kráčel do hloubi pralesa, zastřený v magickém poli talismanů. Hledal alriany, jak někde stojí a jak jim z nohou vyrůstají kořeny. Hledal je, protože je chtěl vidět. A taky je chtěl mít.
A stejně, jako on hledal alriany, i oni hledali jej. Nevěděli o něm, pouze tušili jeho přítomnost – a tušili, co chce udělat. Avšak to jim nemohlo příliš pomoci – nebylo v jejich silách Zirkia najít, nebylo v jejich silách ho spatřit – nebylo to možné, protože Zirkias téměř vidět nebyl. A nebyl ani slyšet, ani cítit. O to se totiž staraly jeho talismany.
Náhle kněz spatřil to, po čem pátral.
Vystoupil z lesa na nevelikou mýtinu, kterou rozděloval bublající potok. Na jeho břehu stáli čtyři alriani, lýtka se jim ztrácela v trávě a zarůstala do země. Jejich pokožka byla rozpraskaná a měla tmavě hnědou barvu – vypadala skoro jako kůra stromů – a ze všech míst jejich těl vyrůstaly drobné větvičky s malinkými zelenými lístky. Na těch největších větvích spatřil několik zelenožlutých bobulí.
Zirkias přeskočil potok a zaryl do země vedle jednoho z alrianů rýč.
A v tu chvíli se stalo něco, s čím v žádném případě nepočítal. Tráva pár metrů od něj zezlátla a ohnula se, jako by ji k zemi stlačila nějaká neviditelná síla. Celé to místo ožilo drobnými jiskérkami, mezi nimiž se vzápětí objevila nezřetelná, poloprůhledná postava.
“Co se to se mnou děje?” uslyšel Zirkias jako by vzdálený dětský hlas. “Gondare, proč to děláš…?”
Výbuch prudkého světla na okamžik kněze oslepil. Když záblesk pominul, uviděl před sebou stát chlapce, jemuž odhadl tak čtrnáct let.
“Kam jsem se to dostal? Je tu někdo?”
“Jistě,” odpověděl Zirkias. “Já tu jsem.”
“Cože? Kdo? Kde? Špatně vás slyším.” Chlapec přimhouřil oči a podíval se z boku na místo, kde kněz stál. “To je kouzlo. Vy jste… zamlžený?”
“Ale ty nejsi!”
“A proč bych měl?”
Zirkias vyryl ze země alriana a popošel s ním směrem k chlapci.
“Pojď sem a přitiskni se ke mně. Musíme odsud zmizet.”
“Co chcete dělat? A nechoďte tak rychle, já vás pak nevidím.”
“Mám…”
Náhle se kněz zarazil. Všiml si náhrdelníku, který se houpal na chlapcově hrudi. Pomalu k němu vztáhl ruku. Šperk měl tvar tygří hlavy, v jejíž tlamě zelo prázdné místo po centrálním kameni.
Sen.
“Kdes k tomu přišel?”
“Dostal jsem to. Hej, co to děláte?”
Zirkias převracel šperk v rukou.
“Tys nějaký posel Kataa – Boha?”
Sen.
“Nevím. Těžko.”
Sen se vrátil! Úplně celý. Byl v něm náhrdelník s tygří hlavou, byl v něm ten neznámý chlapec, co prohlédl kouzlo talismanu zamlžení, byla v něm tahle mýtina a také v něm byli…
Z lesa vyšlo na kraj mýtiny několik alrianů, v rukou třímali malé, loutnovité luky.
“Tak,” procedil mezi rty Zirkias a pustil náhrdelník. “Už víš, proč bys měl být zamlžený?”
“Ale vždyť oni nám nic…”
“Khao e khaate!” křikl jeden z alrianů. “Nde ia yaljake y ryme karkatele, uie trogente!”
“Oni nás chtějí zabít!” zděsil se chlapec. “Ale to nechápu…”
“Nejsi sám, kdo nechápe.”
Zirkias si přitáhl chlapce a vykopaného alriana blíž k tělu.
“Mám udělanou kóji. Takže se ke mně přitiskni opravdu těsně, jinak ti to usekne paty.”
Zirkias přejel bříškem malíku achát na svém prstenu. A v tu chvíli on, chlapec i vykopaný alrian z lesa zmizeli. Ozvalo se jen tiché mlasknutí, jak se vzduch navalil do místa, kde před chvíli stáli.
* * *
Přes patnáct let od prvního vyplněného snu! Jak rychle ten čas běží – a jak rychle stárnu…
Zirkias oživil talisman zamlžení, jenž měl na ruce, vyšel ze své komnaty a zamířil po točitých schodech dolů z věže. Vychutnával ticho, jež leželo nad celým městem jako obrovský, neproniknutelný příkrov. Většina nocí nebyla tak klidná, před městem se shlukovali alriani a ohrožovali okrajové čtvrtě. Poslední dobou se stávali čím dál tím drzejšími a dotěrnějšími. V některých osadách dokonce i stříleli po rolnících, obdělávajících pole. A nebylo divu – lidé si z jejich území ukrajovali stále větší kusy a alriani museli odcházet hlouběji do lesů a výš do hor.
Zirkias zahnul do dlouhé chodby, spojující Spící věž se Zahradní. Minul se se stráží, ale voják si kněze ani nevšiml. Nemohl si ho všimnout.
Kněz se ještě jednou vrátil v myšlenkách k tomu dni, kdy se mu vyplnil první sen. Ten chlapec, co se tak náhle objevil v lese, se jmenoval Gabin. Zmatený příběh vyprávěl, velmi zmatený… ale čas ukázal, že pravdivý. Zirkias ho jako Božího posla nakonec přijal za svého syna. Měl ho opravdu rád – skoro mu bylo líto, že ho bude muset zabít.
A náhrdelník s tygří hlavou… ten už měl zase centrální kamen. Rudou perlu z Den-Tires, svatyně církve času. Získal ji před půl rokem v Kvanatském teritoriu. Byla to jeho poslední výprava mimo Urmen, mimo jeho domov. Mimo místo, které stále z celého srdce nesnášel.
Zahnul do Zahradní věže a začal sestupovat po schodech.
Nechal se na chvíli opájet představou, že je v Kvanatu, ve městě Nauplion, a prochází hlavní promenádou. V jejím středu se táhl pás fontán, po okraj naplněných vodou, okrové výstavní domy měly cibulovité střechy a rámy oken jak z krajkoví, vysoká průčelí a atria… A v noci celé město zářilo světlem z tisíců luceren, i fontány byly odspodu osvětlené magickým světlem…
Ale tady v Urmenu nebylo nic. Jen holé kamenné stěny, přistěhovalci, sruby, přistěhovalci…
Jedinou útěchu mu přinášela zahrada.
Zirkias došel do přízemního patra věže. Vedlo odsud šest dveří, každé do jiného sadu. Při přestavbě po velkém přeletu v třiatřicátém navrhl hradní architekt toto místo tak, že všechny prostory byly od sebe oddělené vysokou palisádou a celý komplex pak kamennou hradbou. Navíc byla po přeletu nad každou zahradou vztyčena tenká blána magického štítu. Nikdo se nesměl dostat dovnitř, nikdo tam nesměl nahlížet. Každá zahrada se měla stát soukromým královstvím svého pána a zároveň jedním z nejdražších pozemků na celém Urmenu.
Zirkias klíčem odemkl své dveře a vystoupil z věže. Jeho mysl znovu rozvířili vzpomínky.
* * *
Zachovalá část zprávy z hradní knihovny Archan-Danu, 8333, 14. říjen:
…dnes bylo ukradeno z hlavní zbrojnice 18 ohnivých koulí. To jsou veškeré jejich zásoby v Archan-danu, doposud přísně střežené pro vojenské účely. Stráž byla potrestána patnácti ranami bambusovou tyčí přes chodidla a sedmdesáti pěti ranami přes lýtka.
Tentýž den se z hlavní, prozatím stále ještě budované a zároveň jediné knihovny Archan-Danu ztratil erudiový talisman třetí třídy z řádu kovu, navíc s démonem Aqisdonem, což byl lingvista. Jelikož je to již třetí ztráta nějakého mocného talismanu v tak krátké době, byl knihovník potrestán dvaceti ranami přes dlaně…
Když se Zirkias vrátil s Gabinem do Archan-Danu, zasadil ve své zahradě, ve stínu palkarytrových palem, vykopaného alriana. Jak léto plynulo a on pátral po Gabinově minulosti, bobule, rostoucí na alrianových větvích, zrály a zvětšovaly se. Větvičky samotné pak postupně uvadaly, až se každá z nich nakonec odlomila a zůstala po ní jen neveliká jizva. Rozpraskaná kůrovitá kůže se z alrianova těla postupně odlupovala a pod ní rostla nová. Začátkem října začaly odumírat i hlavní větve, na nichž rostly bobule, teď již veliké jako vlašské ořechy.
Od tohoto okamžiku Zirkias nespustil z alriana oči, postavil kolem něj klec, vymluvil se na mších pro nemoc a začal přespávat v zahradě pod plátěným stanem. V průběhu následujících dvou týdnů bobule otrhal a učinil jistá opatření – například poslal Gabina ukrást z knihovny překladový talisman. Gabin sice, jak Zirkias zjistil velmi brzy poté, co se s ním vrátil z lesa, uměl používat magii, dokonce znal přímo překladové kouzlo – ale kněz nestál o to, aby chlapec byl rozhovoru s alrianem přítomen.
Jednoho říjnového rána, když už alrian vypadal skoro normálně – malý, nahý, zelenožlutá pokožka, hubené ruce a nohy, na zádech prudce vystupující lopatky, ostře řezané rysy v obličeji, hlava bez vlasů –, Zirkias zjistil, že alrian doširoka otevřel oči. Také se zdálo, že pohnul obličejem.
Kněz se široce usmál a posadil se před klec. Celé dopoledne sledoval, jak alrian pomalu začíná hýbat rukama a hlavou. Vypadalo to, že se předklání, jako by si snažil dosáhnout na nohy, stále ještě nad kotníky ukryté v zemi.
Zirkias otevřel klícku a malou lopatkou mu odhrabal hlínu z chodidel.
“Vítej,” řekl a štípl drobnou postavičku do ruky.
Alrian vydal dlouhé zachrčení.
Zirkias chvíli počkal, a pak ho znovu štípl.
Další zachrčení, ruka se nepatrně pohnula. Potom alrian konečně promluvil:
“Algre.”
“Algre,” ozvalo se ze Zirkiovy kapsy.
“Ianrie naite ge liundrezavie nuyte,” řekl alrian.
Kapsa to zopakovala.
Alrian vypadal zmateně. Pomalu otočil hlavu; nejprve napravo, pak nalevo.
“Tinayte.”
“Spal jsem,” přeložila kapsa.
“Tak ty jsi spal?” zeptal se Zirkias.
V kapse se rozzářilo matné červené světlo. “Mde tinaote?”
Alrian zvedl nohu a pokusil se udělat krok. Kněz se poodsunul a rychle přivřel dvířka klece.
“Inkarhat karkatel ingnaete ziat albanuga.”
“Svět se rozevřel na nesprávném místě,” přeložila kapsa.
“To jistě ano,” pokývl hlavou kněz. “Zejména pro tebe.”
Alrian neudržel rovnováhu a přepadl obličejem na stěnu klece. Chvíli bylo ticho, pak se alrian narovnal a zaryčel: “Aje! Deve tua liakarkatiele?!”
“Kde jsou moje děti?” vyšlo z kapsy.
“Děti?” pozdvihl Zirkias obočí. Otočil se ke stanu a vytáhl šest bobulí. “Myslíš tohle?”
Vzduchem šlehl alrianův výkřik:
“AEINEÉ LIAKARKATIELE!”
V kapse zlověstně zapraskalo. Zirkias vhodil bobule do klece.
“Khaáje,” zašeptal alrian, pomalými pohyby je sesbíral a začal je zahrabávat do země.
Zirkias se na to chvíli díval a nakonec vstal a někam odběhl. Asi za deset minut se vrátil s jídlem; to už se alrian hýbal normálně, jeho tělo nebylo ztuhlé ani pohyby toporné.
Kněz jídlo položil do klece a počal klást alrianovi otázky. Ten však odmítl odpovídat – pouze na Zirkia křičel a vyhrožoval mu. Nakonec to kněz vzdal, jen zůstal sedět před klecí a pozoroval.
Odpoledne se alrianův výstup změnil. Začal prosit a škemrat a později také dvakrát předvedl něco, co se zdálo být pláčem. Zirkias se na to díval soucitnýma očima, avšak v hloubi duše mu byl alrianův výstup lhostejný. Věděl, že ať udělá alrian cokoli, nepomůže mu to. Tady byla jeho zahrada a on tu byl pánem. On a Bůh.
K večeru snědl alrian nějaké ovoce a vypil téměř litr vody. Pak se vymočil na zasazené bobule, o nichž tvrdil, že na jaře vyrostou v krásné alriany, v jeho děti.
Jen co zapadlo slunce za obzor, usnul.
Druhý den ho Zirkias vytáhl z klece, přivázal mu na krk obojek a vzal ho na prohlídku zahrady. Talisman, ukrytý v kapse knězova pláště, jim tlumočil.
“Toto je moje zahrada,” začal kněz a pyšně se rozhlédl.
Alrian neodpověděl.
“Je sice menší než většina ostatních,” pokračoval kněz, “ale je jenom moje. Nikdo cizí do ní nechodí a nikdo kromě mě o tobě neví.”
Nikdo kromě bratra Liana, Gabina a knížete regenta – dodal si v duchu.
“Tsss.”
“Mám tě tu již od léta, a tak jsem měl dost času na vysázení stromů a keřů, které rostou ve vašich lesích. Chtěl bych, aby se ti tu líbilo.” Zirkias ukázal na útlé doubky a krušinové a mandarinkové keře.
“Svoje stromy si nechej pro sebe,” vyprskl alrian. “Nepočítej s tím, že tady zůstanu.”
“Zůstaneš, neboť jsi zde zasadil svoje děti.”
“Svoje děti jsem tu jen schoval. Ještě dnes pro mě přiletí letci a odnesou mě pryč.”
“Ale,” protáhl obličej Zirkias, “to je překvapení.” Tón jeho hlasu se změnil. “V takovém případě mou zahradu nebudeš potřebovat.”
Alrian se jen ušklíbl.
“Pak ji tedy zapálím!” Zirkias vytáhl z kapsy neveliký kulatý předmět tmavě okrové barvy. Strhl obal a hodil kouli mezi palkarytrové plamy. Ozval se výbuch a po pokroucených kmíncích se vrhly plameny.
