A´A 2/2

 “Ách, zase kontrola?” protáhla. “Ne, neroztrhala jsem si zubama žíly ani jsem se nepokusila oběsit na rukávu.” Rozhodila holé ruce, neboť věznitelé si nedovolili nechat jí na oděvu ani rukávy ani nohavice. Věděli, že je schopná využít každý, byť jen trochu delší kus látky ke spletení provazu, na kterém by se mohla svépomocně zprovodit ze světa. “Na rozdíl od vás, tupých stvoření bez kouska mozku, mám svůj život ráda…” ještě měla připravenou nějakou další, jako obvykle jedovatou poznámku, ale to už vrhl krátký pohled k demontovaným kamerám v rozích – i bez nářadí byla nadmíru zručný mechanik – a přirazil ji ke zdi.
 “Nepokoušej se bránit, nebo ti zlámu ruce,” zasyčel. “A ty víš, že to dokážu.”
 Ohromeně na něj hleděla, naprosto neschopna slova. “Rozumím, ” odvětila stručně, když se vzpamatovala a byla schopna ze sebe vůbec něco vypravit.
 “Dobře.”
 Zadívala se mu zpříma do očí, zřejmě v nich našla, co hledala. “Věděla jsem to, jsi jeden z nás…”
 “Je mi jedno, co víš nebo ne – pomůžeš mi odsud.”
 “A proč bych to měla dělat?”
 “Protože jsi už jednou utekla, nejsem slepý, protože máš lidské schopnosti cítit a protože oba víme, že tě tak jako tak popraví.”
 “Nemám co ztratit. Chcípnout tady nebo jinde…”
 “Takže…”
 “Dostanu tě do neutrálního pásu, ale pak mě necháš jít.”
 “Nejsi v pozici klást si podmínky.”
 “Ale to ty, příteli, taky ne,” ušklíbla se jedovatě.
 “Můžu tě zabít na místě.”
 “To můžeš, ale ty to neuděláš, protože ty mě potřebuješ.”
 “Takže…”
 V hlubokém zamyšlení přimhouřila oči do uzoučkých štěrbinek. “Nejdřív potřebuju uniformu, taky brašnu technika. Pistole by se hodila, ale radši brokovnici s krátkou hlavní. Budeme potřebovat dost střeliva – minule jsem musela odpravit víc než tři jednotky – počítám, že na nás tentokrát pošlou mnohem víc honicících psů.”
 
 Byl připravený. Sehnal pro ni uniformu A´A nízkého stupně výcviku, víceméně kompletní brašnu technicko-mechanizačních specialistů, dvě pušky, několik granátů a pistoli. Nábojů však měl žalostně málo.
 Jako by velitel cosi tušil, zrovna tento týden ho nechal vystřídat a přeřadit do jiné části věznice. Mnohem podivnější bylo, že jeho nástupcem byl nízko hodnocený člověk, ne A´A jako obvykle. Jak nezvykle se mu tyhle náhodou vytvořené podmínky hodily.
 On sám dnes však dostal rozkaz neopouštět ubikaci. Došlo mu, že se musel prozradit a že je otázkou času, kdy ho nenápadně odvedou na testy. Nemohl projít, to věděl.
 
 Jako had se prosmekl kolem zdi a udeřil muže do zátylku. Stráž se bez hlesu, s očima vyvrácenýma v sloup sesunula na zem. Jako ti předtím, jen teď to bylo o mnoho lehčí, že tenhle byl jen člověkem a neměl skoro dokonalé reflexy A´A.
 Vyťukal číselný kód. Přístup odmítnut, hlásil displej.
 “To ne,” sykl. Zatraceně, vyměnili kód, pomyslel si, když zkoušel jinou kombinaci. Nemůže přeci být tak těžké najít to správné šestičíslí. Modifikovaný mozek běžel na plné obrátky. Přístup odmítnut! Znovu! Přístup odmítnut. Zatraceně, už není čas! Přístup odmítnut.
 Zkusil poslední sled čísel obrátit. Přístup odmítnut!
 Zaměnil osmičku za šestku. Přístup odmítnut. Tentokráte to však trvalo ně zlomek vteřiny déle, zaregistroval to. Je na správné cestě, tím si byl jist. Tak jist, jako že za ocelovými dveřmi ho čeká jeho klíč ke svobodě.
 Vložil šestku na začátek a odebral trojku ze středu. Tiché pípnutí. 611826, přístup povolen.
 Čekala u dveří. “Sakra, kdes byl!?”
 Hodil jí kombinézu a když ze sebe před jeho dosti užaslým zrakem (byl zvyklý na nahá těla ženského pohlaví – A´A neměli pocity a tak muži i ženy neměli ani pocit studu, ani nic jiného, co by jim bránilo chovat se k sobě jako bezpohlavní jedinci – tady ovšem šlo o něco značně jiného) shodila všechno nápadně bílé oblečení a navlékla zamazaný, propocený maskovací oblek, podal jí brašnu a zbraně. S úsměvem zastrčila pistoli za pásek a v ruce potěžkala těžkou pušku. “Uvidíme, jestli s tím ještě umím zacházet.” Přikývl. Zcela se oddal myšlence, že bez ní nemá šanci. Dal jí svou důvěru, prakticky vložil svůj život do jejích rukou. Vykročil na cestu ke svobodě, když překročil práh cely, padl jeho zrak na ležícího strážce Žil. Povrchně dýchal, ale dýchal. Bývalý A´A naklonil hlavu a přemýšlel.
 Za jeho zády se ušklíbla a namířila na něj širokou hlaveň ručnice. Prstem neslyšně obemkla spoušť. Pak se rozmyslela. Nevěděla proč toho blázna hned nezabila… přesto si byla jistá, že své možnosti využije hned, jak budou volní.
 Zastavila se u ležícího vojáka. Muž cosi zamumlal, spíše to znělo jako zakničení; pohnul se. Její průvodce se neměl k činu, jasně zbytečně dlouho se rozmýšlel. Prudce se sehnula a s nechutným křupnutím přeražené kosti člověku zlomila vaz.
 “Proč!? Už nebyl nebezpečný!?” namítl.
 “Každej je nebezpečnej. Eliminovat nebezpečí, to vás přece učili taky. A teď sebou hni!” pobídla ho chladně a ostře.
 V zajateckém komplexu se vyznal lépe než ona. Společně zavraždili několik desítek lidí. Obešlo se to bez zvuku, bez emocí. Plížili se jako stíny, zabíjeli jako démoni noci. Jakmile byli ze stísněné budovy venku, neomylně ho vedla kolem spleti kamer, sledovacích zařízení a detektorů pohybu, které s naprostou jistotou, jakou mohla získat jen dlouholetou praxí právě u jednotek Jihu, během několika vteřin demontovala. Otevřela prastarý podzemní průchod a zmizeli v podzemí. Chodby byly téměř nekonečné, plné pavučin a něčeho, co před válkou snad bývalo potkany, nicméně nyní to bylo velké, šupinaté a útočné. Pobídla ho do běhu, směřovala nekonečnými odbočkami. Pak byli náhle venku.
 Do tváře ho udeřil chladný suchý pouštní vítr a na patře zanechal hořkou chuť písečného prachu. A ještě něco – příchuť svobody.
 
 Dlouhá stopa se táhla přes duny. Nesnažili se ji maskovat – zaprvé věděli, že ji noční bouře spolehlivě smažou tak, jako bez problémů přesouvaly tuny a tuny písku přesypů. Za druhé byli příliš vysílení, aby byli schopni něčeho jiného, než jen automaticky zdolávat jednu vlnu zlatohnědého moře za druhou. Kam mířili? Na východ. Proč?
 Netušil.
 Někde daleko za nimi zůstala pískem zavátá těla jeho bývalých druhů, kteří dostali rozkaz najít je a snad zabít, snad přivést k výslechu.
 Odešel, protože nedovedl zabíjet, přesto ho nutili vraždit dál. Ale copak měl jinou možnost? Tady přežili jen jedni.
 
 Už několik dní se neobjevila žádná jednotka. Nikdo, kdo by je měl přivést a tento rozkaz platil vlastním životem. Nikdo, jehož sporé zásoby vody by mohli využít. Pomalu slábli dehydratací.
 Poušť, kterou uvítal jako bránu ke svobodě, nad nimi pomalu uzavírala svou smrtící náruč. Nadechl se a příliš horký vzduch mu vehnal do plic škrábající prach. Žena se sesunula k zemi.
 
 Konečně otevřela oči. Už měl strach, že se neprobudí. Strach!? Ano, byl to strach, náhlý a syrový… konečně si to mohl přiznat. Měl emoce. Nebyl A´A. Nebyl! Už ne. Bál se o ni. Bál se o ni, protože jí věřil. Protože byla jediná, komu věřit mohl.
 “Ehm… co se, co se stalo?” zasípaly rozpraskané rty. Šepot téměř přeřvalo zavytí ledového nočního větru.
 “Nevím.”
 Usmála se. “Budu… budu tě… muset odnaučit tý spisovný řeči. Nervuje mě to.”
 Opřela se o zeď. Pak se její oči rozšířily údivem. Prudce se zvedla a zakolísala, protože se jí změnou tlaku zatočila hlava. “Kde? Kde to sakra jsme?”
 Posadil se vedle ní, do závětří polozbořeného domu. “Řekl bych, že to bylo město. Jedno z těch, co byla na starých mapách.”
 “Město,” zopakovala, “ale na východ nic takovýho není. Jen pustina a základny S´A.”
 “Město s podzemím a vodou,” trval na svém.
 “Voda!?” téměř vykřikla a chvíli se dusila prachem.
 “Měla bys mi věřit, já ti taky věřím,” řekl prázdně. Ano, on jí věřil. Jeden bezejmenný uprchlík, který věřil druhému.
 Podal jí naplněnou vojenskou láhev. Voda byla špinavá a trochu zahnědlá, to však museli riskovat, chtěli-li přežít. Vypila ji naráz.
 
 “Jaké to je, mít pocity?” zeptal se tiše.
 Vzhlédla od zvířete, které se snažila opéct. Tady v troskách kanalizace se nemuseli bát, že by na sebe světlem upozornili hlídky. “Nevim. Nikdy jsem o tom nepřemejšlela. To musíš posoudit sám.”
 “Jak si se dostala ven, myslím, ze základny?”
 “Em… to už je dost dávno… šlo o transport pro S´A. Byla jsem mezi vzorky pro modifikaci.”
 “Chtěli z tebe udělat kybervojáka?”
 “Řekněme, že se stala malá nehoda. A všichni umřeli…”
 “Počkej, ty jsi…? Vždyť vzorkům pro S´A bývá něco kolem deseti let – pak už jsou příliš staré pro přizpůsobení.”
 “Zabila jsem je.” Zúžila oči. “Všechny. Od tý doby mě hledali. Přežila jsem a pořád hledala způsob, jak se pomstít.”
 Nebyl schopen slova. Už v deseti letech zlikvidovala transport hlídaný nejméně desítkou vojáků, lidi nepočítaje. S touhle ženou si nebylo radno zahrávat.
 “Ty ses už narodila s pocity, mám pravdu?”
 “Ne, to ne. To by mě rovnou zabili. Nemám páru proč, ale změnila jsem se až v sedmi letech. Ty asi taky nemáš ponětí, proč se měníme!?”
 Zavrtěl hlavou a sebral podivně vyhlížející maso. Bylo polosyrové, ale měl hlad.
 
 Pokračovali pouští, protože daleko na východ měly být hory a tam snad nějaké místo, kde by se mohli oba ukrýt.
 Cestovali dál ve dne, neboť noční bouře nebylo radno pokoušet. Museli si zvyknout na pražící slunce a strašlivý horký vzduch. Museli riskovat, že jim voda vydrží. Starý úkryt bouře změnila v jednolitou vlnu písku a štěrku.
 
 Bylo to jako zázrak. Uprostřed pustiny, písku a kamenů se před nimi otevřel výhled na malý ostrůvek zeleně. Jedna z mála přeživších oáz. Na skalách živořila tráva a pár listnatých stromů, tekoucí voda vlévající se do zničeného umělého jezera živila i pár mohutných sudokopytníků s velkýma ušima a tlustými holými ocasy.
 Ani mu nepřišlo divné, když se večer svlékla a začala se mýt. Spíš se pozastavil nad reakcí svého těla. Bezpohlavní vnímání A´A zjevně odeznívalo.
 Díval se na ni, sledoval svalnaté štíhlé tělo, ruce poznamenané jizvami. Tetování A´A na krku. Mizící modřinu na boku, kterou jí přivodil, když se v poušti téměř šílení porvali o poslední vodu. Popáleninu od radiace…
 Náhle mu to došlo!
 “Poslouchej, ty jsi přišla do styku s radiací? Myslím s velkou dávkou?!” Zavolal na ni. Zdálo se, že jí jeho nepokryté pozorování vadí. Otočila se.
 “Když tak o tom mluvíš… jo, když jsem byla malá.”
 “To je ono!”
 “Co?” vzala bundu uniformy a nad zápachem pokrčila nos.
 “Radiace. Máme v mozku nějakou blokaci, něco, co odstraňuje naše pocity – u MiRy… u jednoho vojáka z mé jednotky… to bylo podobné. Všichni jsme přišli do styku s radiací. Velitel byl člověk a nepřežil to. Všechny čtyři ostatní později popravili. Musí to být nějaký specifický druh rakoviny, který nám obnovuje zakrnělé části mozku. To je ono, radiace! Způsobuje to silná dávka radiace!”
 “Tak radiace…” zašeptala pro sebe a zdálo se, že se maličko usmála. Jen si nebyl jist, zda ten úsměv nebyl zcela lidsky zlý.
 
 “Myslíš, že bychom pomocí radiace mohli změnit víc A´A v lidi?” zeptal se. Nadešel další večer, ale tady se bouří bát nemuseli. Bylo výhodnější odpočinout si tady, než později nabírat síly krátkým spánkem na holém studeném písku. Zároveň mohli velmi podrobně probrat reálnou možnost, kterou objevil. Radiace lidi mutovala a zabíjela, vojákům A´A pomáhala stávat se lidmi.
 “Nemám ponětí. Ale proč to dělat? Nejsou nešťastní, válčení je jejich život. Jsou od toho, aby zabíjeli. A frakce by bez nich nemohly existovat.”
 Tenhle názor ho dost překvapil. Nestihl však odpovědět. Zaregistroval pohyb vpravo a uskočil právě, když se do jeho místa zabořila střela.
 “Vzdej se, vojáku. Není naším úkolem tě zabít. Budeš doveden zpět a podroben léčbě.” Už jen ta korektní řeč ho ujistila, že jde o A´A. Začal další boj!

 Rychle se kryl. Kůru stromu servala série výstřelů.
 Vytáhl pistoli. Jednoho z nich dostal, druhého měl na mušce, když ticho noci prořízl výkřik. Otočil se. Dostali ji. Vysoký člověk jí držel revolver u spánku.
 “22/9 vzdej se. Jinak ji odrovnám a buď si jistej, že vím, že máš pocity. Udělám to tak, abys to pěkně viděl. Co ty na to?!”
 Chvíli bojoval sám se sebou. Proč? Mohl ji tam nechat. Vzdát se bylo nelogické, znamenalo to jít na smrt. Znamenalo to smrt pro oba.
 “Jestli vylezeš, zastřelej tě! Vypadni odsud, zatraceně!” zaječela na něj rozzuřeně. Člověk ji surově udeřil pažbou do tváře. Při tom však na okamžik vzdálil zbraň od její hlavy. Využila šance. Kopla ho mezi nohy a vykloubila mu ruku v zápěstí. Zařval bolestí. Vrazila mu koleno do žaludku a rozběhla se pryč. Přes očekávání člověk nevystřelil. Jen rozzuřený a zkroucený, s rukama přitisknutýma na břiše, sledoval, jak se schovává.
 A´A jen sledoval. Viděl ji, jak míří k němu. Vtiskla se zády do prohlubně skály.
 “Proč sem?”
 “Protože si nebudou myslet, že bych byla tak pitomá a běžela k tobě, když tě chtěj odstřelit.” Zadívala se mu do očí. “Podívej, věřím ti, tak mě nezklam. A potřebuju tě, nenech se zabít. Už jsem si na tebe zvykla, jasný?!”
 “Já taky,” přikývl. A zaplavil ho jakýsi podivný pocit, snad přátelství. Každopádně to bylo silné.
 Seběhlo se to však jinak, než předpokládala. Oni se prostě rozhodli zabít i ji.

 Uskočil před několika útoky, zlikvidoval tři A´A. Ona dostala toho, co se pokusil o útok z nechráněné strany. Ušklíbla se a hodila mu lepší zbraň. Chytil ji a vzal na mušku vojáka, který se neslyšně plížil mezi balvany. Pak se to stalo: Jako ve zpomaleném filmu sledoval muže, který mířil na jeho společnici. Rozeznával prst na spoušti a střelu.
 “Pozor!”
 Bez rozmýšlení skočil.
 Jeho hrudník zasáhl projektil a ochromující, ostrá bolest mu vzala možnost myslet. V zoufalosti raněného zvířete se ohlédl po ženě. Nelogicky mu záleželo, aby ona byla  v bezpečí. Pak mu oči zastřela rudá mlha. Zachraň se! Uteč! Nesmí to být zbytečné. Alespoň jeden musí přežít…
 
 Píp, píp, píp… Co je to za zvuk?
 Pootevřel oči a pomaličku si zvykal na oslepující bílé světlo. Místo zapáchalo desinfekcí. Celý hrudník měl v jednom ohni. Pokusil se pohnout rukou; nešlo to.
 “… radiací.” Zaslechl známý hlas. Probral se z otupělosti. Po chvilce se šedý závoj na mysli vytratil a on byl schopen vnímat. Uvědomil si, že jeho ruce i nohy jsou uzavřeny v titanových poutech a přichyceny k lůžku.
 Krk i část hrudi měl zafačované.
 Ale byla tam ona! Zřejmě ho dostala do bezpečí. Ona mu oplatila to, že ji tehdy, když omdlela vysílením v poušti, odtáhl do bezpečí ruin města!!! Pouta jsou tu zřejmě proto, aby si v bezvědomí neublížil prudkým pohybem. Zaplavil ho pocit vděčnosti.
 “Díky…” zašeptal.
 Padl na něj její stín. Všiml si, že je oděna v lékařský plášť. Něco mu nesedělo…
 “Už se probral,” informovala kohosi za sebou.
 “Díky za záchranu…” zašeptal v domnění, že ho neslyšela.
 “Mě neděkuj. Nemusel jsi přede mě skákat, ty blázne. Chtěli jsme tě živýho.”
 “Cože…?”
 Medik se nad něj naklonil. Připadal mu povědomý. Všechno mu připadalo povědomé.
 “Takže radiace, eh?” Z hadičky v předloktí odebral zmatenému muži trochu krve a vsunul ji do jakéhosi přístrojku. “Máš pravdu. Změnilo ho to. Zatracená rakovina. To nás nikdy nenapadlo, dobrá práce, Kashro.”
 “Co já?! Vyžvanil to sám.”
 Byl šokován. Co se děje? Proč? Tak zmaten… tak zděšen náhlým poznáním. Ona ho nezachránila. Ona ho dostala zpátky. Ona ho obětovala za svoji záchranu. Vyměnila ho za sebe. Podvedla ho! Podvedla. Vrátila ho Jihu!
 “Jak jsi mě mohla obětovat za svou volnost? Proč? Já ti věřil!” zasípal, utápějíce se v beznaději a zradě.
 “Obětovat?” Dřepla si vedle něj. “Kdepak, chlapče, splnila jsem svůj úkol.” Ironicky se zasmála. “Jen jsem se řídila rozkazy.”
 “Jak…?”
 “Žádnýmu z nich netrvalo tak dlouho, než se rozhejbali k tomu, aby se pokusili o útěk. Ale zase jsi byl první, kdo na to přišel…”
 “To všechno byla jen past? Od začátku?” Uvědomoval si to. Příliš okaté naznačování toho, že ho odvedou na testy, přílišnou jednoduchost při útěku, přežití v poušti. Její utkvělá myšlenka, že musí jít na východ… všechno teď dávalo smysl.
 “To víš, příteli, potřebovali jsme to zjistit.”
 “Co? Co je tak důležité, abys zradila přítele!?”
 Lékař se postavil za ženu. “Máte se hlásit u velitele, madam. Postarám se o něj.”
 “Počkej chvíli. Má právo vědět, o co šlo.”
 “Jak si přejete, madam.” Medik odešel. “Ale on už žádná práva nemá,” mumlal si při tom.
 Bývalý A´A zvedl hlavu. “Proč jsi mě zradila? Já ti věřil… kdo… kdo…?” Nějak nebyl schopen kontrolovat svou řeč. Šok, uvědomil si. Psychický otřes. Totéž ochromení, které mohl kdysi pozorovat na lidských vojácích, sledujících A´A při krvavých misích… lidská slabost… hnus. Všechno, co normální A´A nikdy nepoznali a co je nemohlo nijak ohrozit.
 “Kdo jsem? Velitelka výzkumného oddílu. Psychologická divize.”
 “Takže to všechno byly lži?” Bolest ho otupovala.
 “Ne,” téměř hořce se usmála. “Trocha pravdy tam byla. Ale potřebovali jsme vědět, co způsobuje u našich A´A neschopnost k boji.”
 “Emoce nejsou chyba, sama jsi mi to řekla.”
 “Řekla jsem spoustu věcí.”
 “Takže co jsi, člověk nebo A´A?”
 Zbledla. “Člověk.” Odvětila prudce. Až příliš prudce, jako by tomu sama nevěřila. Mohl by člověk přežít tolik radiace, kterou připomínaly její jizvy? Ne, křičelo jeho vědomí. Nepřežila by to!
 “Co teď? Co se mnou bude?!”
 Pohlédla na něj. “Potřebovali jsme zjistit, co je příčinou emocionálních výkyvů.” Všiml si, že pomalu přechází do spisovného vyjadřování lidí na základnách. “Byl jsi jedinej, kdo přišel na to, že je za tím radiace. Konečně víme, který… které jedince máme kontrolovat.” Odmlčela se. “A odstraňovat.”
 “Zabíjet? A´A mají stejné právo na život jako ostatní lidé. Jsme z jedné rasy. To ty jsi mě to učila.”
 “Jo, to jsme. Ze základu, geneticky ano. Nicméně A´A jsou modifikováni v preembryonálním stavu. Speciální chemikálie zablokuje tu část ještě neexistujícího mozku, kde jsou emoce. Naopak však zdokonalí smysly. Je to složitá a nebezpečná procedura. Než byl vyšlechtěn ten geneticky správný druh vojáků A´A, vznikla spousta zrůd. A pak lidé přišli na to, že se můžete množit mezi sebou. Příbuzenské, tedy těsné příbuzenské křížení u A´A nepůsobí žádné problémy. Začali A´A prostě jednoduše pěstovat. Jak sám víš, každý A´A poslouchá rozkaz, jakýkoliv rozkaz…” zasmála se vlastní dvojsmyslné poznámce. “Pak už to bylo snadný. Jen specialisti se ještě vytváří starým způsobem. Tam je třeba izolovat a zapouzdřit určitou skupinu genomů, které určujou… ehm, určují právě onu vyžadovanou část budoucího mozku a rozšíří ji na úkor emočního centra. Jakmile máme embryo, už to jde jednoduše. Pak přijde dělení, množení – dost nechutná procedura, řekla bych.”
 “Proč nesmíme mít emoce?” Samotného ho zaráželo, že je schopen se ptát. Rostl v něm strach.
 “Protože pak nejste dokonalé stroje na vraždění. A ty my právě potřebujeme. Lidé jsou teď slabí. Ta radiace, jedovatej vzduch, písečný bouře, slunce, který v přílišný dávce pomalu zabíjí…  Kdyby si to A´A uvědomili, bez problémů by je zlikvidovali.” Odvrátila se. “A po poslední válce si to nemůžou dovolit riskovat. Tři čtvrtiny světa jsou v ruinách, většina populace mrtvá. Jen silní a A´A se přizpůsobili. A frakce se chopily příležitosti. My musíme žít. A musíme vládnout svému území. Nehledě na to, že jen u našich A´A se projevila tahle… ehm, příhoda s pocity. Stali bychom se snadným cílem ostatních frakcí. Těch, které nedopustily, aby jejich válečníky ovládla slabost.”
 “Mohli bychom koexistovat. A´A s emocemi jsou přeci lidé.”
 “Ne, A´A s emocemi jsou silnější a odolnější než lidé. Mají dokonalejší smysly a žijí déle.”
 “Mohli bychom žít společně. Svět je velký, zvláště teď, po válce.” Divil se, jak jasnou mysl má. Věděl, že prohrál – snad proto. Když má zemřít, chtěl alespoň znát pravdu.
 “Slyšel jsi už někdy o Římu?” Otázala se pobaveně. “Menšina vyvolených ovládala armády otroků. Ber to tak, že my jsme novodobý Řím. A nemůžeme si dovolit vzpouru nevolníků, jako tomu bylo tehdy. A´A, kteří by měli v čele správného jedince, by ovládli svět…” až nebezpečně si s tou myšlenkou pohrávala. Poznal to z jejího výrazu.
 Pomalu mu vše docházelo. Kousky skládanky zapadaly do sebe.
 “Ale na základně… i v poušti… zabíjela jsi A´A i lidi!”
 “Měla jsem  k tomu povolení. Užít jakékoliv prostředky, abys mi uvěřil. Velitelům moc záleží na tom, aby věděli, co působí selhání.”
 Chvíli nebyl schopen slova.
 “A co teď bude se mnou?”
 “Chtějí tě pro výstrahu umučit, ale já jsem si na tebe zvykla. Mám tě docela ráda, víš.” Nevěděl, zda jde o ironii nebo o pravdu. Nevěděl, čemu věřit. Už předtím měla dosti černý humor.
 “Ber to jako dárek na rozloučenou. Vlastně jsi mi moc pomohl…” řekla tak chladně, až ho zamrazilo. Byl to jen krutý žert, to předtím.
 “Jmenuješ se Kashra, že? Jaké to je, mít jméno?” zeptal se, přestože odpověď nečekal. On věděl, co se chystá udělat! Kupodivu se však nebál, jednoduše se odevzdal osudu.
 Přidržela jeho ruku a do tepny vtlačila tekutinu ze stříkačky. Zatočila se mu hlava. Jed, uvědomil si.
 “Uspokojující, lepší, než být jen číslo.” Odpověděla lhostejně.
 Spolu s vědomím odplouval i jeho život. Byl náhle tak unavený. Slabý, ospalý. Mozkem proběhla poslední myšlenka – Ona je A´A. Ona přežila radiaci. Ona má pocity… ona dělá, že je člověkem…proč… Proč?
 Pak se vše rozpilo. Usnul. Zapomněl dýchat.
 
 “Musel u sebe mít jed,” znechuceně pronesla Kashra.
 Velitel stiskl rty. “Ruší to moje plány. Měl být popraven pro výstrahu.”
 “Je mi líto, pane.” Odmlčela se. “Ale pochybuji, že by na základně byli nějací další… slabí jedinci… na které by měla jeho poprava nějaký vliv. Koneckonců A´A nejsou a nikdy nebyli víc než tupé stroje…”
 “Máte alespoň výsledky testů? Říkal pravdu?”
 Kashra podala desky. “Ano, pane, radiace vskutku zabrání, abychom  v budoucnu měli problémy s… eh, touto verzí nevyhovujících vojáků.”
 Muž spokojeně pročetl dokumenty. Bylo jí jasné, že ji opět nechá jednat.
 “Jen všichni musí dostat dost velkou dávku…” dodala nahlas a zády k němu se ironicky ušklíbla. Dostatečně velkou dávku!

KONEC