Jsou to jen bojující mašiny nebo vojáci schopní i emocionálního projevu? Opravdoví lidé nebo jen vyšlechtěná zvířata na jatkách válečné fronty? To se dozvíte v povídce A´A!
Zvednul ruku a prohlížel si škrábanec, který mu tam zanechaly její nehty.
“Rozkazy jsou splněny, vracíme se!” slyšel hlas velitele. Zvedl se a automaticky následoval ostatní.
Její plavé vlasy pomalu špinil vítr, co hnal prach do šarlatové skvrny, která se pod ní rozlévala a pomaličku vsakovala do téměř bílého písku.
Posadil se na úzkou lavici přepravního letounu a bezděky poslouchal pravidelné zvuky vydávané rotorem. Seděli bez hnutí, ruce složené v klíně, dlaně složené na zbraních. Už po tolikáté, že nestálo za to to počítat. Bezděky vyhlédl ven přes zaprášené okénko. Už nebyla vidět. Nikdo z nich již nebyl vidět. A přeci tam byli. Brzy je někdo najde a jediné, co si řekne, bude, že tu byli A´A. Ale co na tom záleželo? Co na tom mohlo záležet někomu, kdo neměl pocity?
Vyšli stejně klidně, jako když před misí nastupovali. Šestnáct nohou našlapovalo ve stejném rytmu, osm párů očí nezúčastněně hledělo na spokojeného muže, který je čekal. Pak se paty srazily a ruce vylétly v pozdravu. Stará známá rutina.
“Mise splněna, nikdo nepřežil,” hlásil velitel, poté co postoupil o dva kroky před jednotku.
Muž pokýval hlavou: “Dobře. Pohov!”
Osm těl se uvolnilo a ruce klesly podél boků.
“Dobrá práce,” řekl. Jako by to něco znamenalo!
Když je propustil, zamířili do ubytovny. Jediné, co teď chtěl bylo zbavit se potu a karmínové příchuti krve.
Poté co na něj přišla řada, vklouzl i on do sprchy a nechal silný proud vody dopadat na své unavené nahé tělo. Krev, pot, špína i prach mizely v odpadu. Mýdlo tvořilo bohatou pěnu, která uvolňovala napjaté svaly. Ten den byl namáhavý – to byl jediný pohled, který na věc měl. Nepomyslel si: Povraždili jsme dvacet lidí, neseme vinu. Lítost? To bylo něco, co neznal ani jeden z nich. Soucit? Jak může mít někdo bez emocí soucit? Ani si na ní nevzpomněl. Prosila. Ona prosila o svůj život. Nepřestávala plakat strachem, ani když ji podřezával hrdlo. Bylo tak bílé…
Vysušil přerůstající vlasy, navlékl na sebe čistou uniformu. Pak jeho pohled padl na prázdnou lahvičku od šampónu. Natáhl se, zmačkal ji mezi prsty a hodil do koše na odpadky v rohu. Trefil se. No a co? Věděl, že je ve všem pořád stejně dobrý, ale nic to pro něj neznamenalo – nanejvýš, pokud by se jeho schopnosti staly nevyhovujícími, strávil by několik dní v tělocvičně, omezil by spánek a trénoval, dokud by výsledky nebyly opět uspokojivé. Úkoly však zatím plnil dobře, nebyl důvod pro nějakou zbytečnou námahu.
V ubytovně hodil zbytek oblečení vedle kavalce a rozhlédl se. MiRa spala – v duchu to ohodnotil jako nedostatek výdrže. Natáhl se na tvrdou matraci a zavřel oči. Svalnatou paží si podložil hlavu. Velitel jistě píše hlášení. Nebyla žádná zvědavost, která by ho nutila jít a zjistit, zda-li se plete či ne.
Přemýšlel, jak dlouho může trvat, než znova nasednou do vrtulníku a budou provádět řezničinu, na kterou neměli normální vojáci žaludek.
Zvuk jej vytrhl ze spánku. Prudce se posadil. MiRa seděla na posteli a zírala do tmy.
“Děje se něco?” poněkud prázdně se zeptal. Že by útok, o kterém neměl ponětí? Cvičení? Noční mise? Poplach? Zaspal? Klidně procházel možnosti.
“Dneska to byla opravdová řezničina,” řekla tím svým divným hlasem prostým zabarvení. Hlasem A´A, jenž přesto dnes zněl nějak nezvykle.
“Mise jako mise, jsme tu od toho,” odvětil a lhostejně se opět položil.
“Nemají na to žaludek? Tak proč je zaměstnávají? Proč jsou lidé důležitější než my?”
“Mají emoce, zřejmě je to taky potřebné.”
“A proč my je tedy nemáme?”
“Protože jsme A´A.”
“Ale má to nějaký důvod? Myslím, jestli…” přemýšlela nahlas. Tohle bylo divné. Nikdy se nikdo z nich takto neptal.
“O co jde?”
“Jsem A´A?”
“Všichni jsme A´A.”
“Můžeme zemřít jako oni?”
“Ano. Záleží na tom?”
Místo odpovědi přišla další otázka: “Co je smrt?”
“Jak to mám vědět? To přeci není důležité.”
“Proč ne?”
“Protože jsme A´A. Na nás nezáleží.” Zvedl hlavu. “Chováš se divně.”
“Mám strach…” řekla.
“Strach?”
Posadila se na okraj kavalce a nohy spustila na podlahu. “Od úkolu před deseti týdny. Je to stále horší. Když jsem dneska odstraňovala svědky, udělalo se mi zle. Málem jsem to nedovedla do konce.”
“Zajdi za doktorem.”
“Byla jsem tam předtím, když jsem se dostala do té radioaktivní zóny. Moje kůže už je v pořádku. Jen se cítím divně, když mám zabíjet.”
Lehl si a nechal ji mluvit. Myslela si, že poslouchá – mylná domněnka. Něco s ní není v pořádku, ať si dojde za doktorem. Věděl, že on se musí vyspat, jinak zítra nebude schopen absolvovat rozšiřující trénink a zvýšit svou hodnost. Ale proč vlastně? Protože to byla rutina! Všichni si zvyšovali šarži – on musel taky. Bylo mu to vlastně jedno.
“…nejsme tupá zvířata…” zaslechl ji a tahle slova ho opět probrala z polospánku.
“Zítra si dle plánu musíme zvýšit hodnosti,” podotkl bezcitně, “jdi si lehnout.”
“Poslouchal jsi mě vůbec?”
“Záleží na tom?”
“Záleží!” vyhrkla, ale to už ji opět ignoroval a upadl do spánku. Do bezesného hlubokého spánku. Do prázdného spánku všech A´A, vojáků bez emocí…
Další ráno viděl její lůžko prázdné. Na snídani se taky neobjevila. Když jim vysvětlovali nové techniky boje muže proti muži, nebyla mezi přísedícími. Když ho potom poslali na ošetřovnu s tržnou ránou nad okem, viděl, že všechna lůžka jsou prázdná. Nijak ho to nezneklidňovalo. Proč taky?! Neměl žádný rozkaz, aby se o to zajímal – nic mu do toho nebylo.
Pak večer si na jejím místě věci strojově vybalil mladý adept A´A.
Dny míjely hlemýždím tempem, při němž byl jeho čas rozdělen mezi trénink, školení, taktiku, praktické simulace a ovládání vrtulníku, který mu vybrali jako specializaci. A MiRa? Ani na ni nevzpomněl; nemělo to přeci žádnou důležitost.
“Všichni příslušníci A´A 6 s hodností vyšší než 8, ať se neprodleně hlásí u hangáru. Opakuji…” linulo se z rozhlasu. Prudce se zvedl, chytil bundu uniformy a vyběhl ven.
Postavil se do řady lemující podlouhlou stranu dlouhého hangáru.
“Vaši velící budou mít přesné pokyny,” dokončil svou krátkou řeč generál.
Nižší důstojníci vydávali nové zbraně a neprůstřelné vesty; voják za vojákem mizeli v těsných prostorech přepravních vrtulníků. Zase. Kam asi? Pro koho? Co za špinavou práci jim předhodí?
Vrhl se na zem a dýka prolétla nad jeho hlavou. Blesková reakce mu právě zachránila život. Viděl, že jeho partner nebyl dost rychlý. Se zachroptěním se skácel na zem, přičemž se z jeho proříznuté tepny valila krev a cákala na zelenomodrou kombinézu. V křeči ještě natáhl ruku a strnule sevřenými prsty vytrhl pojistku z granátu. Měl akorát dostatek síly, aby okrouhlou věc hodil a padl do špíny cesty. Exploze poslala protivníka na velmi dlouho u cestu…
Ještě nebyl jeho čas, přední jednotky čistily cestu a on jen přihlížel. S chladným soustředěním přejel po spoušti. Kdyby vystřelil, mohl svému druhovi zachránit život, ale rozkaz zněl neplýtvat střelami se sedativem. Poprvé v celé “kariéře” nebylo cílem mise zabít; teď chtěli vysoce postaveného velitele živého. Sehnul se a z mrtvého těla zvedl zbývající granát. Na okamžik ho napadlo, že by měl mrtvého odtáhnout někam, kde nebude ležet v dráze obrněným vozidlům, jenž měla za okamžik právě touto cestou dorazit, ale pak si to rozmyslel. Zhodnotil to jako ztrátu času. Tělo stejně podlehne zkáze. Co záleží na tom, zda pod koly těžkých dopravních strojů či přirozenou biologickou cestou…
Ve cloně kouře, výkřiků a střelby se vplížil do budovy. Sevřel pušku oběma rukama a obezřetně se sunul chodbou. Prvnímu z mužů zlomil vaz; když ho druhý napadl, okamžitě tasil nůž. Překročil mrtvolu, jejíž střeva se v provazcích kroutila přes dva schody a pokračoval dál, klidný a naprosto soustředěný. Žádná emoce, která by mu mohla kalit úsudek, žádný odpor nad tím, co bylo jeho celoživotní prací… nic.
A´A zatím zcela zlikvidovali obranu a zbývající muže, kteří se teď naivně vzdávali popravovali jednoho po druhém. Nenechat svědky, tak zněl rozkaz. Nenechat svědky – nikdo nesmí přežít. Rozkaz… ten se musí plnit i ze cenu vlastní existence. Byli přece A´A a ti jsou postradatelní. A´A jsou nahraditelní. A přeci byli tak důležití.
Otevřel dveře a ihned vzal oba muže v místnosti na mušku. Zvedali ruce na znamení, že se vzdávají. Jako gesto souhlasu sklopil pušku. Nechtěl riskovat, že by musel plýtvat střelou s otupujícím prostředkem. Na vyděšených lidských tvářích se mihlo cosi jako záblesk naděje… Bláhovci, nevšimli si, že vytahuje krátkou pistoli z pouzdra za páskem na zádech. Třeskly dva přesné výstřely a oni už ani nehlesli. Ještě jedny dveře a podle plánů by měl dorazit do místnosti s vrchním velitelem téhle bezvýznamné rezistentní organizace. Ovšem byla-li tak bezvýznamná, proč tolik záleželo na jejím veliteli?
Zkontroloval hlaveň, ještě jednou prověřil, že se střely nachází na svých místech a že je zbraň odjištěná. Vzal za kliku, prudce dveře rozevřel a ihned se kryl.
Žena?! Nikdo neřekl, že tím velitelem je žena – ale co! Úkol je úkol a on své úkoly plnil vždy dobře. Jaký význam mělo, zda má dostat ženu nebo muže? Ale stejně, když na ni mířil, měl divný pocit okolo žaludku. Jako by s ní něco bylo v nepořádku. Ano, byla příliš klidná, příliš odevzdaná, příliš… alespoň na člověka.
Neprosila, ani se nesložila s nervy. Když si její bezvládné tělo hrubě přehodil přes rameno a odnesl ji do vrtulníku, poznal proč. Kdyby byl člověk, to poznání by mu vyrazilo dech…
Drhl se už téměř půl hodiny, ale pocitu, že má všude krev, se nemohl zbavit. Uplynulo teprve několik dní od poslední opravdu náročné (tedy více než brutální) mise. Zabíjet ty ženy bylo zbytečné… Jeptišky z dávno zapomenutého kláštera, věřící ve své naivní poselství míru a lásky k bližnímu – jakou hrozbou mohly být? Ale přesto po atentátu na muže, kterému poskytly azyl, musely zemřít. Poskytnout ochranu nepříteli byl zločin a ten muž, ten starý muž byl otcem nynějšího velitele východních A´A. Byla to jejich vina, věděly přeci, že nenahlásit polohu zajatce je hrdelní zločin. Budova byla vyhlazena do základů a srovnána se zemí. Tolik krve. Ten divný pocit kolem žaludku, jehož se nemohl zbavit, stále sílil. Pohled na krev, vnitřnosti, podřezaná hrdla a ruce křečovitě zkroucené v posledním gestu, v posledním marném pokusu zachytit unikající život. Nutnost dívat se na mrtvé druhy. Bylo toho příliš, ale nemohl si dovolit jít za lékařem. Kdyby to zjistili, mohl by dopadnout jako… Co s MiRou vlastně udělali? Kde byla? Popravili ji? A´A je postradatelný – nebo ji opravdu jen přeložili? Jak si to měl vysvětlovat?
Zvědavost? Touha znát pravdu? Tohle jsou přeci předzvěsti emocí… a ty on neměl. A´A nemají emoce! Přesto plnil úkoly dál, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Dny se změnily v krvavé peklo, večery naplnilo zvažování vlastní viny. Pomaličku si začal uvědomovat, že se stává nevyhovujícím. Začínal se obávat budoucnosti.
MiRa to přeci říkala a on ji neposlouchal. A´A nemá emoce – ale byl ještě A´A? Jsem A´A? Mohu zemřít? Co je smrt? Co bude potom? … Mám strach…
Nesl nějaké dokumenty do lékařské části. Otevřel dveře do ošetřovny. Nikdo nebyl přítomen. Složil hromadu papírů na nízký stůl a chystal se odejít. Jeho vysoce citlivý sluch však zaujal podivný zvuk. Znělo to ode dveří, na kterých srozumitelný symbol hlásal Zákaz vstupu. Zákaz – tohle slovo je pro A´A zákon.
Pravidelné rytmické pípání, píp, píp, píp… pomalu šel po zvuku a za stolem našel tlačítko, jež stiskl. Proč jen to udělal? Žádný A´A by si nic takového nedovolil, tohle bylo území lékařů, nikdo z vojáků zde neměl žádná práva, kromě služeb, které tu občas z nutnosti vykonávali. S tichým bzukotem se odblokovaly (pro A´A věčně zavřené) dveře. Vešel, vedla ho směsice zvědavosti, kterou nikdy předtím nepoznal, a obavy. Píp, píp, píp…
Ležela na bílém lůžku bez pokrývky, téměř nahá, napojená na desítky přístrojů. Po jedné z obrazovek létala klikatá čára a právě tento přístroj vydával ono pípání. Pootevřela opuchlá víčka. Na tváři měla velkou podlitinu, ret roztrhlý.
“Devítko…?”
Ani nevěděl, co ho k tomu přivedlo, co ho dovedlo k tomu, aby zareagoval na oslovení, které nebylo ničím jiným, než nepřesnou a zkomolenou interpretací jeho identifikačního čísla. “Já. Co je s tebou?”
“Zbili mě…” zašeptala a čára na displeji zakmitala rychleji. “Můžou si se mnou dělat, co chtějí. Už nejsem A´A.”
“Jsme A´A až do smrti… není možné, abys přestala být…”
“Je. Je to možné. Začala jsem vnímat. Bylo to divné, takový divný pocit u žaludku. Už je to pryč. Přivedli mě sem, snímali různými přístroji a pak rozhodli, že už nejsem A´A. Nejdřív mě zbili, pak zas napojili na tahle věci. Píchli mi něco do žíly.” Křivka se míhala v rychlých sledech kopců a proláklin. Oči měly rozšířené panenky, bylo jasné, že takto sdílná je vlivem drog. V místě nejsilnějších artérií na obou pažích černaly poměrně staré temně fialové modřiny. Musel myslet na své vlastní problémy s pocity, které se zdály existovat, přestože by neměly. Na pocit, když mu prsty smáčela krev a když se díval, jak jeho partnera roztrhala mina. Lidské pocity – ty nepatřily k podstatě A´A.
“A´A nejsou jiní, než ostatní lidé,” řekla s námahou a kmitání se stále zrychlovalo. “Jestli se někdy začneš lišit, uteč! Nikomu to nesmíš svěřit, nebo dopadneš jako já. Ale proč ti to vlastně říkám… proč ti to vlastně říkám…?”
Zavřela oči a upadla do bezvědomí. Nejsme jiní? Ale my jsme A´A. Jsme jiní, nemáme emoce, jsme určeni k boji proti nepřátelům svých… Svých pánů?
Ráno je vytáhli na dvůr. Poté, co tak spěšně opustil místnost s vojákem MiRou, byl málem přistižen a poprvé v životě zalhal. A´A nikdy nelžou, proto mu to prošlo. Přesto celou noc probděl myšlenkami o rase A´A. Opravdu nebyli jiní? Nesmysl. MiRa musela zešílet v důsledku zranění. Ale kdo jí je způsobil? Kdo ji tak zřídil?
O co větší byl jeho údiv, když viděl, jak ji vedou přes dvůr ke zdi. Nastoupila popravčí četa. Ale ona přeci nebyla zajatec, který už není třeba… MiRa je A´A!
Táhla za sebou nohy tak, že ji museli podpírat, přesto ji nemilosrdně vlekli v té zdi, kde se ještě nyní – po pravidelném čištění – rýsovaly v dírách po kulkách stopy zaschlé krve. Tmavé, zaschlé krve kdysi živých bytostí.
Velitel se postavil před dvojici lidských kadetů, kteří ženu podpírali.
“Budete svědky popravy nebezpečného zrádce našich vlastních řad. Tato A´A zradila velitelství a spikla se s nepřítelem. Její deviantní a nepřirozené sklony však byly včas odhaleny, dříve, než stačila rozesít lži mezi nás, A´A. Proto zde bude exekuována pro výstrahu všem dalším zrádcům, kteří by mohli být přítomni.”
Žaludek se mu stáhl, ale on bez cuknutí sledoval. Nemohl se pohnout, nemohl udělat nic, čím by jí pomohl. Ale proč? MiRa byla zrádce… špinavý zrádce. Byla šílená… Ne! Mluvila pravdu. A´A mohli žít i mimo kasárny, ta zajatkyně to potvrzovala. MiRo, kdo má pravdu a kdo je ten zrádce?! Co tak strašného jsi provedla, aby museli lhát o důvodu tvé popravy?! Jak jen jsi mohla zradit Jih. Jak?
Postavila se ke zdi, kam ji zavedli.
“Jsem A´A,” začala a popravčí četa vytáhla pušky. Pokovované pažby se leskly na slunci pouště, kde byla základna umístěna. “Ale zároveň jsem člověk! Všichni jsme lidé, nejsme jiní… jsme…”
Muži a jedna žena zaklekli a zacílili.
“Poslouchejte mě!” Mluvila k zástupům lhostejných bytostí všeho věku i pohlaví. Poslouchal ji jen jeden – rvalo mu to nervy víc než všechny vraždy kdy předtím. Proč!?! Proč se stále snažíš, i když víš, co tě čeká. I když víš, že nejde o žádnou hru. Ty přeci znáš zákony! Pro nás jsou zákony tvrdší, porušení kteréhokoliv z nich se rovná smrti. To přeci víš! Víme to všichni. Víme to!!!
Ale takovéto smrti!? Vždycky se přeci popravovalo tajně a jedem… ne veřejně. Proč tě popravují jako člověka? Proč!?!
“Nejsem zrádce, to oni nás zradili, když nám určili osud vrahů. A´A nejsou narozeni jako zabijáci bez emocí, jsme lidé, které jiní lidé znetvořili… To oni sami mi to řekli, když zjistili, že už nejsem jedna z vás. Řekli, že stejně nikdo neuvěří… ale já vím… vím, že… že…”
Polkla, když se zadívala do hlavní.
Ani jedna z rukou se nezachvěla. Lhostejné oči ji sledovaly přes kříže hledáčků. Náhle dostala nesnesitelný strach, viděl, jak se jí roztřásla kolena i ruce. Začala plakat.
Jedna z žen, ta s kybernetickou paží, s níž se zúčastnil nejedné mise, zbledla a nervózně sebou zaškubala. Nervózně!? Ne, to není možné – A´A necítí nervozitu.
“Vím, že jsou tu takoví… takoví, jako já. Je možnost, jak se vrátit do lidské podstaty… dostat zpátky své …”
Už nedomluvila. Patnáct výstřelů třesklo, stěna se zbarvila do ruda a rozervané tělo se sesunulo na beton zavátý pískem.
Vydržel stupidní řeč velitele o poslání A´A, pak se vrátil do kasáren, kde půl hodiny v kuse zvracel.
Vytrhl se o život žebrajícímu mladíkovi a vystřelil. Měkké maso mužova břicha se proměnilo v krvavý chuchvalec. Zachroptěl, z úst vychrchlal krev a sesul se k jeho okovaným botám.
Myslel, že se složí sám. Udělalo se mu tak zle; měl pocit, že v dávivé křeči vyzvrací vlastní žaludek. Vedlejší muž si toho všiml. Byly vydány rozkazy, aby byly hlášeny veškeré podezřelé změny v chování příslušníků vraždících jednotek. Velitelství se zřejmě bálo. Ale čeho? Proč by se lidé měli obávat A´A. Proč?
“Nezvyklé chování, na A´A.” pozvedl voják obočí.
“V pořádku, je tu nějaký dráždivý plyn. Působí křeče v oblasti žaludku, mohu jít?” otázal se spěšně bledý muž.
“Souhlas.”
Při tom si tento technik povšiml, že daleko od něj, ve zvedajícím se oblaku jemného prachu jeden z A´A stojí a upřeně zírá na zrudlé, vlhké místo v písku. A nezdálo-li se mu to, ten voják se třásl.
Vlezl do auta a upřeně hleděl na krvavou skvrnu, pomalu zasychající na jeho rukávu. Měl neodolatelné nutkání ji strčit pod vodu a drhnout ji, dokud by se toho svinstva nezbavil. Další hodina ve sprše to spraví…
Pro neschopnost koordinace svých pohybů byl ihned po příjezdu vyšetřen – nic naštěstí nerozpoznali a tak ho opět poslali zpět na ubytovnu. Modlil se, aby nic nezjistili. Aby nepřišli na to, že všechny problémy jsou psychického původu. Ne teď! Nebyl ještě připraven.
S pocity, které se zničehonic objevily, si připadal tak slabý.
Síla A´A nebyla v jejich tělesné či duševní kondici – i když ta nebyla zanedbatelná – ale v naprosté absenci jakýchkoliv pocitů. Ať už to byl strach, hnus, odpor, soucit, lítost, přátelství… nebyly tam; v mozku a srdci A´A neměly ni to sebemenší místečko. Býval by si téměř přál, aby se vše vrátilo do normálu, aby se stal opět A´A a nemusel o své práci uvažovat, ale tušil, že to není možné. Něco změnilo. Stejné něco, které tušil při popravě u MiRy.
Poslední dobou se zaobíral i myšlenkou utéci. Uniknout do pouště a pokud přežije, někde se ukrýt. Tetování A´A se přeci dá utajit pod vysokým límcem – nikdo nemusí vědět, kdo byl. Ale byl tu další problém – netušil, jak by se měl chovat venku. Po celý život byl v kasárnách. Žil jako A´A, choval se jako A´A, byl A´A. Jak by se mohl tak náhle změnit – vždyť s lidmi přicházel do styku jen, když je zabíjel. Ne, vlastně ne zcela. Vždyť jedna z jeho misí byla přivést živého velitele nepřátelské základny. Ano, to byla ta žena. Ta žena s tetováním na krku – žena s tetováním A´A na krku. Kde byla teď? Jistě ji ještě někde drží. Kde asi? Ano, zcela jistě v komplexu pro důležité zajatce, ale ten je až příliš dobře chráněný. Nikdy by si netroufl vrazit mezi desítky strážců – no, snad kdyby byl A´A, co to dostal rozkazem, a nezáleželo mu na vlastní existenci – jenže on již A´A nebyl a pud sebezáchovy se hlásil o svůj díl kontroly nad tělem.
Poplach, nástup, noční plížení za cílem. Útok na nepřátelskou základnu o které nikdy neslyšel. Další jatka. Proč? Má vrah právo ptát se proč? Bylo to tak rychlé. Zaleskla se hlaveň, třeskl výstřel, olepující světlo vyslalo smršť ostrých, tříštivých střel. Cítil, jak se mu jedna z nich zabořila do paže, druhá do ramene. Omračující bolest, šílená zuřivost, vražda… bezvědomí.
Probudil se na bílé posteli ve sterilním prostředí ošetřovny, z vnitřní strany lokte čouhala jehla s dlouhou hadičkou. Ta přiváděla do jeho žíly jakousi nejasnou tekutinu. Pálilo to a pod obvazy tušil několik poctivě udělaných stehů. Lékaři tu jistě odvedli dobrou práci. Zranění bylo o to horší, že bylo zrovna v místě dříve spáleném radiací. Radioaktivita – bylo docela směšné, jak rychle to lidi zabíjelo a A´A způsobovalo nanejvýš pár popálenin. Těžkých, znetvořujících, ale ne smrtelných. Možná – zauvažoval – to bylo způsobeno tím, že lidé věděli, že je pro ně radioaktivita smrtelná a vsugerovali si její následky. A´A to bylo jedno. Zemřít teď nebo později, jaký v tom byl rozdíl? Smrt bylo jen prázdné konstatování neschopnosti pokračovat v plnění rozkazů. Neschopnost – tohle slovo se samo o sobě rovnalo rozsudku.
Přišel doktor. Beze slova mu transfuzi vytáhl a naznačil, že se může vrátit do ubytovny. On se toporně se zvedl. Točila se mu hlava a žaludek protestoval o to víc.
“Můžeš se vrátit na ubikaci,” opakoval svůj požadavek medik, jak si nyní povšiml podle nášivky na kapse pláště.
“Ano, jistě,” řekl, zaťal zuby a vstal. Bolest se téměř nedala snést, ale zachoval vážnou tvář. Něco uvnitř mu říkalo, že kdyby se nyní prozradil, podepsal by si rozsudek smrti.
Těžce dopadl na postel, hlavu zabořil do tvrdého polštáře. Bylo mu špatně, tak špatně.
“Číslo 22/9?” zaburácel nad ním hlas. Pootevřel oči. Víčka měl napuchlá, těžká, jako z olova. Pod obvazem mu cukalo.
“Ano, pane,” odvětil s námahou. Asi horečka, pomyslel si, ale myšlení měl až příliš zakalené na to, aby dovedl nějak jasněji uvažovat.
“Seber si věci, byl jsi přeložen do budovy 22. Do hodiny se hlas v druhém patře.”
“Dle rozkazu…”
Těžké kroky oznámily velitelův odchod. Pokusil se zvednout; na třetí pokus se to povedlo. Tupě sesbíral věci a naházel je do zeleného vaku. Budova 22 – to je přeci komplex pro důležité zajatce!
“Číslo 22/9?” otázal se muž, zřejmě další strážný.
Jen přikývl. Bylo to už nejméně po desáté, co se ho na identifikační číslo někdo ptal. Ostraha v této části základny byla až mimořádně důkladná.
“Jsem tvůj nový velící, slož si věci na ubikaci a hlas se u mě.”
“Ano, pane.”
Ubikace byla jedna vetší, prostorná a sluncem dobře osvětlená místnost – a měl ji sám pro sebe. Nikdy by si nebyl myslel, že bude mít tak luxusní bydlení. Ubytovna pro obyčejné bojové vojáky byla veliká, opravdu rozlehlá hala, kde byly postele namačkané na sebe s mezerami pouhých jeden a půl metru. Veškerý prostor pro věci byla malá bedna u paty kovové postele, veškeré pohodlí tvrdý polštář a deka. Ale nikomu z nich to nevadilo. A´A necítí nelibost. A´A souhlasí s veškerými podmínkami, které mu jeho… pán předloží. Pán? Už zase mu to přišlo na mysl. Pán – vlastně to tak bylo – patřili pod jednu frakci, bojovali proti ostatním, i když k nim sami necítili žádnou zášť. A´A se neptá! A´A plní rozkazy! Skutečně byli jako tupá zvířata – honicí psi, kteří jen čekají, až jim pán dá povel vyrazit a roztrhat kořist. MiRa měla pravdu.
Musel si na ni zas vzpomenout, jen… neviděl ji jako vojáka. Viděl ji rozstřílenou u zdi. Viděl ji jako krvavý chuchvalec, jako uniformu potřísněnou krví z mnoha ran. Zavrtěl prudce hlavou, jako by tu vzpomínku mohl tenhle pohyb zaplašit.
Vlastně byla jediný A´A, kterého znal a který měl jméno. I když to tak přesně jméno nebylo, přeci jen ji neoznačovali číslem jako všechny ostatní z jeho jednotky. MiRa – Mikrotechnika a Radiační průzkum – byla specialistou. Ani neznal její číslo. Jak mu tehdy řekla? Devítko. Devítko? Ach ano, myslela tím upřesňující část jeho identifikačního čísla. Jednotka 22, voják číslo 9. Devítka… tehdy to znělo skoro jako jméno, skoro jako oslovení někoho jiného. Devítko – ne vojáku 22/9…
Málem se opět zamyslel, téměř zasnil. Bylo to tak směšné, jak si s ním pocity zahrávaly vždy v tu nepravou chvíli. Ale on neměl nejmenší chuť se smát. Ne teď, když se musel bát o vlastní život – o to jediné, co skutečně (jak nyní věřil) vlastnil.
Hlásil se u velitele a bylo mu stručně řečeno, že pro následky zranění byl přeřazen do strážných sil. Druhý den se měl hlásit u nové jednotky. Také dostal nové identifikační číslo 22/9/3. Trojka na konci ho na neurčitou dobu přiřazovala k novému oddílu. Ale co je neurčitá doba? Jak mu došlo, všichni strážní zde byli v důsledku zranění přeřazeni a přeškoleni pro práci se zajatci. Jeho přiřadili k oddílu strážců-nováčků. Tak to bylo – buď sloužit tady nebo se stát nepotřebným. Plných šest dní se musel přemáhat a absolvovat všechny ty testy, dlouhé zbytečné hodiny v přednášecím sále a noční hlídky, jež mu byly na začátek přiděleny.
Nakonec věděl, že přežil. Alespoň pro tentokrát…
Unaveně padl na lůžko. Už neměl sílu ani stáhnout si košili a kalhoty, natož zout boty. Stružky potu se vsákly do podhlavníku a učinily ho nepříjemně vlhce studeným. V jeho unaveném podvědomí se začal formovat mlhavý sen…
Mýlil se, když si myslil, že dynamika života v této části je odlišná od práce jinde. V komplexu byly desítky, snad stovky vězňů – někteří důležití, jiní méně, jiní jen jako rukojmí a podle toho se s nimi také jednalo. Bylo tu taky více lidí, kteří na A´A dohlíželi.
Jeho každodenní rutina obnášela roznášení jídel, přemisťování již nepotřebných trestanců k popravčí cele a pravidelné obhlídky. Pak se přitvrdilo a přidělili mu ještě noční hlídky, pochůzky a v neposlední řadě se musel starat o bezpečnost. To pak spal kolem čtyř hodin denně. Bezpečnost – pro dnešek to znamenalo uklidnit již bezvýznamného muže, jež v cele smrti zešílel a málem vylomil mříž dveří. Ještě teď měl na pažích rudé stopy šílencových nehtů.
Stopy po nehtech, jako tehdy…
Teď, když opět začal přemítat, se mu to nezdálo tak nevyhnutelné, tak jako tehdy. Zabil tolik nevinných lidí, lidí, kteří neměli s válkou frakcí nic společného. Lidí, kteří dokonce ani pořádně netušili, co jsou A´A zač. Na rukou měl tolik krve, že by ji nesmyla všechna voda světa. I když, jak si připomenul, na světě, jehož větší část tvořily pouště, vzácné tekutiny až zas tak mnoho nebylo.
Šel s pouty do pravé zátočiny chodby. Měl přivést nějakého vězně k výslechu. Byl upozorněn, že jde o výsostně nebezpečného jedince. Byl připraven snad už na vše. Poslední vězeň, kterého odváděl byla žena. Žena, která se před ním svlékla, jen aby ji nechal být, lidská žena. Jak zjistila, nemělo to efekt – tedy na jeho část představující chladného A´A, ovšem ta druhá, nová část se rozhodla udělat z toho námět na dlouhé hodiny přemýšlení.
Ano, tady to je!
Naťukal kód do zámku a dveře se tiše odsunuly stranou. Nejbezpečnější cela, celá vyložená, aby se zajatec nemohl sám zprovodit ze světa, v noci sledovaná kamerami, ve dne i strážemi. Viděl postavu schoulenou v rohu. Objímala si kolena. Když však prudce vyskočila na nohy, viděl v její tváři jen hluboké pohrdání.
“Ach, ty…” pronesla bezbarvým opovržlivým hlasem.
“To…”
“Už jsme se setkali, že, drahý příteli,” vyslovila ironicky a ušklíbla se, jako by spatřila něco výsostně ohavného. “Právě tobě vděčím, za tohle luxusní ubytování… nebo se snad pletu, ty šmejde!?!”
“Ale, ty nejsi člověk…” dostal ze sebe po chvíli. Ale ani A´A, došlo mu náhle.
“Jsem. Asi tak jako ty.” Odpověděla studeně a změřila si ho šikmýma kočičíma očima. “Další výslech?”
“Mám tě odvést.”
“Tak tedy… jděme.” Natáhla ruce, aby jí mohl nasadit pouta. Než to však stihl udělat, uštědřila mu hluboký kopanec do žeber. Hmátl po ní, ale ona se vyhnula a vrazila mu pěst do žaludku. Ještě úder sepjatýma rukama přesně na zátylek a byl by zneškodněný, ale on tenhle sled pohybů znal a stihl ještě včas uhnout stranou. Chytil ji za dlouhé vlasy. Trhl dolů až zavyla bolestí.
“Už to víckrát nedělej!” zasyčel a zacvakl titanové náramky s číselným kódem. Najednou k ní cítil nepředstavitelnou zášť, snad to vyprovokovala ta bolest. “Jestli se ještě o něco pokusíš, postarám se, aby se stala nehoda. Budeš mít velmi bolestivě zlámané prsty na rukou… pěkně pomalu, jeden po druhém, všechny kosti!”
“Ale…” zarazila se, “…ty nejsi A´A.”
“Nemá smysl snažit se, na mě lidské metody ovlivňování neplatí.” Upozornil ji tak chladně, jak jen dovedl.
“To byly lidské reakce… ty…” Zdála se zmatenější, než on. Zas ten záblesk naděje v lidských očích – viděl ho už podruhé v životě. Poprvé, tehdy po něm zabíjel. Teď?!? Co teď? Nemůže se nechat odhalit. Nesmí!
“Jsem A´A.”
“Tvé jméno?”
“22/9/3.”
“Možná jsem se opravdu spletla,” zašeptala pro sebe, když ji vedl k výslechu. Naděje pohasla, ustoupila naprostému odevzdání se osudu.
Díval se z okna. Vítr zvedal kotouče prachu a metal je na stěnu, již beztak zpola zavátou. Přitáhli ji opravdu dost zdrogovanou a hodili do cely. Trvalo značně dlouho, než se opět probrala ke své všekritizující ironii, kterou častovala stráže. Divil se, jak si ve své situaci může dovolit být tak drzá, a dospěl k udivujícímu závěru, že ona opravdu chce, aby ji někdo konečně zabil. Neměl ponětí proč ji tak dlouho nechávají naživu. Stala se výjimkou mezi měsíc či dva vězněnými lidmi, kteří nevydrželi a řekli, co velitelé chtěli vědět. Ona ne – mohli ji mlátit, mučit, cpát drogami, napojit na detektor lži, sledovat její mozkové vlny – nevyzradila ani nejmenší detail. Jako by pracovali se sochou.
Ale co od ní mohli chtít? Byla-li kdysi skutečně A´A, chtěli jeho velitelé zabránit ostatním A´A přežít mimo kasárny? Copak to bylo možné?
Byla houževnatá, to se jí muselo nechat. Když mu řekli, že nahradí jednoho ze strážců její cely – kterého mimochodem zabila při pokusu o útěk – nebyl zrovna nadšen. Tušil, že ona zná jeho tajemství. Už uplynulo více než rok od popravy jeho společnice MiRy – zrádce, blázna – jediného potenciálního přítele, kterému odmítal naslouchat, dokud nebylo pozdě. Nikdy nepřišel na důvod, proč se jeho podstata, jeho mentalita tak náhle a nevyzpytatelně změnila, navíc v podivně podobném čase, jako tomu bylo u MiRy.
Zvykl si, že ho častovala rozličnými urážkami, tím jedovatějšími a vulgárnějšími, čím byla zajatkyní déle. Již několikrát se ironii málem usmál, ale neudělal to. Znal psychologii, to byla první věc, kterou každý mentálně nadanější A´A povinně “studoval”. Za její tvrdostí a vším tím vzdorem se ukrýval strach. Jistě, musela se cítit jako zvíře v kleci. V maličkatém zavřeném prostoru, stále sledovaná, stále tázaná na věci, které nechtěla či nedovedla zodpovědět. Co vše používali – drogy, elektrošoky, mučení – nic nezabralo, mlčela, chladná jako kámen. Celé to muselo být strašlivě ponižující. Ale co se tím měl on co zabývat? Vždyť na jeho hereckých schopnostech záviselo, zda přežije či dopadne jako MiRa.
Plivla. Otřel si tvář a vlekl ji dál. Pokusila se podrazit mu nohy, když to nevyšlo, alespoň mu uštědřila další ránu do žeber.
“Nech toho!” okřikl ji příkře a třel si naražené kosti. “Už toho mám dost!”
Bolestivě zkroutil její ruku, až jí křuplo v zápěstí. Zkřivila obličej bolestí a sevřela rty natolik, že zbělaly. Nakonec se podvolila.
“To už je lepší,” podotkl. Náhle si to uvědomil a prudce se rozhlédl, zda-li ho někdo neslyšel. Těch pár slov mohlo být jeho propustkou do pekla.
Nebylo tomu dlouho, co si na “doporučení zvýšení intelektuálního bodování”, vypůjčil spoustu studijního materiálu. Strávil nad knihami, videy, páskami a informacemi v počítačích spousty času.
Bylo toho spousta, co nevěděl, ale hlavní zájem v něm budily zeměpisné údaje, mapy a několik starších plánů rozložení základen. Nyní měl přístup k informacím, jež jsou pro obyčejné řadové A´A neužitečné a zbytečné. Chtějí ho snad povýšit? Nebo ho tajně testují?
Města byla velmi řídká, téměř nepatrná v mohutných pouštích a hustě rozesetých tréninkovým táborech A´A a S´A. Východní a severní frakce se již před dobou spojily proti západní a jižní z toho těžila.
“Jeho” lidé pomalu ovládali nazpět své území a to za miniaturních ztrát. Prostě se čekalo, až se nepřátelé mezi sebou napadnou a povraždí, zbytek se vyhladil a teritorium se zabralo. Zbabělá, leč účinná strategie, kterou si ostatní, na smrt znepřátelené frakce nemohly dovolit. Nejednalo se tu jen o strategicky hodnotné body, ale také důležitá, pomalu se obnovující ložiska surovin. Mnoho z misí, jak se domníval, plnili vojáci jihu střídavě pro sever s východem a jindy pro západ – kdo jihu více nabídl, stal se chvilkovým spojencem. A´A plní rozkazy, A´A se neptají. A´A jsou tu, aby pracovali pro své velitele. A´A se musí obětovat pro své pány. A´A jsou nižší rasa. A´A existují, aby bojovali – jen pro to.
Utržený okap rachotil o kovovou střechu a písečná bouře sesílala na komplex ostré spršky kamení a hlíny. Vítr hrozil utrhnout i bytelné okenice, jež kryly špinavá okna.
U zdi, tam na lůžku ležel on, spal. Byl to neklidný, těžký spánek plný nočních můr. Krev… všude tolik krve…
Po několika hodinách se s výkřikem probudil. Třesoucíma se rukama odhodil pokrývku, nohy spustil na studenou podlahu. Bylo mu zle. U umyvadla si ledovou vodou namočil tvář i vlasy, ale nikterak to nepomohlo. Cítil, jak se v něm vše svírá, chtělo se mu zas zvracet.
Jen si na ten výjev vzpomněl a už klečel s rukama křečovitě zaklesnutýma za okraj umyvadla a dávivě vyprazdňoval žaludek do výlevky. Nepomohlo to. Vidina obětí, vyčítajících, zkrvavených obětí jeho práce ho pronásledovala ve dne v noci.
Minulá mise – ta, které se zúčastnili všichni bojeschopní A´A, útok proti nově odhalené základně nepřátelské frakce na okraji území Jihu – ta byla na vině. A´A dvou základen tu šli proti sobě, jak to bylo hrozné. Ještě teď viděl ty chladné, prázdné oči bezcitných vrahů, stejně necitlivých k cizím i vlastním pocitům, přesvědčených o své vlastní bezvýznamnosti; strojů odlišených pouze barvou uniforem, jež v řadách kráčely rozdávat i beze slova přijímat smrt.
Přežil, podařilo se mu ani v tom nejhorším se neprozradit a na domovskou základnu se vrátil jen s rozervanou paží, kterou mu na ošetřovně dali dostačujícně dohromady. Teď však vnímal bolest jinak. Nešlo ji ignorovat a pokračovat v uloženém poslání. Nešlo udělat to jako ostatní umírající vojáci, kteří místo aby se starali o sebe, měli v mozku pouze rozkaz vzít co nejvíce nepřátel s sebou.
Byli popraveni další. Tací, kteří tento strašlivý boj nezvládli a prozradili se. Nikdy by býval nevěřil, že se najde tolik jedinců, se stejným problémem, jaký měl on. Následujíc MiŘin osud, jednotky opustili 28/3, 116/2/43, 33/3/125, bezejmenní vojáci, jež se provinili tím, že začali být příliš lidští. Většinu z nich od pohledu znal. Znal vysokého bledého muže, ženu s kybernetickou paží i pilota vrtulníku. Všichni, kteří se účastnili jedné z misí s ním a MiRou. Letmo si vzpomínal na úkol, při němž zemřel lidský velitel na ozáření.
Věděl, že je jen otázkou času, kdy ho také prověří a exterminují – snad proto se mu v nyní plně pracujícím mozku začínal rodit šílený, nelogický a výsostně riskantní plán. Plán, v němž hrál jeden ze zajatců velmi důležitou roli. Té noci se konečně rozhodl…
Dokončení zítra
