A tak se to stalo…

Myslím, že jsem se toho bál odjakživa a projevovalo se to jako obyčená fobie z metra a výtahů, z davů v obchoďáku před svátky, a taky jako čepice s kšiltem o číslo větší, aby se pod ni vešly všechny vlasy. A úporná anemie s flaštičkami železa v šuplíku – teti vždycky radila, že mám olizovat klíče, jenomže ty už se dávno nedělají ze železa.
Na plakát s výzvou – ta brigáda byla de facto povinná, rozhodně pro toho, kdo se chystal na Lyennské univerzitě dostudovat – někdo přimaloval lahvičku s lebkou a hnáty a nápisem Jed na krysy. Nebylo to nejvýstižnější, ale to neznámý vtipálek nemohl vědět.

***

“Mají děsnou historickou hodnotu!” Tygra vztekle páčila násadou smetáku zbytek krytu zářivky. “Všichni jsou z těch blbejch katakomb posraný, včetně naší děkanky!” Stoupla si na špičky, bedna pod ní se nebezpečně zhoupla. “Sakra, mrcho! Povolíš?”
Bléďa skočil a chytil ji. “Neblázni, zavolám Kosťu!” Bedna se překotila, spadli mezi kolejnice, Bléďa vespod. Jako vždycky. “Měli ty pražce udělat ze smrku,” zafuněl.
“Když on hrabě měl lesy plný dubů…” Tygra se hrabala z kolejiště. “A proč vůbec smrk?”
“Má měkčí dřevo.” Nezlomil si nic, záminka k ukončení brigády padla. Jejda jejda. Abych neklel…
Kosťa, vyzáblá naděje lyennské košíkové, se přiklátil, vyhoupl se na bednu a bez námahy rozbitý kryt odstranil. “Hotovo. Jestli po mně ty mrzáci eště budou chtít vyměňovat zářivky, ať mi sakra zaplatěj!”
“Jasně,” broukl Bléďa. “Copak jsou studenti armáda nezaměstnaných?”
“Jo. Na veřejný práce jsou bezdomovci a delikventi. Atakdál!” Kosťa se rozehříval, hrozil politický projev.
“Nedrčte!” Tygra zvedla rozlámané plexisklo a šourala se ke kontejneru na smetí. Nechali ho na křižovatce, aby ho mohly plnit všechny čtyři party, pracující v přilehlých chodbách. “Až se sem pohrnou davy turistů, univerzita zbohatne a odpustí nám školný.”
“Já bych sem dobrovolně nevlez,” řekl Bléďa. “A platit za to vstupný? To tak. Leda by tady zase zavedli koňku až na Forc. Akorát že dnešní koně by z toho měli klaustrofobii.”
“Myslíš že jsou koně jako ty?” Tygra si vzpomněla, jak jí v prváku v metru pozvracel sukni a potom omdlel, takže ho ani nemohla praštit. Asi se za ty tři roky otužil; tyhle chodby jsou o moc horší než metro. Čvachtají a smrdí a straší tady duchové hraběcích děcek, co je v minulým století zamordovala rozzuřená lůza… Vytáhli je tehdy z kočáru, kterým je dal táta vozit na univerzitu, a utloukli nebo roztrhali, v tom se prameny liší. Prameny jsou od toho, aby se lišily. Vsadím vlastní zuby, že historici promptně určí místo, kde se to stalo, a na milimetr. Jen co to tady hezky vyklidíme a napucujeme. Jo, a domalujou tam krvavý skvrny.
“Ale pracuju na tom,” říkal právě Bléďa. “Mám svůj blicí reflex pod kontrolou. Už i v pitevně.”
“Měl jsi studovat poezii, ne medicínu,” vzdychla Tygra. “Kosťo, zvedej se. Už na tebe řvou… Bléďo, teď se dáme do toho humusu u zdi. Chceš pytel nebo lopatu?”
“Budu nakládat. Počkej, posunu ten reflektor, je tady houby vidět.”
“A povídej mi pohádku, ať nám to líp odsejpá,” přála si.
Bléďa byl jako vždy ochota sama. Sundal kšiltovku, romantické kučery se mu rozsypaly po ramenou. Přírodní porost, prosím. Šetřílek Bléďa by za trvalou neutrácel. “Nemáš gumičku?”
Vytáhla z montérek kus provázku. Bléďa nemůže vyprávět pohádky v čepici, to by byla neúcta k umění. Kromě toho ještě nepije víno z flašky a nekouří trávu, protože neumí kouřit, a beztak by bylo lepší opium a v dýmce jako za starých zlatých časů, kdy básníci fetovali ušlechtile a nemohli za to, neb byli Básníci.
“Pověz mi tu o zlé hajzlbábě.”
“Budeš se bát.” Bléďa se nadechl a spustil. Když se zabral do vyprávění, zapomněl, že přitom nabírá na lopatu stoleté svinstvo a čvachtá v holínkách o dvě čísla větších, aby se mu do nich vešly tenisky, a už má na patě puchýř, a ke všemu zadarmo, jako Morální Povinnost.
Tygra zaječela.
“Co je?”
“Sakra, cos mi to teď hodil do pytle?”
“Nevím. Ty máš rukavici, vytáhni to.”
Tygra s odporem šmátrala v černém odpadkovém pytli. Jo. Je to lebka.
“Lidská,” řekl Bléďa. “No tohle!”
“No, tohle není nora. Zvířátka žijou spíš v lese.” Tygra se uklidnila. Na staré lebce koneckonců není nic tak hrozného.
“A já chtěl vymyslet novej konec pohádky,” pravil Bléďa zklamaně. “Hororovej, aktuální, víš? Něco jako… A uprostřed labyrintu objevili naleštěné a vůbec absolutně hygienické veřejné záchodky, a když s úlevou dosedli na mísy, mísy udělaly cvak! a křup, křup! a sežraly je. Zlá hajzlbába si to všechno natáčela na video a dementně se chichotala…”
Tygra převracela lebku v rukou. Podle tvaru je to ženská, podle zubů mladá. Hraběcí dcera? Kdyby ji ubili, měla by snad nějakou tu frakturu… “Sakra! Bléďo, ona má čtyři bílý plomby!”
Bylo ticho. Tygra si najednou uvědomila, že neslyší skřípavé zvuky lopat ostatních pracantů. Pohlédla ke křižovatce. “Ukážeme to…” Zarazila se. Není ten kontejner nějak moc daleko? Chytila Bléďu za ruku. “Vidíš to?” sykla.
“Jo. Teď jsem dostal strach! Poběž!”
Klusala za ním, vlastně její nohy klusaly, mozek o tom nevěděl, protože usnul a produkoval sen o křižovatce dvou chodeb s úzkými kolejemi uprostřed, vzdalující se rychleji, než člověk dokáže běžet. Kontejner, osvětlený reflektorem, mizel v dálce.
Bléďa se zastavil. “To nemá cenu,” sípal.
Tygra procitla ze snu do noční můry. “Leona sem šla uklízet včera,” řekla bezbarvě. “Nevrátila se. Myslela jsem, že je u nějakýho chlapa, znáš Leonu.”
Kývl. Tygřinu spolubydlící znala celá univerzita, mužská část o něco důvěrněji. Odkašlal si. “No, já vlastně nemluvil s nikým, kdo by se odtud vrátil. Je to ale teprve třetí víkend. Ve zkouškovým lidi pořád přijíždějí a odjíždějí…”
“Měla vpředu čtyři zuby čerstvě spravený! Rozčilovala se, jak je to drahý!”
“A zdálo se mi, že slyším, jak za náma zamykají tu mříž… A ty stíny, nechtěl jsem o nich mluvit, abych nevypadal jako blbec…”
Vlekli se zpátky na své pracoviště. Reflektor svítil a nechystal se před nimi utéct. Mezi pražci vyrostly modré houbičky. Bléďa jednu zvedl a začal ji žvýkat.
“Neblbni!” vytrhla mu ji a zahodila. Zatvářil se ukřivděně. “Jdeme!” rozhodla rázně.
“Dobře. Ale kam?”
“Prostě pořád dál… Kruci, čím si budeme svítit? Reflektor má krátkou šňůru!”
“A zdroj v tom kontejneru, kterej nám ujel. Přidělávali ho tam, než jsme sem vlezli,” řekl Bléďa. “Mám dojem, že tahle šňůra nebude krátká, Tygříku.” Zvedl reflektor a vykročil. “Třeba dojdeme na Forc. Je to jenom pár kiláků!”
Chodba se jasně zužovala, ale když Bléďa rozpažil, chybělo mu na každé straně deset centimetrů. “Dva metry, jako na začátku,” pokrčil rameny. Kolejnice žrala rez. Houby byly všude, mech vydechoval vlhkost. Ze stropu kapala voda. Bléďa zakopl a upustil reflektor, octli se ve tmě. Pomalu, jak si oči zvykaly, se v dálce objevila světlá skvrna. Klopýtali k ní.
Došli ke světlým, čistě vydrhnutým dveřím, nad nimiž visela lampička ve tvaru tulipánu. Pod ní se skvěl obrázek čůrajícího chlapečka.
“T-to…” Bléďa se zakoktal a nechal toho. Váhavě natáhl ruku a otevřel.
Podlahu a stěny někdo vymaloval krví, u dveří ležela noha v tenisce, ukousnutá nad kotníkem. Z kouta se šklebila mrtvá hlava, jakoby vyrůstající z dlaždiček.
Za tenkou přepážkou cosi zaharašilo, asi jako svazek klíčů a plechový kbelík na vozíčku. Bléďa zabouchl. Podívali se na sebe a rozběhli se do tmy. Ženský hlas za nimi pokřikoval kletby.
Šátrali podél stěn, honem pryč, potáceli se a zakopávali o vlastní nohy, a Tygra až po chvíli zjistila, že křičí, až ji bolí v krku. “Nejde za náma?”
“Ne,” oddechoval Bléďa. “Já ho poznal! Byl z Kosťovy party! Ale oni přece byli na opačný straně!”
“Mlč, sakra.”
“Tak já mlčím. A ty si nesedej. Tamhle něco svítí.”
“Záchody nechci,” zasténala.
Vyšli z chodby do lesa pouličních lamp, růžových a žlutých koulí na tenkých, zkroucených černých kmíncích. Pod lampami světélkovaly modré houbičky a leskl se zelený mech se smaragdovou rosou. Mezi lampovitými stromy se objevil stařec, vyzáblý a vysoký jako rozhledna. Měl bílé vlasy a honosnou uniformu panského komorníka nebo vrátného, při řeči si prskal do plnovousu.
“Pane Belasi! Doufali jsme, že se zastavíte!” ševelil přiškrceným hláskem. “Tyhle lesy už nejsou, co bývaly, na pořádnou příšeru nenarazíte, a když už vás chce něco sežrat, vypadá to jako hrouda aspiku… Pán už nelovil, ani nepamatuju, místo krve polyká tabletky železa, ale teď, když jste zase zpátky, jistě si spolu vyrazíte!” Zvedl lucernu. “Tudy, pane Belasi. A slečno…”
“Tygra,” hlesla. Dědula se evidentně přejedl svítících houbiček. Halucinogeny do nich cpali jako kroupy do jelit, to je jasný. Jenomže Bléďa mu na ty bláboly kývá…
Šlapali po mechu, pod nohama jim co chvíli chrupl modrý klobouček. Potom Tygra zatápala, jako by jí někdo ukradl zem zpod nohou, a došlápla na koberec s perským vzorem, pokrývající impozantní schodiště. Vedlo do rytířského sálu, viděla ho na fotkách, ale potom přece hrad Forc vyhořel, myslím hned po válce, a nebyl nikdy opraven. Poslední hraběnka tou dobou umírala v nějakém tom penzionu pro přestárlé a neměla ani na soukromou ošetřovatelku… Tygra se otřásla.
Stařec se k ní obrátil. “Chladno? To ta vlhkost z lesa, slečno Tygro. Žádný strach, v krbu hoří oheň a všichni už čekají…”
“Díky, Arame,” promluvil nad nimi hluboký, sametový hlas. “Můžeš jít.” Štíhlý muž v černém saténovém plášti, pod nímž se blýskal brokát a matně svítilo stříbro na opasku, jim vykročil v ústrety a pevně Bléďu objal. “Vítám tě, Belasi!”
“Zdravím tě, Varnieli,” odvětil Bléďa dojatě. “Stýskalo se mi, noc co noc, přísahám!”
Hrabě Varniel z Forcu políbil Tygře ruku a vedl hosty do sálu, kde přívětivě praskala polena v krbu a dáma v brokátové róbě nalévala víno. “Přišel mistr Belas, Leonoro!” zvolal.
Dáma s úsměvem vzhlédla. “Na výletě, mistře? Vidím, že vaše přítelkyně je stejně zdatná chodkyně jako vy!”
Bléďa přistrčil Tygře úzké čalouněné křeslo a klesl do vedlejšího. “Teď už nám chybí jenom…”
“Catarneol,” kývla Leonora. “Obáváme se, že zabloudil.”
“To ale nemůžeme odpočívat!” Bléďa si strhl čepici, provázek, jenž mu přidržoval vlasy, praskl. Leonora k němu přistoupila a se zatajeným dechem se dotkla jeho bledě zlatých kudrn.
“Takhle ses vždycky chystal do boje,” pravil hrabě Varniel. “Někteří z obyvatel lesa si ještě vzpomenou… Lovec s bledou hlavou, tak ti říkali. Postrach se zlatou hřívou… Půjdeme zase na lov, potřebujeme maso. V tomto období jsme bývali nejsilnější!” Zaváhal. “Ale Catarneola zatím nebudeme hledat. Snad je na stopě jiné cestě z našeho strašného postavení… Potřebuje čas a musí lovit sám.”
Víno Tygře zahřálo ustrašené srdce. Ničemu nerozuměla, ale chtělo se jí zapomenout na pytle smetí, kontejnery a lebky… Lebky ne, připustila. Na ty musím myslet pořád. Rozhlédla se, kdo by jí znovu nalil. Belas, vážný a záhadně urostlý, zvedl láhev pokrytou prachem. “Pij, drahá. Čekají nás dlouhé noci.”
Odkdy jsem jeho drahá, chtěla se zeptat, ale Bléďa – Belas dopil a vstal. “Převléknu se a vyrazíme, Varnieli. Catarneol uslyší náš pokřik a třeba zatouží po společnosti.”
“Moje dcera vám ukáže pokoj, slečno Tygro,” uklonil se hrabě. “My odcházíme. Připojíte se k nám až při hostině.”

***

“Není to snadné, sehnat dostatek potravy,” vykládala Leonora, zatímco se Tygra koupala v nádherné vaně s malovanými růžičkami. “Vždycky po Tom dni celé týdny ležíme dole ve sklepení, ztuhlí, spící, ale pak se pomalu budíme a jsme strašně vyhladovělí. Potom otec a Catarneol začnou lovit, nabíráme síly a připravujeme se…” Podala Tygře nadýchanou mořskou houbu.
Tygra se zvolna mydlila a pokoušela se vymyslet otázku, kterou by se tak docela neprozradila. Dívce v brokátu sotva můžu říct, Hele, já nejsem v obraze, o co tady sakra kráčí? “Bléďa… Belas sem chodí často?”
“Ach, ty žárlíš?” zasmála se Leoonora. “Ne, kdepak. Už dlouho tu nebyl, snad dvacet let. Doufáme, že se k nám připojí, že Ten den letos proběhne jinak. Nesnáším, když mají ty stvůry převahu!” Náhle Tygru ve vaně objala a rozplakala se. “Nenávidím je, Tygro, kdybys věděla, jak je nenávidím!”
“Umáčíš se,” upozornila ji Tygra. “Neplač, prosím tě!”
Leonora setřásla z brokátu kapky vody. Popotáhla. “Promiň. Před Tím dnem bývám nemožná… Miluješ ho?”
Bléďu? Zarazila se. Vlastně… “Belase? No, ještě se moc dobře neznáme.” A to kecám, protože za mnou tři roky chodí jako pejsek, dokonce se kvůli mně popral, což by nedopadlo dobře, kdybych nechodila na karate…
“Četlas jeho verše? Jsou úžasné, tak melancholické, tak rozervané!” Leonora si podepřela loket o kraj vany. Jestli jí ten loket na kluzkém povrchu ujede, tak milá hradní paní zahučí do vody. To bude šplíchanec!
“Mně vyprávěl svoje pohádky,” pravila opatrně.
“Mistr Belas píše pohádky? To je báječné! O čem jsou?”
“No, jsou takové… Strašidelné.”
“Ó,” řekla Leonora, zjevně v duchu poněkud zatápala a změnila téma. “Myslím, že ti moje šaty padnou. Mám jich spoustu, i když každý rok v Ten den jedny roztrhám.” Vesele se zasmála. Tygra na ni upřela užaslý pohled. Před chvilkou bylo tohle téma zdrojem zoufalství… Není ta děvenka praštěná?
Nechápala, jak se jí podařilo usnout, nicméně k tomu nějak došlo, Leonořino tlachání, ze kterého nechápala ani zbla, se vzdálilo a změnilo se v neurčitý šum, cítila, jak jí kdosi upravuje přikrývku, a ponořila se do snů o štvanici ve tmě, v lesích z pouličních svítilen, v bažinách, jimiž zběsile uhánějí důlní vozíky na vyvýšených náspech s pražci z černého dubového dřeva a rezavými kolejnicemi, o třesku výstřelů ze starodávných pistolí, štěkotu neviditelných psů, o kořisti, která se do poslední chvíle snaží změnit podobu a stát se sama lovcem.
Vzbudil ji Bléďa v loveckém obleku jako ze šatníku Robina Hooda, postříkaném krví. “Je ráno,” oznámil. “Hrabě s dcerou šli spát, Aram nám za chvíli donese snídani. Převléknu se a přijdu.”
Vymrštila ruku, chytila ho za klopu. “Povíš mi konečně, co se to tady děje?”
Jemně uchopil její ruku a odtáhl ji. Jeho stisk byl pevný, plný utajené síly. Zatraceně, já přece vím, kolik má Bléďa síly! Nepřepral by kuře!
“Co ti mám povídat? Že bych svým přátelům rád pomohl v marném boji? Že mi rve srdce pomyšlení na Ten den, kdy se nechají zabít tlupou zdivočelých žebráků, šílených z chlastu?” Odvrátil se. “A že se mi na jazyk derou verše a při lovu jsem skládal sonety?”
“Mistr Belas byl básník,” řekla. Zatápala v bláznivé logice hradu, lesa a katakomb a zeptala se: “A kdo jsi ty?”
“Pil jsem horkou krev své kořisti,” řekl zamyšleně. “Je to lepší než injekce železa.”
Ozvalo se tiché, decentní zaťukání. Bléďa vyskočil. “To bude Aram. Řeknu mu, ať ti doveze snídani k posteli.”

* * *

Den uběhl jako těžký sen. Strávila ho četbou chmurného starodávného románu vázaného v kůži, potom, když se Bléďa prospal, procházkou v hradní zahradě, ve tmě, pod světélkujícími korunami svítilen, po cestičkách sypaných pískem, lemovaných světélkujícími houbičkami, u fontány s jezírkem a bledými rybičkami. Belas jí recitoval verše a ona víc a víc podléhala nutkání oslovovat ho Mistře.
Večer hrabě s Leonorou vstali a byla hostina se spoustou masa, jen lehce propečeného, šťavnatého a krvavého, se spoustou neznámých chutí a vína ze starých lahví. Tygra se přizpůsobila Leonořinu žvatlání a cítila, jak ji hrabě Varniel pozoruje. Po večeři sál naplnila hudba, i když hudebníky nebylo vidět, a všichni tančili. Bylo tak zvláštní mít na sobě dlouhou sukni a být dámou, ale byla si jista, že to zvládá.
Neptala se na nic. Oni už neměli před sebou mnoho takových nocí!
O půlnoci – hrabě aspoň řekl, že je právě půlnoc – se muži znovu vydali na lov a všechno se opakovalo, jen tentokrát Tygra ráno déle spala. Vzbudila se sama. Belas jistě ještě spí… V jejích snech té noci bodal dýkou zvíře podobné kanci, které se ho snažilo zasáhnout ostrými kopyty, všude kolem se ozýval vzrušený štěkot psů a vzduch se chvěl žárem. Bude spát dlouho.
Procházela se po hradě, román z hraběcí knihovny ji znudil. Nakrmila rybičky v bazénku, naaranžovala do vázy ve ztemnělém sále svítící květy podobné tulipánům. Potom se zatoulala do podzemí. Tady leží Leonora s bratrem po výročním dni jejich strašné smrti ve spárech šíleného davu… Rozhrnula modré houby, které jí dosahovaly až k pasu, otevřela jediné dveře, jejichž klika nezrezavěla. Na masivních podstavcích stály tři rakve. Hrabě Varniel rok co rok umírá se svými dětmi… Ale teď jsou rakve prázdné. Hlasitě nadechla a uvědomila si, že celou dobu zadržovala dech. Kde vůbec spí?
Leonořin pokoj byl v patře, blízko rytířského sálu, tam už jednou byla, když jí hraběcí dcera pomáhala vybírat šperky. Nahlédla do něj. Leonora ležela na posteli v bílém, bílá i ve tváři, s bledýma rukama. Na nočním stolku stál pohár s rudou tekutinou. Tygra couvla. Najednou neměla nejmenší chuť zjišťovat, jestli dívka dýchá a zda je v poháru víno.
Rozhlédla se. Viděla dvě chodby, jednu osvětlenou. Na stěnách hořely pochodně. Všude tady hoří pochodně, pomyslela si, a neviděla jsem, že by jediná dohořela. Nikdo je nevyměňuje, a žádná nezhasne… Přiblížila dlaň k plameni. Ucukla. Pálil.
Vykročila chodbou. Mělo by to být severní křídlo, to hradní páni trvale obývali a udržovali, vybavovala si. Kde jinde by měl mít ložnici, ale proč tady houstnou pavučiny? Proč každý krok zvedá prach a na koberci za mnou zůstávají stopy… Zavířil průvan, jako by někde daleko vpředu, ve tmě, kam mihotání pochodní nedosáhlo, někdo otevřel okno. Vítr přinesl z lesa pach tlení a podrazil jí nohy. Klesla na kolena. Mít kalhoty, byla by vmžiku na nohou, jenomže sukně ji přidržela, strhla ji dopředu proti blízkým dveřím. Jak hmatala po nějaké opoře, našla kliku. Chytila se jí, klika se pohnula dolů, dveře se otevřely a Tygra se svalila.
Místnost, na jejímž prahu se octla, byla ložnice. Bylo tam čisto, žádný prach, žádné pavučiny. Pečlivě naleštěné svícny ozařovaly lůžko s nebesy a postavu na něm. Tygra se opatrně zvedla a tiše za sebou zavřela. Hrabě byl právě tak bledý jako jeho dcera a zcela nehybný. Připadalo jí, že nedýchá. Přistoupila blíž a odhrnula jemnou záclonu. Otevřel oči.
“Už jsem se bál, že si nevzpomeneš,” řekl a natáhl k ní ruce.

* * *

Kosťa zapáčil, zbytek krytu povolil. Svalil se na zem s kusem plexiskla v náručí. A tohle už je potřetí! Obočí se mu zkroutilo hněvem. “Mám toho plný zuby!” prohlásil.
Kluci nic. Opatrně si rozpletl dlouhé nohy a ruce, vstal. Rozhlédl se, zahulákal. Nic, ticho. Kam se zdejchli? Vykročil ke křižovatce s kontejnerem. Stačil udělat čtyři kroky, než mu došlo, že ani ten kontejner nevidí. Obešel ho mráz, prozatím jen tak po špičkách.
“Darkóóó! Mikýýý!” zařval z plných plic. Bez odpovědi. Kde sakra jsou? A pak se opravil: Kde to sakra jsem?! Koukl na strop. Zbytky zářivek. Napadlo někoho, kde se tady vzaly? To je sem instaloval ten hrabě, sponzor univerzity, umělců a… elektrikářů z roku osmnáct set něco?
Pokusil se mít rozum, ale zradily ho ty modré houbičky, vyrašily mu pod nohama, zatímco nerozhodně přešlapoval. Zaječel, hlasivky si vzpomněly na mutování. A s tím jekem se otočil a mazal zpátky, pryč z toho děsného podzemí.
Mříž byla zamčená. Venku ležel sníh. Nasněženo v červnu? Počasí se asi úplně zbláznilo. Tady po té cestičce chodí studenti do jídelny a taky na koleje fildy, musí tudy přece někdo projít! Lomcoval mříží a hulákal, ale venku se nic nepohnulo. Podíval se na hodinky. Sakra, už zase došla baterie! Rezignovaně si sedl a snědl svačinu. Čas se vlekl a nikdo nešel. Tuhým vaťákem pronikal chlad, nohy v holínkách se měnily v kusy ledu. Snesla se noc.
Se škubnutím v celém těle se vzbudil. Otevřel oči. Všude kolem něj byly přízraky. Procházely mříží a hrnuly se dál do chodby. Cpaly se a strkaly, zuby vyceněné, rozježené vlasy, v roztrhaných hadrech. Vlály špinavé šátky a sukně, hrozily berle a klacky. Kosťa se přikrčil, ale nebylo to potřeba. Přízraky ho bez zájmu míjely nebo nevšímavě procházely skrz něj. Kam tak pospíchají? Hrůza ho opustila, když přesáhla horní mez jeho schopnosti bát se. Najednou si všiml, že přízraky smrdí. Špínou, zatuchlinou, hnilobou, plísní… A  lihem. Denaturákem. Nebo je to nějaká lavórovice, přemítal. Hnus.
Zvedl se mu žaludek, ale zkrotil ho. Stejně toho v něm moc neměl. Začal být zvědavý, a kromě toho stejně neměl kam jít. Počkal, až přízraky přejdou, a vyrazil za nimi. Hezky v té chodbě světélkovaly.

* * *

Měla nejasnou představu, že je tady ve věčné tmě Forcu už celé týdny a že se jí celý předchozí život jenom zdál. Cítila se dobře, když pila a tančila, když jedla, co muži ulovili, když se s Varnielem milovali v jeho báječné prostorné posteli. Mohlo by to tak zůstat napořád… Bylo to tak vždycky!
Trápily ji jen sny o lovu. Budila se z nich hladová a neuspokojená. A potom přišla noc, kdy se ve snu stala kořistí. Prchala chodbou zarostlou modrými houbičkami, pod nohama se jí míhaly pražce, změklé a nahnilé v místech, kde došlo dubové dřevo. Za sebou slyšela štěkot a pokřik, poznala Varnielův hlas, ale k smrti ji děsil. Přeletěla propast, která se před ní rozevřela, zadní nohy jí sklouzly, ale pak se drápy zachytila za zkroucené kolejnice a vyškrábala se nahoru. Běžela dál a doufala, že lovce propast zastaví.
Když jejich pokřik v dálce utichl, sedla si a lízala si rány. Se psy, kteří nejsou vidět, se těžko bojuje, střely jsou zase příliš rychlé… Krvácela. Vystopují mě, pomyslela si. Zvedla se a kulhavě se rozběhla. V bažinách snad ztratí stopu i psi.
Věděli, kam zamíří, a čekali na ni. Mohli si dovolit být trpěliví, oni nekrváceli a netrápily je palčivé bolesti v ranách. Byli nemilosrdní. V okamžiku, kdy se Varniel rozpřahoval, aby ji zasáhl dýkou do srdce, se mu dívala do očí a ukázala mu svou pravou podobu, jeho to však nezastavilo. Potřeboval její maso a krev.
Vzbudila se zalitá potem, točila se jí hlava a bolely ji všechny svaly. Nahmatala si na boku mělkou odřeninu, tam ji škrábla střela. Potácela se k zrcadlu, rozhalila si noční košili. Vykřikla.
Do pokoje bez klepání vrazil Belas. Podíval se na ni. Viděla, že zadržel dech. “Ano,” řekl. “Tak už to víš. Dnes je Ten den.”
Hrabě Varniel přecházel po chodbě pod schodištěm. “Nemůže s námi jet!” vykřikl, když spatřil Belase s Tygrou.
“Ne, musí s námi,” odpověděl Belas.
“Byla jsem s vámi na lovu. Každou noc.” Vlastní hlas jí zněl cize, ale do tohoto jiného života se hodil.
Varniel těžce vzdychl. “Aram musí všechno přichystat.”
Musí přichystat pět rakví, pomyslela si. Ještě musíme najít Varnielova syna. Belas jako by ji slyšel. “Teď už mi musíš prozradit, co se stalo s Catarneolem. Vím, že mu Aram nosil jídlo. Je v lese, ale neloví?”
“Odmítl veškerou touhu, která žene lovce i kořist,” řekl hrabě. “Pojeďme. Kočár čeká a naši nepotrestaní vrahové také čekají.”
Nezastřešený kočár byl připraven ve sklepení, v místě, kde začínaly koleje. Leonora už seděla na svém místě. Varniel se chopil opratí, vrata z dubu s překrásným kováním se rozlétla, jediný kůň hrábl kopytem, hříva zapletená do copánků zavlála. Cestovatele pohltila temná chodba. Kočár po kolejích jen svištěl, chodby se křížily a větvily, proplétaly ve smyčkách, všude hořely pochodně a jejich světlo se na křižovatkách přetlačovalo s nezdravým nazelenalým svitem zářivek. Projeli lesem, kde na ně kývaly těžké hlavičky stromových svítilen, kopyta koně rozstříkla vodu podzemní bystřiny a mech ve spárách mezi cihlami pookřál.
Varniel přitáhl opratě a cosi vykřikl. Belas uvolnil páku brzdy a opřel se do ní, za kočárem se objevil roj jisker. Stáli. Tento les byl hustší, koruny svítilen se kymácely na tenkých kmíncích vysoko nad hlavami lidí. “Tam!” ukázal Varniel. “Modrý oheň!”
Vystoupil a zamířili k ohni. Tygra se ohlédla. Kůň se sám vypřáhl a po špičkách se kradl za nimi.
U ohýnku se hřál mladý muž převlečený za tuláka. Oči mu zářily šílenstvím modrých houbiček. “Viděl jsem celý svět,” přivítal příchozí, “přeletěl jsem nad ním jako modrý oblak. Nestojí za to, aby v něm člověk žil, a už vůbec nevím, proč bych v něm měl umírat!” Přihodil na oheň hrst houbiček. Plameny poskočily, zavanula nebezpečná, omamná vůně.
“Nemůžeš se schovat před osudem, Catarneole,” řekl hrabě smutně. “Rád bych tě ušetřil, rád bych dal svůj život za tvůj, ale dobře víš, že to nejde. Shoď tu kápi a pojď!”
“Zkoumal jsi účinky odvaru z houbiček. Mohl bys vzít svou zásobu s sebou,” poznamenal Belas. Tygra se na něj ohlédla. Slova i hlas byly v pořádku, ale jeho tvář až příliš připomínala Bléďu uprostřed zkouškového období, balancujícího na hraně šílenství z probdělých nocí a stresu.
“K čemu?” Catarneol se mračil, pokoušeje se pochopit. “Přemýšlel jsem. Ti vrazi si už dávno zničili mozek pálenkou, sny se jim nemají kde uchytit!”
“Vzali jsme meče,” řekl Belas. “Posloucháš mě? Historie spolkla tvého otce, ani si neškytla. Musíme se dát pokaždé sežvýkat a polknout?”
Catarneol zvedl hlavu, přestože mu činilo potíže udržet ji rovně. “Na něco jsem přece jen přišel,” zamumlal. “Tvoje sny stvořily toto místo, Belasi. To ty z něj musíš najít cestu!”

* * *

Dohnal je snadno; byli nešikovní, pořád zakopávali, často některý z nich zabočil do zdi a pak se úporně probojovával kachličkami nazpátek. Šel těsně za nimi, oni si ho nevšímali. Postupně si uvědomil, že je slyší. Mluvili ošklivou řečí, vulgární hantýrkou, ale rozuměl jim. Chystali se někoho zabít, proto měli ty hole a kameny v pěsti. Opatrně se přiblížil, naslouchal. Konečně pochopil, o co jde.
O hraběte z Forcu a jeho děti. Pojedou podzemním tunelem, který dal hrabě za tím účelem vybudovat, na univerzitu. Kočár je tažen jedním koněm, toho snadno zastavíme, vytáhneme ty bastardy ven a pěkně si s nima pohrajeme!
Otřásl se. Tohle se snad stalo před stopadesáti lety nebo tak nějak! Na co se to tady dívám, na představení v kině? Bezradně se rozhlédl. Ukažte mi něco normálního! Ať vím, že jsem ještě nezcvoknul!
Přání se mu splnilo, spatřil dveře s čůrajícím chlapečkem, nad nimi lampičku… Vrazil dovnitř a iluze normálnosti vyšuměla jako dobře protřepaná sodovka. Krvavé kusy těl, hlava, kterou poznal, krev rozstříknutá… jako v kině! A chechtot za vikslajvantovým závěsem. Zašátral za sebou po klice, bál se otočit zády k tomu děsivému smíchu a harašení kýblů, nemohl ji nahmatat, copak se ztratila? Babizna ohrnula nos s bradavicí a zaskřehotala: “Tebe né! Ty deš s duchama! Mazej, černá duše!”
Mazal. Běžel za přízraky, potácel se a vzlykal. Ve zmatku se dostal příliš blízko k zadním řadám a najednou do někoho vrazil. Zastavil se. Lekl se až dodatečně, reakce se mu opožďovaly. Jeden z přízraků, otrhaný chlap s tlustou holí, se na něj podíval, natáhl ruku a sevřel mu rameno.
“Ty deš s náma!” houkl. “Seš zvědavej? Deš první!”
“C-co to bylo?” koktal Kosťa. “Ta bába…”
Chlap se ušklíbl. “Volovina. Mistr Belas nám dává znát, že zase žije a přemejšlí. Dělej, deme!”
Přízraky ho postrkovaly, až se octl v čele průvodu. Jak to, že jsou najednou tak zatraceně hmotné? Kdosi mu strčil do ruky rezavou sekeru. Zahlédl srp, tamhle chlap mává řádným tesákem, v nepřehlednu davu se leskne ještě další kov… Chystá se masakr!
“Co vám vlastně udělali?” zeptal se zděšeně.
“Žerou lidi!” prskl mu do tváře jeho průvodce.

* * *

Kočár najednou podivně připomínal vozík na uhlí nebo kontejner na odpadky. Catarneol se rozvalil na nízkém nepohodlném sedadle, žvýkal houbičku a namáčel ji do misky s odvarem. Belas si k Tygřině hrůze také vzal,  Varniel po krátkém zaváhání nedůvěřivě ukousl křehký klobouček a zkoumal jeho chuť, pak olízl z prstu kapku odvaru, pokývl a upil.
“Labyrint roste,” řekl Catarneol. Měl trochu smazanou výslovnost a nepřítomný úsměv. “Má teď spoustu vchodů a vanou v něm nečekané větry. Přinášejí zvěsti zvenčí. Četl jsem noviny, Belasi, jen si to představ! Loni, nebo to už bylo předloni? Lidí přibývá a zabíjejí se teď ve velkém, je to tak?”
Belas se vsedě protáhl a upřel na Catarneola tvrdý pohled. Vypadal v té chvíli velmi staře a velmi vyrovnaně a Tygra najednou pochopila, že ho tady, v podzemí, v jiném světě, poprvé vidí bez jeho věčného průvodce, jímž je strach.
“Zabíjení je, zdá se, dovoleno,” řekl Belas. “Ale já nedopustím zabíjení mých přátel. Rozhodně se za ně budu bít!”
“Před mnoha lety,” začal Catarneol, “snad ještě předtím, než Forc v jejich světě vzplanul a shořel, jsi slíbil, že odhalíš zrádce. Toho, kdo vrahům  otevřel cestu a prozradil, kdy náš kočár dorazí k první zatáčce… Našels ho?”
Tygra měla najednou málo vzduchu. Strop na ni padal, věčné pochodně, které cestou míjeli, po ní natahovaly jazyky plamene. Já? Byla jsem to já?
“Jmenovala se Amalie,” řekl Belas. “Varniel zabil na lovu její sestru. Od té doby se lesy rozrostly, ale tehdy jsme lovili i v ulicích Lyenny… To já ji přivedl, Varnieli, a ty sis ji zamiloval.”
“Já?” vykřikla Tygra. “To jsem byla já?” Vzpomněla si na jméno, které sama před sebou tajila, jméno šité do starodávného strašidelného románu nebo Belasovy básně.
“Ne, ty ne,” pravil měkce Varniel. “Ty přece jedeš s námi.” Podal jí modrou houbičku. Odhodlaně si ukousla, usrkla nápoje z misky. Mlčeli. Blížili se k první zatáčce, v živém, rostoucím labyrintu ztracené ve spleti chodeb. Muži se chopili mečů. Leonora sevřela dýku.
“Chtěla bych mít drápy,” zatoužila Tygra.
“Máš je,” řekl Catarneol.
Pohlédla na své ruce a nepoznala je. Rozesmála se. Bude to jako lov. Jako večerní hostina, maso a krev!

* * *

Krčili se u zdí, v šeru neviditelní, pochodně na stěnách skomíraly a zářivky zeleně poblikávaly. Konečně uslyšeli dutý zvuk kopyt a tichý skřípot kol. Vůdce přízraků Kosťu šťouchl do žeber. “Vstávej, zmetku! Ty začneš!”
Kočár se čímsi podobal ztracenému kontejneru na smetí. Blížil se, neodvratně jako osud, Kosťovi divoce bušilo srdce a záviděl svým společníkům, kteří už žádné srdce neměli. Vstal a zamával sekerou. Kůň se zastavil. Nezdálo se, že by ho někdo řídil. Hleděl na Kosťu vyčítavě.
Vůdce přízraků se vrhl k vozíku, v rukou třímal svůj kyj a řval, bez sebe zuřivostí. Kůň se vzepjal, Kosťa se přitiskl ke stěně chodby. Přední kopyta zasáhla vůdce do hlavy a do krku. Kůň zařehtal, vzepjal se proti dalšímu přibíhajícímu přízraku. Chodba se rozšířila, stěny byly náhle daleko. Z vozíku vyskočilo pět šílenců s meči a dýkami. Kosťa popolezl k vozíku, částečně se zasunul pod něj a pozoroval to hrozné představení s opravdovou krví, která se nepodobala kečupu ani malinovce.
Několikrát se rozmáchl sekerou a ťal po nohou přízraku, jenž se nebezpečně přiblížil. Nepřemýšlel, proč se najednou octl na straně přepadených, až po chvíli mu došlo, že dva z nich poznal, i když si za nic na světě nemohl vybavit jejich jména.
Smrtelně zasažené přízraky se rozpadaly a mizely. Pětice z kočáru bojovala s neutuchající zuřivostí, komusi z nich narostly tygří drápy a drásaly útočníkům hrdla, míhaly se meče, svištěl kov, ozývaly se výkřiky, zakončené chroptěním a bubláním. Kosťa se zastyděl za svou opatrnost, vylezl zpod kočáru a po boku statečného koně začal zpracovávat dav sekerou. Bylo to jednodušší než košíková, ale i tady se vyplatilo mít dlouhé ruce.
Chodba se vyprázdnila. Dav přízraků zmizel. Chodba získala své původní rozměry, krvavé louže vsakovaly do země mezi pražci. Hrabě se vyčerpaně opřel o kočár. “Nevím, jestli to nedělají ty houby, ale mám dojem, že je nás šest!”
“Vrazi měli vždycky v čele živého člověka,” řekl Belas. “Tentokrát si nevybrali dobře!” Podával Kosťovi ruku. “Vrať se zpátky, příteli. Teď najdeš bránu otevřenou.”
“Bléďo?” hlesl Kosťa zmateně. Pak potřásl hlavou, otočil se a zamířil k východu.
“A co teď?” Tygra si prohlížela svou ruku bez drápů.
“Je čas napsat poslední verš,” řekl Belas. “Aram už pro nás jistě připravil pohodlná lůžka.”
“Tvé přání básníka stvořilo před desetiletími tento labyrint,” pronesl Varniel slavnostně. “Je živý, poslouchá tě. Tvé přání ho může zničit! Uděláš to, Belasi?”
“Ano,” řekl Belas. “Chtěl jsem, aby byla Leonora šťastná, a místo toho jsem viděl, jak strašně se lidský svět umí bránit vetřelcům. Pojďme se vrátit. Ulehneme a budeme spát.”
“Všichni?” ujistil se Catarneol.
“Všichni,” přikývl Belas. “Pojď, Amalie. Neměj strach, boje už jsou za námi.”

* * *

Procitl jsem s hlavou opřenou o kontejner na smetí. Reflektor pomalu zhasínal, jak docházela baterie. Tygra ležela vedle mě. Kdo by to byl řekl, že se ve skutečnosti jmenuje  Amalie!
Všechny mé životy přede mnou ležely jako na dlani, i ten poslední, který jsem chtěl ukončit hlubokým spánkem ve společnosti svých nelidských přátel… Co se to stalo? Proč jsem se probudil?
Hrabě Varniel měl přece větší moc, než jsem čekal, a kromě toho i něco jako svědomí. Nebo snad tak miloval Amalii? Na to už se ho nezeptám.
Pocítil jsem první, vzdálený otřes. Probudil jsem Tygru a spolu jsme uprchli před zemětřesením, které zničilo celé katakomby a pohřbilo naše nešťastné spolužáky, všechny kromě Kosti; ten se třásl před vchodem a zjevně na nás čekal. Nikdy se mě na nic nezeptal. Myslím, že si přál zapomenout. Vrátili jsme se do toho sobotního dopoledne, kdy nás nahnali na brigádu.
Tygra těžko zvládá své nové fobie z metra, výtahů, ze tmy a veřejných záchodků, ale to přejde, aspoň doufám. Ani ona se na nic neptá a drží se legendy o zemětřesení, která to všechno tak dokonale vysvětluje. Myslím, že už nebudu psát horory.

KONEC