Cela

Vedro!
Žár jako v jícnu sopky. Nesnesitelnej hic!
Tiché kroky strážných se nesly chodbou a já jsem ještě ani nedokouřil svoji poslední cigaretu. Kouř se líně vznášel ke stropu tmavé cely a čekal, až ho nasajou plíce ostatních vězňů. Strážní chvíli jen tak podupávali přede dveřmi, než sebrali odvahu a rozhodli se jít dál.
Zamřížované dveře se s bolestným zaúpěním otevřely a do cely vešel postarší upocený strážný. Měl na sobě sváteční, naškrobenou uniformu a snažil se vypadat vážně – nešlo mu to.
Letní vedra ukázala, co umí a obtloustlý strážný se doslova topil ve vlastním potu. Při pohledu na něj jsem se musel pousmát. Bylo zábavný sledovat muže zákona, jak se teď snaží vypadat důstojně a večer zajde do nebližší hospody, kde se vysměje prohibici do tváře.
Vždycky jsem se snažil, aby mě moje práce bavila – a taky že jo. Bylo mi jedno, jestli ten chlast, co převážím, dostal do ruky pětiletej kluk nebo milionář. Hlavně, že jsem dostal dobře zaplaceno. A když se náhodou začalo střílet, tak nikdo neměl na starýho Nelsona. Bohužel jsem nikdy nedělal moc rozdílů mezi konkurenčním gangem a policií. Bral jsem to z jedný vody na čisto – a to doslova. Chlapi z branže to chápali, jenže soudce tolik pochopení neměl, když mě před třemi lety odsoudil za vraždu pěti policistů – dalších osm mi nemohli dokázat.
„Je čas,“ řekl strážný a v očích mu bylo znát, že se nepotí jen z vedra. Letmým pohledem zkontroloval tři muže čekající za dveřmi a svoji výzvu zopakoval. Tentokrát silnějším hlasem.
Slyšel jsem ho už napoprvé, ale prostě se mi nechtělo vstávat. Jenže jsem taky nechtěl, aby mysleli, že mám strach.
Pryčna zaúpěla, když jsem se s ocelovou tváří zvedal a přímo před vyděšeným pohledem strážného jsem si típl cigaretu o hřbet ruky. Za chvíli už mě to stejně bolet nebude a on bude mít alespoň o čem vyprávět doma ženě.
Strážný zaklonil hlavu a nejistě na mě pohlédl hnědýma očima. Pak se sehnul a spoutal mi ruce i nohy chladnou ocelí. Zbytek strážných se na mě díval skrz hledí pušek. Ty měly spíše psychologickou úlohu. Kdyby mě zastřelili, tak by se museli zodpovídat hodně vysoko.
Když byly řetězy na svých místech, přehodili si strážní pušky přes ramena a vytáhli obušky.
Pořádně jsem si prohlédl čtyři muže, kteří mě měli doprovázet na mé poslední cestě. Zamřížovanými okny na ně dopadalo světlo zapadajícího slunce a nechalo vyniknout kapičky potu na jejich tvářích. Nemělo smysl dělat jim to ještě těžší, než to měli. S hlavou hrdě vztyčenou jsem vyrazil vpřed.
Procházeli jsme spletí temných chodeb a já si pomalu začínal uvědomovat, že každý krok je poslední. Jen občas mi pod nohama zakřupal šváb nebo zapištěla krysa.
Už brzy.
Ozval se hlas v mé hlavě. Už odmala jsem ho občas slýchal – asi svědomí.
Pět mužů. Já uprostřed. Ani jedinkrát jsem se nepodíval na němé tváře ostatních vězňů, jejichž obličeje na mě tupě zíraly z pod zamřížovaných cel. Nikdo z nich se neodvážil říci jediné slovo. Jen občas se některý usmál v neskrývané radosti, že dnes nevedou jeho.
Nikoho z těch nul jsem si nevšímal. Jen jediná cela stála za to, abych se u ní zastavil. Na pryčně v ní seděl postarší vousatý muž. Jeho chladné, šedé oči se na mě obrátily.
„Uvidíme se za tejden,“ řekl jsem mu a čekal na odpověď. Ta se nedostavila a jeden ze strážných mě dloubl obuškem do žeber.
„Dělej mukle!“
Nesnáším, když mi někdo dává rozkazy. Přímo to nenávidím!
Vsadím se, že ten pohyb ani nepostřehli. Kdo by taky čekal, že skoro šedesátiletý muž, vymrští loket a málem zlomí strážnému čelist. Vytrhnout mu potom obušek a poslat jím k zemi další dva, než si vůbec uvědomí, co se děje, byla hračka.
Posledního strážného – toho, který pro mě přišel – jsem přitlačil řetězy ke zdi a zvedl si ho pěkně do výšky očí. Jeho nohy se bezmocně houpaly stopu nad podlahou a marně hledaly pevnou zem.
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“ vyprskl jsem mu do tváře, zatímco marně lapal po dechu.
Zřejmě pochopil a z posledního vzduchu, který měl v plicích, dal dohromady slova: „Mo-mohl byste nás p-prosím následovat, pane Co-Corby…“
Tak se mi to líbí, hezky slušně.
Strážný se sesul k zemi s elegancí pytle hnoje. I ostatní muži zákona se zvedli a museli mě doslova dobíhat na konec chodby. Nikdo z nich nic neřekl, měli by z toho jen ostudu.
Zatímco mě připoutávali ke křeslu a přidělávali na mě elektrody, zazníval zatuchlou místností knězův osamělý hlas. Četl zrovna něco z bible, jenže já ho neposlouchal. Stejně jsem nepočítal s tím, že bych se dostal do nebe.
Na popravu přišli snad všichni. Nejen rodiny mrtvých policistů, ale i členové gangu, pro který jsem pracoval. Don Luciano se se svojí německou gorilou Siegelem uvelebil na rozvrzaných židlích po levé straně. Zatímco členové konkurenčního gangu se ve svých nejlepších oblecích potili vpravo. Oba gangy po sobě s nevraživostí pokukovaly, ale nezdálo se, že by mělo k něčemu dojít.
Vedle skupinky mých nejlepších přátel seděla Nina. Jediná ženská, která pro mě měla vždycky schovanejch pár hezkejch slovíček. Měla už svoje nejlepší léta za sebou, ale pořád to byla ženská jak má bejt. Pevný prsa, úzký boky. Divil jsem se, že jí Don Luciano dovolil přijít.
Ta jediná mi bude opravdu chybět.
Když kněz skončil, přišel na řadu policejní důstojník, který mi znovu přečetl rozsudek. Byla to snůška o tom, jakej jsem zlej kluk a že si to křeslo opravdu zasloužím. Na závěr se mě zeptal, jestli nechci něco říct.
„Dělej, fízle, nebo tu chcípnu vedrem!“
Důstojník byl trochu zaskočen, ale nenechal se vyvést z míry. Nacvičeným pohybem dal pokyn muži za plentou.
Těžký teplý vzduch se prosytil pachem spáleného masa. Don Luciano sklonil zrak a rychle se pokřižoval.
Když lékař potvrdil smrt, bylo dlouho jediným zvukem vzlykání Niny, která právě přišla o jediného muže, na kterém ji opravdu záleželo.

Záblesk. Prudká bolest a pak…
„Co je?“ zařval jsem. „Kde to kurva vázne!“ Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že v místnosti nikdo nezůstal. Nad prázdnými židlemi se vznášel opar horkého vzduchu. Všechna okna zmizela a teplota se zdála být ještě vyšší než předtím.
Neměl jsem tušení, co se děje. Napadlo mě, že si mysleli, že jsem mrtvej a nechali mě tady, jenže to byl nesmysl.
Vstupní dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli dva strážní. Oba postavou připomínali gorily nacpané do zmačkaných černých uniforem. Bez jediného slova mě začali odpoutávat od křesla.
„Co se to děje? Já dneska nebudu popravenej?“
Jedinou odpovědí mi byl pohrdavý smích. Strážní mě postavili a spoutali mi ruce silným oprýskaným řetězem. Po celou dobu neřekli jediné slovo.
Čekal jsem starou známou cestu zpět do cely, jenže to jsem spletl. Za dveřmi se před námi otevřela obrovská kamenná chodba, v které jsem určitě nikdy nebyl. Na každé její straně se neuspořádaně tyčily dveře různých tvarů a velikostí. Vysoko nad mojí hlavou se klenuly obrovské stropy v temném gotickém stylu.
„Ta přestavba se zvládla nějak rychle.“ Snažil jsem se dohlédnout až na vršek stropu, jenže ten byl ukrytý v temnotě.
Čím dále jsme šli, tím více se zvyšovala teplota. Připadalo mi, jako kdyby to teplo sálalo přímo ze zdí. Naše kroky se po rozpálené kamenné podlaze podivně rozléhaly a vracely se nám v nesčetné ozvěně.
Na konci chodby stál lety ošlehaný stůl a za ním seděl malý shrbený muž, který se prohraboval stohem papírů. Když se u něj strážní se mnou zastavili, sundal si z bobulovitého nosu tlusté brýle a zastrčil si je do náprsní kapsy. Potom si opřel ruce o stůl a lišácky se na mě usmál.
„Jestlipak víte, kde jste, pane Corby?“ Jeho hlas byl měkký a povýšený.
Nemám rád, když se někdo dělá chytřejší než já.
„Co je to za blbej dotaz! Ve vězení, kde jinde.“
„To není úplně přesné, pane Corby. Patrně vám unikl drobný detail.“
Tak teď už jsem toho chlapíka totálně nenáviděl. „Jo? A jakej?“
„Jste mrtvý, pane Corby.“
I přes všudypřítomné vedro mě polil studený pot, tak nějak jsem to tušil, ale nechtěl jsem si to přiznat. „Nepřipadam si mrtvej.“
„To nikdo z nás,“ odpověděl tiše. Poté už silnějším hlasem dodal: „Vítám vás v Belialově vězení.“
„Co?“
„Jinými slovy, vás vítám v pekle! Pane Corby.“
Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl. Kamenné stěny, vedro, všechny ty dveře.
Má pravdu!
Využil jsem toho, že mě strážní nedrželi a vrhl jsem se na mužíka za stolem. Mé prsty mu sevřely hrdlo a přitáhly si ho k sobě. „Řekni, že to nejni pravda ty malej…“
Nestihl jsem ani doříct větu a už mě jeden ze strážných praštil po hlavě obuškem. Karmínové kapičky krve se rozstříkly po podlaze a pomalu odkapávaly z obušku.
„Odveďte ho k soudci!“ křikl mužík a narovnal si límec.
Nikdy předtím jsem nedostal takovou ránu do hlavy, přesto jsem dokázal znovu vstát.
Krev se mi roztékala po půlce obličeje a slepovala mi oči. Cítil jsem, jak mě strážní někam vedou, ale uniklo mi kam. Když se mi konečně podařilo vytřít si krev z očí, otevřel se přede mnou výjev srovnatelný s nejhorší noční můrou.
„Přiveďte dalšího obžalovaného!“ křikl vrásčitý soudce. Paruka na jeho hlavě jako by dodávala těm slovům na vážnosti.
Dveře se za mnou zabouchly s takovým hřmotem, až se otřásla celá síň. Strážní mě doslova hodili na lavici obžalovaných a stoupli si ke mně jako tichá stráž.
Musel jsem zaklonit hlavu, abych dohlédl až na vrchol soudcovského stupínku. Ten se směrem nahoru rozšiřoval a symboly na něm vyryté by kterémukoliv jinému člověku nedovolily několik dní usnout. Po každé straně se na mě dívaly oči děsivých kamenných chrličů a zdálo se mi, že sledovaly každý můj pohyb. Nikde nebylo vidět žalobce, natožpak právníka.
Po levé straně síně seděla porota. Při pohledu na ni mi ztuhla krev v žilách. Podivné postavy bez tváří nehnutě seděly na svých místech a čekaly na soudcova slova.
Ta přišla velmi brzy: „Přineste mi spis Nelsona Corbyho.“
Jedna z postav bez tváří se zvedla a podivným krokem donesla soudci knihu v kožených deskách s mým jménem.
Soudce v knize zaujatě listoval a na poslední stránce se zarazil: „Inkoust na některých vašich činech ještě nezaschl. Vy jste napadl našeho úředníka?“
Navzdory nepřízni osudu jsem se zasmál. „Jo, už si začínám dělat jméno.“
„Vaše Bible Hříchů je odporně dlouhá, pane Corby.“
„Dělal sem co sem moh.“
„Začneme těmi nejhrůznějšími zločiny, ty menší přijdou na řadu později.“ Soudce se zhluboka nadechl a vrásky na jeho čele se prohloubily. „Úkladná vražda Franceska Rodinyho.“
Tak tohle ne!
Prudce jsem se zvedl ze židle. „To byla sebevražda!“ Rána obuškem do hlavy mi naznačila, že bych neměl vstávat.
„Měl nohy zalité v betonu a ruce spoutané za zády.“
I přes odpor strážců jsem se znovu zvedl. „Nikdo u toho nebyl. Jeho tělo se nikdy nenašlo!“ Tenkrát mi dalo pěknou práci, abych ho hodil do co nejhlubší části řeky. Stoprocentně jsem věděl, že o tomhle nikdo kromě mě neví.
Soudce poklepal prstem na knihu. „Tuto knihu jste napsal vy sám svými činy. Nemá cenu lhát, za všechno co je tu napsané, můžete Vy!“
Nikdo kromě tebe.
Nesnáším ten hlas!
Snažil jsem se zastavit rukama proud krve vytékající mi z hlavy a jen s občasným reptáním jsem poslouchal jména dalších a dalších mužů. Soudce nejdříve četl jména mužů konkurenčních gangů, potom policistů a nakonec nevinných obětí při pouličních přestřelkách. Polovinu těch jmen jsem slyšel prvně v životě a docela mě překvapilo, kolik jich je.
Po přečtení všech vražd a zločinů, přešel soudce k menším zločinům, kterých ale bylo mnohem mnohem víc.
Někde v polovině mi padla hlava do krvavého fleku na stole. Tvrdý obušek mě ale hned probral. Musel jsem poslouchat až do konce. Celé hodiny jsem se musel dívat do očí všech svých hříchů.
Celé hodiny se soudní síní rozléhal soudcův pevný hlas, který ani na okamžik nepovolil. Poslední zločin byla krádež spolužákovi svačiny v šesti letech.
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Jen podivní porotci si mezi sebou podávali kus papíru. Ten byl předáván z jedné drápovité ruky do druhé, dokud nedošel k poslední bledé parodii na člověka. Zažloutlý lístek byl poté předán soudci. Jeho staré, vrásčité oči se rozzářily podivným leskem.
Napřímil se ve svém křesle a silným hlasem pronesl: „Nelsone Corby. Za své činy jste si zasloužil výjimečný trest, který není udělován vícekrát jak jednou za padesát let. Byl jste odsouzen k nuceným pracem v pekle. Navždy!“
Srdce, jako by mi uvízlo v krku. Ze všech koutů se vracela ozvěna soudcova hlasu.
Navždy. Navždy. Navždy!
Připadalo mi, že celá místnost propukla v smích. Nejen soudce a strážní, ale i kamení chrliči otevřeli své zobáky a vydávali ze sebe posměšné krákání.
Tlukot mého srdce se rozléhal po celé místnosti a do spánků se mi hrnula krev. Nejraději bych vyšplhal za tou karikaturou soudce a rozmáčkl mu hlavu. Jenže každý strážný mě vzal pod jednou paží a odtáhli mě ven. Ještě než se za mnou zavřeli dveře, zaslechl jsem soudcův hlas: „Přiveďte dalšího obžalovaného.“
Navždy!
Malý, upocený mužík se zamlženými brýlemi, se na mě podivně usmál, když jsme kolem něj procházeli. Jako kdyby věděl, že se odtud nikdy nedostanu. Alespoň jsem mu kopl do stolu, až se mu lejstra rozsypaly po celé chodbě. Sice jsem si za to vysloužil další ránu obuškem, ale byl jsem spokojenej.
Strážní mě dovedly až na konec dlouhé kamenné chodby. Přímo přede mnou stála ta nejimpozantnější brána, jakou jsem kdy viděl. Sahala snad až ke stropu a po jejím obvodu se táhly stovky kamenných hadů. Docela mě znepokojilo, když na mě jeden z nich zasyčel. Jeho kamenné oči se na mě dívaly a rozeklaný hadí jazyk mi kmital před obličejem. Z jeho útrob vyšla slova: „Nelssson Corby. Můžeš vssstoupit, hříšníku.“
Klíč zachrastil v poutech a ta se zařinčením dopadla na zem. Bez jakéhokoliv zvuku se brána do temnot otevřela a já byl vstrčen dovnitř. Celé mé tělo zachvátil příjemný chlad, který však přeťalo nepředstavitelné horko na druhé straně. Rychle jsem se otočil, jenže brána byla pryč.
Není kudy se vrátit!
Jen pár vteřin po mně se ze zdi vynořil další muž a pak další a další. Chvíli mi to připadalo jako běžící pás. Všichni ti muži byli k smrti vyděšení, někteří bušili do zdi pěstmi, jiní plakali.
Chodbou k nám přišla skupinka strážných a jeden z nich nás vyzval, abychom je následovali. Těch pár vězňů, kteří se vzpouzeli, bylo popohnáno obušky. Já jsem šel vpředu u jejich velitele. Byl to zachmuřený čtyřicátník s hustým knírem.
„Tak co, jak se ti líbí v pekle?“ zeptal se mě. Docela mě to překvapilo, protože moc ukecenejch lidí jsem tady zatím nepotkal.
„Mohlo to bejt i horší. Kde jsou všechny ty kotle a čertíci s vidlema?“
Strážný se usmál. „Nic takovýho tady nejni, ale pár divnechj věcí se tady najít dá.“
„Jako třeba ta brána. Vůbec nechápu, kde se tady vzalo takovejch lidí. Protože v tý chodbě jsem byl sám.“
„Každej je tam sám,“ odvětil. „Moc to nechápu, ale prej se tam nějak zastavuje čas, nebo co.“
„Aha,“ odpověděl jsem naprosto nechápaje a raději jsem změnil téma: „Jak člověk příde ke fleku bachaře v pekle?“
„I za živa jsem byl bachař, jenže do ráje mě zatím nepustěj a bachařů prej nemaj nikdy dost.“
„A jak je to vlastně s tím rájem?“
Strážný se zamyslel. „Na jak dlouho jsi tady?“
„Na pořád.“
„Fíha. Tak to se tady asi budem často potkávat. Mimochodem já jsem Bob.“
Potřásli jsme si rukou. „Nelson. Jsou tady všichni bachaři takoví jako ty?“
„Ne!“ odpověděl rázně. „Většina z nich jsou úchylný magoři.“
Setřel jsem si z obličeje trochu krve do rukávu šedé vězeňské uniformy. „To už sem poznal.“ Najednou jsem si uvědomil, že mi zase dorostly vlasy. Na mé hlavě se rýsoval krátký sestřih, který jsem nosil už od sirotčince.
„Překvapenej?“ zeptal se Bob, který si všiml mého údivu.
„Jo, před popravou mi oholili hlavu.“ Pak jsem zaťal pěsti. „Připadam si celkově takovej – mladší.“
„Nevim kolik ti je, ale jako dědek by jsi nám nebyl k ničemu. Potřebujem silný chlapy, tak tě to vrátilo zhruba do čtyřiceti. Jako mě.“
„Co vlastně budu dělat?“
„To uvidíš.“ Bob se ke mně trochu naklonil a polohlasem řekl: „Hlavně si dej pozor na ty bez tváří.“
„Na ty, jak byli v porotě?“
„Jo, přesně, ty totiž pracujou pro samotnýho Beliala.“
„Už si ho někdy viděl?“
„Ne,“ otřásl se Bob, „a ani po tom netoužim. Jenom pár vyvolenejch ho vidělo, jenže pak už nikdo neviděl je.“
Najednou mě ten Belial začal zajímat, jestli mě někdo dokázal vytáhnout z téhle díry, tak jedině on. Chtěl jsem toho z Boba vytáhnout víc, jenže mezitím jsme došli do obrovské, kolosální jeskyně, která byla vytesána desítky metrů vysoko. Připomínala starý důl a vězni pilně pracující trpaslíky. Ti vyjížděli ze stovek tunelů po straně jeskyně s plně naloženými vozíky hlíny a kamenů. Všechno to mravenčení sledovaly bedlivé pohledy strážných, kteří buď jen tak postávali, nebo popoháněli vězně. Občas se ve spleti lidí objevila i postava bez tváře, které se všichni obloukem vyhýbali – i strážní.
„Co se tu staví? Cely?“ zeptal jsem se Boba, který rozděloval vězně do jednotlivých tunelů.
„Ne, to ne. Tunel se vždycky dokope do určitý dýlky a pak už se s ním nic nedělá, je to rozkaz shora.“ Pak pokrčil rameny. „Asi aby se vězni nenudili.“
Bob mě nasměroval do jednoho z průchodů. „Tady teď budeš pracovat.“
Trochu mě to zmátlo. „Já nedostanu celu?“
„Dělá se v dvanáctihodinovejch směnách. Tobě právě začala ta první, potom tě někdo dovede do cely.“ A když jsem se k němu otočil zády dodal: „Snaž se nedělat problémy, hodně věcí ti to ulehčí.“
„Jsem mrtvej, co ještě by se mi mohlo stát.“
Rázným krokem jsem vykročil do úzkého tmavého tunelu. Po obvodě se táhlo pár plápolajících loučí, na zemi ležela zaprášená kolejnice. Tunel mohl být dlouhý klidně i sto metrů, že se blížím ke konci jsem poznal podle řinčení krumpáčů a řevu strážného.
Ze třech zaprášených vězňů stékaly potůčky potu, když si proráželi cestu tunelem a nakládali kameny na vozík. Řekl jsem si, že poslechnu Bobovu radu a nebudu dělat problémy. S úsměvem jsem přistoupil ke strážnému a řekl: „Nazdar, já jsem Nelson Corby a…“
„Mě nezajímá jak se jmenuješ, ty hromado hnoje,“ vyjel na mě strážný a vrazil mi do ruky krumpáč. „Kopej!“
Nejdříve jsem na něj chvíli zíral. Z tváře mi zmizel předstíraný úsměv. Párkrát mi tiklo levé oko.
Řinčení nástrojů ustalo, když se k zemi sesul strážný a snažil se vyndat si krumpáč, zaražený v břiše. Jeden z vězňů nic nenamítal, když jsem mu vzal lopatu. Dokonce se mi zdálo, že se usmál.
Tupé rány se rozléhaly tunelem, ale strážný se pořád hýbal. V tom mi došlo, že už je mrtvý, takže ho nemůžu zabít. Všichni tři vězni jásali, když lopata rozbíjela strážnému lebku.
Jásot ustal, jako když práskne bičem. Rychle jsem se otočil a přímo za mnou se ze závoje temnoty vynořila postava bez tváře. Její černý plášť vlál, aniž bych ucítil sebemenší náznak větru. Černé, jakoby starodávné oblečení kontrastovalo s bledým obličejem. Po zádech mi přeběhl mráz, postava se ke mně blížila pomalým rozevlátým krokem.
Stál ode mě asi půl metru, když se z pod volných rukávů vynořily kostnaté ruce. Dlouhé bledé prsty se blížily k mému obličeji a já nebyl schopen se hnout. Slyšel jsem hlasitě se smějící hlas v mé hlavě. Lopata se zařinčením dopadla na zem.
Nevím, co se stalo potom. Vím jen, že mě druhý den ráno probudil něčí hlas: „Máš kliku, že tě nešoupli do díry.“
Posadil jsem se na kraj postele v místnosti připomínající hrobku. Mému spoluvězni nebylo víc jak dvacet let, byl to jeden ze tří mužů, kteří včera kopali v tunelu. Řekl mi, že mě sem odnesl hned po tom, co mi ten tvor přiložil ruce na tvář a já omdlel.
„Ten parchant,“ odvětil jsem suše.
„Jo, ale tomu strážnýmu jsi to dal pěkně.“ Pak mi podal ruku a řekl, že se jmenuje Viktor. „Ale radši bys měl dělat, co ti řikaj,“ pokračoval „nebo tě šoupnou na samotku.“
„No a?“
„No a? Každej kdo byl na somotce tam úplně zmagořil. Můžeš tam klidně strávit i zbytek trestu. Kolik si dostal?“
„Plnou.“ Moje slova chvíli vysela ve vzduchu.
Viktor vytřeštil oči. „Děláš si srandu? To seš masovej vrah nebo co?“
„Něco takovýho. Kolik naložili tobě?“
„Já sem tady tři roky a zbejvá mi ještě…“ chvíli se zamyslel, „sto padesát sedm let.“
„Docela slušná páka, co si udělal?“
„Žil,“ odpověděl smutně. „Neseděl jsem každou neděli v kostele a rád jsem si užíval života.“
V cele se rozhostilo ticho, přerušované jen rytmickým kapáním vody v rohu.
„A kde sou všechny ženský,“ napadlo mě. „Žádnou sem tady neviděl.“
Pokrčil rameny. „Asi v nějakym jinym bloku, v pekle je jich několik tisíc.“
„Takže tu nejsou ženský?“
„Ne.“
Klesla mi hlava na hruď. „A sakra! Tak co tady celej den děláte?“
„Pracujeme, spíme, jíme,“ pokrčil rameny. „A to je asi tak všechno.“
Neměl jsem náladu ptát se ještě na něco dalšího. Proč taky, když tady budu až do konce věčnosti zavřenej, jako slepice v kurníku.
„Oběd,“ řekl znuděně Viktor. „Jako každej den.“
Ani jsem si neuvědomoval, že vycházím z cely a řadím se mezi ostatní vězně. Viktor mi něco říkal, ale já ho neposlouchal. Před očima se mi rozprostřela mlha a já jen tupě šel s ostatními.
Vězni udělali řadu před pár okýnky v jídelně vytesané ve skále. Plápolavé světlo ze svítilen, přidělaných na stěně řetězy si pohrávalo s našimi stíny. Obličeje všech vězňů vypadaly smutně a zasmušile. Jejich naprosto tupé výrazy vyjadřovaly naprostou bezmocnost. Tichý hlas v mé hlavě šeptal:
Dopadneš stejně jako oni. Bude z tebe jen ubohá lidská troska!
Chytil jsem se za hlavu ve snaze utišit ten hlas, jenže marně.
Jsi zbabělec. Nedokážeš se postavit ani jednomu muži. Zbabělec. Zbabělec. Zbabělec!
Do hlavy se mi zapichovalo tisíce jehel. „NEEEE!“
Mého křiku si všiml jeden bez tváře a vykročil ke mně.
Zbabělec…
„Já ti ukážu zbabělce.“ Řetěz držící nádobku s petrolejem zařinčel, když jsem ho strhl ze zdi. Viktor se mě pokusil zastavit, ale já ho odhodil na stranu. Všichni kolem mě se ze strachu před tou bytostí rozutekli.
Tenké, drápovité ruce se přiblížily k mému obličeji.
Zbabělec, zbabělec, zbabělec!
„To se ještě uvidí.“ Hořící nádobka opsala ve vzduchu oblouk. Tisíce zářících jiskřiček se jako hvězdy rozlétly po celé místnosti. Hořící beztvará postava se svíjela v nepředstavitelných mukách a tam, kde se oheň dotkl bledé kůže, vytékala tmavě fialová krev.
Skoro jsem nevnímal, jak moje ruka drtí bledý krk. Zatímco zaťatá pěst se zarývala do hořícího obličeje.
Ano, ano! To je ono!
Hlas sílil a já si užíval každou ránu. Cítil jsem, jak mi pod pěstí křupají kosti. Nikdy jsem neměl tak krásný pocit.
Za pár vteřin se na mě vrhla celá smečka strážných a strhla mě k zemi. Ani jsem necítil rány obuškem, bylo mi to jedno. Jsem mrtvý, nemůže se mi nic stát.
Matně si vybavuji, jak mě táhli hrbolatou chodbou. Viděl jsem zářící pochodně vystupující z temnoty.

Prober se. Prober se!
Zase ten hlas. Prudce jsem otevřel víčka, ale nemohl jsem se pohnout. Celé mé tělo spalovala nepředstavitelná bolest. Tmavá místnost, ne širší než dva metry se ke mně skláněla a vlnila se v teplém vzduchu. Ocelové dveře dávaly jasně najevo, kde jsem – samotka, díra!
Nemáš už nic!
„Buď zticha!“ můj hlas se odrážel od stísněných stěn a vracel se v několikanásobné ozvěně.
Jsi tady uvězněný – navždy!
„Mlč!“
Celý tvůj život nestál za nic. Neměl jsi rodinu, přátele. Nikdy na tobě nikomu nezáleželo a teď jsi tady! Budeš tu umírat hlady a žízní, ale nikdy nezemřeš. Jen se budeš donekonečna svíjet. Až do konce věčnosti!
Sebral jsem poslední zbytky sil a vrávoravě jsem se postavil na nohy. „Tak kde si, ty parchante. Ukaž se mi!“
Celou se rozlehl ďábelský smích. Drásal mi uši a zařezával se hluboko do mozku. Smála se zeď. Ten smích vycházel z kamenné stěny naproti dveřím. V záchvatu zuřivosti jsem do ní udeřil. Krev mi vytryskla z kloubů a já se náporem bolesti málem zhroutil na podlahu.
To je všechno, co umíš?
Opět ten smích.
Celý svět kolem mne zrudl. Už jsem si nedokázal udržet příčetnost.
Kamenná stěna pomalu rudla mými údery. Bylo mi jedno, že mi možná upadnou prsty. Chtěl jsem jen umlčet ten hlas.
Jenže ten se ozýval znovu a znovu. Smál se mému osudu a popoháněl mě k stále silnějším úderům. Celá stěna se jimi rozezvučila.
Najednou moje ruka prorazila kameny a ocitla se na druhé straně. Z díry vytryskl horký zatuchlý vzduch.
To je ono. Pokračuj. Pokračuj!
A já poslechl. Pod mými pěstmi odlétávaly kameny do všech stran a průchod se stále zvětšoval. Za ním se otvírala chodba, stará jako lidstvo samo.
Chvíli jsem se jenom díval na nově otevřený průchod a snažil jsem se uklidnit.
Jdi dovnitř.
Nabádal mě hlas. Vzduch v chodbě se téměř nedal dýchat, ale mně to bylo jedno.
Hladce opracované kameny pokrývaly všelijaké hrůzné ornamenty a symboly. Po jejích stěnách se ve stínech tyčily tři kamenné podobizny démonů. Opatrně jsem kolem nich procházel.
První podobizna na mě upírala své smaragdové oči. Udivilo mě, s jakou přesností jsou vytesány šupiny na jejím těle. Mezi prsty držícími mohutný meč měla natažené plovací blány, ze zad jí vyrůstalo osm chapadel. Nad ní bylo vytesáno jméno Leviathan.
Z druhé jako by sálala živoucí energie. Vítr rozházel cáry šatů na svalnatém mužském těle. Pronikavé oči zářily blankytně modrými křišťálovými kameny. Jmenoval se Lucifer.
Poslední socha byla ukryta v temnotě. Sebral jsem ze zdi louč a pomalu jsem se k ní přibližoval s plápolajícím rudým plamenem. Louč mi málem vypadla z ruky. Přímo přede mnou se z temnoty vynořila postava, odpovídající podobě samotného ďábla. Tělo sevřené v mučivé křeči. Dokořán otevřená ústa. K nebi se tyčící rohy. Kopyta zarývající se do kamenného stupínku. Okrové zářící oči se upřeně dívaly před sebe. Belial!
Nezdržuj se s nimi! Pokračuj dál!
Všech šest očí se na mě dívalo, dokud jsem nezmizel v záhybech chodby. Vše kolem působilo podivně nepřirozeně a děsivě. Jasně jsem slyšel bít své vlastní srdce. A k tomu ten hlas!
Pojď za mnou. Pojď.
Cesta se stáčela a připadalo mi, že klesá. Nikdy v životě mi nebylo takové teplo jako v té chvíli, dokonce ani na elektrickém křesle.
Najednou chodba skončila a mně se naskytl pohled na monumentální kruhovou jeskyni. Po jejím obvodu tekly vodopády žhnoucí lávy, která stékala do potůčků a obtékala mohutné stalagmity. V jejím středu jsem rozeznal jakousi bledou postavu.
Pojď blíž. Přijď ke mně.
Teď už vím, odkud ten hlas přicházel.
Nahé mužské tělo držely ve vzduchu těžké okovy. Sněhově bílá křídla bezmocně visela na řetězy ukřižovaném těle. Jemné rysy krásného obličeje doplňovaly černé vlasy spadající mu do tváře.
Na okamžik mě oslnil. Byl to anděl. Krásný anděl.
„Vítám tě,“ řekl a já přišel přímo k němu a nevěřícně jsem si ho prohlížel. Chtěl jsem se ho dotknout, jenže otevřel oči a já ustoupil o krok dozadu.
Jeho oči plály rudým ohněm a připomínaly spíše oči ďábla nežli anděla.
„Co ode mě chceš?“
„Musíš mi pomoci, „anděl zachřestil okovy. „Musíš mě pustit!“
„To ty si mi celý život našeptával!“ bylo to spíše konstatování než otázka.
„Ano, dovedl jsem tě k sobě,“ pak se mi podíval hluboko do očí a zdálo se mi, jako by si prohlížel celou moji duši. Usmál se. „Jsi k tomu předurčen.“
„Proč?“
„Protože jsme oba stejní. Vyvrhelové, co nebyli pochopení a proto jsou teď vězni.“
„No a? jestli seš jenom z půlky takovej jako já, tak si pěknej parchant!“
„Bez zla by nebylo dobro.“
„No a? to ještě neznamená, že tě tady nemusim nechat.“
Žhnoucí oči se na mě dlouze podívaly. „Mohu ti vrátit život.“
„Život?“ ta slova mi zněla jako rajská hudba. To jako zpátky na zemi?“
„Ano.“
„Možná, že ti pomůžu.“
„Tak rychle, neztrácej čas.“
Nebyl jsem si jistý. Přeci jenom ho zavřeli z nějakého důvodu. „A co uděláš, až tě pustím?“
„Pomstím se,“ odpověděl tajemně.
„To jako těm nahoře, jo?“
„Přesně tak.“
To mi bylo celkem jedno, tak proč znova nežít? „Fajn, co mam udělat?“
„Viděl jsi na chodbě ty tři sochy?“
„Jo, asi se mi o nich bude hezky dlouho zdát.“
„Výborně.“ Anděl zamával křídly. „Tak ta první, Leviathan, třímá meč.“
„Všimnul sem si.“
„Musíš mu ho vzít! Ten meč dokáže zničit duši stejně jako tyhle okovy.“
„Takže meč, jo?“ chtěl jsem se ujistit.
„Spěchej!“ jeho hromový hlas rozezněl celou jeskyni.

„Dej to sem, ty parchante!“ procedil jsem mezi zuby, když jsem se snažil vytrhnout soše meč. Její dlaň se náhle otevřela a já se sesul na zem. Zvedl jsem se a triumfálně jsem ho pozvedl nad hlavu. „Budu zase žít!“
Socha na mě upřela smaragdové oči. „Ale za jakou cenu?“
Cukl jsem s sebou, ale rychle jsem se vzpamatoval. „To je mi jedno, budu žít.“
Chapadla na zádech sochy se rozvlnila. „Co udělá, až ho pustíš?“
Na chvíli jsem se zamyslel. „Zničí nebe.“
„Ale tam bude muset přes zemi.“
„Já ti nevěřim. Budu znova žít. Na zemi!“
„Možná tak v hromadě trosek! Proč si myslíš, že je tady?“
„A proč jste tu vy?“
To byla rána pod pás, Leviathan chvíli nevěděl co říct, proto se do hovoru přidala další socha, Lucifer. „My jsme sem přišli dobrovolně, řídíme odtud celé peklo. Každý bez obličeje má část naší duše. Snažíme se ho udržet v jeskyni. On nenávidí všechny za to, že ho svrhli z nebe.“
„Každej má svoje problémy,“ řekl jsem a odcházel z jeskyně.
Co je mi do jejich problémů, chci zase žít. Ať si klidně vybije celej vesmír. Nikomu nezáleží na mně, tak mně taky na nikom nezáleží.
„Belial celou dobu mlčel, až při mém odchodu řekl jedinou větu. Větu, která mi zněla v hlavě celou cestu k andělovi: „Zabiješ tím Ninu.“
Nic jsem mu na to neodpověděl.

Anděl mě zahlédl ve vchodu a vzrušeně zamával křídly, okovy mu však nedovolily vzlétnout. „Výborně. Teď pojď blíž, přistup ke mně.“
Poslechl jsem ho, ale myšlenkami jsem byl jinde. „Zabiji Ninu, on zabije Ninu.“
„Na co čekáš? Přesekni ty řetězy!“
Ale možná mi lhali, musel jsem mít jistotu. „Ty zničíš zemi?“
Anděl se na mě nechápavě podíval. „Jistě. Proč ti to vadí? Můžeš mi pomáhat. Dovolím ti stát po mém boku, až pekelné plameny zničí každou lidskou duši.“ Všiml si mého váhání a tak pokračoval: „Nemáš rodiče, pravé přátele, nemáš nic!“
„Mám Ninu.“
Moje slova dlouho visela ve vzduchu. „Je to coura! Už teď na tebe zapomněla!“
Když si uvědomil, že jen stojím a nic nedělám, začal křičet, až se celá jeskyně otřásala: „Přesekni ty řetězy! Nařizuji ti to!“
To mě vytrhlo z myšlenek. Anděl se usmál, když viděl, jak jsem lesknoucí ocel zvedl nad hlavu. „Nařizuješ!“
Náhle si uvědomil svoji chybu, ale nestačil už nic říct. Meč prořízl vzduch a zaryl se andělovi do hrudi. Po jeho sněhovém těle se rozlila rudá krev.
Plivl jsem mu do tváře. „Nikdo mi nebude rozkazovat.“ Pak jsem se otočil k východu a pomalými kroky jsem se chtěl vrátit do cely. Zastavil mě dunivý smích. Prudce jsem se otočil a viděl jsem anděla, jak se směje s mečem v hrudi.
„Proč si myslíš, že mě sem přikovali? Mě nejde zabít!“ Pak si vytrhl z hrudi meč, krev tryskající z rány mi zkropila obličej. „Ničím.“
„Tvoje hloupost zničí svět,“ řekl a prudkým pohybem přesekl okovy. Ty zazvonily o zem a okamžitě se obrátily v prach. Slyšel jsem za sebou ďábelský smích třech démonů, kteří se bavili nad hlupákem, jako jsem já.
Napřažený meč se zaleskl ve světle pochodní.
„Nino…“

Starší vousatý muž seděl v tmavé cele a jedl své poslední jídlo. Už jsou to tři dny, co popravili Nelsona Corbyho. Teď si smrt měla přijít i pro něj. Nechtělo se mu umřít. Po jeho vrásčité tváři stekla křišťálová slza. Dopadla na zem a se zasyčením se vypařila. Naposledy se podíval z okna.
Jeho ocelově šedé oči osvítila pekelná zář.