Proč se elfský národ rozpadne a část odejde žít do podzemí? A co nastane, když se skřeti, trpaslíci a temní elfové rozhodnou obývat stejný podzemní prostor? Jaký řád tu asi vznikne? Kdo bude lovec a kdo lovený?
Sivá krev je románovým debutem Marie Domské, kterou mnozí už zaregistrovali jako talentovanou povídkářku a držitelku několika Mloků. Zatímco předchozí tvorba spadala spíše do sci-fi, nyní máme před sebou nefalšovanou fantasy, jejímž typickým atributem jsou elfové. S podobou těchto tajemných bytostí výrazně zahýbal fenomén LOTR, díky čemu se stali bojovníky na straně dobra, ale už i Tolkien pracoval s myšlenkou temných elfů, na což pak navázali další autoři knih či strategických her.
Marie Domská se této myšlenky chytila a vytvořila kmen sivých elfů s tmavou pletí, kteří žijí v podzemí a vyznávají hadí bohyni Sassess. Je to krutá a krvežíznivá bohyně žádající si dětské oběti a vůbec své stoupence učí bezohlednosti k životu nebo k přání druhých. Vládne tu matriarchát a v čele kmene stojí matka vládnoucího rodu. Hlavním hrdinou se stává její syn Esmedill poté, co je během výpravy na povrch zrazen svými druhy. Zraněného se ho pak ujmou elfové světlí, zejména léčitelka Yefriniel, která ho kdovíproč vezme pod svou ochranu. Tak začíná jeho pouť za poznáním a revoltou proti údělu korunního prince sivých elfů.
Autorka se v knize velmi dobře vypořádala s vykreslením temné atmosféry, k čemuž jí samozřejmě pomohl fakt, že část děje se odehrává v podzemí. Prostředí je popsáno do nejmenších detailů, takže procházení tunely, jeskyněmi a průrvami si čtenář užije do sytosti. A možná i trochu víc, po čase se ho může i maličko „přejíst“. Obdobně poctivou práci autorka odvedla u soubojů, jenže i tady platí stejná poučka – všeho moc škodí. Technicisticky pojaté popisy bez emocí se postupně zvrhávají v nudu. Přesto si člověk musí v duchu říct – odvážná autorka, která před takovým úkolem necouvla ani o píď a chopila se ho skutečně s vervou!
Za silnou stránku knihy považuji experimentování s literární formou. Střídají se tu totiž dvě vypravěčské linie – v jedné se odehrává základní příběh, a v té druhé je nahlížen anticipačně. V ní je Esmedill nucen vyprávět neznámému souputníkovi o tom, co se mu stalo – a klobouk dolů – aniž by cokoliv prozradil! Obě linie vytváří vzájemné napětí a příjemně to mezi nimi jiskří. Postupně jsou obě vyprávění zaplněna stejnými postavami a událostmi a jemné nitky souvislostí se spojují v pavučinu. Zpočátku je potřeba si zvyknout na přeskakování z er-formy do ich-formy a zpět, ale sotva se člověku dostane tento rytmus do krve (ne nutně sivé J), může si to náležitě užít.
U takto vystavěných vypravěčských linií zkušený čtenář očekává, že se nakonec spojí dohromady a dají vzniknout slušnému wow efektu, ale k mé velké lítosti se tato synergická energie v Sivé krvi kamsi vytratí. Netuším, co autorku vedlo k odbytému finále, zda spěch, nebo omezení rozsahu dané nakladatelem, ale působí to jako klasická školácká chyba. Rozehraná hra je zbrkle zakončena, ačkoliv tu zřetelně něco chybí, třeba scény, které by leccos vysvětlily. Esmedillova revolta má navíc celkem předvídatelné vyústění, avšak růžový happyend k něčemu, co je spíš tragédií sivých elfů, nesedí.
Zamýšlet jsem se musela i nad samotnou podstatou magie, k níž jako nezbytná materie slouží hadí jed. Esmedill vykouzlí svůj magický fialový oheň jen s pomocí prstů a jednoduchých gest. Nic však není schopen prostřednictvím magie vytvořit, tak maximálně si vyléčit rány z těch věčných soubojů. Když zabloudí v podzemních tunelech, musí o jídlo požádat skřety, k jejichž sídlu se z posledních sil doplazí. Využije zde svého práva nadřazené rasy, a to mě přivádí k další otázce – není nakonec jedno, zda je siví národ elfí podstaty? Kdyby byli magicky obdařenými lidmi, fungovalo by to stejně. Nemají žádné další vlastnosti, které si s elfy spojujeme, respektive žádné další výjimečné vlastnosti, kterými by se od lidí odlišovali. Nebo mi to v té tmě podzemní říše nějak uteklo…?
Asi nejslabším místem je motivace jednotlivých postav. Esmedill mi od začátku až do konce připadal jako šťastlivec, kterému vždycky někdo uhlazuje cestičku – nejprve matka, pak Yefriniel, nakonec mentor Serpent. Nikdy vlastně nezažije pořádnou katarzi, kdy by si musel sáhnout na dno. Je to domýšlivý frajer, skvěle vycvičený šermíř a čaroděj, který se hodnotově nijak neliší od svých druhů. Nebýt zmíněné zrady, tak by jeho život připomínal cestu stříbrným jeskynním sadem. Jeho proměna se proto jeví jeho nevěrohodná. Jedinec, který byl naformován nějakým kultem, jen těžko tak snadno obrátí jenom proto, že si vyslechl alternativní pověst a najednou prozřel.
Vlastně jsem se nedokázala rozhodnout, zda je pro mě Esmedill spíše ztroskotancem, nebo vítězem. Nakonec, vždyť jeho výprava byla taková idylka! Nic nemusel obětovat, jen si prostě udělal výlet na povrch a zase zpátky. Ano, projde proměnou, která ho hodí do role spasitele sivých elfů, protože byl údajně pod maskou sivého prince svým založením dobrý, ale ve skutečnosti mu nic z toho nevěřím. To už Bilbo je na základě své cesty „tam a zase zpátky“ uvěřitelnější, a to Tolkien psal jako pohádku.
Léčitelka na tom není o nic lépe. Místy se chová jako náctiletá, do Esmedilla se samozřejmě ihned zamiluje, přestože se jedná o chlapa, který do té doby vraždil její druhy v rámci kmenové zábavy a potřeby dokazovat si svou nadřazenost. Zcela nezodpovědně ho doprovází na cestě do Mlžných hor (sic!), přičemž na dlouhou dobu opustí svůj lid a nechá ho bez svých léčitelských schopností. Je úžasně milá a obětavá, a nerozpláče ji ani to, když se ji polepšený princ nakonec rozhodne opustit.
A pak je tu ještě Esmedillova druhá milenka, Medrussey, s níž se sblíží po svém návratu do podzemního Tsechelliessu. Její výraznou vlastností je podřízenost, a to zcela v rozporu s vládnoucím matriarchátem. Ženy by tu měly dominovat (a nejenom v sexu), ale ouha, neplatí to vždycky. Výraznou ženskou postavou je pouze Esmedillova matka, představující prototyp zlé ženy, která si moc uzurpuje na úkor čehokoliv a jde si tvrdě za svým cílem, pragmatická, intrikující a využívající syna jako zbraň. Ona je však jako stoupenkyně starého řádu odsouzena k záhubě a představuje zlo, které musí být vykořeněno.
Marie Domská si vystačila s poměrně malým počtem postav, a řadě z nich mohla věnovat více pozornosti, ať jde o nemluvného souputníka Rudooka, nebo Esmedillovu babičku Zevethfu, protože se jeví zajímavějšími než hlavní protagonisté. Pokud bychom vzali děj jako takový, nebýt pomalého tempa vyprávění, tak zase tolik rozsáhlý není a na román nedostačuje. V lepším případě je Sivá krev novelou, která by zasloužila ještě více rozepsat. Jsem přesvědčená, že takovou schopnost autorka rozhodně má a s pomocí dobrého redaktora by toho mohla bez problémů dosáhnout, a stejně tak i odstranit výše popsané nedostatky.
K nim je možné ještě jedno vysvětlení. Marie Domská se totiž během besedy na křtu knihy v Chotěboři přiznala, že rukopis jí ležel dlouho v šuplíku. Je tedy staršího data než její současné věci, a zatímco autorka se v psaní zlepšuje, text zapadá prachem, a když se konečně vytáhne na světlo boží, potřebuje pořádnou revizi. Všechno tu má dobře nakročeno – děj, prostředí i postavy – jen to dotáhnout do poněkud plnější podoby. A u popisů zase ubrat na intenzitě – nechat také něco na čtenářově fantazii, protože to je právě ta výzva, proč knihy čteme.
Procentuální hodnocení: 60%
Marie Domská: Sivá krev
Vydal: Host, 2023
Obálka: Kamila Severová
Počet stran: 340
Cena: 399 Kč
