Vydechněte úžasem

Ted Chiang se už české čtenářské obci představil sbírkou tří novel Příběhy vašeho života, která se na našich pultech objevila v roce 2011 díky nakladatelství Plus. Podle jedné z novel vznikl také fenomenální film Příchozí. Sbírka znovu vyšla letos u nakladatelství Host, stejně jako novější Výdech, a vizuálně tvoří jakási „dvojčata“. Výdech přináší devět chytrých až provokativních povídek, opět zkoumajících s pronikavou inteligencí a nápaditostí autora hranice našich možností, zákonitostí času a nečekaných pastí, kam nás může zavést věda, pokud ji slepě následujeme. A samozřejmě opět naplňuje čtenáře úžasem.

Úžas nasáváte téměř z každého řádku, vdechujete ho s každým slovem a občas si neodpustíte malý úsměv, když si Ted Chiang píchne to věcí, na které je naše západní civilizace tolik pyšná – svobodná vůle, technologický pokrok ve virtuálním prostoru, nebo neochvějné pravdy ohledně vzniku světa. Klíčovou úlohu tu hraje lidský um, respektive nejrůznější přístroje a vynálezy, jejichž prostřednictvím lze cestovat časem, rozkládat lidskou psychiku, propojovat dimenze, nebo prostě jen objevovat zákonitosti vesmírných těles.

Většina povídek jsou vlastně zakulenými „depešemi“, které nás mají varovat. Jen je musíme včas a správně dekódovat. Ale pozor! Nebude to lehké čtení. Vyprávěcí tempo je pozvolné, děj sice graduje, ale na vyloženě akční scény zapomeňte. Spíš se připravte na filozofické přesahy, originální myšlenkové konstrukce a noetickou vyprávěcí perspektivu, často využívající konstrukci typu „příběh uvnitř příběhu“. Přesto jsou povídky nesmírně čtivé, zejména díky dobře vystavěným dialogům a vymazleným pointám.

Jak funguje paměť?

Už titulní povídka Výdech modelově představuje autorův záměr. Hlavní hrdina v něm pátrá po složení vlastního mozku a chce přijít na kloub tomu, jak funguje paměť. To je totiž jediné, co v jeho světě, který je postaven na přístupu ke kyslíku prostřednictvím umělých výměnných plic, zůstalo záhadou. Málem přitom rozebere sám sebe na prvočinitele, ale dojde ke katastrofálnímu závěru – klesá tlak ve vesmíru a mozky se zpomalují do té míry, že jim časem hrozí smrt. Jedinou nadějí jsou bytosti, které (údajně) žijí za zdí z chromu, proto jim hrdina povídky vyrývá vzkaz do měděné tabulky.

K motivu, jak vlastně funguje paměť, se Ted Chiang vrací ještě jednou, a to v rozsáhlejší povídce Pravda faktů, pravda pocitů. Ve dvou dějových liniích tu můžeme sledovat zdánlivě nesouvisející příběhy dvou protagonistů – novináře ze vzdálené budoucnosti, v níž technologie postupně nahrazují dovednosti číst a psát, a mladého písaře Džidžingi z dob, kdy vznikaly první misie a kněží šířili mezi domorodé obyvatele to nejcennější ze svých civilizačních výdobytků – gramotnost. Paměť je věc ošidná, jak dokáže nový přístroj Remem, díky němuž přijde náš novinář na pravdu o tom, co způsobilo jeho rozkol s dcerou Nicole. Ovšem i pravda nabývá různých podob, neboť psychologové rozlišují dva druhy pamětí – sémantickou, zahrnující znalosti obecných faktů, a epizodickou, díky níž si vybavíme osobní zážitky. Sémantickou paměť si můžeme vyvolat z různých veřejných záznamových médií – knih a internetových vyhledavačů, pro tu druhou už tak dokonalý systém nemáme a vzpomínky jsou děravé a jen částečně zachycené na fotografiích. Tedy neměli jsme, dokud nepřišly lifelogy, integrované sítnicové projektory, zaznamenávající všechno, co se dané osobě stane. Tyto záznamy půjde díky Rememu subvokalizovat jako odkaz, na který se dívá jejich vlastník nezávislým (reálným) zrakem. Jak se asi změní pohled lidí na sebe sama? A na vzpomínky z dětství, které si jinak přirozeně upravujeme a romantizujeme? Chceme opravdu zjistit, že milovaná babička, u níž jsme trávili nejlepší prázdniny svého života, se ve skutečnosti ironicky ušklíbala nad naivními hrami svého vnuka s autíčky? Možná tato „digitální“ paměť má i přednosti, neboť nás učí nové znalosti – není totiž důležité dokázat, že jsme měli v něčem pravdu, ale objevit, že jsme se mýlili – a umět si to připustit. Jedině tak můžeme zjistit, že skutečnosti, na kterých jsme založili dojem sami o sobě, byly vlastně lži. S pomocí Rememu už lidé nepodlehnou klamu, nepropadnou přikrášlené pravdě sami o sobě, z nichž pramení celá řada chyb a jimž se mohou v budoucnosti vyhnout. To Džidžingi dopadne hůř – všechno jeho poznání a zejména písařské umění neobstojí před neochvějnou logikou, že existuje pravda podle toho, co je pro kmen výhodné, a zápisy etnografů jsou jenom pouhý papír. A stejně jako jeho deníky představují skvělý materiál na podpal.

Pravda o povaze času i vesmíru

Schválně jsem dosud nezmínila povídku úvodní, protože mě moc nechytla. Příběh O kupci a alchymistově bráně, odehrávající se někdy v Aladinově době a umožňující svým hrdinům cestovat v čase, setkávat se svým starším já a na základě jeho rad se dopracovat k majetku a dobrému postavení, je sice hezký, ale připadal mi jaksi impotentní. Když se bagdádský kupec Hassan pokusí změnit minulost a zachránit svou milovanou ženu, aby nemusela zahynout v troskách po zemětřesení, tak se mu to – jak jinak – nepodaří. Ano, ano, tady spokojeně pokýváte hlavou, tak to přece má být, minulost změnit nejde, to je přece známo, to všichni víme. Logicky by pak neměla doznat změny ani budoucnost, ta ale dostává od autora výjimku.

Zprávu o svém výzkumu a o jeho smyslu, čelícímu kontroverznímu objevu o povaze vesmíru, který vyvrací dosavadní víru v Boží stvořitelský akt, přináší povídka Pupek světa. Pro Boží zásah existuje celá řada archeologických nálezů i biologických jevů o „prvotních“ lidech a živočiších, kteří se nezrodili, ale museli být stvořeni (chybí jim například pupek), a jsou tu i rostlinné důkazy (stromům chybí letokruhy). Zapálená archeoložka nejen vypátrá zločin, kterého se dopouští mladá dcera známého vědce, když vynáší z depozitáře muzea exponáty a přes bazar se je snaží dostat k lidem, ale sama musí čelit vlastním pochybnostem. Její víra prochází velmi těžkou zkouškou, o to více asi budou její závěry čtenáře šokovat.

Povídka Velké ticho si zase bere za téma Fermiho paradox – vesmír je příliš velký pro jedinou civilizaci, musí jich tu být mnohem víc, jenže ze strachu, aby je nenapadl nějaký agresor, zůstávají v utajení. Proto nastává na všechny výzvy, které vysíláme do kosmu, jenom „velké ticho“. Mimozemské civilizace mlčí, stejně tak i inteligentní tvorové, kteří žijí na Zemi. K obtížím soužití s lidmi se zcela otevřeně vyjadřuje vypravěč-papoušek, jehož druh je na pokraji vyhynutí, a i on se časem připojí k „velkému tichu“, takže se báje a mýty jeho národa už nikdy nedozvíme. Svou zpověď končí vzkazem: Buďte hodní, mám vás rád.

Vynálezy, jež nás mohou stát zdraví (zejména to duševní)

Jistým typem varovné zprávy je i povídka Daceyho patentní automatická chůva, která má předobraz ve skutečném vynálezu psychologa B. F. Skinnera. Povídka se tváří jako dopis, který někdo píše muzeu, kterému věnuje jeden dochovaný exemplář automatické chůvy. Jedná se o robotický stroj, vytvořený za účelem péče o malé dítě. Jistý Reginald Dacey se na tom rozhodne postavit své podnikání a také svěří jedné z těchto chův svého syna Lionela. Podnikání nakonec zkrachuje kvůli jednomu závadnému výrobku, z čehož média udělají odstrašující „kauzu“. Přesto se Lionel o totéž pokouší i u svého dítěte, nicméně se vývoj trochu zvrtne, a jediné, co malého chlapce uklidní, je objetí mechanických paží. Lidský dotek je mu naopak lhostejný – ano, trochu tu autor zachází do extrému, ale není to tak dávno, co psycholog John B. Watson, zakladatel dodnes oblíbeného behavioralismu, tvrdil rodičům, že pohlazení je jen projevem nebezpečné mateřské lásky. Hlásal to v přesvědčení, že tento přístup je v nejlepším zájmu dítěte, ale historie nám ukazuje, že takto vychovávané děti trpěly v dospělosti depresemi a nejedno se pokusilo o sebevraždu. A tak nám povídka symbolicky zobrazuje, co jsme si jako lidstvo schopni způsobovat sami – ať už prostřednictvím vynálezů, nebo šílených teorií.

Ani v povídce Co se od nás čeká autor neuhne ze zvoleného schématu. Hybatele konfliktu tu představuje prediktor, maličký přístroj, připomínající ovladač k TV, ale ještě mnohem jednodušší – má jen jedno tlačítko a svítící diodu. Ta se vždy rozsvítí dříve, než člověk stiskne tlačítko, ať se snaží být seberychlejší. Prediktor prostě nejde ošálit, jelikož je v něm zabudovaný obvod se záporným časovým zpožděním. Lidé si s přístrojem nejprve pohrávají a baví se jím, později ale rezignují a u některých se dostaví akinetický mutismus, jakési kóma v bdělém stavu. Nejsou totiž s to se smířit s vědomím nezměnitelné budoucnosti, které u nich prediktor vyvolá, prostě propadnou pochybám, že mají nějakou svobodou vůli, že mají nějakou možnost se rozhodovat a že si mohou v životě volit. I o tom nám vypravěč-pisatel podává varovnou zprávu. Proč? Nemůže jinak, nemá totiž na výběr J

Úzkost je jenom závrať ze svobody, říká název další z povídek. Opět tu svět ovlivňuje přístroj – prizmata – schopný propojit člověka s jeho dalšími verzemi (=parajá) v paralelních vesmírech. Nejen že si skvěle pokecáte sám se sebou, ale můžete se vyzeptat na okolnosti, proč se vlastní život odehrává v těchto různých časových liniích jinak, kde člověk učinil špatné rozhodnutí. Přístroj, který měl původně sloužit k předpovídání počasí, je však velmi drahý a stává se předmětem nejrůznějších spekulací. Obchodník Morrow se neštítí ani nemorálních strategií, aby jejich majitele přiměl k nevýhodné odprodeji, ať už se jedná obyvatele domova pro seniory, nebo členy terapeutických skupin. Právě do nich vysílá svou asistentku Nat, aby mu vytipovala vhodné „hejly“, ta si ale nakonec volí vlastní hodnotový žebříček. Touha po zbohatnutí není jedinou vadou na kráse – užívání prizmatu totiž má i své stinné stránky – vytváří další druh závislosti i duševních nemocí. Autor nás tu nutí zamyslet se, že každý technologický pokrok znamená pro část lidí celou řadu obtíží, když se musí vyrovnat s novou realitou.

Čeká nás růžová budoucnost?

Co mě opravdu zaujalo, je novela Životní cyklus softwarových objektů, zabývající se soužitím lidí a robotů. Sice zabírá téměř čtvrtinu knihy, ale ani chvíli jsem se nenudila, když jsem sledovala osudy ošetřovatelky zvířat Any, která přijme místo „vychovatelky“ digientů, digitálních objektů žijících ve virtuálním světě. Jedním z takových je Datazemě, imitující dokonale kontinenty a přírodu na nich. Antromorfní zvířata, upomínající postavy z animovaných pohádek, se tu pohybují svobodně a imitují své předobrazy. Firma Blue Gamma však časem ztratí výhodu na trhu, je poražena konkurencí a nad osudem digientů, ke kterým jejich majitelé přilnuli jako k živým bytostem, visí velký otazník. Ana s ostatními „chovateli“ se pouští do boje a snaží se získat finanční prostředky na naprogramování transformačního portu do nové virtuální platformy, kde by mohli jejich „mazlíčci“ dál žít, učit se a stát samostatnými entitami, prostě být skutečnými partnery lidem, mít právní subjektivitu a rozhodovat sami o sobě. Ana o tom sní, když zvažuje nabídku progresivní společnosti Binary Desire, zaměřující se na vývoj sexuálních hraček. Nic není bez obětí a budoucnost nebude rozhodně procházka růžovým sadem.

Alespoň ta budoucnost, kterou nám načrtl Ted Chiang, taková rozhodně nebude. Občas mě mrazilo, ale i tak všechny povídky budete zaručeně číst jedním dechem – tak nezapomeňte na konci vydechnout! Úžasem. Protože v této knize vás čeká návrat ke sci-fi, která si kladla za cíl navodit u čtenářů pocit úžasu. Tady ho budete mít od začátku do konce. A pamatujte si, pokud nádech je aktem stvoření, důsledky výdechu jsou stále předmětem spekulací. Výdech je nebezpečná kniha, protože nevíte, kterými plícemi se vesmír rozhodne vproudit do našich životů.

A i přes toto riziko se nemůžu ubránit vám ji doporučit, protože je opravdu skvěle napsaná, brilantně přeložená a krásná svou obálkou, za níž stojí originální designové studio Pergamen z Trnavy. Sympatickou zvláštností jsou autorovy poznámky k povídkám, osvětlující inspirativní zdroje a okolnosti jejich vzniku. Nakonec, Ted Chiang by asi neměl chybět v žádné knihovně opravdového milovníka žánru, vždyť patří k nejoceňovanějším autorům (4x cena Hugo, 4x cena Nebula, 6x cena Locus) a je také příkladem, že významným představitelem sci-fi se dá stát i bez kilogramů nekonečných ság, mamutích románů a milionů prodaných triček či figurek. Stačí prostě jen zatraceně dobře psát a ještě proklatěji se ptát.

Procentuální hodnocení: 90%

Ted Chiang: Výdech

Vydal: Host, 2021

Obálka: Pergamen

Počet stran: 378

Cena: 369 Kč