Na knihu Přemysla Krejčíka Rochus bychom se mohli vyptávat opravdu dlouho – je totiž plná různých motivů a drobných či výraznějších zápletek, u kterých vás napadne jaký k nim má autor asi vztah či zda s nimi má zkušenost. A tak naše palba otázek pokračovala a nebohý autor odpovídal a odpovídal, až se z něj kouřilo jako z jeho oblíbené kávy (na kterou jsme se ale zeptat zapomněli).
Nejspíš hloupá otázka, ale: tenhle příběh by klidně mohl být thrillerem a nebyl by o nic horší. Proč ty fantastické prvky, snové sekvence, závany nadpřirozena?
Líbí se mi, že se ptáte takhle. On to na jedné rovině thriller svým způsobem opravdu je, ale vlastně není. Rád míchám žánry, rád kombinuju věci do méně tradičních organických celků. Inspirace sny a snová poetika patří mezi moje nejoblíbenější techniky, v každé předchozí prozaické knize mám alespoň jednu snovou sekvenci, ale teprve tady jsem jim konečně dal pořádný prostor a (doufám) i smysluplný význam. Když tu odpověď zkrátím: Zkrátka proto, že tohle mě baví psát, baví mě netradiční spojení, ale nesmí to působit samoúčelně, musí to dohromady dávat smysl. Jsem asi duší postmodernista, nebo něco takového.
Zdáte se mi být jakousi pokladnicí popkulturních odkazů. Každou chvíli v ději vzpomínáte nějaký film, autora… Musíte mít asi hodně nakoukáno a načteno, že?
Troufám si tvrdit, že načteno ano. Ohledně filmů se cítím být spíše nedovzdělancem, ale to málo, co znám, jsem alespoň občas využil. Na druhou stranu, pokud se mi povedlo napsat text, ze kterého se zdám být v nějakém oboru zběhlejší, než jsem ve skutečnosti, snad to znamená, že jsem to nenapsal špatně.
Je nějaký odkaz, na který jste vyloženě hrdý, který jste si užil, když jste ho vložil do textu?
Tady zcela neskromně přiznám, že jsem hrdý na většinu více i méně skrytých odkazů, které si kolikrát ani sám nepamatuji, ale když jsem knihu po vydání četl (mám ten zlozvyk), samožersky jsem si občas říkal „ty jo, tohle je chytrý, to bych od sebe nečekal“. S touhle rovinou textu jsem si opravdu vyhrával a dával si na ni záležet… Ale zároveň doufám, že kdo ty odkazy nerozklíčuje (nekladu na čtenáře povinnost znát všechno, na co narážím), toho nebudou rušit, prostě je přejde a nemusí se jimi trápit.
Tedy alespoň namátkou pár z těch, co mě napadnou a jsem na ně pyšný: Symbolická komiksová jména australských postav, korespondující s původním názvem města Melbourne; méně nápadný odkaz na Mannovu Smrt v Benátkách; a pochopitelně většina odkazů na Joyceova Odyssea (například výčet měst, kde žil James Daly je podle mě takový vtípek pro fajnšmekry, stejně jako podobnost scény loučení u hospody po noční pijatice). Vlastně mě i hodně baví, že celá ta moje kryptická práce s odkazy je trochu v Joyceově duchu, jen ne tak inteligentní, ne tak intelektuální (Joyce byl génius, s tím se těžko můžu porovnávat). U mě je to spíše zábava, kterou jsem se bavil především já sám a když náhodou někdo takový odkaz zaznamená, třeba ho potěší.
Ale hodně jsem taky hrdý na takovou blbůstku v úvodu jedné kapitoly – každou kapitolu totiž uvádím filmovým citátem, který nějakým způsobem ladí s obsahem – v případě kapitoly Škrtič a léčitel (na straně 723) jsem vzal filmové citáty rovnou tři, ze třech různých filmů, ale poskládal jsem je za sebe tak, že dohromady tvoří nový dialog narážející na to, o čem pak kapitola bude. Ani nevím, kolik let jsem tímhle způsobem chtěl napsat celou povídku, ale bylo to moc pracné a nikdy jsem se neodhodlal, tak jsem si to tu užil alespoň v malém měřítku, jako takovou hříčku, ze které mám doteď radost, protože podobné hry s textem mám prostě rád.
Když člověk čte některé pasáže, napadne ho, jaký máte vztah k poezii?
Děkuju, toho si cením! K poezii mám vztah blízký, nakonec i moje debutová kniha byla básnická sbírka, následovaly další dvě a letos od samého počátku roku pracuju na delší básnické skladbě, která by se jednoho dne měla stát jádrem čtvrté sbírky. Jsem taky nadšený čtenář poezie, zejména současné české, o které zároveň přednáším a vedu seminář na univerzitě, teď už de facto na dvou. Ale taky jsem občas jako čtenář maličko snob, například příliš nedůvěřuji rýmovaným textům. Ne, že bych je apriori neměl rád, ale… dobře, obvykle je nemám rád, až na pár výjimek.
A ještě jedno téma dost výrazně knihou rezonuje: blogy, fotky z cest na sociálních sítích… Jaký je váš pohled na tenhle fenomén (a třeba nejen v rovině cestovatelské)?
To je nakonec možná jedno z těch hlavních témat, i když přiznám, že jsem si to dlouhou dobu ani neuvědomoval. Začal jsem Rocha psát, když se uzavíral poslední předcovidový rok, který jsem shodou okolností víc než ze třetiny strávil v zahraničí, ať už na literárních rezidencích, badatelských stážích nebo jen tak výletováním a objevováním. A trochu jsem sám propadl té sebeprezentaci, tomu udělat si z cestování sociální status. A postupně jsem si víc a víc uvědomoval, nakolik se realita míjí s tím, jak je prezentovaná na sítích – jezdíme po světě, abychom pak svět ukázali takový, jaký vlastně vůbec není. Dobarvený, vyretušovaný, vystříhaný, nebo alespoň zabraný z úhlu, ve kterém se tváříme, že máme sami pro sebe výhled na slavný skalní útes, ale těch tři sta dalších turistů a hop-on/hop-off autobus (jen pro pořádek, tím jsem nikdy nejel), co stojí pět centimetrů za našimi zády, zapřeme. Aby realita vypadala lepší, než jaká je, jako by nebyla už tak dost zajímavá. A to samé děláme se sebou, se svými těly, obličeji, životy… já vím, když to takhle teď shrnuju, není to nic objevného, jen opakuju, co už víme všichni. Ale v románu se to pokouším ukázat praktičtěji, nejen jako poučky a mudrování, zároveň to propojuji s tématy jako je masový turismus nebo ekologie, která se v rámci knihy může zdát marginální, ale podle mě prostupuje celým příběhem, jen občas schválně trochu latentně. Myslím si – nebo to alespoň bylo mým záměrem – že se Rochus dá číst jako zábavný příběh o vraždících cestovatelích, kterým se dějí těžko vysvětlitelné podivnosti, ale taky jako metafora o virtuální sebeprezentaci v aktuálním světě. Není náhoda, že oba vypravěči/cestovatelé (jeden „předstírá“ že je travel bloger, druhá vypravěčka zase přijala krycí roli influencerské celebrity) mají k sociálním sítím zcela odlišný vztah. A není náhoda ani to, že oba v tom vztahu tak trochu pod tlakem projdou pozvolnou, ale nakonec docela radikální proměnou.
Rochus je pořádný knižní špalek. Jak obtížné bylo sehnat vydavatele?
Nebyl to úplně med, trvalo to na můj vkus neúměrně dlouho. Částečně to bylo způsobeno nejistotou, zda knihu nabízet žánrovým nebo nežánrovým nakladatelstvím a edicím – to je ten problém, když se nedá jednoznačně zařadit. Nakonec (a snad mu to nestoupne do hlavy) byl jedním z hlavních argumentů, proč to nabídnout Laseru, redaktor Boris Hokr, se kterým jsem už před nějakými osmi lety spolupracoval a pamatoval jsem si, že to byla příjemná spolupráce. Tak jsem mu text poslal a čekal, zda ho zaujme… Nicméně to, že kniha vyšla opravdu relativně dlouho po dopsání (což jí nakonec prospělo, tři roky jsem ji neustále upravoval, předělával a kdyby vyšla o rok nebo dva dříve, tak ve verzi, se kterou bych nakonec nebyl spokojený) taky způsobila jedna redaktorka jistého velmi renomovaného nakladatelství, která si rukopis u sebe nechávala plných deset měsíců, kdy mě neustále napínala a povzbuzovala, aby mi nakonec napsala, že to číst nebude, protože ji „k sobě nechce pustit“. Štve mě to jako člověka z oboru, sám dělám nakladatelského redaktora a tohle bych si prostě k nikomu nedovolil… Ale říkám to z jiného důvodu: Pokud se nějakou náhodou stane, že se tento rozhovor k oné redaktorce dostane, chtěl bych se omluvit za naše loňské zimní setkání ve vlaku na trase Plzeň–Praha, kdy jsem se nedokázal kontrolovat a byl jsem k ní nezdvořilý (aniž by tušila, kdo jsem) a na zcela nevinnou otázku („Nejeli jsme spolu už v opačném směru?“) jsem opravdu nepříjemně vyštěkl odpověď. Obvykle hulvát nebývám, jsem milý člověk.
Aby těch otázek nebylo málo: Jaký je váš vztah k audioknihám? A je nějaký ideální hlas, který by Rochovi slušel v audiopodání?
Ještě před pár lety jsem k nim měl vztah spíše vlažný, ale v posledních letech je poslouchám vcelku náruživě, napsal jsem poměrně dost recenzí a dvakrát mě pozvali jako člena poroty Audioknihy roku, což je důvěra, které si považuji… a o to víc mě těší, že vznikají i audioknihy z mých textů. Letos audiálně vyšel román Srab, chystá se Čokoláda pro Wehrmacht a taky vyšly a vyjdou nějaké povídky, namátkou Pan Twardowski ve skvělé antologii Hlubiny města, která si – mimo jiné – taky dala za cíl trochu setřít tu hranici mezi žánrovým a nežánrovým autorstvem, z toho mám radost a myslím, že Kristýně Sněgoňové a Lukášovi Vavrečkovi, kteří antologii jako editoři připravili, se za tenhle odvážný krok nedostalo dostatečného uznání.
Co se týká audioknihy Rocha, měl jsem představu několika málo variant, které bych považoval za ideální. Ale nechci nic prozrazovat, jen to, že audiokniha vyjde příští rok v dubnu, a to jak digitálně, tak na CD. A jako interpreta vydavatel oslovil jeden z hlasů, které jsem měl ve svém top seznamu. V tuhle chvíli ale ještě nevím, zda se už nějak dohodli či nedohodli, takže nic víc říct nemůžu…
Jak se vám píše s Lukášem Vavrečkou? Pro většinu autorů je psaní ve dvojici spíše noční můrou…
Je to noční můra! Za naše dlouholeté přátelství se stalo jen párkrát, že jsme se krátkodobě z duše nenáviděli, a tato období se nějakou záhadou vždy překrývají s časem, kdy spolu píšeme nějakou povídku (jednou jsme tedy psali kolektivní román rovnou v šesti autorech, ale to je zase jiný příběh). Asi proto těch povídek není zas tak moc a vždycky mezi nimi je velký časový rozestup. Naposledy nám teď v létě v Pevnosti vyšla bizarní povídka Turbohřbitov, pod společným pseudonymem Zoran Grobović. Ten text vznikal určitě více než pět let, s nekonečně dlouhými pauzami (naprostou většinu těch let jsme ve skutečnosti nepsali). Na druhou stranu, i když je to o život, znám jen velmi málo lidí, u kterých bych uvažoval, že kývnu na společné psaní. Lukáše totiž považuji za jednoho z opravdových přátel… v čemž nemám na výběr, byl to můj svědek na svatbě a s tím se smrtelně rozhádat prostě nechcete, to by přineslo smůlu.
A na úplný závěr: je něco, co byste si rád vyzkoušel, nějaký žánr, který vás láká?
Jednou bych hrozně rád napsal divadelní hru, ale netroufám si. Ale třeba jednou moje drzost překoná i tuhle metu.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho elánu a hlavně další skvělé knihy!
Foto: Archiv autora
