Tentokrát nám Jana Rečková naservírovala opravdovou lahůdku, pokud jde o stavbu knihy. Připravte se nejen na dvě dějové linie, které se prolínají, ale také na přískoky vpřed a vzad v čase vyprávění. Musíte se rychle zorientovat, protože autorka se s vámi vůbec nemazlí. Nakonec, proč taky.
Hlavní hrdina Tajn musí zničit něco, co ještě donedávna sám tvořil. Je totiž nejmladší z legendárních bratří Gezů, tvůrců virtuálních světů, kam se uchylují nešťastníci před totalitním režimem, resp. jeho nesmyslnými pravidly. Ve virtuálu jsou sice svobodní, ale ne na dlouho; herny jsou totiž prohlášeny za nelegální a hráči za nepřátele státu číslo jedna. Ti, kdož jsou přistižení ve hře, jsou následně označkováni ničitelem, pak přijde nemilosrdný trest – smrt.
Tajn patřil k lidem, které režim vyhodnotil jako neperspektivní. Neléčit ani jinak nepomáhat, aby to nezatížilo státní kasu – tak to čeká v románové budoucnosti každého neperspektivního občana. Na nová nařízení doplatí Tajnovi rodiče a bratři. Následuje adopce, sirotčinec, zavřené dveře do škol, nakonec nelehké rozhodnutí – kolaborace s nenáviděným vládním systémem. Přinucen okolnostmi stane se i Tajn jedním z ničitelů v rámci vládní operace Ozdravění. Je v tom tak dobrý, že dokonce získá medaili za zásluhy. Jenže náš hrdina sleduje ještě jiný, skrytý cíl…
Když to jde, snaží se Tajn z nenáviděné role vypadnout. Pracuje jako kopáč, ilegálně šéfuje v herně, chvíli se živí jako hrobník. Sympatie si získává nejen nezdolností, s jakou snáší rány osudu, ale i způsobem, jak je pokorně přijímá a snaží se přežít. Tajn si nestěžuje, zatne zuby, zabíjí a doufá. Postupně odhaluje, které postavy z virtuálních světů odpovídají komu v realitě a završuje své ničitelské dílo. Jenom jednou Tajn zaváhá, to když se objeví záhadná Nessie, důmyslně tající svou totožnost. Začne tím hra na kočku a na myš – kdo koho dostane první? Nebo stihne Tajn dokončit svůj plán, jak bratry i sebe osvobodit? K odhalení dojde až na samém konci knihy a překvapení to je jak se patří. Přímo pohádkové!
Mně osobně závěr ke zbytku knihy moc neseděl, ale naděje umírá poslední a každý si prostě hledáme svůj „nouzový východ“. Tajn, původně neperspektivní občan, pak obávaný ničitel světů, se proměňuje v Tajna čaroděje. Virtuální světy totiž umí nejen ničit, ale hlavně tvořit. Pohybuje se mezi všemi zcela přirozeně a důsledky takových přechodů vůbec neřeší. Jako by se pro takový úkol narodil, měl to prostě v krvi. Bez obtíží se vrhá do soubojů na meče, jednou rukou šermuje a druhou dělá ve vzduchu zvláštní znamení (to když si přivolává ovládací okno s klávesnicí). Náhle je realita jiná a není pochyb, že v tom má náš čaroděj Tajn prsty…
Tím se Virtuální vrazi nejvíce sbližují s žánrem fantasy. Vždyť i jinak se náš hrdina podobá mágovi z klasických fantasy příběhů. Už jenom to jméno – Tajn – jako by v tom byl význam „tajný“, skrytý před ostatními, nositel tajemství. Zavržený mocnými žije v ústraní, jak už to obvykle u čarodějů bývá. Jenže podceňovat schopnosti rozzlobených mágů se nevyplácí, jak se o tom se už přesvědčila pěkná řádka králů a i naši totalitní vládci na to přijdou taky…. Z outsidera je najednou spasitel. Replikuje se tu odvěký mýtus, jen si tentokrát obléká binární háv.
Samozřejmě nás svádí Virtuální vrahy řadit spíš ke kyberpunku, příp. k dystopii. Jenže žádné rekvizity žánrů tu nejsou nijak důležité. Jak se lidé do virtuální reality dostanou, to není po technické stránce až tak podstatné – prostě se to odbyde nějakou speciální kombinézou. Ti, kdož stojí za novým společenským uspořádáním, jsou prostě jen „vládci“ nebo „ti nahoře“, žádné jméno, titul, nic. I samotná tvorba virtuálních světů zůstává v náznacích. Významná je především atmosféra a emoce, které u čtenářů vyvolává, a ty jsou monstrózní. Takže pokoušet se zařadit Virtuální vrahy do nějakého žánru je v podstatě zbytečné.
Žijeme v době postmoderní a i tak píšeme. Žánry se budou stále víc prolínat a zábava plyne právě z tohoto jejich prolínání, je-li aspoň trochu umné. O to se Jana Rečková rozhodně snaží a zůstává za každých okolností svá. Do příběhu skočíte rovnýma nohama. Autorka kašle na nějakou expozici, prostě hodí čtenáře do děje a plav! Světy se míchají do sebe, jako když přecházíte z jednoho absurdního snu do druhého, útržky vyprávění nejprve nedávají smysl. Jana Rečková ale umí mistrovsky udržet napětí i čtenářovu pozornost a jen z drobečků, které mu milosrdně hází (a čísly kapitol, která nejsou nahodilá), si můžete poskládat celý Tajnův příběh. Musíte ale číst pozorně a chytat se každého stébla, než začnou souvislosti do sebe zapadat. Koho baví kombinatorická cvičení a rád si prožene mozkové buňky, určitě tuto příležitost uvítá.
Virtuální vrazi rozhodně nejsou oddechová četba, ačkoliv já jsem si po dočtení knihy a následném odpoutání se od ní (což chvíli trvalo) pořádně oddechla. Deprese sálá z každé stránky a padá na člověka jako těžká deka. Bezvýchodnost, prázdnota bytí, krutá nařízení, z nichž je pěkně úzko. Nakonec, právě ona absurdní pravidla, která nás měla původně chránit a sloužit dobrému soužití, jsou to, co nás spíš svazuje, co nás děsí a co ve svých životech vlastně ani nechceme. Začíná jich být totiž příliš mnoho… už dnes. Není ta naše skutečnost tíživá vlastně už teď?
Není divu, že se snažíme z ponuré svíravé každodennosti uniknout. Někdy až zoufale hledáme, kudy z té šedi ven. Jana Rečková nás opět zavádí do svých snových paralelních světů, jako už dříve třeba v románu Cesta do jabloňového sadu. Nakonec se i v něm jeden z hrdinů jmenuje podobně: Zatajn… Ani prolínání racionálního s iracionálním není v dílech Jany Rečkové nic nového. Virtuální vrazi jsou vlastně jen pokračováním této tvůrčí linie. Paralelní světy, průchody mezi nimi, motiv zborcení či mizení světů… Tajn je jen dalším z Dveřníků. A Virtuální vrazi další knihou o beznaději, kterou si tak neradi připouštíme. Vynikající kniha, ze které ale pořádně mrazí.
Jana Rečková: Virtuální vrazi
Vydala Epocha, 2015
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 280
Cena: 199 Kč
Hodnocení: 80%
Virtuální vrazi jsou dle mého skvělá dystopie, která těží ze současného vývoje společnosti (minimálně té pod drápy EU), kdy se ve jménu blaha občana natolik osekávají svobody, až nakonec žádné nezbydou a celé se to zvrhne z nanny státu na těžkotonážní diktaturu. Stejně tak bylo dobře využité i téma virtuální reality jakožto potenciálního útěku od života tam venku do místa, kde se člověk ještě může rozhodovat za sebe. I tato složka je vlastně něco, co nám klepe na dveře a na co se každý hráč těší pomalu jak na příchod mesiáše. Virtuální vrazi mi proto přišli velmi aktuální a myslím, že jen tak na té aktuálnosti neztratí.
Styl psaní je skvělý a jak se píše v recenzi, napětí vás téměř neopustí. A stejně jako recenzentku, i mě trochu zarazil ten konec. Ne že by byl vyloženě špatný. Jen mi zkrátka přišlo, jako kdyby mi někdo ukradl konec knihy a místo něj dosadil konec nějaké jiné. Napsané to bylo stále skvěle, hlavu a patu to mělo a fantazie se zde odrážela ve stejné míře, s jakou paní Rečková budovala i předchozí stránky, jen ta nálada a žánr se nám posunuly někam úplně jinam v místě. Trochu pachuti zklamání to tedy zanechalo, ale stále se dá jen doporučit.
(A obálka, musím pochválit obálku <3)