Kdesi dole pod naplaveninou času leží neuvědomovaná zkušenost. Vystupuje skrze staletí a tisíciletí, tlačí se přes vrstvy let a prodírá se skrz obal minulosti – tělo – a trhá ho na kusy. Nedospívá však jenom v čase, ale i v prostoru a v materii. Arvelové tomu říkají imago…
Edice „Evropská space opera“, vycházející v nakladatelství Brokilon, se rozrostla o další zdařilý kousek. Je jím Konstantynův efekt od Karoliny Francové, která patří na poli fantastické literatury k již ostříleným autorkám. Zařadila se tak k úspěšným cyklům jako Algar Jana Hlávky a Jany Vybíralové nebo Blíženci Julie Novákové. Jedná se však o samostatný román (a opravdu jsem se v názvu neuťukla, má tam být tvrdé „y“). Karolina Francová dala o sobě vědět po pětileté přestávce, tehdy nás potěšila fantasy románem Zlatý pramen, a nyní se zase přesouvá ke sci-fi, a to přesněji k nové space opeře, která na rozdíl od té původní klade ještě větší důraz na vědeckou věrohodnost, aniž by však opouštěla staré oblíbené prvky.
Ve světě, který svou temnou atmosférou připomíná kultovní Dunu, jsou motorem rozvoje dvou znepřátelených civilizací především nové technologie. Rasa arvelů se v podstatě vyšvihla i evolučně, když vyvinula nový způsob rozmnožování, vedoucí až k nesmrtelnosti. Nové bytosti se již nerodí běžným způsobem, ale jejich osobnosti jsou opakovaně přenášeny do uměle vypěstovaných těl. Prvních dvacet let po A-transferu nevědí o sobě, aby se tak zabránilo psychické újmě, kterou by jako dospělí v dětském těle zřejmě utrpěli, a aby se jim umožnil zdravý vývoj mozku bez kulturních a jiných šoků. Toto období se nazývá arvelským nevědomím, jenže po jeho uplynutí se původní osobnost dere ven, rozpomíná se a vytváří nového jedince.
Vychytávek má ale arvelská společnost víc, třeba tzv. manželskou pečeť, kterou se dva arvelové k sobě navždy připoutají na biochemické úrovni. Nesnesou pak dotyk nikoho jiného a jsou k sobě neustále přitahováni. Inu, moc pěkné, možná by se to hodilo v zemích s vysokou rozvodovostí, ale každá dobrá věc se dá zneužít. Neumím si představit, že by se mi při každém přátelském objetí zdvihl žaludek, jako se to hlavnímu hrdinovi často děje, to však není nic proti úmyslnému mučení, kterému je Konstantyn vystaven, aby vyzradil velmi důležité tajemství. Není to totiž jen tak nějaký arvel, ale úplně ten nejstarší, a jako takový vlastní klíč k arvelské budoucnosti. V době svého nevědomí se jako mladík nechal svázat manželstvím s krásnou arvelskou královnou, intrikující tímto způsobem pro vlastní účely, a nyní se jeho „imago“, vzniklé zkušeností za staletí opakovaných přenosů, nemůže prodrat přes zapečetěnou tělesnost a je v ní uvězněno. Jenže i Reina se nakonec ukáže jako oběť manipulace a nejinak je tomu i v případě diktátora Teritorií, mladého Yllji Larssona, který přebírá vládu po svém zesnulém otci a zvažuje řešit spor se sousedy válečnou cestou. Mírové pokusy díky tajné protiakci desperádů selžou, a tak se rozpoutá bitva, v níž se nemilosrdně střetnou bitevní kosmické křižníky obou stran.
No, řekněte, kdo by nechtěl druhou (třetí, čtvrtou…) šanci, aby mohl znovu žít a s novými zkušenostmi si vést lépe? Kdekdo toho v životě dost zpackal, a kdyby mohl, asi by chtěl hodně věcí napravit. Tohle ale autorka neřeší, klade si zcela jinou otázku: jsou arvelové stále ještě lidé? Trochu se nám tu vrací motiv dalšího vývojového stádia člověka, známý už z Věku mloků ze série JFK, kde to byli homo sapiens aqualis, schopní žít ve vodním prostředí. Tady jde Karolina Francová ještě dál a pouští se i do filozofických debat na téma tělo-duše-vědomí. Chce to proto spíše čtenáře, který hledá v příběhu rovnováhu mezi akcí a zamyšlením.
Přestože se autorka hodně soustředí na mezilidské vztahy, pro zařazení do šuplíku „ženská literatura“ je to málo ucajdané a příliš sofistikované a pro milovníky tvrdých akčňáren zase málo drsné. O homosexuálních motivech, které mohou zaskočit tu i tu skupinu čtenářů, nemluvě, ačkoliv jsme si mohli už v knížkách Karoliny Francové zvyknout na fakt, že pohlaví jejích hrdinů nehraje při intimních sblíženích tu nejdůležitější roli. Děkuji autorce za vykreslení nekonvenční postavy vojačky Alosy Harromové, popírající mediálně vykonstruované stereotypní modely instantní krásy. Našlo by se samozřejmě pár nedotažeností (ta manželská pečeť je teda spíš prokletí, psychologie ženy uvězněné v mužském těle postrádá na věrohodnosti, hrdinové jsou strašně rádi nazí, proč existuje jen jeden nejstarší arvel?), na druhou stranu si člověk užije pěkné věcičky, jako je třeba transportní kapsle, kterou si člověk zavolá jako expresního taxíka a šup – je tam, kde potřebuje.
Možná vás zaujme i enkláva pro vyděděnce obou společností, jakési doupě zločinu, které nese familiární název Ztracenka, místo jako stvořené pro lidské hyeny. Každá civilizace nějaké takové z(a)tracené místo potřebuje a každá ho i tak trochu podceňuje, jenže právě ono tvoří tolik nezbytnou protiváhu a generuje antihrdiny typu Richad Hedesk, kteří ale nakonec (a třeba i bezděčně) pomohou vzniku potřebného rozuzlení. Máme tu hned podobnost třeba s Glumem a i obdobně mýtotvorným posláním příběhu. Sám Konstantyn je v podstatě jen moderním vtělením ježíšovsko-mojžíšovských hodnot a také nositelem podobného osudu. Tentokrát však nevykazuje ani špetku arogance, krutosti a cynismu, a ačkoliv patří podobně jako hrdina Zrádců mezi „ty, kdo určují osudy světů“, je laskavější a trochu víc z masa a kostí.
Není to poprvé, co Karolina Francová ve svých dílech konstruuje celé civilizace a zabývá se myšlenkou dalšího evolučního stádia člověka. Možná budete hledat podobnost s naší současnou realitou a světem, který známe a obýváme. Jistě jich najdete celou řadu – mírně modifikovaná jména (kdy je obvykle pozměněno jedno písmeno nebo jeho fonetická reprezentace) dost napoví. Autorka, ověnčená již třemi cenami Trifid a jedním Mlokem, umí dělat vyprávění napínavým; však také nachystala na čtenáře pár zvratů i maličkých pastí vlastních očekávání. Tato hra je samozřejmě zábavná ve chvíli, kdy nechcete jen pasivně konzumovat, ale užít si pravou čtenářskou cestu za novým poznáním mezi známými i ještě neobjevenými hvězdami, ať již těmi v kosmu nebo jen ve své hlavě.
Karolina Francová: Konstantynův efekt
Vydal: Brokilon, 2016
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 454
Cena: 298 Kč
Hodnocení: 80 %
Tak tohle je výborná recenze.
“Proč existuje jen jeden nejstarší arvel?”
Když pominu, že z hlediska češtinářského jaksi více nejstarších arvelů existovat nemůže :), tak v knize je tato skutečnost vysvětlena.
Jinak mě na té knize strašně vadilo nedostatečné prokreslení toho světa. Vůbec se nedozvíme nic o těch planetách, životním prostředí nebo jak vypadá život v těch civilizacích. Autorka se zaměřila jen na ty pro ni stěžejní technologie přenosu, bublinového transportu nebo manželské pečeti a na všechno ostatní se úplně vybodla. Ten svět mi přišel strašně neživý a umělý a během čtení jsem měl pocit, že o něm vůbec nic nevím.
A na konci jsem zjistil, že postavy jsou mi jaksi úplně putna a v tom úplném finále, kdy jsem měl asi cítit nějaké strašlivé emoce, jsem necítil vůbec nic 🙂
Ale četlo se to dobře a nenudil jsem se, to tomu zase nemohu upřít.
Space opera se motá v podobném kruhu, jako fantasy. V té je takřka vše nějakou tou variací na Tolkiena nebo Howarda (čest vyjímkám). A ve space opeře je to podobné. Laťky nastavené Herbertem, Reynoldsem, Asherem a Reedem jsou tak vysoké, že jsou skoro nepřekonatelné. Z příběhů, které mají vyvolávat úžas, je konzumní čtivo které “nepřekvapí, ale ani neurazí”…
Podchaluzin: Zásadně nesouhlasím. Space opera je živá. Ilion, Olymp, sborníky od laseru, Capricorn 70, space opera umí stále ohromit.
to sitko: Neřekl jsem, že není živá, ale že se točí v kruhu. A to cos vyjmenoval… Některé z těch povídek ze sborníků od Laseru byly dobré, třeba Za bariérou v Orlu, ale Ilion, Olymp, Capricon 70? To spíš unudí, než ohromí 🙂
J. M. Troska – Zápas s nebem. Tu knihu jsem četl svého času snad pětkrát. Alenku z planety Země rovněž. Ale i sešitovka Ren Dhark rozhodně stojí za zmínku. Bohužel u nás nedokončená série byla nahrazená infantilním, nenápaditým a víceméně dementním Perry Rhodanem. (A nebo už jsem v tý době byl hodně dospělej… )
Simmonse mám rád – ale toho musí člověk chtít číst. Pokud na něj není ta správná nálada, tak nudí. (On nenudí, ale není na něj ta správná nálada .-) )
Podchaljuzin vyjmenoval ty, co bych jmenoval teď. (Snad až na Ashera. Tomu dominuje román Stahovač, ale zbytek jeho tvorby je lepší průměr.)
Pokud jde o povídkové sborníky: Tak před revolucí bych přísahal na sovětské autory v edici Saturn i mimo ni. (A co třeba: Bulyčov – Agent kosmické flotily) Potom náš Skandál v Divadle snů a jednoznačně na tehdy vydávané antologie autorů kapitalistického světa. 🙂 (Nic pro hrdiny jsem znal zpaměti.) Po revoluci Magazín Fantasy & Science Fiction zejména ty od Polarisu. Ta pozdější od Tritonu – to bylo poslabší. Sborníky z Laseru – sem tam něco. (A když někdo řekne porevoluční sci-fi sborník, tak jako první mě napadá Rychlý jako gepard a řvoucí jako lev 🙂 )
Nevím, no v Capricornu mě uhranul Heteša (jo tomu říkám humor) a Procházka byl geniální (tomu říkám originální a zábavná oddechovka), ale super byli i Obluk, Mostecký, Šlechta.
Nojo Simmons je náročnější to zas jo, ale prostě podle mě stojí za to číst. A mě teda ohromil
Ale nebudem se přít, je to věc názoru
to sitko, KarelC: Simmons není nikterak náročnější. Kdyby se nesnažil předvádět, jaké četl klasiky a nemučil člověka těmi básněmi, tak by to byla ucházející sci fi. Ale nic víc, žádný úžas by se stejně nedostavil… Jak už jsem jednou psal, Simmonsova nejlepší kniha je Drood.
Tak co, nenapíšem si něco, ať se to zacyklení konečně prolomí? :-)))
to dva mraky: Můžeš to zkusit, holoubku, ale nesmí tam být cestování podprostorem, nepochopitelné obrovské artefakty starých mimozemských civilizací, tisíce spojených planet a kultur, obrovské vesmírné lodě válčící spolu obrovskými lasery, hrdina hledající pomstu, hrdina hledající ženu, hrdina hledající děti, zloduch co chce ovládnout galaxii… Prostě zkus něco, čím nás ohromíš a přivedeš v úžas!
To Podchaljuzin: OK tak vime co tam nema byt, ted jen jeste vymyslet, co tam dame a je to v kapse.
Akorat ze to ma chybku, space operu bez obrovskych vemirnych lodi nejen ze bych nenapsal, ja bych ji asi ani necetl 😀
to dva mraky: No právě, tak proč se snaží tolik lidí, když už to jiní udělali lépe? To je jako by chtěl někdo znovu vynalézt motyku!
to Podchaljuzin: Drood je nejlepší kniha od Simmonse? I v českém překladu? Nebo jsi četl v english?
To Podchaljuzin: Nicméně motyky se stále vyrábějí. Zkrátka i řadovější zábavy je třeba a lidé by nikam nedošli, kdyby nezkoušeli věci stále dokola.
to sitko: Zase taková tragedie po stránce překladu to nebyla. Buďme rádi, že to vůbec někdo vydal.
to Podchaljuzin: Já osobně mám od něj nejraději Terror, Kantos Hyperionu, Drooda, Temné léto a Hladové hry.
Mně nevadí, když je to pořád dokola, to je ostatně kdejaká detektivka taky, ale musí se to umět napsat! Musí to být napínavé, vícevrstevné, patřičně vypointované, propracované, neustále udržovat čtenáře v napětí, podsouvat další záhady a na konci to všechno pěkně vysvětlit!
Takže já osobně si jdu znovu přečíst Výpravu do pekel. (S. Jaroslavcev .-)) Tam tohle všechno je.
to KalelC: Já se jen ptám, mám to z levných knih za pár šupů, tak jestli to fakt stojí za to, no asi to stojí za to, takže to otevřu. 🙂
to KarelC: Mě zatím nejvíc sedl ten Drood. Temné léto jsem ještě nečetl. Máš pravdu, space opera se musí umět napsat, ale to je právě ten problém “opakovačů” že to nenapíšou tak dobře jako Reynolds a ještě si od něj kdeco vypůjčí. Výprava do pekel mě moc nevzala, četl jsem to loni. Pokud mám vybrat jednu space operu za všechny, tak nejradši mám Morek/Dřeň od Reeda.
Výprava do pekel je podle mě primárně určená pro větší děti, respektive je to románová pohádka a nadsázka z toho chvilkami doslova odkapává. To nijak nesnižuje profesionalitu autorů, jen je potřeba se před četbou náležitě vnitřně naladit.
No nevím. Gaimanův Hvězdný prah, nebo Koralina jsou taky dětské knihy a že bych se k jejich čtní musel nějak ladit, to fakt ne. Naopak čtení bylo krásným pohlazením na duši.
Výprava do pekel, Agent KF, Alenka atd…: Já to taky četl v době, když jsem byl v onom citlivém věku, kdy si člověk knihy nejenom čte, ale dokonce je i s tím hrdinou prožívá. Takže mi tyto utkvěly asi nejvíc. Dnes již jsem pochopitelně necitlivé hovado, takže když hlavního vypravěče odprásknou na poslední stránce, an si v zákopu kreslí holubici, tak si jen řeknu: “Hm, pech! Co dávaj v televizi?”
To Sitko: Řeknu to jinak. Výprava do pekel není a neměla být skutečnou space operou, pohybuje se na hranici parodie a pohádky. Pokud by to někdo otevřel s očekáváním dalšího Reynoldse, hodí to z okna. Tuto skutečnost jsem měl na mysli pod “naladěním”.
to Výprava do pekel: Pánové uvědomte si, že kompletní knižní vydání je z roku 1988. Vyšlo v době, kdy o nějakém Reynoldsovi tady nikdo nic nevěděl a ani vědět nemohl. Jeho první kniha vyšla v roce 2000. Tudíž srovnávat tyto dvě knihy prostě nelze. A pokud jde o naladění – kupovat si Strugackého a očekávat Reynoldse…??? To jako fakt sorry! 🙂
Karle, brzdi, vždyť to byla nadsázka.
to dva mraky: Však tam mám také smajlíka!
Ehm, ten dějepisný úvod působil skoro jako bys to snad bral vážně :-o. Ale OK, už si rozumíme 🙂
to dva mraky: Řeknu to tak: Za komančů tady nevycházelo nic. Takže v době mého mládí byla každá podobná kniha nejenom svátek, ale i narozeniny a vánoce dohromady. Tudíž se mne dotýká, když někdo srovnává současný konzum s tehdejšími těžce vybojovanými drobty. Takovou knihu jsi tehdy četl třeba pětkrát nebo šestkrát, než konečně vyšla nějaká jiná. To nebylo jak teď, kdy se v knihkupectví válí v regálech hafo scifíček a fantasy a člověk ani nemá čas číst nějakou současnou knihu dvakrát, protože mezitím vydají její další tři pokračování. Takže já bych Výpravu do pekel nikdy z okna nevyhodil. Ale bez jediného mrknutí oka bych do tříděného odpadu vyhodil klidně toho Reynoldse. Protože už jsem to četl a co s tím? (No dobrá, v rámci Velké knihovní čistky jsem jej odnesl do antikvasu, kde jej vykoupili po 3kč za knihu. Za utržený peníz jsem si tamtéž koupil svázané Zábavné listy z roku 1894. A ty teda rozhodně taky nikdy nevyhodím!)
to KarelC: na to nelze než říct 🙂
Tak ono je třeba ty Karlem zmíněné věci chápat i trochu dobově. Za totáče, kdy to předpokládám Karel četl, nic jiného nevycházelo, tak to velmi často utkvělo v paměti vic, než to co člověk četl již jako starý mazák. Já to taky tenkrát hltal, ale dnes bych to asi vnímal asi jako Podchaljuzin.