Veronika Fiedlerová je obrovským zdrojem pozitivní energie. Chtěli jsme ji trochu vyzpovídat ohledně její prvotiny Pozdravy záhrobí, ale jak se ukázalo, nebyl to nejlepší nápad. I přesto, že jsme se snažili pokládat otázky podle nás běžné, byly některé odpovědi… znepokojivé. A exkluzivně pro Fantasy Planet došlo i k jednomu senzačnímu odhalení!
Ze všeho nejdřív: ačkoliv již máte pár literárních úspěchů za sebou, pro mnohé čtenáře může být vaše jméno neznámé. Zkuste se našim čtenářům představit vlastními slovy.
Ahoj. Jmenuju se Verča. Piju už dvacet let. Pardon! Chtěla jsem říct samozřejmě píšu. Jsem to pokazila hnedka na začátku, co? Jinak jsem skoro normální. Mám rodinu, zahrádku, chodím do práce.
Kdy jste v sobě objevila literární talent?
Myslím, že literární talent autor v sobě objevit nemůže, ten v něm mohou objevit jedině čtenáři. Z té otázky uteču a povím vám, že spisovatelkou jsem chtěla být od školky. Zprvu jsem toužila být provazochodkyní, protože ve čtyřech letech se mnou byli prarodiče v cirkusu a provazochodkyně byla nejlepší. Krátce na to jsem pochopila, že se bojím výšek. Spisovatelka byla bezpečnější a držela se mě prakticky do dospělosti.
A co puberta a dospívání – jak se projevily na vaší chuti tvořit?
Vždycky jsem měla víc chuti psát než počítat úkoly z matematiky, fyziky a chemie. Puberta se u mě projevila tak, že jsem z uvedených předmětů měla trojky a šuplíky plné tužkou popsaných sešitů s příběhy ala Stopy hrůzy.
Na počátku své spisovatelské dráhy jste se profilovala jako úspěšná povídkářka. Co je těžší: napsat román, nebo povídku?
Román jsem zatím napsala jeden, povídek určitě víc. Vychází mi… moment… román jeden, povídek víc… takže… Já jsem totiž z té matematiky měla trojku proto, že jsem byla líná si počítat ty příklady, ne že bych neměla logické myšlení. Jednou jsem z písemky dostala za čtyři, ale s bodem za myšlenku, protože jsem použila úplně nový a napůl i funkční postup. Byla to čtyřka, na kterou jsem byla hrozně hrdá. Na co že jste se to ptal? Jo. Román. Román je těžší. Dvakrát podtrženo.
Aby čtenáři viděli, s kým mají tu čest: pochlubte se, jakých úspěchů jste se svými povídkami dosáhla?
Já se nerada chlubím. Pro mě je největší úspěch, když si můj příběh najde čtenáře. Seznam soutěží, kde jsem se zajímavě umístila, jsem spolu s rukopisem posílala loni na jaře nakladatelům. Doufala jsem, že díky němu alespoň otevřou přiložený soubor. Martinu Štefkovi jsem navíc poslala i fotku roztomilého štěňátka s tím, že jestli neodpoví do týdne, štěně umře. A protože Martin nemá rád, když se ubližuje pejskům, za čtyři dny napsal: „Tak jsem to přečetl a vydal bych to.“ Nakonec štěňata fungují líp než soutěže. A vy už teď víte, s kým máte tu čest. Muhehehe.
Na nějakou dobu jste si dala od psaní pauzu – přišla tvůrčí odmlka. Myslíte, že i ta vám na vaší spisovatelské dráze něco dala?
Rozhodně. Životní zkušenosti a nadhled. A odhodlání věci dotahovat.
Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí zkusit napsat plnohodnotný román (byť tedy rozdělený na dílčí příběhy)?
V listopadu 2018.
Vzpomenete si, kde a kdy vznikla postava Benedikta Klausnera, hlavního hrdiny vašeho románu Pozdravy záhrobí?
V září 2017 v okrese Přerov, cestou na plavání batolat. Nebo možná při cestě zpátky. Teď už si přesně nevzpomínám.
Proč má váš hrdina tak „cizokrajně“ znějící jméno? Jsou v tom skryté ambice prorazit se svoji knihou v zahraničí?
Hehehe. Ne. Je v tom popkulturní vtípek, který je celkem snadné rozluštit. Myslím si, že kniha o nekromantovi Antonínu Sýcovi zní blbě. Protože jste Pozdravy záhrobí četl, víte, že by se mnou Benedikt souhlasil.
A teď vážněji. Jakou knihu jste chtěla napsat a jak se vám tento záměr nakonec podařil?
Chtěla jsem napsat knihu, která by mě bavila jako čtenářku. To se podařilo. Samozřejmě jsou fáze života, kdy se člověku líbí určité věci a o pár let později si řekne, bože, jak jsem mohl? Ale je to moje prvotina. Je to stejné jako u prvních dětí: víte, že nejsou dokonalé, ale i tak je milujete, protože jsou vaše a v dané chvíli jste do jejich výroby dal všechno, co šlo.
Máte nějakou historku spojenou s psaním knihy, o kterou se s námi podělíte?
Mám jednu vtipnou o nepozornosti betačtenářů, ale nemůžu ji říct, protože bych sama sebe spoilerovala. Ale můžu vám ji poslat do soukromé zprávy, když se mi bude líbit vaše recenze. Mrk mrk.
Máte blíž k hororu nebo detektivce? Nebo ještě úplně jinému žánru?
Nevím, jak ostatní autoři, ale já obvykle nepíšu žánr, píšu příběh. Baví mě příběhy, do kterých můžu dávat emoce. Vždycky ráda slyším, že čtenářům bylo nějaké postavy líto. To neznamená, že jsem sadistka, ale že se ty emoce podařilo přenést. A možná i trochu jsem sadistka, přiznávám.
Pro mě osobně jsou Pozdravy záhrobí hlavně komiksový příběh. Benedikt prožívá situace, se kterými se potkávají komiksoví hrdinové, protože jsem měla potřebu je jako autor vyřešit po svém. Komiksovost zápletky mají podtrhnout právě Diegovy ilustrace. V rozhovoru pro Golden Dog jsem Benedikta představila jako vcelku normálního ve smyslu, že není psychopat nebo sociopat. Ale on vlastně má duševní poruchu. Jako u všech hrdinů v kostýmu je trochu schizofrenní. Se svými potížemi se snažil vypořádat tak, že si stvořil alter ego. K tomu žije ve dvou světech, z nichž jeden je skutečný jen napůl. A pak ještě sdílí myšlenky s nějakými dalšími osobami, aby nebyla nuda.
Na vaši praxi v nekromancii se zeptat neodvažuji, takže raději do bezpečnějších vod. Váš hrdina je pojišťovák – jaký máte vztah k pojišťovnictví?
Vztah mám podobný jako kovářova kobyla k podkovám. Mimochodem, Martine, co vy a životní pojištění? Jak je vaše rodina zajištěna v případě výpadku vašeho příjmu? Vaše nemovitosti, nejsou náhodou podpojištěné? Máte dostatečně vysoké limity povinného ručení? A co sklep? Máte sklep?!
Jak moc se promítá do vaší tvorby reálný život?
Asi tak zhruba – tolik. Počkejte, já na tomhle počítači nemám kameru, takže nemůžete vidět, kolik ukazuju. To je mi líto.
V kuloárech kolují pomluvy, že jste majitelkou kočky. Má mít každá správná čarodějka kočku? A co nekromant?
Kolem našeho domu se pohybují dvě a někdy i více koček. Jiným čarodějkám do počtu a druhu jejich společníků nemluvím. Nekromant by měl mít samozřejmě psa, v nejlepším případě vlka. Ale když máte za stvořitelku poťouchlou osobu, někdy to úplně nevyjde. Jestli existuje peklo pro autory, tak mě Benedikt čeká u vrat se založenýma rukama, zamračeným pohledem a první, co mi řekne, bude: „Proč? Proč zrovna já? Sakra, tos nemohla myslet vážně, že ne?!“
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další skvělé příběhy!
Úvodní foto a portrét se senzačním odhalením: Bára Ambrosová
Hřbitovní foto: Archiv Veroniky Fiedlerové
